Demonstrace neměnných principů

Jsem přesvědčený, že se lidé nemění. Občas se sice naučí, jak některou ze svých povahových hran poněkud obrousit, nebo si do sebe zabudovat nějaký kontrolní mechanismus, který jim sice zabrání na impuls odpálit naprosté pitomosti, nicméně to neznamená, že tam stále nejsou.

Vím to podle sebe, a nepřímo jsem si tohle ověřil minulý pátek, kdy jsem se řadou podivných náhod ocitnul v jednom autobazaru za Prahou.

Věc, která mne na tom zaujala zpětně byla ta, že prostě kvalitní přihrávce na smeč neodolám, zvlášť, když je mi naservírována podobným způsobem.

Ale abych Vás uvedl do celé věci, protože v tomhle jsem byl skutečně naprosto nevinně, nicméně jsem fakt zvědavý, co z toho ještě bude za následky.

Totiž – otec mého kamaráda dospěl k rozhodnutí, že prodá auto do bazaru.

Tohle rozhodnutí samo o sobě zase tak překvapivé nebylo, spíš bych se divil tomu, kdyby to auto někdo z autobazaru skutečně koupil. Jednalo se totiž o echt ruský výrobek z roku 1990, takže splňoval dnešní kritéria v kategorii tank, ponorka i obojživelné vozidlo. Na pohled to bylo teda hodně retro, nicméně v hodně dobrém stavu, protože kamarádův otec ho zakoupil a krátce na to měl autonehodu, po které už se za volant usednout obával, a tedy ta pancéřovaná mrcha měla najeto jen 35 000 km. Takže prakticky nová. Blbý na tom bylo to, že to ještě nebyl veterán, ale už se na to vztahoval ekologický poplatek, nicméně jsem byl poučen v tom smyslu, že pokud si to zakoupí určitá kategorie invalidů, tak to má bez toho eko, a tedy jim může vůz udělat ještě velice dobrou službu.

Tedy kamarádův otec ho požádal, aby pancéřovanou krávu dovezl někam za Prahu, kde je nějaký autobazar, který ji prodá, což jako hodný syn přislíbil. A že se setkají až na místě, aby mu asistoval při papírování, protože se na to ve svém věku už úplně necítí.

Kamarád samozřejmě řekl, že v tom není problém, že pancéřáka ruské provenience s radostí vezme na její labutí jízdu, a domluvili se na pátek. Mluvil o tom na čtvrtečním tréninku, kde jsem nedopatřením vyjádřil zájem v tom směru, že by mne docela zajímalo, jak tohle vlastně jezdí, protože už jsem řídil skutečný tank, i BVP a Hummer, ale modlu socialistického inženýrství ještě nikoliv.

Některé věci prostě nemáte říkat nahlas.

Takže podle všech platných zákonů vesmíru, se kamarádovi podařilo v práci špatně šlápnout na schodech a pochroumat si kotník. Nebylo to sice nic vážného, nicméně to bylo docela bolestivé a tedy varianta, že by mohl řídit byla naprosto nereálná. Kolem deváté večer jsem tedy zdvihl telefon, kde se na mne obrátil právě onen kamarád s dotazem, zda bych výdobytek reálného socialismu neodřídil do autobazaru. Shodou okolností jsem si na pátek vzal náhradní volno výměnou za opravdu ubíjející víkendovou pracovní akci, nicméně plán jsem měl až na odpoledne, tedy mi pomoc známému nečinila žádný problém. A že pojede se mnou jako copilot, a alespoň se nebudeme nudit cestou autobusem zpátky do Prahy.

Tedy dostavil jsem se podle domluvy do garáže, dostal do ruky klíčky, kamarád usedl na sedadlo spolujezdce – a vyrazili jsme.

Tedy přesněji řečeno, pokusili jsme se o to.

Ruský kolos sice mohutně řval, nicméně stál vytrvale na místě, dokud jsem si nevšil, že tam je něco jako sytič. Protože ještě v dávnověku jsem jako první auto na otloukání také měl něco s podobnou fintou, po chvíli manipulace jsme přeci jen napumpovali motor, a ruský tank se za mohutného řevu pohnul vpřed.

Musím říct, že jízda byla totální horor a že od této zkušenosti beru na milost veškerá vozidla, našeho firemního parku. Sovětský konstruktér získal nejspíše inspiraci z filmu Rychle a Zběsile, přičemž při konstrukci očividně vynechal tu složku Rychle. Auto řvalo jak když Godzillu nakopnete lodičkou do holeně, hulilo jako veliký humanista při návštěvě hospody u Tygra, a mělo akceleraci zhruba asi takovou, jako týden mrtvý tučňák. Navíc tvůrce vozu instaloval mazaně namísto posilovače řízení do volantu, sadu posilovačů rukou pro pokročilé kulturisty HyperArnold 3000, a i když přece jenom nějakou páru mám, dalo to dost zabrat. Tohle trvalo ještě celých pět minut, než mi došlo, že mám sytič zase vypnout. Tedy – ne že by se tím něco změnilo něco zásadního, nicméně poněkud ubylo kouře a my s kamarádem jsme mohli v interiéru vozidla plynule přejít v konverzaci od řevu ultimátnímu, k řevu který se používá pouze o žních.

