Když se řekne slovo překvapení, většina lidí předpokládá, že by mělo jít o něco příjemného. Častěji se však vyskytnou momenty, které sice překvapivé jsou, ale zase až tak pozitivní nikoliv. Ještě komplikovanější situace nastávají , pokud se jedná o informace, které jsou zdánlivě neuvěřitelné. V těchto případech je už celkem jedno, zda vám někdo řekne, že vám ze záchodu právě vylezl krokodýl, v místě, kde jste ještě minulý týden měli chatu, dnes tam už nic takového není, nebo že na rohožce před domem, je namísto vašeho domácího mazlíčka, velice spokojeně se tvářící anakonda. V těchto chvílích nemohu než souhlasit s doktorem Vlachem, a brát i tato sdělení na zřetel, zvláště pak po té, co jsem s něčím podobným také přišel do osobní zkušenosti.
Ale abych to vzal nějak postupně – když jsem se v minulém článku zmínil o panterovi, nemohu jinak než navázat vzpomínkou na jednoho známého, který podobným způsobem překvapoval svoje sousedy v paneláku. Nicméně než s tím začnu, nejprve se krátce musím zmínit o Evě, která je z nějakého důvodu poměrně populární téma.
Takže v neděli mi přišel od Evy další email a připouštím, že mne poměrně zaujal – i když nutno přiznat, že spíše formou než obsahem. V mailu jsem se totiž dočetl, že Eva konečně zhubla, má postavu, se kterou už je spokojená, a tedy jí není vůbec proti mysli podniknout něco silněji osobního. Ať jí napíšu nějaké termíny kdy mám čas a že si to hodí do diáře. Mail samotný byl psán manažerským způsobem a kdybych nevěděl, že Eva nemá k ruce nějakou sekretářku, bylo to skoro jak vystřižené z filmu Ďábel nosí Pradu. Povšimněte si prosím, že ani zde nebyl dán prostor pro nějakou diskusi na téma relevance návrhu – nicméně celá věc mne docela pobavila.
Z celé řady věcí, na které nejsem expertem bych na čelní místo umístil ženskou logiku – a speciálně tu část ženské logiky, kterou uplatňuje právě Eva. Nejspíš bych v tomhle případě mohl připustit teorii jedné mojí kamarádky, která tvrdí, že ženský a chlapy by vůbec neměli být dohromady, protože je to úplně jiný živočišný druh.
Faktem je, že myšlenka si pořídit Evu na monotématický víkend mi přijde docela lákavá – a z tělovýchovného hlediska by to byl bezesporu přínos – nicméně to budu muset ještě zvážit, a rozhodně není vtesáno v šutr, že něco takového udělám.
Nicméně Eva předmětem dnešního článku není.
Jeho tématem je právě můj známý, který dokázal svým panelákovým sousedům připravit nejedno překvapení, aniž by to zrovna zamýšlel, ale rozhodně byl jeho zdrojem. Mimochodem – už tam dávno nebydlí. Shodou okolností je to momentálně přítel majitelky Madlenky psa, o které tu už sice padlo nějaké slovo, a protože jsem Madlenku potkal i s majitelkou včera, bude o nich nejspíš řeč v nějakém příštím článku.
Můj známý je nadšený milovník zvířat. Na rozdíl ode mne, se je však nepokouší sežrat, ale naopak se snaží jich co největší počet udržet při životě, což občas nedopadne úplně podle jeho představ. Pominu fakt, že je to volnomyšlenkář, hulí trávu, je to pacifista, terarista (což je něco jiného, než fousáč, který vás po setmění honí po ulici s pokřikem Allahu Akbar) a vůbec zvláštní typ člověka. Každopádně v té době pracoval v pražské Zoo, jako ošetřovatel v pavilonu šelem, a protože zvířata milovníka fauny dokážou bezpečně rozpoznat na vzdálenost několika kilometrů, upřímně ho nenáviděla. Jeho největším nepřítelem se rozhodnul být jezevčík ze třetího patra, který nevynechal jedinou příležitost na něj zaútočit a také v tom byl poměrně úspěšný. Jeho majitelé byl nějaký pár postarších důchodců, takže se jezevčík stihnul zahryznout do kamarádovy nohy zpravidla dříve, než mu v tom stihlo býti zabráněno. Známý to snášel s tichou útrpností, vyslechl omluvy, nicméně jsem ho v zásadě nikdy neviděl ve stavu, kdy by ho něco nepokousalo, nepoškrábalo, nebo se mu alespoň nepokusilo dupnout na nohu.
