Minulý týden proběhl poněkud hekticky, protože jsme byli s Terezčino otcem odesláni na služební cestu, abychom nainstalovali a zaškolili zaměstnance na náš ekonomický systém, do poměrně velkého podniku. Byl to počin dost ambiciózní, a jsem zvědavý co z toho ještě bude, protože na podobné legrácky náš software není úplně stavěný. Služebních cest poslední dobou bývá na můj vkus docela hodně, což je poměrně dost vyčerpávající, takže když nám bylo oznámeno, že příští týden jedeme zase někam do paďous, už jsem se ohradil a začal se zajímat o to, proč zrovna pražské pobočce bylo osudem si vytáhnout Černého Petra. Šéf odvětil, že já a kolega jsme ve firmě na podobné věci nejlepší, což sice může být lichotka, nicméně když vezmu v potaz, co jsme já , a Terezčino otec za exoty, je to poměrně dost depresivní sdělení.
O víkendu jsem si také moc neodpočinul, neboť si mne zarezervovala Eva, které už je podstatně lépe, prožívá fyzickou renesanci a tím pádem jsem byl první na ráně, což připouštím mi rozhodně nijak nevadilo, ale přeci jen si soukromě myslím, že by člověk měl mít za týden alespoň tak hodinu a půl jen sám pro sebe.
V každém případě na mne v Brně nejspíš někdo něco prsknul, protože jsem začal vykazovat známky nachlazení, a i když to nebylo nic tragického, dostavil se i kašel, a to sice v množství větším než malém. Eva na mne vzhlédla starostlivým okem a pravila, že je sice zvyklá, že na ni kašlu, ale tohle se jí ani trochu nelíbí a že bych s tím něco měl dělat. Slíbil jsem tedy Evě, že se naučím kašlat na nějaký způsob, který by se jí více zamlouval a dál to neřešil – nicméně Eva trvala na tom, abych vyhledal odbornou pomoc, což jsem ji nakonec přislíbil.
Víte – já osobně tohle moc nemusím. Ne, že bych měl nějaké fobie tohoto druhu, ale dokážu si představit užitečněji strávený čas, než v čekárně u praktického lékaře, i když chápu, že i důchodci potřebují mít nějaký sociální život, a slevové akce v Lídlu nejsou samospasitelné. Jakkoliv se mnou v tomhle můžete nesouhlasit, opravdu jsem přesvědčený o tom, že 90% úmrtí pacienta spočívá pouze v tom, že nestačil včas odehnat lékaře, a pokud se nejedná o zlomeninu pánve, nejlepším lékem na většinu neduhů bývá hlt dobré Whiskey, a vypotit se na dívčím těle, což je poměrně osvědčený způsob již po několik století.
Problém poněkud byl, že jsem v těchto záležitostech neznalý – moje praktická lékařka odešla do důchodu už před lety, a já jsem v zásadě měl za poslední dobu jedinou podobnou zkušenost, a to když jsem jedné slečně z tramvaje volal sanitku. Takže jsem zasedl k netu a začal malý průzkum.
Popravdě, nejsem si úplně jistý, zda pátrat po doktorech v místu mého bydliště byl úplně dobrý nápad, protože když jsem se rozhodl se nově zaregistrovat u lékaře vedle v ulici, byl tam sice doktor, ale úplně jiného jména. Konkrétně tam stálo tohle:
Ještě že jsem chlap co neutíká z boje, a když už jsem tam byl, tak co. Takže jsem si počkal obvyklé dvě hodiny v čekárně plné důchodkyň, dozvěděl se snad úplně všechno o vylučovacích procesech vnoučat, problémech s pohybovým aparátem ve věku 68+ a myslím, že ohledně omáčky na svíčkovou se mohu považovat za cosi, jako lokálního experta. Nakonec jsem se ale do ordinace dostal, lékař byl postarší pán, který mi zkontroloval snad úplně všechno, co jde bez použití vývrtky a otvíráku na konzervy, pak se zadával do papírů a pravil, že se mu to ani trochu nelíbí. Měl jsem chuť kontrovat s tím, že on také není zrovna žádný fešák, nicméně jsem si poznámku nakonec odpustil . Výsledkem však bylo, že mne zahrnul až děsivou horou poukazů na různá vyšetření s tím, že až to budu mít hotové, ať dám vědět.
Takže jsem sebral papíry, zase sedl k internetu a hledal příslušné odborníky. Říkal jsem si, že pro tentokrát se nechám objednat k někomu, kdo ve mě alespoň virtuálně vzbudí důvěru. Takže jsem se obrátil na Google, co mi řekne – a bylo to jako obvykle výživné.
Nutno podotknout, že zejména v zahraničí mají odborníky na svém místě – namátkou bych uvedl dva:
a pak samozřejmě kapacita z německa, která rozhodně ví o čem je řeč:
Plus jeden od Nás :
Naštěstí všechno naprosto spolehlivě mimo můj dosah. Rozhodně nechci nijak snižovat jejich kvalitu, či odbornost – ale jsou prostě věci, které vás zarazí.
