Zenová pravidla

Asi jste už pochopili, že autor je cynická obluda, bez pudu sebezáchovy. Nemyslím si, že bych za to mohl vždy úplně já, ale věci mi prostě vstupují do života a tak nějak se ode mne očekává, že k tomu zaujmu nějaký postoj. Naštěstí ovšem podobné příhody netrefují pouze mne, ale v rámci nějaké karmické spravedlnosti i ostatní lidi, kteří to ještě neprokoukli. To o čem se chystám dnes psát postihlo mého kamaráda a byl jsem tomu přítomen pouze zčásti.
Můj kamarád pojal úmysl pořídit si rychlejší internetové připojení. I přes mé varování se nakonec rozhodl internet pořídit u jedné ze tří největších mobilních společností, ale někomu prostě věci nerozmluvíte, ani kdybyste ho třískali nasolenou treskou. Bydlí v Bohnicích (což není žádný jinotaj, v Bohnicích se občas vyskytují i příčetní lidé) a tedy mu spojení se světem pomocí vzduchu přišlo atraktivnější. Tedy, vzal si dovolenou, přijel technik, všechno zapojil, vyzkoušel, internet lítal jako kiwi s expanzivním průjmem, prostě paráda. Tedy kamarád zaplatil technikovi za čas, cestu, práci a pronájem krabičky, technik se sebral a odjel.
Kamarád plný nadšení se chopil myši, začal klikat – a nic. Internet nešel.
Nejdřív si myslel, že se špatně hlásí do sítě, nebo že si vykopl kabel, ale když zjistil, že chyba není na straně přijímače, bafnul telefon a volal technikovi. Technik mu sdělil, že dnes už něco má, nicméně že reklamaci zavnímal a zastaví se tedy zítra.
Technik to tedy skutečně učinil, prohlédl si zařízení, kliknul myší – a internet běhal bez jediného zaškytnutí. Technik vrhnul na mého kamaráda podezřívavý pohled, který bývá vyhrazen většinou pro iniciátory sexuálního harašení, ale zachoval se profesionálně, pravil, že vyčká až si to kamarád vyzkouší. Protože mluvil blahosklonným tónem, vyhrazeným zejména pro mentálně postižené, různé městské úředníky, či uživatele (prostě tu méně šťastnou část obyvatel, zhusta drženou ponejvíce pod sedativy) kamarád toto učinil. Musel kapitulovat a uznat, že je vše v pořádku, omluvil se technikovi a s pocitem muezína, kterého manželka načapala při souloži se sousedovic oslem, vyprovodil technika ze dveří.
Jedná se o věc naprosto běžnou, znám to ze své praxe i já – totiž věci co nefungují, v přítomnosti technika najednou zázračně obživnou a nevykazují jedinou chybu. Sotva však za technikem zapadnou dveře, vrátí se věci a přístroje do normálního stavu – to jest, že nejde nic, a nejraději byste je rozmlátili něčím těžkým a na placku, ideálně parním válcem, nebo rozstříleli tankem Tiger na kaši, podle vkusu a preferencí každého soudruha. A samozřejmě, že to jim vydrží do doby, než se technik opět objeví (a je lhostejné kdy to je), protože pak věci opět zázračně fungují bez chyby a vydrží jim to opět do technikova odchodu, aby se cyklus uzavřel a započal znova. Bude v tom nejspíš něco zenového.
Kamarád se tedy sesunul do židle, chopil se myši, kliknul – a nic. Internet nefunguje.
V tuto chvíli se přidal na stranu choleriků, rozmlátil klávesnicí, překousnul kabel u myši a poté, co se částečně uklidnil, si telefonicky vyžádal moji přítomnost. Tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.
Tedy dorazil jsem, vše překontroloval, zkonstatoval, že problém skutečně není na straně kamaráda a opět se volal technik s nulou na firemním tričku. Zněl už docela nakvašeně a řekl, že je poblíž, ale tentokrát už to bude placený výjezd a že to bude stát docela ranec. Kamarád kontroval, že klidně, protože už to stejně ranec je a byl by rád, aby alespoň jeden z těch ranců k něčemu byl.
Technik za chvíli dorazil, kliknul zcela novou myší – a nic.
Poněkud znejistěl a zahájil obvyklý šamanský tanec kolem techniky – to jest kabely, ovladače, hesla, telefonáty s centrálou a podobně. V tu chvíli vypluli na povrch moje cynické sklony, protože tohle se občas stává v rámci mojí profese i mě.
Internet nešel a prostě se rozhodl, že nepůjde, ani kdyby jste ho postrkovali dvoumetrovým bidlem.
Já i kamarád jsme byli relativně spokojeni, jak jen to jde, v případě, že jeden vyhodí balík peněz za něco, co funguje jen občas a druhý, že u toho byl. Tato situace trvala skoro hodinu a krátili jsme si čas hovorem a pohledem do krajiny, zatímco technik se pachtil kolem nefunkčního spojení.
Pak mi to došlo.
Vyzval jsem kamaráda, zda by si nešel na zahradu zakouřit a sdělil jsem mu moji teorii, která se posléze ukázala jako pravdivá. Bohužel (nebo bohudík) můj kamarád není zdaleka takový cynik jako já a tedy seznámil následně technika s mým pozorováním.
O co šlo: Pozemek mého kamaráda je v ďolíku a pozemek sousedky je o něco výš. Pokud sousedka nevyvíjí žádnou aktivitu, je vidět na vysílač společnosti a tedy internet funguje. Pokud se však sousedky aktivita zmocní, začne prádlo prát a i sušit na venkovním věšáku. Tím pádem se vytvoří něco jako opona, která internetový signál odrazí a do přijímače mého kamaráda už nepřijde.
Kamarád toto sdělil technikovi, ten to nasměroval jinam, omluvil se a bez kompenzace odjel, což mu slouží jen ke cti.
Od té doby jsme žádný další problém nezaznamenal, takže asi bude vše jak má být.
Nicméně zásadní poučení z téhle historie jsou pro tentokrát dvě:
Za prvé – v přítomnosti dvou techniků se vlastnosti zařízeni navzájem negují – a tedy se chovají normálně (to jest nefungují vůbec).
A za druhé – vymyslete si technologii, drahou a rychlou jak chcete, ale uvědomte si, že je Vám naprosto k ničemu, pokud se stará Voráčková vod vedle rozhodne vyprat prádlo.

Poznatky pod psa

Dnešní příspěvek bude trochu odjinud, ale během minulého týdne jsem se stal opakovaně objektem zájmu psího plemene. Takže mi to prostě nedá a musím se z toho vypsat. Víte, já ke psům žádný zvláštní vztah nemám. Vizuálně vnímám, že jsou mezi jednotlivými druhy psů nějaké rozdíly, ale nikdy mne to nezajímalo do té míry, že bych po této skutečnosti pátral nějak do hloubky. Pokud se mne někdo dotáže, zda mám psi rád, odvětím zpravidla, že to záleží spíš na koření a dál toto téma nechávám být. Známí už tohle pochopili a tudíž vědí, že se mnou si na tohle téma nepokecají, a je tedy zbytečné se oboustranně vyčerpávat.
Psi vnímám jako zmateně přátelská stvoření, které se z nějakých důvodu rozhodla potlapkat mi kalhoty až ke sluchátkům, zatímco se jejich zadní část od této činnosti chce všemožně distancovat, a snaží se uniknout prudkými pohyby do stran. Asi to mají něco jako neoficiální soutěžní disciplínu a patrně za co nejvyšší označení světlého oblečení budou mít nějaké extra body navíc. Samozřejmě, že mi vadí psí hromádky na chodníku (a neznám nikoho, komu by nevadily), ale jsem přesvědčen, že v tomto případě je dobytek spíš majitel, než chlupatá, čtyřnohá koule.
Ale k věci:
Čekal jsem na klienta, který měl zpoždění, protože v Praze probíhala Jízda králů a tudíž bylo centrum logicky ucpané. S vědomím, že mám tak půl hodiny prostoj, jsem si šel sednout do blízkého parku a přemítal, co s promarněným čase. Po chvíli se k mojí maličkosti přiřítila hnědá fenka, položila přede mne šišku, sedla si a čekala, co já na to. Koukala střídavě na šišku a na mne, dokud mi nedošlo, že jí mám šišku hodit. Učinil jsem požadované, fenka se změnila na hnědou šmouhu a za chvíli se mi šiška opět válela u nohou. Takže jsem trávil čas házením šišky, aby mi pak byla opět přinesena zpátky fenkou s nadšeným, a také lehce maniakálním výrazem.
Asi jí to fakt bavilo, protože poté, co rozkousala třetí šišku na maděru, usoudila, že by to chtělo asi něco festovnějšího a vrátila se s něčí podprsenkou. To mělo své výhody, protože se to dalo střílet jako zavařovací gumička, ale nutilo to zároveň k úvahám, kde to sakra ten pes sebral. Kolem žádný krám s textilem, kde by to mohl koupit, nebyl. Samozřejmě, že to dopadlo podle všech známých zákonů vesmíru, takže když dorazil klient, první co spatřil jsem byl já, jak držím rudou podprsenku v ruce a přede mnou sedí pes, který jí pozorně sleduje s vyplazeným jazykem. Jsou prostě věci, které nevysvětlíte.
Klient se sice tvářil trochu udiveně, ale naštěstí to nijak nekomentoval, já jsem zahodil podprsenku, a když jsem se vracel do kanceláře, v parku už nebyla ani fenka, ani podprsenka. Nejspíš si obě dvě polapily nový zdroj svého obveselení.
Druhá příhoda se mi stala o den později a jako obvykle to začalo úplně nevinně. Jedu tramvají od klienta a přistoupí párek turistů se psem. Pes patří ke kategorii „kotníkový specialista“ (to není nijak dehonestující – prostě psi v téhle velikosti mají daný vertikální útočný dostup, i limitovaný akční rádius) a situace nevypadá nijak neobvykle. Pár si sedne přede mne a začne se bavit německy, zatímco pes na vodítku šmejdí kolem. Po chvíli jsem ho zaujal, sedne si přede mne a s nadšeným výrazem mne pozoruje. To mu vydrží tak dvě zastávky, a protože nereaguji zřejmě podle jeho očekávání, postaví se k tomu čelem, hopsne mi na klín a bací sebou na záda. Pobavilo mne to do té míry, že sem ho začal drbat, což očividně bylo přesně to, co se po mne chtělo.
Zajímavé na tom všem byl fakt, že jeho majiteli trvalo ještě další čtyři zastávky, než zjistil, co jeho mazlíček vyvádí. Samozřejmě se mi omluvil, odebral mi psa z klína, což zmíněný pes nesl se špatně skrývaným zklamáním a zmizeli z tramvaje. Přimělo mne to na úvahu na téma, co by se asi dělo, kdybych odepjal vodítko ze psa a vystoupil s ním o dvě zastávky dříve – ale musel jsem vystoupit i já a na další úvahy tímto směrem jsem zapomenul.
Poselství z dnešního článku není žádné, snad jen, že jsem zvědavý s čím vyrukuje další pes. Pochopil jsem, že probíhá nějaká akce, jejíž jsem součástí, a tedy čekám na další dějství, aby mi to dohromady dalo nějaký konkrétní obraz.

