Problematika dobrých úmyslů

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že největší potíže zpravidla nastanou, pokud se někoho zmocní dobrý úmysl. Takového člověka je v tomto případě nutné opakovaně třískat přes hlavu uzenou makrelou, dokud ho zmíněné pocity opět nepustí, protože když ho nějak podobně nezaměstnáte, dáte mu prostor k jejich realizaci – a z toho pak bývají skutečné problémy.

Za samostatnou kategorii neštěstí se dá pak považovat situace, kdy pojmete nějaký dobrý úmysl sami, nebo v případě, že vás v tomto směru někdo lapí do pasti. A protože v tomto směru se smůla nevyhýbá ani mě, čas od času kývnu na nějakou pitomost, abych si pak důsledky vyžral do úplného konce, a připomněl si tím, že takové věci dělat nemám.

Zde je třeba podotknout, že věc o které se chci zmínit se stala už před nějakým časem, a myslím si, že by nám to dneska asi tak úplně neprošlo. A samozřejmě, že jsem v tom celém byl já naprosto nevinně.

Ale popořadě.

Čas od času Prahou projíždí moji šermířští známí z Moravy. Není na tom zase tak nic divného, jsou tu tak dvakrát – třikrát do roka, většinou když jedou na nějaké vystoupení. Občas nějaký z Moravanů také někdy přespí u mě v bytě, což v praxi znamená, že když začne svítat usoudíme, že by bylo dobré odložit skleničku, a jít se natáhnout, což se většinou stejně nestane, protože už to ani nemá cenu.

Takže jednoho pátečního večera jsme s Evou seděli v hospodě s Moravany, nálada byla výborná, a bavili jsme se o tom, co nás čeká letos za akce. Velitel Moravanů se zmínil, že příští víkend jedou šermovat na nějaké městské slavnosti do západních Čech, a jestli by se mi nechtělo jet také. Začal jsem tušit nějaký háček, nicméně jsem se optal o co by mělo jít, protože třicítku nedělám. Velitel mi tedy řekl, že budou dělat turnaj, a že by se mu líbilo, kdyby to bylo letos hodně netradiční. A že už mají mongolského válečníka, nindžu a holku s čínským kostýmem, a jemu by se líbilo, kdybych tam byl v kostýmu araba. Popravdě se mi do toho moc nechtělo, protože jednak to bylo daleko, a potom mělo být tradičně vedro, nicméně velitel Moravanů propukal stále více a více v nadšení z této představy. Dokonce navrhnul Evě, aby jela také, a dělala mi tam hurisku, načež Eva odvětila, že to teda kurva ani omylem, a proč si myslí, že vrcholem jejího celoživotního úsilí je vystrkovat pupík na nějakou partu pivních mozolů. Nicméně velitel Moravanů byl vytrvalý, slíbil mi tedy nějakou břišní tanečnici od nich, a že to určitě bude super.

Protože jsem se na to pořád nějak netvářil, použili na mne osvědčenou moravskou nátlakovou metodu, která spočívala zejména v tom, že do mě lili pití do té doby, než mi to začalo připadat jako docela dobrý nápad, a tedy jsem souhlasil.

Eva nakonec pravila, že pojede raději se mnou, aby dohlédla na to, že s tanečnicí nebudu vyvádět nějaké nepatřičnosti – a bylo vše domluvené.

Následující týden byl poněkud pracovně náročný, protože jsem celý týden řešil něco s norským klientem, a protože norsky umím zhruba tak dobře jako nářečí kmene Pygmejů, logicky byla jedinou možností angličtina. Zmiňuji se o tom záměrně, protože v dalších událostech tento detail sehrál jednu z hlavních rolí.

Tedy jsme v sobotu časně ráno vyrazili směr západ, abych dostál svému slovu. Jelo se Eviným autem, už ani nevím proč, a vzali jsme také jejího bratra, který byl na slavnosti zvědavý.

Město samo o sobě je zajímavé snad jen tím, že tam propíchli halapartnou Valdštejna, a místní cikánská omladina dokáže ukrást z pódia rekvizity ještě během představení, což není z mojí strany cílený rasismus, protože to celé bylo policejně zdokumentováno.

Nicméně dojeli jsme, Eva zaparkovala, já se začal rovnou převlékat do kostýmu s tím, že Eva s bratrem jdou zatím na náměstí, a že se potkáme v kavárně. Musím říct, že i když jsem kostým dlouho na sobě neměl, vzhled byl pořád docela razantní, a když jsem si nasadil ještě černé brýle, vypadal jsem docela autenticky na ropného šejka. Pravda byla, že jsem kostým pořizoval ještě v době, kdy se z beduínů ještě legrace dělat mohla, a o nějakých teroristech jste slyšeli maximálně v detektivce z oddělení C.I.5.

Takže jsem vyhledal Moraváky, dozvěděl se podrobnosti o vystoupení a zamířil za Evou do kavárny na náměstí.

Mělo mi být hned divné, že se lidé na mne dívali poněkud zaraženě, a když jsem vstoupil do kavárny, všichni na mne upřeli zrak jako jeden muž, rozhostilo se ticho, jako když metalový fanoušek prokopne své oblíbené kapele v rámci euforie buben, a trvalo to opravdu několik velmi nepříjemných sekund.

Naštěstí jsem pak uviděl Evu s jejím bratrem, takže jsem se k nim přidal, objednal si kafe a žvanili jsme, což po pár minutách bylo očividně společensky přijatelnější.

Problém byl, že Evino bratr měl tou dobou v sobě asi šesté pivo a očividně ho chytila škodolibá nálada. Takže když se blížila hodina, kdy jsme měli vystupovat, řekl jsem, že půjdeme, protože se ještě musím ozbrojit a obrnit. Eva pravila, že ještě musí na záchod a zmizela – takže jsem s jejím bratrem vyšel před kavárnu, abych si zapálil. Poodešel jsem tedy trochu stranou, načež toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než odtrhnout z plechovky piva takový ten hořejšek, kterým se plechovka otevírá, a s ním vyrazil za hlídkou měšťáků, zevlujících ve stínu podloubí. Došel k nim, ukázal jim ten plíšek a pravil, že sice na tyhle věci není odborník, ale že mu to připadá jako pojistka od granátu, a že to právě odpadlo z támhletoho araba.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, takže za chvíli na mě klečeli dva policajti s tím, že jeden mi dával klepeta a druhý mi mířil na hlavu pistolí a hulákal, ať se ani nehnu, což technicky stejně ani moc dobře nešlo. Složili mne totiž ve stylu rugby zezadu, aniž bych měl sebemenší představu co se děje, a pistolník mne anglicky žádal, abych mu předložil nějaký platný pas, což samo o sobě v daném momentu bylo docela absurdní. Odpověděl jsem, že u sebe teď žádné papíry nemám, ale že budou asi v autě. Policista se mne dotázal, kde mám to auto zaparkované, takže jsem odpověděl, že to není moje auto, a že je před tím největším hotelem, co tu mají – a v tu chvíli mi doteklo, že mluvím také anglicky.

Jak jsem byl zpitomnělý z celého týdne, můj mozek mne automaticky přepnul do lingvistického módu, který mi byl předhozen, aniž by mu na tom přišlo něco divného. Policisté se začali dohadovat mezi sebou, jak rychle tu stihnou být pyrotechnici, načež z kavárny vyšla Eva a otázala se, co tady všichni blbneme. Na to jsem už česky odvětil, že to teda do prdele nemám tu nejmenší páru, že v jednu chvíli si zapaluju cigaretu a v té další hraju americký fotbal, ale budiž, nicméně by mne docela dost potěšilo, kdyby mi alespoň někdo prozradil, ve kterém jsem vlastně týmu. V tu samou chvíli dorazil i velitel Moravanů a začal řvát na měšťáky, co si myslí, že doprdele asi dělají, a z jakého důvodu napadají účinkující na městských slavnostech. Policisté byli očividně zaskočení situací, a pistolník se mne silně udiveně zeptal, zda jsem čech. Odvětil jsem tedy, že po té, co mi zvalchovali hřbet si nejsem jistý ani tím, jestli někdy budu žížala, a ani proč si ze mne v tomhle vedru rozhodli udělat trampolínu.

No – jak asi tušíte, Evin bratr se mohl umlátit smíchy, klepeta mi nakonec sundali, já jsem propíchnul nindžu a nechal se porazit od číňanky, přesně jak velel scénář. Vystoupení se líbilo, takže asi to nakonec dopadlo dobře. Eva na břišní tanečnici také nakonec nenašla nic, co by mi mohla otřískat o hlavu, takže jsme se rozloučili a jeli domů.

Každopádně – poučení z dnešního článku je snad jen jedno.

Když se vám totiž nezdá něco hned od začátku, stůjte si za tím. Protože sebelepší dobrý úmysl se vždycky nějak pokroutí a kousne vás do zadku. A pokud zrovna na tohle nejste fanda, nestojí to za to.