Černé myšlenky

Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.

Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.

Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.

Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.

Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.

Ale to jsem odbočil.

To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích – v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.

Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.

Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.

K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.

Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma „hate free“, multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.

A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.