Determinace loveckých předpokladů

Svět dovede být pěkně nejisté místo, a to, že pojmete nějaký úmysl, naprosto neznamená, že se věci budou odehrávat podle Vašeho přesvědčení. Abych uvedl nějaký příklad – když tedy třeba vyrazíte s puškou na lov kanců, v žádném případě není dané, že si odvezete zastřeleného kance sebou zpátky domů. Naopak, tahle možnost je ta nejméně pravděpodobná.

Při troše štěstí si domů přivezete tak kapra, lehce raněného do ploutve, a v těch horších případech broky v levé půlce zadku, nebo (jak se stalo sousedovi na chalupě) dokonce kapavku.

Považuji to celkem za logické, a za pravdu mi dal i můj kamarád, který mne v sobotu vytáhnul za Prahu, na rockový koncert. Protože lidé fungují na základě předpokladů, a nikoliv fyzikálních zákonů, cestou na hudební produkci mi v autě pověděl historku, která mne jednoznačně nasměrovala na téma dnešního článku.

Ale postupně – o příhodě mého kamaráda se zmínit musím, protože s celým článkem souvisí.

Můj dlouholetý kamarád je také ajťák, ale na rozdíl ode mne pracuje pro jednu nadnárodní korporaci. Korporace má ve zvyku čas od času pořádat okázalé akce pro zaměstnance a tedy se rozhodla, že pro utužení kolektivu, team building a vůbec, bude nejlepší věc maškarní bál. Tedy zaměstnanci naklusali povinně v kostýmech k řízenému veselí, stejně jako můj kamarád, který na tohle zrovna moc není. V tomhle se celkem lišíme, já bych osobně podobnou příležitost k ostudě nevynechal, ale prostě každý to máme posazené jinak. Nicméně dorazil v nějakém podivném kostýmu z půjčovny, sebral ze stolu nealko a vyčkával, až mu vyprší doba kolektivní legrace a bude se moct vrátit domů k rodině. Protože se docela nudil, pozoroval kostýmy spolupracovníků. Většinu z nich dokázal identifikovat, nebo alespoň odhadnout, až ho zaujal jeden jeho kolega, se kterým si moc nevěděl rady. Kolega přišel v županu, trenýrkách a teniskách – kamarád dumal nad tím, zda přišel jako Charlie Sheen, nebo Big Lebowsky – ale to v zápětí zavrhnul, protože kolega na sobe neměl žádné tričko. Nakonec mu zvědavost nedala a šel se tedy zeptat, jakou že to postavu vlastně kolega představuje. Tedy na dotaz, co je to vlastně za masku, župan zakoulel očima a odpověděl, že samozřejmě Loki.

To mojeho kamaráda znejistilo ještě o trochu víc, nicméně řekl, že zpodobnění severského mytologického božstva v županu a trenýrkách je docela netradiční, načež župan naštvaně praštil s pivem o stůl, zařval na kamaráda „Locki Balboa, kleténe!“ a nasupeně oddusal pryč.

Kamarádovi z toho sice bylo všelijak, ale jakkoliv to bylo hnusné, já jsem se tlemil ještě po zbytek jízdy.

Nicméně, připomnělo mi to zážitek z minulého léta.

V té době jsme se s Evou ještě velmi výrazně přátelili a tedy nebylo nic divného na tom, že jsme společně podnikali nějaké iracionální akce. Eva byla v té době prdlá tím vzácným způsobem, který mne fascinoval, nebyla ještě menežr a bylo to období zážitků, které se myslím hned tak nezopakují.

Tedy jednoho dne mi Eva řekla, zda bychom nejeli na ryby. V tu chvíli jsem docela zpozorněl, protože v tomto napohled nevinném prohlášení jsem mohl čekat opravdu cokoliv – od toho, že Eva dostala chuť na sushi, až po to, že nás oba přihlásila do tříměsíčního kurzu harpunování velryb v Norsku.

Namítl jsem, že ryby nejím, nedůvěřuji ze zásady nikomu, kdo dělá soustavně takovej kravál a vyjádřil jsem pochybnost v tom smyslu, zda se dá na místních sladkovodních rybách vůbec bezpečně jezdit. Dále jsem podotkl, že si nejsem vědom toho, zda má vůbec kapr nějakou mechanickou brzdu, a informoval jsem Evu o skutečnosti, že pokud nějakou rybu při řízení nabourám, nevztahuje se na to moje povinné ručení. Eva, která na podobné debaty byla zvyklá, kontrovala, že v Amazonii se už nestřílí tolik, jak informují média, a fakt, že tam jedeme pod kolonkou “ živá návnada“, je čistě jenom formalita a že piraně mají naprosto nezaslouženou pověst.

