Možná to má nějakou souvislost s aktuálním počasím, ale posledních pár dní mám dojem, že jsou lidé poněkud podráždění. Pozoruji to i na sobě, a určitým vodítkem k tomuto závěru byla situace, která se udála dnes ráno.

Měl jsem jet za jednou klientkou a připravoval si věci, do toho jsem vyřizoval maily a telefony, plus jsem čekal, až mi dojede oprava jedné databáze, kterou se podařilo totálně zbořit nějaké lokální administrátorské hvězdě. Trvalo to docela dlouho, začínal mne pomalu tlačit čas, když vstoupila do kanceláře naše kolegyně z recepce. To nikdy není dobré znamení, většinou tak činí z čirého zoufalství, nebo z přesvědčení, že se nějaký zapeklitý problém podaří delegovat na někoho jiného.

Tedy vstoupila s tím, že na recepci podupává nějaký klient a poměrně dost vehementně se dožaduje technika. Problém byl v tom, že klient byl z Egypta, česky neuměl vůbec, anglicky jen trochu a chtěl někoho, kdo mu vysvětlí krok za rokem, jak se náš software vůbec ovládá. To, že naše firma pro tyto případy pořádá několikastupňové školení očividně vytěsnil, prý je pan Muhammad il něco (vážně nejsem na tenhle druh jmen expert) velmi nespokojený, hlučný a požaduje v tomto směru, aby se mu někdo okamžitě věnoval.

Pravil jsem tedy, že jestli je to Muhammad, ať se pomodlí k Alláhovi, nebo ať si přečte manuál jako každej normálně myslící tvor, že jedno nebo druhé určitě zabere, a na kraviny že nemám čas, protože musím řešit skutečné problémy. A že to poslední na co mám momentálně náladu, je dávat zdarma školení někomu, který nemá ani natolik slušnosti, aby se obtěžoval něčím takovým, jako je sjednat si schůzku. Dodal jsem ještě, že pro tyhle situace má firma stanovené postupy, já mám narvaný diář tři týdny dopředu, ale jestli to kolegyni potěší, mohu řvoucímu synu pouště při odchodu za platící klientkou, fláknout jednu přes hubu.

Jest mi poněkud záhadou, jak recepční vytušila, že se egypťanovi skutečně věnovat nehodlám, nicméně řekla, že to s ním zkusí nějak domluvit, ale je si víc jak jistá, že se to bez stížností neobejde. Odvětil jsem, že jest mi to v jeho konkrétní případě srdečně šumák, ať si jde stěžovat klidně až na nádraží do Brandejsa, že úkoly na mne naházelo šéfstvo, a jestli chtěli v mém rozvrhu mít pro tyhle situace nějaký prostor, měli mi ponechat v diáři alespoň čtvrt hodiny na oběd.

Kolegyně se tvářila poněkud poplašeně, nicméně jsem databázi odeslal a vyrazil za klientkou, přesně jak mi velel rozvrh.

V tramvaji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně událo. Normálně totiž po ránu až tolik rozladěný nebývám, nicméně připouštím, že po celé sezóně a chytání psů ze vzduchu se cítím poněkud vyčerpaně, a nepřítomnost Evy mi v tom nijak výrazně nepomáhá.

Je to zvláštní.

Pokud se v mojí realitě Eva vyskytuje, je ponejvíce totálně na zabití, a v zásadě se na samotu těším. Nicméně Eva je v tomhle směru zřejmě něčím nakažlivá, a i když její, byť občasná přítomnost sebou generuje značnou řadu problémů. Člověk se prostě musí smířit s tím, že když si chcete sem tam rozsvítit žárovku, tak se holt musíte vyrovnat s faktem, že si zahráváte s něčím, co považovali američané za nejlepší nápad, hodit na Hirošimu.

Každopádně dorazil jsem za klientkou do kanceláře a dozvěděl se, že by si přála přenést celé účetnictví do jejího notebooku, protože jede na dovolenou a má v plánu pracovat na chatě. Požádal jsem ji tedy, aby mi notebook nejprve ukázala, protože se současnými změnami to možná nebude až tak jednoduché, v čemž mi bylo vyhověno.

Bohužel mi předhodila něco o výkonu , i hmotnosti tvárnice, velmi aušusové značky, a se systémem Windows Vista. Pravil jsem tedy, že pokud je to její výslovné přání, že jí účetnictví převedu, ale že to nepovažuji za dobrý nápad, a že bych určitě ze stávajícího PC původní účetnictví nemazal. Paní řekla, že má bohužel jen jednu licenci, a tedy ji jiná možnost nenapadá, takže jsem odpověděl, ať si alespoň v PC ponechá zálohy, což se zpětně ukázalo jako dobrý nápad.

Tak jsem se pustil do práce, a šlo to opravdu velice pomalu. Paní účetní nejspíš reagovala na to, jak útrpně jsem se tvářil, a připustila, že notebook je poněkud letitý, ale že jde hlavně o tu přenositelnost. Odvětil jsem tedy, že dle mého soudu se rychleji pohybují i pyramidy, a aby se moc nedivila, kdyby jí tu začal divoce pobíhat po kanceláři Indiana Jones. Dodal jsem ještě, že to není zase tak špatné, nicméně větší dynamiku má i Šikmá věž v Pise, a zda by nezvážila přejít na něco na bázi mravenčí farmy, protože jsem přesvědčený, že by se tím výkon nejméně ztrojnásobil . To paní účetní pobavilo, takže nakonec jsme to celé přetáhli do notebooku, já jsem vyplnil papíry a vydal se zpět do firmy.

Zhruba za čtyřicet minut mi paní volala, zda bych nemohl přijet zpět do kanceláře, a účetnictví ji znova obnovit na původním PC. Měl jsem volno, takže jsem řekl proč ne a zeptal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že se paní po mém odchodu chystala na dovolenou, naložila auto a vydala se zamknout kancelář. Když ale přišla zpátky k vozu, našla na sedadle řidiče cihlu, vymlácené okénko, a notebook s kabelkou byly pryč, a tím pádem celé dopoledne bylo jen přehlídkou ztraceného času.

Netuším, zda je zrovna tohle dobrý začátek dovolené, nebo jestli se jednalo o nějaký neziskový program na podporu sociálně vyčleněných, nicméně jsem si povzdychl a zase klientce v kanceláři účetnictví zprovoznil. Dokonce jsem si za to ani nic neúčtoval, protože jsem nabyl dojmu, že na jeden den bylo překvapení až dost, rozloučil se a vracel jsem se do kanceláře.

Tak nevím.

Namísto poslání mi tu přistála jen úvaha.

Možná je být protivný snažší, na lidi které máte rádi, než na někoho, kdo Vám sice hodně leze krkem, ale je Vám nařízeno, že se to nesmí. Mám dojem, že tohle jde totiž jen do určité míry, než začnou vzduchem létat hlavy, a v tomhle případě to rozhodně nebude žádná metafora. Paradigma toho, že cihla k rozbití okna, je legitimní nástroj obživy bude nejspíš fungovat do té chvíle, kdy se ten první rozhodne aplikovat v praxi Humeovu břitvu.

Tak snad příště o něčem veselejším…

Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt – jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.

No – on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko – lokálně patriotický.

První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.

Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet „n“ lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.

Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.

Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.

Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.

Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.

Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.

Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.

Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně – právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední …

Počátek dnešního pracovního dne ve mě vzbudil celou řadu úvah na téma, o kterém bych se rád zmínil. Vrtá mi to už delší dobu hlavou, a rád bych i v tomto případě dospěl k nějakému závěru, i kdyby tím závěrem mělo být konstatování, že to žádné řešení nemá.

Totiž co se stalo.

Do práce mi to trvá zhruba 30 minut tramvají, a teď díky EET všichni lítáme jako hopík na cracku, který někdo nedopatřením zapomněl vyndat z odstředivky. To se bohužel začíná pomalu projevovat na celkovém stupni únavy materiálu, a v zásadě i obecnému nadšení pro vládní experimenty, které prostě přebíráte od klientů, kteří jsou jeho terčem. Já osobně o tom také valné mínění nemám, ale firma z toho má peníze, a tedy k tomu formálně nemohu zaujmout jiný, než neutrální postoj.

Každopádně -poslední dobou cestu do práce využívám zejména ke spánku. Samozřejmě tak činím za předpokladu, že urvu nějaké místo k sezení, nepilotuji zrovna firemní vůz, nebo když se nějakému řidiči tramvaje mne nepovede sestřelit na podlahu, jak jsem se již zmínil minule. Takže jedu ráno tramvají, polodřímám, když ke mne poměrně hlasitě doletí následující oznámení:

„Masáku, ty debile, přestaň tahat a sedni si už laskavě na prdel.“

To ve mě vzbudilo celou řadu otázek.

Když pominu fakt, že někdo požaduje po Muchomůrce z čeledi štítkovitých, aby přestala vykazovat nějakou silovou aktivitu – a následně, aby použila část anatomie, kterou prokazatelně nemá, proč tak činí v tramvaji, v sedm hodin ráno.

Dumal jsem o tom poměrně dlouho, až mi to nedalo, otevřel jsem oči a zjistil jsem, že Masák je ve skutečnosti pes. Byl připřažený k nějakému kočárku, kde se ho jeho odredovaná majitelka snažila nějak umravnit, což se očividně nelíbilo ani jedné ze zúčastněných stran.

Nicméně mne to přivedlo na úvahu, proč dávají majitelé svým mazlíčkům tak zavádějící jména.

Víte – vždycky jsem byl přesvědčený, že se v mém okolí pohybují převážně příčetní lidé. Když ale přihlédnu k tomu, jak svoji zvířenu pojmenovávají, začínám o této teorii mít určité pochybnosti. Sice chápu, že jména zvířat nejspíš nemají zákonitosti přísné logiky, a někdy vznikají na základě asociací – nicméně by mne občas zajímalo nahlédnout do mysli těch, které zrovna tohle vymýšlejí.

Pravdou je, ze Madlenka pes, Máň želva, nebo kočka, která nám s Evou dovolila u sebe v bytě bydlet (pojmenovali jsme ji Esmeralda Zlopočasná), z toho vyšli ještě celkem docela dobře. Potkal jsem však i jména, která mi moc ke druhu nepasovala, ale nikdy mne v zásadě nenapadlo pátrat po jejich původním významu.

Takže znám Žolíka (kůň – a asi nejspíš kluk, protože holku bych tipoval spíš na Harley Quinn), Grizzlyho (sklípkan), Himmlera (potkan), Kyselinu (kočka), Brko (gekon), Tirpitze (perlorodka), Žížal (krajta – a nejedná se o překlep, protože je to prý kluk, i když teda fakt netuším, jak se to v těchto případech pozná). Namátkou si ještě vybavím Teflona (fretka), Pralinku (kráva, což není žádný jinotaj, ale to, co poskytuje ve face-to-face módu mléko) a pak nesmím zapomenout také na Přestaňokamžitěhrabattymalejhajzlenebotěpřísahámbuhspláchnuuždozáchoda, což je Křečík džungarský.

Divné je na tom to, že většina z nich na to jméno slyší, nebo minimálně na něj reagují. U té perlorodky si tím sice nejsem tak úplně jistý, nicméně se zdá, že se tím jménem už smířila a tedy v tomto směru nevykazuje žádné větší potíže. Jak je to přesně u koček také nevím, vypozoroval jsem, že reagují na své jméno selektivním způsobem, nicméně to přisuzuji faktu nedokonalosti lidské mluvy. Pokud by totiž lidská řeč byla podle pravidel kočičí fonetiky, nejběžnější jméno kočky by znělo zřejmě jako zvuk zabuchnutých dveří u lednice, protože na tento zvuk kočka reaguje okamžitě, i uprostřed kryospánku, v sondě obíhající Jupiter. Tři dny po klinické smrti.

Nicméně nejpodivnější pojmenování zvířete, se kterým jsem se setkal bylo Juchajda. Juchajda byla kočka, ve vesnici kde máme chalupu, pojmenovala ji tak blízká sousedka, i když tedy vážně netuším proč. V každém případě byla Juchajda skalním archetypem obecní kočky, tedy pravidelně těhotněla několikrát do roka, nechala se přikrmovat celou vesnicí a vůbec, kdykoliv přišla na inspekci, působila tak, že patří výhradně a výlučně k Vám.

Díky tomuto stylu života, se Juchajda samozřejmě několikrát do roka nevracela domů právě na čas, což její majitelku dohánělo k občasným záchvatům hysterie. Tedy jednoho letního večera, když se Juchajda neobjevila do deseti večer, začala majitelka obcházet celou vesnici s pokřikem „Juchajda! Juchajda! Kde je ta debilní kočka !“

To by samo o sobě nebylo zase tak zlé, kdyby shodou okolností na dolním konci vesnice neměl jeden nadšenec na víkend pozvaný taneční folklórní sbor, kterého byl členem, na grilovačku. A na horním konci vesnice zase využila dcera majitelů domku faktu, že odjeli na Jadran, a uspořádala pro sebe a partu punkerů mejdan. Obě party byli už patřičně připité, takže po čtvrt hodině hledání kočky se rozhodli nezávisle na sobě Majitelku patřičně podpořit. Tady ozvalo se odkudsi majitečino zoufalé „Juchajda!“, a hned vzápětí na to Juchajdá! řev od punkerů, následujícím Juchajda!Juchajda!Héééj!, z druhého tábora.

Neskutečný kravál se linul celou vsí, vzhůru byli všichni skoro až do půl čtvrté do rána, i když to majitelka kočky vzdala někdy kolem půl jedenácté. Stačilo totiž, aby se na chvíli jeden, či druhý tábor odmlčel – a začalo juchajdování nanovo. Samotná kočka, nositelka jména se mezitím vrátila sama domů, spala na křesle, kde ji majitelka vyčerpaná nočním pochodem nalezla.

Tu noc padlo hodně Juchajdá, a ještě víc slangových termínů od probuzených vesničanů, nicméně ty samozřejmě uvádět nehodlám.

Každopádně poučení z dnešního článku je jasné. Pokud toužíte pojmenovat domácí zvíře nějak extravagantně, dělejte to prosím s rozmyslem. Muže se totiž stát, že pro samou popularitu nebude vědět kam dřív skočit, a nemůže to skončit jinak, než jeho zklamáním.

Popravdě nevím, jak pořádně začít.

Nestává se mi poslední dobou totiž zase tak často, že by se mi film, a natož ještě animák, skutečně líbil. Zootropolis mne překvapilo velmi příjemně, a i když se jedná podle mého soudu o jednohubku, která se v mém archívu filmů nemá šanci udržet, rozhodně ji mohu doporučit. Film má totiž hned několik vrstev, které jsou tak důmyslně propojené, že jsem přesvědčený, že si tam skutečně každý divák najde to své. Pokusím se proto nespoilovat, a jen se zmínit o pár věcech, které mne skutečně zaujaly.

