Jede se na bitvu – část poslední

Ráno jsme vstali, já pravda trochu polámaně, protože mé auto má velikost zhruba Fabie a přesto, že je zevnitř větší, než z venku, moje záda si o tom myslela své. Eva si šla vyčistit zuby a já přemítal, čím se zaměstnáme, protože bylo sotva osm a něco se mělo dít nejdříve v jedenáct. Když se Eva vrátila, zahájili jsme debatu na téma, zda vlezeme do kostýmů už teď , nebo to necháme až na poslední chvíli. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to vezmeme systémem strhnuté náplasti a uděláme to hned, protože pak se nám do toho bude chtít úplně stejně, to jest vůbec.

Převlékli jsme se, proflákali dopoledne a organizátoři zaveleli, že je čas se projít městem a náležitě zpropagovat nadcházející bitvu. Těžkooděnci se seřadili spolu s bubeníky a vlajkonoši na začátku, za nimi pak ti s esteticky atraktivnějšími kostýmy, pak my, prostý kanonnenfutter a zbytek těch, kdo měli po prochlastané noci dost sil a Malooxu, aby procházku městem přežili. Přijela policie, aby průvod doprovodila na náměstí, protože by si ho už jen kvůli kraválu, výstřelům a bubnování určitě nikdo nevšiml – a vydali jsme se procházkovou chůzí městem.

Šlo to podle očekávání, lidé se zastavovali, tasili mobily a foťáky, aby si vyfotili pár pomatenců, co tohle absolvují rok co rok a z nějakého důvodu je to baví. Bylo to docela zajímavé, i když po chvíli Evu zarazil fakt, že si zevlující chodci fotí mne více než jí, což nesla s tichou křivdou. (Fotili si kostým, myslím, že jim bylo celkem šumák, že ho mám na sobě zrovna já. Klidně by si vyfotili i kráčející rajče, kdyby bylo patřičně okostýmované, protože tohle tento typ dokumentaristů prostě dělá.)

Dotázala se mne, proč tomu tak je, načež jsem odpověděl, že samozřejmě je to tím, že jsem daleko víc sexy. Eva kontrovala, že maximálně tak pro někoho, kdo má vkus Dian Fosseyové a příště mi připlácne na hlavu uzavřenou helmu. Pak pravila, že když už má být chodící fosílie, a tudíž být za atrakci, má v plánu to pojmout pořádně a bylo na ni vidět, že další podobná akce rozhodně nebude v improvizovaném stylu.

Kritický moment nastal ve chvíli, kdy průvod procházel kolem domu plně obydleného romskou komunitou. Očekával jsem automaticky zvolání „ne móre želézo“, následně pak krátce nepřehlednou situaci , která by vyústila ve zrušení propagace, protože by se následně čelo průvodu otočilo a vrátilo zpět do tábora pouze v trenýrkách.

Druhý kritický moment nastal ihned poté, co se tomu tak nestalo. Eva totiž usoudila, že už má dost pozornosti šílících paparazzi, vytasila z boty iPhone zvící pádla střední velikosti, vyběhla z průvodu a začala si pro změnu fotit zmatené občany. S bleskem. Doteď nechápu, jak to do té boty dokázala dostat.

Tahle diverzní akce měla docela úspěch, lidi čuměli jako vejpůl překrojená chobotnice , protože něco podobného neočekávali ani v těch nejnemožnějších snech. Eva to pálila pistolnickým stylem blesk za blesk, já nevěděl kam už uhnout pohledem, dokud si pro mne nedošel policista s prosbou, ať si ji laskavě odlapím, protože on osobně má strach se k ní přiblížit. S vědomím, že jsme opět za exoty, jsem Evu odvlekl zpět do průvodu, donutil jí vypnout iPhone, slíbil ji , že jí koupím zmrzlinu, nebo cokoliv v čem je cukr, jen ať toho proboha nechá. Eva, nabuzená úspěchem, a faktem, že se jí podařilo oslepit půlku města další excesy neprováděla, těšila se na zmrzlinu, kterou jsem jí po ukončení průvodu skutečně koupil.

Vrátili jsem se do tábora a chystali se na bitvu. (Tedy chystal jsem se spíš já, Evina příprava spočívala v tom, že sebrala ze země džbán na vodu.) Pak jsme se vydali loudavým krokem k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nemuseli jsme spěchat, protože zpravidla, když se ohlásí začátek bitvy v jednu hodinu, v půl třetí jsou tam všichni jak na koni a pak stejně čekají další hodinu, než se organizátoři přestanou hádat a usoudí, že se budou držet původního plánu.

