Dualita tramvají

Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.
Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší – a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.
Nicméně k věci.
V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.
Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.
Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.
Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy – čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)
A konečně vodítko třetí – Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně – někdy si toho zkuste povšimnout – ale v centru to funguje se železnou přesností.
Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.
Dvakrát.

Policejní služby 2

Venku se udělalo hezky a tím pádem začala být aktivní všelijaká neužitečná a otravná pakáž, jako jsou klíšťata, vosy, komáři, bezdomovci a taky policajti. Asi se shodneme na tom, že jsme nejradši, když se výše jmenovaní věnují něčemu jinému a nás tím pádem nechají na pokoji. Zatímco klíště nebo komára zašlápnout můžete (případně sprovodit ze světa potleskem), u policistů je to nezákonné, což osobně považuji za křivdu. Policie (a zejména ta dopravní) dovede být otravná velmi, protože v tom má dlouholetou praxi, tradici, a na buzeraci spojenou s okrádáním řidičů má technicky postavenou svoji živnost. A tedy se rozhodla mne oblažit další ze škály svých skvělých a životně důležitých služeb.
Jedu takhle odpoledne firemním autem od klienta, mám stažené okénko, v rádiu je moje oblíbená písnička, je teplo a vůbec to vypadá až nadmíru podezřele. Přede mnou je dlouhý, rovný úsek, nikde ani noha, natož šlapka od cyklisty. Střídavě řadím pod padesát a pod třicet, podle toho, co po mne chtějí cedule, přestože to v daném místě nedává absolutně žádný smysl.
Moji pozornost upoutá panáček v bílé čepici, který mi ukazuje abych zastavil. Učiním požadované, protože mám relativně čas na blbosti typu běžná kontrola, auto je firemní, takže co by se tak asi mohlo stát. Takže dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů, jste si vědom svého přestupku ?
Tahle informace mne zarazí. Zkontroluji, zda autu svítí světla (což za slunečného dne je samozřejmě nezbytností srovnatelnou snad jen s vytvořením kuřácké a nekuřácké sekce v jedné místnosti hospody) a odpovím že nejsem. Panáčka jsem odpovědí zřetelně potěšil, protože říká, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost a tedy mi slízne pár bodů a uloží pokutu. To mne docela nakrkne. Dotáži se, zda má na podobné tvrzení důkaz, protože vzhledem ke šnečímu tempu v celé oblasti mi toto sdělení přijde nepravděpodobné. Placatá čepice je na vrcholu blaha, vysílačkou si na mne přivolá posilu v podobě rachitické blondýnky v bagančatech, která na mne vytasí papír z radaru. Následně mne informuje, že jsem v úseku mezi značkami 50 a 30 nestihl zpomalit, radar mi naměřil 37 km/h a tedy jsem počínaje dneškem pirát silnic, vyvrhel a vůbec spodina společenská, moje rodina se mne musí zřeknout a potřebuju nejméně na třicet let na galeje. A ptá se mne, zda hodlám zaplatit hned, či zda mám v úmyslu absolvovat nějaké další opičárny.
Jsem v rozpacích. Jsem v rozpacích z toho, jak pomáhat a chránit vypadá v praxi.
Dostat flastr za rychlou jízdu (když jedete ani ne 40 km/h) považuji osobně za trapas srovnatelný asi jen s tím co jsem viděl včera, když slečně při revizi jízdenek vypadnul z kabelky vibrátor. Netuším, čím je to napájené, ale byla to rána jako z děla, následně pak tramvaj sebou cukla a vibrátor v euforii z nově nabyté svobody se začal kutálet po podlaze. Slečna nechala udiveného revizora revizorem a jala se jej pronásledovat, což bylo zajímavější o to, že pohybem tramvaje se vibrátor pokoušel uniknout kličkováním mezi lidmi. Přistihl jsem se při pocitu, že mu skoro fandím, aby se mu útěk zdařil. Nicméně dobře to dopadlo, vibrátor byl dostižen a polapen a slečna, rudá až po kecky, na příští zastávce utekla z tramvaje.
Ale to jsem odbočil.
Momentálně jsem usvědčený zločinec horší, než Jack Rozparovač, a navíc špatný model, protože mne při tom chytli. Dotážu se, kde že byl ten radar, protože jsem si žádného nevšiml. Blondýna mi odpoví, že hned za dodávkou u značky (tedy úhel, který nemá šanci být normálně vidět, ani když jedete rychlostí astmatické žížaly) a táže se mne, cože s tím tedy uděláme.
Kouknu na hodinky a zjišťuji, že na podobné hovadiny už nemám čas, tasím peněženku a nechávám si vypsat šek na demenci silniční policie. Slečna mi vypisuje dokument a protože jsem nespokojen s nastalou situací, táži se, zda nemají na práci něco užitečnějšího – třeba chytat Krejčíře, nebo tak něco. Slečně to moc není po chuti, dokončí dokument a vyzve mne k podpisu. Sdělím jí, že nic podepisovat nehodlám, na pokutu chci stvrzenku a dotáži se, zda už mám na tento měsíc u policie předplaceno.
Slečně moje poznámky očividně nevoní, nicméně stvrzenku mi vydala, já jsem nasedl a odjel.
Jediné, co jsem z tohoto zážitku pochopil, je fakt, že hodlám příště dostat pokutu za rychlost, pokud si to skutečně zasloužím. Díky přístupu bílých čepic hodlám zjistit, zda údaje na tachometru skutečně dokáží na nějakém vhodné dálnici dostát svých cifer, a pokud bych dostal pokutu za rychlost, byl bych rád, aby to za rychlou jízdu skutečně bylo.

