Zápisky cholerika

Jednoho dne jsem dospěl k závěru, že cholerikem se člověk nerodí. Cholerikem se člověk stává. Je to proces pozvolný a nenápadný, nicméně nevyhnutelný. Maličkosti, které Vás potkávají v každodenním životě, se plíživě potácí ve vašich stopách, aby v nejméně vhodném okamžiku naprosto precizně skočili pod Vaše nohy. A to samozřejmě s razancí plně naloženého kamionu s kočičím žrádlem. Mluvím přesně o těch maličkostech, jako metro, které Vám zabouchne dveře těsně před nosem zrovna, když spěcháte a někde jste už nejméně půl hodiny měli být. Obchod, který má být už skoro 40 minut otevřený a nikde ani noha. Ekvivalent minového pole ze psích produktů na chodníku. Zpocený tlusťoch sedící proti Vám v tramvaji. V ideální variantě ještě tlusťoch, který s maniakálním výrazem přežvykuje nějakou šmakuládu z KFC a kromě čichového a zrakového vjemu, poskytuje ještě i zvukový požitek. Prostě maličkosti všedního dne, které Vás ubíjejí a nad kterými nemáte vládu, jen vám spolehlivě dokáží otrávit odpoledne.
Asi ten nejhorší kruh Pekla skrývají věci, které Vás spolehlivě vytočí doběla, ale nemáte nad nimi žádnou vládu, natož možnost je nějak ovlivnit. Zatím, co otravnou reklamu v televizi můžete vypnout, řvoucího haranta pobíhajícího po vagónu metra vypnete dost těžko. Nebo sice vypnete, ale pak máte jistotu budoucnost na dalších dvaceti let dopředu. I s ubytováním, fitness programem a análním sexem 2x denně zdarma.
Vnitřně tím trpím. (popravdě ani nevím, jestli bych uměl trpět i vnějškově)
Jelikož mám podle kolegy nejlepší možnou kvalifikaci (cituji „Dneska píše blog každej, kdo má do prdele díru“) a momentálně i trochu volného času, rozhodl jsem se o některé příhody podělit.
Musím však předem upozornit, že články pravděpodobně budou obsahovat sprostá slova, nevhodné příměry, či politicky nekorektní fakta. Ztracené iluze Vám autor (v tomto případě já) nemá v plánu nahrazovat jinýmy. A pokud se Vám názory obsažené v článcích nelíbí, tak to prostě nečtěte..
Uf. Tak úvod by byl za Námi a teď rovnýma nohama do zápisníku. Přeji hezký den:-) Pokud to bude ve Vaší moci …
 

Mediální žvanění

Silou vržené cihly mne dneska zasáhla internetová mediální masáž. Neodolal sem, musím si ulevit.
Tak předně umřel ex-premiér. Osobně by mi to mohlo být šumák (což také ve skutečnosti je), spíš mne na tom zaráží jiná věc. Ne to, že umřel, na to má koneckonců svaté právo, ale překvapuje mne reakce médií a politiků. Když nebyl pan ex ještě jenom Ex (a ne jako teďka ex-ex) bylo jeho jméno synonymem pro zlodějinu (což se dá v pohodě dohledat – pokud Vám to stojí za ten čas a námahu), ale i pro bezpáteřnost a pokrytectví. Nutno dodat, že u politiků to nepovažuju za nic negativního – to je prostě vlastnost. Daleko víc mi vadí, když jsou v kombu s tímhle ještě hloupí.
No – a stačí aby tenhle pán umřel a je z něj skoro národní hrdina. Pevně doufám, že po něm taky pojmenují nějaké letiště. Alespoň tak to momentálně vypadá podle informačních portálů.
U Italských břehů se potopila lodička s uprchlíky z Afriky. Je to obrovská tragédie, protože jednak je jich v Africe málo, druhak to byla bez debat vybraná elita z nejlepších atomových vědců, neurochirurgů a raketových inženýrů a neposlední řadě rozhodně v Evropě budou tak nějak multikulturně chybět, což je cítit už teď. Cítit jsou pak zejména ve Francii, Německu a Anglii. Ve všech smyslech toho slova.
Tak nějak to podávají opět média. Nějak se mi v poslední době nedaří být proti stupiditě imunní.
Doprdele práce, z takové přehlídky žvástů a demence se mi vážně zvedá kufr. To že je to v drtivé většině pakáž nejhoršího kalibru, o kterou nestojí ani na jejich vlastní rodné hroudě – o tom jsem se ale zatím toho nikde moc nedočetl. Že jejich reálný multikulturní přínos je zejména na poli kriminality, odběru dotační politiky a propagace Islámu, také ne. Tohle se provozuje za moje peníze. A za Vaše taky. EU patrně usoudila, že evropská kriminalita je nedostačující a je tedy třeba ji posílit kriminalitou importovanou. Nevím jak to máte Vy, ale já se cítím tak nějak hned lépe, když vím, že si za část mojí výplaty válí šunky dva Ahmedi a jeden Mohammed. Koneckonců, je dobře, že mi vláda ty peníze sebere – určitě bych nevěděl co s nimi mám dělat a nedejbože bych si třeba za ně ještě něco koupil. Zbrojní průkaz třeba.
Ale, ať nekončím dnešní výkřik do tmy tak negativisticky. Redaktoři přicházejí průběžně s totální bombou typu ta a ta modelka se svlékla. Úža. Co jinýho tak má asi dělat, když nic jinýho neumí a celkem se taky po ní nic jiného nechce? (Tedy ještě kromě schopnosti být chodící ramínko na šaty a případně sem tam sexuálně oblažit nějakého sportovce stejné, nebo nižší mentální kapacity.)
No nic. Pro dnešek už jsem se emocionálně vyčerpal a jdu pro změnu dělat něco užitečného.