Zootropolis bych nejspíše žánrově popsal jako detektivku pro děti, a také se to celé tak od začátku snaží tvářit.

Je tam toho ale mnohem víc.

První z věcí, která mne celkem nadchla, je naprosto skvěle promyšlený alternativní svět zvířat. Tohle vypadá zdánlivě jednoduše, ale tvůrci si s tím dali skutečně hodně práce, jak by tato paralelní realita mohla fungovat. A skutečně funguje. Není to totiž jen nějak plytce nadhozené „takhle to je a prostě se s tím smiřte“, ale opravdu promyšlený kosmos, kde vše do sebe logicky, i funkčně zapadá. Ať se jedná o politický systém, přes dopravu (kde je zohledněno vše, od velikosti jednotlivých zvířecích druhů, po místa jejich přirozeného prostředí), až po umístění jednotlivých ras ve společnosti. Aby to nebylo zavádějící, tohle trochu upřesním. Tedy namátkou – starostou Zootropolis je lev, pouliční šmelinář je lišák, bankéři jsou křečci – prostě Disney se drží bajkových archetypů. Ovšem jen zdánlivě. Celý svět zvířat je totiž protkán mnoha odkazy a vtípky na lidské uspořádání světa, kterých si pozorný divák možná všimne, ale možná také ne.

Namátkou bych upozornil třeba na značku chytrého telefonu, kterou používá hlavní hrdinka, nebo na song, který poslouchá ve své MP3. Tohoto pomrkávání je tam skutečně po celý film opravdu veliké množství, a vážně jsem se při tom bavil.

Také jsem byl spokojen zejména s tím, že vtipy jsou tam vypointovány až do konce, i když je možné, že úplně finální post-pointy méně pozorný divák nezaznamená. Ale je to tam, a připouštím, že se tohle hned tak u nějakého snímku nevidí.

Druhá věc, kterou bych rád nadhodil je vizuál. Je skvělý. Na celém snímku skutečně musela makat celá počítačová farma mnoho týdnů stejně tvrdě, jako parta veslařů na triéře, když se kapitán rozhodnul vyzkoušet nové vodní lyže. Vyrenderovat každý lístek stromu, kapku vody, nebo chlup na tváři hrdinů, muselo opravdu stát hodně času a výpočtů, protože to vypadá naprosto fantasticky. O mimice se ani nezmiňuji, očividně byla přizpůsobena hereckým výrazům, ale ani v tomto případě jsem v tom neshledal nejmenší vadu na kráse.

Zootropilis se i při tom všem stíhá tvářit, jako pohádka pro děti, což je přesně ten lehce zchrupnutelný rozměr. Dětem se to bude líbit, rodiče pobaví skryté vtípky a ti skuteční rejpalové (jako jsem třeba já), tam dokonce najdou i další věci.

Ale …

Narazil jsem tam také na několik klišé, které jsou mi lehce proti srsti. Zdůrazňuji, že jsou to věci, které vadí možná jenom mě osobně a tedy je nehodlám vydávat, za nějakou obecně platnou pravdu. Je to jenom blbá pohádka od Disney studios, ze světa, který ani neexistuje, že ?

Příběh vám říká, že až máte před sebou jakákoliv protivenství, se správným úsilím a entusiasmem, je možné vše. Proti tomu celkem nic nenamítám. Nicméně pokud to úsilí zahrnuje spojení s mafií (bez kterého je v podstatě zápletka neřešitelná), vydírání, a dokonce popření pravidel, a vůbec celého systému, je to celkem v pohodě.

Tedy pokud se jmenujete Sherlock Holmes, Phil Marlowe, nebo John Wick. Fuck the system je v tomto případě celkem v pořádku, ale nejsem si jistý, že účel světí prostředky je úplně košér i v Disneyovce, pro malé děti. Možná je to inspirativní a správné pro černošské, skara afroamerické, sakra arabskoamerické, sakra portorikán -uprchlicko -dopytle, todle prostě vzdávám, už se v tom nestíhám orientovat, co se teď vlastně momentálně smí říkat, nebo jakou kravinu si zase vymysleli, ale tak nějak mi to nepřijde jako model, který by měl být nějak heroický, zejména jako typické chování, nebo něco extra následování hodného. A už vůbec ne v případě, když se jmenujete Judy Hopps, a jste čerstvý policejní rekrut.

Druhá věc, která mi ne tak úplně sedla, je otevřený multikulturalismus Zootropolis. Není to totiž až tak úplně jednoduché. Z celého kontextu je jasné, že všichni žijí pospolu a v harmonii (chápejte býložravci i dravci), všichni jsou si rovni a mají stejná práva i povinnosti. Nicméně někteří jsou si rovnější než ostatní, a o to, jaký jste druh se opravdu jedná až na prvním místě, ať jde o ovci, opičku, nebo buvola. Nějak nevím, zda je to otevřená kritika současné situace světa lidí, nebo o opravdu velmi naivní glorifikaci sebemrskačského sluníčkového trendu.

A poslední věc, kterou bych tu zmínil je překlad. Viděl jsem film jak v originálním znění, tak v českém dabingu a neumím posoudit, která verze je lepší. Mě osobně se více líbila česká verze, ale připouštím, že to mohlo být i tím, že v originále mluví hlavní postavu Ginnifer Goodwin, a já tu ženskou prostě nemám rád. Ona za to samozřejmě nemůže, nikdy mi nic špatného neprovedla – ale prostě některé herce máte v oblibě, a jiné ne. To, co je z mého pohledu naprosto fatální je překlad, nikoliv dabing jako takový. U toho jsem docela dost trpěl, protože to byl přesně ten typ překladu, který udělal z Chewbaccy Žvejkala, a doposud se divím, že Mistra Yodu nepřeložili jako Pana Jóda, z tabulky periodických prvků, nebo Mace Windu, jako Plácačku Větru.

Takže závěrem.

Zootropilis rozhodně mohu doporučit. Není to ani ztráta času, ani peněz. Má to hodně co do sebe, není to nudné a myslím, že se většinu času budete dobře bavit. Za sebe dávám 70% , což je velmi slušný výsledek na skotačení renderovaných postaviček.

Tak příště zas o něčem jiném.

Impulsem, pro napsání dnešního příspěvku, se stal tento článek.

Popravdě nejde celkem o nic nového. Podobné věci se dějí už dlouho, a pokud se k tomu mohu vyjádřit sám za sebe, za některé fórky se dává rovnou přes držku, a tenhle druh k nim podle mého soudu patří.

Tedy – jak jste již asi zjistili, s černým humorem celkem žádný problém nemám. Jsem však toho názoru, že by to i v tomto případě mělo být v první řadě vtipné, a také že existuje něco jako je vkus. Pokud se baví však pouze jedna ze zúčastněných stran, zatímco druhá má zaděláno na srdeční příhodu, opravdu mi to moc legrační nepřipadá. Nicméně mi článek připomenul něco, co se přihodilo bývalému kolegovi ze skupiny, a je to tedy už nějaký ten rok zpátky. Když na to celé však nahlížím současnou optikou, přijde mi to i po letech jako naprosto validní řešení, jak se s celou situací vypořádat. Je mi občas skoro líto, že se podobné způsoby nepraktikují častěji, protože by to ušetřilo spoustu problémů a času.

