Singularita mletého koření

Byl jsem se v úterý podívat na Palackého náměstí, protože to mám cestou z práce a pořádala se tam demonstrace. Podobných kratochvílí se sice za běžných okolností neúčastním, nicméně tohle mne docela zajímalo a chtěl jsem se na to podívat osobně.

Byla by to celkem sranda, kdyby se nejednalo o tak vážné téma, náměstí bylo narvané a poměr domácí vs. #přijímači vyzníval jednoznačně v přijímací neprospěch. Jakkoli nás tím krmí média, že se jedná o většinový názor – nevěřte tomu. Podle zpráv tam bylo domácích tak na pět – šest stovek (nevím, nepočítal jsem to, možná jich tam bylo i víc), zatímco sluníčkářské verbeže slabých dvacet, a v to počítám i ti otylejší, kteří prostorově a ohledně deklarované blbosti v pohodě vydali za dva.

Oceňuji, že se takové věci dějí, ale nepřikládám tomu nijak velkou váhu – jednak mi to chvílema přišlo, jako na zimním stadionu, když na sebe navzájem pokřikují dva tábory fanoušků, aniž by poslouchali toho druhého , a potom – nedovedu si představit lepší terč pro nějakého psychpata, s dynamitovou vestou, než je právě podobný druh akcí. Naštěstí, ti kteří jsou už tady, zatím tak chytří nejsou, ale myslím, že to je jen otázka času, kdy jim zrovna tuhle myšlenku nějaký imám nasadí do hlavy.

Každopádně, viděl jsem tam jednoho bývalého kolegu z minulého zaměstnání a připomnělo mi to pár okolností, které přišli bizarní i mě, a to si myslím, že už jsem cvičený na ledacos.

Bývalý kolega je dredař, baťůřkář, přijímač, sluníčkář a pravdoláskař, z core ultras materiálu a někoho takhle přesvědčeného o tom, že správný je pouze ten jeho názor (jakkoliv neodpovídá realitě), jsem asi ještě nepotkal.

Tento výlupek se jednoho dne objevil v doprovodu vedoucího v kanceláři, páchnul jako tři dny mrtvá treska a velmi kriticky hleděl kolem sebe. Vedoucí mu ukázal jeho stůl a zanechal ho svému osudu – a my jsme se šli představit. Mojí nabídnutou ruku ostentativně přehlédl, podíval se na věšák a dotázal se, kterého vraha že je ten kožený klobouk na stěně. Jako úvodní entreé mi to přišlo docela zvláštní, nicméně jsem odvětil, že můj, a že mi zatím nic nedokázali. Podíval se na mne krvavým okem a otázal se mne, zda si uvědomuji, že kvůli mě tolik zvířat zbytečně trpí. Ujistil jsem ho, že netrpí, protože tou dobou už jsou poměrně spolehlivě mrtvá a dotázal se, proč tedy on sám má kožený opasek a pokud by měl skutečně svědomí, omotá se konopným lanem a to ideálně ve výši krku. Dodal jsem ještě, že když to vnímá jako problém, jsem ochotný si to příště rozdat s dotyčnou krávou osobně, nicméně Austrálie je poněkud mimo můj akční rádius a pokud mi tam zřídí ekologickou tramvajovou linku , při dalším nákupu klobouku nebudu váhat ani minutu.

Pronesl cosi o zasranejch konzumentech a já jsem pochopil, že se asi moc kamarádit nebudeme. Poté prohlásil, že, všechno tady je shit, šel vypnout větrák a zavřít okno, což překvapilo nejen mne, ale mé dva zbývající kolegy.

Vlézt někomu do kanceláře, a začít se chovat, jako protekční fakan je docela síla, vzhledem k tomu, že jste na informacích ostatních kolegů profesně závislí. Tenhle panáček si zřetelně myslel něco jiného a byla to jen jedna z prvních epizod, které nám postupně předvedl.

