Eva se rozhodla, že se musí nutně smrsknout na velikost 29. Tyhle stavy jí chytají zhruba tak dvakrát do roka a já ji v tom všemožně podporuji, protože Eva hubená lahodí mému oku o něco víc, než Eva normální. Eva normální, má proporce normální i v tomhle skupenství (myslím, že skutečný problém máte až v momentě kdy se nevejdete do bot), ale jak jsem pochopil tyto stavy mají všechny ženy, které vlezou v náhlém záchvatu do krámu s oblečením a naleznou něco, co se jim líbí pouze ve velikosti o číslo menší. Pro mne to má ovšem fatální následky, protože pak se stávám kořistí Evy aktivistické, poté hledající, frustrované, vítězoslavné, deprimované, tvrdohlavé, utahané, vytrvalé a následně spokojené, aby se celý cyklus uzavřel a mohl začít znova.
V první fázi, tedy ve fázi Evy aktivistické, jsem opakovaně terčem rozhovorů na téma zdravé stravování, fitness, cvičení, běhání, plavání, desetiboj, vrh diskem, parkour a domácí posilovna. Nijak mne to neuráží, chápu, že jsem tak nějak nejvíc při ruce. O poznání horší je další krok, kdy Eva začne proaktivně hledat nějaká fitka, slevy v nich a podobná lákadla. V téhle chvíli začíná jít do tuhého, protože nabude pocitu, že se toho musím nezbytně účastnit i já, že bych se sebou měl taky něco začít dělat a když už tam mají tu slevu, tak ať to stojí za to. To se mi daří po troše námahy odrazit argumenty, že tréning mám i normálně 3x v týdnu a jakékoliv další tělesné aktivity provádíme stejně spolu. Tato debata se odehraje ještě zhruba tak dvacetkrát se stejným výsledkem, načež Eva zkonstatuje, že jsem nemožnej, línej a to kouření a chlast mne v nejbližší půlhodině rozhodně zabijí a vrhne se znovu na internet. Moc tomu nerozumím, protože stejně vždycky nakonec vybere fitko za barákem – předpokládám ale, že se před tím musí vyčerpat psychicky, aby se poté začala deptat i fyzicky.
Když je tedy tato kapitola za námi, objevuje se Eva deprimovaná a kňourající, protože všichni na světě jsou hubenější, mají větší výdrž, menší zadek, hezčí boty a vůbec všechno. Nepalčivější věc jako boty je třeba řešit okamžitě – což je mi další záhadou. Zatímco mě vydrží boty do tělocvičny v průměru tak dva roky, Evina spotřeba bot je zhruba jedny každý druhý měsíc. Nijak to neřeším, boty si kupuje sama a koneckonců na nějakou obscesi má právo každý. V této fázi se však nebezpečí stupňuje, protože Eva deprimovaná se pozvolna mění v Evu tvrdohlavou (tedy přesněji tvrdohlavější než obvykle) a tedy absolvuji další apely na moji osobu, abych se k fitness magoření přidal. Několikrát se jí dokonce podařilo uspět, což se zpětně ukázalo jako chyba, protože jsem se pak stal veřejným nepřítelem číslo 1, když jsem se úplně dementně odkopal tím, že občas o něco víc unesu, nebo něco vydržím déle. Eva se pak dočasně mění v Evu uraženou, ale většinou jí to moc dlouho nevydrží – patrně chová k mojí osobě určitou shovívavost a chápe, že jako muž není v mých genech, být perfektní.
Když se však přežene i tato fáze, Eva se stává Evou hubenou a spokojenou, protože už všechno zvládá, má nové boty a vejde se do kalhot číslo 29. Tyhle okamžiky mám rád, škoda že vydrží zhruba tak týden.
Ale letos to bude jinak!
Mám totiž neprůstřelný argument, proč se nemohu účastnit popsaného magoření.
Prostě nechci, aby se ze mne návštěvou fitka stal plešatej černoch.
(obrázek je ilustrativní a je dvojčetem billboardu v Holešovicích)