Netvrdím, že se jedná o nějaké řešení univerzální, nicméně jako funkční se poměrně osvědčilo.

Už na základce se dozvíte spoustu užitečných přísloví, které zpravidla neberete na zřetel. Pravda, některá jsou poněkud problematická, či zavádějící. Doposud jsem přesvědčený, že vrabec v hrsti je mi stejně k ničemu, jako holub na střeše – a tedy nevidím, nějaký zásadní důvod, proč to preferovat – tedy pokud vrabec není nějaké slangové označení kuše s optikou, kterou se zmíněný holub dá ze střechy sundat. Také již zřejmě přísloví o volání do lesa poněkud pozbylo aktuálnosti, protože si nevybavuji nikoho, kdo by podobné věci někdy praktikoval, a dokonce neznám jediného kováře, který by měl na dvorku koně, který by vykazoval nějaký druh mobilní aktivity, natož bez bot.

S tím hrubým pytlem si zase tak jistý nejsem, protože tohle se dá vzhledem k tomu, kolik je na internetu dostupného porna dá interpretovat všelijak, a i když mne osobně primárně přijde na mysl pytel boxovací, chápu, že zejména mladší ročníky to tímto způsobem postavené mít nemusí.

Každopádně někdy opravdu padne kosa na kámen, a je lhostejné, zda tou kosou myslíte momentálně teplotní podmínky.

Ale k věci.

Celá situace se přihodila jednomu bývalému kolegovi ze skupiny. Pokud se pozastavíte nad slovem „bývalému“ vězte, že to nemělo žádnou návaznost na popisované události, prostě se mu přihodilo potomstvo, a tedy to s tímhle případem nijak nesouvisí.

Takže, kolega jednou kráčel na trénink a moc se na něj těšil. Shodou okolností si totiž zakoupil nový, vikingský meč, a už se nemohl dočkat, až ho otestuje na dalších členech skupiny, což jest na nás. Pokud to neznáte, je to taková hodně pádná kolejnice, která při správném použití dokáže srovnat i Robocopa do latě, nebo posloužit na nějaký čas, jako vyspravení pilíře železničního mostu.

Bohužel šel kolem nějaké školy, kde zrovna probíhalo cosi jako poslední zvonění, nebo majáles – popravdě se v tomto druhu studentských oslav neorientuji – nicméně fakt byl ten, že studenti v maskách pobíhali po ulici, kde zastavovali kolemjdoucí, a požadovali po nich nějaké drobné, v čemž jim bylo z valné části vyhovováno.

Problém byl, že tam takto nejspíš pobíhali už od rána, v mezičase se posilňovali vodkou, a tedy míra jejich interpretace toho, co je zábavné se nejspíš poněkud měnila. Asi nejvíce agresivně si počínala skupina studentů, právě přestrojená za vraždící klauny. Měli to docela zmáknuté, od motorové pily, přes bejsbolku, až po velké kuchyňské nože a gumové masky. Takže si vždy vybrali nějaký osamělý cíl – třeba paní na procházce se psem, ke které se tryskem přiřítili, a obklopili ji a požadovali drobné, v rámci posledního zvonění. Osobně si myslím, že je to jistá příprava na možnost, že by se jim podařilo sehnat zaměstnání v Ose, nebo na Ministerstvu pro životní prostředí, aby si vyzkoušeli, jak funguje vybírání výpalného, bez poskytnuté protihodnoty, v praxi.

Každopádně kolega ze skupiny se stal také terčem této skupiny, nicméně je ignoroval a šel si dál po svých. Studenti, zřetelně povzbuzeni alkoholem a nedostatkem zájmu, na jeho osobu prohodili několik nelichotivých hodnocení, a vraceli se vyhlédnout si další oběť. To vše by asi skončilo bez dalšího incidentu, kdyby jeden z klaunů kolegu na závěr nepocákal ještě vodou.

Kamarád šel sveřepě dál, a byl čím dál tím víc naštvaný. Ušel ještě tak třicet kroků, než připitá partička našla další potenciální oběť vydírání, a s hulákání se k ní rozeběhla. To už kolega nevydržel, tasil meč a za řevu „Odiiiin!!!“ se vrhnul proti gangu v gumových maskách.

Pokud se proti Vám žene vlasatý a vousatý viking, není to rozhodně něco, co by vás úplně uklidnilo, a když se na Vás žene s mečem v ruce, tak už vůbec ne. Skupinka vraždících klaunů totiž zjistila, že se náhle ocitla na opačném konci potravního řetězce, ti méně opilí zahodili co měli v ruce a práskli do bot, a těm více ovodkovaným stačilo pár švihnutím meče vyrazit to, co měli v rukou – a už se jim také prášilo za patama.

Trochu to připomínalo přímý přenos z Olympijských her, kde se také ozve výstřel, a následně se deset černochů vší silou snaží utéct někam pryč, ale v tomto případě by bylo přirovnání o čertovi, jak mu činit dobře, bylo celkem na místě. Poslednímu studentovi na místě, schoulenému do klubíčka, pod napřaženým mečem vikinga povolil svěrač, což kolega nesl poněkud nelibostí. Vliv ducha Erika Thorvaldssona, ho opustil, když viděl, že se před ním choulí jen zpovykané děcko, schoval meč a odešel. Na trénink dorazil klidný, jen s lehnou pachutí toho, že i musel usušit mikinu.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé.

Asi vážně nepotřebujeme víc policajtů, nebo kamer. To co potřebujeme, je víc vikingů.

Myšlení některých lidí je mi skutečně záhadou, i když připouštím, že mi čas od času přijde naprosto fascinující. Ještě lepší je to v případě, kdy to od dotyčného naprosto nečekáte a najednou zjistíte, že ve svém vlastním vnímání světa máte pořád co zlepšovat.

Tady bych to asi měl vzít více zeširoka, abych Vás uvedl do problematiky. Jsem zastáncem teorie, že každý člověk, bez rozdílu toho, jakou má společenskou úlohu, či postavení, má určitý typ uvažování.

Jako příklad bych asi uvedl, že pokud je Vaší profesí být katem, celkem se k tomu hodí i to, když jste také sadista. Sice to z Vás nedělá automaticky nejlepšího kata na světě, ale tak nějak se alespoň budete každé pondělí, do práce těšit.

Svůj způsob myšlení bych asi nejspíš označil, jako zločinecké. Samozřejmě, že to neznamená, že neustále přemýšlím nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyloupit Fort Knox. Popravdě řečeno americké zlato je mi srdečně šumák, a i když jsem už na to asi přišel, stejně nevím ani za co bych to vůbec utratil. Zločineckou mysl totiž obecně nepovažuji vůbec za nic špatného, protože to naopak nutí další zločinecké mozky k protiakcím, a tedy si myslím, že to věci posouvá směrem kupředu.

Nechápejte to prosím špatně. Kdyby zločineckou mysl neměli soukromí detektivové, nebo elitní policisté, je víc než jisté, že se jim pachatele také odhalit nepodaří. A kdyby tento způsob myšlení neměli ani spisovatelé detektivek, svět jako takový by byl ochuzen o spoustu zajímavých knížek a filmů. Zločinecká mysl vám totiž sama servíruje alternativní možnosti, pokud nejste spokojeni se stávajícím systémem a stavem věcí, což já osobně, ve většině případů skutečně nejsem.

