Dneska za mnou do kanceláře přišel podívat vedoucí. Něco jsem dělal, takže jsem jeho přítomnost zezačátku moc nevnímal, takže mi nakonec poklepal na rameno a zkoumavě se na mne zahleděl. Přišlo mi to divné, takže jsem se zeptal, co konkrétně potřebuje, a že ta mrtvola na záchodě tam byla, už když jsem ráno přišel. Šéf řekl, že to ať pustím z hlavy, že si to vyříká s uklízečkou, ale že starosti mu momentálně dělám já. Že opravdu vypadám poněkud vyčerpaně a začínám šedivět. Řekl jsem, že je mi fajn, nicméně mi bylo sděleno, že jsem dneškem počínaje oficiálně na dovolené, ať se mi to líbí, nebo ne. Dodal ještě, že pokud si dovolenou nevezmu, je odhodlaný mne v zájmu mého zdraví proustit – a na tuhle argumentaci se už moc věcí namítnout nedá. Zeptal jsem se ještě pro pořádek, zda čerpám nevybranou dovolenou z loňska, nebo nevybranou dovolenou z předloni, abych v tom firmě nedělal chronologický zmatek. Šéf pravil, „padej“ a jel jsem domů.

Je pravda, že poslední dobou už jedu hodně na doraz.

Nicméně, když to přehlédne Eva, ale naopak si toho všimne Váš šéf, nejspíš bude koncepčně něco špatně.

Takže v nějaké historicky krátké době mám v plánu zahodit všechno, co je na baterky a vypadnout do divočiny. Budu se nejspíš tradičně živit sběrem lesní zvěře, jako je třeba bobr, nebo stonožka, (nebo co do těch konzerv dneska dávaj) a budu doufat, že mi po dobu pobytu v přírodě mozek přestane nabízet nejlepší způsob jak zlikvidovat Batmana, nebo že změní názor na to, že vyhladit plošně lidstvo jako celek, je docela příjemná představa.

V každém případě se prosím nelekejte – nějaký další článek vyjde až se vrátím do Prahy, což bude nejspíš po Novém roce.

Určitě do konce roku tu přistane recenze na Rogue One, protože jsem to slíbil a sliby se plnit mají. Po zralé úvaze, jsem se naopak rozhodl recenzi na film Dr. Strange nenapsat. Není to proto, že by to byl film špatný, nezajímavý, nebo nějak zásadně nudný. Nicméně, když jsem o něm přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že animák stejného jména, je až na pár detailů úplně stejný, a líbil se mi víc. Považuji ho proto v zásadě pouze za záminku, jak dodat do budoucí Marvelovské týmovky další postavu z universa. Tím pádem je to pro mne osobně celkem nezajímavé. V zásadě není nic, co bych už neznal od roku 2007 – a tedy konstatovaní, že se mi animák líbil víc, mi přijde na plnohodnotné rozpitvání přece jen poněkud málo.

Takže přeji převzácnému čtenářstvu, ať celou tu slávu ustojí ve zdraví, a snad mi zachováte přízeň i v roce příštím, protože se mizím spojit s vnitřním neandrtálcem v každém z Nás.

Cholerik

Musím říct, že restart některých klasických kousků, nebo sérií, mi dělají obecně docela problém. Sice rozumím tomu, že někdo chce klasickou látku pojmout nějak inovativně a nově, stejně jako chápu filmová studia, že potřebují vydělat zase na něčem novém – ale málokdy to dopadne dobře. Vlastně jsem v poslední době neviděl jediný restart, či remake, který by dopadl alespoň uspokojivě, a i když ekonomické ukazatele, či hodnocení tomu nenapovídají, přeci jen pokusy o podlézání marketingovým trendům považuji minimálně za trapné.

Abych to nějak upřesnil. Osobně patřím mezi veliké fanoušky původní trilogie Hvězdných válek, a proto mi pokus o restart poněkud leží v žaludku. Už jsem se tak nějak psychicky vyrovnal s Epizodou 1, přesto že závěrečný duel s Darth Maulem měl takové díry, že by si během něj Jediové na střídačku stihli v pohodě zajít pro bagetu a na záchod, a Sithský assassin by si toho nejspíš ani nevšiml. Podstatně větší problém jsem měl s Epizodou 2, kde mne nejprve milostné jiskření mezi Padmé a Anakinem silně připomínalo, jak jsem viděl v parku nakrývání nějakých dvou vlčáků, z nichž sálalo opravdové utrpení, protože jediným, kdo v tomto směru byl nějak výrazněji pro, byli jejich majitelé. Pominu likvidaci Řádu v aréně na Genosis, a osobně se dost divím, že po tomto filmu se nevžilo rčení „blbej jako Jedi“. Tak nějak racionálně chápu, že potřebovali většinu Jediů nějak legálně dát pryč, ale s touhle logikou věci by je autoři scénáře mohli klidně nechat driblovat s atomovou bombou, nebo chytat Road Runnera, a dopadlo by to mnohem důstojněji. Po shlédnutí Epizody 3, jsem měl velmi silné nutkání přistoupit ke stěně kinosálu, a opakovaně do ní bušit hlavou, protože tento film měl mít buď o hodinu víc, nebo o hodinu méně, ale přerod kladného hrdiny na Temnou stranu Síly stylem „Tak a teď jsi nejtemnější Sithťák!“ s reakcí „Oukej, tak jo.“ mi moc jako morální, nebo existenciální dilema nepřipadá.

