Jak je již v samém nadpisu dnešního článku naznačeno, jeli jsme letos znovu na bitvu a opět z toho byla ostuda jako hrom, což jsem si svým způsobem velice užíval. Nicméně oproti loňskému zážitku tu bylo několik změn, o kterých bych se úvodem rád zmínil, než se pokusím celou věc vylíčit.
Tak předně – Eva pojala loni úmysl se aktivně zúčastnit bitvy. Pořídila si tedy luk, za mojí asistence a počala se utápět v celé řadě příslibů a předsevzetí, jako že si pořídí dokonale šik kostým, perfektní boty a plášť, a v neposlední řadě, jak skvěle se s lukem naučí střílet. Přestože je Eva v profesním životě výkonná jako T800, urvaný z montážní linky, v osobním životě je spíše flákač , a bohužel, v mnoha případech tomu výsledek odpovídá. Když jsme ještě spolu bydleli, dokázal jsem ji ke spoustě věci dokopat, či případně zmanipulovat, nicméně tuto možnost už nemám, a tedy se v tom bohužel odráží i následná realita.
Když jsem tedy nadhodil téma, že se chce jet bitvit, nejspíš by bylo fajn mít kromě luku také kostým, zbroj, a taky něco, čím se dá střílet, načež mi bylo sděleno, že to se nějak udělá, a že je ještě fůra času.
Nevím, zda znáte velkého Mistra „Ono-Se“ (ono-Se to nějak udělá, Ono-se to nějak zvládne), ale já to štěstí neměl, a proto drtivá většina jeho práce spočinula vždycky na mě.
Takže jsme se ocitli někdy počátkem minulého týdne v situaci, kdy už jsem celou věc postavil hodně ultimátně a řekl jsem, že já na bitvu jedu, ať s Evou, nebo bez ní a se mnou jede jedna začátečnice z naší skupiny, protože na rozdíl od Evy slovo dokáže dodržet a celá věc jí zajímá. A jestli má chuť se jít bitvit, ať laskavě hejbne kejtou, a taky pro to kromě plácání hubou taky něco udělá, protože já výbavu mám, a dost silně pochybuji, že jí na slavnosti 700 let Karla čtvrtého pustí v maskáčích a kanadách.
Eva byla naštvaná, nicméně vyhodnotila můj požadavek jako oprávněný, takže se mnou strávila sobotu výrobou šípů do bitvy, a rabováním mého kostýmového šatníku, abychom nakonec měli dost munice i na bitvu. Eva si následně vypůjčila historickou garderobu, která jí připadala dostatečně šik, zkonstatovala, že boty z loňska budou stačit, nicméně řekla, že má v práci momentálně peklo, takže ji v pátek musíme vyzvednout někde cestou, a že mi ve čtvrtek hodí svoje věci, abych je dal do auta.
To také skutečně učinila, takže jsme v pátek s holkou ze skupiny začali nakládat – a objevili se problémy. Především – moje staré auto bylo vymyšlené tak, aby se tam v pohodě narval Cirkus Berousek, i s principálem. Moje momentální auto zas takový typ OT není, navíc jakkoliv to zní divně, člověk navíc + krámy navíc je prostě znát, takže to byl trochu oříšek. Nicméně, i tohle se nám s kamarádkou ze skupiny podařilo po několika pokusech vyřešit, čímž jsme se bez debat stali vítězem v neoficiální soutěži „Lord of Tetris“, kterou do tohoto roku drželi pouze otrlí špeditéři. Cena je to bezpochyby prestižní, auto vypadalo tak pět minut před výbuchem – ale povedlo se, a tedy jsme vyrazili.
Tady trochu odbočím.
Kamarádka ze skupiny je začátečník a tedy jsem řekl, že pokud půjde do bitvy, tak pouze jako vodonoš, protože není úplně v plánu se nechat zabít, pokud neví jak na to. Kvitovala to poměrně s nadšením a dokonce aktivním přístupem, takže si obstarala kostým jeptišky, i s mešním kalichem, což byl sám o sobě docela slušný výkon.
Ale k tomu se ještě vrátím.
Takže jsme na daném místě nabrali Evu.
Ta šla rovnou z práce, tvářila se jako půl kila kvašeného zelí , a mě bylo hned jasné, že v tomhle stavu nemá smysl s ní o čemkoliv mluvit. Eva zavrčela cosi o tom, ať ji necháme být, plácla sebou na zadní sedačku a usnula – zatímco já jsem pilotoval auto směrem k bitvě.
