Paradox genetické tvorby

admin
Tento víkend byl opět těhotný událostmi, o kterých jsem přesvědčený, že v jejich běhu nepadlo zdaleka ještě poslední slovo.
Takže zprávy z první válečné linie – obdržel jsem další email od Evy. Očividně odmlkou sbírala sílu, protože se tentokrát k celé věci postavila čelem a rovnou se mě v úvodu dotázala, kdy už tedy něco podnikneme. Očividně zde nebyl ponechán žádný prostor pro debatu, nicméně v druhém řádku mi bylo sděleno, že na něco osobnějšího momentálně nemá náladu, aby to spolehlivě zazdila řádkem třetím. V tom bylo napsáno, že až do konce března nemá čas, protože bude jezdit po služebních cestách, čímž v mojí maličkosti vyvolala opět lehký chaos. Popravdě řečeno, moc jsem se v tom neuměl úplně zorientovat, tedy jsem odepsal, že naopak já mám zájem pouze o něco víc osobnějšího, protože na všechno ostatní jsem schopný si sehnat lidi a když nemá vůbec na nic čas, moc nechápu, co tedy vlastně vůbec řešíme.
Tak nevím. Buď sem debil já, nebo ona, ona, ona – ale tohle mi pořád nějak hlava nebere. Nebudu se zaobírat úvahou, proč má někdo potřebu Vám soustavně písemnou formou sdělovat, že nemá čas, ani důvody, proč jsem těmito informacemi oblažován zrovna já. Omezím se pouze na konstatování, že jsem psychicky připraven na to, že jednoho dne zazní u mých dveří zvonek, a Eva na mne zahuláká, ať si tu lopatu vstrčím do p***le, jak je uvedeno v přiloženém odkazu.
Nicméně, to o čem bych se dnes chtěl zmínit je Terezka. Jak asi víte, Terezka je kolegovo dcera, a musím přiznat, že mne docela baví, přestože jí nevídám zase tak často. Ono to má většinou docela signifikantní předehru. Kolega přijde do práce, neustále vzdychá, tváří se ustaraně a vůbec vykazuje už po ránu všechny známky hluboké frustrace. Není to zase tak neobvyklé, když tedy pominu fakt, že Nás ostatní takové pocity přepadají až někdy kolem půl třetí odpoledne – nicméně jsem už vypozoroval, že v jeho případě to znamená jen jediné. A sice to, že se pokoušel být rodičem a jako obvykle má dojem, že v tom velmi dramaticky selhal.
Naštěstí tyto pokusy nedělá moc často, protože žije od Terezky s maminkou odděleně, nicméně čas od času ho podobné pudy zachvátí a tedy se snaží nárazově celou situaci zvrátit.
Tedy v pátek ráno dorazil v tomhle stavu a na můj dotaz, cože se stalo odpověděl, že Terezka má o víkendu turnaj. Pak si povzdychl, zeptal se mne, zda nemám chuť se přijet podívat, abych ho psychicky podpořil, a znovu se zahleděl prázdným pohledem na notebook. Mezi škálou dalších povzdychnutí jsem se dozvěděl, že se Terezka rozhodla, že už ji nebaví lakros, ani sportovní gymnastika, a vidí tedy své nejnovější uplatnění na poli horolezectví , a jako platný člen místního paintballového týmu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože u něčeho takového, jako je paintballový turnaj jsem ještě nikdy nebyl, a v kombinaci s někým jako Terezka, z toho koukalo minimálně zajímavě strávené odpoledne.
Takže jsem dorazil ve stanovený čas do kolegova původního bydliště, vyhledal jeho i Terezku, abychom sledovali celý turnaj. Již v úvodu pozorování jsem získal dojem, že píšťalka v celé věci hraje nějakou zásadní roli. Do té doby jsem paintball vnímal jako rekreační záležitost, kdy se dvě party domluví a snaží se navzájem poznamenat nějakým množstvím barviva. V tomhle případě to však není úplně pravda, protože když jeden z lidí zapíská, zaplní se vzduch takovým množstvím barvy, že to vypadá asi jako když slon kýchne se vší razancí do kýblu Primalexu, nebo když se mr. Bean rozhodnul vymalovat kvartýr. Nebyla mi moc jasná pravidla, nicméně bylo znát, že to zúčastněné hráče baví, a tedy jsem popřál Terezce hodně štěstí. Terezka pravila, že s tím nemá štěstí co dělat, nasadila si masku a vyrazila do boje.
