Korekce kalibrace torpéda

Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) – ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici – ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit – a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím – v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně – Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály – rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů – ani nevím pro co, nebo proti čemu – a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail – a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka – nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky – katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev „Benedikte! Stůůůůj!“ a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo …