Dialektika přepravních předpokladů

Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž – přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy – ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda – a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce – prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není – prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No – popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl „No to si snad děláte prdel.“, kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu – tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se – takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval – mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.