Nicméně jsme dorazili za Prahu až k místu příslušného autobazaru. Zajel jsem ke krajnici před bazarem a kdybych tvrdil, že jsem si otřel orosené čelo, bylo by to zhruba na takové úrovni přirovnání, jako že piraně svoji kořist jen tak trochu oždibují.

Vytáhl jsem klíčky a dal je kamarádovy do ruky, který se následně vydal do autobazarníkovy boudy s tím, že ať zatím počkám u auta, protože cesta na zastávku autobusu vede stejně kolem, a je tedy zbytečné se nějak nadměrně vysilovat. U boudy již čekal kamarádův otec, takže za chvíli za nimi zapadly dveře, aby se spustil celý odkupní proces.

Opřel jsem se tedy o otevřená dvířka a čekal jsem, až je oba dva autobazar s krknutím opět vyzvrátí. Dal jsem si cigáro a čekal – odhaduji že uplynula asi tak čtvrthodina – když mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se teda a přede mnou stál policista, který byl asi tak o hlavu menší, s velice přísným výrazem a dotazem, zda jsem řidič.

Neviděl jsem celkem žádný důvod proč mu tuto informaci zatajovat a odpověděl jsem tedy že ano. Orgána tato informace zřetelně potěšila a zeptal se tedy, zda si jsem vědom svého přestupku. Odvětil jsem, že nikoliv, tedy za předpokladu, že zevlování před autobazarem nebylo v poslední novelizaci zákona nějakým revolučním způsobem pozměněno. Policista pravil, že mne ty srandičky přejdou, a že už teď mi může slíbit, že to bude pěkně mastný. Následně si ode mne vyžádal řidičák, který jsem mu bez problému poskytl, a i když jsem tušil, kam se situace asi stočí, prostě jsem byl zvědavý, jak moc se obecní Columbo třese na prémie za pokuty. Policejní šotek mi následně přikázal ať mu dám malý techničák, a otevřu mu kryt motoru. Odpověděl jsem, že techničák nemám, a stejně tak nejmenší představu, jak se to otevírá – ale jestli má tuto neukojitelnou touhu, ať si klidně poslouží sám. Policista si zuřivě zapisoval cosi do sešitu a bylo na něm zřetelně znát, že nebýt ve službě, už nadskakuje blahem – nicméně se dotázal, jak je možné, že nemám ten techničák. Odvětil jsem, že nevidím důvod, proč bych něco takového měl mít, čímž jsme mu zřetelně zdvihl o jeden řád dobrou náladu. Příslušník následně začal šmejdit kolem vozu a informoval mne, že technická už propadla v roce 2011, a co že s tím hodlám udělat. A taky ať nepočítám s tím, že v tomhle ještě někdy někam pojedu. Řekl jsem tedy popravdě, že s tím nehodlám udělat vůbec nic, za což jsem byl odměněn uchechtnutím,a dalším řádkem v policajtově zápisníku. Policista mne následně vyzval, ať mu předvedu lékárničku. Sdělil jsem mu tedy, že je to stejné jako s tou kapotou motoru, ale že předpokládám, že je v kufru auta, hned pod dvěma těly, z texaského masakru motorovou pilou. To mi vysloužilo další řádku v notesu, když mi zazvonil telefon. Volal mi z boudy kamarád, že se to celé nějak komplikuje a že to nejspíš bude na dlouho a tedy pokud potřebuji jet, ať na ně nečekám. Pokrčil jsem tedy rameny, vzal si od policisty řidičák, zabouchnul dveře auta a odcházel bez dalšího vysvětlení na stanici autobusu. Policistu to poněkud rozhodilo a rozkřičel se, kam že si jako myslím, že asi jdu. Odvětil jsem popravdě, že jsem o tom vlastně ještě moc nepřemýšlel, ale vzhledem k denní hodině nejspíš někam na pizzu. Příslušník už byl docela vytočený, nicméně mne chytil za ruku a řekl mi, ať si alespoň tedy zamknul auto. Odvětil jsem tedy, že k tomu nemám žádný důvod, protože tohle není moje auto, vyfotil si mobilem jeho služební odznak a oznámil mu, že v zásadě moc nechápu, co tu posledních dvacet minut vůbec řešíme.

Orgán vystřídal na tváři snad všechny barvy světelného spektra, vytrhnul stránku z notesu, zmuchlal ji a zahodil, načež se mne zeptal, proč tedy z něj poslední půlhodinu dělám blbce. Odpověděl jsem tedy, že nic takového nedělám, jen slušně reaguji na jeho požadavky. Dodal jsem ještě, že krom toho mne na něco podobného stejně vůbec nepotřebuje, že v tomhle směru si plně vystačí sám, a že naprosto netuším, jak na takovouhle věc, že bych jezdil takovým vrakem vůbec přišel.

Policejní skřet byl hodně nasranej, a bylo to na něm dost vidět, nicméně byl natolik inteligentní, že pochopil, že namísto platícího hejla se do pasti chytil vlastně sám, a tedy již žádná další konverzace neproběhla.

Dojel jsem v klidu domů, kamarádův otec má ruský stroj v bazaru, takže to nakonec nebyl promarněný den.

Jediné poučení z dnešního článku asi jen to, že kromě nadšení z budoucnosti, je fajn, tu a tam použít i mozek. Může se totiž klidně stát, že Vaše předpoklady mohou naprosto postrádat reálný základ.