Pokus o restart železného šrotu

Dnešní příspěvek bude možná o trochu něčem jiném. Když jsem promýšlel aktuální téma, dospěl jsem k závěru, že je toho o něco víc, co mi vrtá v šišce a rád bych jednotlivým konkrétnostem věnoval o něco větší prostor. Berte to tedy prosím jako dělostřeleckou přípravu – v tomto případě si nejprve musím ověřit maximum relevantních informací, abych se nedopustil nějakého omylu z neznalosti, jako v minulém příspěvku.
Kamarádka mne vytáhla do kina, protože sem se jí zdál poslední dobou nějakej divnej. Pravdou je, že si nějakej divnej poslední dobou připadám také. Možná to souvisí s tím, že má půlka firmy dovolenou a tím pádem druhá půlka (včetně mne) se do všeho musí vrhat střemhlav, aniž o tom pořádně něco ví, takže si chvílema připadám, zhruba jako křeček, který omylem usnul v bombardéru Stuka.
Jednalo se o posledního Terminátora, film měl slušné hodnocení, autoři slibovali nečekané zápletky, což bohužel také splnili. Tedy praštili jsme sebou do sedaček, shlédli (v mém případě s dosti značným skřípěním chrupu) dvacetiminutový blok reklam, po kterém následoval další blok upoutávek na další filmy. Cítil jsem se docela popuzeně, protože za cenu přes dvě stovky sledovat reklamu, co běží běžně v televizi a ještě to multiplexu sponzorovat, v tom spatřuji skutečně celkem nezdravý podraz na každého, kdo je tak naivní a nestáhl si film z internetu. Nicméně s pocitem konkrétního důvodu, proč zmíněný multiplex už nikdy nenavštívit, jsme s ponořili do děje.
Nebojte se, pokusím se nespojlovat, jen se krátce zmíním o tom, co mne zaujalo.
Film skončil a já z něj měl pocit … no velice rozpačitý.
Předně – viděl jsem čtyři starší filmy s terminátorskou tématikou, a i když se v nich sem – tam objevil nějaký úlet, přece jen spolu nějak souvisely, nebo na sebe nějakým způsobem v rámci pravidel terminátořího světa navazují. Pětka si s tímhle moc hlavu neláme, pravidla jsou pro blbečky a tedy si to uděláme po svém. Problém je, že to moc nefunguje, a ani Arnold s tím moc nenadělá.
Předně – to co má působit jako celkově chaotický dojem z filmu, má v zásadě několik variant, které se opakují pořád dokola.
Hodný terminátor Arnold se někde zdrží. Kyla Reese a Sarah Connorovou honí zlý terminátor. Tomu sice utečou, ale chytí je policie, dá jim klepeta a někam je zavře. Najde je zlý terminátor, který je honí. Objeví se deus ex machina v podobě Arnolda, zlého terminátora vyřídí, Sarah a Kyle utečou, načež je začne honit další terminátor. To vše samozřejmě za palby z kulometů, ječení sirén, výbuchů aut, mrouskání koček, krmení kojenců, trombónu armády spásy – prostě s tím obvyklým balastem kolem, který se od drahého filmu očekává.
To by bylo celkem roztomilé, kdyby se tohle nestalo tak pětkrát – šestkrát pořád dokola a při stopáži něco málo přes dvě hodiny, vás to přestane bavit ještě před první polovinou filmu.
Dost tomu také napomáhají herci. V drtivé většině případů jsou herci tak prkení, až jsem se divil, že jim neprdnou kšandy. Prkennost se dá omluvit ještě u terminátorů – koneckonců ti jsou tak vymyšlení, ale už moc ne u zbytku postav. Sarah a Kyle oscilují v zásadě mezi dvěma polohami – v té první byste fakany nejraději seřezali kaktusem přes prdel, a v té druhé generují v zásadě bez jakýchkoliv důvodů kvanta nejistoty a nerozhodnosti z čehokoliv, co je momentálně po ruce.
Další problém je, že nemáte nejmenší důvod, si žádnou z postav oblíbit, cítit k nim nějaké empatie, nebo snad mít o ně strach. Od začátku filmu víte, že ani Sarah, ani Kyle umřít nemůžou, dokud se spolu nevyspí (nekecám, to se fakt dozvíte během první čtvrthodiny) – takže dokud to neudělají, mohou být úplně v klidu. A když je nějaký náznak toho, že by se to mohlo zvrtnout jinak, nastoupí Arnold, který je z budoucnosti, takže všechno ví, všude byl dvakrát a tím pádem má všechno potřebné přichystané dopředu.
Velkou devizou minulých čtyř terminátorů byl dojem zranitelnosti všech postav a velké úsilí při překonávání něčeho zdánlivě nezničitelného a nezastavitelného. V tomto případě se nic podobného neděje a i když hodného terminátora na chvíli rozbijí, tak jen proto, aby zmutoval na SuperMegaExtraCoolTerminátora.
Poslední věc, která v této sérii působí dost rušivě je obsazení (s ohledem na pětku se zdráhám přidat přívlastek herecké).
Zatímco Harry Potter, či Hvězdné války ve svých sériích vydrželi poměrně se stabilním ansáblem, Terminátor s tím má trochu problém. Pokud se nepletu, napočítal jsem v pěti filmech dvě Sarah Connorové (což se ještě dá), nicméně pět různých Johnů Connorů, čtyři Kyle Reese (což nesedí už jen k počtům Johnů a Sarah) a o sekundárních postavách ani nemluvím. U postavy Johna Connora jsem ochotný trochu přimhouřit oko – přeci jen chápu, že John ve věku 12 let vypadá jinak, než ve věku 30 let – ale u Kyla tahle logika moc nefunguje, ani když se jí snaží schovat za cestování časem.
Jakkoliv oceňuji tedy snahy mojí kamarádky, pátý Terminátor mi moc náladu nezdvihl.
Nicméně jde o hodnocení subjektivní – pokud Vám to za dvě stovky a dvě hodiny času stojí, nevidím důvod, proč by jste na to do kina neměli jít. V mém případě to rozpoutalo vlnu dalších úvah na téma Hollywoodská tvorba a její podivnosti, takže pokud Vás toto téma příliš nezajímá, můžete pár následujících příspěvku s klidným svědomím přeskočit.

