Tři oříšky pro Popelku (2017), režie Bryan Singer, podle předlohy Boženy Němcové. Plakáty na tramvajích a v metru, hodnocení na ČSFD 78% – a bylo by i vyšší, kdyby Popelce v klíčové scéně prdnul ten spandex.
A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.
Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových „adaptacích“ vadí.
Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.
Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul – ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.
Tak příště snad o něčem normálnějším.
Takový upřímný a srdečný smích, jaký mě popadl, mi prodloužil život minimálně o pět let.
Články jsou prefektní, měla jsem, co dělat abych se nezačala smát.
Máš bohužel pravdu a tímhle si to vystihl naprosto perfektně. 
[1]:
Tak to me tesi.-D Ten automat musel byt pecka – ona cilena reklama dokaze obcas vazne docela pobavit
Nejhorsi na tom ale je, ze kdyby to fakt nekdo takhle natocil, za pet let uz to bude klasika a za dalsich deset si uz malokdo vzpomene, o cem vlastne byl original …
[2]:Diky
A s tim smichem – pokud se nedostavi alespon jemny usklebek, tak delam neco spatne