Redukce Darwinovo teorie

Jsem toho názoru, že občasný kontakt se syrovou realitou člověku rozhodně neuškodí. Pravdou je, že realita má sklony čas od času být poněkud surovější, než je v běžném měřítku zvykem, ale ani to podle mne není úplně na škodu, protože Vám to alespoň připomene nějaké základní pravdy, které se z Vás televize a internet, úporně snaží odstranit. V drtivé většině případů a v městských podmínkách si obvykle vystačí s tupým předmětem, jako je například chytračící klient, městská policie, nebo nezisková organizace pro záchranu Žraloků běloploutvých (což jak jistě uznáte jest, v našich končinách, věc hraničící téměř s každodenním přežitím) – a nebo -podobných prostředků po ruce nemaje, použije to co je momentálně po ruce, což v mém případě byla celá okolní příroda.

Jak jsem již naznačil, před koncem roku jsem měl silnou potřebu opět zmizet z civilizace. V tomto případě bych rád PT čtenářstvo upozornil na to, že si máte dávat pozor, co si přejete, protože mojí maličkosti se to splnilo téměř úplně, a to tradičně za podmínek více než bizardních.

Ale popořadě.

Podobně, jako loňského roku, jsem se zeptal kamaráda, zda by mi poskytl svůj srub, abych se poněkud vzpamatoval z pomalu propukající hostility, a nabral do dalšího roku nových sil. Kolega, opět celkem nic nenamítal, protože další děcko už bylo na cestě, tedy mi dal klíč a požádal mne, abych srub obhlédl, a případně provedl drobné opravy, ale že neočekává nic zásadního, a je celkem rád, že se tam dostane jednou ročně alespoň někdo. Tedy jsem poděkoval, sbalil si věci – a vyrazil s vidinou klidného odpočinku.

Jak jsem se již zmínil minule, srub stojí v takové pustině, že by tam zmagořil i požární hydrant, a i Yettiové vedou letité spory o tom, zda takové místo skutečně vůbec existuje. Tedy značka ideál. Takže jsem se probojoval sněhem téměř až ke srubu (tedy zhruba půl kilometru pod kopec, protože dál to fakt nešlo), naložil si na záda bagáž a zásoby – a vyrazil. Pod nohama mi křupal sníh, nikde ani noha, prostě paráda.

Došel jsem skoro až před srub, když mne upoutal kolouch, který stál u srubu a olizoval rampouchy, které visely z podkroví. Byl tím docela zaujatý, takže mne nejspíš neslyšel přicházet – a nebo, což pravděpodobnější, byl přesvědčen, že má halucinace, protože podobně jako většina myslících tvorů mu nedávalo smysl, co by kdo v takové prdeli světa dělal. Bohužel mi poněkud blokoval vchod, takže jsem vyčkal ještě pár chvil a pak jsem si odkašlal, a předpokládal jsem, že ho tím vystraším, což se mi skutečně podařilo. Srnec se ohlédl, skutečně se vyděsil, sklonil hlavu a plným tryskem se rozběhnul proti mě. Stačil jsem sebou tak tak bacit do sněhu – jeho parohy mne minuly snad o půl metru, a semínko na ragú z jelena pak tryskem zmizelo do lesa – ale jako úvod klidného začátku nového roku mne to mělo nejspíš na něco upozornit. S tichou kletbou “ počkej až si seženu dobrý víno a koření“ sem se zvednul ze sněhu, šel se ubytovat – a hlavně si zatopit.

Když o tom dumám zpětně, myslím, že jsem prostě stál jen mezi ním a lesem, a prostě to vzal po nejbližší možné dráze – ale řeknu vám, když vám něco podobného žužlá palec v ZOO, a když se proti Vám tryskem žene něco, co má 15 cm dlouhé parohy, ostré jako dýka – je to docela rozdíl.

Poněkud rozladěn jsem tedy odemknul srub, hodil věci dovnitř s tím, že si připravím dřevo na topení, ať už to mám pro dnešek z krku a s představou knížky, grogu a vůní dřeva jsem šel odemknout přístěnek s palivem, které jsem tam nachystal už vloni. Zámek šel poněkud ztuha. To jsem sice očekával, ale co jsem neočekával bylo, že na mne po otevření dveří snese kulometná palba takové kadence, že by to zahnalo i němce od Stalingradu, takže jsem okamžitě dveře zase přibouchl, opřel se o ně zády a poslouchal zvuky doznívající kanonády.

Promnul jsem si unaveně čelo, marně zauvažoval na téma, co se tady sakra děje, a kdy sem někdo stihnul během roku nainstalovat a znesvětit indiánské pohřebiště, a pak nakoukl škvírou dovnitř. Sice tam bylo šero, ale zřetelně jsem na zemi rozpoznal nějakou chlupatou kouli s velkýma ušima, která dýchala jak o závod a byla ke dveřím otočená zády. Když jsem si tedy odkašlal podruhé, měl jsem možnost sledovat, jak chlupáč propukl opět v aktivitu a dveřmi začala opět otřásat bubnová palba, což bylo něco, co jsem vážně nikdy v životě neviděl. Netuším, jestli se pokoušel prohrabat ven, nebo jestli tam měl někoho, kdo mu páskoval a nabíjel – ale prostě kopal zadníma běhama směrem ke dveřím, což v praxi znamenalo, že lítalo všechno možné směrem na mne, a já jen doufám, že to byly kousky uhlí a ne zmrzlé bobky, které si podobně jako to dělá Chuck Norris s municí, vyráběl uprostřed střelby.