Blíží se konec světa.

Tak a je to tady. Už to máme za pár, tak nohy na stůl, ještě poslední sklenku bourbonu, ať máme na tu cestu alespoň dobrou náladu.
Totiž – všiml jsem si hned několika věcí v poslední době, které vedou k tomuhle nevyvratitelnému závěru. Pokusím se přiblížit alespoň ty nejvíce palčivé.
Abych Vás uvedl do problematiky: Já si obecně lidí v práci moc nevšímám. Mám k tomu hned několik důvodů. Předně předpokládám, že pokud budou něco chtít, hodí do zákrytu pár mozkových buněk a zavolají, pošlou mail, nebo mi to prostě řeknou. Druhý důvod je pud sebezáchovy – jezdím hodně po klientech a pamatovat si všechny, to bych se asi zbláznil. Úplně mi postačují ti, co mám v mobilním telefonu. A konečně poslední – ani (teda až na pár zajímavých exemplářů ženského pohlaví) mne to moc nezajímá. Kolegy identifikovat dovedu, k hrnku na kafe trefím a víc mi v podstatě ke štěstí nechybí. Ten den jsem ještě však musel vzít na vědomí ještě jeden fakt – a to jsou nadřízení. (Znáte je, takoví ti neužiteční lidé, které se Vám v lepším případě nepletou do práce a v tom horším scénáři vytvářejí komplikace, které by nevznikly, kdyby se do toho proaktivně nemotali.) Jak jsem tak pochopil platí zde asi nějaká přímá úměra – čím víc managerů a vedoucích, tím je to všechno lepší, hustší a asi o 66,48 % víc cool než předtím. Je mi však záhadou, proč potom je práce komplikovanější, pomalejší a vznikají problémy které před tím nebyli. Osobně si myslím, že je to tím, že papír pod tou vrstvou potřebných podpisů ztěžkne a podle zákonů fyziky se tím pádem zpomalí (i ten virtuální).
Začalo to už ráno cestou do práce. Stojím na zastávce a čekám až se sejde obvyklá cestovní společnost, skládající se z cikána v oranžových montérkách, tlusté slečně narvané v elasťákách a jejího přítele (aby měla cestou do práce po čem šplhat) a hubené, brýlaté holčičky, která vláčí školní tašku.Taška má asi trojnásobnou váhu než to, co by uzdvihl Ota Zaremba a když jsem je viděl prvně, nebyl jsem si jistý, kdo vlastně nese koho.
Holčička nepřišla. To bylo první znamení. Cikán vystoupil na jiné zastávce. A po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že máme nového podšéfa. A že se mám zastavit na u šéfa ekonomického, který se jmenuje Lux. Učinil jsem žádané, vyřešil poměrně banální problém a odsunul se do zasedačky k prohlídce nového nadřízeného. Ten se představil jako Drix a já začal tušit, že se schyluje na pořádný malér. Moje podezření se vzápětí potvrdilo sdělením, že se chystá výběrové řízení na nového ředitele. Neznám sice detailně parametry řízení, ale myslím, že jeden z požadavků bude podobně démonické jméno. Podle mého se už čeká jen na posledního pekelného jezdce z Apokalypsy, který svým příchodem dovrší zkázu celé planety. Tak nějak očekávám, že pekelná brána se otevře v účtárně, hned vedle kopírky, nejpozději do čtvrtka.

Mobilní šílení

V rámci pracovního procesu jezdím poměrně dost po Praze. Cesty trvají relativně dlouho (protože v Praze je všechno na dlouho) a mám tedy čas koukat z okna na oelasťákované slečny, dumat nad nesmrtelností chrousta a podobně smysluplné činnosti. Protože se motám pravidelně centrem, potkávám také dost turistů, kteří se mnou občas vstupují ve verbální kontakt. Většinou se ptají na cestu, kde koupit lístky a podobně – i když posledně mne jedna slečna překvapila žádostí, zda bych ji nemohl podrbat na zadku. Že má ruku v gypsu a druhou si tam nedosáhne. Učinil jsem požadované a s pocitem dobrého skutku jsem vykročil do kanceláře, zatímco nadrbaná slečna zmizela v metru. Co je ovšem na turistech nejzásadnější je mobilní telefon. I když jak teď o tom dumám, asi nejen na turistech – možná Dopravní podniky vydaly nějaký interní pokyn, že jakmile někdo vleze do tramvaje, okamžitě musí vzít mobil do pařátu a začít zuřivě chatovat. Ale o tom se ještě zmíním.
Nechápejte mne špatně. Samozřejmě, že také mám mobil (dokonce dva – soukromý a pracovní) ale používám je zcela k banálním úkonům, jako je budík, telefonování, nebo posílání SMS. Dalo by se z toho odvodit, že na další využití přístroje asi nemám dostatek fantazie. Napadá mne sice ještě nějaké využití pro mobil, ale tyto činnosti jsou buď obscéně mechanické, nebo nelegální.
Po určitém pozorování jsem však rozklíčoval několik zásadních úkonů, pro které je mobil nezbytností.
Monitoring
Monitoring je něco, co se provádí kontinuálně a pořád, dokud dotyčný nezahučí do příkopu, nebo do jámy s vápnem. V praxi to vypadá tak, že uchopíme mobil, spustíme na něm kameru a zarputile zíráme na displej. Mobilem pak natáčíme všechno, co je v dosahu a nezdrhne, tedy od sochy Karla IV až po prodavače lodních lístků. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že pro tento druh uživatelů mobilu je reálný svět něco příšerného, a je třeba jej nejdříve přefiltrovat přes mobil, aby byl o něco méně bolestivý. Popravdě, neumím si představit, že by se někdo zpětně na natočený materiál díval.
Selfie
Selfie pořizujeme zejména pro FBI a jiné státní orgány činné v trestním řízení, abychom doložili, že jsme skutečně byli na daném místě také přítomní a nestačil by jim pouze materiál z foťáku. Provádí se tak, že natáhneme ruku s mobilem co nejdál to jde, našpulíme rty a obličej do nejdebilnější grimasy, kterou jsme v té chvíli schopni, cvaknem spouští a následně odešleme obrázek na Facebook. Samozřejmě že se jedná zhusta o naprosto geniální a kvalitní snímky, na který je bezesporu každý zvědavý – ale to nám může být celkem jedno. Pokud je nás víc, můžeme ještě metodu vylepšit o Selfie na štangli, čímž se nám logicky zvedne šířka záběru, genialita snímku a počet lajků pod fotkou. V praxi pak vypadáme jako něco, co se snaží rozsvítit plynovou lampu z devatenáctého století.
Připouštím, že v tomto ohledu nejsem zcela imunní. Jedno Selfie mám dokonce permanentně nainstalované na zdi. Nejmenuje se však Samsung, ani iPhone, ale zrcadlo. Má ještě jednu výhodu, že na rozdíl od mobilu reaguje dynamicky, dokáže mne informovat, kdo se mi to ráno courá po bytě (většinou detekuji sebe) a když pominu jeho občasný sklon k přehánění, je fajn, že ho nemusím nabíjet.
Chat
Provozujeme zásadně v tramvaji, autobuse, či podobné sociální síti. Tato činnost je poměrně neškodná, dokážeme jí vyeliminovat už v prvním kole všechny doochodce, kteří by si mohli dělat nárok na sedadlo se zeleným křížkem. Zarputile zíráme na displej a nenecháme se vyrušit ani v případě, že do nás geront šťouchá holí. V hardcore módu to ještě lze vylepšit o zvukovou podobu videochatu, kde můžeme sdělit kamarádce, řidiči, cestujícím, pomníku Josefa Palackého a projíždějícímu náklaďáku, zásadní informace typu že jste si koupila jogurt a jak vás děsně otravuje jízda.
Každopádně jediná smysluplná myšlenka v tomto článku je, že v zahraničí, zvláště pak v Asii nemají zrcadla. Zaplaťpanů za vědeckotechnický pokrok.