Samostatná kategorie sama o sobě byl Obi-Wan Kenobi, který z nějakého důvodu v každém filmu nejméně jedenkrát ztratil, nebo rozbil svůj světelný meč. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že ve SW Universu musí být celé planety, kde není kam šlápnout, protože se tam všude povalují lightsabery Obi-Wana Kenobiho. Epizodu 7 jsem ještě nestrávil, protože na rozdíl od mého prvotního juchání z projekce, při bližším zkoumání moje nadšení opadalo, až to došlo do stavu velmi negativního stanoviska. Kdykoliv se totiž snažím dát Epizodě 7 šanci, pokaždé film najde způsob, jak mne otrávit něčím novým, takže ho musím vypnout, dokud se zase neuklidním.

A teď je tu Rogue One.

Přiznám se, že mne film svým pojetím naprosto překvapil. Dost výrazně totiž vybočuje stylem, i pojetím z celé řady Star Wars.

Zápletku asi znáte z trailerů, takže se pokusím nic z dalších a poměrně překvapivých zvratů filmu, nic nevyzradit. Snímek je z doby těsně před Epizodou 4, a tedy tomu odpovídají veškeré reálie. Tedy potkáte tam staré známé postavy, jako třeba Mon Mothmu, senátora Organu, Darth Vadera, nebo Moffa Tarkina. Za veliký bonus považuji i zachování stylu kostýmů a techniky z dob E4 – Stormtroopeři a Scouti vypadají jak mají, technika i stíhačky je taková jak ji známe – takže v tomhle směru oko diváka bude velice potěšeno. Tedy zdánlivě vše, na co jsme zvyklí jako na standard.

V čem je tedy Rogue One tak unikátní ? Hned v několika věcech, které jsme do této doby ještě nikdy neviděli.

Tak předně – v Rogue One mají Stormtroopery, kteří nejen, že dokážou střílet. Ale dokážou se také trefit a zabít – a to ne jenom proto, že pánbů nebyl doma. Je to skutečně chladná, smrtící anonymní masa, se kterou je rozhodně nutné počítat.

Za další – Rogue One není tak úplně pro děti. Hvězdné války jako koncept, se tak snažil přiblížit dětskému divákovi, až to téměř hraničilo s hysterií. Nejspíš to fungovalo docela dobře, alespoň co se prodeje týká. Mám teď na mysli hry a animované seriály, protože z těch člověk dostal dojem, že Klonové války v zásadě nebyly o nic větší masakr, než fronta na žvýkačku. V tomhle filmu se umírá, umírá se tam hodně a ne zrovna úplně hezky. Další věcí, která mne velice zaujala byl samotný náhled na věc. Dává to totiž divákovi možnost pohledu z obou stran konfliktu, a není to všechno tak jednoznačné. Na straně jedné je Impérium, které se chová sice velice brutálně – ale rozumíte jeho motivaci nastolení obnovení pořádku a bezpečí, byť za cenu vlády železné pěsti. Na straně druhé jsou tu Rebelové, kteří se snaží osvobodit od nadvlády Impéria, nicméně jejich metodou je v podstatě terorismus a partyzánská válka. I když se snaží zasahovat vojenské cíle, vždycky to odnesou civilisté, kteří s celou věcí měli společného pouze to, že byli ve špatný čas na špatném místě. A navíc Rebelové nejsou skutečně v tomto snímku žádná charakterní zlatíčka. Jejich filozofií je, že účel světí prostředky, a jsou v tomto směru stejně krutí a vynalézaví, jako jejich nepřítel.

Celý film je totiž natočen nikoliv jako nějaký souboj dobra se zlem, ale z pohledu obyčejného vojáka, který z celého konfliktu vlastně vidí jen tu špínu, pot a umírání, a někdy musí dělat i věci, ze kterých mu není zrovna dvakrát dobře. Oproti ostatním snímkům ze světa Star Wars, je zde za celý film k vidění jen jediný světelný meč, což by z něj technicky mohlo dělat Star Trek. Ale i to má naprostou logiku a opodstatnění.

Neposlední věc, ze které jsem byl nadšený, byl Darth Vader. Sice tam nebyl moc často, ale dává to divákovi naprosto dokonalou představu, proč se Temného pána ze Sithu všichni bojí, a že jejich strach je naprosto oprávněný. Sice po celou dobu vnímáte odpor k aroganci rytířů Jedi – ale když nastoupí tato ikona Imperiální moci, silně pocítíte touhu alespoň po nějaké šanci na vyrovnání sil, které momentálně žádné k dispozici nejsou.

Ale teď poněkud kritičtěji.

Co mě tam osobně docela dost šlo na nervy, bylo hned několik věcí. V první řadě už mi pomalu začíná lézt krkem klišé silné nadsamice, která to komplet ztříská, ustřílí, nebo ufeminizuje, všechno na jednu hromadu. Poslední dobou totiž nic jiného skoro není k vidění – ať se podíváte na Underworld, Laru Croft, Resident Evil, Hunger games – prostě cokoliv. Multikulti klika zase prolobovala kladného afgánského hrdinu, (a kdyby se to jen trochu smělo ve světě SW, určitě by byl i muslim) – prostě promítání reálného světa do prostředí, kam to podle mého soudu nepatří. Další problém, jsem měl s technikou, protože stroje typu AT-AT, nebo stíhačky na obou stranách se prostě nechovaly logicky, ale to by bylo na delší rozbor, který by ne-fandy asi moc nezajímal.

Nicméně to co mi hodně vrtalo hlavou bylo to, jak sakra Hvězda smrti dokáže létat vesmírem, a dokonce podle Tarkina, vstoupit do hyperprostoru. Tohle jsem se nikde nedozvěděl, docela mne to dráždí , a já to sakra vědět potřebuju, i kdyby mělo být vysvětlení, že jí tam odpálí golfová hůl obra Koloděje.

