Nedostatky textového sdělení

O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:

Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:

Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:

Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

„Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi.“

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.