Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.
Totiž – jedna moje známá, má hrad.
Tedy přesněji řečeno – to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.
Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.
Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta – tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.
Tak předně – chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.
Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.
Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.
Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.
Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.
Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.
Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.
Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.
No – pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.
Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem „Mařko pocééém“ si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.
Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.
Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl – a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.
Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.
No – řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.
Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.
Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.
Tak nějak si říkám, že jsme byli každý na jiné akci. Jinak to nevidím. Ale řehnila jsem se od začátku do konce. Lítající pudl bude nový módní hit
velmi pobavilo, z praxe ale můžu ujistit že čím větší pes, tím občas i chytřejší majitel (nebo alespoň pes) a ty větší plemena si vyberou lepší a jistější cestu…