Eviny proměny

Eva se rozhodla, že se musí nutně smrsknout na velikost 29. Tyhle stavy jí chytají zhruba tak dvakrát do roka a já ji v tom všemožně podporuji, protože Eva hubená lahodí mému oku o něco víc, než Eva normální. Eva normální, má proporce normální i v tomhle skupenství (myslím, že skutečný problém máte až v momentě kdy se nevejdete do bot), ale jak jsem pochopil tyto stavy mají všechny ženy, které vlezou v náhlém záchvatu do krámu s oblečením a naleznou něco, co se jim líbí pouze ve velikosti o číslo menší. Pro mne to má ovšem fatální následky, protože pak se stávám kořistí Evy aktivistické, poté hledající, frustrované, vítězoslavné, deprimované, tvrdohlavé, utahané, vytrvalé a následně spokojené, aby se celý cyklus uzavřel a mohl začít znova.
V první fázi, tedy ve fázi Evy aktivistické, jsem opakovaně terčem rozhovorů na téma zdravé stravování, fitness, cvičení, běhání, plavání, desetiboj, vrh diskem, parkour a domácí posilovna. Nijak mne to neuráží, chápu, že jsem tak nějak nejvíc při ruce. O poznání horší je další krok, kdy Eva začne proaktivně hledat nějaká fitka, slevy v nich a podobná lákadla. V téhle chvíli začíná jít do tuhého, protože nabude pocitu, že se toho musím nezbytně účastnit i já, že bych se sebou měl taky něco začít dělat a když už tam mají tu slevu, tak ať to stojí za to. To se mi daří po troše námahy odrazit argumenty, že tréning mám i normálně 3x v týdnu a jakékoliv další tělesné aktivity provádíme stejně spolu. Tato debata se odehraje ještě zhruba tak dvacetkrát se stejným výsledkem, načež Eva zkonstatuje, že jsem nemožnej, línej a to kouření a chlast mne v nejbližší půlhodině rozhodně zabijí a vrhne se znovu na internet. Moc tomu nerozumím, protože stejně vždycky nakonec vybere fitko za barákem – předpokládám ale, že se před tím musí vyčerpat psychicky, aby se poté začala deptat i fyzicky.
Když je tedy tato kapitola za námi, objevuje se Eva deprimovaná a kňourající, protože všichni na světě jsou hubenější, mají větší výdrž, menší zadek, hezčí boty a vůbec všechno. Nepalčivější věc jako boty je třeba řešit okamžitě – což je mi další záhadou. Zatímco mě vydrží boty do tělocvičny v průměru tak dva roky, Evina spotřeba bot je zhruba jedny každý druhý měsíc. Nijak to neřeším, boty si kupuje sama a koneckonců na nějakou obscesi má právo každý. V této fázi se však nebezpečí stupňuje, protože Eva deprimovaná se pozvolna mění v Evu tvrdohlavou (tedy přesněji tvrdohlavější než obvykle) a tedy absolvuji další apely na moji osobu, abych se k fitness magoření přidal. Několikrát se jí dokonce podařilo uspět, což se zpětně ukázalo jako chyba, protože jsem se pak stal veřejným nepřítelem číslo 1, když jsem se úplně dementně odkopal tím, že občas o něco víc unesu, nebo něco vydržím déle. Eva se pak dočasně mění v Evu uraženou, ale většinou jí to moc dlouho nevydrží – patrně chová k mojí osobě určitou shovívavost a chápe, že jako muž není v mých genech, být perfektní.
Když se však přežene i tato fáze, Eva se stává Evou hubenou a spokojenou, protože už všechno zvládá, má nové boty a vejde se do kalhot číslo 29. Tyhle okamžiky mám rád, škoda že vydrží zhruba tak týden.
Ale letos to bude jinak!
Mám totiž neprůstřelný argument, proč se nemohu účastnit popsaného magoření.
Prostě nechci, aby se ze mne návštěvou fitka stal plešatej černoch.
plakat_z_netu
(obrázek je ilustrativní a je dvojčetem billboardu v Holešovicích)