Každopádně po celkem nerozhodném váhání jsem si řekl, že na to kašlu, vlezu prostě do nejbližší polikliniky a zkusím svoje štěstí. Takže jsem se vydal jednoho šedivého rána do bílé budovy, abych si dobrovolně nechal pít krev. Je zbytečné se zmiňovat o čekací době – to je prostě fakt, který se nemění, ať jste objednaní nebo ne, a už jsem seděl v křesle. Paní se mne dotázala, zda nemám fóbii z jehel, takže jsem odpověděl, že bych preferoval raději pijavice, ale že chápu, jak je obtížné je pak donutit to vyplivnout, takže ať si klidně poslouží. Další trabl byl, že se jí nějak úplně nedařilo trefit žílu, takže po čtvrtém neúspěšném zásahu jsem zkonstatoval, že pokud se mi pokouší udělat na předloktí kérku, měla by to nejdřív namočit do inkoustu, abych z toho také něco měl, a dotázal se, zda tetování bude plně hrazené VZP. Paní se omlouvala, dala mi do ruky míček, znovu mi zaškrtila ruku s tím, ať si zapumpuju. Pravil jsem, že děkuji, ale od té doby co jsem s Evou tyhle věci nechávám na ní, což očividně nepochopila. Takže asi na sedmdesátý pokus mi nabodla žílu, a solila tam zkumavku za zkumavkou, takže mám pocit, jako kdybych nedobrovolně měl nakrmit polovinu Underwolrdu, každopádně po té, co ze mne vytěžila asi šest a půl litru, podobně jako se to dělá s naftovým polem ve státě Texas, prohlásila, že jsem nějaký bledý a tedy toho pro dnešek necháme. Dala mi tampon, s tím, ať si to přidržím a posadím se v čekárně, že se na mne přijde za chvíli podívat.
Sedl jsem si tedy do čekárny, držel si tampon na ruce a protože jsem kromě krvácení celkem neměl nic dalšího na práci, koukal jsem z okna a tiše si pobrukoval. Netrvalo dlouho, když na mne přiletěla sestra s požadavkem, zda bych toho mohl okamžitě nechat, protože tím děsím ostatní pacienty. Odpověděl jsem, že Nohavica „Tak málo mám krve“ je klasika, a že „Až to se mnou sekne“ od stejného autora mi přišlo trochu nevhodné. Sestra mi dala papíry, a já se poněkud potácivě vydal na rentgenologii.
Když jsem dorazil před dveře, zjistil jsem, že jsem na naprosto správném místě. Stálo tam totiž tohle:
Poslání ?
Asi žádné. Jsem zvědavý, co mne bude čekat za další vyšetření – nicméně jak se znám, moc šancí, že se na ně dostavím, bych tomu asi nedával. Metoda Whiskey a Eva mi přece jen vyhovuje o něco víc …
Hrobař by se lépe vyjímal na patologii.
Soucítím
K doktorovi jdu většinou jednou do roka kvůli nějakému potvrzení, jinak se jim vyhýbám jak čert kříži. Co všechno mi za můj život zvládli pošramotit, o tom darmo mluvit. Posledních 5 let se doktorům vyhýbám a jsem zdravá jak řepa. Náhoda? Nemyslím si 🙂
Což doktor! Ale my jsme oba se starou nemocný už třetí tejden a takovou ponorku bych nikomu nepřál. Teda, kromě Cholerika, ten na ní usilovně pracuje s Evou už dloho, tak snad si jí… to, zaslouží.
Chápu tvůj stav, zřejmě taky umírám, ale naštěstí mne nikdo do té nemilé bílé budovy nežene. (Bývá bílá ne?) Lékaře nemohu vystát, už od dětství, asi to bude tím, že jsem tam jako malý strávil tři měsíce v kuse..
Je špatně bavit se na cizí účet?
Já naštěstí zatím měla štěstí a doktora moc navštěvovat nemusela. Držím palce a pevný nervy! 
Nojo,.. doktor Tejral. Sice není můj praktický lékař, ale mohl bych vykládat. Ale jestli vám řekl, že se mu něco nezdá, nebral bych to na lehkou váhu. 😉
Vtipně napsané. Doktorům všeho druhu se snažím vyhýbat, jak jen to jde, a když to někdy nejde, pokouším se naši interakci dovést co nejrychleji k závěru. Ale Tejral s Drakulovou a Hrobařem by se mohli dát dohromady a pořídit si polikliniku, myslím, že by byla dost populární. A kdyby navrch přibyla ještě Depka…
Tak tenhle článek i ty příjmení nemají chybu
přeju pevné zdraví i nervy 
.
Moc vtipné, hodně jsem se pobavila, ta jména jste trochu "přimaloval" ne? Ale dobrý! Je fakt, že mám podobné zkušenosti. Doktorům je lepší se vyhýbat jak to jde, jen někdy to bohužel nejde a co hůř, ani pak vám většinou nepomůžou. Nedivte se , že jsou čekárny plné lidí a to především starších- je statisticky dokázáno, že starší člověk má více neduhů. Problém je jinde- náš lékař neléčí jen jak oni říkají "zaléčuje" následky tzn. , že člověk je vlastně stále nemocen a někdy spíš víc, když se začne cpát všemi těmi prášky, co od nich dostane. Na závěr má pak i další nemoci způsobené těmi prášky. A tak stále dokola, až konečně definitivně umře …ale to nebude váš případ
přeju brzké uzdravení
Vtipný článek, který mě hodně pobavil. Whisky je dobrý nápad, tam na tom věku nezáleží, ale to pocení na dívčím těle, tam už jde u mužů v určitém věku doslova o život. Ale zase je ten konec příjemný