Tedy závěrem.

Rogue One je rozhodně zajímavá podívaná pro kino. Nabízí naprosto jiný pohled na Hvězdné války, než byste čekali, ale dle mého soudu to stojí za to. Sice některé části filmu se poněkud vlečou, a řeší se tam v zásadě jenom nesmrtelnost chrousta, ale akční sekvence jsou pěkně divoké a veliký kus skládačky ohledně SW Universa bude najednou dávat mnohem lepší smysl.

Za sebe dávám 68 %, protože je to opravdu něco jiného, a i když to mnoha klišé moderní doby jen drnčí, pořád je to pojaté zajímavým a hlavně netradičním způsobem.

Jak už jsem se zmínil minule, byl mi přidělen poměrně dost nesmlouvavě odpočinek, a tedy jsem přemýšlel, jak se s nastalou situací vlastně vypořádat. Mít totiž něco, jako dlouhodobější plány je v mém povolání poněkud pošetilé, protože když se Vám podaří koupit snídani na další den, je to něco, co se dá považovat za úspěch. Nicméně shodou okolností se zastavil na tréninku jeden bývalý šermířský kolega. V rámci konverzace jsem se mu tedy svěřil s tím, že bych potřeboval alespoň na nějakou chvíli vypadnout z města, nicméně spát na hradbách se mi v téhle zimě úplně nechce, a ostatní alternativy v sobě zahrnují prvek nějaké civilizace, což zrovna momentálně nepotřebuji. Kolega přemýšlel, a potom mi navrhnul, že mi na nějakou chvíli může půjčit svůj srub v divočině, protože jsa otcem dvou čerstvě narozených dětí, stejně nemá šanci se tam vypravit, a že bych alespoň mohl zkontrolovat, jak to s ním momentálně vypadá. Pravil ještě, že je to skutečně na samotě, bez elektřiny a prosto jakéhokoliv signálu, a že co s nedovezu sebou, prostě není kde koupit, což mým unaveným uším znělo úplně jako hudba andělská. Řekl jsem tedy, že to rozhodně beru, protože něco vyloženě dřevního jsem potřeboval, a tajně jsem doufal, že se mi podaří vysadit mysl do té míry, než začnu opět mít rád lidi, nebo to dokážu alespoň hodnověrně předstírat. Tedy jsem se ještě informoval, co je nezbytné pro více než dvoutýdenní fungování mimo kolonizované území, doplnil zásoby a hurá směr divočina.

Takže jsem se jednoho dopoledne ocitnul někde uprostřed Šumavy na samotě, kde jsem skutečně nalezl kolegův srub. Byl jsem v té chvíli skoro šťastný. Kolem srubu bublal polozamrtzlý potok, na jedné straně les, na druhé jen výhled do krajiny, a srub samotný byl na tak odlehlém místě, že by se tam bála bydlet i čarodějnice z Blair. Prostě krása. Takže jsem vyložil zásoby, rozmlátil dřevo do kamen, doplnil petrolej do svítidel a tiše se radoval z pralesního klidu.

To mi vydrželo asi tak půl hodiny, než jsem se začal díky své povaze nudit – nicméně jak jsem si slíbil, vše na baterku jsem nechal v Praze, a tedy jsem musel jen čekat na efekt, kdy skutečně začnete odpočívat, protože se prostě vzhledem k téměř nulovým podnětům, nic jiného dělat nedá. Tedy jsem si připravil palivo do kamen, proflákal odpoledne, na večer si uvařil grog a šel jsem spát uprostřed oázy klidu a ticha.

Bylo tak kolem půl jedné v noci, všude naprostá tma, když se ozvala rána jako s děla a následně neuvěřitelný rachot a nárazy do zdi. Bylo to asi takové, jako když se přes železniční most přepravuje divize tanků Tiger III, za nadšeného podporování veškeré dostupné altilerie. Docela jsem se vyděsil, hlavou mi běžely všechny možné scénáře od Poltergeista, až po Vetřelce, nicméně z teplého spacáku se mi nechtělo ani trochu. Kravál šel očividně ze stropu srubu, tedy jsem nahmátl poleno, mrštil jsem, s ním směrem vzhůru s komentářem „drž hubu, zmetku, taky se spí“, což očividně zabralo. Tedy zabralo to asi na hodinu a čtvrt, a pak to celé začalo na novo. Za noc se tohle opakovalo ještě třikrát, než jsem nad ránem skutečně vyčerpáním usnul.

Druhý den jsem si z kůlny vzal žebřík, a šel si půdičku nad srubem prohlédnout. Ukázalo se, že podle všeho si tam někdo rozdával přes noc partii kuželek, protože se válely všude po podlaze, a to včetně koule. Vrtalo mi to hlavou, nicméně po krátkém pátrání v okolí srubu jsem ve sněhu objevil stopy, něčeho zhruba ve velikosti kočky, řekl si, že to asi nemá cenu úplně řešit, protože pokud je to kočka, fretka, kuna, nebo lasička, byla tu prostě dřív než já a tedy má ohledně azylu na půdě srubu svým způsobem dědičné právo. Uklidil jsem tedy kuželky do bedny, tu jsem zamknul, a v klidu se opět odevzdal odpočinku.