Policejní služby

Někde jsem se dočetl, že být policista je čtvrté nejméně oblíbené povolání. Nemohu s tím souhlasit, protože proč by se pak do našeho už tak přepolicajtovaného státu cpalo dalších 2500 ozbrojených mutantů. Navíc, jak uvádí sama policie, jich více jak 60% neprojde psychotesty, což je samo o sobě docela tristní sdělení a o kvalitě strážníků to ledacos vypovídá. Nevím – co jsem měl možnost vstoupit v kontakt s policií městskou a policií dopravní, také jsem z toho dvakrát nadšený nebyl. Když o tom tak dumám, vlastně neznám nikoho, kdo by měl k policii pozitivní vztah. Vy ano ?
Nicméně o tom jsem psát nechtěl – chtěl jsem zmínit o tom, jaké úžasné služby poskytuje městská policie a co ji tedy činí nezastupitelnou a nenahraditelnou.
Začalo to poměrně nevinně. Ráno jsem jel ke klientovi, který si vyžádal mojí přítomnosti a vůbec to nevypadalo na špatný den. U klienta se to pravda trochu protáhlo, protože tam nějaký expert přede mnou řádil s českou lidovou tvořivostí (a výrobce hardware nějak nepočítal s variantou „smíchejte jablka a buráky, nacpěte mezi to řepu a celý to bude běžet na švestkovej kompot“). Nakonec jsem to přece jen rozchodil, usoudil, že dalšího klienta už dnes stejně nestihnu a začal přemýšlet, co tedy s vzniklým časem. To mi vydrželo do chvíle, kdy jsem zjistil, že moje auto se nechová normálně, když do něj šťouchám klíčkem. Při druhém ohledání jsem dále zjistil, že příčina tohoto chování je zejména v tom, že auto je fuč a já se snažím odemykat tak maximálně půl litru kyslíku. Docela mne to nakrklo a zamířil jsem na blízkou služebnu Měšťáků, abych je oblažil touto skutečností. Byl jsem přesvědčený, že už své auto neuvidím, ale nechtěl jsem policii dělat chaos ve statistikách. A také udělat dobrý skutek – aby sepsáním tohoto faktu mohli ten den vykázat alespoň nějakou, byť z mého pohledu zbytečnou, činnost. A začalo to.
Vlezu tam, za sklem sedí nějaký týpek, kterého si asi dopoledne vypůjčili rovnou z akademie a nikde jinde ani noha. Tak počkám, až upoutám jeho pozornost, a následně mu sdělím, že mi ukradli auto, nahlásím SPZ a čekám co to s tím provede. Kluk koukne do PC a sdělí mi, že auto nebylo ukradeno, nýbrž odtaženo a že dlužím měšťákům i odtahovce balík peněz. Tahle informace mne zarazí. Sdělím policejnímu uchu, že nevidím žádný důvod proč by se tohle mělo dít. Žádná značka na místě parkování nebyla, a kdybych zaparkoval na vozíčkáři, či matce s kočárkem, patrně bych to poznal podle zvuku. Že jsem si nic takového neobjednal a tedy nechápu, proč bych se měl tohoto cirkusu účastnit. Orgán pohlédne do počítače řekne, že to nařídil kolega, protože jsem parkoval vedle nějakých popelnic blíž než dva metry. Na to kontruji, že sice ano, ale že cedule u popelnic říkala, že se vyváží v úterý a v pátek a dnes je středa. Policajt na takové situace zřetelně není vycvičen, tak na mne spiklenecky mrkne a říká, že když to uděláme hned, tak hehe, to vyřídíme bez bodů. Načež jsem vzkypěl, začal hulákat, že to teda nevyřídíme, a ať se jde laskavě s bodama bodnout on i osazenstvo pendrekárny a že když mi někdo něco sebere, aby mne poškodil a sebe obohatil, je to krádež a je mi úplně šumák, zda to byl popelář, výpravčí metra, nebo policajt.
Takže nějaký nudící se pendrek, s IQ teflonové pánve usoudil, že odtáhnout moje auto bude děsná psina. A že nemám nic lepšího na práci, než se kodrcat sockou někam za Prahu, kde se moje auto momentálně nachází, je mu zima, má strach a ostatní auta jsou tam na něj hnusná. A to poslední o co stojím je mít frustrované auto. Zavrčím ještě, kdy že mi tedy moje auto vrátí zpět a že za to požadované výpalné očekávám, že mi ho přivezou až před barák. Mladík chabě kontruje, že samozřejmě, když zaplatím odtahovce, mohu si auto vyzvednout z místa kam ho ukryli, což bude nejspíš Alibabova jeskyně. Nadechnu se tak zhluboka, až se v celém baráku pohnou záclony a mladík, i když je za plexisklem, se podvědomě přikrčí.
Asi jsem působil dost přesvědčivě – mladík zřetelně neví co má dělat, začne zuřivě klikat myší, načež řekne, že bychom to tedy mohli vyřešit domluvou, ale s tou odtahovkou prý nemůže nic dělat. Ujistím ho, že mi je mi to jedno, protože to bude platit ten vygumovanej idiot, který za dvě piva shání kšefty švagrovi a s krví podlitýma očima dusám pro svoje auto.
Je zarážející, jak ten plán s mutikulturní výměnou funguje. Co si vzpomínám tak unášet rukojmí a pak následně nabízet jejich propuštění za peníze byla specialita Talibanu, ISIS a podobné pakáže. Očividně nápady na rychlé zbohatnutí mají potenciál a doufám jen, že po městapu bude požadovat Islámský stát poplatky za licenci.
Každopádně pointa je v tom, že stále netuším, pro koho vlastně Městská policie pracuje, komu slouží, komu pomáhá nebo koho chrání. Zato bezpečně vím, proti komu tady je. Proti obyvatelům Prahy, jako jste Vy a nebo já.

