Někdy mi připadá, že naivita některých vzorků lidské populaci hraničí až se sebezničením. Nepřímo jsem si to ověřil dnes a viděno touto optikou, mne už v žádném případě nemůže překvapit, že někdo věří na něco jako je výhodná půjčka, dobrotivý policajt, nebo přizpůsobivý muslimský emigrant.
Ale abych Vás uvedl do celé situace, musím začít nedělí.
V neděli jsme měli šermířský trénink. Na tom by zase až tak zajímavého nic nebylo, kdybych odpoledne nepomáhal se stěhováním nějakých zbytečností ze čtvrtého patra a zpět, u jednoho kamaráda. Samozřejmě žádný výtah nebyl k dispozici a asi nemusím detailně líčit, že pět pater se zátěží dá docela zabrat, a to je pak celkem jedno, kolik kafí do vás kdo nacpe. Nicméně jsme dostěhovali a šli na trénink, protože sezóna se blíží a tím pádem se po Nás bude chtít nejspíše nějaký výkon.
Vše probíhalo celkem normálně, a protože to šlo nějak podezřele hladce, zbyl nám na konci nějaký čas a řekli jsme si, že si dáme trochu volného šermu. Pokud tento termín neznáte – jedná se o šerm, bez nějakých regulí, či pravidel, kdy se snažíte protějšek zasáhnout jako při běžném, bojovém střetu a on se snaží o to samé. Je to v podstatě jistý druh kumite s tím rozdílem, že samozřejmě zásah nedotáhnete, protože kdyby ano, velmi rychle a citelně by se ztenčila členská základna Vaší šermířské skupiny.
Všechno šlo dobře, endorfin se vyplavoval podle plánu, já měl dobrý pocit z poměru zásahy/zasažen, který vyznívaly jednoznačně v můj prospěch – prostě sympatická neděle. Možná pro tu dobrou náladu, jsem v jednu chvíli použil odsek místo krytu, a už v tu chvíli jsem podle zvuku poznal, že je něco špatně. Kolegova čepel totiž nevydržela a zlomila se, 15 cm čepele pokračovala v plné rychlosti na mojí hlavu a i když jsem stačil alespoň trochu zareagovat, stejně jsem to schytal se vší parádou. Byla to docela pecka, kromě nárazu mi spodek čepele ještě roztrhnul kůži v obličeji, parkety byly za chvíli samá krev, a i když to dopadlo ještě hodně dobře, moc nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl.
Ve chvílích, jako je tato, si někdy říkám, zda bych se na to neměl vykašlat a zvolit něco poklidnějšího, jako například zápas s aligátorem, nebo ruční harpunování velryb. Samozřejmě, že z toho nelze vinit ani kolegu, ani výrobce – prostě vada materiálu se stane. Takže mne položili na zem, začali vysoušet a když jsem po pár minutách přestal protékat a jen si tiše opuchal, zkonstatovali jsme, že to mnohem hůře vypadá, než to ve skutečnosti je. Naštěstí oči a zuby zůstaly bez zásahu, měl jsem jen krvavý šlic přes nos a tvář a potom následné pohmožděniny, které sice nabíraly modrou barvu, ale ani na omak to nebylo nic tragického. Na šití to už vůbec nebylo, a i když jsem vypadal momentálně jako někdo, kdo řešil něco zásadního s Meckie Messerem, schytal jsem už horší věci, je to sice otravné, ale nebylo to třeba řešit nějak hluboce.
Sprcha byla pravda trochu bolestivá, a při pohledu do zrcadla jsem musel konstatovat, že jsem toho pro zvýšení atraktivity u francouzských, renesančních šlechtičen udělal již pro dnešek dost – tím pádem se rozhodl si víc končetin nepochroumat – a šel si lehnout.
