Osm hrozných

Pokud znáte trochu filmovou, či scénáristickou práci Quentina Tarantina, víte, že jeho autorský rukopis je poněkud svébytný. Pozitivní na celé jeho tvorbě shledávám zejména to, že buď ho můžete naprosto zavrhnout, nebo mu stejnou měrou propadnout. Ale ať chcete, či nikoliv, k jeho tvorbě si vždycky (minimálně tedy alespoň v podvědomé rovině ), vytvoříte nějaký vnitřní postoj. V tomto případě se osobně přikláním spíše k názorovému středu. Některé jeho počiny, jako například Od soumraku do úsvitu, či Pulp Fiction, nebo Kill Bill, považuji za naprosto dokonalé do té míry, že na nich nejde vylepšit už ani jeden záběr. Na straně druhé však přiznávám, že snímky jako Gauneři, Čtyři pokoje, a v poslední době i Nespoutaný Django, mne nezaujaly naprosto ničím, a to i přes to, že Tarantinovy snímky bývají narvané hereckou elitou až po vikýř. Osm hrozných sice za shlédnutí nejspíš stojí, minimálně kvůli naprosto skvělým hereckým výkonům, nicméně měl jsem s tímto filmem hned několik problémů.

Rád bych na tomto místě podotkl, že vnímání filmu, či knihy, je věcí čistě subjektivní – a tedy z čeho jeden může být nadšený, druhému se může stejnou měrou ze srdce nelíbit.

Na ČSFD se dozvíme, že Osm hrozných je zařazen do kategorie „Western / Drama / Thriller / Komedie / Mysteriózní“. Pravdivé mi přijdou pouze dvě označení, a to ještě jen napůl. Dle mého názoru se jedná nejspíše o konverzační drama (a dost možná, že i z velké části o vykrádačku) Dvanácti rozhněvaných mužů, samozřejmě upraveno patřičným westernově-Tarantinovským směrem. Drtivá většina snímku se totiž odehrává uvnitř jediné místnosti, akce je tam dohromady asi jen pět minut a to počítám za akční scénu i to, jak si postavy nalévají kafe. V tomhle směru totiž hodně funguje i fakt, jak moc jste, či nejste ochotní , se Tarantinovským stylem dialogů nechat bavit. Příznivci budou zřejmě nadšeni, a pro ostatní to bude jen dvě a půl hodiny blábolů o ničem, někdy až za hranicí nechutnosti.

Tady si dovolím malou osobní poznámku. Víte – ono už spojení Tarantino a western, mě osobně moc nesedí. Připadá mi to totiž, jako kdyby se George Lucas rozhodl natočit Bitvu u Kresčaku, nebo kdyby měl složit k seriálu My little ponny, hudbu Ozzy Osbourne. Zajímavé a netradiční by to asi možná bylo, ale blbost by to byla zcela určitě, a mám dojem, že občas tohle z Tarantinových westernů je dost cítit. Osm hrozných navíc není western v pravém slova smyslu – prostředí slouží jen jako rámec příběhu a film by stejně dobře fungoval i kulisách třicetileté války, či na nějaké planetě ve Star Treku – samozřejmě s příslušně upraveným castingem.

Další věc, která mě osobně moc nesedla, je určitá schizofrenie vyprávění. Film se Vás po celou dobu snaží přesvědčit o tom, jak strašně moc jsou všechny postavy nesympatické, odporné, prolhané a prolezlé nejrůznější podobou zla, aby se Vás na závěr pokusil na stranu některé z nich získat. Ne, že by to úplně nefungovalo, ale je to divné. Za úplně nejslabší článek celého filmu (tedy kromě celkové stopáže něco ke třem hodinám) považuji to, že hlavní zápletka je opravdu banální a předvídatelná – a svým způsobem naprosto nezajímavá. Mám pocit, že kdyby tento film natočil Tarantino pod pseudonymem a nebyl tak nacpaný penězi, nejspíš by rozhodně neměl tak vysoká hodnocení , a už vůbec by se nedal považovat za něco výrazně pozoruhodného. Jenže, jak jsem už naznačil, film je vystavěn na dokonalých hereckých výkonech protagonistů – a už jen tento samotný fakt je pádným důvodem, proč celý film vidět.

Tady bych zejména rád vyzdvihl výkon Jennifer Jason Leight, v jedné ze zdánlivě epizodních rolí (správně – to je ta pošahaná ženská ze snímku Spolubydlící), protože ať si řekla o jakýkoliv honorář, zasloužila si ho do posledního centu. Navíc je to zřejmě opravdu jeden z mála filmů, kdy její postava není alespoň poloviční magor.

