Jak už asi ze samotného názvu článku vyplívá, byl jsem se opět mrknout na pálení čarodějnic na Pankráci, a opět to bylo docela výživné.
Popravdě řečeno, nevím, co jsem od toho přesně očekával, protože už minulý rok to nestálo úplně za moc. Nicméně některé věci mají sklon se neměnit, a moje osobní škodolibost v tomto směru není rozhodně žádnou vyjímkou. Plakát tradičně vyhrožoval hudební produkcí, neziskovými organizacmi různého stupně angažovanosti a otravnosti, vstupné zdarma a atrakce pro děti, tedy vše, co by mi bylo blízké mojí částečně cynické a infantilní mentalitě. A aby situace byla skutečným deja vu, s nápadem se letos opět zúčastnit, přišla samozřejmě Eva. Tedy jsem se přistihl v sobotu v podvečer, jak moje kroky míří s Evou po boku na čarodějnice, a jako obvykle to stálo zase za to.
Program počítal s poměrně dost masivní, hudební produkcí, nicméně se nám podařilo dorazit právě v době střídání kapel, takže jsme se začlenili do davu, já se ukryl za maskovací pivo a začali jsme zkoumat okolí. Oheň už v té době byl v obležení buřtomaniakálních rodičů, a musím připustit, že jsme opět zaznamenal v tomto směru doposud nevídané věci.
Tak předně jsem až do soboty netušil, že se dá narvat kilo a půl buřtů na jeden klacek. Pravda, klacek samotný vypadal spíš jako něco, co odervete z lebky statného dvanácteráka, a pupkatému cyklistovi, který se ho právě snažil přemístit přímým přenosem, dával očividně docela zabrat, nicméně nakonec mu do popela ohniště upadl pouze jeden kousek kosteleckého separátu, což se dá považovat za poměrně přijatelný zdravotní kompromis. Další – a nepopiratelně mnohem více ultimátní přístup mne zaujal v případě jedné zasloužilé matky. Servala opracovaný kus dřevěného uhlí z klacku, připlácla shora i zdola poctivou brzdu chleba s kečupem – čím ž jí vznikl takzvaný Buranský Burgr Originál (BBO ™), který byl na výšku dobrých patnáct čísel, na šířku asi jako pálená cihla, a vypadal zhruba stejně kulinářsky lákavě, jako paviání zadek. Paní byla s výsledkem očividně spokojená, nicméně zjevně nečetla japonský manuál, jak k takové věci správně přistupovat. Tedy když zaťala do cihly veškerý svůj chrupový park (což bylo v počtu tak pět až sedm – přiznám se, že jsem neměl odvahu to úplně detailně zkoumat), uhlí jí vyletělo volným koncem z kečupo-chlebového hrobu a praštilo do zátylku kolemjdoucího buldoka. Ten samozřejmě reagoval napůl ublíženě, napůl nadšeně, jediným tlesknutím huby briketu spolknul a odkráčel, k veliké nelibosti té paní, která vypadala na to, že by byla ochotná se o své patentované uhlí porvat na tři kola i s Mikem Tysonem. Nicméně se statečně tvářila, že vytvořit chlebovou pochoutku (což jak víme je jeden silný plátek chleba připlácnutý mezi dva tenké) byl od prvopočátku záměr, a tedy že sem v podstatě přišla jenom mlsat kečup.
Ona koncentrace psů tam byla vůbec docela zarážející. Bylo jich tam skutečně hromada, takže jsem trochu zadoufal, že se mi povede rozkrýt další kus jejich globálních manévrů, a i když se tak částečně stalo, stejně mi to pořád žádný celkový obraz nedává. V každém případě se stal v mých očích hrdinou nějaký kokršpaněl (což poznám i já), kterého to tam očividně moc nebavilo a dával to celkem ostentativně najevo. Nicméně jak jeho majitelka (alespoň to předpokládám podle toho, že ho měla na špagátu), tak i její chlapeček měli na věci poněkud odlišný názor, a dospěli k závěru, že je třeba tyto věci změnit. Majitelka tedy vytáhla tenisák, ukázala ho kokrovi a hodila ho, načež reagoval tak, že se za ním podíval a sedl si bez většího zájmu na zadek. Chlapeček byl zřetelně více sportovního založení a vrhnul se za tenisákem, aby ho pak aportoval zpátky do matčiny ruky. Přesně ta samá situace se odehrála asi tak pětkrát, než chlapeček dospěl k závěru, že tenisák bude házet sám. Po pár pokusech o hod tenisákem, se mu nakonec podařilo trefit kokršpaněla do hlavy, čímž ho nejspíš zaujal, protože kokr reagoval tak, že počkal až chlapeček upadne, načež ho počůral, pokusil se jeho směrem zahrabat zadníma nohama podobně, jako když vykonal potřebu, bacil sebou na bok a usnul.
Popravdě nevím, co přesně si mám o tomhle myslet – a snad mi nějaký kynolog poskytne nějaké vodítko – ale vzhledem k celé situaci se nejspíš jednalo o model „na tohle ti sere Bílej tesák“, což bylo asi tak to jediné, co mi v té chvíli dávalo nějaký smysl.
Jen velice krátce se zmíním o hudební produkci, protože to co následovalo mne zaujalo o něco více.
Tedy první bylo jakési cikánské rapové uskupení. Po jejich zvukové zkoušce, , kde neustále opakovali jednotliví členové „jedna, jedna, jedna, jedna… dobrý.“, jsem sice získal celkem jasnou představu, jak to asi vypadá, když někdo neumí do pěti napočítat, nicméně vážně to nebylo tak zlé. Dokonce bych řekl, že na amatérské uskupení to bylo docela fajn a myslím, si, že lze trávit svůj volný čas daleko horšíma věcma – jako například háčkováním lidových stejnokrojů, nebo dobrovolnou prací pro drogově závislé. Jejich texty ponejvíce dávaly smysl, nebyli ani moc namistrované, ani ukňourané v tom směru, jak jim okolní svět nerozumí, a i když silně pochybuji, že bych někdy vynaložil tolik námahy, abych si jejich tvorbu upirátil z netu, není mi proti mysli si je někdy v budoucnu na podobné akci poslechnout. Jen bych v tomto směru pouze doporučil, aby se drželi rapu, protože v momentě, kdy se pokoušeli o zpívaný refrén, jsem měl pocit, že se mi zuby řadí do fronty po způsobu lumíků na útesu, a vyhlídka na rituální sebevraždu v poměru k dalšímu poslechu, se začala stávat až znepokojivě lákavou.
Druhá skupina na tom byla o poznání lépe – a v zásadě jim nemám z profesního hlediska co vytknout. Bylo vidět (a zejména slyšet), že v tom mají fakt zmáknutý nátisk, vědí jak se na podiu pohybovat a šlapalo to velice dobře. Sice ani jeden ze stylů nebyl můj krajíc chleba (tedy rap a cosi jako RnB Reggae, plus asi další něco, ale u toho už jsem nebyl), nicméně proti muzice jsem tentokrát neměl nijak závažné námitky.
To, co mne však hodně překvapilo, byla naprosto šílená koncentrace zběsilých matek. Odhaduji, že šlo o nejhustší shromáždění ve střední Evropě na jeden kilometr čtvereční, což už je samo o sobě na zápis do Guinnessovi knihy rekordů. Začalo to totiž už v té buřtotvorné fázi, kdy jsme byli svědky nějakého velice vyhroceného sporu dvou okočárkovaných matek, které vypadaly na to, že se na sebe vzápětí vrhnou ve stylu UFC, nebo NWO. Nevím, co přesně bylo předmětem jejich sporu, nicméně podle signálů to vypadalo, že po tom, co jedna z matek použije k první ráně svého potomka, na což druhá matka očividně byla připravená reagovat bíglem na vodítku, po způsobu řemdichu, dojde i na fight kočárek vs. kočárek, což mne osobně by z odborného hlediska docela zajímalo – nicméně jsem byl Evou odtažen pryč, protože bylo nejspíš až moc jasné, komu bych v tomto případě fandil.
Neméně působivá skupinka matek se radovala z muziky, předváděla naprosto šílené pogo-kreace, podávala si mezi sebou špeka, a vůbec vypadala na to, že jsou rošťandy ke sbalení, tedy nebýt smutného pohledu jejich manželů, kteří s pivem postávali u opuštěných kočárku a faktu, že dredule měla děcka (a to i mimina) přivázaná při tom všem na hrudníku nějakým šátkem.
