Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou – a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.
Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu – prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.
Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro – nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.
Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.
Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.
Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.
Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání „Pepo, pocem, tohle musíš vidět.“ Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.
Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo „Pepo, pocem“, Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.
Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.
Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.
Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku – a vyrazili na novou adresu.
Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.
Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.
Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.
Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu – ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.
Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.
Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.
Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.
Lol, to už snad ani neni možný
Taky si myslím, že nás trochu houpeš. Řekni (napiš) teď na rovinu, jak to bylo s tím autem?
[1]: jo kdyby.
Tak a teď mi to je jasný…
Buťe zdráv, Chleriku. Konečně jsem to dopracoval. Četl jste?
[4]:Mam takovej dojem, ze je nejakej tabor, kam se sjizdeji Pepove cely republiky. treba to byl jeden z nich
[5]:Docteno a jako aktivni sermir celkem tomuhle postoji rozumim. Jen jak jsem zminil, ono to neni zase tak jednoznacne – jednak se cosplayuje kde co, od Star Wars, pres Vetrelce az po Starcrafty a drtivou vetsinu cosplayeru zajima jenom fotak a nejakou sekundarni cinnost nema ani ambice vykonavat. Jako jejich nejdrsnejsi aktivita je, kdyz si zahrajou jednou za tejden dracak. A potom jde jeste o to, zda je to historika (tim padem bez debat je clanek 100% presny), ale pokud se jedna o divadelni, fantasy ci jinak ne-historicky, nebo historizujici (jak ja tohle slovo nenavidim) pojeti, uz je to spis o tom, jak to kdo vnima. Take jsme delali vystoupeni, kde sme sermovaji ve stylu SW se svetelnymi meci a melo to pomerne uspech. Takze asi tak. Jinak argumentace je precizni, ale jak jsem rikal, myslim, ze to nema tak jednoznacnacnou polohu.