Byznys mezi dveřmi

Ve filipice toho pána na videu však spatřuji jeden nedostatek. Mám na mysli to, že připustil existenci Číny. Podle mne v tom jeho ideologickém manuálu o Číně není ani čárka a tím pádem logicky nemůže existovat. Možná bych se měl zeptat Evy, která do Číny létá pracovně několikrát do roka. Tedy jestli to vlastně dělá, když Čína možná vůbec není. Nicméně tohle také nemohu udělat, protože Eva je žena a podle ubrouskových hlav tedy technicky ani není člověk. Jakákoliv informace, kterou mi o existenci, či neexistenci Číny sdělí stejně nebude relevantní, čímž sám sebe zacyklím do logické smyčky a stejně se nedozvím nic.
Ještě že tu jsou další vědecké kapacity, které nám objasní další věci:
No a pak, že to k ničemu není. Takže, když už mám jasno, opustíme zahraniční okénko a budeme pro změnu pálit do tuzemských řad.
O co tedy dnes půjde. Minulý a tento týden se to tak sešlo, že jsem byl opakovaně otravován několika exempláři podomních prodavačů. Nevím, zda je to současný moderní trend, každopádně je to otravné, protože vás to nutí být hnusní na někoho, koho ani neznáte, nejste na to připraveni a tedy to není ani moc velká zábava.
Nechám stranou úvahy o prodavači voňavek (který sám o sobě teda zrovna příjemně nevoněl), slečně, která se mi docela drze snažila vecpat smlouvu na odběr plynu, prodavači kabelové televize a zastavím se až u kousku, který se přišel podívat v neděli.
Jako už jeho předchůdci mi přišel nabídnout vzduch a iluze, a dopadl o trochu hůře než jeho kolegové. Tedy nedělního odpoledne se ozve klepání na dveře a jdu otevřít. Na prahu stojí mladík něco přes dvacet, v ruce brožuru s křížkem na přebalu (takže jsem zpočátku propadl panice a předpokládal, že mi jde nabídnout rakev) a zeširoka se usmívá. Skutečně nevím, jaký k tomu má důvod, ale vypadá tak upraveně, jako kdyby ho právě vykopli z plesu v opeře.
Tohle nechápu. Jak je možné mít na sobě plnou večerní, hýbat se v tom a jezdit MHD a být pořád jako ze škatulky. Víte, já trávím poměrně velkou část pracovní doby v různých serverovnách, nebo u klienta pod stolem, takže mám sklon už kolem půl jedenácté ráno vypadat jako něco, co jste právě vyrvali krávě z huby.
Nicméně jsou na světě i záhadnější věci (jako třeba Dalmátské čufty – mám ze seriozního zdroje ověřeno, že dalmatinů je přesně 101 a tedy netuším, kde na výrobu pořád berou suroviny) a tedy poslouchám copak mi to střihoun chce.
Pozdraví mne „požehnej pánbůh“ a než se stačí nadechnout vypálím automaticky, že nechť ho také provází Síla. Trochu zaváhá, ale táže se mne, zda jsem už přemýšlel o milosti Ježíše Krista. Odvětím, že nepřemýšlel, protože mistr Yoda takové věci dost špatně snáší. Prodejce iluzí se zatvářil káravě, a říká, že je to vážná věc a ať si tedy nedělám legraci. Na to jsem odvětil , že by mne to ani ve snu nenapadlo, že myšlenky tyto nebezpečné jsou a pouze k Temné straně Síly vedou a vůbec, že on si začal.
Zřetelně začal přemýšlet, jak se dostat přes můj ofenzivní přístup. Sdělil jsem mu tedy, že se mnou si o podobných věcech nepokecá, ale že znám někoho, koho by to zajímat mohlo. Panáček viditelně pookřál a já jsem šel pro Evu, která momentálně pařila Diablo.
Na tohle jsem byl vážně zvědavý, protože Eva tento druh bytostně nesnáší a tedy se dalo čekat, že nevynechá příležitost zdvihnout hozenou rukavici.
Pauzla tedy Diablo, a přesunula se místo mne mezi dveře. Mladík začal hovořit a já jsem se nenápadně vytratil – nicméně byt mám malý a tedy jsem byl na doslech.
Eva trpělivě vyslechla litanii na téma celibát, odříkání, čistota a celoživotní štěstí, načež krátce popřemýšlela a přinesla z kuchyně tyčový mixér. Podala ho zmatenému agitátorovi s doporučením, že si ho má umístit pod opasek a zapnout, protože pak se mu dostane nejen mučednictví, ale především se mu to celoživotní štěstí podaří dosáhnout daleko lépe a zabouchla dveře.
Netuším, co by se stalo, kdyby u dveří zabušil krišnovec, ale v této náladě by ho nejspíš přetáhla půlkou krávy se vzkazem, že spousta zeleniny má na tyhle veganské věci dost vyhraněný názor a jestli má doopravdy soucit, ať se naučí žrát kamení. Nevím.
Poučení z dnešní banální historie vidím pouze jediné. Nekupujte si znovu něco, co už stejně máte, ať se vám to snaží prodat kravaťák, nebo fousáč s ručníkem na hlavě.
Příště tedy snad už skutečně o něčem normálnějším …