Ráno jsem šel normálně do práce, kde jsem samozřejmě vzbudil docela rozruch – nicméně jediný, kdo se odvážil zeptat, co že se mi to vlastně přihodilo, byl Terezčino otec. Odpověděl jsem tedy, že se Eva zastavila pro svoje věci, ale že je to v pohodě, protože konvičku na čaj ve tvaru pandy jsem uhájil, a že až koupím nový nábytek a pračku, bude to skoro jako dřív. Kolega odvětil, že to chápe, že měl podobné drama s rozchodem, jen v jeho případě u toho asistovala ještě policie. Na to mi sdělil, že když za jeho ex zapadly dveře, zazněla rána, jeho přítelkyně si pomyslela, že si prohnal hlavu kulí a až poté, co měšťáci vyrazili dveře jeho bytu vyšlo najevo, že si pouze na oslavu otevíral šampus. Do toho přišel šéf, zeptal se mne, zda jsem v pořádku, řekl, že mne takhle nikam nepustí, protože máme vlastní software a tedy distribuce z dílny Victora Frankensteina nepřipadá v úvahu ani jako prezentace. Odpověděl jsem, že klidně mohu pracovat z domova, jen dnes musím vyřídit jednu firmu, o které vím, že tohle nebude problém. Vedoucí tedy svolil, já se sebral a vyrazil směr Trója.
K tomuhle klientovi jezdím už docela dlouho – majitel je na pohodu týpek, a i když ho úplně ve všem nechápu, v tomhle konkrétním případě si chci být jistý, že všechno funguje tak, jak má. Navíc mi v mailu napsal, že tenhle celý týden bude komplet firma na nějaké teambuildingovém výjezdu, zůstane tam jenom holka na recepci – a tím pádem mám volné ruce a času, kolik jen budu chtít. Že to recepční řekne a tedy v tom formálně není žádný problém.
Tedy dorazil jsem do sídla firmy, s tváří jako Bagdád po humanitárním bombardování a zaparkoval před recepcí. Představil jsem se, řekl jméno firmy, ale slečnu recepční jsem tím ani trochu nezaujal. Nepovažovala za nutné ani zdvihnout oči nahoru, jen mi řekla ať udělám co mám, a dál se věnovala něčemu důležitějšímu, z útrob svého mobilu.
Víte – tuhle slečnu moc v oblibě nemám.
Jednak si myslím, že je poměrně tupá, druhak rozhodně není tak hezká, jak je o sobě přesvědčená a pak – povýšenecké chování moc nemusím, a je mi celkem jedno, zda tohle praktikuje obecní zastupitel, nebo sluníčkář.
Nicméně jsem se dal do práce, za chvíli jsem byl hotový – bylo to celkem jednoduché, takže zbývala poslední místnost, která byla zamčená. Šel jsem tedy na recepci pro klíče. Recepční byla momentálně na cigáru venku, a stále plně zaujatá svým mobilním telefonem. Přistoupil jsem tedy k ní a zaklepal jí na rameno. Recepční cosi zavrčela, dokončila SMS, nebo čertvíco a otočila se mi tváří v tvář.
Na to zaječela, upustila telefon a praštila sebou na zadek, protože nejspíš helloween v březnu úplně nečekala, a podle všeho byla přesvědčená, že jsem do firmy přišel v nějakém lepším stavu.
Nebyla jediná, kdo prožíval infarkt, protože já to schytal z půl metru a když pominu česnek, co měla k obědu, najímat jí jako sirénu na hasičské auto, by mi přišlo daleko účinnější, než jí zaměstnat jako recepční.
Pomohl jsem jí na nohy, a oblažil ji sdělením, že to jak vypadám je její vina, protože kdyby někdy zdvihla zadek z recepce, měla by přehled o tom, co se prostorách firmy děje. Dodal jsem, ať mi podepíše papíry, že zbytek udělám na dálku, protože mne právě v jejich zasedačce napadl panter.
Recepční vykulila oči a zeptala se, zda si dělám legraci, načež jsem poukázal na svůj obličej a dotázal se, jestli na to vypadám a kde si myslí, že jsem k tomuhle asi přišel.
