Relevance perfektního načasování

Dneska k nám do práce zavítala Terezka, což znamená jen jedno – a sice, že vánoce už máme zase na krku.

Víte – popravdě, já tedy vánoce osobně moc nemusím. Je mi jasné, že tradice, křesťanství a tak, nicméně mám na to podobný náhled jako na silvestra, kdy na rozdíl od svátků přežíracích, je požadován kolektivní alkoholismus, a sem tam nějaká popálená ruka od domácky vyrobené petardy. Tak nějak racionálně chápu, že pro děti to má jisté kouzlo, a asi by také dost dobře nešlo slavit vánoce, zrovna jak se to komu hodí – nicméně pod náporem Santa Klausů a jejich zvěřince vnitřně trpím, protože mám dojem, že podobně jako Děd Maróz, tady prostě nemají co dělat.

Ale zpět, o Terezce se zmínit musím, protože tohle s dnešním článkem souvisí.

Terezka je dcera mojeho kolegy a nedejbože i kamaráda, a je jí momentálně asi tak dvanáct – ale nevím to úplně přesně a vážně jsem líný to počítat.

Terezku jsem poznal, když jí bylo asi tak šest a to následujícím způsobem.

Bylo teplé jaro, celá pobočka až na mne a na kolegu vypadla někam na školení a my jsme tedy zůstali hájit firemní pevnost. Protože kolegova přítelkyně musela něco zařídit, kamarád dostal za úkol dceru pohlídat, než se vrátí ona přítelkyně zpátky. Zeptal se mne tedy, zda by mi nevadilo, kdyby Terezka byla po tu dobu u nás v práci, že je hodná, tichá, vystačí si sama a vůbec, že o ní prakticky nebudu vědět. Odvětil jsem tedy, že klidně a v případě nějakého služebního hovoru můžu jít na balkon, což mi vzhledem k aktuálnímu počasí nedělá žádnou vážnější psychickou újmu.

Tedy v jedenáct dopoledne přicházela Terezka s maminkou od blízké zastávky autobusu, a kolega vyrazil před firmu, aby se s ní přivítal. Já zrovna kouřil na balkoně, takže jsem viděl, jak se Terezka zastavila od kolegy asi tři metry a s vážnou tváří pravila:

„Tati, tati, počkej – já ti chci ukázat, co jsem se naučila ve školce.“

Kolega taktéž kuřák, samozřejmě Terezku s úsměvem vybídl, ať se předvede, načež se Terezka rozeběhla a kolega schytal bodlo pod koleno s takovou razancí, že upustil zapálenou cigaretu a mám dojem, že být u toho Antonín Panenka, zamáčkl by nejednu slzu dojetí.

Kolega měl také slzy na krajíčku, nicméně se zmohl jen na chlapácké sykání a poskoky na jedné noze – nicméně Terezka si spokojeně vzala od maminky kyblíček, lopatku, bábovičky a plyšáka, načež se zeptala, zda si může jít hrát na písek, což jí bylo dovoleno.

Terezka tedy zaparkovala na pískovišti, zatímco kolega dostal instrukce, doskákal, sebral ze země nedopalek a maminka zmizela směrem do centra. Nicméně Terezce se bábovičky nějak nedařily a tedy jsem se dočkal následující scénky. Terezka si přiklopila bábovičku, udeřila do ní lopatkou, zdvihla ji, prohlásila „Zmetek.“ rozhrnula písek, zkusila novou, na což následovalo další „Zmetek“, dokud jí kolega neřekl, že zapomněla na básničku. Terezka prohlásila, že ahá, kvůli tomu se to nedaří. přiklopila bábovku, začala do ní třískat lopatkou a recitovat:

„Otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žid!“

Kolega zaúpěl, a vypálil stáhnout Terezku z pískoviště, kde jí strkal směrem k firmě a horečně jí vysvětloval, že tam patří slovo žito. Terezka pravila, že věděla, že je to něco od „ž“, ale že si nemohla vzpomenout a tohle slovo se jí líbilo o něco víc.

Nicméně kolega jí dostrkal dovnitř, Terezka si vzala plyšáka, zalezla si pod stůl, přitáhla si kancelářskou židli, načež prohlásila „oblast zajištěna“ a začala plyšáka česat. Kolega propadl pocitu, že snad pro tentokrát nezavřou ani jej, ani Terezku a vydal se na balkon vyřizovat pracovní telefonáty.

Terezku však za chvíli přestalo stanoviště pod stolem bavit a vydala se zkoumat naše kanceláře.

Velice kritickým okem si obhlédla mojí maličkost, a dotázala se mne, proč mám vousy. Odpověděl jsem, že se mi to tak líbí, Terezka pokrčila rameny, prohlásila, že táta je tam dole bez, čímž jak doufám myslela, že je oholený a vydala se směrem po prostorech firmy. To jí zaměstnalo asi tak na dalších deset minut, pak přišla a uviděla kolegův notebook. Vydrápala se tedy na jeho židli, nahodila Minecraft a začala si hrát. V tu chvíli přišel kolega z balkonu, spatřil Terezku nad pracovním notebookem, zaúpěl nad představou, co všechno se mohlo stát a zařval rodičovsko-autoritativním tónem : „Terezko, okamžitě vystřel na ten gauč !“.

Terezka pauzla Minecraft, natáhla ruku s imaginární pistolí směrem ke gauči, určenému pro porady, řekla „Prásk, prásk“, a pak se zase ponořila do hry.

Abych to zkrátil, prostě Terezka byla hustá už v šesti letech a já jen pevně doufám že jí to vydrží i do budoucna.

Nicméně předmětem dnešního článku je jiná věc, a to sice loňský vánoční večírek.

Tohle se nám stává celkem často, býváme jako dodavatelé zváni na různé akce, nicméně já osobně toho moc nevyužívám, protože pracuji celý den mezi lidma, a tedy jsem v podstatě rád, že mám ode všech večer pokoj. V tomto konkrétním případě jsem však udělal vyjímku, protože jsem měl v této společnosti známé, a tedy to byla vítaná záminka, jak je znovu spatřit. Navíc již zmíněný kolega pravil, že by ho to také zajímalo a tedy že se ke mě připojí.

Program večírku sliboval ochutnávku suši, s pravým japonským kuchařem, u čehož jsem samozřejmě nemohl chybět, jídlem a pitím na účet pořadatele a kulturním programem v podobě nějakého swingbandu. Také krátce zavyhrožovali přítomností finalistek soutěže Miss, protože firma byla spolusponzorem soutěže. Missky zaujali zejména mojeho kolegu, stejně jako pití zdarma, takže jsem se jednoho pátečního večera skutečně ocitli na vánočním večírku zmíněného developera.

Tady si zasluhuje jedna věc trochu vysvětlit. Můj kolega má jednu vlastnost, kterou mu napůl závidím a napůl zase ne. Stačí mu, aby si dal dvě piva a je úplně na kaši, což by ani tak nevadilo, kdyby padnul na postel a spal. Bohužel, v tomto stavu ho však popadne poděs a začne balit všechno ženského pohlaví, co předním nezdrhne a to psi a veverky nevyjímaje. Kupodivu je v tomhle velice úspěšný, což jest mi docela záhadou, protože mi svojí vizáží asi nejvíce ze všeho evokuje žábu. Zpravidla se tedy objevuje až druhého dne s morální i fyzickou kocovinou a další týden pak trne, zda ze dvou piv nebude náhodou Terezka číslo dvě. Prozatím mu to prochází, z čehož jednoznačně plyne, že svět je jednak nespravedlivý a také to cosi málo vypovídá o charakteru firemních krasavic.

Vkročili jsme přímo doprostřed rozjeté zábavy, já se chopil nějakého Mojita a vyhledal známé, zatímco kolega se vrhnul na bufet a pivo. Probíhalo to nějak podezřele všechno hladce do chvíle, než se Mojito rozhodlo, že chce mít také nějaký společenský život a usoudilo, že by se mrklo ven. Tedy jsem uposlechl volání divočiny a vypravil se na toaletu, kde se odehrál nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy vedl za deset let. Když jsem přistoupil, abych volání vyslyšel, všiml jsem si, že vedle mne stojí majitel pořadatelské firmy. Byl tam zřetelně za tím samým účelem jako já, nicméně živého miliardáře v podobné situaci rozhodně nepotkávám každý den. Chvíli panovalo dost trapné ticho, což po chvíli majitel firmy přerušil dotazem, jak to jde. Na to jsem odvětil, že jak se to vezme a už v momentě, kdy to ze mne vypadlo ven, bych si nejraději přelepil pusu izolepou – nicméně stalo se, miliardář to nijak nekomentoval a vypadl pryč, zatímco já jsem nutně zatoužil po dalším panákovi.

Vyhledal jsem poté svoje známé, s tím, že jsem právě zvítězil v soutěži o nejblbější výrok roku a projevil zájem o osud svojeho kolegy, protože jsem získal pocit, že pro dnešek už jsem byl za exota dost. Známí se sice mohli potrhat smíchy, nicméně mne vyzvali, abych vydržel, protože kolega už třímal čtvrté pivo a tedy se dalo čekat, že se něco zajímavého semele.

Nezklamal.

Povzbuzen pivem si odlapil jednu z finalistek soutěže Miss. Rozjel svoje tradiční manévry, takže už za čtvrt hodiny byl s misskou v příšeří o samotě, swingband přešel na slaďáky a já se známýma jsme počali tipovat, za jak dlouho missku ukecá k něčemu zásadnějšímu. Erotické dusno by se dalo porcovat japoncovým nožem na suši, kolega natlačil missku na stěnu, přiložili si už čelo na čelo, hudba se odmlčela, celé okolí zasáhla vlna ticha – když v tu chvíli kolega hrobovým hlasem pronesl:

„Moje dcera má vši …“

Načež se otočil, nechal natěšenou missku misskou a s pochechtáváním se vrhnul pro další pivo.

Musím říct, že výraz finalistky soutěže Miss byl nepopsatelný a mám dojem, že sexbobma aktuálního roku utržila docela zásadní torpédo do trupu svého sebevědomí. Nicméně kolega v mých očích značně stoupl na hodnotě, i když si dodnes myslím, že nevěděl úplně přesně co dělá.

Poslání z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud máte nějaké zásadní sdělení, je třeba ho správně načasovat, protože při správném okamžiku dokáže být téměř smrtící.