Černé myšlenky

Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.
Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.
Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.
Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.
Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.
Ale to jsem odbočil.
To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích – v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.
Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.
Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.
K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.
Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma „hate free“, multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.
A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.

Jede se na bitvu – část 1

Dnešní příspěvek bude asi trochu obsáhlejší, protože si myslím, že některé věci potřebují trochu větší objasnění a nechtěl bych, aby poobědové čtení přesáhlo nadkritickou časovou hranici. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl dnešní příspěvek rozetnout na několik částí, nicméně je napsán celý a vyjde v obvyklých intervalech, tedy ve středu a v sobotu.
Tedy k věci:
Navrhnul jsem Evě, že bychom se mohli aktivně zúčastnit historické bitvy. Eva na mne vrhla jeden ze svých obvyklých podezřívavých pohledů, prohlásila, že už si zvykla na to, že ji používám jako pokusné morče a kdy že to tedy má být. Protože ten víkend měla volno, a přece jen byla na celou akci zvědavá, začali jsme plánovat a tím pádem i šílet, kolik věcí nám chybí.
Předně – ono to není jen tak. Musíte se registrovat pod nějakou známou skupinou šermu – nebo alespoň nějakou, která má své webové stránky. Organizátor pak usoudí, zda jste na podobnou akci vhodní (což v drtivé většině usoudí, že ano, protože prostě potřebuje všechny dostupné šermíře, kteří jsou ochotní přijet na vlastní náklady), zahrne Vás spoustou nařízení a požadavků.
To organizátorům většinou vydrží do chvíle, než zjistí, že díky tomu se jim počet přihlášených smrsknul na polovinu (což je rozumné, protože odpadne většina těch, kde vážně není o co stát), polovina zbytku se nedostaví, protože má pršet/přišlo něco lepšího/prostě se jim nikam nechce a nebo dospěli z nějakého důvodu k pocitu, že jsou na podobnou akci až moc nóbl a dodržovat základní pravidla slušnosti je uráží.
Dále pak musíte mít samozřejmě nějaký odpovídající kostým a boty, a pokud jdete do bitvy, tak samozřejmě i nějakou zbraň a zbroj, protože to podnikáte na vlastní nebezpečí a v některých případech se prostě riskovat nevyplatí. Nicméně, chtěl jsem to celé Evě ukázat, i za cenu, že budu muset do bitvy jít, což mi nečiní nijak velké potěšení. Nejsem moc soutěživý typ, ke štěstí mi stačí relativně málo a i když šerm dělám už nějaký ten pátek, jsou prostě věci, které beru jako nutné zlo a vystupování a bitvy řadím mezi ně.
Eva se mne tedy dotázala, jakou že mám tedy představu, co by tam mohla dělat, když nemá zbraň, ani kostým a i když v domácnosti máme luk, předpokládá, že ho budu v bitvě používat já. Víte, Eva i přes svoji vizáž není žádná křehká květinka, dělala celou řadu bojových sportů a když má svoji umanutou náladu, nedokázal by ji patrně zastavit ani odbržděný buldozer. Nicméně šerm nikdy nedělala, protože tvrdí, že na jednu domácnost jeden magor úplně postačuje, naplňujeme tím kvóty EU a tím pádem předpokládá, že nám s umisťováním dalších magorů dají pokoj.
Řekl jsem Evě, že představu samozřejmě mám a že bude vodonoš. To jest, že bude pobíhat po bitevním poli se džbánem s vodou a dávat padlým a raněným šermířům napít, pokud ji o to požádají. Navíc je to funkce relativně bezpečná, protože na vodonoše nikdo neútočí. Jsou to stvoření veskrze užitečná pro všechny účastníky a pokud je ve scénáři bitvy, že mají umřít všichni (a v tomhle bodě si většinou pořadatelé z nějakého důvodu libují) vodonoši umírají pravidelně bez nějakého konkrétního důvodu na infarkt.
Je funkce často opomíjená, nicméně velmi důležitá, protože když se na ni zapomene, dopadne to jako minule. Totiž tak, že pořadatelé nechali nastoupené plnoplátové rytíře stát na přímém slunci něco přes hodinu bez vodonošů a osm z nich odvezla sanitka s úpalem do nemocnice ještě před zahájením bitevní vřavy. Tím se sice dostali k pointě celé akce o něco rychleji než zbytek účinkujících, ale neměl jsem dojem, že by z toho zrovna překypovali nadšením.
Eva tedy řekla že ano, ale že z kostýmu má tak maximálně džbán na vodu a legíny a vzhledem k tomu, že má pršet, nehodlá pobíhat po bitevním poli navostro. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu počasí to chápu, ale protože vím, že Eva je pro každou špatnost a remcání je prostě její způsob jak mne udržet v pohotovosti, kontroval jsem, že pro ni vypůjčíme kostým jeptišky od mojí kamarádky. To Evu pobavilo a protože je k experimentům podobného druhu otevřená, druhý den následovala kostýmová procedúra.
Protože jsem usoudil, že se nehodlám tahat s těžkým vybavením, zvolil jsem pro sebe jednoduchý lovecký kostým. Na lukostřelce se také většinou neútočí a tím pádem se jako lučišníci mohou bitev účastnit i odrostlejší děti (a tedy i já), aniž by se jim děla nějaké zásadnější újma. Když se střílí šípy po ostatních obrněných jednotkách, stejně na to ponejvíce nijak nereagují – maximálně zdvihnou štít, abychom nepropadli úplně depresi z marného počínání, protože vědí stejně jako my, že jim šípy nijak nemají šanci ublížit. Ale prostě to dobře vypadá.
Eva se oblékla do kostýmu, ověsila se doplňky a přišla se mi ukázat, co tedy já na to. Trochu jsem znejistěl, protože působila natolik přesvědčivě, že jsem získal dojem, že mne každou chvíli začne třískat přes prsty pravítkem, nicméně jsem zkonstatoval, že je to dobově i kostýmově v pořádku a když v tom bude lítat celý den, nejspíš ji na krk hodí nedělní katolickou školu. Eva řekla, že nějak neví a že k tomu nemá žádné vhodné boty.
To mne vyděsilo do té míry, že jsem kontroval, že tohle už nestíháme a že tedy zkusíme nějaké další alternativy. Eva, mírně rozladěná z vidiny mizejících bot souhlasila a vrhla se na moji historickou garderobu. Přestože je Eva zhruba tak poloviční, co já (jak výškou, tak objemem) po pár pokusech, jsme zkombinovali docela slušný kostým panoše. Eva zajásala, že na tohle má přesně vhodné kozačky a opravdu je měla. Ještě se dotázala, kde že to budeme spát, já odpověděl, že v autě – a vyrazili jsme.
Pokračování bude následovat …

Jede se na bitvu – část 2

Naházeli jsme všechno potřebné vybavení do auta a já se věnoval předstartovní kontrole. V praxi to znamenalo zkontrolovat, zda mi někdo neukradl kola a volant, protože to je asi tak maximum, co jsem schopný ohledně auta zjistit. Vytáhl jsem mobil, nastavil na něm navigaci – i když jsem si to matně pamatoval, přeci jen jsem v dané destinaci nebyl už nějaký ten rok a města, podobně jako lidé, mají sklony k nepříjemným překvapením pokud je nemáte stále nenápadně pod dozorem.
Navigace chvíli zvažovala můj požadavek, a pak se rozhodla, že nás pošle přes jižní spojku. V tuto denní dobu jsem to považoval za hodně pitomý nápad a tedy jsem to vzal po dálnici, abych se za Prahou napojil na jinou cestu, kterou mi předtím nabídl Google. Navigaci se to vůbec nelíbilo a všemožně se mne snažila přimět k tomu, abych se otočil a zapojil se do fronty na jižní spojce, což osobně považuji za ekvivalent pátečního nákupu v Lídlu. Všude kolem Vás se vyskytují lidé, kteří Vám za normálních okolností nevadí, ale momentálně byste je nejraději zabili nějakým hodně kreativním a brutálním způsobem.
Navigace byla velmi otravná, neustále na mne mluvila, mluvilo na mne i rádio a mluvila na mne i Eva ve snaze mne nějak rozveselit. Po půl hodině jízdy po ucpané Praze za těchto okolností jsme byl mentálně odhodlán spáchat rituální sebevraždu a nedošlo k tomu jenom proto, že bych musel zastavit a navigace by to zase musela přepočítávat. Zatnul jsem zuby, vypnul rádio a tvrdohlavě se drže své trasy. Navigace konečně pochopila, že nás na jižní spojku prostě nedostane, akceptovala fakt, že jedeme jinudy, urazila se a na 22 kilometrů se mnou nemluvila. Jel jsem tedy normálně podle cedulí, navigace to namíchnutě vzala na vědomí a protože pochopila, že tohle neokecá, začala mi ukazovat cestu.
Je zvláštní, jak jsou přístroje mstivé, když není po jejich. Takže první věc, co jsem od své uražené navigace slyšel po půl hodině byla informace, že jsme minuli ten správný sjezd a že se tedy máme vrátit. Neodpustila si jízlivý tón, nicméně jsem se tentokrát nehádal a na místo obvyklého „drž hubu“ jsem uposlechl, což navigace pochopila jako smířlivé gesto.
Cesta dál pak probíhala v rámci možností normálně, až jsme dorazili do města, kde se akce konala. Navigace se opět zapojila do rozhovoru a naváděla mne do určené ulice. Naivně jsem předpokládal, že mi bylo odpuštěno a tím pádem na mne můj telefon přestal mít pifku. Omyl.
Navigace mne promotala městem a nasměrovala do příslušné ulice. Tu jsem si matně pamatoval, nicméně navigace mi tvrdila, že to je ještě tři kilometry. Zpitoměl jsem a uposlechl, místo toho abych se řídil zdravým rozumem. Navigace se mnou měla nevyřízené účty, takže mne vzala ještě dvakrát kolem bloku, pak na kruhový objezd, kde mne otočila o 180 stupňů a dovedla mne do té samé ulice, ovšem z druhé strany. Pak vítězoslavně prohlásila, že jsme dorazili na místo určení a sama se vypla. Docela jsem na to koukal, protože to jasně bylo gesto, jako když po prudké hádce někdo za sebou prudce práskne dveřmi kanceláře.
Rozhodl jsem se dál už přístroj nedráždit, zaparkovali jsme auto a šli jsme se přihlásit k registraci. Dostali jsme camrátko (to je taková věc, co si pověsíte na krk, aby se vědělo, že patříte k těm pomatencům, co se zítra celé odpoledne budou válet v blátě), zaparkovali na místě pro účinkující a připravili auto k přespání.
Protože už se setmělo, koupili jsme si medovinu, koukali na hvězdy, nezávazně tlachali s ostatními, vdechovali vůni ohňů a užívali si klidu volné přírody – prostě všechno, co předchází tomu, než se na sebe s řevem vrhne pět stovek maniaků s úmyslem se navzájem pozabíjet.
Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekali povinnosti v podobě průvodu a pak samotné bitvy – a ani jedno se nesmělo rozhodně podcenit.
Poslední část skutečně v sobotu, a doufám, že se mi podaří zachytit všechny aspekty události, protože to letos opravdu stálo za to.

