Jede se na bitvu – část 2

Naházeli jsme všechno potřebné vybavení do auta a já se věnoval předstartovní kontrole. V praxi to znamenalo zkontrolovat, zda mi někdo neukradl kola a volant, protože to je asi tak maximum, co jsem schopný ohledně auta zjistit. Vytáhl jsem mobil, nastavil na něm navigaci – i když jsem si to matně pamatoval, přeci jen jsem v dané destinaci nebyl už nějaký ten rok a města, podobně jako lidé, mají sklony k nepříjemným překvapením pokud je nemáte stále nenápadně pod dozorem.

Navigace chvíli zvažovala můj požadavek, a pak se rozhodla, že nás pošle přes jižní spojku. V tuto denní dobu jsem to považoval za hodně pitomý nápad a tedy jsem to vzal po dálnici, abych se za Prahou napojil na jinou cestu, kterou mi předtím nabídl Google. Navigaci se to vůbec nelíbilo a všemožně se mne snažila přimět k tomu, abych se otočil a zapojil se do fronty na jižní spojce, což osobně považuji za ekvivalent pátečního nákupu v Lídlu. Všude kolem Vás se vyskytují lidé, kteří Vám za normálních okolností nevadí, ale momentálně byste je nejraději zabili nějakým hodně kreativním a brutálním způsobem.

Navigace byla velmi otravná, neustále na mne mluvila, mluvilo na mne i rádio a mluvila na mne i Eva ve snaze mne nějak rozveselit. Po půl hodině jízdy po ucpané Praze za těchto okolností jsme byl mentálně odhodlán spáchat rituální sebevraždu a nedošlo k tomu jenom proto, že bych musel zastavit a navigace by to zase musela přepočítávat. Zatnul jsem zuby, vypnul rádio a tvrdohlavě se drže své trasy. Navigace konečně pochopila, že nás na jižní spojku prostě nedostane, akceptovala fakt, že jedeme jinudy, urazila se a na 22 kilometrů se mnou nemluvila. Jel jsem tedy normálně podle cedulí, navigace to namíchnutě vzala na vědomí a protože pochopila, že tohle neokecá, začala mi ukazovat cestu.

Je zvláštní, jak jsou přístroje mstivé, když není po jejich. Takže první věc, co jsem od své uražené navigace slyšel po půl hodině byla informace, že jsme minuli ten správný sjezd a že se tedy máme vrátit. Neodpustila si jízlivý tón, nicméně jsem se tentokrát nehádal a na místo obvyklého „drž hubu“ jsem uposlechl, což navigace pochopila jako smířlivé gesto.

Cesta dál pak probíhala v rámci možností normálně, až jsme dorazili do města, kde se akce konala. Navigace se opět zapojila do rozhovoru a naváděla mne do určené ulice. Naivně jsem předpokládal, že mi bylo odpuštěno a tím pádem na mne můj telefon přestal mít pifku. Omyl.

Navigace mne promotala městem a nasměrovala do příslušné ulice. Tu jsem si matně pamatoval, nicméně navigace mi tvrdila, že to je ještě tři kilometry. Zpitoměl jsem a uposlechl, místo toho abych se řídil zdravým rozumem. Navigace se mnou měla nevyřízené účty, takže mne vzala ještě dvakrát kolem bloku, pak na kruhový objezd, kde mne otočila o 180 stupňů a dovedla mne do té samé ulice, ovšem z druhé strany. Pak vítězoslavně prohlásila, že jsme dorazili na místo určení a sama se vypla. Docela jsem na to koukal, protože to jasně bylo gesto, jako když po prudké hádce někdo za sebou prudce práskne dveřmi kanceláře.

Rozhodl jsem se dál už přístroj nedráždit, zaparkovali jsme auto a šli jsme se přihlásit k registraci. Dostali jsme camrátko (to je taková věc, co si pověsíte na krk, aby se vědělo, že patříte k těm pomatencům, co se zítra celé odpoledne budou válet v blátě), zaparkovali na místě pro účinkující a připravili auto k přespání.

Protože už se setmělo, koupili jsme si medovinu, koukali na hvězdy, nezávazně tlachali s ostatními, vdechovali vůni ohňů a užívali si klidu volné přírody – prostě všechno, co předchází tomu, než se na sebe s řevem vrhne pět stovek maniaků s úmyslem se navzájem pozabíjet.

Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekali povinnosti v podobě průvodu a pak samotné bitvy – a ani jedno se nesmělo rozhodně podcenit.