Slečna zmateně kontrovala v tom smyslu, že čidla nic nehlásila, načež jsem odpověděl, že panter zpravidla při příchodu nehoří, ze ZOO zdrhne zvíře každou chvíli a vůbec, že mě to pro dnešek už stačilo. Recepční se zmateně zeptala, co budeme tedy dělat, načež jsem řekl, že nejsem biolog, ale ajťák a tím pádem je tohle její byznys, a ať laskavě příště nenechává otevřená okna. Recepční začala panikařit a jak jsem pochopil tak se snažila i volat policii, což bylo docela zvláštní, protože se ani nenamáhala ověřit si něco tak absurdního, jako že by velká kočka překonala dva alarmy, dvojí oplocení, vyšplhala po hromosvodu tři patra a otevřela si dveře, které jsou přístupné pouze na čip.
Zanechal jsem ji tedy v nejistotě a odjel domů se trochu dát do pořádku.
Víte, normálně takový přístup k lidem neprovozuji, ale přiznám se, že její směska pohrdání a nezájmu o jakékoliv dění mimo mobilní telefon, mne poněkud rozladilo. Asi to bude tím počasím – nebo prostě už vážně potřebuju dovolenou.
Poslání z dnešního článku je snad jediné. Je dobré se občas vymanit ze sevření mobilního světa. Protože když tuto schopnost ztratíte, dokážou vám lidé nakecat prakticky cokoliv.
Já jsem moc dobře věděla, proč se těším na středu
Kdepak, improvizačky na parketách jsou hrozně nebezpečný. My jezdili na Sloup v Čechách v době, kdy to ještě nebyla placená tůristická atrakce ale jen vopuštěnej skalní hrad. Tam si sice člověk mohl nabít hubu ještě džkopádem, ale rozhodně se tam neděly takový hrůzy jako vznikaly na parketách. Mi se třeba stalo, že mi při závěrečnym grupáči "každej proti každýmu" kluk prohnal kord mezi loketní a vřetenní kostí. Problém nastal, když jsem se vrátil domů a zjistil, že si nemůžu lehnout, páč mojí půlku postele obsadil delší dobu absentující kolega. Když jsem z tý postele strhával povlečení, popraskaly mi stehy a šili mi to v noci na pohotovosti. A takovou hrůzu jako vožralýho chirurga na noční bych nikomu nepřál. Kdybych byl na Sloupu, kluci by to mi stáhli a cvičilo by se dál. Kdepak, parkety jsou na prd. Ale dobře se do nich zasekává halberda.
[1]: Dekuji
Jako vzdy mi bylo potesenim
Nebojte se, ono to opravdu jenom hrozne vypada, ale neni to nic vazneho.
[3]:Gotikou jsem kdysi začínal, když jsem skončil jako sportovní šermíř. Ale pak mi přišel martův čtyřúhelník takovej neatraktivní, a taky tahat tu spoustu železa… To šestnáctý století je v tomhle taková kombinace. Kord je širokej a těžkej, kyrysy se sice tahaj, ale ne celá zbroj, v pappenheimce je lepší výhled, kopí a halberdy taky nikdo nezrušil, bez nich by nebyla žádná sranda, odlehčený dvouručáky do toho spadají taky a palaše jsou kurevsky rychlý. Já měl snad nejoblíbenější zbraň schiavonu. To je skoro tak rychlý jako katana a slušně pádný. My jsme (někteří) používali puklice z kotlovýho železa a při šikovně vedený ráně lítaly jiskry až mezi diváky. Děcka pištěly, baby čuměly, fotrům to nebylo jasný…
Já se zas bavim
Panter při příchodu zpravidla nehoří… 
[5]:
[4]:
To sem se posmála
Co se škádlívá, rádo se mívá. Slečně jste se vryl nezapomenutelně do duše a Eva nepíše….