Čarodějnice napůl cesty

Eva usoudila, že potřebuju vyvenčit a pálení čarodějnic je pro tuto činnost vhodná záminka. Protože jsem nekladl žádný aktivní odpor, znejistěla, dotázala se, zda nejsem nemocný a obvinila mne z toho, že sem si narazil nějakou ženskou. Uklidnil jsem ji sdělením, že jsme se na tom dohodli už minulý týden a tedy jsem se s tím stačil už vnitřně vypořádat – a vyrazili jsme.
Program čarodějnic vyhrožoval hned několika věcmi, před kterými jsem se musel nejprve duševně obrnit. Kromě několika aktivistických skupin (o kterých jsem v životě neslyšel, což považuji za pozitivní), pálení papundeklové čarodějnice, opékání buřtů, stánkem s pivem, stánkem s žužu, kolotočem, a skákacím hradem tu byla hudební produkce. Zlatý bod večera bylo vystoupení nějaké cikánské kapely – což mi moc nevadilo, protože jsem doufal, že tou dobou budu už stejně dávno pryč a multikulturní obohacení tak nepřekročí nadkritickou hranici.
Dorazili jsme do parku, který byl narvaný opilou mládeží, matkami, otci, cyklisty, kočárky, psi, dětmi a několika jedinci, které bych nejspíše zařadil mezi latentní trampy. Alespoň si to myslím – nesleduji v téhle oblasti nejnovější trendy, takže je možné, že narvat na sebe maskáče, kanady a klobouk a následně se odsunout k nejbližšímu stánku s chlastem, je momentálně In. Já se strategicky zamaskoval pivem v kelímku(čímž jsme splynuli s davem) a vyrazil před podium. Na pódiu hrála nějaká studentská kapela, zaujal mne nejvíc jejich frontman. Zpívat mu sice moc nešlo (občas vyloženě nešlo), zato podával neuvěřitelné sportovní výkony – poskakoval, zhusta mával volnou rukou a někdy stíhal oboje současně. Vydrželo mu to po celou dobu produkce, za což má můj obdiv, protože já bych asi padl vyčerpáním u třetího taktu páté skladby. Na amatérské uskupení to nebylo až tak špatné, nicméně bych si přál nahlédnout do myšlení někoho, kdo by si tohle koupil na CD. Když skončili a dav se dožadoval další produkce, přišel moderátor. Musel jsem ocenit, jak je důležité mít vtipného a pohotového moderátora celé akce. A jaká byla škoda, že si někoho takového organizátoři nesehnali.
Usoudili jsme, že kultura už pro dnešek stačila (něco takového je potřeba aplikovat spíše po malých dávkách) a protože se nám rapidně snížilo zorné pole, díky zvýšené frekvenci okočárkovaných matek, pochopili jsme, že budou zapalovat oheň. Tady si dovolím malou odbočku – netušil jsem doposud, jak pilotáž dětského kočárku je komplikovaná věc. Byl jsem svědkem toho, jak jedna matka (jednu ruku na vozidle, v druhé řvoucí dítě) vysekla tak prudkou zatáčku, až jí z kočárku vyletěl pes.
Pak vypuklo něco, co bych za normálních okolností nazval dělostřeleckou přípravou, provázené bitvou gangů v Bronxu – vidět takové množství chladných zbraní, dřeva a buřtů, v jednom okamžiku, lze snad pouze na historické bitvě. Takže – kolem nás se blýskaly nože, jako v bitvě u Thermopyl, a já v duchu hodnotil přípravu jednotlivých rodičů na budoucí kulinářské orgie. Bylo to docela zajímavé – jeden omaskáčovaný tatík to rozhodně nepodcenil a měl sebou asi padesát drátěných klacků. To mne přimělo k úvaze na téma, zda se před chvílí nesrazil s autobusem Českého národního týmu sportovního šermu, nevybral jim sportovní vybavení, následně neutekl a nenechal tam reprezentanty ležet v pangejtu bez pomoci. Tato úvaha byla přerušena kreativitou dalšího taťky, který očekával problémy už v zárodku a jeho opékací klacek vypadal jako něco, co vyrval z ruky Krakonoše a až skončí s buřtem vrátí to zpět jako podpěru pod železniční most. Tohoto člověka trumfnul snad jen otec v cyklistickém outfitu, který měl klacek typu „snajpr“, se kterým lze bezpečně opékat buřta až na vzdálenost osmi metrů.
Lidé se tlačili kolem ohně, já dopil maskovací pivo(takže jsem se neměl čím krýt), chystala se další hudební produkce (jak jsem se zmínil ze začátku, z té cikánské kapely jsem měl trochu obavu) , takže jsem usoudil, že z čarodějnic jsme již vytěžili maximum a můžeme se přesunout. Sdělil jsem toto Evě, stále ještě fixované na buřty, a vyrazili jsme pryč. Cestou jsme potkali ještě nakvašeného bezdomovce – vůbec se jeho náladě nedivím. Mě by se taky nelíbilo, kdyby se mým obývákem trajdalo spousta spoustu cizích lidí, dětí, psů a cyklistů, hrála tam kapela a točil se kolotoč. Navíc bylo ještě brzy a žádný z opilých mládežníků nebyl ještě v takovém stavu, že by zapomněl na stole půl kelímku piva.
Primární cíle této mise byly splněny a já byl vyvenčen aniž bych utrpěl nějaký kulturní šok. Mám jen trochu obavu z Evina výrazu, když sledovala opékání buřtů. Mám ošklivý pocit že vím, co bude celý víkend k obědu …