Nicméně nerad přiznávám, že jsou v tomhle směru někteří lidé ještě mnohem dál než já, a právě o jednom z nich bych se v dnešním článku rád zmínil.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Počátkem léta jsem byl vyslán za jedním klientem, který byl označen jako problematický. Popravdě mi to tak nepřišlo, protože mi připadal docela v pohodě, jen bylo potřeba pochopit, že věci kolem byznysu, řeší opravdu v jiném měřítku. Klientova živnost – i když nutno říct, že spíš než živnost to byla vášeň – byl prodej lodí. Nemluvíme tady však o nějakém prodeji veslic, kterými můžete v polední pauze drandit po Botiči. Prodával všechno možné, od lodního zvonu, až po krávy velikosti Bismarcku, a teprve až tady jsem pochopil relativitu ceny. Lodičky jsou totiž naprosto jiný svět, a také nabízelo by se říct, že i jiná cenová liga. Nebylo by to však úplně pravda, protože tohle není vůbec jiná liga, tohle je úplně jiný sport.

Tedy jsem se jednoho jitra ocitl v paralelním vesmíru, kde se řeší naprosto odlišné věci. Bylo to asi takové, jako kdyby jste při koupi sekačky na trávu, řešili kromě výkonu a počtu koleček, jakou barvu bude mít – míněno to vrčidlo od Moutfieldu – panty od hajzlíku, a zda mu přídavné trysky z Challengeru poskytnou o něco málo lepší vlastnosti, při konfrontaci s kopretinou. Rozumím tomu, že při této cenové relaci jsou takové věci důležité, ale těžko s těmito problémy najdete odezvu u normálního smrtelníka.

Nicméně, náš klient řešil poněkud osobnější problém, a to poměrně obscénně biologické povahy. V místě, kde měl prodejnu, a zároveň zaparkováno několik ukázek opravdu drahých lodí, se totiž usadila nějaká kolonie racků. No – podle mého názoru to na racky bylo moc velké, navíc asi i nesprávné barvy – ale kdo jsem já, abych se s klientem přel.

Moje ornitologické znalosti se omezují v zásadě na poznatek, jak omráčit pštrosa (jak asi víte, vylákat na beton, a udělat na něj BAF), a toho, že dokážu rozpitvat španělský ptáček. Každopádně, pokud lze v něčem spatřit důkaz evoluční teorie, věřím tomu, že ptáci se skutečně vyvinuli z dinosaurů, protože jsou to pěkně agresivní a zlomyslné bestie. V případě klienta to bylo více než signifikantní, protože ptačí kolonie používala jeho zaparkovanou flotilu, jako svůj privátní záchod. Dělali to zhusta, a nikdo mi nevymluví, že naprosto záměrně ve stylu, natural bomber squad. To v překladu v zásadě znamená, že půlka na vodě sbírala síly, zatímco druhá polovina hejna kroužila nad lodičkama, a snažila se o co nejlepší zásah, což bylo ideálně sklo, nebo nějaká extrémně naleštěná plocha.

Klient byl samozřejmě docela hodně naštvaný, protože neustále uklízet nablýskané kocábky, za sedmicifernou částku, Vás bude bavit jenom chvíli. Hloupé je, že když přijde kupec něčeho takového, podělaná paluba asi nebude úplně ta nejlepší vizitka, a podle všeho je ten materiál také poměrně dost agresivní, což lodičkám nedělá dobře.

Takže klient přemýšlel, jak se problémů zbavit, a v zásadě se ocital ve slepém kruhu.

Střílet po tom vzduchovkou se osvědčilo jako neúčinné, a na něco silnějšího si klient netroufal. Měl svoji prodejnu na otevřené řece, a kdyby trefil nedopatřením na druhém břehu, nějakého bezdomovce brokovnicí do zadku, těžko by se to asi vysvětlovalo. Plašit ptáky lodní sirénou fungovalo chvíli, než ty mrchy zjistili, že jim to nic neudělá, a na otrávení ptačí kolonie mu chyběli empirické znalosti.

Prostě štvalo ho to hodně a neznal způsob jak danou situaci řešit. Tedy jsem dokončil práci, popřál hodně štěstí , vyplnil papíry a celou věc pustil z hlavy.

Tedy až do včerejška, kdy jsem za ním zase přijel. A tady se vracím ke svojí teorii zločinecké mysli, protože mne klient naprosto odrovnal. I když mám v hlavě někdy opravdu velice zvláštní způsoby řešení, nic podobného by mne nejspíš nikdy nenapadlo.

Když jsem přijel za klientem, překvapilo mne hned několik věcí.

Tak předně, lodičky byly nablýskané, celá kolonie racků plula na řece, měli oči jako tenisáky, podobně jako když Neuvěřitelný Hulk sežere míchačku na beton, a snaží se vypořádat se zácpou. Ani jeden z ptáků nebyl v povětří. No – popravdě to spíš vypadalo, že se snaží alespoň udržet na hladině, a ani to, jim moc nešlo. Přišlo mi, že mají docela velkou čáru ponoru, takže jim většinou z vodního toku čouhala jen hlava a ocas, což mi přišlo zvláštní oproti normálnímu stavu. Bylo to asi takové, jako když flotilu ponorek U-Boat při cestě do doků překvapil kobercový nálet, celá divize nabírá vodu a jde už jenom o prestiž, které z plavidel půjde ke dnu jako poslední.

To samozřejmě vzbudilo moji zvědavost a tedy jsem se ptal, co se s těmi ptáky děje. Klient se zlomyslně zachechtal a sdělil mi fakta. Pozorováním totiž zjistil, že to, co považuje za racky, má jednu zásadní slabinu. A to sice fakt, že jsou kromě dalších vlastností až nekriticky soutěživí a hamižní. Pozoroval, jak jim děti házejí pečivo do vzduchu, ptáci ho loví a polykají a dost často se o hozené sousto i seperou mezi sebou. Tedy o tom nějakou dobu přemýšlel, a jeho myšlenkový proces nakonec vyústil v to, že si pořídil přepravku rohlíků, na jejich krmení.

V prvním kroku tedy naučil natural bombery chytat pečivo ve vzduchu, nicméně to házel poněkud rychleji. Ptáci samozřejmě v touze po žvanci dělali všechno možné, aby urvali sousto pro sebe, načež klient poněkud přitvrdil.

Nechal pečivo rozpustit ve vodě, a když bylo ve formě těsta, každé hozené sousto vylepšil o to, že doprostřed zamotal ocelovou kuličku z ložiska. Neptejte se mne, kde se takovéhle věci shání, nicméně praktický efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáci se vrhali střemhlav po každém soustu, byť letělo rychlostí balistické rakety, a samozřejmě, čím více byli hamižnější, tím víc nabírali na váze. Ti nejvíce aktivní a nenasytní, se už zanedlouho prostě nedokázali odlepit od hladiny, což samozřejmě byla výzva pro ty pomalejší jedince. Takže během pár dnů,klient prakticky přebudoval celou Luftwaffe na kompletní Kriegsmarine s tím, že mají evolučně zaděláno na ponorky typ 212A.

Divné na tom bylo to, že i když ti rackové věděli, že to co žerou je vlastně zabíjí, stejně s tím nedokázali přestat, a když klient do jejich přítomnosti hodil další vylepšené sousto, prostě ho zhltli, aby bojovali s další váhou.