Asi jsem se tvářil fakt divně, protože se mne Eva zeptala, co mne tak zaujalo, načež jsem odvětil, že celkem nic, že jen čekám až některá z nich to dítě fakt zabije, nebo až mu do obličeje nafouká tolik trávy, že spodkem šátku z něj vypadne hašišová šiška, ale v obou případech chci u toho být, protože to bude poprvé, abych viděl jak takové věci fungují naživo.
Eva mne pochopitelně na to konto odtáhla stranou, protože jí bylo jasné, že u mne začínají bujet průzkumnické sklony, zaparkovala nás o nějakých sto metrů dál, což vedlo k tomu, že k nám přistoupila nějaká slečna s kasičkou. A že prý zda zaplatíme vstupné. Dotázal jsem se tedy, zda celá akce není zdarma. Slečna se poněkud ošila a řekla, že tohle přece jen něco stojí a že i když je to dobrovolné, jestli bychom nebyli tak hodní. Eva se tvářila, že tam není a začala se velice zajímat o koruny stromů, takže jsem si povzdechl, ukázal na podium a dotázal se, zda za tohle chce skutečně nějaké peníze, a kde tu mohu reklamovat svůj ztracený čas. Slečna s kasičkou pravila, že to jde na dobrou věc. Zeptal jsem se tedy na jakou, a vysvětlil jsem jí, že v těchto věcech mám vrozenou nedůvěru od té doby, kdy jsem kupoval cosi přes internet, a po dokončení platby mi bylo oznámeno, že jsem přispěl 25 centů na Unicef, což mne fakt dost nasralo. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem požadoval po společnosti svých 25 centů zpět, a to natolik razantně, že než by se se mnou hádali mi nabídli nákup zdarma, na což jsem nakonec přistoupil. Nicméně slečna mi vysvětlila, že dobrovolné vstupné půjde na podporu hospody – a s tím už jsem zase takový problém neměl. Věřím totiž, že hospody se podporovat mají , a sám tak čas od času činím a to naprosto dobrovolně. A protože produkce nebyla vážně tak špatná, za tu desetikačku to stálo.
Vhodil jsem tedy minci do kasičky a poslouchal muziku, když vzápětí přišla jiná slečna s kasičkou a podobným požadavkem. Asi se s Evou známe vážně dost dlouho na to, že vycítila, že začínám mít chuť dělat potíže, protože pravila, že jsme na odchodu a táhla mne pryč. Nicméně jsem se ještě na odchodu stihnul slečny dotázat, zda vypadám jako parkovací hodiny a jestli by její rodiče neměli zvážit navrácení školného, protože je očividně přesvědčená, že „vstup zdarma“ a „výpalné“ je totéž.
Eva mne tedy manévrovala směrem po trávníku, kde jsem zakopl o nějakou silně opilou dvojici studentů, i když to z mého úhlu pohledu spíš vypadalo na párek pářících se rypoušů sloních. Nějaký silně oplácaný mladík se velice snažil vecpat do záhybů zhruba o polovinu většího protějšku, což vzhledem k propozicím, nebyla rozhodně snadná práce. Dvojka vypadala na to, že si to rozdají uprostřed parku, psů, šílených matek, dětí a aktivistů, a vůbec všeho. Tedy jsem se neudržel, pravil jsem, že potěš pánbů, že to zase ta genetika dostává jednou pořádně na prdel, a byl jsem definitivně odvlečen Evou pryč.
Úvaha závěrem.
Vždycky jsem si myslel, že by matky měly být alespoň v rámci daného průměru mentálně stabilní.
Očividně jsem na omylu. Zdá se, že kromě techničáku, by měly matky podstoupit i test mentální příčetnosti, protože to, čeho jsem byl svědkem, už není ani k pláči. Tohle bylo prostě už jenom na pár facek.
Koukám, že je to všude stejné
[1]: Skoda, ze jste si ty usi nevyfotila, z odborneho hlediska (serm, zbroj) by mne docela zajimalo to provedeni
Poslyšte, Choleriku… Eva? Něco mi uniklo?
[3]:
Tohle Vám řekla? Že jako tohle byl ten důvod tý distance a efektů kolem? Ha ha ha. Hele, jestli chcete, já Vám prodám vojetý auto. Je to bezvadnej kauf a Vy jste ideální kunčoft. Uvidíte sám.
[5]: