Konsekvence znovunabytí četby

Jakkoliv se politice snažím vyhýbat, minulý týden se před agresivní volební kampaní prostě nedalo uniknout. Kromě toho, že to bylo otravnější než televizní reklama se zeleným skřetem, člověk se už skoro bál otevřít ledničku, aby na něj nevyskočila nějaká hysterická rétorika, koho mám volit a naopak ať mě zem zatratí, když jen pomyslím na to hodit lístek tomu druhému. Trochu mi to připomínalo informační palbu v době, kdy Ivetka Bartošovic definitivně získala titul Skokana roku – i když s tím rozdílem, že už jsem dlouho neviděl lidi, kteří se normálně chovají celkem racionálně, tak strašně naštvané a rozhádané. Víte, musím se Vám přiznat, že celý ten humbuk kolem volby prezidenta mne otrávil natolik, že jsem nakonec ke druhému kolu hlasování nešel. Ono – pokud bych odhlédl od osobních sympatii – a nebo v tomto případě spíše hlubokých antipatií – když proti sobě kandiduje levičák a ultralevičák, tak mi nějak docházejí možnosti. Je to trochu podobné, jak psal blahé paměti kolega D-Fens, je to jako si svobodně vybrat mezi morem a dýmějovým morem – může to dopadnout všelijak, jenom ne dobře a jakkoliv to zní nezodpovědně, rozhodl jsem pro jednou poslechnout své svědomí , a nešel jsem nikam. Nicméně volby dopadly jak dopadly, a skoro jsem radši, že takhle, protože mám dojem, že z toho zanedlouho budou koukat dva dny volna, jak už to zpravidla při státním smutku bývá.

Nicméně politika není předmětem tohoto blogu.

Spíš jsem chtěl jen lehce otřít o to, že mi přijde, že jsou lidé čím dál tím agresivnější. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ve čtvrtek, kdy mne bývalý spolužák vytáhnul na koncert do klubu.

Jednalo se o postarší uskupení, a i když jim to hrálo pořád skvěle, jeden z vokalistů na podiu vypadal, že umře mezi třicátým pátým, a třicátým šestým taktem třetí sloky. Zmínil jsem se o tomto postřehu kamarádovi, který na to pravil že ano, ale že on na kapelu chodí pravidelně a zatím ho vždycky znovu záchranáři nahodili, ale půlka sálu se stejně těší na to, jestli to dneska budou muset udělat zase. Co mne však zaujalo byl hipster v kotli přede mnou. Když říkám hipster, tak skutečně ten pravověrný druh – vousy do půl hrudníku, mastná přehazovačka a kostkovaná košile, takže jediná otázka byla, zda mu v šatně na motorovou pilu museli dát extra lístek.

To jsem si myslel až do chvíle kdy se poněkud rozvášnil rytmem a začal tančit. To jsem zase v němém úžasu zíral já – hipster předváděl neskutečné kreace, takže jsem po chvíli musel konstatovat, že něco tak teplýho, jsem viděl naposledy o víkendu, kdy jsem vařil nemocné Evě cibulačku. Z nějakého důvodu ho moje prohlášení moc nepotěšilo a posilněn alkoholem , a přítomností nějaké slečny s fialovou hlavou, začal vypadat, že se bude chtít prát, což vzhledem k tomu, že jsem byl asi hlavu vyšší a o dva buldozery těžší, nepatřilo zrovna mezi nebrilantnější rozhodnutí jeho života. Zahájil to tím, že ostentativně sebral nějakou poloprázdnou sklenici a vylil jí přede mne na podlahu s očekáváním, co já na to. Konstatoval sem, že pěkný, ale tohle nebylo moje pivo, a že ohledně té fialové slečny v podstatě lže jenom sám sobě, a jestli ona nemá doma náhradní nástavec, nejspíš je večer čeká oba slušná dávka zklamání.

Hipsterova reakce však na rozdíl ode mne zaujala ochranku, která tam vletěla jako vítr s tím, ať se fousatá hlava zklidí a přestane dělat v sále bordel, protože po tom někdo může uklouznout a vedení klubu o podobné potíže nestojí. Nejspíš měl v žilce kromě piva ještě něco dalšího, protože místo na mne se vrhnul na ochranku, což byl maník zhruba o rozloze státu Iowa, trpělivosti vodíkové pumy a s empatií asi jako Krakatoa, takže jsem měl poprvé ve svém životě šanci vidět, jak byl někdo za gatě a flígr odnesen před klub, a o dalším jeho osudu už nemám žádné zprávy. Kamarád poté konstatoval, že se přežral a že se netěší až to půjde ven, načež jsem odvětil, že ten hipster na tom bude dneska prožitkově nejspíš stejně, jenom na rozdíl od kamaráda, on to nejspíš dá to samé i bez té večeře.

Zpěvák nakonec nezkolaboval a nic dalšího už se nestalo, takže jsem si vyžádali přídavek a šli jsme domů.

Hlavní hvězdou však jako obvykle byla dnes Terezka.

Terezka, jak jsem se již párkrát zmínil je dcera mého kolegy z práce a je to naprosto fascinující stvoření. Terezka je tichá, klidná, malá a přemýšlivá bytůstka, s velkýma hnědýma očima, která většinu svého života tráví ve svém vlastním světě a o nějaké interakce v zásadě moc neprojevuje zájem. Jsou pak ale chvíle, kdy se přepne do ne tak Zenového režimu, a v tomhle rozpoložení by se před ní pokusil zahrabat do země i Terminátor, a stejně by mu to nebylo nakonec nic platné. Terezka je klidná a tichá pořád, nicméně od té doby, kdy jsem ji v tomhle módu viděl na paintballovém turnaji, nebo při hraní videoher, vím přesně jak to vypadá, když někoho ovládne Satan.

Upřímně řečeno, pokud by nastala na Zemi apokalypsa, okamžitě si najímám Terezku jako osobního bodyguarda, protože jsem si více než jistý, že až by s tím vším byla hotová, nezůstal by nikdo, kdo by spočítal mrtvé. Stejně tak, jsem pořád napůl přesvědčený, že film John Wick natočili až potom, co jí viděli řádit na turnaji , a fakt, že už jí dávno neangažovali Navy Seals spočívá pouze v tom, že je ještě nezletilá.

Nicméně dneska se zastavila v práci, kolega jí podepsal nějaké papíry, Terezka pozdravila a byla pryč, kolega si unaveně promnul spánky, sebral cigarety a šel na balkon, což by nebylo zase až tak divné, jako to, že vypadal, že by potřeboval pár panáků Tequily, a těch kaktusů by na to padlo nejméně dva a půl hektaru.

Připojil jsem se tedy k němu, kolega hleděl za odcházející Terezkou a měl přesně ten samý výraz, který jsem už párkrát viděl. Bylo to tiché utrpení nad pocitem, že jako rodič totálně selhal, a že probíhá něco, nad čím už absolutně nemá kontrolu. Zapálil jsem si tedy také cigaretu a pokusil jsem zahájit rozhovor konstatováním, že mám nový poznatek. Řekl jsem, že sousedovi přes ulici lze úplně zničit byt, ze vzdálenosti dvaceti metrů, pomocí laserového ukazovátka, a jeho vlastní kočky, a jak to vím, že není důležité.

Kolega si povzdychl a pravil, že Terezka je fakt ženská krev a kroupy, a že to pomalu přestává už dávat. Namítl jsem tedy, zda si je jistý ve svém komentáři, neb mi přijde Terezka pořád maličká a hubená, načež mi bylo odpovězeno, že na tom rozhodně trvá, protože jakýmkoliv způsobem Terezka působí, je to pořádný jelito a tedy tím pádem je jeho příměr naprosto přesný. A že si s ním přeje pohovořit ředitelka školy, protože Terezka dostala ředitelskou důtku.

Přišlo mi to trochu divné, protože mi to k Terezce moc nesedělo, takže jsem se optal, jak k tomu došlo, načež mi to kolega, mezi jednotlivými vzdechy celé vylíčil.

Ve škole, kam Terezka chodí, mají nějakého repetenta. Nevím, jak velkou část hraje fakt, že je to rom, nicméně jeho oblíbenou zábavou je šikanovat mladší děti, vyhazovat jim věci z okna na ulici, případně je fyzicky napadat. Učitelský sbor nad tím přivírá oči, protože aby to nebyl rasismus, a tajně doufá, že to na potřetí konečně udělá a vypadne ze školy pryč, což nejspíš by chtěl i on. Terezku, stejně jako ostatní spolužáky tento stav věcí hnětl, nicméně se jí to v podstatě netýkalo, takže to nechávala být – tedy přesněji řečeno až do minulého týdne, kdy jí hejsek sebral knížku a odmítal jí Terezce vrátit.

Terezka přemýšlela, co bude dělat, protože věděla, že se ve škole prát nesmí, a protože je až neuvěřitelně poslušné dítě, vzápětí přišla na rozřešení nastalé situace. Vrátila se do třídy a z báglu vylovila paintballovou pistoli, protože odpoledne měla jít na trénink, a vyrazila po vzoru Texas Rangers sjednat spravedlnost. Takže než stačil Lakatoš vůbec zaregistrovat nějaké nebezpečí, koupil tři kuličky rovnou do čela, dvě mezi nohy a když se svíjel na zemi, tak pro jistotu ještě další dvě do zátylku. Terezka zajistila pistoli, sebrala svojí knížku a v klidu si šla číst do třídy, zatímco lehce přibarvený indián prožíval svoji osobní havárii s realitou.

Samozřejmě z toho byl okamžitě průšvih, Terezka šla do ředitelny, kde poklidně vylíčila celý průběh událostí. Nicméně na svojí obhajobu uvedla, že jí doma říkali, že má ve škole bitky se spolužáky zakázané, takže je v tom nevinně, protože se přeci s nikým neprala.

Kolega dokouřil a smutně pravil, že je sice rád, že Terezka poslouchá, nicméně kdyby k tomu přistupovala méně tvůrčím způsobem, byl by možná raději , a jestli v pondělí nedorazí do práce, ať mu přinesu cigarety do vazební cely, protože je sám zvědavý, jak tohle celé dopadne.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Nezkoušejte nasrat Terezku. Protože to, že je vám dvanáct a jste mrňaví neznamená, že si dáte všechno líbit.