Jede se na bitvu – část poslední

Ráno jsme vstali, já pravda trochu polámaně, protože mé auto má velikost zhruba Fabie a přesto, že je zevnitř větší, než z venku, moje záda si o tom myslela své. Eva si šla vyčistit zuby a já přemítal, čím se zaměstnáme, protože bylo sotva osm a něco se mělo dít nejdříve v jedenáct. Když se Eva vrátila, zahájili jsme debatu na téma, zda vlezeme do kostýmů už teď , nebo to necháme až na poslední chvíli. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to vezmeme systémem strhnuté náplasti a uděláme to hned, protože pak se nám do toho bude chtít úplně stejně, to jest vůbec.
Převlékli jsme se, proflákali dopoledne a organizátoři zaveleli, že je čas se projít městem a náležitě zpropagovat nadcházející bitvu. Těžkooděnci se seřadili spolu s bubeníky a vlajkonoši na začátku, za nimi pak ti s esteticky atraktivnějšími kostýmy, pak my, prostý kanonnenfutter a zbytek těch, kdo měli po prochlastané noci dost sil a Malooxu, aby procházku městem přežili. Přijela policie, aby průvod doprovodila na náměstí, protože by si ho už jen kvůli kraválu, výstřelům a bubnování určitě nikdo nevšiml – a vydali jsme se procházkovou chůzí městem.
Šlo to podle očekávání, lidé se zastavovali, tasili mobily a foťáky, aby si vyfotili pár pomatenců, co tohle absolvují rok co rok a z nějakého důvodu je to baví. Bylo to docela zajímavé, i když po chvíli Evu zarazil fakt, že si zevlující chodci fotí mne více než jí, což nesla s tichou křivdou. (Fotili si kostým, myslím, že jim bylo celkem šumák, že ho mám na sobě zrovna já. Klidně by si vyfotili i kráčející rajče, kdyby bylo patřičně okostýmované, protože tohle tento typ dokumentaristů prostě dělá.)
Dotázala se mne, proč tomu tak je, načež jsem odpověděl, že samozřejmě je to tím, že jsem daleko víc sexy. Eva kontrovala, že maximálně tak pro někoho, kdo má vkus Dian Fosseyové a příště mi připlácne na hlavu uzavřenou helmu. Pak pravila, že když už má být chodící fosílie, a tudíž být za atrakci, má v plánu to pojmout pořádně a bylo na ni vidět, že další podobná akce rozhodně nebude v improvizovaném stylu.
Kritický moment nastal ve chvíli, kdy průvod procházel kolem domu plně obydleného romskou komunitou. Očekával jsem automaticky zvolání „ne móre želézo“, následně pak krátce nepřehlednou situaci , která by vyústila ve zrušení propagace, protože by se následně čelo průvodu otočilo a vrátilo zpět do tábora pouze v trenýrkách.
Druhý kritický moment nastal ihned poté, co se tomu tak nestalo. Eva totiž usoudila, že už má dost pozornosti šílících paparazzi, vytasila z boty iPhone zvící pádla střední velikosti, vyběhla z průvodu a začala si pro změnu fotit zmatené občany. S bleskem. Doteď nechápu, jak to do té boty dokázala dostat.
Tahle diverzní akce měla docela úspěch, lidi čuměli jako vejpůl překrojená chobotnice , protože něco podobného neočekávali ani v těch nejnemožnějších snech. Eva to pálila pistolnickým stylem blesk za blesk, já nevěděl kam už uhnout pohledem, dokud si pro mne nedošel policista s prosbou, ať si ji laskavě odlapím, protože on osobně má strach se k ní přiblížit. S vědomím, že jsme opět za exoty, jsem Evu odvlekl zpět do průvodu, donutil jí vypnout iPhone, slíbil ji , že jí koupím zmrzlinu, nebo cokoliv v čem je cukr, jen ať toho proboha nechá. Eva, nabuzená úspěchem, a faktem, že se jí podařilo oslepit půlku města další excesy neprováděla, těšila se na zmrzlinu, kterou jsem jí po ukončení průvodu skutečně koupil.
Vrátili jsem se do tábora a chystali se na bitvu. (Tedy chystal jsem se spíš já, Evina příprava spočívala v tom, že sebrala ze země džbán na vodu.) Pak jsme se vydali loudavým krokem k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nemuseli jsme spěchat, protože zpravidla, když se ohlásí začátek bitvy v jednu hodinu, v půl třetí jsou tam všichni jak na koni a pak stejně čekají další hodinu, než se organizátoři přestanou hádat a usoudí, že se budou držet původního plánu.