Když pominu humánní aspekty celé věci, technicky je to téměř nepostihnutelné. Zvyšováním váhy ptáka se rozhodně nejedná o otravu, nikdo je to žrát nenutí a pokud klesnou pod hladinu, tak se s tím těžko dá něco dělat, protože mi není zatím známa žádná resustitační technika, která by se dala aplikovat na zobák.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. I když máte dojem, že se Vám podařilo prokouknout hodně věcí, stejně se najde někdo, jehož způsob myšlení vás přinejmenším zaujme. Popravdě řečeno, někdy jsem skutečně rád, že nevím, co se odehrává v mozku Olihně ..

Takže jdeme na to.

Předně – nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy – občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda. Navzdory skutečně zajímavému vyprávění, se totiž tvůrcům podařil nějaký prasopes, který vlastně ani pořádně neví, jak se má doopravdy tvářit. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, by mohl být naprosto skvělý, mysteriózní horor, ale to není. Mohl by být také dokonalou fantasy-mysteriózní pohádkou, ale na to také není. Zpracováním mi trochu připomíná tento snímek, nebo dražší, a méně povedenou Kroniku rodu Spiderwicků. Nicméně rád bych zdůraznil, že spíše atmosférou, než linií. Má to dle mého soudu totiž hned několik příčin, které se tu pokusím osvětlit.

Celý snímek dostal pod taktovku Tim Burton. Ledaskdo by to možná mohl považovat za výhru, nicméně já zase tak veliké nadšení nesdílím. Mám z toho totiž docela smíšené pocity. Dlužno říct, že knižní předlohu jsem nečetl, nicméně většinu Burtonových snímků jsem viděl a přiznávám, že mne osobně zajímá jeho infantilita, čím dál tím méně. Mám totiž neodbytný dojem, že Burton ani tentokrát nedokáže překročit vlastní stín, ale naopak se ještě více zamotává do jeho područí. Asi nejvíce se to podepisuje na grafickém pojetí příšer, které díky tomu působí nejen nevěrohodně, ale také poněkud rozpačitě. Zdá se totiž, že nějaká vizuální podoba páně Burtonova o tom, co mu připadá strašidelné, se od doby Beetlejuice, nebo The Nightmare Before Christmas, nepohnula vůbec nikam. A bohužel to podle toho také vypadá.

To by ani tak nevadilo, pokud by to byl záměr – tedy čistá a svým způsobem poetická Burtonovka. A bylo by to možná i roztomilé tím dekadentním způsobem, kdybychom to samé neviděli už třistakrát, a nebylo to pokaždé úplně to samé. Namísto obávaných a vražedných monster je nám tu předhozeno něco, co si odskočilo na melouch, z knajpy od Mrtvé nevěsty. Je to o to horší, že jak moc špatný to byl nápad, potvrdí i závěr celého filmu.

Totiž, když něco, čeho se bojí všichni už po staletí, bez větších problémů vypráská během prvního nájezdu, jedna jediná patra viktoriánských X-menů, je to poněkud trapné.

Jsem přesvědčen, že úplně jiný režisér by byl pro film daleko lepší volba, protože příběh i realita jsou velmi zajímavé a nosné, samy o sobě. A nebo naopak o mnoho více Burtona by dopadlo také daleko lépe. V této podobě to tak nějak pochcípalo podobně, jako Temné stíny. Natočili sice drahou a výpravnou pohádku pro děti, která ale pro děti vůbec není. A nebo infantilní fantasy příběh, který je zase na tuhle kategorii až moc pitomý ? Asi je to hodně o subjektivním vnímání každého jedince – ale nemyslím si, že by na tomto poli zůstal nějaký vítěz. A ten kdo se na to má dívat, už vůbec ne.

Prostě podařilo se natočit další předraženou věc, na kterou se v neděli večer stejně nikdo dívat nebude, když na jiné stanici poběží třeba Matrix, nebo Pán prstenů. Skončí to nakonec jako film na nedělní odpoledne – a i tak budete váhat, zda pro Vás není zajímavější alternativou, například Vraždy v Midsomeru. A je to myslím opravdu škoda, protože předloha ten potenciál má.

Jen krátce už bych se zmínil o castingu, který mi přišel záhadnější, než nahlodaný šunkový chlebíček na srazu vegetariánů.

Co vás bezesporu dostane, je úžasná Eva Green. Ta ženská má charisma, že byste na něm mohli klidně postavit celý hokejový stadion, a ještě by vám zbylo dost šťávy na jeho osvětlení. Navíc, je třeba ve světle Hollywoodského masomlejna ocenit, že se jí do jisté míry podařilo osvobodit se od ikonické role femme fatale. Její slečna Peregrinová má jiná gesta a jinou dikci, než třeba mrcha ze Sin City, nebo Artemisia, z druhého dílu 300. Její přesné herectví je však bohužel trochu v rozporu s tím, co předvádí zbytek obsazení.

Sice potěší Judi Dench v drobné, epizodní roli (v posledním filmu jí odpráskli, ale očividně už se cítí o něco lépe), nicméně pokud jsou pro Vás zajímavější vedlejší postavy více, než hlavní hrdina, soudím, že je tady něco špatně. Ústřední postava (Asa Butterfield) má totiž osobní kouzlo jako nudle cezená přes kanál, což celému snímku na zajímavosti moc nepřidává. V tomto směru nechci být nespravedlivý – neznám režijní pokyny a tak nevím, zda v tom celém nebyl nějaký záměr. V každém případě mi není úplně jasné, co outsidera, který očividně o paralelních realitách ví méně, než Žábronožka solná o trhu s pozemky, pasuje do role hlavního stratéga a velitele.

Poslední, co bych asi zmínil, je obsazení Samuela L. Jacksona. Toho herce mám docela rád, a také chápu, že už je to starý pán, takže je potřeba ho narvat kam to jenom jde, dokud je ještě naživu, nicméně v tomto filmu mi to nesedlo ani trochu.

Obecně s tímhle mám docela problém, protože jsem hluboce přesvědčený, že černošský herec nepatří ani do severské vikingské ságy, ani do snímku z evropské historie 15tého století. Pokud už tedy skutečně za každou cenu potřebují v rámci politické (ne)korektnosti narvat do viktoriánké doby nějakou jinou rasu, nechť tam laskavě naládujou inda, nebo číňana, protože to alespoň nějakou logiku má.

Takže závěrem.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, je výpravný, řemeslně i trikově úžasný film, se zajímavou zápletkou a vlastním světem. Přesto však, bych doporučil si spíš počkat na televizní premiéru, protože z mého úhlu pohledu jsou zakoupení lístku do kina, vyhozené peníze.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž – ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než mám já.

Předně – klíčovou roli v tomto případě hraje, zda jste, či nejste fanouškem světa J.K.Rowlingové. V případě že ano, pak záleží dost na tom, jak velká je hloubka Vašeho osobního fanatismu. Zmiňuji to záměrně, protože od Vašeho postoje se pak odvíjí celá řada dalších věcí. Je zřejmě zbytečné tu nějak konkrétněji rozvádět spory fandomu na téma kniha vs. film, nebo se nějak vrtat v divadelní hře. Podstatný je spíš fakt, že kolem světa Harryho Pottera, se za dobu jeho existence utvořilo obrovské universum, (což je v zásadě vlhký sen každého autora), které je prostě třeba vzít v potaz.

Proč o tom vůbec mluvím. Fantastická zvířata jsou totiž již devátým filmem z tohoto světa a jediné, s čím se tento snímek dá srovnávat, jsou ostatní snímky z této série. Celý děj se odehrává v třicátých letech dvacátého století v New Yorku, kam se vypraví hlavní hrdina, Newt Scamander – tedy dávno před tím, než se Harry Potter objevil alespoň jako jiskra zájmu v očích jeho otce. Newt píše právě zmíněnou knihu o kouzelných tvorech a dílem náhody mu pár z nich uteče, což samozřejmě způsobí nejedny obtíže. Tohle je tedy rámec celého filmu a můžeme se nechat unášet na křídlech fantazie paní Rowlingové, a tvůrců filmu, což vůbec není špatné. Film slušně odsýpá, CGI zviřátka jsou perfektní a dokonale 3D, což je paráda, když si uvědomíte, že tam ve skutečnosti vůbec nikdo není. Prostředí je úžasné a dobové, kouzelníci kouzlí jak o život a o ten jim také ve filmu skutečně několikrát i půjde. Fantastičtí tvorové jsou velmi precizně vymyšlení a až na pár celkem krkolomných rozhodnutí celý děj celkem dává smysl – a v zásadě mu nelze ani nic moc vytknout. Pokud by se snímek dal nějak charakterizovat, tak by to bylo nejspíš bylo podtextem „Jedna epizoda z cest slavného Mistra, tentokráte ze Spojených států amerických“. Zvířata Vás pobaví, a nejspíš Vás dostane i Hihňavá voda – prostě skalní fanoušek bude nonstop bučet slastí , po celou dobu snímku.

Pak je tu ovšem kategorie „příznivec“, jako jsem třeba já, a tady už je nasnadě poněkud kritičtější postoj. Pominu fakt, že film v zásadě vůbec nic neřeší, technicky se odehrává pouze po dobu tří dnů, než Scamander z USA zase zmizí – a nese sebou stejně jako všechny předešlé filmy ze světa J.K. Rowlingové nevysvětlené podivnosti. Například se opět nikde nedozvíme, jak vlastně magie vůbec funguje, proč ji někdo ovládá a někdo ne – nebo jak to vlastně je s těmi hůlkami, protože očividně to jde i bez nich (viz. v prvním dílu se učili přivolat si do ruky koště podobně jako to dělají padawani řádu Jedi). Jakkoliv jsem se po tom pídil, ani skalní fandom mi tohle vysvětlit nedokázal, takže na jednu stranu má autorka skvěle vymyšlené vztahy a příběh – ale nějaké skutečně zásadní reálie, mi tu poněkud chybí. Druhou věcí, která mi přišla poněkud ne úplně cool, je to, že se zde pracuje stále dokola se stejným motivem, který jsme viděli už v předchozích dílech. Tedy, někde se skrývá zlý černokněžník, je tu nějaké vyvolené dítě, hrozí válka mezi lidmi a čaroději , a jako by toho nebylo málo, máme tu opět týrané sirotky, trpící pod sadistickou náhradní rodinou. Prostě nic nového, nebo nic, co bychom už neviděli – nicméně je možné, že i tahle koncepce měl být prostě záměr, aby divák dostal to, pro co si do kina vlastně přišel.

Krátce bych se zmínil v této části o castingu, se kterým jsem byl spokojený tak napůl. Newt Scamander (Eddie Redmayne) v roli naprosto exceluje. Jeho postava je naprosto úžasně podaná, má hned několik vrstev, a nedělá vám naprosto žádné potíže si tohoto podivína rychle oblíbit. Vypíchnul bych třeba i takové detaily, že se tento ostýchavý nadšenec pro magická zvířata pohybuje jinak při setkání s lidmi, a naprosto jiný výraz i řeč těla má, když je šťastný, se svými magickými tvory. K tomu mu naprosto skvěle sekunduje i další člen ústřední čtyřky Kowalski (Dan Fogler – jasně, to je TEN Kowalski od tučňáků z Madagascaru, ale úplně někdo jinej).

O něco málo méně se mi líbilo obsazení dalších dvou dámských rolí – dle mého soudu o něco ostřejší typ hereckého projevu (jako má třeba Emma Stone, nebo Amber Heard), bylo víc na místě – ale to je skutečně jen o úhlu pohledu. Potěšil také digitální Ron Perlman, v drobné roli, nicméně co mi tak úplně nesedlo, bylo obsazení Colina Farrella. Nechápejte to prosím špatně. Myslím si, že jako herec je bezesporu skvělý (například, i když třeba tenhle film byla blbost, on tam byl vynikající. Sice to byla i přesto pořád blbost, ale dalo se na to o něco lépe koukat.) Potíž je v tom, že ten chlap vypadá ve všech filmech úplně stejně, takže jsem po celou dobu promítání trpěl místopisnou nejistotou, zda jsem ještě pořád v New Yorku, nebo v Bruggách.

Jenomže tohle se vám honí hlavou v případě, že tomu alespoň trochu přístupní jste. Bohužel, je tu ještě třetí pohled, a to sice ten, ve kterém příznivcem J.K. Rowlingové, nebo světa Harryho Pottera, nejste.

Pak vás čeká 133 minut, ve kterých budete velmi intenzivně přemýšlet, co tak úžasného na tom všichni vlastně vidí. Banální zápletka o záměně kufru zase tolik sama o sobě nosná není, děj i vývoj jsou naprosto předvídatelné už v momentě, kdy Vám ji tvůrci filmu byť jen naznačí, a když pominete ten všudypřítomný digitální balast, a poněkud nepřehledné kouzelnické souboje, odnesete si v zásadě jen poznatek, že k proměně z kladného mága, na mága posedlého Satanem, v podstatě jen stačí, když Bystrozorové rozbijou Colinovi kredenc.

Tedy závěrem.

Za sebe dávám 70%. Kdybych si na něco podobného koupil vstupenku, určitě bych nešel domů s pocitem, že jsem byl podveden. Za svoje peníze dostanete opravu štědrou dávku magického světa J.K.Rowlingové, spoustu digitálních efektů a i když film skutečně nic zásadního neřeší, přece jen odkryje další kus mapy něčeho, co už alespoň trochu důvěrněji znáte. Jít na tenhle film do kina mohu s klidným svědomím doporučit, i přestože se Vám nejspíš pokusí v některých pasážích protrhnout ušní bubínky, protože tohle je určitě na velké plátno, a na monitoru to myslím tolik nevyzní.

Takže splněno, příště už snad doopravdy nějaký normální článek.

Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.

Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.

Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.

To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě – tedy jsem se omezil na obecné „Come with me“, a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.

Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.

Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.

Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.

Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.

Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.

Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.

Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.

Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.

Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou „Vedoucí“.

Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.

Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.

Možná mi to jenom tak připadá, ale mám dojem, že většina lidí je v téhle době poněkud podrážděná. Tedy podrážděnější, než obvykle. Něco mě mělo trknout už v sobotu, kdy jsme si šli s Evou a pár lidma, sednout do hospody. Všechno probíhalo v zásadě celkem normálně, když kolem deváté dorazil také Evino bratr, se svojí slečnou. Očividně byli oba rozezlení, takže i když si sedli vedle sebe, a objednali si pití, zarputile hleděli do svých sklenic a bylo víc než patrné, že je něco vnitřně žere. Asi po čtvrt hodině to nakonec Evino bratr nevydržel, pronesl směrem ke svojí slečně „Jano, jsi fakt jednička.“, a doprovodil to tradičním gestem premiéra české republiky, to jest zdviženým prostředníčkem.

