Rezignace na přítomnost tiku

Někdy mám intenzivní pocit, že drtivá většina nedorozumění vychází nikoliv ze zlých úmyslů, ale z prosté lidské interakce, nebo naopak z její nepřítomnosti. Tedy, volně přeloženo, někdo očekává od toho druhého něco, co nepřijde a to vede pak ke špatné náladě. A nebo se žádaná reakce skutečně dostaví, což zpravidla vede k náladě ještě horší. Za naprosto katastrofální – alespoň co se výsledků týká – se dají považovat taková očekávání, kde na straně jedné je použito pouze náznaků a záminek, s předpokladem, že to protějšku jednoduše dojde. A na straně druhé se zase takové jednání neočekává.

Bohužel se mi tohle v pár posledních dnech přihodilo hned několikrát. Počítám v to pokusy od Evy na dočasnou deponaci mojí maličkosti k jakémukoliv nejbližšímu veřejnému zdroji lihovin, nebo snahu některých klientů o nějakou činnost, kterou v rámci objednávání zpravidla maskují požadavkem jiným.

Problém je, že tohle zrovna moc nefunguje. Jak jsem naznačil, tak lidé fungují na základě svých vlastních předpokladů a v tomto smyslu jsem asi jako většina mužské populace. Tak nějak stále naivně předpokládám, že když někdo řekne černá, má skutečně na mysli černou, ve tři hodiny skutečně znamená ve tři hodiny a zajít na oběd opravdu znamená jít si někam nacpat do hlavy zelňačku, a sem tam nějakou tu vařenou nudli.

Některé věci v tomhle ohledu jsou v mém případě ještě víc tristní, zejména co se svádění a podobných disciplín týká. V téhle oblasti jsem citlivý a empatický zhruba jako lžíce na bagru, a to, že se jsem nějaké slečně nejspíš sympatický mi doteče většinou až ve chvíli, kdy ze mě stahuje trenýrky.

Tyhle věci dělají potíže obecně a to i u lidí, kteří o tom vědí, a tedy je v jejich moci je nějakým způsobem alespoň částečně mít pod kontrolou. O čem bych chtěl napsat dnes je to, když se tyto předpoklady nečekaně protnou s někým, kdo tohle celé navíc pod kontrolou nemá.

Začalo to tedy celé úplně nenápadně, kdy si mne jedna firma vyžádala, zda bych jim nepřijel nějak uživatelsky přenastavit náš software. Že prý paní účetní už je starší, nějak se jí to špatně ovládá a tedy zda bych s tím něco neudělal, aby se s tím dalo pracovat lépe. Bylo mi to divné už od začátku, protože náš software se dá ovládat jak myší, tak klávesnicí, tak i standardním sborem klávesových zkratek, nicméně jsem pokrčil rameny a vyrazil ven z kanceláře.

Měl jsem něco tušit, protože to začalo už cestou v tramvaji. Klient byl na druhém konci Prahy, tedy jsem vylovil mobil, že si ukrátím cestu nějakou hrou. Cesta probíhala normálně, když na jedné zastávce jsem zaznamenal nějaký výkřik. Protože jsem zpitomělý z uprchlíků jako všichni ostatní, očekával jsem nějaký projev agrese a byl jsem připravený na nastalou situaci nějak reagovat. Nicméně nic z toho se nestalo a dveřmi od tramvaje se do vozu procpaly dvě slečny. Obě dvě byly opravdu velice důkladně prostorově řešené a použít termín silně oplácané by šlo jen v případě, kdyby každá z nich vyplivla tu půlku vorvaně, kterou jim jejich krotitel naservíroval k snídani místo sushi. Tohle by samo o sobě ani tolik nevadilo, i když se zbytek tramvaje, aniž by se o to nějak přičinil stal utiskovanou většinou, problém byl, že ta zrzavá měla nejspíš také Tourettův syndrom. Projevovalo se to tak, že v naprosto nečekaných a nepravidelných intervalech zařvala „nó, dobrý!“ a pak normálním hlasem pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Bohužel, zejména její „Nó“ bylo hlasité asi jako když na vás útočí bombardér Stuka, který si pro větší efekt namontoval do křídel místo kulometů zesilovací aparát od Sepultury. Tón jejího hlasu byl také velmi nepříjemný, protože to znělo asi tak, jako když krájíte steak, sjede vám nůž a setrvačností a silou doskřípe až na okraj talíře, takže jsem už po pár minutách uvažoval o tom, že tramvaj opustím a počkám si na jiný spoj.

Je mi jasné, že slečna nejspíš nemohla ani za svoji váhu, ani za zvukové tiky, nicméně její výkřiky byly docela děsivé a divím se, že to někdo v tramvaji neodnesl infarktem. To, že zrzavá slečna každým jekotem vyděsila normální cestující ještě šlo. Po několika zvoláních pochopili, že tohle je asi teď chvíli čeká a tedy se lekali spíše té nepravidelnosti, než řevu jako takového, nicméně zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy přistupovali další cestující, kteří na něco podobného připraveni nebyli.

Prvním úlovkem se stala nějaká paní, která bezelstně nastoupila s telefonem v ruce a zřetelně se věnovala korespondenci. Po prvním zaječení se lekla tak vehementně, že švihla rukou s mobilem stranou, kde praštila sedícího pána do zátylku, až to zadunělo, a srazila mu z hlavy kovbojský klobouk. Paní i pán vypadali na momentální srdeční zástavu, nicméně zrzavá slečna si ničeho nevšímala a dál rozprávěla s kamarádkou. To trvalo ještě dvě zastávky, než k ní naklonil nějaký postarší občan s prosbou, zda by toho mohla nechat. Zrzka na něj vykulila překvapeně oči s dotazem, co prý má konkrétně na mysli, načež mu zařvala „Nó Dobrý!“ přímo do tváře ze vzdálenosti asi třicet centimetrů. Občan se poměrně dost vyděsil a pravil, že to nic, že už se nebude vměšovat a odešel na druhý konec vozu. Vrcholným číslem zrzky však bylo, když do tramvaje vešla s mobilem v ruce jedna mladá slečna. Odhaduji podle tašky na jejích zádech, že to byla ještě školačka, nicméně mobil také třímala v ruce, opřela se o tyč a čekala, až se tramvaj oznámí příští stanici a pojede. Pochopitelně, podle všech platných zákonů se po chvíli ozvalo „Nó Dobrý!“, školačka sebou vyděšeně škubla, její telefon proletěl dveřma od tramvaje na ulici, načež dveře zaklaply a učinili tak školačku společensko -technologicky naprosto nemožnou.

Naštěstí zrzka i s kamarádkou na další zastávce vystoupili a já mírně otřesen jsem dorazil ke klientovi.

Uvítal mne majitel, který se tvářil docela rozpačitě a tedy jsem se dotázal, cože má paní účetní za problém. Majitel mi sdělil, že uvidím sám a skutečně se tak stalo. Zavedl mne do kanceláře k paní účetní, která mi řekla, že se jí nějak špatně trefuje do jednotlivých okének v systému, a jestli tedy s tím nemohu něco udělat. Problém byl, že paní účetní měla na levém oku takový tik, že mi po pěti minutách hovoru začaly slzet oči, jako kdybych právě samopalem rozstřílel dva kamiony s nákladem cibule. Bohužel, očnímu kontaktu se dlouhodobě na tuto vzdálenost prostě vyhnout nelze, a zvláště ne, pokud se od Vás očekává nějaké řešení situace. Vyzval jsem tedy paní účetní, aby mi předvedla, kde je konkrétní problém a věnoval jsem pohled majiteli firmy, který jasně dával na vědomí, že jestli mne tu s ní nechá o samotě, udělám mu něco strašlivě hnusného s jeho vnoučaty, a že to bude s nade vší pochybnost obsahovat letlampu a pár zfetovanejch negrů. Paní účetní pravila, že to je právě ten problém, protože je pravák, a v pravé ruce má nekontrolovatelné záškuby. Tedy jsem navrhnul, ať systém ovládá levou rukou, a bylo mi sděleno, že právě v kombinace levé oko tik, pravá ruka škub dělá celou situaci neřešitelnou.

Velmi silně sem zatoužil po panákovi, zahleděl jsem se do stropu a přemýšlel, jaká jsem to asi musel být v minulém živote asi svině, že se tyhle věci stávají právě mě. Přemýšlel jsem opravdu dlouho, ale nenapadlo mne žádné řešení, které by paní účetní neurazilo.

Nakonec jsem tedy řekl, že tohle vyřešit neumím, že dnešek beru jako bezplatnou konzultaci , sebral se a s pocitem Darth Vadera, kterému právě zatrhli používání Temné strany Síly, jsem odešel pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Předpoklady jsou sice delegovatelné, nicméně to ještě není zárukou, že to bude mít nějaký praktický efekt. Tedy za předpokladu, že nejste Ježíš Kristus.