Nakažlivost bot

Říká se, že když se s někým znáte delší dobu, máte sklony si navzájem přebírat zlozvyky. Používáte stejné slovní obraty, míváte sklon mít oblíbené stejné značky, či sledovat podobný typ pořadů. Naštěstí se mi daří vůči některým věcem stále odolávat a jednou z nich je mánie shromažďovat boty. Tedy přesněji řečeno se mi to dařilo až do minulého týdne.

Začalo to všechno úplně nenápadně, jak už to v takových případech bývá. Víte, já většinou používám metodu „průzkum bojem“. V praxi to znamená, že do něčeho skočíte rovnýma nohama, aniž byste si před tím zajistili maximum relevantních informací. Má to výhodu, že Vás to nutí myslet tvůrčím způsobem (protože stejně Vám nic jiného nezbude), je to daleko zábavnější a také větší adrenalin, když opominu fakt, že někdy má klient stejné vstupní informace jako já, to jest žádné. Několikrát se to však hrubě nevyplatilo, jako v tomto případě.

Tedy jednoho rána jsem při cestě za klientem zjistil, že je něco špatně. Při analýze toho, co že se to vlastně děje, jsem zjistil, že prší, mám prasklé podrážky a tedy logicky nohama stírám rosu na kolejích. Tento stav mne nijak nepotěšil, protože nakupování bot vnímám jako činnost otravnou a ponižující. Jste vystaveni celé řadě podivných úkonů, které za normálních okolností neděláte – od výstavy svých ponožek, až po dotravování už tak otrávené slečny prodavačky. Nicméně stalo a já si v duchu říkal, že prostě vlezu do prvního krámu s botama, co mi vleze do cesty, vyberu ty neméně neškodné v mé velikosti, co na tom může asi tak bejt, že jo.

Ale bylo. Předně jsem zjistil, že pokud budu chtít nějaké boty, co nejsou rozjuchané v nějakých fosforových barvách, případně si na jejich pořízení nebudu muset sjednat hypotéku, určitě je nemají v mé velikosti. Bylo to pro mne docela fatální zjištění. Po prohlídce asi desátého obchodního centra jsem se ocitl ve stavu deprese, protože boty pro mne prostě neexistují. V náhlém poryvu beznaděje jsem řekl, že už mi na ničem nezáleží a vrhnul se do pracovních potřeb. Tam přece něco takového mít musí ne ? A měli. Koupil jsem si tedy jednoduché pohorky v mé velikosti , pocítil radost, že problém je vyřešen, odnesl je v krabici domů a staré boty vyhodil. Chyba.

Nevím, z čeho ty věci dělají, ale odhaduju, že z nějakého extrémně bojového plemena krávy, které se normálně používá jenom proti matadorům a nehodlá to vzdát, ani když je po smrti. Po jednom dni nošení jsem zjistil, že se mi pohorky snaží oloupat nohy až po nehty a každý krok je jako když Vás dostane do práce obzvláště sadistický chiropraktik. Nejhorší na tom celém byl fakt, že i když si cestou sednete, v podstatě se tím nic neřeší, protože vzdálenost mezi domovem a Vámi je pořád stejná a jediné, na co myslíte je, jak se zbavit páru španělských bot. S ohoblovanými nárty jsem si doma řekl, že takhle teda ne, tohle je kdo z koho a hledal nějaké zaručené návody. Nakonec jsem na chvíli musel kapitulovat – boty nezměkly, ani když jsem do nich opakovaně bušil kladivem, mazal je všelijakým svinstvem, co je v botokrámech na prodej a máčel je vodou. Nevím co ta kráva byla zač, ale rozhodně by byla tuhý oříšek i pro Chucka Norrise. Prohlédl jsem si svůj botový park, který se aktuálně skládal kristusek, zimních bot, sveřepé krávy, bot, které jsem měl naposledy u pohovoru a kanad. Nic z toho mne moc nenadchlo, protože ani jedna z variant na nějaké delší chození moc nebyla. Tak sem se vrhnul na internet.

A našel jsem. Hurá! Internet tvrdil, že je to vycházková obuv do města, tedy něco co sháním. Objednal jsem boty, zaplatil a opět je krabici dotáhnul domů. Do rána jsem je ostentativně postavil vedle šílené krávy s pocitem, že tím jí dám za vyučenou a ráno s nimi vyrazil do práce. Po dni nošení jsem však zjistil, že mají tak tenkou podrážku, že cítím s každým krokem jednotlivé dlažební kostky, takže se novým botám podařilo na konci dne, zlikvidovat dokonale ještě k těm nártům i šlapky. Měl jsem toho dost, vytasil jsem kreditní kartu, proklel výrobce bot až do třetího kolena a vrhnul se do prestižního krámu s tím že už je mi všechno jedno, ať to splácí třeba všechna má pravnoučata, ale já už nějaké boty potřebuju. Koupil jsem si tedy další boty, s gelovou stélkou, a odkráčel v nich domů. Protože to proběhlo celkem bezbolestně, řekl jsem si , že to za ty peníze stálo, vrátil jsem se ještě pro další pár, abych podobné věci nemusel nějakou chvíli řešit. Ignoroval jsem své fňukající bankovní konto a byl spokojený. Drahoboty postavil do řady k ostatním sadistickým botám a šel si lehnout.

Asi to pro Vás bude překvapení. Pro mne bylo. Drahoboty jsem si vzal do práce s pocitem člověka, který už zažil skoro všechno. Ty mi však rozedřely paty takovým způsobem, že kdybych byl Achilles, jsem prakticky nesmrtelný, protože nepřátelský střelec by těžko našel nějaké místo, kam by se mohl trefit. Klel jsem ten večer tak sprostě, až sousedovi ruplo okno ve světlíku a punkáč z druhého patra se patrně stane katolíkem.

Takže – mám teď čtvery nové boty a mohu si svobodně zvolit, kterou část nohy mi ten den zničí. Jsem vyčerpaný, ale myslím, že poselství je : nedávejte boty k sobě. V noci si totiž povídají a jejich sadismus je nakažlivý. Mám strach kraví boty vyhodit – obávám se, že jsou schopné si na mne někde počíhat a provést mi něco ještě horšího než teď. Takže je nějaký čas budu mít raději na očích do doby, než si na ně pořídím nějaký trezor. Při nějakém ozbrojeném konfliktu jsou totiž perfektní zbraň prvního úderu.