Nakažlivost bot

Říká se, že když se s někým znáte delší dobu, máte sklony si navzájem přebírat zlozvyky. Používáte stejné slovní obraty, míváte sklon mít oblíbené stejné značky, či sledovat podobný typ pořadů. Naštěstí se mi daří vůči některým věcem stále odolávat a jednou z nich je mánie shromažďovat boty. Tedy přesněji řečeno se mi to dařilo až do minulého týdne.
Začalo to všechno úplně nenápadně, jak už to v takových případech bývá. Víte, já většinou používám metodu „průzkum bojem“. V praxi to znamená, že do něčeho skočíte rovnýma nohama, aniž byste si před tím zajistili maximum relevantních informací. Má to výhodu, že Vás to nutí myslet tvůrčím způsobem (protože stejně Vám nic jiného nezbude), je to daleko zábavnější a také větší adrenalin, když opominu fakt, že někdy má klient stejné vstupní informace jako já, to jest žádné. Několikrát se to však hrubě nevyplatilo, jako v tomto případě.
Tedy jednoho rána jsem při cestě za klientem zjistil, že je něco špatně. Při analýze toho, co že se to vlastně děje, jsem zjistil, že prší, mám prasklé podrážky a tedy logicky nohama stírám rosu na kolejích. Tento stav mne nijak nepotěšil, protože nakupování bot vnímám jako činnost otravnou a ponižující. Jste vystaveni celé řadě podivných úkonů, které za normálních okolností neděláte – od výstavy svých ponožek, až po dotravování už tak otrávené slečny prodavačky. Nicméně stalo a já si v duchu říkal, že prostě vlezu do prvního krámu s botama, co mi vleze do cesty, vyberu ty neméně neškodné v mé velikosti, co na tom může asi tak bejt, že jo.
Ale bylo. Předně jsem zjistil, že pokud budu chtít nějaké boty, co nejsou rozjuchané v nějakých fosforových barvách, případně si na jejich pořízení nebudu muset sjednat hypotéku, určitě je nemají v mé velikosti. Bylo to pro mne docela fatální zjištění. Po prohlídce asi desátého obchodního centra jsem se ocitl ve stavu deprese, protože boty pro mne prostě neexistují. V náhlém poryvu beznaděje jsem řekl, že už mi na ničem nezáleží a vrhnul se do pracovních potřeb. Tam přece něco takového mít musí ne ? A měli. Koupil jsem si tedy jednoduché pohorky v mé velikosti , pocítil radost, že problém je vyřešen, odnesl je v krabici domů a staré boty vyhodil. Chyba.
Nevím, z čeho ty věci dělají, ale odhaduju, že z nějakého extrémně bojového plemena krávy, které se normálně používá jenom proti matadorům a nehodlá to vzdát, ani když je po smrti. Po jednom dni nošení jsem zjistil, že se mi pohorky snaží oloupat nohy až po nehty a každý krok je jako když Vás dostane do práce obzvláště sadistický chiropraktik. Nejhorší na tom celém byl fakt, že i když si cestou sednete, v podstatě se tím nic neřeší, protože vzdálenost mezi domovem a Vámi je pořád stejná a jediné, na co myslíte je, jak se zbavit páru španělských bot. S ohoblovanými nárty jsem si doma řekl, že takhle teda ne, tohle je kdo z koho a hledal nějaké zaručené návody. Nakonec jsem na chvíli musel kapitulovat – boty nezměkly, ani když jsem do nich opakovaně bušil kladivem, mazal je všelijakým svinstvem, co je v botokrámech na prodej a máčel je vodou. Nevím co ta kráva byla zač, ale rozhodně by byla tuhý oříšek i pro Chucka Norrise. Prohlédl jsem si svůj botový park, který se aktuálně skládal kristusek, zimních bot, sveřepé krávy, bot, které jsem měl naposledy u pohovoru a kanad. Nic z toho mne moc nenadchlo, protože ani jedna z variant na nějaké delší chození moc nebyla. Tak sem se vrhnul na internet.
A našel jsem. Hurá! Internet tvrdil, že je to vycházková obuv do města, tedy něco co sháním. Objednal jsem boty, zaplatil a opět je krabici dotáhnul domů. Do rána jsem je ostentativně postavil vedle šílené krávy s pocitem, že tím jí dám za vyučenou a ráno s nimi vyrazil do práce. Po dni nošení jsem však zjistil, že mají tak tenkou podrážku, že cítím s každým krokem jednotlivé dlažební kostky, takže se novým botám podařilo na konci dne, zlikvidovat dokonale ještě k těm nártům i šlapky. Měl jsem toho dost, vytasil jsem kreditní kartu, proklel výrobce bot až do třetího kolena a vrhnul se do prestižního krámu s tím že už je mi všechno jedno, ať to splácí třeba všechna má pravnoučata, ale já už nějaké boty potřebuju. Koupil jsem si tedy další boty, s gelovou stélkou, a odkráčel v nich domů. Protože to proběhlo celkem bezbolestně, řekl jsem si , že to za ty peníze stálo, vrátil jsem se ještě pro další pár, abych podobné věci nemusel nějakou chvíli řešit. Ignoroval jsem své fňukající bankovní konto a byl spokojený. Drahoboty postavil do řady k ostatním sadistickým botám a šel si lehnout.
Asi to pro Vás bude překvapení. Pro mne bylo. Drahoboty jsem si vzal do práce s pocitem člověka, který už zažil skoro všechno. Ty mi však rozedřely paty takovým způsobem, že kdybych byl Achilles, jsem prakticky nesmrtelný, protože nepřátelský střelec by těžko našel nějaké místo, kam by se mohl trefit. Klel jsem ten večer tak sprostě, až sousedovi ruplo okno ve světlíku a punkáč z druhého patra se patrně stane katolíkem.
Takže – mám teď čtvery nové boty a mohu si svobodně zvolit, kterou část nohy mi ten den zničí. Jsem vyčerpaný, ale myslím, že poselství je : nedávejte boty k sobě. V noci si totiž povídají a jejich sadismus je nakažlivý. Mám strach kraví boty vyhodit – obávám se, že jsou schopné si na mne někde počíhat a provést mi něco ještě horšího než teď. Takže je nějaký čas budu mít raději na očích do doby, než si na ně pořídím nějaký trezor. Při nějakém ozbrojeném konfliktu jsou totiž perfektní zbraň prvního úderu.

Policejní služby 2

Venku se udělalo hezky a tím pádem začala být aktivní všelijaká neužitečná a otravná pakáž, jako jsou klíšťata, vosy, komáři, bezdomovci a taky policajti. Asi se shodneme na tom, že jsme nejradši, když se výše jmenovaní věnují něčemu jinému a nás tím pádem nechají na pokoji. Zatímco klíště nebo komára zašlápnout můžete (případně sprovodit ze světa potleskem), u policistů je to nezákonné, což osobně považuji za křivdu. Policie (a zejména ta dopravní) dovede být otravná velmi, protože v tom má dlouholetou praxi, tradici, a na buzeraci spojenou s okrádáním řidičů má technicky postavenou svoji živnost. A tedy se rozhodla mne oblažit další ze škály svých skvělých a životně důležitých služeb.
Jedu takhle odpoledne firemním autem od klienta, mám stažené okénko, v rádiu je moje oblíbená písnička, je teplo a vůbec to vypadá až nadmíru podezřele. Přede mnou je dlouhý, rovný úsek, nikde ani noha, natož šlapka od cyklisty. Střídavě řadím pod padesát a pod třicet, podle toho, co po mne chtějí cedule, přestože to v daném místě nedává absolutně žádný smysl.
Moji pozornost upoutá panáček v bílé čepici, který mi ukazuje abych zastavil. Učiním požadované, protože mám relativně čas na blbosti typu běžná kontrola, auto je firemní, takže co by se tak asi mohlo stát. Takže dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů, jste si vědom svého přestupku ?
Tahle informace mne zarazí. Zkontroluji, zda autu svítí světla (což za slunečného dne je samozřejmě nezbytností srovnatelnou snad jen s vytvořením kuřácké a nekuřácké sekce v jedné místnosti hospody) a odpovím že nejsem. Panáčka jsem odpovědí zřetelně potěšil, protože říká, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost a tedy mi slízne pár bodů a uloží pokutu. To mne docela nakrkne. Dotáži se, zda má na podobné tvrzení důkaz, protože vzhledem ke šnečímu tempu v celé oblasti mi toto sdělení přijde nepravděpodobné. Placatá čepice je na vrcholu blaha, vysílačkou si na mne přivolá posilu v podobě rachitické blondýnky v bagančatech, která na mne vytasí papír z radaru. Následně mne informuje, že jsem v úseku mezi značkami 50 a 30 nestihl zpomalit, radar mi naměřil 37 km/h a tedy jsem počínaje dneškem pirát silnic, vyvrhel a vůbec spodina společenská, moje rodina se mne musí zřeknout a potřebuju nejméně na třicet let na galeje. A ptá se mne, zda hodlám zaplatit hned, či zda mám v úmyslu absolvovat nějaké další opičárny.
Jsem v rozpacích. Jsem v rozpacích z toho, jak pomáhat a chránit vypadá v praxi.
Dostat flastr za rychlou jízdu (když jedete ani ne 40 km/h) považuji osobně za trapas srovnatelný asi jen s tím co jsem viděl včera, když slečně při revizi jízdenek vypadnul z kabelky vibrátor. Netuším, čím je to napájené, ale byla to rána jako z děla, následně pak tramvaj sebou cukla a vibrátor v euforii z nově nabyté svobody se začal kutálet po podlaze. Slečna nechala udiveného revizora revizorem a jala se jej pronásledovat, což bylo zajímavější o to, že pohybem tramvaje se vibrátor pokoušel uniknout kličkováním mezi lidmi. Přistihl jsem se při pocitu, že mu skoro fandím, aby se mu útěk zdařil. Nicméně dobře to dopadlo, vibrátor byl dostižen a polapen a slečna, rudá až po kecky, na příští zastávce utekla z tramvaje.
Ale to jsem odbočil.
Momentálně jsem usvědčený zločinec horší, než Jack Rozparovač, a navíc špatný model, protože mne při tom chytli. Dotážu se, kde že byl ten radar, protože jsem si žádného nevšiml. Blondýna mi odpoví, že hned za dodávkou u značky (tedy úhel, který nemá šanci být normálně vidět, ani když jedete rychlostí astmatické žížaly) a táže se mne, cože s tím tedy uděláme.
Kouknu na hodinky a zjišťuji, že na podobné hovadiny už nemám čas, tasím peněženku a nechávám si vypsat šek na demenci silniční policie. Slečna mi vypisuje dokument a protože jsem nespokojen s nastalou situací, táži se, zda nemají na práci něco užitečnějšího – třeba chytat Krejčíře, nebo tak něco. Slečně to moc není po chuti, dokončí dokument a vyzve mne k podpisu. Sdělím jí, že nic podepisovat nehodlám, na pokutu chci stvrzenku a dotáži se, zda už mám na tento měsíc u policie předplaceno.
Slečně moje poznámky očividně nevoní, nicméně stvrzenku mi vydala, já jsem nasedl a odjel.
Jediné, co jsem z tohoto zážitku pochopil, je fakt, že hodlám příště dostat pokutu za rychlost, pokud si to skutečně zasloužím. Díky přístupu bílých čepic hodlám zjistit, zda údaje na tachometru skutečně dokáží na nějakém vhodné dálnici dostát svých cifer, a pokud bych dostal pokutu za rychlost, byl bych rád, aby to za rychlou jízdu skutečně bylo.