Bohužel, situace se opět v noci opakovala, protože ten malej hajzlík si tentokrát odněkud vytáhnu koule na petanque, se kterýma poctivě třískal většinu noci. Očividně z toho měl prču, protože toho nechal zase až nad ránem, a já jsem toho naopak začínal mít dost. Takže jsem po nějakém průzkumu nalezl nějaké kovové přepravky a velkou klec na papoušky, což mne docela potěšilo. Koule na petanque, jsem nočnímu běsu zamknul ke kuželkám, a nalíčil jsem poměrně primitivní past na půdě srubu. Popravdě řečeno, moc jsem v úspěch nedoufal, neočekával bych, že šumavská kuna je tak pitomá, aby mi skočila na návnadu tvořenou pixlou sardinek, nicméně celou noc byl klid a já se šel ráno podívat, jak to vlastně celé dopadlo.

K mému údivu jsem skutečně polapil kunu (alespoň si to myslím, protože veverku bych poznal, tchoř by mne nejspíš pocákal něčím nehezkým a lasičky mají bílé břicho), kterou se mi následně podařilo donutit vlézt do papouščí klece. Stál jsem tedy s pocitem Old Shatterhanda nad kunou v kleci, nicméně mi docházelo, že jsem technicky vzato vyměnil jeden problém za jiný. Původní nápad, že odnesu kunu někam do lesa, a tam ji vypustím se jevil jako pitomost, protože tím bych se nočního rámusení očividně nezbavil. Krátce jsem zauvažoval nad tím, že bych jí dal nějaké řetězy, ale jsem si více jak jistý, že by s nima chrastil, což by mne zase technicky vracelo na začátek. Takže jsem to po nějaké době uvažování zase zavrhnul. Tedy jsem se rozhodl, že kuna bude dočasně v base a pustím ji na svobodu, až v den mého odjezdu.

Problém byl v tom, že jsem úplně nevěděl, co s ní. Tak nějak mi došlo, že potřebuje piliny a vodu, ale neměl jsem představu, co taková potvora vlastně žere. Moje zkušenosti se sestávaly v podstatě jen z pěstování Evy a krátkého spolužití s kočkou, což bych ani v jednom případě neoznačil za nějak extrémně použitelné. V každém případě, Darwin (jak jsem kunu pojmenoval, protože jsem nevěděl, zda je to kluk, nebo holka a nechtěl jsem mu způsobit nějaké genderově-existenciální trauma) na tom byl očividně lépe než já, postavil se k tomu čelem, bacil sebou na záda a usnul.

Darwin byl vůbec celkem v pohodě – většinu dne prospal, nebo se vyhříval u kamen a vlastně nějakou elementární zvědavost projevoval jen ve chvílích, kdy jsem si připravoval jídlo, nebo jsem odešel ven na cigaretu. Baštil v zásadě všechno, co jsem mu dal – od sardinek, přes chleba namočený ve mléce, až po syrová vejce, a vůbec nevypadal na to, že by nějak strádal. Naopak vypadal jako někdo, kdo vyhrál zdarma týdenní poukázku do lázní s plným servisem, a dokáže si veškerých aspektů dokonale užít.

Takže jsme nakonec oslavili Nový rok ve třech. Já, Darwin a Jack Daniels, přičemž Darwin chroupal jablko, kdežto já s Jackem jsme koukali na hvězdy a spřádali konspirační teorie.

Následují den jsem se začal balit, s tím, že se sice do Prahy moc netěším, nicméně dovolená končí a tedy je na čase pustit Darwina na svobodu. Otevřel jsem dveře klece v očekávání, že Darwin vypálí pryč, a chtěl si tento okamžik vychutnat. Darwin se na to ale moc netvářil, do promrzlé krajiny se mu očividně nechtělo, a chvílema na mne hleděl způsobem, zda jsem se náhodou nezbláznil. Očichal si otevřené dveře od klece a po pár minutách skutečně vylezl ven, nicméně obešel několikrát dokola místo před srubem, načež zase zalezl do klece zpátky. Což by nebylo zase tak divné, jako to, že za sebou packama dveře klece zase zavřel, a upřel na mne odhodlaný pohled plně domestikovaného tvora. Docela mne tím překvapil, protože jsem něco podobného vážně nečekal a došlo mi, že mohl v zásadě klec opouštět kdy jen chtěl. Sklonil jsem se tedy nad klecí, začal ji rozebírat a přistihl jsem se při tom, jak Darwinovi vysvětluju, že musím jet do Prahy, že to sice bylo fajn, ale že se na tom fakt nedá stavět, a teď už se o sebe musí postarat sám.

Nevím, zda to bylo tónem mého hlasu, ale Darwin se skutečně po pár desítkách minut nechal z klece pro papoušky vyklepat. Krátce se ještě pokusil předníma packama otevřít dveře srubu a pak zůstal stát na prahu před dveřmi. Nechal si naservírovat ještě poslední plechovku sardinek, a já jsem zmizel zpátky, směr Praha.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jediné. Je smutné, když trávíte zbytečně čas s někým, kdo s Vámi být nechce, na úkor někoho, kdo tyhle pocity nemá. A je fuk, jestli je to člověk, nebo kuna.

Dnešní článek bude možná poněkud chaotický, protože jsem po návratu z divočiny do jisté míry dezorientovaný i já. Omlouvám se tímto, že to zřejmě dnes bude poněkud bez pointy, ale asi chvilku bude trvat, než se organismus aklimatizuje, a spustí se běžné sebeobranné mechanismy, jako například cynismus, nebo pohrdání samozvanou autoritou.

Takže jsem se vrátil zpět do civilizace, a dobře mi tak, protože takové věci soudný člověk dělat nemá. Mám totiž dojem, že je jen jediná věc horší, než je návrat z dovolené. Totiž to, že Vás vůbec napadne si nějakou dovolenou vybrat. Jakkoliv se v tomto případě mohu cítit nevinně, symptomy jsou stejně totožné. To, před čím vlastně prcháte z pracoviště, má tendenci se schovat do šuplíku Vašeho pracovního stolu. Tam to na váš spolehlivě čeká s oddaností vůle, jako měl Goro – bílý pes, a v momentě nástupu do práce, se Vám to se stejnou razancí zahryzne do zadku. Když to tak vezmu kolem a kolem, technicky je dovolená vlastně abstraktní pojem, protože objem práce na Vás navalené stejně musíte stihnout v nějakém koncentrovaném čase, což většinou týden po volnu bývá.

Nicméně, protože jsem svůj osobní slib dodržel, pustil jsem si počítač až v neděli večer – a nestačil jsem se divit. Zaujal mne například ne zrovna příjemný pocit, že jsem nějak prošvihnul chvíli, kdy Smrtka vyměnila kosu za kombajn, a kolik celebrit se těchto dožínek rozhodlo účastnit. Nejspíš by se to dalo nějak dohledat zpětně, podobně jako se dá vystopovat v Bibli okamžik, kdy Bůh přestal užívat heroin a začal hulit trávu, ale popravdě moc nevím, k čemu by to bylo dobré a zda má taková věc vůbec nějaké řešení. Popravdě řečeno, po novoročních statistikách jsem pochopil, proč v Německu oficiální vláda tvrdí, že migranty potřebují. Očividně původní obyvatelstvo, na vyhození do luftu, nebo postřílení vládnoucí garnitury nemá koule, a tedy chápu, že je na to potřeba někdo s mnohem větší praxí.

Pondělí mne tedy zastihlo ve velmi špatné náladě. Po krátkém telefonátu jsem si ověřil, že s Evou momentálně nejsme spolu, což mi technicky vzato odlehčilo týden, a mohl jsem se tedy věnovat naléhavějším věcem. Nijak tuto informaci neprožívám, bráno optikou zkušenosti to příští týden nejspíše zase bude nějak jinak, tak jsem se vrhnul na pracovní úkoly. Začal jsem něco řešit, když tu vstoupil do kanceláře kolega, který mne a Terezčino otce chtěl seznámit se svojí novou slečnou.

Tady si dovolím malou odbočku, která s tím souvisí. Od té doby, co jsem se vrátil se mne v masivní míře snaží moje okolí seznámit se silně osobními novinkami, a já si s tím nějak nevím rady. Tak nějak nevím, co přesně se v tomhle směru ode mne očekává, nemám dojem, že bych postavou připomínal Svatý Grál, vánoce jsem tentokrát bral velice střídmě a i když mi Darwin naznačil jistý vzorec funkčního chování, jsem v tomto směru poněkud zmatený.

Takže kolega nám představil svoji slečnu, oba jsme předvedli úsměv hodný Šimpanze učenlivého, a kolega vypadnul i se slečnou pryč. Vyprovodil ji z firmy a vrátil se s dotazem, co my jako na to. Terezčino otec má na tohle větší cit, jenže jsem moc neposlouchal, momentálně jsem zápasil s pracovním úkolem, a tedy mne vyrušil kolegův stejný dotaz, asi o deset minut později. Takže jsem neutrálně odvětil, že být po mém, asi bych změnil nátěr, a prohodil podvozek, ale že zdravej základ to má, a v tomhle roku výroby se za ty prachy dá pořídit i mnohem horší rachotina, takže ať to nebere tak tragicky.

Nevím proč se kolega naštval, sdělil mi, že jsem pitomec a on je vůl, že se mne vůbec na něco ptal a oddusal pryč z kanceláře. Terezčino otec poznamenal, že to bylo poměrně precizní shrnutí, nicméně na můj názor ohledně nákupu nového rodinného vozu se mne ptal zhruba před půl hodinou, a zda jsem si stihl mezi tím všimnout změny situace. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, nicméně moje stanovisko se ani v jednom případě nijak nemění, natáhl data do notebooku a vyrazil za klientem.

Shodou okolností jsem cestou narazil na bývalou členku naší skupiny, momentálně čerstvou matku. Projevila nadšení z toho, že mne vidí a předložila mi k prozkoumání kočárek s něčím, co jsem v záplavě kraječek a peřinek odhadnul jako budoucího horkého favorita na práci maskota pro firmu Michelin. Asi jsem se tvářil opravdu podivně, načež mi bylo nabídnuto, že mi ukáže fotky z porodnice, což mne vyděsilo hned v několika ohledech.

Tak předně – za doby působení ve skupině to byla naprosto skvělá bytost, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí, měla šarm, sexappeal a vtip – a změna, kterou jsem měl před očima, byla poněkud děsivá. Netuším úplně, co přesně se odehrává za chemické a mentální pochody v ženském těle, ale musí to být fakt docela masakr, a pokud by drogoví dealeři byli co k čemu, začali by výzkum nových návykových látek právě tady. Poněkud vyděšený z představy fotografií jsem odvětil, že jsem nebyl u výroby, tím pádem mne nezajímá ani distribuce, omluvil se že musím za klientem a vypadnul pryč.

Druhé kolo však nastalo, když jsem se po dlouhé době připojil na XichtoKnihu. K mému zděšení se zmíněná kamarádka opravdu změnila v šílenou matku, která bombardovala všechno a všechny tunou fotek typu „Bedříšek na nočníčku“, „Bedříšek na nočníčku s vlásky nahohoře“, „Bedříšek se nám ublinknul na nočníčku“ a jako hvězda večera, „Bedříšek nám pokadinkal maminku“.

To už bylo moc i na mne, bafnul jsem telefon a po chvíli vyzvánění jsem se dotázal, zda jí náhodou nehráblo, že když už má touhu seznamovat celý svět informacemi o zažívacích procesech svého potomstva, zda jí také docvaklo, že z Bedříška bude možná jednou rebel, nebo vyznavač Black Metalu, a že jeho podělaná fotka v prvním roce života bude určitě tutový magnet na fanynky. Kámoška se poněkud zarazila, a na chvíli mi připadalo, že jsem uslyšel starý podtón hlasu někoho, koho jsem znal. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že na tom asi nějaký kus pravdy bude, a že to jde smazat. Poděkoval jsem jí v zájmu zachování obsahu žaludku při večeři, jménem celého lidstva, nicméně jsem ji ještě sdělil, že na rozdíl od Bedřicha to už podělala na kvadrát, protože cokoliv hodíte na XichtoKnihu, stává se podle licenčních podmínek jejím majetkem, a tedy co schvátí, už je její napořád a můžete se vztekat jak chcete.

První týden po dovolené je prostě to nejhorší, co se Vám může přihodit. Mám dojem, že s Darwinem mi bylo docela fajn, protože se o má hodnocení staral minimálně, a momentálně bych neřekl, že bych v tomto směru byl nějak za hvězdu. Zatím mám dojem, že potřebuji spát asi tak rok a půl, a klidně bych si to vyměnil se Šípkovou Růženkou, kdyby jí každých sto let pravidelně nějaký prasák neměl tendenci oslintávat.

Tak příště snad už o něčem normálnějším …

Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci – ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás – mne, Terezčino otce a nového kolegu – vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.

Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.

Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc – a odešel jsem za klientem.

Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:

Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:

Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem

Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:

Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :

Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:

Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :

Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :

a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.

Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:

To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.

Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.

Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.

Nicméně tohle předmětem dnešního článku není.

Přestože jsem byl nedávno vyslán hned na tři snímky po sobě, samozřejmě za účelem nějakého hodnocení, pořád jsem se k nějakému článku nemohl rozhoupat. Jednalo se totiž o filmové zpracování Assassin´s Creed, poslední Underworld a právě Velkou čínskou zeď – ale pořád jsem nějak nemohl pro recenzi najít to správné nadšení. Totiž – ne, že by mne to bylo zas až tak otřesné. Ale popravdě řečeno, ani jeden ze snímků mne ničím neurazil, ale zase na druhou stranu ani tolik nenadchl, aby to stálo za plnohodnotné rozpitvání. Všechny tři filmy mají slušné herecké obsazení, skvělé triky a rozhodně se na nich nešetřilo – ale příběhově to není nic moc, a i když se nejedná vyloženě o pitomosti, rozhodně to není zrovna Oscarový materiál. Takže jsem se nakonec rozhodl pro nějaký komentář k posledně jmenovanému titulu, protože mi přišel tak nějak obsahově nejzajímavější.

Příběh je celkem jednoduchý. Žoldák William se vypraví s bandou kumpánů do Číny, aby tu ukradl střelný prach, a následně všichni zbohatli. Něco se ovšem pokazí, napadne je nějaká podivná obluda a následně při útěku před jinou bandou lupičů je zajme posádka Velké čínské zdi. A tím to celé začne, protože se najednou ocitnou ve světě, kde kromě hrstky vyvolených (což je odhadem asi milion vojáků, dva miliony techniků a pomocného personálu a po strop narvaný obchoďák čínskou šlechtou), by nikdo neměl znát. Velká zeď je tady totiž proto, aby obstála opakovaným útokům emzáckých oblud, které se snaží sežrat všechno ostatní. Je zbytečné nějak extra přemýšlet nad tím, proč je potřeba zeď kolem úplně celé Číny, ale třeba to nějaký smysl má, jen mi to možná jenom uniklo.

Takže je potřeba najít nějaký způsob jak digitální příšerky komplet vyhladit, protože finta Ctrl+A -> Delete bude vynalezena až o pár století později.

Herecké obsazení je příjemné, i když si myslím, že Mattu Damonovi dlouhé vlasy nejdou – a nijak rušivě nepůsobí ani Willem Dafoe v roli trochuzáporáka. Zbytek herců je pak dodáno z Číny, což vzhledem k lokaci celkem dává smysl. Potěšitelné je i fakt, že se tam za celou dobu neobjeví ani jeden černošský herec, ani Samuel L. Jackson, protože podobně jako Willem Dafoe, ten chlap musí bejt prostě všude.

Vizuální stránka je naprosto úžasná, na detailech, ani kostýmech se rozhodně nešetřilo, akční sekvence jsou moc hezké a i když to rozhodně není Pán Prstenů, je to docela fajn.

Otázka zní, co to teda vlastně je.

Rozhodně to není historická fikce, jak se nám snaží předhodit úvodní titulky. Podle mého soudu se jedná o příjemnou fantasy, podobně jako to bylo v tomhle případě, jen to má o něco větší rozpočet.

Za sebe bych kinosál asi nejspíš úplně nedoporučil. Nicméně z mého pohledu je to určitě film, který bych si koupil na DVD někdy za dva roky a nebude mi líto za něj zaplatit to kilo v Tescu.

Tak příště zas snad něco normálního, pokud zdraví dovolí.

Nevím proč tomu tak přesně je, ale pokaždé, když dostanu nějaké pozvání k rodinné, nebo skororodinné příležitosti, aktivuje se někde v hloubi toho, co nazývám duší, poplašný alarm. Málokdy se totiž stává, že Vás při těchto příležitostech chtějí nakrmit pouze jídlem, v lepším případě do Vás chtějí dostat i jiné věci, které byste jim normálně nesežrali, a v tom horším chtějí vyrazit něco z Vás. Je to poněkud patová situace, protože sice nemáte žádný formální důvod něco podobného odmítnou, ale nějak tušíte, že se nad Vámi právě rozhoupala katovská smyčka.

Tak přesně tohle mi běželo hlavou, když mi volala Eva, že jsme pozváni v neděli k Evině bratru na večeři. Pojal jsem téměř okamžitě instinktivní nedůvěru, dotázal se Evy, zda má nějaké bližší informace a konstatoval jsem, že si hodlám ještě dnes sjednat zdravotní pojistku. Eva pravila, že o tom nic moc dalšího neví, že se domnívá, že nejspíš nepůjde o nic zákeřného, a že když už tam budu, ať vezmu příslušné formuláře i pro ni, což jsem přislíbil.

Víte – v tomto případě jsem přesvědčený, že nějaké obavy byly poněkud na místě. Totiž Evino bratr je rybář. Bohužel se však jedná o ten horší druh tichého šílence, který nejen že odejde na ryby, ale zhusta se mu také podaří něco chytit. To je trochu problém, protože kromě Evino bratra a jejich kocoura ryby nikdo další nejí, nebo alespoň ne v množství, ve kterém se normálně zásobuje ostrov Okinawa. Naštěstí Jana, což je momentálně přítelkyně Evino bratra je s tímto faktem obeznámena, a tedy se snažila minimalizovat ztráty. Tedy přislíbila, že udělá kapra s nivou a pro mne pstruha na másle a nějaký salát, kdyby se ani jedna z variant nesetkala s nějakým ohlasem.

Takže jsme se s Evou v neděli večer ocitli v panelákovém bytě Evino bratra, kde nás přivítala Jana s kocourem. Eva dostala skleničku vína, já nějaké nealko pivo, protože jsem řídil a Jana pravila, ať se nějak zabavíme, dokud večeři nepřipraví. Že Marcel (Evino bratr) jel ještě něco koupit, ale před tím stihl kapra třísknout po hlavě a vykuchat, a pstruh že už je definitivně v troubě, což se sice dalo vykládat všelijak, nicméně jsem dospěl k názoru, že to mělo být sdělení nejspíš uklidňující.

Tedy Jana zmizela do kuchyně, já s Evou jsme usedli do obýváku, kde jsme probírali nějaká neutrální témata, například nutnou reformu vyjmenovaných slov. Zrovna jsem začal rozvíjet teorii, že by se rozhodně měla do učebnic dostat vyjmenovaná slova po Q, protože toho začíná být pomalu nadbytek. Eva pravila, že ji napadá jediné vyjmenované slovo po Q – a to je qínu a poukázala na sklenku ve své ruce. Odpověděl jsem, že je toho mnohem víc, namátkou mne napadá qodě, qobědu, nebo qasnice, když se ozval z kuchyně neskutečný řev a vzápětí vběhla Jana do obýváku pocákaná krví , a s nožem v ruce.

Eva se docela vyděsila, já o trochu méně, protože se do mne snaží něco kovového a ostrého kolegové na tréninku zapíchnout dvakrát týdně, nicméně jsem řekl, že jestli je naštvaná kvůli tomu pstruhovi, zůstanu klidně u birellu. Jana byla na pokraji srdeční zástavy a pravila, že dvě hodiny mrtvý a vykuchaný kapr najednou ožil, vyskočil z dřezu a počal ji pronásledovat po kuchyni. Podíval jsem se na Evu, která okamžitě pravila, že ať mne ani nenapadne použít slovo Poltergeist, odebrala Janě nůž a šli jsme se na to mrknout. Opravdu, na podlaze vykuchaný kapr prokazoval až nevšední aktivitu, z čehož byl kocour naprosto nadšený a když kapr na chvíli spočinul, začal ho fackovat po linoleu, což opět vzbudilo v kaprovi nový nával aktivity.

Jana se mne zeptala, zda bych s tím nemohl něco udělat, což mne nutilo k zamyšlení. Nakonec jsem pravil, že sice mám docela potrénováno, nicméně mne nenapadá žádná gotická, ani renesanční technika, která by se dala aplikovat plošně proti kaprům, a jak si konkrétně představuje zabít něco, co už je vlastně technicky vzato zombie. Dodal jsem ještě, že by asi šlo kapra přibodnout k podlaze partyzánou, ale tím bychom se dostali na poměrně tenký led, protože na podobné věci má již vlastnická práva Valdštejn.

Následně jsem namítnul, že krom Evino bratra má s vodou největší zkušenosti Eva, a zda by v tomhle směru neměla chuť něco udělat. Eva si povzdychla, prohlásila ať jí dáme tak tři hodiny, že si domů skočí pro neopren a pro harpunu, praštila sebou do sedačky a otráveně zapnula mobil. Tak nějak jsem pochopil, že situace houstne, chytil kapra do ručníku a následně mu odkrojil hlavu, čímž jsem docela namíchnul kocoura, nicméně předpokládám, že ani ten kapr z toho dvakrát nadšený nebyl.

