Realita sluníčkového státu

Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …