Relevance přítomnosti hromosvodu

Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do „véčka“ a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel – nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor – a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů – když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá – jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout – což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil – tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění – od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů – a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily – nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.