Už ani nevím, kdo nás vlastně seznámil. Každopádně se upomínám na svoji první návštěvu u něj v bytě. Tuším, že to byla neděle, z vedlejšího pokoje hrálo rádio, a zatímco známý chystal kafe, seznamoval mne s různorodou (a poměrně nebezpečnou) žouželí, kterou měl momentálně uvězněnou v teráriích. Bylo mi sděleno, že se moc těší, protože jedna jeho škorpióní samička čeká potomstvo, a že na prodeji údajně vydělá majlant. Do toho zapískala konvice a rádio odvedle ohlásilo pět hodin, a zahrálo znělku. Bylo mi to divné, protože podle mých hodinek bylo něco krátce po poledni a tedy jsem se zeptal, jakou tam má naladěnou stanici. Známý mi sdělil, že je to Hubert a že to tyhle věci dělá – a on přesně neví, jak mu v tom má zabránit.
Jak vám asi došlo, Hubert byl loskuták, pět hodin hlásil naprosto věrohodně co každých pět minut, dokud nezačal být nějak nenápadně potichu. Známému to bylo divné, tak se šel podívat co se děje, načež zjistil, že Huberta právě zakousnul sklípkan, který mu zdrhnul z terária. Nejspíš měl podobně jako já Huberta plné zuby a řekl si, že to už mu stačilo. Známý sklípkana sice vrátil zpátky, nicméně v tu chvíli jsem si uvědomil, na jak nebezpečném místě se momentálně vyskytuji a navrhnul jsem tedy, zda bychom si nešli zapálit ven. Známý souhlasil, jen řekl, že ještě zkontroluje škorpioní kvočnu, a už jsme jeli dolů výtahem ze dvanáctého patra. Dali jsme si cigaretu, známý spokojeně konstatoval, že malí škorpioni jsou už venku a že jich napočítal dvanáct. Začal spřádat teorie na téma, kolik to vynese a podobně a přiznám se, že mě osobně z toho úplně dobře nebylo.
Nicméně jsme dokouřili a vrátili ze zpět do bytu, aby známý zjistil, že mu škorpióní potomstvo kompletně zdrhlo, a protože zahlédl posledního mizet směrem ke stupačkám, poměrně správně usoudil, že z toho kouká docela malér. Nacpal mi tedy do rukou pixlu od hořčice a nějaké vytuněné rukavice s tím, že malé škorpiony musíme okamžitě odlapit, že zatím v nich ještě skoro žádný jed není, a tedy je třeba myslet spíše rychle, než hluboce. Nevím, zda vypadám jako nimrod od přírody, nicméně na lovu škorpiónů jsem se tímto ocitnul poprvé a také pevně doufám, že naposledy.
Byl to docela zvláštní pocit, když jsem zvonil na jednotlivé partaje v panelovém domě, a pravil, že ať se neděsí, ale zda bych se nemohl podívat k nim na záchod, jestli tam náhodou nemají na prkénku škorpiona.
Známý jich odlapil pět, já ani jednoho, za což jsem dodneška velice vděčný. Faktem je, že dodnes v Trójském paneláku někde ve stupačkách nejspíš žije kolonie černých škorpionů a nájemníci o tom nemají nejmenší potuchu.
No – snad jsou na to připraveni i pracovníci od údržby, a jen doufám, že mají v tomhle směru potřebné proškolení.
Nicméně po této zkušenosti jsem trval na tom, že se sním potkám už jen v hospodě, což se mi přihodilo asi půl roku poté.
Známý se tvářil všelijak, mimo jiné řekl, že se musí z paneláku odstěhovat a následně mi vylíčil, jak k tomu vlastně došlo.
V Zoo měli panterku, která čekala mladé. Nejen, že je čekala, ale také je i porodila. Potíže nastaly v momentě, kdy vrhla dvě koťata, jedno rovnou zabila a to druhé jí stačili vzít ještě dříve, než ho stihla zakousnout také. Můj známý, který byl u toho řekl, že to panteří kotě samo nezvládne a tedy, že se jej pokusí udržet naživu. Nastaly však nějaké komplikace a průběh událostí přesně neznám – nicméně výsledek celého dění byl fakt, že si vzal panteří kotě domů, kde se o něj staral. Kotě je sice kotě, ale panter je zase panter, takže mu následně stihnul kompletně zničit celý byt, chodil ho venčit převážně v noci na řetězu, což mu procházelo po nějaké dva měsíce. Panterovi se však podařilo sežrat něco, po čem dostal průjem a tedy bylo třeba s ním chodit ven i v průběhu dne. A tehdy se opět dostal na scénu již zmíněný jezevčík.
Potkali se na chodbě u výtahu. Jezevčík opět vycítil možnost bezodvetné agrese, naježil se a vyrazil bez vodítka, zase si někoho pokousat. Začal štěkat a vrhnul se po mém známém.
Na to se ozvalo hluboké zamručení a z poza rohu vyšel panter, pohlédl na jezevčíka a olíznul se..
Abych přesně citoval slova svého známého:
„To bylo prvně, kdy jsem viděl, že by se pes ve skoku obrátil úplně naruby a ještě se u toho posral.“
Poslání z dnešního článku je jen jediné.
Svět je plný překvapení a i když jste menší a roztomilí, nemusí vám procházet úplně všechno. Může se totiž stát, že někde za rohem na vás čeká velká kočka.
Opět jsem se přesvědčila, jak všední a nevzrušivý je můj život.
Já teda nevím, sama jsem žena, ale Evinu logiku stejně nějak nepobírám
[1]:
Mno, od sklípkana, na rozdíl od Evy toho člověku zas tolik nehrozí. Sklípkan spoléhá na kusadla, ne na jed nebo blbý kecy. I když, vono se to mluví. Já se takhle jednou ráno v Syrii před dvaceti lety probudil, a z chodby, otevřené na obou koncích, do které vedly dveře našich klimatizovaných buněk, slyšim takové tiché ššš – ššš – ššš… Ne, žádná mašinka tam nebyla. V tom navátém jemném písku si to proti mně štrádoval pavouk, a vod nohy k noze měl dobrejch pětadvacet centimetrů. Rychle jsem se mu omluvil za vyrušení a potichoučku jsem se vrátil zpátky.
[4]:
[5]:Šmarjá, co je to za mrchu?!
[6]: No to je prave ten Camel spider. Doporucuju si ho vygooglit – sice se o nem toho zase tolik nevi, ale to co je zname stoji docela za to. To je totiz ta mrcha, co stihla sezrat ve spanku pul nohy vojakovi, aniz by se probudil. Ale nevim, jestli to neni hoax (znate internet)
Jednou jsem přespávala u kamaráda v jiném městě, který mně a dalším několika přespávajícím kamarádům až po dojezdu oznámil, že chová sklípkany. Jelikož trpím poměrně silnou arachnofobií, nepoděkovala jsem mu, ale už nebylo možné přespání odvrátit. Naštěstí je měl jen ve svém pokoji a tam jsem tedy po celé dva následující dny návštěvy nešla. Nicméně hned první noc, poté, co jsme solidně zapili naše setkání, jsem měla takovou schízu, že jsem měla pocit, že je vidím všude. Uprostřed noci mě popadla hrozná žízeň, tak jsem byla nucena se vydat cizím bytem domněle plným všude lezoucích chlupatých pavouků do kuchyně, a musela jsem si rozsvítit, abych se přesvědčila, že na dně hrnku, kam si točím vodu, jeden nesedí. Přičemž jsem se bála sáhnout i na ten vypínač, co kdyby.
Jinak Eva je vážně zvláštní osoba. Nechce se mi věřit, že někdo tvého humoru a inteligence by měl málo možností "zasportovat si" s někým normálním a musel by volit tohle. Nedovedu si představit, že by to skončilo pro tebe dobře, z toho, co jsem zatím četla. Což mi připomíná jednu z mých oblíbených hlášek "Důrazně vás před touto akcí varuji"
[9]:
[8]:
[9]:
[11]: O Austrálii jsem v tomhle směru taky dost četla. Celkem mě to naštvalo, byla to jedna ze zemí, kam jsem se chtěla pracovně taky podívat, ale vypadá to, že tímto se ocitla na černé listině už nadobro
Jsou lidi, co říkají, že to není tak zlé, že pavouci nejsou všude, ale pak z nich vyleze, že nejsou tam, kde nejsou ani lidi. Tak jako dík, já ale asi nepojedu někam do pustiny 
A s představou, že bych měla mít ve sprše huntsmana, za nějž budu údajně ráda, protože žere všechny ty menší pavouky (furt ovšem obří jak sviňa), se opravdu sžít nedokážu 
Prej "to nic nedělá, to tam jenom tak sedí". To víšžejo!