Dal jsem si tedy cigaretu, nechal dveře otevřené a šel si vybalit. Když jsem se asi po čtvrt hodině šel podívat do dřevníku, už tam nikdo nebyl, jen několik stop ve sněhu ukazovalo na dobrovolnou migrační politiku, takže jsem sebral dřevo a šel si opatřit teplo, a cestou jsem dumal o tom, že je docela klika, že v potoce nežije žádný aligátor, a že ani bengálským tygrům se k nám moc zrovna dvakrát nechce.

Víte jsem opravdu zvyklý na ledacos. Ale když na Vás útočí i býložravci – nejspíš Vás to donutí k jistému zamyšlení.

Každopádně přišla noc, já jsem vzal z batohu pixlu sardinek, kdyby se snad Darwin zastavil, otevřenou ji nechal před dveřma srubu a šel spát. Bylo ticho, klid a jen zvuk praskajícího dřeva – což bylo přesně to, co jsem po náročném příjezdu potřeboval.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že se vůbec nic nestalo, což bylo přesně to, co jsem si přál.

Chyba.

Udělal jsem si kafe, vzal cigaretu s tím, že si půjdu zakouřit do zimní krajiny. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že se Darwin na sváču zastavil. Nejspíš jsem se nějak přehmátnul, a místo normálních sardinek jsem otevřel sardinky v tomatě, takže všechno v okolí dveří vypadalo jako Texaský masakr motorovou pilou. Ten malej hajzlík to zasvinil úplně všude v okolí dvou metrů, ale jak to dostal i na kliku od dveří, je mi skutečně záhadou. Takže jsem se posadil na lavičku před srubem, kouřil, pil kafe a kladl si otázku, co že jsem to vlastně v minulém životě musel provést tak moc zlého, že mi to Matka Gaia dává takhle strašně sežrat. Po chvíli se odněkud přiloudal i Darwin, očichal mne, pak prázdnou pixlu od sardinek, opřel se packou o dveře srubu a zahleděl se na mne. Otevřel jsem mu dveře, protože i já sám jsem ze sebe cítil zápach bezmoci a bylo mi jasné, že nejspíš tam bude víc doma, než já. Dokouřil jsem cigaretu, dopil kafe a šel dovnitř. Darwin všechno očichal, dospěl nejspíš k závěru, že je vše při starém, a zahleděl se na mne s káravým pohledem lázeňského hosta, kterému ještě nepřipravili pokoj. Zahleděl jsem se tedy Darwinovi tváří v tlamičku a pravil jsem, že sundavat klec z půdy mne ani nehne, protože stejně si může všude trajdat jak chce, a nehodlám mu měnit plínky jenom proto, že se mu nechce chodit ven.

Darwin to celkem akceptoval, takže když chtěl jít ven, položil zase packu na dveře, aby byl vypuštěn ze srubu a když chtěl do tepla, vyskočil na okno a čekal, až si ho všimnu. Na noc sem ho samozřejmě nechával venku a kromě toho, že jsem ho dokrmoval a nechal spát v teple, jsem se o žádný další kontakt nepokoušel – přece jen nechat se pokousat kunou nebylo úplně v plánu a Darwin nevykazoval nějaké známky toho, že by mi lezl do spacáku, nebo se chtěl tulit.

Takže jsem zase oslavil dalšího Silvestra spokojený, klidný, s Darwinem a Jackem Daniel´sem po boku.

Nicméně, nadešel den odjezdu zpět do civilizace a já se začal balit. Darwinovi se to očividně moc nezamlouvalo, čmuchal kolem, takže jsem ho nechal v teple a vyrazil nahodit auto, abych ho nastartoval a alespoň trochu vytopil. Takže otočím klíčkem – a nic. Bylo mi to divné, takže jsem to zkusil ještě párkrát se stejným výsledkem, abych pak odházel sníh z kapoty a podíval se na motor.

Snad všechny dráty byly přehryzané, k mojí velké nelibosti a hned mi bylo jasné, že budoucí ragú s karlovarským knedlíkem v tomhle případě v tom bude nejspíš nevinně. Dodusal jsem tedy srubu, vylovil mobil a s tichým klením, se vydal do kopců lovit signál. Darwin se zřejmě rozhodl, že si mne ponechá na chov, protože takový dement, jako já se dá asi těžko za normálních podmínek sehnat, a podniknul nejspíš nějaká protiopatření. Zhruba po osmi kilometrech a převýšení o výšky pěti Everestů jsem se nakonec dovolal asistenční služby, takže jsem se nakonec o čtyři dny a pět infarktů později do Prahy nakonec dostal – což je vlastně i důvod zpoždění článku v pravidelném termínu. Přesvědčit odtahováka, aby naložil moje auto uprostřed ničeho nejspíš vydá na samostatný článek a mě už dochází místo.

Takže poslání na závěr je asi jen jedno:

Je skvělé, když jste připravení na všechno . Ale je možná lepší zmizet na loď do Karibiku, ještě před tím, než se tohle vůbec stane, podobně, jako to dělá Eva ..