Přijeli jsme, zaparkovali, já s kámoškou se šel registrovat, zatímco Eva spala v autě. Nechal jsem Evě poodevřené okénko, podobně jako se to dělá, když máte v autě domácí zvíře a s vědomím, že ten nejvíce nebezpečný potenciál nechávám uvnitř, jsme odešli do tábora. Skoro je mi líto té promarněné šance, protože kdokoliv by se pokusil Evu v tomhle stavu probudit, nebo okrást, nejspíš by jeho ostatky nalezli rozmetané po okolí v perimetru 10ti kilometrů s tím, že by se místní zahrádkáři nejspíš podivili, že mají v řepě zaražené cizí přední zuby.
Odstavili jsme se s kámoškou ke stánku s pivem a žvanili jsme s ostatními, v půl jedenácté se k nám připojila i Eva, už podstatně klidnější, postavil se stan a šlo se spát.
Ráno jsme vstali, převlékli se do kostýmu – a začalo být vedro. Kolem půl jedenácté už slunce pálilo natolik, že by Sahara-poušť – mohla začít jezdit na stáž, aby věděla jak to má vzít za správný konec, stín začínal být úzkoprofilové zboží a do toho všeho dorazili Moravané. To mne docela potěšilo, tedy jsem sdělil Evě, že se jdu za nimi podívat. Eva pravila, že nechápe úplně moji mánii pořád troubit na nějakou flašku, ale ať si klidně posloužím, že průvod začne až za půl hodiny, a začala si na ruce a na obličej roztírat nějaký krém. Odvětil jsem tedy, že zrovna od ní to sedí, že není ještě ani půl jedenácté, a už je narozdíl ode mne namazaná, a vůbec jestli bude dál protivná podobným způsobem, použiju na ni vzhledem k její výšce repelent proti hmyzu. Eva se urazila, já se šel vyzdravit s Moravany a začal se šikovat průvod městem.
Víte, byla to od Evy trochu podlost. Jednak ví velice dobře, že po dobu bitvy platí naprostá prohibice a druhak jsem musel ještě ten samý den odřídit auto směr Praha – a jakkoliv se zábavě nebráním, svůj řidičák poměrně potřebuji.
Jen se krátce zmíním průvodu městem, protože se tam staly pouze dva incidenty, které z mého pohledu stojí za zmínku.
Eva šla v průvodu jako válečník s lukem, což ji nejspíše dodalo jinou vážnost. Nicméně, když jsme přišli k druhému kruháči, spatřil ji policista, který si ji zřejmě pamatoval z loňska, protože zakoulel očima, pravil „ježíšikriste …“ naskočil do služebního vozu a ujel. Z toho usuzuji, že na něj Eva loni vážně udělala dojem. Eva si toho nejspíš nevšimla, protože poklidně kráčela s lukem po mém boku, zatímco jsem se vařil na prudkém slunci.
Víte, já jsem tvor spíše chladnokrevný. Jako takový mám sklon se na prudkém slunci přehřívat, pot ze mne teče nikoliv v řekách, ale rovnou v Niagáře, a když skončila bitva posledně, musela mi při sundavání zbroje asistovat Pobřežní hlídka, aby ochránila záchrannými kruhy životy diváků.
Tedy když během průvodu začal foukat vítr, jsem se neudržel a pravil jsem, že tohohdle chci víc, že je to lepší než orální sex, a že to vydržím klidně celej den. Na to mne Eva zpražila pohledem takového stupně, že být kukuřice, začne ze mne létat popcorn, ale naštěstí celou věc nijak nekomentovala.
Nakonec jsme dorazili zpět do tábora a chystali se na bitvu.
I přes děsuplné vedro, jsem si narazil na hlavu blembák a řekl Evě, ať si vezme barbutu (což je helma, která vám chrání i tvář), protože po minulých zkušenostech mi to přišlo, jako dobrý nápad. Eva pravila, že je jí na tohle moc horko a že má plán, který zejména spočíval v tom, že mne využije jako lidský štít. Zeptal jsem se, zda ví, jakou pitomost právě dělá, že v bitvě se chováme jako jednotky stádně, a tedy nemám úplně šanci ji v tomhle směru chránit, a její hlavu už vůbec ne, když se bude jako mrtvolka válet někde na bitevním poli. Eva menežersky pravila, že už to nějak zařídí, zazněla polnice – a šli jsme se šikovat.
Velitel lukostřelců byl na pohodu chlap, začal vysvětlovat, jak se budou jednotky přesunovat a kdy a kam mají střílet, zatímco jeptiška z naší skupiny se přesunula k vodonošům.
A čekali jsme. A slunce pálilo.
A čekali jsme, než se vojska seřadí. A čekali jsme, než se dozvíme něco překvapivého z historie Čech 13tého století. A slunce pražilo dál.
Naštěstí vodonoši fungovali skvěle, a pak po hodině a půl, přišla na řadu bitva.