Musím říct, že byla vážně dobrá, nicméně deset minut pozorování Terezky, jak systematicky a chladnokrevně likviduje protivníky ve stylu brutální Nikita, no – bylo na tom opravdu něco lehce znepokojivého. Po dalších pěti minutách Vás to totiž přinutilo k tomu, že jste začali na víly, jednorožce, nebo serafíny nahlížet naprosto odlišnou optikou a doteklo Vám v plné míře, jak nebezpečné a zatraceně zabijácké bytosti to asi musí být. Terezka v tomhle směru rozhodně skvěle klame tělem, protože s velkýma kukadlama a téměř éterickým vzezřením to kosila jako Yperit u Verdunu, a kdyby byla starší, a z Prahy, myslím, že bych velice stál o to, aby doplnila řady našeho šermířského uskupení. Netuším, po kom tohle má, protože kolega je na míře bojeschopnosti a nebezpečnosti zhruba někde na úrovni vombata přes pravé poledne, a asi nejúčinnější způsob, jak ho využít v případě válečného konfliktu by bylo ho vybavit puškou, a deponovat ho přímo do řad protivníka. Bylo by tím zaručeno, že nikomu z našich řad nehrozí ani to nejmenší nebezpečí, ale naopak, ztráty v řadách nepřítele budou děsivé. Troufám si tvrdit, že po dvou týdnech, když by se přidal k IS, by už technicky nebylo s kým bojovat a tím pádem by reálně zlikvidoval i migrantské prachostroje, což by z něho prakticky udělalo veřejného nepřítele číslo jedna.
Kolega to celé pozoroval, pil pivo a byl smutný. Na můj dotaz, co se mu nezdá odvětil, že je to naposledy, kdy se pokouší o to být rodičem a že měl něco tušit už tehdy, když byla Terezka malá a on se jí snažil vysvětlit jak dělají zvířátka.
Tehdy se pokoušel vysvětlit Terezce, že kravička dělá bú, prasátko chrocht a slepička kvok. Terezce se to celé nějak moc nezdálo, ptala se, jak to může vědět a zda nedělají něco jiného, když se zrovna na ně nikdo nedívá.Kolega se jí to snažil osvětlit, nicméně to po pár hodinách vzdal a slíbil, že Terezku vezme do ZOO, aby se o tom přesvědčila sama.
Takže skutečně tak učinil a jako každý zodpovědný rodič zaparkoval u stánku s pivem, zatímco vypustil Terezku zkoumat místní faunu. Terezka pobíhala po ZOO, zatímco se kolega družil s dalším vzorkem zodpovědného rodičovství, když se Terezka vrátila s tím, že už ví, jak to celé je.
Kolega se tedy dotázal, co zjistila, načež Terezka odpověděla, že v tom má trochu zmatek, protože méďové a tygříci vydávají úplně stejné zvuky.
Kolega se zarazil a vyzval Terezku, co vlastně za zvuky to vydávají. Odpovědí od dcerky byl zvuk cosi jako „Pfssss“, což ho zarazilo. Tedy odpověděl, že tohle je nesmysl a že méďové dělají brum a tygříci, že řvou. Terezka odvětila, že je to sice možné, ale jen v tom případě, že jsou k Vám obráceni hlavou a odkráčela zkoumat paviány.
Terezčin tým turnaj nakonec nevyhrál a vlastně ani nevím, kdo to vyhrál nebo ne.
Tak nevím.
Mít dceru jako je Terezka by se mi asi velice zamlouvalo. Nejsem si úplně jistý, zda bych z ní nešílel a zda by to bylo zrovna klidné soužití – nicméně Svět spravedlivý není. Nicméně genofond je záhadná věc a pokud nějaké potomky máte, buďte si jistí, že jediné, co stoprocentně nebudou, je Vaše vlastní kopie.