Nikdy jsem úplně nepochopil, v čem přesně byl pro firmu přínosem – nicméně mi sekretářka mezi řečí naznačila, že je něčí synovec, nebo sestřenice, nebo něco takového a že to mám nechat být. Do práce moc nechodil, když dorazil tak většinou na desátou až jedenáctou a to většinou proto, aby si na grafické tiskárně (tedy ten nejdražší tisk, co si jde vymyslet) vytiskl nějaké letáky v takovém rozlišení, že by z toho Leonardo da Vinci dostal žaludeční vředy. Byly to ponejvíce věci sluníčkové, či duhové povahy a nebýt skutečnosti, že jsme stačili včas předělat tisky na osobní čip, nejspíš bychom museli platit tonery ze svého. Bohužel, nemohu posoudit jeho profesní kvality, protože jsem ho nikdy při žádné práci nepřistihl, a podobně na tom byl i zbytek firmy – na poštu nereagoval, úkoly byly pod jeho úroveň a možná proto měl dostatek sil na streetworkovou agitaci. Sestávalo se to zejména z hrubých urážek kohokoliv, kdo byl tak naivní a pustil se s ním vůbec do debaty, na téma netolerance, budoucnost planety, absence drog na pracovišti , politické korektnosti a feminismus, což mi v jeho případě přišlo zvláště pikantní. V podstatě shledával vše kolem sebe špatným, nemoderním, nenávistným, tmářským a naprosto nemožným. Dodnes je záhada, že firma vůbec mohla před jeho příchodem vůbec existovat, natož vykazovat nějaký zisk – protože podle jeho teorií by všichni měli přestat chodit do práce a začít pěstovat biomrkev, a zbytek už se prostě vyřeší tak nějak sám od sebe.

Pominu fakt, že mu bytostně vadila klimatizace a kuřáci – na někoho, kdo byl pravidelně už ve čtvrtek ve dvě odpoledne zhulenej víc, než komín z Temelína, bych očekával daleko větší míru tolerance.

Nicméně díky jeho aktivní netoleranci (nebo možná právě proto) byl nakonec přece jen z firmy vykopnut na hodinu, za poněkud bizarních okolností. Pokusím se Vám tedy vylíčit, jak se to celé odehrálo.

Měli jsme kancelář v prvním patře s oknem do dvora. Na dvoře pracovali nějací údržbáři, kteří patřili k domu, ve kterém firma sídlila a také tam měli takový ten velký, plechový kontejner, který se odváží po naplnění náklaďákem. Vhledem k tomu, jak byl dům situovaný, někdy kolem druhé do něj začalo pražit slunce a údržbáři, kteří si chtěli dát pauzu ve stínu chodili na jediné vhodné místo, tedy pod naše okno. Takže se jednou stalo, ze stojí dole, pokuřují a do dveří vstoupí náš sluníčkový kolega. Okamžitě zavětřil, zkřivil tvář odporem a oznámil nám, že nás všechny nahlásí vedení, protože se kancelářích kouřit nesmí. Ujistili jsme ho, že to je zvenku, načež se s maniakálním supěním vrhnul k oknu. Dole už nikdo nebyl, a když tam onen kolega šel zahájit detektivní činnost, tak kromě pár vajglů nenašel nic.

Tato situace se opakovala ještě po další tři dny a pokaždé když se vyřítil na dvůr, aby viníky zahrnul svým polobožským hněvem, sírou, lávou a plamenem pekelným, vždycky je o fous minul.

Další den se k překvapení nás všech ostatních objevil v kanceláři už na devátou (pracovali jsme od osmi) a s velice hladovým pohledem se každých deset minut vrhal k oknu, zda už tam náhodou údržbáři nejsou. Tohle mu vydrželo celý den – tedy přesněji do doby, kdy je pod oknem konečně zpozoroval. Vítězoslavně vytrhnul z batohu nějaký papírový pytlík a vysypal obsah na nic netušící kuřáky. Zezdola se ozval řev a nadávky, načež za temného pochechtávání schoval pytlík, dal si sluchátka do uší a začal projíždět internet. To mu vydrželo až do chvíle, kdy se k do kanclu přiřítil totálně namíchnutý majitel firmy a řevem se dotazoval, kdo že zrovna tuhle věc udělal.

Nikdo z nás ostatních neměl celkem žádný zájem frikulína krýt, takže když vzal majitele konečně na vědomí, sundal si sluchátka, dostal padáka takovým stylem, že čuměl jako Sauron na ponorku, a to i poté co byl vykázán ostrahou mimo pozemek firmy.

Co se totiž stalo:

Obsahem jeho first-strike pytlíku byly totiž nějaké podomácku pěstované chilli papričky, které si usušil a namlel, jak ekvivalent pepřového spreje. Takže když ucítil cigaretu a vyklopil obsah pytlíku dolů, nezasáhl údržbáře, ale otce majitele firmy a dva německé dodavatele, kteří na podobné fórky rozhodně nebyli stavění. Posyp se gerontům vůbec nezamlouval, bez ohledu zda to mělo účinek nebo ne, dopěli rychle k závěru, že tenhle postup podporovat nebudou.

Nevím – osobně bych nejdříve zašel údržbáře požádat, zda by si nešli zapálit jinam, případně bych se to snažil řešit nějak smířlivě přes vedeni – ale jsem tupý kuřák a na podobně militantní akce zřejmě nemám patřičné ideologické školení.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – z protekce většinou nikdy nevzejde nic dobrého a pokud se rozhodujete pouze podle čichu, může Vás to klidně stát místo.