Absence zásadního železa

Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska – a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti – v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo „za koule“, „kaktusem do prdele“, „rozžhaveným ven“, nebo „zařvi bolestí, když mám přidat“.

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem „Visitor“, což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.

Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.