Nakažlivost bot

Říká se, že když se s někým znáte delší dobu, máte sklony si navzájem přebírat zlozvyky. Používáte stejné slovní obraty, míváte sklon mít oblíbené stejné značky, či sledovat podobný typ pořadů. Naštěstí se mi daří vůči některým věcem stále odolávat a jednou z nich je mánie shromažďovat boty. Tedy přesněji řečeno se mi to dařilo až do minulého týdne.
Začalo to všechno úplně nenápadně, jak už to v takových případech bývá. Víte, já většinou používám metodu „průzkum bojem“. V praxi to znamená, že do něčeho skočíte rovnýma nohama, aniž byste si před tím zajistili maximum relevantních informací. Má to výhodu, že Vás to nutí myslet tvůrčím způsobem (protože stejně Vám nic jiného nezbude), je to daleko zábavnější a také větší adrenalin, když opominu fakt, že někdy má klient stejné vstupní informace jako já, to jest žádné. Několikrát se to však hrubě nevyplatilo, jako v tomto případě.
Tedy jednoho rána jsem při cestě za klientem zjistil, že je něco špatně. Při analýze toho, co že se to vlastně děje, jsem zjistil, že prší, mám prasklé podrážky a tedy logicky nohama stírám rosu na kolejích. Tento stav mne nijak nepotěšil, protože nakupování bot vnímám jako činnost otravnou a ponižující. Jste vystaveni celé řadě podivných úkonů, které za normálních okolností neděláte – od výstavy svých ponožek, až po dotravování už tak otrávené slečny prodavačky. Nicméně stalo a já si v duchu říkal, že prostě vlezu do prvního krámu s botama, co mi vleze do cesty, vyberu ty neméně neškodné v mé velikosti, co na tom může asi tak bejt, že jo.
Ale bylo. Předně jsem zjistil, že pokud budu chtít nějaké boty, co nejsou rozjuchané v nějakých fosforových barvách, případně si na jejich pořízení nebudu muset sjednat hypotéku, určitě je nemají v mé velikosti. Bylo to pro mne docela fatální zjištění. Po prohlídce asi desátého obchodního centra jsem se ocitl ve stavu deprese, protože boty pro mne prostě neexistují. V náhlém poryvu beznaděje jsem řekl, že už mi na ničem nezáleží a vrhnul se do pracovních potřeb. Tam přece něco takového mít musí ne ? A měli. Koupil jsem si tedy jednoduché pohorky v mé velikosti , pocítil radost, že problém je vyřešen, odnesl je v krabici domů a staré boty vyhodil. Chyba.
Nevím, z čeho ty věci dělají, ale odhaduju, že z nějakého extrémně bojového plemena krávy, které se normálně používá jenom proti matadorům a nehodlá to vzdát, ani když je po smrti. Po jednom dni nošení jsem zjistil, že se mi pohorky snaží oloupat nohy až po nehty a každý krok je jako když Vás dostane do práce obzvláště sadistický chiropraktik. Nejhorší na tom celém byl fakt, že i když si cestou sednete, v podstatě se tím nic neřeší, protože vzdálenost mezi domovem a Vámi je pořád stejná a jediné, na co myslíte je, jak se zbavit páru španělských bot. S ohoblovanými nárty jsem si doma řekl, že takhle teda ne, tohle je kdo z koho a hledal nějaké zaručené návody. Nakonec jsem na chvíli musel kapitulovat – boty nezměkly, ani když jsem do nich opakovaně bušil kladivem, mazal je všelijakým svinstvem, co je v botokrámech na prodej a máčel je vodou. Nevím co ta kráva byla zač, ale rozhodně by byla tuhý oříšek i pro Chucka Norrise. Prohlédl jsem si svůj botový park, který se aktuálně skládal kristusek, zimních bot, sveřepé krávy, bot, které jsem měl naposledy u pohovoru a kanad. Nic z toho mne moc nenadchlo, protože ani jedna z variant na nějaké delší chození moc nebyla. Tak sem se vrhnul na internet.
A našel jsem. Hurá! Internet tvrdil, že je to vycházková obuv do města, tedy něco co sháním. Objednal jsem boty, zaplatil a opět je krabici dotáhnul domů. Do rána jsem je ostentativně postavil vedle šílené krávy s pocitem, že tím jí dám za vyučenou a ráno s nimi vyrazil do práce. Po dni nošení jsem však zjistil, že mají tak tenkou podrážku, že cítím s každým krokem jednotlivé dlažební kostky, takže se novým botám podařilo na konci dne, zlikvidovat dokonale ještě k těm nártům i šlapky. Měl jsem toho dost, vytasil jsem kreditní kartu, proklel výrobce bot až do třetího kolena a vrhnul se do prestižního krámu s tím že už je mi všechno jedno, ať to splácí třeba všechna má pravnoučata, ale já už nějaké boty potřebuju. Koupil jsem si tedy další boty, s gelovou stélkou, a odkráčel v nich domů. Protože to proběhlo celkem bezbolestně, řekl jsem si , že to za ty peníze stálo, vrátil jsem se ještě pro další pár, abych podobné věci nemusel nějakou chvíli řešit. Ignoroval jsem své fňukající bankovní konto a byl spokojený. Drahoboty postavil do řady k ostatním sadistickým botám a šel si lehnout.
Asi to pro Vás bude překvapení. Pro mne bylo. Drahoboty jsem si vzal do práce s pocitem člověka, který už zažil skoro všechno. Ty mi však rozedřely paty takovým způsobem, že kdybych byl Achilles, jsem prakticky nesmrtelný, protože nepřátelský střelec by těžko našel nějaké místo, kam by se mohl trefit. Klel jsem ten večer tak sprostě, až sousedovi ruplo okno ve světlíku a punkáč z druhého patra se patrně stane katolíkem.
Takže – mám teď čtvery nové boty a mohu si svobodně zvolit, kterou část nohy mi ten den zničí. Jsem vyčerpaný, ale myslím, že poselství je : nedávejte boty k sobě. V noci si totiž povídají a jejich sadismus je nakažlivý. Mám strach kraví boty vyhodit – obávám se, že jsou schopné si na mne někde počíhat a provést mi něco ještě horšího než teď. Takže je nějaký čas budu mít raději na očích do doby, než si na ně pořídím nějaký trezor. Při nějakém ozbrojeném konfliktu jsou totiž perfektní zbraň prvního úderu.

Záhady pražského pondělka

Pondělí mne uvrhlo do lehkého zmatku, protože jsem potkal hned několik věcí, které potřebuji nějak vnitřně zpracovat. Možná byly skvrny na slunci, možná si jen lokální Prozřetelnost dala pauzu na kafe a odskočila si šlehnout pár endorfinů – netuším. Každopádně stalo se mi hned několikrát, že jsem musel ustat v chůzi, přesvědčit se opakovaně, že mne nešálí zrak, abych z nabídnuté reality dovodil alespoň nějaký závěr.
První věc, která mne uvedla v lehkou nejistotu, byla informace pražské MHD, kdy že mi to přijede tramvaj.
Až do pondělka jsem byl přesvědčený, že většinu číslic znám, dokonce že některé číslice bych zvládl napsat i v římské verzi – ale s tímhle jsem si nějak nevěděl rady. Technicky je to asi jedno, protože tramvaj přijede kdykoliv jindy, než je napsáno v jízdním řádu – nicméně tento konkrétní čas příjezdu by mne skutečně zajímal.
Nicméně tramvaj nakonec dorazila, vystoupil jsem na zastávce a moje nejistota dostala další zásah, protože jsem ihned nabyl dojmu, že věci jsou skutečně dál a horší, než jsem předpokládal.
Myslím si, že propagandu má Islámský stát docela zvládnutou – nicméně toto tvrzení mi přijde i na vyznavače Koránu docela zavádějící. O výběru modelky se raději rozepisovat moc nebudu – čert ví jaký vkus může mít někdo, jehož předmětem sexuálního naplnění může být osel, nebo slepice.
Nicméně lehce otřesen jsem pokračoval za klientem, udělal svoji práci a vracel se zpět do kanceláře, když jsem si povšiml další tabulky, která mne zaujala.
Naprosto netuším, k čemu může být mrtvému ex-prezidentovi kancelář v lukrativní zóně. Nemám nejmenší představu, co užitečného tam mohou dělat, nebo jaká činnost dokáže pokrýt náklady na pronájem, energie, tonery, či kancelářskou techniku. Zato jsem si poměrně jistý, že to není placené ze soukromých zdrojů, což bych pochopil jen v případě, že by se jednalo o muzeum, či skanzen – nicméně žádná informace tohoto druhu se v přítomnost kanceláře nevyskytuje.
Považuji za nefér, že svoji vlastní kancelář nemají třeba T.G. Masaryk, či Klement Gottwald, protože parametry k existenci kanceláře splňují také, a to dokonce i o mnoho dřív, než pan ex-dramatik začal přikulovat.
Poslední pomyslný hřebík bylo to, že jsem zdvihl zrak k obloze a spatřil tohle:
Nějaká spojitost mezi torzem nahé ženy, dvojkou brokovnicí a pokřivenou lampou místo hlavy mi naprosto uniká. Ať se snažím sebevíc, nedovedu si představit nic, co by tyhle věci měli společného, nebo proč by někdo něco takového umisťoval na dům v klasicistickém stylu. Třeba Vás něco napadne a budu rád, pokud mne nějak nasměrujete – ale v tomhle případě jsem naprosto bezradný.
V tuhle chvíli jsem dospěl k závěru, že jsem nejspíš přepracovaný, a zavolal do práce, že si beru na zbytek dne volno.
Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné. Praha je plná záhad a pokud Vám jich předhodí hned několik najednou, je lepší to pustit z hlavy. Minimálně to bude mít vliv na plynulost chůze.

Dejme vládu Yakuze!

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.
Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.
Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.
Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.
Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.
To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse – prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.
Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.
Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.
Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.
Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, „Pomáhat a chránit“ by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.
Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.
Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.
Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.
Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.