Daleko rušivěji mi však přišla přítomnost Samuela L. Jacksona a Tima Rotha. Problém je, že oba jsou tak výrazné osobnosti, a viděli jste je už tolikrát, že je máte potíže vnímat jako postavy. Ani jeden z pánů není rozhodně herecký chameleon, že by se v rámci různých postav stal někým skutečně diametrálně odlišným. Například v Jacksonově případě je to opravdu trochu problematické, protože ani ve Star Wars nevnímáte Jacksona jako Mistra Jedi Mace Vindu, ale jako Samuela L. Jacksona, který z nějakého důvodu pobíhá po pískovišti se světelným mečem. Zde to je pro změnu Samuel L. Jackson, který má na sobě kabát, v ruce revolver a odříkává Tarantovské texty – ale je těžké se zbavit toho, že je to Jackson, který prostě jen v dalším kostýmu odříkává nějaký další text.

Ale teď k některým pozitivům, které hovoří ve jeho prospěch.

Bezchybné herecké výkony jsem již zmínil. Jako další věc, která je protkaná celým filmem je naprosto skvělá atmosféra celého děje. Film je totiž situován do doby pár let po skončení války Severu proti Jihu, a protože se zde sejdou postavy z obou znepřátelených stran, je zřetelně cítit, že i když válka skončila, vzájemná nevraživost ještě zdaleka není zapomenuta. Dále je potřeba zde vypíchnout jistou syrovost vyprávění – Tarantino má na tohle skutečně talent a divím se, že mu něco podobného ve světě přehulákaném politickou korektností a prolhaným moralismem skutečně mohlo projít. Je zde totiž hmatatelně cítit všudypřítomná a zcela nepokrytá mezirasová nenávist, negři zde létají ze všech stran (teď myslím slova, nikoliv, že by pod trámovím poletovali živí černoši) a Tarantino nekončí zdaleka jen při tomhle. Stejnou měrou, jako bílí nenávidí černé, černí nenávidí bílé, na rozdíl od dnešních dnů, kdy sice černí nenávidět bílé smějí naprosto otevřeně, ale naopak to už máme zakázané. Zde černí nenávidí stejnou měrou také hispánce, nevynechají žádnou příležitost k rasové vendetě, byť by zde byl člověk jen ve špatnou dobu na špatném místě.

Poslední věc, kterou bych vyzdvihl, je režisérské pomrkávání pod čarou (možná je to i určitý morální políček) v tom smyslu, že válka sice lidi ovlivní hodně, ale v konečném důsledku je to jen o tom, jací jsou skutečně uvnitř. Válka je v tomto případě jen záminka pouštět démony, které máte v sobě ven, v rámci nějakých ospravedlnitelných událostí, a je jen na Vás, zda tím hodláte skončit i po ukončení formálního válečného konfliktu. A také, že rozdíl mezi zločinci a vrahy na jedné straně – a zastánci zákona na straně druhé je v podstatě jen v tom, že jedna strana přišla na způsob, jak stejné věci dělat beztrestně.

Tedy nějaké slovo závěrem.

Paradoxně je tedy na celém filmu nejlepší v podstatě to, že ukazuje bez příkras to nejhorší a projde mu to.

Osm hrozných určitě nad průměr vyčnívá, ale z mého pohledu to rozhodně není to nejlepší, co z Tarantina vypadlo. Trochu mám dojem, že vykrádá sám sebe, a z větší části cokoliv mu přijde pod ruku – nicméně je to pořád dost dobře uděláno na to, aby to stálo za to vidět. Pokud však máte náladu na western, spíše než Osm hrozných bych doporučil Bone tomahawk, který je po příběhové stránce daleko zajímavější, po psychologické a herecké stránce minimálně na stejné úrovni (i syrovosti) a když přetočíte pár (dle mého soudu) naprosto zbytečných gore scén, při daleko příjemnější délce dostanete obdobnou dávku bídy, prachu a bahna starých a velice krutých časů divokého západu.

Popravdě – podle toho, co o divokém západě bylo doposud natočeno, je zázrak, že to v těch dobách vůbec někdo v USA dokázal přežít. Buďme rádi, že v Našich končinách tomu vládl Old Shatterhand. Sice to nebylo tak negerský cool a vůbec, ale alespoň to mělo příběh, určitou dávku romantiky a happyend.