To, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky, se vědělo už ve starověkém Řecku a i když si osobně myslím, že tato teorie má jisté trhliny, v zásadě neshledávám pražádný důvod, proč se o to opakovaně nepokusit. A protože člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný, vyrazil jsem i letos vypomoci známým na hrad, kde pořádali každoroční akci k záchranu památkově chráněné stavby – nebo alespoň toho, co z ní zůstalo. Jelikož jsem tvor nárazově škodolibý, a tedy mi není proti mysli se o část nepohodlí a syrové romantiky podělit s nováčky ve skupině, opět jsme letos vyrazili dělat stuffáž, a jako obvykle to stálo poměrně za to.
Tak předně – z nějakého mne neznámého důvodu se rozhodla letos jet i Eva, což mne dílem potěšilo, ale větším dílem mi přivodilo pár starostí navíc. Eva má sice hodně krámů, ale nic, co by připomínalo historiku, nebo bylo nějak podobné šermířskému vybavení nevlastní , a nechat jí pobíhat v této nadmořské výšce se šnorchlem, v ploutvích a v neoprenu by rozhodně pozornost návštěvníků vzbudilo, ale nejsem si úplně jistý, zda jen po tu dobu, kdy by se do ní někdo nepokusil vpravit nějakou výraznou dávku sedativ.
Takže prvním úkolem bylo Evu nějak přijatelně obléknout a obout, což se v obou případech projevilo, jako mírně problematické. Po prohrabání inventáře jsem zjistil, že jediné věci co by mohly Evě padnout je oblečení na jeptišku, protože další možnosti jako kostým indiánky a postapokalyptickou výstroj zavrhla rázně hned od začátku. Po dalším zkoumání prohlásila, že nepojede za blbou jepťuli, zvlášť když všichni ostatní budou mít zbraně (v to počítaje i dva lovecké psy) a začala mi rabovat šatník.
Po nějaké době jsme skutečně nalezli něco, v čem se líbila sama sobě, vyzbrojili ji a vybavili, takže Eva začala vykazovat znaky elementární spokojenosti a tedy se mohlo přistoupit k bodu dva – to jest k mojí maličkosti. Bohužel, po letmém průzkumu jsem zjistil, že mi Eva uzurpuje drtivou většinu mojí gotiky, a to včetně bot, což bylo samo o sobě docela zvláštní, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že je schopná se do levé boty vejít celá, případně jí po přechodnou dobu používat jako protiletecký kryt.
Pohlédl jsem tedy na Evu, pravil, že sice vypadá díky barvě kostýmu a botám jako ježek Sonic, nicméně po historické stránce je to v pořádku a začal přemýšlet o tom, jak moc mi může projít pirátský kostým na středověké události. Eva pravila, že jsem pitomec, že je to moje vybavení a že se uvidíme pozítří.
Po krátké konzultaci mi byl však pirátský kostým povolen s tím, že tam budou i třicítkáři a lidi v uniformách legionářů, takže to sice místopisně úplně nesedí, ale chronologicky to zase takový problém nebude.
Tedy jsme se jednoho sobotního rána opět ocitli v rolích organizátorů, což je technicky vzato funkce ozbrojeného drába kombinovaná s holkou pro všechno. Dlužno říct, že jsme loni nejspíš docela zapůsobili, protože tentokrát psi byli na vodítku, srážet zdivočelé cyklisty z hradeb jsme museli jen minimálně a v zásadě se celá akce obešla bez nějakých větších incidentů. Tedy až na jeden, protože to by nebyla Eva, aby neměla tradičně něco extra.
Součástí akce byl i sokolník, který tam měl jako atrakci Orla skalního (jak jsem byl poučen) a nějakou Sovu, se kterou se mohli návštěvníci za mírný poplatek nechat vyfotit, případně si je vzít na ruku. Protože my jsme byli něco jako VIP, žádný poplatek od Nás požadován nebyl a tedy Eva usoudila, že si to chce zkusit.