Čarodějnice napůl cesty

Eva usoudila, že potřebuju vyvenčit a pálení čarodějnic je pro tuto činnost vhodná záminka. Protože jsem nekladl žádný aktivní odpor, znejistěla, dotázala se, zda nejsem nemocný a obvinila mne z toho, že sem si narazil nějakou ženskou. Uklidnil jsem ji sdělením, že jsme se na tom dohodli už minulý týden a tedy jsem se s tím stačil už vnitřně vypořádat – a vyrazili jsme.
Program čarodějnic vyhrožoval hned několika věcmi, před kterými jsem se musel nejprve duševně obrnit. Kromě několika aktivistických skupin (o kterých jsem v životě neslyšel, což považuji za pozitivní), pálení papundeklové čarodějnice, opékání buřtů, stánkem s pivem, stánkem s žužu, kolotočem, a skákacím hradem tu byla hudební produkce. Zlatý bod večera bylo vystoupení nějaké cikánské kapely – což mi moc nevadilo, protože jsem doufal, že tou dobou budu už stejně dávno pryč a multikulturní obohacení tak nepřekročí nadkritickou hranici.
Dorazili jsme do parku, který byl narvaný opilou mládeží, matkami, otci, cyklisty, kočárky, psi, dětmi a několika jedinci, které bych nejspíše zařadil mezi latentní trampy. Alespoň si to myslím – nesleduji v téhle oblasti nejnovější trendy, takže je možné, že narvat na sebe maskáče, kanady a klobouk a následně se odsunout k nejbližšímu stánku s chlastem, je momentálně In. Já se strategicky zamaskoval pivem v kelímku(čímž jsme splynuli s davem) a vyrazil před podium. Na pódiu hrála nějaká studentská kapela, zaujal mne nejvíc jejich frontman. Zpívat mu sice moc nešlo (občas vyloženě nešlo), zato podával neuvěřitelné sportovní výkony – poskakoval, zhusta mával volnou rukou a někdy stíhal oboje současně. Vydrželo mu to po celou dobu produkce, za což má můj obdiv, protože já bych asi padl vyčerpáním u třetího taktu páté skladby. Na amatérské uskupení to nebylo až tak špatné, nicméně bych si přál nahlédnout do myšlení někoho, kdo by si tohle koupil na CD. Když skončili a dav se dožadoval další produkce, přišel moderátor. Musel jsem ocenit, jak je důležité mít vtipného a pohotového moderátora celé akce. A jaká byla škoda, že si někoho takového organizátoři nesehnali.
Usoudili jsme, že kultura už pro dnešek stačila (něco takového je potřeba aplikovat spíše po malých dávkách) a protože se nám rapidně snížilo zorné pole, díky zvýšené frekvenci okočárkovaných matek, pochopili jsme, že budou zapalovat oheň. Tady si dovolím malou odbočku – netušil jsem doposud, jak pilotáž dětského kočárku je komplikovaná věc. Byl jsem svědkem toho, jak jedna matka (jednu ruku na vozidle, v druhé řvoucí dítě) vysekla tak prudkou zatáčku, až jí z kočárku vyletěl pes.
Pak vypuklo něco, co bych za normálních okolností nazval dělostřeleckou přípravou, provázené bitvou gangů v Bronxu – vidět takové množství chladných zbraní, dřeva a buřtů, v jednom okamžiku, lze snad pouze na historické bitvě. Takže – kolem nás se blýskaly nože, jako v bitvě u Thermopyl, a já v duchu hodnotil přípravu jednotlivých rodičů na budoucí kulinářské orgie. Bylo to docela zajímavé – jeden omaskáčovaný tatík to rozhodně nepodcenil a měl sebou asi padesát drátěných klacků. To mne přimělo k úvaze na téma, zda se před chvílí nesrazil s autobusem Českého národního týmu sportovního šermu, nevybral jim sportovní vybavení, následně neutekl a nenechal tam reprezentanty ležet v pangejtu bez pomoci. Tato úvaha byla přerušena kreativitou dalšího taťky, který očekával problémy už v zárodku a jeho opékací klacek vypadal jako něco, co vyrval z ruky Krakonoše a až skončí s buřtem vrátí to zpět jako podpěru pod železniční most. Tohoto člověka trumfnul snad jen otec v cyklistickém outfitu, který měl klacek typu „snajpr“, se kterým lze bezpečně opékat buřta až na vzdálenost osmi metrů.
Lidé se tlačili kolem ohně, já dopil maskovací pivo(takže jsem se neměl čím krýt), chystala se další hudební produkce (jak jsem se zmínil ze začátku, z té cikánské kapely jsem měl trochu obavu) , takže jsem usoudil, že z čarodějnic jsme již vytěžili maximum a můžeme se přesunout. Sdělil jsem toto Evě, stále ještě fixované na buřty, a vyrazili jsme pryč. Cestou jsme potkali ještě nakvašeného bezdomovce – vůbec se jeho náladě nedivím. Mě by se taky nelíbilo, kdyby se mým obývákem trajdalo spousta spoustu cizích lidí, dětí, psů a cyklistů, hrála tam kapela a točil se kolotoč. Navíc bylo ještě brzy a žádný z opilých mládežníků nebyl ještě v takovém stavu, že by zapomněl na stole půl kelímku piva.
Primární cíle této mise byly splněny a já byl vyvenčen aniž bych utrpěl nějaký kulturní šok. Mám jen trochu obavu z Evina výrazu, když sledovala opékání buřtů. Mám ošklivý pocit že vím, co bude celý víkend k obědu …