Nicméně z nějakého důvodu byl k Nám, lukostřelcům přiřazen osamělý maník s píšťalou. Píšťala je taková otravná železná věc na tyči, co dělá víc kraválu, než užitku a postavil se vedle Evy. Založili jsme tedy šípy a čekali, až přijdeme na řadu. Na Evě bylo znát nadšení z bitevní vřavy, protože když se pár metrů od vás navzájem pokouší pozabíjet na tři stovky maníků, zakutých v železe, má to něco do sebe.
Takže když zazněl povel natáhnout, maník s píšťalou vystřelil, Eva se lekla, vypustila šíp, a jak sebou škubla, trefila našeho velitele do zadku. Nebyla to moc velká pecka, nicméně velitele to docela překvapilo, ale pokračovali jsme dál. Měli jsme vypálit tři salvy a přesunout se, což se nakonec skoro podařilo.
Bohužel, poté, co maník s píšťalou vedle Evy vypálil mimo soutěž už po čtvrté, Eva zavrčela poměrně nahlas, že jestli s tím práskne ještě jednou, narve mu tu píšťalu do prdele, tím žhavým ven, načež maník poněkud zblednul. Naštěstí protivníci také pálili z kuší, takže když jedna šipka praštila praštila panáčka do kebule, přehodnotil situaci a utekl mimo dostřel protivníka.
Tím skončila první vlna, měli jsme zase jako jednotka půl hodiny prostoj, načež se šla Eva veliteli omluvit. Velitel se tvářil poněkud udiveně, nicméně pravil, že výstřel do zad je sice zrada, ale zásah do zadku považuje za legraci, a tedy ať to pustí z hlavy.
Zazněla další polnice a šli jsme opět střílet. Tentokrát to bylo poněkud volnější, velitel nám pouze říkal, koho máme zasypat šípy, takže to bylo v pohodě, dokud jsem si nevšiml, že Evu popadl bersekerský duch. Takže jsem pravil, ať se kouká fofrem uklidnit, a nepálí to do nepřátel napřímo, ale ať střílí obloukem, protože nehodlám řešit něčí zdravotní pojištění. Eva na mne řvala, že pořád neslyší na jedno ucho, ale že je to stejně jedno, když mají štíty a plechy a tedy že nemají šanci technicky vůbec nic cítit.
Hulákal jsem tedy, že má v tomhle pravdu, ale spousta z nepřátel má helmu bez hledí a jak by se jí asi líbilo mít od šípu zlomený nos, nebo vyražené oko. Že takovouhle palbu si mohu dovolit možná já, když mám alespoň představu, kam ten šíp poletí, ale rozhodně někdo, kdo má luk podruhé v životě v ruce, by se měl trochu držet zpátky. Eva, velice nerada tenhle argument uznala, a po zbytek bitvy se už chovala podle mých pokynů.
Jakkoliv to bylo divoké, hlavní hvězdou bitvy byla naše jeptiška. Procházela bitvou jako přízrak a dávala všem napít vodu z kalichu, válečníci se před ní rozestupovali, protože nejspíš nevěřili vlastním očím. Asi jí zabiju, protože můj pokyn „nevystavuj se riziku, a nelez do bitvy“ očividně nepochopila moc dobře, a nebo prostě neumím hovořit řečí jejího kmene. Nicméně podivné na tom bylo, že ji skutečně musela hájit nějaká podivná aura, protože se šípy a kusy zbroje létaly kolem ní, aniž by se jí nějak dotkly, vojáci ustávali v boji, aby mohla projít, a vůbec to na historickou bitvu v tomto směru vypadalo až moc étericky.
Závěr ?
Hum. Tohle ještě musím zvážit z mnoha aspektů. Ale potěšilo mne, že se Evy bojí i policajt. A vyděsil mne přízrak, který jsme dovezli. Asi nejseme jediní, kdo má dobře zmáknuté prodávání iluzí.
Což mne děsí daleko víc. Tak příště snad o něčem normálnějším ..
Mistr Ono-Se u nás taky bydlí
Přečetl jsem si osmé slovo první věty a nemohl jsem dál. Od té chvíle bojuji s nutkavou touhou po sebevraždě. Asi si narvu do krosny všechny český slovníky co najdu a skočim do Vltavy…
Koukam, ze jeptiska sla dle presneho navodu: "Ver a vira tva te ochrani"
hihi dobrý
No, teď jste to vylepšil…
Článek je perfektní, smála jsem se po celou dobu čtení. Třeba jeptiška dostala nařízení od hlavní markytány, že má jít mezi bojující
[2]:
[1]:
[3]:
[4]:
[6]:
[9]: Neco ve smyslu ze ozbrojenci neverili svym ocim a proto se jeptisce nic nestalo? Pravda i to zni pravdepodobne.