21 thoughts on “Paradox genetické tvorby”

  2. Jj, ženská. Btw, jaký je ročník? Mohu-li (mihu-le? mohy-la?) přispět radou, je možná jediná věc. Ovšem pokud opravdu chcete mít pokoj.

  5. [3]:Baru, rozumím tomu správně, že se hlásíte jako dobrovolnice a bojíte se, že byste byla ta nevinná oběť a smály by se ty modelky? :-D

  6. [3]: Terezka je bozi – jen doufam, ze se o tomhle blogu nedozvi, protoze at vyroste, myslim, ze to bude docela ero. Minimalne odhaduji, ze az ji zacnou zajimat kluci, bude jim davat docela slusnej kour.

  7. [5]: Kdybych byla ta dobrovolnice, riskovala bych Cholerikův infarkt a nebo minimálně prasklou bránici :-) Modelky by se nesmály, omdlévaly by hrůzou :-)

  11. Poslyšte, Choleriku, ženské neuvažují jako lidi. Je to tak, že za všechno můžete Vy. Ona si nepoloží otázku, zda nemá máslo na hlavě. Nikoliv. Jste to Vy, tím jak jste se choval a tím jak jste se tvářil a tím, co jste kdysi řekl. Vy jste jí k tomu (ať už je to cokoliv a kdokoliv) vlastně donutil. Ale ona je velkomyslná a pokudy byste se zachoval správně, byla by ochotná přemýšlet o tom, že Vám odpustí. Ostatně, vždyť to byl jen kamarád a nic to neznamenalo.

  12. [11]: Nejsem si jisty, ze to lze tahle pausalizovat. Neco na tom bude, ale porad si myslim, ze je tam dost promennych, aby tohle neplatilo absolutne.

  13. Vy jste neskutečnej. To asi nebudete moc starej, že jo? Baba, která má takový kecy, pak zmizí a nedá vědět a nakonec se zase zjeví a má znova kecy, je krystalicky čistej příklad prolhaný, prospěchářský coury. Žádný proměnný, který by tam měly co říct nejsou.

  15. [14]: Naopak. Je zajímavé sledovat, že je někdo ještě víc… teď nevim jak to říct, než já, když mi bylo 20. To bych sem moh dávat story furt. Třeba jak jsem žil u jedný rozvedený paničky o 8 let starší a ta se takhle jednou vypravila v půl desátý večer do hospody pro cigára. Vrátila se ve tři, ovšem s jinym chlapem, a kdyby mne nevzbudili (koukni, jak se máme rádi) tak to ještě mohlo dobře dopadnout. Troje dveře, včetně vchodovejch, mne to stálo, jak jsem je s nim otevíral! Pak mne chtěli soudit za lehké ublížení na zdraví (ty vchodové se normálně otevíraly dovnitř a ne ven). A takovejch historek by bylo… Mám pro Vás sem napsat článeček o genezi prasáka?

  16. Hihihihi, tak nevím, co mi víc rozesmálo, jestli článek a nebo komentáře, obzvlášť ty tři nade mnou. Choleriku, Evy se určitě nevzdávejte a vy Bášo.. pište a pište o genezích, ráda si počtu, bude to jistě poučné… :-)  :-)  :-)

  17. [15]::-D No – ocividne oba cerpame z naprosto odlisnych zkusenosti:-D Nicmene, myslenka to urcite zajimava. Rozhodne to neodmitam, jen bych si to nejdrive nechal narozdil od vlady CR posvetit ctenari. Muze byt ?

  18. [17]: Já to napíšu stejně, inspiroval jste mne svojí štěněcí nevinností :-P a když tak to pak dám k sobě.

  20. Nechtěl bych předjímat, ale ausgerechnet tenhle web by se Vám nelíbil… ;-)

Comments are closed.