Scénář bitvy byl děsně komplikovaný a namalovaný na tabuli podobně, jako když trenér ledního hokeje vysvětluje strategii mužstvu. Usoudil jsem, že si tím nebudu lámat hlavu a prostě budu dělat co řekne můj velitel, střílet, když budou střílet ostatní a umřu, když mi řeknou, že to udělat mám. Eva si šla natankovat vodu do džbánu a čekali jsme, až se sejdou všechny potřebné jednotky. Šermíři pomalu začali plnit bojiště, já s Evou a ostatní lukostřelci jsme čekali, až se náš velitel přestane hulákat na ostatní velitele a vyměňovali si navzájem dobře míněné posměšky. Po chvíli se tak stalo, velitel lučišníků přišel a začal nám vysvětlovat změny, zatímco se trousil na bojiště zbytek účinkujících.
Protože vchod na bojiště byl docela úzký, všude kolem byli diváci a my jsme stáli v podstatě v něm, stalo se několikrát, že do Evy sem tam nedopatřením nějaká oplátovaná plechovka šťouchla štítem, či o ni zavadila loketním chráničem. Tyto věci nedělají úmyslně, ono když máte na sobe dalších 20 kilo instalatérského materiálu, tak v tom prostě nemáte ten cit.
Eva to trpělivě snášela, ale když jí jedna z procházejících plechovek dupla na nohu, popadl jí amok, zahodila džbán, vytrhla halapartnu z ruky blízko stojícího husity a přetáhla s ní procházející plechovku přes hlavu s tím, že ať laskavě čumí po čem dusá, protože už jí nebaví být tady za mičudu.
Byla to hodně slušná pecka, pokud mohu posoudit, blembák se na rytířově hlavě málem otočil dvakrát dokola, načež Eva vrátila halapartnu zpět vyděšenému husitovi a s grácií bengálského tygra odkráčela napojit dělostřelce.
Plechovka se tvářila také docela vyděšeně, protože jednak nečekala útok z vlastních řad ještě před zahájením boje a druhak proto, že Eva je celkem mrňavá, takže to byla podobní situace, jako kdyby na vás frontálně zaútočil rozzuřený čtyřtýdenní tučňák. Později jsem se dozvěděl, že Eva málem přizabila vítěze celé bitvy, což bylo docela pikantní a ušetřilo by to všem spoustu času.
Spolustojící lukostřelci začali vrhat soucitné pohledy, případně se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, Plechovka oddusala na své stanoviště a mělo se začít. Zarážející na tom všem bylo to, že ty soucitné pohledy byli věnovány mě a husita mi dokonce poklepal na rameno, ať prý si z toho nic nedělám, že to chápe a že mi drží palce. To mne docela zarazilo, ale než jsem se zmohl na nějaký myšlenkový proces, nebo alespoň odpověď, zazněli trumpety a začala bitva.
Proběhlo to celkem normálně, přesunovali jsme se, stříleli a tak, pak nás zabili, což v mém případě šermířský kolega učinil skutečně jemně a decentně, za což mu patří můj dík. Protože se ale vždycky něco podělá, stalo se to i tentokrát, když se povedlo zahnat ustupující protivníky přes ležící mrtvolky, to jest nás. Musel to být zajímavý pohled, když mrtvoly, které se válí na zemi už deset minut najednou začnou vykazovat zvýšenou aktivitu, sprostě nadávat a snaží se píďalkování všemožně uhnout okovaným botám. Totéž jsem činil i já, což se mi povedlo jen z části – dvěma párům se mi podařilo uhnout, třetímu už ne, takže jsem dostal okovanou patou rovnou do čela.
Bitva dopadla podle plánu, všichni umřeli, všichni vstali, všem nám zatleskali a bylo to. Eva mne vyhledala, prohlédla si moje čelo, zkonstatovala, že vypadám díky té bouli jako jednorožec a že už mi rozkopnuté čelo nekrvácí.
Protože už nás tedy na celé akci nic nedrželo, šli jsme se rozloučit, převlékli jsme se a vyrazili do Prahy. Eva se tvářila unaveně a spokojeně, já jsem si tiše otékal a vůbec to byla paráda. Prospali jsme neděli, protože jakkoliv se to nezdá, je to docela fyzicky náročné a Eva dospěla k rozhodnutí, že kromě nového kostýmu a bot chce ještě luk a meč, protože příště nehodlá být pouze za prodlouženou vodovodní trubku.
Tak nevím. Možná příště raději vezmu Evu vyvenčit někam na aktivní vojenské raketové silo, nebo tankodrom, protože to určitě bude méně nebezpečné a také o něco levnější.