Praktiky znuděného managementu

Včera jsem byl na pivu s jedním kamarádem a bylo to docela poučné, hned z několika hledisek. Kamarád měl velké obavy, že chystané změny v jeho momentálním zaměstnání ho připraví o práci, což při manželce a dvou dětech, není nikdy radostná událost. Navíc kolega je docela svéráz, on i jeho manželka jsou původem ze Sudet, takže mají celkem jednostranně vyhraněné názory na sluníčkový stát a rudo-zelenou kliku vůbec. Dospělo to údajně až tak daleko, že když se měla narodit jejich druhá dcera, povzbuzoval lékař budoucí matku slovy „Tlačte, maminko, už vidím pravičku!“ a po půl hodině zkonstatoval, že tohle normálním „císařem“ nepůjde a že to tedy budou muset udělat führerákem.
Nicméně beru to jako pomluvy, od závistivého personálu a nepřikládám těmto historkám velkou váhu. Co mne však zarazilo, byl jeho stav, když se objevil. Co jsem ho vždy pamatoval, byl spíše žoviální a zavalitý. To, co dorazilo do hospody bylo prošedivělé, pohublé a s obličejem plným hlubokých vrásek, takže jsem v první fázi nabyl dojmu, že si sem přišel obhlédnout terén Saruman.
Vím, že starat se o rodinu není žádný med, a obzvlášť v dnešní době ne – ale to co dovede udělat z člověka kombinace nevyspání-stres-firemní politika, je skutečně alarmující. Protože jsem v rámci profese do jeho firmy docházel (než se vedení rozhodlo přejít na jiný ekonomický systém), vím, že líčení firemní politiky jeho zaměstnavatele není nijak přibarvené. Měl jsem možnost si vyslechnout pár historek, protože když instalujete v korporátu update, chvíli to zabere a uživatelé většinou zjistí, že nejste jejich nepřítel, ale někdo, kdo se jim snaží pomoci.
Tady si dovolím malou odbočku.
Ono s tou prací to bude nejspíš tak, že buď se můžete flákat, za úplně nehorázné peníze, nebo lítat jako fretka za směšný plat – ale je už jen velmi málo možností, jak sehnat něco mezi tím. Osobně tohle až tolik neřeším, pro mne je důležité, zda mne baví práce a kolegové, a vědět kolik mi pravidelně přibude na konto. Nejsem nikde politicky, ani dobrovolně angažován (pouze jednou do měsíce se s kolegy přidáváme k celorepublikové sektě Al-Mužná), ale i to Nám většinou moc dlouho nevydrží, protože toho máme prostě moc. Pravdou je, že můj obor je velice specifický, a kdyby mne majitel firmy vyhodil, znamenalo by to v mém případě nejspíš vyhlídku na lepší práci a vyšší plat.
Nicméně tohle ví i vedení firmy a tedy není žádný důvod, proč by Nám mělo jít na ruku.
Ale zpět ke korporátní politice.
Kamarád pracuje pro jednoho velkého developera v centru Prahy, a už je ten samotný fakt, je logický i nelogický zároveň. Developer prodává své byty zásadně s marží 150%, takže majitel a vyšší management přetéká penězi. Neříkám to s nějakým pocitem křivdy – prostě je to stav věcí. Existenci řešit nemusí, jediná jejich starost je v podstatě v tom, jak vydělat peněz ještě víc, nebo o ně nepřijít.
Nevím, dovedu si představit, že bych měl na kontě půl milionu. Dovedu si představit, že bych tam měl milionů pět. Ale půl miliardy ? K čemu to někomu může být dobré ? Tyto částky mi připadají už jen jako pouhé číslo, o které se jen dá přijít – protože i kdyby jste z nějakého důvodu chtěli koupit celý tunel Blanka, stejně Vám toho ještě spoustu zbude. Tedy toto množství peněz je staví do pozice někoho, kdo nemá ani floka, nicméně tak nějak z druhé strany.
Proč o tom mluvím:
Protože vedení existenci řešit nemusí, hraje se svými zaměstnanci několik typů poměrně dost sadistických her.
Ruská ruleta:
Tato hra spočívá v tom, že si vrchní velení jednou za čtvrt roku svolá vedoucí jednotlivých oddělení a rozdá každému papírek s číslem. Toto číslo je pak počet lidí, které musí vedoucí propustit. Všimněte si prosím, že je v tomto případě lhostejné, zda to bude projektant, grafik, nebo stavební dozor.
Omlazení kolektivu:
U této kratochvíle jde o to, že pravidelně jednou za dva, až tři roky se někdo náhodně propustí, aby se na jeho místo přijal někdo úplně nový, a je fuk, kolik je mu let. Tento opět probíhá napříč celou firmou, samozřejmě kromě nejvyššího managementu. Firma má několik stovek zaměstnanců, a je tedy jasné, že to dříve či později potká každého. Nevím – třeba si myslí, že to je nějakým způsobem motivující. Mě to ale tak nepřijde.
Chytání na švestku:
Velice oblíbená kratochvíle, zejména u nově příchozích, kteří ještě pořádně neví, jak to ve firmě chodí. Spočívá to v tom, že firma uspořádá večírek s alkoholem, který začíná zhruba ve tři hodiny. Alkohol i jídlo jsou samozřejmě zadarmo. Vedení se drží zpátky a pozoruje, zda jim nováček na návnadu skočí. Většinou ano, protože na párty nikdo podraz apriori nepředpokládá. V momentě, kdy nový zaměstnanec má v sobě skleničku, či dvě, vytasí alkohol tester a dají mu dýchnout s tím, že pije alkohol v pracovní době. A samozřejmě následuje vyhazov.
Budování kádru:
Tohle je bohužel docela rozšířené a nemyslím, že by na tohle měla zrovna tahle firma patent. Ovšem používá to ráda a často. Vezme nějakého chudáka, ideálně po škole. Dá mu minimální mzdu, s příslibem přidání po ukončení zkušební doby, a zapráhne ho tak, až se z něj kouří. Samozřejmě ho úkoluje takovým způsobem, aby to celé nebylo technicky možné udělat, načež ho vyhodí ještě ve zkušební době – a proces se opakuje.
Netřeba podotýkat, že tuhle šarádu hrají se skutečnými lidmi, kteří mají rodiny a potomky – tedy případná ztráta zaměstnání pro ně může být likvidační.
Píšu o tomhle celém v zásadě z jednoho důvodu. Uvědomte si prosím, že tohle jsou lidé, kteří nám vládnou – je lhostejné zda na úrovni firmy, či státu. Říkají sami sobě elita a jediný důvod, proč dělají podobné svinstvo pro své obveselení je ten, že jim to projde. Až příště budete naštvaní na svého zaměstnavatele, vzpomeňte si na tento článek – protože jsou u nás firmy, kde je práce skutečné peklo.
Poslání z dnešního článku je snad jediné – pokud už vypadáte jako Saruman, nebojte se. Nejprve se mrkněte z okna, zda se vám na dvorku nefláká armáda Skurutů, protože pokud ano, nemusíte si podobné manýry nechat líbit.

