Analýza alternativního přístupu

Občas je docela zajímavé pozorovat, jak naše vlastní povahové rysy vstupují do oblastí, kde byste je normálně neočekávali, nebo v lepším případě se vyplíží ze stínů, a podkopnou Vám nohy ze zálohy. Tím chci říct, že ve většině mezilidských aktivit je kromě obsahu důležité ještě provedení, a v tom se odráží přístup především. Tedy zda se snažíte jít na věci s rozmyslem, nebo se naopak do všeho vrháte po hlavě, ať už jsou pak následky jakékoliv.

Teď nemám konkrétně na mysli Terezčino otce, který si dnes ráno při opuštění tramvaje přišlápl tkaničku, a hodil tygra mezi poklidně čekající pražany, což se nedalo jinak než okomentovat slovy, že podle mého názoru předvedl jedno z nejhorších veřejných vystoupení vůbec, a že by se na můj úsudek měl spolehnout, neboť jsem od fochu a za svého života jsem už ledasjakou šmíru viděl.

Spíše jsem dnes trochu uvažoval nad přístupem kolegy Hotlinera, a jeho celkem přímočarým přístupem ke zbytku civilizované populace. Totiž – začalo to poměrně nevinně kdy jsem se sešli ráno v kanceláři, abychom nějak zkoordinovali pracovní postupy a rozdělili si klienty na tento den. Já jsem to měl poměrně jednoduché, protože jsem měl strávit celý den nad úpravou jedné databáze, zatímco Terezčino otec si shromáždil materiály a prohlásil, že jde instalovat pokladnu do nějakého obřího nákupáku. A že se mu tam hrozně moc nechce, protože jsou tam hned dvě věci, které hluboce nenávidí. Odvětil jsem, že ho sice chápu, ale nemám mu v tomto konkrétním případě jak pomoci, protože na demoliční kouli nemám povolení , a zabíjet lidi je stále ještě z nějakého důvodu nelegální.

To zaslechl kolega hotliner a přispěl prohlášením, že svět je prostě nespravedlivej, protože když Miley Cyrus vyleze nahatá na bourací kladivo, je to hudba a umění, ale když udělá to samé on, je vožralej dobytek a měl by okamžitě opustit Hornbach. Terezčino otec na to prohlásil, že vzhledem k aktuálnímu počasí mu závidí jeho otužilost, že s jeho fyzičkou by mohl tak maximálně s Miley cvrnkat kuličky, a ani v tom případě si není jistý, zda by to pochopila úplně správně, sebral si notebook a odešel.

Takže jsem osaměl s kolegou Hotlinerem v kanceláři. Vypadal trochu nesvůj, a očividně se chtěl poradit o něčem, do čeho se mu nechtělo ani trochu. Kroutil se, jako kdyby měl na BudoFestu exhibičně předvádět Kung-Fu formu „Užovku pálí žáha“, takže jsem řekl, že jestli až se přestane stydět, a poví mi o co jde, že mu na konci pracovní směny koupím lízátko a za odměnu si může pustit před spaním Teletubbies.

Kolega se tedy posadil a s vážným výrazem se mne zeptal, co dělá s těma ženskejma špatně. Že tu Lenku pořád nemůže pustit z hlavy a že by rád věděl, co vlastně dělá divného, že ho nakonec každá odkopne.

Docela mne tím trochu zaskočil, protože i když v mém povolání nějaké analytické služby nabízíme, tohle mi přijde dost individuální, a těžko je v tomhle směru nějaká univerzální rada.

Víte – musím se přiznat, že v tomhle směru expert rozhodně nejsem. Popravdě řečeno, ohledně zaznamenání nějakých namlouvacích rituálů, nebo sváděcích signálů opačného pohlaví, jsem empatický asi jako motorová pila, a na co jsem vlastně sbalil Evu, je mi dodneška záhadou. Rád bych si myslel, že to byla moje invence, nicméně jsem si vytvořil pracovní teorii, že při Evině pragmatickém přístupu k financím si nejspíš spočítala, co by jí stály baterie, a tedy si mne pořídila jako ekologičtější a levnější variantu.

Podrbal jsem se tedy na hlavě a řekl, že je to těžké posoudit, neboť jsem ho v akci viděl všehovšudy dvakrát, a ani v jednom případě to nebyl žádnej šlágr. Kolega se mne optal, co mám na mysli a tedy jsem mu připomenul, jak se dvořil nějaké slečně na baru, na firemním večírku u klienta, chtěl ji uchvátit svoji muskulaturou, a že se značně podnapilý pokusil udělat na barovém pultu stojku, což vzápětí vyústilo v to, že ztratil rovnováhu, proletěl zrcadlem a poté i umakartovou stěnou do skladovacího prostoru, což mu vyneslo v konečné fázi nejen kocovinu, ale i úhradu hmotné škody, plus jako bonus, i pobyt na záchytce.

Kolega se ošil, pravil, že to byla výjimka, že se v Praze tehdy ještě aklimatizoval, a tedy že to nemohu považovat úplně za bernou minci. Odpověděl jsem, že i ten druhý případ u kterého jsem byl přítomen, mi taky nepřišel úplně šťastný, a i když to možná funguje v Ostravě, přeci jen zahájit seznamovací sekvenci větou „Jé, slečno, vy máte ale krásnýho psa, nechcete si zapíchat ?“ mi přijde na Prahu přeci jen trochu moc přímočaré, a že je až trestuhodné, jak málo lidí chodí venčit svoje psí miláčky bez pepřáku v kapse.

Kolega Hotliner se bránil s tím, že Border kolie té slečny byla vážně moc hezká, tedy se jí rozhodně snažil složit kompliment, a úplně nechápe, co vlastně udělal špatně.

Povzdychl jsem si a odpověděl, že asi vážně nebudu ten pravý, který by mu v těchto věcech měl radit, a ať se raději obrátí na slečnu recepční, protože jako žena mu může poskytnout daleko relevantnější informace. Kolega Hotliner tedy poděkoval, řekl že to zváží a odešel, zatím co já jsem si promnul unaveně čelo a věnoval se databázi.

Poslání ?

Asi snad jediné. Terezčino otec by na tom vystupování z MHD měl vážně zapracovat.

To co předvedl, bylo sice o dost akčnější, ale rozhodně to nevzbudí tolik emocí, než zvládne osamělý Ostravan, během jediné věty.