Takové normální pondělí

Dnešní příspěvek bude obsahovat sprostá slova, takže útlocitnější povahy musí prominout. Bohužel se to však bez přesné a doslovné citace neobejde, já osobně jejím autorem nejsem a přišel jsem k tomu ke všemu jako obvykle úplně nevinně.
Je docela zvláštní, jak věci fungují. Většinou, když nemám moc téma na další článek, nebo mi nepřipadá nějaké téma natolik nosné, že by to za příspěvek stálo, mrkne na mne okolní realita. Většinou to však učiní silou vržené cihly a stávám se svědkem okolností, které normálně nevymyslíte. Stejně tak tomu bylo celý včerejšek, a já jen doufám, že už to mám na tenhle týden vybráno.
Ráno jsem vyrazil ke klientovi, který si vyžádal mých služeb. Že si pořídil nový server a že by tedy potřeboval přesunout ze starého serveru svůj ekonomický systém, pokud možno bez ztráty kytičky. Že už mu to na tom starém jede nějak pomalu a že by tedy tuto skutečnost chtěl nějak změnit. Telefonicky jsme se dohodli na detailech a na moje doporučení i na jiné , o něco dražší verzi. Klient souhlasil, já sem si sbalil a vyrazil k němu.
Znáte takový ten pocit, že je něco od začátku špatně ? Tak přesně takový jsem měl, když za mnou zapadly dveře kanceláře – nicméně cestou se nic extra nestalo, takže za půl hodinu jsem už instaloval a převáděl data jak o život. Zhruba po dvou hodinách práce bylo hotovo a já vyzval pana majitele, aby si šel vše zkontrolovat. Klient usedl před monitor, začal náhodně otevírat agendy a tvářil se přitom zádumčivě.
Ekonomický systém se pravda zrychlil, ale asi ne o tolik, jak klient předpokládal – což zřetelně nemohla být moje vina. Šťoural se v něm ještě dalších deset minut, načež se opřel v židli, spojil si ruce pod bradou a pak chvíli zadumaně hleděl na monitor. Bylo vidět, že o něčem hluboce přemýšlí a já jsem opatrně sledoval, s čím přijde. Mohl se rozhodnout, že nový software nechce, mohl mi říct, ať to uvedu zase do původního stavu, na původní server – zkrátka mohl vymyslet spoustu veci. To s čím vyrukoval mne však docela dostalo.
Chvíli ještě pozoroval monitor a pak prohlásil (cituji): „Hm. Osumdesát tisíc v píči. To sem měl radši starý koupit nový kozy.“
Docela mne tímto prohlášením dostal, protože by mne docela zajímal tenhle myšlenkový proces. Dále mne napadlo, k čemu by klient asi dospěl v případě, že bych mu neinstaloval software, ale třeba budík. Nicméně, na delší úvahy už nebyl čas a já si nechal podepsat papíry a musel vypálit za dalším klientem.
Cestu v tramvaji, jsem nad tím ještě chvíli uvažoval, nicméně mne v úvahách rušila nějaká postarší spoluobčanka, která úplně nepochopila, v čem je vtip u mobilního telefonu. Za hlavní výhodu považuji zejména to, že můžete mluvit s ostatními lidmi i na velké vzdálenosti a nemusíte přitom křičet. Paní, které tento fakt zřetelně unikl, seznamovala mne, i další cestující s celou řadou otázek a odpovědí , bez dalšího kontextu, a používala takové množství zdrobnělin, že by za normálních okolností zasloužila überšvuňkem přes držku.
Nicméně jsem vypadl z tramvaje a dorazil za další klientkou, která shodou okolností provozovala studentskou kolej. Tuhle pani mám rád, má neuvěřitelnou trpělivost, čehož jsem byl několikrát svědkem při hovorech s jejím personálem. Každopádně pustil jsem se do práce, což pro změnu na těch šunkách, co tam mají nebyl žádný med, protože to trvá dlouho. Moc přívětivě se netvářil ani personál, protože jsem jim všem sestřelil skladové hospodářství a nesli docela nelibě, že to dám dokupy ještě před koncem pracovní doby. Instaluji tedy update, načež se z vedlejší kanceláře ozve děsivý řev.
Paní vedoucí se šla podívat, co se děje a já celkem nedobrovolně vyslechl příčinu problému. Nějaká ukrajinka, krajně rozzuřená, se dožadovala náhrady škody, protože prý včera ve tři ráno vtrhli do pokoje nějací studenti a vychlastali jí voňavku. A že tedy za ní chce od kolejí finanční kompenzaci.
Napadlo mne, že to teda musel bejt fakt fest rozjetej mejdan, protože tohle by ani mne ve snu nenapadlo.
Nicméně ukrajinka měla smolíka, paní vedoucí jí sdělila, že podle ubytovacího řádu se měla zamknout a tím pádem se jí bude kompenzovat kulový. Po chvíli bylo hotovo, já si opět nechal podepsat paíry a zmizel tak decentně jak to jen šlo.
Tak nevím. Buď to působím já, že se kolem dějí divné věci, nebo si prostě divných věcí všímám. Poselství z dnešního článku je asi jediné – nepijte ukrajinkám voňavku, protože to hodně špatně snáší.

Dejme vládu Yakuze!

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.
Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.
Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.
Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.
Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.
To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse – prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.
Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.
Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.
Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.
Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, „Pomáhat a chránit“ by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.
Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.
Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.
Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.
Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.