Víte – když na dravce koukáte v ZOO, tak vám to zase tak nepřijde. Ale když máte orla půl metru od sebe, ona je to vážně docela velká a těžká mrcha a člověk má přeci jen z toho zobáku a drápů docela respekt. Sokolník sice pravil, že se nemusíme bát, že oba dravci jsou vycvičení na to, že se jich lidé dotýkají a nikoho nenapadnou, nicméně první věc, která mne napadla bylo, že jsem si přeci jen pro všechny případy měl nabít pistoli, což se zpětně ukázalo jako rozumný směr úvah.
Takže Eva se s nadšením vrhla za orlem, kdežto já jsem v tu chvíli pozoroval sovu. Sova byla sice nádherná, ale nejspíš byla zvyklá na noční turnus a tedy ji chvílema přepadal spánek. Což by zase nebylo tak divné, kdyby se krátce po usnutí nepřetočila na bidýlku hlavou dolů jako netopýr. V tu chvíli si uvědomila aktuální polohu a snažila se vylétnout zase zpět do normální polohy, což mělo dva sekundární aspekty, a sice že profackovala všechny lidi stojící v okruhu jednoho metru a druhý, že poněkud připomínala gymnastu, který se pokouší o veletoč.
Mezi tím si Eva vzala rukavici a nechala si nasednout na ruku orla. Poněkud bojovala s jeho váhou, nicméně orel se skutečně choval slušně, nechal se hladit po peří a Eva projevovala na toto téma známky spokojenosti. Tedy ovšem až do chvíle, než na věži kanonýři nezahájili svoji střeleckou produkci.
Orel s něčím takovým očividně nepočítal, leknul se, zaťal drápy Evě do ruky a zabral křídly ve vzduchu. Evě to ve velkých botách na štěrku podjelo, ztratila rovnováhu a protože se orel snažil všemožně nepadnout na držku, začal s Evou smýkat k okraji hradeb. Protože je Eva relativně maličká cloumal s ní docela slušně a i když si myslím, že by jí neunesl, díky tomu jak sebou mlátil by ji nejspíš z hradeb dolů poslat dokázal, což by nejspíš byla velice bolestivá zkušenost.
Takže jsem okamžitě chytil Evu za pásek a snažil se ji i orla odtahovat od okraje, což ani v jednom případě nebylo nic jednoduchého. Eva nadávala, protože ji orel držel ruku jako ve svěráku, sokolník, který momentálně vnímal pouze svůj kelímek s pivem byl mimo dosah, a útes tak metr od Nás.
Myslím, že to byla scénka jako z animáku, nebo jako z pohádky o Veliké řepě – tedy já táhl Evu za opasek, Eva za orla, Orel sebou mlátil ve vzduchu, protože se očividně jako jediný z Nás přes ten okraj dostat chtěl, do toho na sovu zase přišla dřímota, převrátila se hlavou dolů, kde definitivně usnula, ve spánku mlaskaje.
Nakonec si nás sokolník přeci jen všimnul, se zaúpěním odhodil pivo a přiběhl orla uklidnit.
Dopadlo to dobře, orel se zklidnil, přestoupil si na sokolníka, který si narovnal sovu do normální polohy, aby ji posléze přeparkoval na nějaký špalek, který ji poskytl větší stabilitu. Eva se šklebila a zkoumala podrápané předloktí, takže jsem ji oblažil sdělením, že to má z toho, že potřebuje mít v ruce za každou cenu pořádnýho ptáka a že by udělal líp, kdyby se držela toho, co má. Eva se urazila, řekla že tohle její rybičky ani gekoni neumí a že tohle já jako chlap v životě nepochopím.
Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.
Na velikosti občas prostě záleží. Zvláště pokud se jedná o číslo Vašich bot.
Hmmm, slečinka chtěla sovu k Vánocům už předloni.
[1]:Tak to bohuzel netusim. Ono tech akci je pomerne hodne a tak ponekud neni v lidskych silach jeste pri praci mit prehled uplne o vsem. Ale rozhodne bych tomu fandil – ono tech rozvalin , ktere by stalo za to zachranit (a obvlast na severu) je docela hodne – jen se obavam, ze tohle je to posledni, kam by politici byli ochotni poslat nejakou zlatku:-/
Ten soví veletoč mi připomíná trochu lidi v autobuse (mezi které občas patřím i já), co se posunou v zatáčce při spánku blíže k zemi.
Zasmála jsem se, díky!