Takové normální pondělí

Dnešní příspěvek bude obsahovat sprostá slova, takže útlocitnější povahy musí prominout. Bohužel se to však bez přesné a doslovné citace neobejde, já osobně jejím autorem nejsem a přišel jsem k tomu ke všemu jako obvykle úplně nevinně.
Je docela zvláštní, jak věci fungují. Většinou, když nemám moc téma na další článek, nebo mi nepřipadá nějaké téma natolik nosné, že by to za příspěvek stálo, mrkne na mne okolní realita. Většinou to však učiní silou vržené cihly a stávám se svědkem okolností, které normálně nevymyslíte. Stejně tak tomu bylo celý včerejšek, a já jen doufám, že už to mám na tenhle týden vybráno.
Ráno jsem vyrazil ke klientovi, který si vyžádal mých služeb. Že si pořídil nový server a že by tedy potřeboval přesunout ze starého serveru svůj ekonomický systém, pokud možno bez ztráty kytičky. Že už mu to na tom starém jede nějak pomalu a že by tedy tuto skutečnost chtěl nějak změnit. Telefonicky jsme se dohodli na detailech a na moje doporučení i na jiné , o něco dražší verzi. Klient souhlasil, já sem si sbalil a vyrazil k němu.
Znáte takový ten pocit, že je něco od začátku špatně ? Tak přesně takový jsem měl, když za mnou zapadly dveře kanceláře – nicméně cestou se nic extra nestalo, takže za půl hodinu jsem už instaloval a převáděl data jak o život. Zhruba po dvou hodinách práce bylo hotovo a já vyzval pana majitele, aby si šel vše zkontrolovat. Klient usedl před monitor, začal náhodně otevírat agendy a tvářil se přitom zádumčivě.
Ekonomický systém se pravda zrychlil, ale asi ne o tolik, jak klient předpokládal – což zřetelně nemohla být moje vina. Šťoural se v něm ještě dalších deset minut, načež se opřel v židli, spojil si ruce pod bradou a pak chvíli zadumaně hleděl na monitor. Bylo vidět, že o něčem hluboce přemýšlí a já jsem opatrně sledoval, s čím přijde. Mohl se rozhodnout, že nový software nechce, mohl mi říct, ať to uvedu zase do původního stavu, na původní server – zkrátka mohl vymyslet spoustu veci. To s čím vyrukoval mne však docela dostalo.
Chvíli ještě pozoroval monitor a pak prohlásil (cituji): „Hm. Osumdesát tisíc v píči. To sem měl radši starý koupit nový kozy.“
Docela mne tímto prohlášením dostal, protože by mne docela zajímal tenhle myšlenkový proces. Dále mne napadlo, k čemu by klient asi dospěl v případě, že bych mu neinstaloval software, ale třeba budík. Nicméně, na delší úvahy už nebyl čas a já si nechal podepsat papíry a musel vypálit za dalším klientem.
Cestu v tramvaji, jsem nad tím ještě chvíli uvažoval, nicméně mne v úvahách rušila nějaká postarší spoluobčanka, která úplně nepochopila, v čem je vtip u mobilního telefonu. Za hlavní výhodu považuji zejména to, že můžete mluvit s ostatními lidmi i na velké vzdálenosti a nemusíte přitom křičet. Paní, které tento fakt zřetelně unikl, seznamovala mne, i další cestující s celou řadou otázek a odpovědí , bez dalšího kontextu, a používala takové množství zdrobnělin, že by za normálních okolností zasloužila überšvuňkem přes držku.
Nicméně jsem vypadl z tramvaje a dorazil za další klientkou, která shodou okolností provozovala studentskou kolej. Tuhle pani mám rád, má neuvěřitelnou trpělivost, čehož jsem byl několikrát svědkem při hovorech s jejím personálem. Každopádně pustil jsem se do práce, což pro změnu na těch šunkách, co tam mají nebyl žádný med, protože to trvá dlouho. Moc přívětivě se netvářil ani personál, protože jsem jim všem sestřelil skladové hospodářství a nesli docela nelibě, že to dám dokupy ještě před koncem pracovní doby. Instaluji tedy update, načež se z vedlejší kanceláře ozve děsivý řev.
Paní vedoucí se šla podívat, co se děje a já celkem nedobrovolně vyslechl příčinu problému. Nějaká ukrajinka, krajně rozzuřená, se dožadovala náhrady škody, protože prý včera ve tři ráno vtrhli do pokoje nějací studenti a vychlastali jí voňavku. A že tedy za ní chce od kolejí finanční kompenzaci.
Napadlo mne, že to teda musel bejt fakt fest rozjetej mejdan, protože tohle by ani mne ve snu nenapadlo.
Nicméně ukrajinka měla smolíka, paní vedoucí jí sdělila, že podle ubytovacího řádu se měla zamknout a tím pádem se jí bude kompenzovat kulový. Po chvíli bylo hotovo, já si opět nechal podepsat paíry a zmizel tak decentně jak to jen šlo.
Tak nevím. Buď to působím já, že se kolem dějí divné věci, nebo si prostě divných věcí všímám. Poselství z dnešního článku je asi jediné – nepijte ukrajinkám voňavku, protože to hodně špatně snáší.