Řekl jsem tedy, že dobrá a o co přesně by mělo jít. Eva mi sdělila, že jí a tedy potažmo nás oba, jeden její kolega pozval na víkend pod stan na chytání ryb. Že zdědil nějakou neobyvatelnou chalupu v jižních Čechách, s chalupou zdědil i rybník a tedy že by ho rád otestoval. Namítl jsem, že proti víkendu pod stanem celkem nic nenamítám, nicméně ani jeden z Nás rybařit neumí a kromě toho nevlastníme ani žádné rybářské vybavení, tedy pokud se za něco takového nedá pokládat halapartna, nebo luk a šípy. Eva odvětila, že to není potřeba, protože Karel, jak se její kolega jmenoval, Nám veškeré vybavení zapůjčí a ukáže nám, jak se to dělá. Ještě dodala, že se jedná o rybaření sportovní a pokud by se nám nějakým nedopatřením snad podařilo nějakou rybu chytit, vrátíme jí zpět do vody a nejhorší tedy co ji čeká bude fakt, že si bude mít kam umístit piercing.

Tedy jsem souhlasil, jen mne ještě Eva upozornila, že Karel má poruchu řeči, tak abych s tím počítal a vyvaroval se případně něčeho netaktního, což jsem přislíbil.

Takže jsme se jednoho pátku sešli s Karlem a jeho slečnou, rozbalili stany, já jsem rozdělal oheň a Karel do Nás počal hustit rybářskou teorii. Bylo to trochu komplikovanější, alespoň z mého úhlu pohledu, protože Karel skutečně vadu řeči měl, namísto „r“ používal „j“, což ve mě chvílemi vyvolávalo lehký zmatek. Celkem v pohodě ještě bylo, když Kajel (tohle nijak nezlehčuji, tak se mi totiž skutečně představil) hovořil o tom, jak jyby dokážou být pořádně pjohnaní pajchanti, nebo používal rybářskou terminologii.

U některých věcí jako třeba pjuty, nebo pajuka, můj mozek ještě stíhal dosazovat správná písmena, nicméně když se Kajel rozhovořil o tom, jak byl plavat s jejnoky na Jivijéře, a jak to bylo čupj, přiznám se, že jsem se chvílema už docela ztrácel. Nicméně Kajel nás za večer seznámil se vším, co budeme následující den potřebovat, hodil rybářské pruty pod plachtu s tím, že je pozdě a půjdeme spát, protože jáno je na jybaření nejlepší.

Usoudili jsme tedy s Evou, že zalezeme do stanu a vyčkáme běhu věcí příštích.

Ráno mne vzbudil zvuk zipu z vedlejšího stanu, protože pokud spím někde venku, instinkty většinou automaticky přebírají rozhodnutí za mne a to bez ohledu na to, kolik můj organismus předchozí večer absolvoval alkoholických špumprnáglů. Eva ještě spala, já si užíval klidu ticha, když se náhle ozvalo:

„Kujvííííí. Ukjadli mi pjutýýýý!!!!“

Z toho jsem pochopil, že Karlovi někdo zcizil během noci polovinu rybářské výbavy, což se následně potvrdilo jako pravdivé. Karel byl pochopitelně hodně naštvaný, nicméně prohlásil, že má nějaké náhjadní pjuty v bajáku, že pro ně zajede, protože přeci nepjojebeme zbůhdajma celej víkend.

Protože byl muž činu, skutečně se za půl hodiny vrátil s náhradníma rybářskýma prutama, rozdal nám je a řekl, že nám ukáže, jak se to má dělat.

Tedy se rozkročil, že nahodí, napřáhl se, a na první švihnutí sestřelil ze vzduchu racka.

Nebudu Vás už dále unavovat, jen se omezím na sdělení, že racek, který měl tu smůlu a zrovna letěl okolo bylo to jediné, co se našemu kolektivu podařilo za ten víkend ulovit, když nepočítám to, že Eva vyhmátla pár neopatrných lesních jahod.

Poslání z dnešního článku je asi jediné, jak jsem zmínil už v úvodu. Svět je prostě značně nejisté místo a i když máte v arzenálu záložní řešení, není vůbec jisté, že Vám to bude něco platné.