Byznys mezi dveřmi

Ve filipice toho pána na videu však spatřuji jeden nedostatek. Mám na mysli to, že připustil existenci Číny. Podle mne v tom jeho ideologickém manuálu o Číně není ani čárka a tím pádem logicky nemůže existovat. Možná bych se měl zeptat Evy, která do Číny létá pracovně několikrát do roka. Tedy jestli to vlastně dělá, když Čína možná vůbec není. Nicméně tohle také nemohu udělat, protože Eva je žena a podle ubrouskových hlav tedy technicky ani není člověk. Jakákoliv informace, kterou mi o existenci, či neexistenci Číny sdělí stejně nebude relevantní, čímž sám sebe zacyklím do logické smyčky a stejně se nedozvím nic.
Ještě že tu jsou další vědecké kapacity, které nám objasní další věci:
No a pak, že to k ničemu není. Takže, když už mám jasno, opustíme zahraniční okénko a budeme pro změnu pálit do tuzemských řad.
O co tedy dnes půjde. Minulý a tento týden se to tak sešlo, že jsem byl opakovaně otravován několika exempláři podomních prodavačů. Nevím, zda je to současný moderní trend, každopádně je to otravné, protože vás to nutí být hnusní na někoho, koho ani neznáte, nejste na to připraveni a tedy to není ani moc velká zábava.
Nechám stranou úvahy o prodavači voňavek (který sám o sobě teda zrovna příjemně nevoněl), slečně, která se mi docela drze snažila vecpat smlouvu na odběr plynu, prodavači kabelové televize a zastavím se až u kousku, který se přišel podívat v neděli.
Jako už jeho předchůdci mi přišel nabídnout vzduch a iluze, a dopadl o trochu hůře než jeho kolegové. Tedy nedělního odpoledne se ozve klepání na dveře a jdu otevřít. Na prahu stojí mladík něco přes dvacet, v ruce brožuru s křížkem na přebalu (takže jsem zpočátku propadl panice a předpokládal, že mi jde nabídnout rakev) a zeširoka se usmívá. Skutečně nevím, jaký k tomu má důvod, ale vypadá tak upraveně, jako kdyby ho právě vykopli z plesu v opeře.
Tohle nechápu. Jak je možné mít na sobě plnou večerní, hýbat se v tom a jezdit MHD a být pořád jako ze škatulky. Víte, já trávím poměrně velkou část pracovní doby v různých serverovnách, nebo u klienta pod stolem, takže mám sklon už kolem půl jedenácté ráno vypadat jako něco, co jste právě vyrvali krávě z huby.
Nicméně jsou na světě i záhadnější věci (jako třeba Dalmátské čufty – mám ze seriozního zdroje ověřeno, že dalmatinů je přesně 101 a tedy netuším, kde na výrobu pořád berou suroviny) a tedy poslouchám copak mi to střihoun chce.
Pozdraví mne „požehnej pánbůh“ a než se stačí nadechnout vypálím automaticky, že nechť ho také provází Síla. Trochu zaváhá, ale táže se mne, zda jsem už přemýšlel o milosti Ježíše Krista. Odvětím, že nepřemýšlel, protože mistr Yoda takové věci dost špatně snáší. Prodejce iluzí se zatvářil káravě, a říká, že je to vážná věc a ať si tedy nedělám legraci. Na to jsem odvětil , že by mne to ani ve snu nenapadlo, že myšlenky tyto nebezpečné jsou a pouze k Temné straně Síly vedou a vůbec, že on si začal.
Zřetelně začal přemýšlet, jak se dostat přes můj ofenzivní přístup. Sdělil jsem mu tedy, že se mnou si o podobných věcech nepokecá, ale že znám někoho, koho by to zajímat mohlo. Panáček viditelně pookřál a já jsem šel pro Evu, která momentálně pařila Diablo.
Na tohle jsem byl vážně zvědavý, protože Eva tento druh bytostně nesnáší a tedy se dalo čekat, že nevynechá příležitost zdvihnout hozenou rukavici.
Pauzla tedy Diablo, a přesunula se místo mne mezi dveře. Mladík začal hovořit a já jsem se nenápadně vytratil – nicméně byt mám malý a tedy jsem byl na doslech.
Eva trpělivě vyslechla litanii na téma celibát, odříkání, čistota a celoživotní štěstí, načež krátce popřemýšlela a přinesla z kuchyně tyčový mixér. Podala ho zmatenému agitátorovi s doporučením, že si ho má umístit pod opasek a zapnout, protože pak se mu dostane nejen mučednictví, ale především se mu to celoživotní štěstí podaří dosáhnout daleko lépe a zabouchla dveře.
Netuším, co by se stalo, kdyby u dveří zabušil krišnovec, ale v této náladě by ho nejspíš přetáhla půlkou krávy se vzkazem, že spousta zeleniny má na tyhle veganské věci dost vyhraněný názor a jestli má doopravdy soucit, ať se naučí žrát kamení. Nevím.
Poučení z dnešní banální historie vidím pouze jediné. Nekupujte si znovu něco, co už stejně máte, ať se vám to snaží prodat kravaťák, nebo fousáč s ručníkem na hlavě.
Příště tedy snad už skutečně o něčem normálnějším …

Dualita tramvají

Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.
Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší – a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.
Nicméně k věci.
V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.
Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.
Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.
Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy – čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)
A konečně vodítko třetí – Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně – někdy si toho zkuste povšimnout – ale v centru to funguje se železnou přesností.
Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.
Dvakrát.