Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě – jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.
Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.
Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.
Ale abych to vzal nějak od začátku.
Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.
Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.
Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.
Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak – a vyrazili jsme.
Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace – tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.
Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.
Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.
Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.
Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.
Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.
Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.
Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.
Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.
To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.
Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.
Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.
Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.
Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.
Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.
Dneska jsem já pinpongáč v míchačce. A notně obouchaný
[1]: Tenhle mesic je vubec celej nejak bokem. Ja jenom doufam, ze to nejdivnejsi uz je za nama a zase se nejakou dobu nic divokeho dit nebude
Já bych řekla, že poučení je hlavně nikdy nevěřte lidem, co vám tvrdí, že ví, kde budete přespávat, dokud vám to neukážou fyzicky na mapě a vy si googlem neověříte, že to tam fakt je a že je to fakt v provozu
Ale zase si pak člověk neužije tolik srandy.
[4]: Ale v tomhle sem byl fakt nevinne, prisaham