Scénář bitvy byl děsně komplikovaný a namalovaný na tabuli podobně, jako když trenér ledního hokeje vysvětluje strategii mužstvu. Usoudil jsem, že si tím nebudu lámat hlavu a prostě budu dělat co řekne můj velitel, střílet, když budou střílet ostatní a umřu, když mi řeknou, že to udělat mám. Eva si šla natankovat vodu do džbánu a čekali jsme, až se sejdou všechny potřebné jednotky. Šermíři pomalu začali plnit bojiště, já s Evou a ostatní lukostřelci jsme čekali, až se náš velitel přestane hulákat na ostatní velitele a vyměňovali si navzájem dobře míněné posměšky. Po chvíli se tak stalo, velitel lučišníků přišel a začal nám vysvětlovat změny, zatímco se trousil na bojiště zbytek účinkujících.

Protože vchod na bojiště byl docela úzký, všude kolem byli diváci a my jsme stáli v podstatě v něm, stalo se několikrát, že do Evy sem tam nedopatřením nějaká oplátovaná plechovka šťouchla štítem, či o ni zavadila loketním chráničem. Tyto věci nedělají úmyslně, ono když máte na sobe dalších 20 kilo instalatérského materiálu, tak v tom prostě nemáte ten cit.

Eva to trpělivě snášela, ale když jí jedna z procházejících plechovek dupla na nohu, popadl jí amok, zahodila džbán, vytrhla halapartnu z ruky blízko stojícího husity a přetáhla s ní procházející plechovku přes hlavu s tím, že ať laskavě čumí po čem dusá, protože už jí nebaví být tady za mičudu.

Byla to hodně slušná pecka, pokud mohu posoudit, blembák se na rytířově hlavě málem otočil dvakrát dokola, načež Eva vrátila halapartnu zpět vyděšenému husitovi a s grácií bengálského tygra odkráčela napojit dělostřelce.

Plechovka se tvářila také docela vyděšeně, protože jednak nečekala útok z vlastních řad ještě před zahájením boje a druhak proto, že Eva je celkem mrňavá, takže to byla podobní situace, jako kdyby na vás frontálně zaútočil rozzuřený čtyřtýdenní tučňák. Později jsem se dozvěděl, že Eva málem přizabila vítěze celé bitvy, což bylo docela pikantní a ušetřilo by to všem spoustu času.

Spolustojící lukostřelci začali vrhat soucitné pohledy, případně se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, Plechovka oddusala na své stanoviště a mělo se začít. Zarážející na tom všem bylo to, že ty soucitné pohledy byli věnovány mě a husita mi dokonce poklepal na rameno, ať prý si z toho nic nedělám, že to chápe a že mi drží palce. To mne docela zarazilo, ale než jsem se zmohl na nějaký myšlenkový proces, nebo alespoň odpověď, zazněli trumpety a začala bitva.

Proběhlo to celkem normálně, přesunovali jsme se, stříleli a tak, pak nás zabili, což v mém případě šermířský kolega učinil skutečně jemně a decentně, za což mu patří můj dík. Protože se ale vždycky něco podělá, stalo se to i tentokrát, když se povedlo zahnat ustupující protivníky přes ležící mrtvolky, to jest nás. Musel to být zajímavý pohled, když mrtvoly, které se válí na zemi už deset minut najednou začnou vykazovat zvýšenou aktivitu, sprostě nadávat a snaží se píďalkování všemožně uhnout okovaným botám. Totéž jsem činil i já, což se mi povedlo jen z části – dvěma párům se mi podařilo uhnout, třetímu už ne, takže jsem dostal okovanou patou rovnou do čela.

Bitva dopadla podle plánu, všichni umřeli, všichni vstali, všem nám zatleskali a bylo to. Eva mne vyhledala, prohlédla si moje čelo, zkonstatovala, že vypadám díky té bouli jako jednorožec a že už mi rozkopnuté čelo nekrvácí.

Protože už nás tedy na celé akci nic nedrželo, šli jsme se rozloučit, převlékli jsme se a vyrazili do Prahy. Eva se tvářila unaveně a spokojeně, já jsem si tiše otékal a vůbec to byla paráda. Prospali jsme neděli, protože jakkoliv se to nezdá, je to docela fyzicky náročné a Eva dospěla k rozhodnutí, že kromě nového kostýmu a bot chce ještě luk a meč, protože příště nehodlá být pouze za prodlouženou vodovodní trubku.

Tak nevím. Možná příště raději vezmu Evu vyvenčit někam na aktivní vojenské raketové silo, nebo tankodrom, protože to určitě bude méně nebezpečné a také o něco levnější.