Je s podivem, na kolik naše vlastní předsudky ovlivňují, jak vnímáme lidi ve svém okolí. Tedy – abych trochu osvětlil, kudy se moje úvaha ubírá – většinou lidi vnímáme skrze to, čím jsou a nebo jako to, co v našich očích představují. V takovém případě nás totiž mnohem více zajímají nálepky, které jim sami v duchu přisoudíme, nebo v tom horším případě, si je přidělí sami. Když se vám ucpe odpad, nebo praskne poloosa u auta, většinou sháníme člověka s nálepkou, a je nám v podstatě jedno, kdo to vlastně je. Správně – můžete namítnout, že v případě instalatéra vás vůbec nemusí zajímat, zda je to také zároveň skvělý hráč na ukulele, nebo že automechanik umí při žonglování s kužely současně taky stříhat ušima – ale možná je to škoda, protože vám sem tam může uniknout pár docela zajímavých souvislostí. Vím to tak trochu i z vlastní zkušenosti, kdy někam jdu s nálepkou technika, nebo šermíře – což by se mohlo zdát na první pohled jako naprosto odlišné věci, nicméně v obou případech to občas bývá docela tuhý boj, a také v obou případech (když to dopadne podle očekávání) vám to na chvíli propůjčí kouzlo neviditelnosti.
Dokážete si vzpomenout, zda byste dokázali například popsat údržbáře, který mění zářivku v samoobsluze, nebo slečnu, co vám navážila v bufetu salát ? Já ne. Tedy většinou ne – a o tom, bude dneska trochu řeč.
Takové úvahy mne provázely prakticky po celý dnešní den a musím říct, že dnešek byl vůbec nějaký podivný.
Začalo to už od rána, kdy jsem se naprosto iracionálně vzbudil s dobrou náladou, takže mi bylo vzápětí jasné, že mne můj nově pozitivní pohled na svět, a lidi v něm, určitě brzo přejde. Stačila na to taková maličkost, jako dorazit do práce. Už při příchodu před firmu, mne zaujal Mercedes, který parkoval na chodníku. Pominu fakt, že kolem firmy byla jistě místa, kam by se ta obrovská mrcha dala zaparkovat, zcela v souladu s předpisy. Nicméně Mercedes vyplňoval prostor téměř od zdi, až k okraji chodníku a v duchu jsem trochu doufal, že si majitel při parkingu alespoň odřel zrcátka. Podle prominentní značky plné stejných číslic, jsem si v duchu musel položit otázku, co to asi tak může být za chrapouna, že se ani neobtěžoval to hodit na blikačky, takže jsem otevřel dveře, abych spatřil poslance českého parlamentu, jak sedí v křesle pro klienty a šilhá na blackberry ve svém pařátu. Popravdě, ani moc neseděl – spíš se rozslizával přes okraje křesla, a to i přes to, že se mu v tom sako a kravata snažily všemožně zabránit. Další věc, která mne praštila přes hlavu byl neodbytný pižmový odér, bezpochyby velice drahé voňavky, celá recepce smrděla zhruba jako výběh pro hrochy v době páření, takže škrtnout sirkou, nebo pronést nějaký plamenný projev by bezpochyby spustilo protipožární systém. Popravdě, tato intenzita by přinutila v zoufalství bušit na dveře plynové komory, i tchoře z Majdanku – a že si myslím, v tomhle směru mají zvířata z této lokality daleko větší praxi.
Proplul jsem kolem zoufalého výrazu kolegyně z recepce, která se snažila momentálně pod záminkou přípravy pohoštění, narvat si alespoň trochu mletýho kafe do nosu, aby tak zabránila naprosté ztrátě čichových buněk, a vlezl k sobě do kanceláře. Tam už na mne čekal šéf, a hned se na mne vrhnul s prosbou, zda bych se křupana z horních deseti tisíc neujal. Že jsem technicky služebně nejstarší technik, supersympaťák atakdále – no prostě nástup do práce k zulíbáni.
Otřel jsem si veškerý med kolem úst a pravil jsem, že to teda kurva ani omylem, a že pokud dobře počítám, v celém objektu se nalézají pouze dvě saka, že to první se snaží udržet vepřové uvnitř křesla a to druhé rozhodně nemám na sobě já a tedy na to, abych se snížil na poslancovu intelektuální rovinu bych musel podstoupit nejprve vícenásobnou lobotomii. Vedoucí zoufale namítl, že kolegyně z recepce má také na sobě sako, načež jsem pravil, že ona už schytala chemický útok z první ruky a jak by se mu zamlouvala myšlenka, že bych zapálil koberec, čímž by se stala vzduch v celé budově poněkud více dýchatelný. Poznamenal jsem ještě, že být vedoucím je prostě nebezpečná práce, že v tomhle případě mne to ani nehne, protože i když mám jistou zkušenost s tím, že se čas od času brodím po kolena ve sračkách, na to, abych si s nimi ještě potřásal rukou mne neplatí dost, a vůbec, že tady nebudu už ani minutu, protože tu straší.
Vlastně ani nevím co mne popudilo víc – zda poslancova přítomnost, nebo momentální kyslíková dieta, nicméně v té chvíli jsem měl skutečně velikou touhu mu nejen nasadit nálepku na čelo a na tváře, ale dokonce i opakovaným plesknutím se ujistit, že skutečně drží jak má. Tedy jsem sdělil šéfovi, že na to stejně nemám kdy, protože už mám být podle plánu nejméně půl hodiny někde na cestě a s pocitem někoho, kdo právě sebral Sauronovi z oka kontaktní čočku, jsem vypadnul pryč.
Klient, který mi poskytl záminku se vyhnout jistému napadení veřejného činitele, bylo divadlo, kde jsem kdysi také vystupoval. Ne, nemylte se – samozřejmě, že jsem zde nebyl za Hamleta, či Jindřicha Osmého – nicméně několik sezón jsme zde se šermířskou skupinou představovali bojující Monteky a Kapulety v Shakespearovském dramatu, a mám dojem, že to nebylo až tak úplně špatné. Stál jsem tehdy na straně Romea – alespoň si to myslím, protože jsem měl modrou vestu, a přebarvit celou Julii na modro, by jistě bylo avantgardní, ale nejspíš ne moc praktické, tedy za předpokladu, že by za další půlhodinu po úmrtí neměla účinkovat v dalším dílu Avatara.
Tedy jsem dorazil poměrně načas, byl jsem vpuštěn do objektu a čekal, až si mne vyzvedne lokální ekonomická kapacita.
Víte, v těchto případech mám poněkud smíšené pocity. Tak nějak racionálně chápu, že za náš software je potřeba zaplatit, ale u institucí, jako je třeba divadlo mi to připadá trochu nepatřičné. Je jasné, že je to pocit naprosto iracionální, protože kdyby divadlo nevydělávalo, těžko by si náš produkt mohlo dovolit – ale stejně má člověk dojem jisté nepatřičnosti.
Procházel jsem se tedy po síni slávy a koukal se na plakáty a fotografie na zdích. Dokonce jsem tam našel i fotku, na které jsem byl zachycený s tehdejším šermířským uskupením a popravdě jsem z toho nadšený dvakrát nebyl. Nepamatuji se, že bych totiž k takové prezentaci někdy svolil – ale zase na druhé straně neznám způsob, jak tomu vlastně v případě šermířů zabránit. Takže jsem si jen povzdychl a postavil se před plakát herce v životní velikosti (který byl v minulosti jeden z hostujících umělců), poplácal si batoh na svých zádech a položil fotografii před sebou řečnickou otázku:
„Radku, hádej, kdo tady bude brzo bohatý ?“
Na to se podle všech známých zákonů vesmíru ozvalo odkašlání, já si řekl, že nejspíš fotografie na stěně nebude znát jméno majitele mojí firmy, aby mi mohla dotaz zodpovědět. Pronesl tedy směrem k portrétu umělce „Je za mnou, že jo ?“ a s pozdravem dobrého dne, jsem se ocitnul tváří v tvář Romeovi z minulých let.
A zde se na mne chytila právě ta nálepka, která funguje na Nás všechny. Romeo, nejen že mne nepoznal – (přestože jsme několik sezón bojovali bok po boku a dokonce jsem dělal společně s ním choreografii bojových scén) ale navíc se mne zeptal, co je to cítit, čímž zřetelně narážel na poslanecké pižmo. Ujistil jsem ho, že být po mém, tak jsem byl pro to zapálit koberec, načež vykulil oči a zadíval se na mne poněkud podezřívavým okem.
Pravil jsem tedy, že to je dlouhá historie a kde že tedy mám nainstalovat ten ekonomický systém.
V té chvíli jsem se stal pachově i technicky neviditelným, udělal svoji práci, vyplnil papíry a zmizel z divadla, jako duch.
Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Být neviditelný je poměrně snadné. Ale touha být viděn, někdy pořádně smrdí.
Kdo nikdy nedělal pro Jiřího Suchého technologii MaR v novém divadle Semafor (v Dejvicích) neví, co je to dlouhý život ani spokojené stáří. To je lepší než kočka pod brzdovym pedálem.
Kamarádka prodávala v oddělení textilu a galanterie v jednom obchodním domě a zcela jasně prokázala, že zákazníci jsou anonymní
[1]:No – tohle bylo na Proformu, takze v tomhle problem celkem ani nebyl. Ale myslim, ze jsem o tom taky neco zaslechl – nicmene osobni zkusenost nemam. v Semaforu se vetsinou moc lidi nevrazdi, aby na to bylo potreba kvalifikovane sily
[3]: Nebo manželka kamaráda
Vy tu vobá děláte, jako by to, že někdo je něčí manžel(ka) byla snad tělesná vada, nebo že se tim někdy v historii někdo dal nějak vyrušovat, či co. V populaci je jen 1-2% vyloženě monogamních jedinců a to jsou ještě většinou těžký intoverti nebo latentní buzny. Ten zbytek prostě zahne, nebo by alespoň mocinky moc chtěl.
[5]: Fakt nejsem latentní buzna
[6]: No, vono takhle k stáru
je to s poctivostí jednoduchý. Jako s tou hrou na schovávanou. Taky Vás nikdo nehledá. Až jsem si vzpomněl na povídku od Roalda Dahla o tom kocouroví, co ho naučili mluvit: "Píšete-li vášnivou poezii a žijete-li ctnostným životem, netoužíte aby si o tom cvrlikali vrabci na střeše."
[7]: Kruci, tak přemýšlím, jestli se nemám urazit
Přeci jen, ještě mi chybí měsíc a kus do čtyřicítky, takže jakýpak stará? Teprv půjdu do nejlepších let 
To je věk, nebo číslo baráku?
[9]: Tak já teda přesně vím, co se čtyřicetiletou
[10]: A vod toho jsou dvacetiletý profesionálky. To se klidně vobejdu i bez tý svíčkový.
No nevim – momentalne jsem pozitivne priklonenej spis k ty svickovy
[12]: Potíž je v tom, že ta svíčková ve výsledku vyjde na strašný prachy…