Slečna na to reagovala tím, že na něj ukázala paroháče, pronesla hrobovým hlasem „Marceli, jsi dvojka“, načež propukla hádka nanovo. Oba aktéři očividně nebrali okolí na zřetel, tedy jsem tiše prohodil směrem k Evě, že může třikrát denně děkovat Perunovi za to, že si narazila právě mne, a ne někoho jiného. Eva na to pravila, že ne každý má tolik času, aby se v rámci duševní stability udržoval tím, že dvakrát týdně, hodinu a půl tříská do lidí železem, nicméně že to promyslí. Zbytek večera už pak nestál za nic, takže jsme to rozpustili, zatímco Evino bratr se svojí slečnou na sebe hulákali ještě v metru.

Chci tím říct, že různí lidé na tento stav reagují různě.

Abych to ale vztáhnul na nějaké konkrétní příklady. Například jeden z mých kolegů, když je pod stresem, mluví neuvěřitelně vulgárně. Bohužel, vzhledem k momentálním aktivitám pana ministra, jsem od něj za poslední tři týdny neslyšel jediné normální slovo, a vyjádřil v tomto smyslu také svoje nezlomné odhodlání. Přesněji řečeno prohlásil, že každého, koho příště načape, že si bere od ministra koblihu, tomu osobně urazí pazoury až u prdele, načež oddusal na hotljanu. Docela mne mrzí, že jsem to dál neslyšel, ale myslím, že za ten den muselo padnout několik poměrně dost radikálních komentářů. V ne příliž vzdálené budoucnosti to nejspíš bude také znamenat výskyt několikaleté eko dělené stravy, za což se pouze chléb a voda, považovat dá.

Terezčino otec to pro změnu zase momentálně řeší tím, že poměrně dost chlastá, a právě tato skutečnost poměrně nečekaně ovlivnila můj úterní podvečer. Už jsem měl téměř po pracovní době, dokonce jsem na rozdíl od minulých měsíců nemusel zůstat přesčas, když mi zazvonil mobil. Volala mi poměrně nenadšená Terezčino matka, že má problém, a zda bych jí s ním nepomohl. Že jejich nejmladší potomek má dnes nějakou besídku, a že mluvila s Terezčino otcem. Podle všeho je už momentálně zmatlaný jako klokan, že odmítá přijet do místa bydliště a vůbec, že to synkovi nemůže udělat. Zeptal jsem se tedy, jak si konkrétně moji pomoc představuje, protože myšlenka, že táhnu opilého kolegu na zádech až do Kolína mi nevím proč, nepřišla v tomhle počasí nijak lákavá. Nicméně i tohle už měla promyšlené, že prý jen stačí, ať ho nějak dostanu do vlaku a odešlu pryč. A že ona už si ho v Kolíně odlapí a postaví do latě, prostě něco jako o něco komplikovanější verze Honzíkovy cesty.

Takže jsem si povzdychl a vydal se splnit misi besídka.

Nalézt lokál, i Terezčino otce bylo poměrně snadné – daleko od sídla firmy se v zásadě ani nedostal, dokonce měl už zaplacenou i útratu a po mé intervenci byl dokonce i ochotný se mnou dojet na nádraží. Problém byl, že byl opravdu dost líznujtej, a zatímco já se snažím své špičky přeci jen poněkud kontrolovat, na něho lezly návaly hyperaktivity. Takže naše pouť za Horou osudu zahájil tím, že zatímco jsem si zapaloval cigaretu, rozhodl se že mi uteče. Takže se rozběhl tryskem přes park, zatímco se hurónsky pochechtával. Uběhl asi deset metrů, než se mu zapletly nohy a hodil tak ukázkovou držku, že by se z ní udělalo mdlo i tomu pánovi, co plachtil vzduchem čtyři patra v Pulp Fiction. Protože prozatím nejevil známky žádné další aktivity, došel jsem k němu volným krokem, pravil sem, že jestli bude dělat podobné hovadiny, tak mu zkrátím vodítko a za kolegova pohihňávání jsem mu pomohl na nohy. Kolega se za mé pomoci vyrovnal podél plotu a vydali jsme se na tramvaj. Po několika pokusech se mi dokonce podařilo nás do ní dostat – a jelo se dál. Potíže nastali v momentě, kdy na jedné s křižovatek nefungoval semafor, a celou dopravní situaci řídil dopravní policista.

Terezčino otec ho chvíli pozoroval, mumlal si pro sebe dokola, že to dělá úplně blbě, ale že úplně blbě, že to se dělá úplně jinou rukou a podobně. Na můj dotaz, co že se mu přesně nezdá, dospěl k závěru, že musí zjednat osvětu, otevřel dveře tramvaje a zařval na policistu : „Pravou ! Pravou rukou se hajluje, ty dobytku!!“

K ničemu dalšímu se už naštěstí nedostal, protože jsem ho poněkud dost důrazně vtáhl zase dovnitř, zdůraznil mu, že jestli bude podnikat podobné excesy, hodlám to příště řešit poklepovou metodou, načež kolega se stále hihňal, tramvaj se rozjela a za chvíli jsem kolegu už strkal po perónu metra. Takže jsme nastoupili do podzemky a vyrazili směr nádraží. Míjeli jsme jednotlivé stanice, ukončete nástup a výstup – a podobně. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že když vlak zastaví ve stanice, kolega mávl rukou chvíli před tím, než se otevřely dveře metra, což vzbudilo vlnu jeho veselí. Na můj dotaz, co zase blbne mi vysvětlil, že je Jedi, že už to pozoruje nějakou chvíli a že už přišel na to, jak to celé s tou Silou funguje. Že jde v podstatě jen o vůli a soustředění, a ať mrkám na drát, protože ty vole, já sem Obi-Wan Kenobi a v tom je celej ten fór. Namítl jsem, že jsem si poměrně jistý, že tohle dveře u metra dělají i normálně, nicméně Terezčino otec hulákal, že ovládá Sílu, a že mi to předvede. Takže se otevřely dveře, kolega mi vysvětlil, že je to o vůli, že se klidně pomocí Síly udrží ve vzpřímeném stavu, zdvihl ruku do vzduchu a opřel se plnou vahou svých pěti promile o kyslík. Samozřejmě, že hodil druhou držku, až to zadunělo, takže jsem ho zase zdvihal na nohy a šli jsme na vlak. Kolega mumlal už o poznání méně veseleji, že to byl od Síly podraz a že si to s Yodou ještě vyřídí.

Každopádně nacpal jsem ho do vlaku, zavolal Terezčino matce, že už je na cestě a vyrazil k domovu.

Nedošel jsem ještě ani ke vchodu, kdy mi zase zvoní mobil, a Terezčino matka na mne ječí, s jak je možné, že je samá špína a podlitina, a jak k tomuto stavu proboha vlastně přišel. Zeptal jsem se poněkud vyčerpaně, zda má na mysli to, jak se pokusil ukrást motocykl před klubem Hell´s Angels, nebo to, jak se rozhodl skočit šipku do popelářského vozu, protože si chtěl zaplavat a usoudil, že v tuhle dobu bude už Vltava přeci jen studená. Terezčino matka zaúpěla, švihla mi s telefonem, takže jsem usoudil, že je to opět jednoznačně celé moje chyba, a šel si dát domů panáka.

Kolega na synkovu besídku pochopitelně nedorazil, nedorazil ani další den do práce a Terezčino matka se mnou od té doby nemluví.

Tak nevím.

Nejspíš mohu poslední dobou asi za všechno. Takže když pod větev nedostanete co jste si přáli, nejspíš bude jasné, že za to mohu já.