Nemáte nějaký drobný ?

Tak tuhle větu slyším poslední dobou až nějak podezřele často. Osobně si myslím, že to má nějakou přímou souvislost s počasím (jak jsem nadhodil v minulém příspěvku) a doufám tedy, že se jedná pouze o sezónní záležitost. Obvykle, po položení zmíněné otázky pouze odvětím, že mám, a pokračuji dál plynule v chůzi. Mám hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku, neboť jsem uspokojil tazatelovu touhu po informaci, i když úplně přesně nevím, k čemu to tomu umolousanému stvoření může být dobré.
Tohle se dá ještě vydržet, pokud otázku slyšíte tak jednou – dvakrát za den. Ovšem při kritickém počtu dotazů cítím prudký příval emocí , a i když chápu, že ten poslední nemůže vědět, že se mne už předtím pokusilo pumpnout jeho jiných pět soukmenovců, mám chuť se na něj vrhnout a začít ho škrtit, přestože tím budu riskovat širokou paletu různých infekčních nemocí. Nejspíš to mají (myslím teď ty nemoci) evolučně vyvinuto jako systém sebeobrany, podobně jako se brání v případě napadení tchoř.
Tohle funguje docela úspěšně, pokud se Vás vágus pokouší odlapit na volném prostoru – v horším módu se poflakují kolem zastávek a zpestřují si otravováním cestujících rutinní inventury odpadkových košů. To už musíte být o něco otrlejší, protože prosté ignorování otravného individua zpravidla nezabírá. V úplně nejtužším levelu tohle na Vás zkouší v tramvaji, nebo metru – a to už chce opravdu silné povahy, protože většina lidí má silný pud sebezáchovy a vzdá to, protože doufají, že si za pár drobných zakoupí zpět alespoň trochu dýchatelný vzduch.
Občas je docela legrační tyto snahy pozorovat, i když zpravidla nejsou moc originální. Tak třeba při evergreenu „potřebuju už jen posledních pět korun na autobus“ hodně záleží na podání, a ne každý interpret se s tímhle dokáže úspěšně vypořádat. Pak tu máme oblíbené „jenom pár korun pro žrádlo pro pejska“, což občas žebravou pakáž může vyřadit stylem TKO už z prvního kola, když poukážete na fakt, že sebou žádného psa nemají. Ale stálice je pouze požádat o peníze, bez udání konkrétního důvodu. V tomto případě je ale důležitá celková image – a to už chce opravdu něho hodně nechutného.
Nedá se to odfláknout, i k žebrotě je zapotřebí profesionální přístup, protože se mi občas daří skunky odrazit hned při prvním kontaktu. Pokud si špatně zvolí terén (což ty „zastávkovští“ zpravidla udělají), po položení dotazu na mé drobné, či cigarety, stačí ukázat na trafiku naproti se sdělením, že tam těch cigaret mají víc a ať se laskavě zeptá tam. Transparentně toto lze používat i při argumentaci na téma jídlo, pokud je v dohledu nejbližší McDonald.
No – když tak o tom přemýšlím, jednou jsme se navzájem s jedním bezdomovcem docela slušně zmátli navzájem. Čekal jsem tehdy na tramvaj a přišourá se zarostlé, páchnoucí cosi. Huhlá něco na téma drobný, hlad, bezdomovec a takdále (viz. předchozí metodika) a požaduje po mne dvacku. V náhlém (a pro mne nepochopitelném) přívalu euforie prohlásím, že mu žádné peníze dát nehodlám, ale jestli má hlad, jsem ochotný mu koupit za tu dvacku ve stánku naproti párek v rohlíku. Tím jsem ho docela rozhodil, bezďák se zarazil a bylo vidět, že se usilovně snaží dát zbývající mozkové buňky do zákrytu. To se mu po chvíli i podařilo (bylo vidět, že je hledal hodně dlouho a ani těm buňkám se do toho moc nechtělo) a pak vyrukoval s tím, že tedy nechce dvacku, ale desetikorunu, což pro změnu zase zmátlo mne. Naštěstí mi přijela tramvaj – ale tenhle slevový obchodní model mi dlouho vrtal hlavou. Patrně by mi při nabídce stejku z brazilského býčka vrátil pětikilo zpátky. Nevím.
Nemylte se – racionálně vím, že octnout se na ulici, může být takovej fofr, že nestihnete vyndat ani lžičku z jogurtu od snídaně a ani to skutečně nemusí být Vaše vina. Tihle lidé se však z nějakého důvodu rozhodli i nadále bezdomovci zůstat a asi v tomto stavu spatřují nějaké výhody. Nevím, já bych se všemožně snažil tuto situaci změnit, i za cenu, že bych dočasně naštval svou dočasnou přítomností několik přátel. Ale skutečně nevidím jediný, racionální důvod, proč bych se o své cigarety, nebo výplatu dělit s někým koho neznám. A také to do budoucna ani dělat nehodlám.
Každopádně jediná smysluplná myšlenka z dnešní úvahy je, že si musím najít čas a podrobně si prohlédnout svoji peněženku. Musí na ní být totiž něco naprosto úžasného, když jí chce v poslední době vidět tolik lidí.