Marcel nakonec dorazil, kapra rozporcoval, takže následně jsme skutečně zasedli u večeře, která nakonec proběhla bez větších následků. Pořád jsem ale podvědomě cítil, že něco není úplně v pořádku, protože to zatím všechno probíhalo nějak zvláštně. Jana byla po celou dobu večeře úplně zticha, protože na ni kapr – čilouš zřejmě udělal nesmazatelný dojem, Evino bratr se tvářil mírně podrážděně a já s Evou jsme si vyměňovali mírně zmatené pohledy.

Pokusil jsem se tedy dusnou atmosféru poněkud odlehčit tím, že jsem řekl že mám jistý poznatek. Že prý nedávno v Tichém oceáně objevili křížence zlaté rybky a žraloka, a že se vyznačuje tím, že Vám splní poslední tři přání. Jana na to řekla, že by jí osobně stačilo prozatím jen jedno a sice to, aby Evino bratr příště když něco přitáhne domů, tak aby se nejdřív přesvědčil, že se jí to nepokusí pod rukama vyškrábat oční bulvy. Marcel se namíchnul a řekl, že toho s tím blbym kaprem bojoval skoro tři čtvrtě hodiny, načež Jana jedovatě řekla, že to chápe, protože ho jednou viděla s otvírákem na konzervy. Marcelovi naběhla na spáncích rudá žíla a poměrně nahlas vyzval Janu, zda by se jí na chvíli taky nechtělo mlčet jako ryba. Nato mu Jana položila sugestivní otázku, zda by taky pro změnu nechtěl začít chlastat taky jenom vodu, čistě jenom aby si ověřil, co na tom ty ryby vlastně mají. Marcel, se už poměrně hlasitě zeptal, proč je sakra pořád studená jako psí čumák, načež Jana zaječela, ať se zeptá těch svých slizských potvor, že není zatracenej teploměr, zdvihla se od stolu a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Poněkud rozpačitě jsme se s Evou rozloučili a vyrazili k domovům.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné. Rodinné večeře vždycky zavání malérem, a pokud se jedná o ryby, je nebezpečí dvojnásobné.

Možná mi dáte za pravdu, když řeknu, že jsem přesvědčený podobně jako kocour Garfield, že nejhorší den z celého týdne je pondělí. V pondělí (a pak ve čtvrtek) se totiž odehrává nejvíce dramat a lidi jsou obecně na zabití – tedy o něco více než obvykle. Nebo – možná nejsou, ale při pondělku býváte těmto zhusta násilným úvahám ponejvíce přístupní. Myslím si, že důvodem je fakt, že je člověk unavený po víkendu. Protože když nemusíte trčet v zaměstnání, musíte pak stihnout najednou víc věcí dohromady, což je poněkud únavné. Dá se tedy říct, že dobře naplánovaný víkend Vás dokáže vysílit daleko víc, než výšlap na Mount Everest s kovadlinou, a půlkou šmoulí vesnice v v báglu, tedy za předpokladu, že jste si v pátek dali soukromý závazek, že tento víkend opravdu, ale opravdu nebudu nic řešit. Že opravdu zvládnete nic nedělat, vyprat prádlo a vyluxovat počká, pořádně se vyspíte, a už když si tento seznam začínáte rovnat v hlavě, je Vám naprosto jasné, že nic z toho rozhodně neklapne. Pondělky jsou prostě problém obecně a nemyslím si, že by z toho bylo nějaké smysluplné východisko.

Tak tohle mi zhruba běželo hlavou, když jsem se vracel kolem jedenácté od klienta. Seděl jsem v tramvaji, koukal na šedivou Prahu, dumal o nejlepším průmyslovém využití sušených a nadrcených syslů, když tu přistoupila nějaká podivná punková matka s kočárkem. Zaparkovala se na sedačce naproti, doplnila tekutiny z nějaké PETky s čajem, bafla mobil a ponořila se do virtuálního světa. Podle výrazu a celkového vystupování vypadala na to, že žere pilulky na kvasinkovou infekci jako lentilky, a i když neřekla ani slovo, takové věci jsou občas prostě patrné.

Potíž byla v tom, že nejspíš PETku s čajem nedotáhla, hodila ji do prostoru s potomkem a oddala se svému mobilu. Gravitace spolu s čajem a s kýváním tramvaje začala fungovat v rámci známých přírodních zákonů, takže čaj začal vytékat skrze kočárek na zem. Dítě bylo zřetelně v limbu, takže jsem pozoroval rozrůstající se kaluž a přemýšlel o tom, kolik stanic ještě potrvá, než mi komerční úspěch kombinace Cukr & Axis Chemicals, zasáhne kožené boty.

Když už se čaj blížil v množství ne zrovna malém, přistoupil jsem ke slečně a zaklepal ji na rameno. Ta vykulila oči, sundala si sluchátka z uší a upřela na mne telecí pohled čerstvě vyoraného rejska. Informoval jsem ji tedy, že ji rozhodně nechci nějak znepokojovat, ale že ji poměrně dost silně prosakuje potomstvo, a že i když toho o PH novorozeňat moc nevím, že jsem nedávno viděl Vetřelce, a tedy tuším, jaké takovéhle věci mohou brát konce.

Slečna na mne vrhla nechápavý pohled, nicméně po mém gestu směrem k podlaze zaúpěla, a vrhla se ke kočárku. Okomentoval jsem to slovy: „No jo, lítá to z něj jak z Niagáry, co ? To budou ledviny, bráchancovo kluk na to taky trpí.“, ponechal slečnu ve stavu existencionální nejistoty a odešel na firmu.

V kanceláři jsem zastihnul Terezčino otce, který vypadal silně pohoršeně. Zrovna sledoval nějaké zprávy a prohlásil, že se s tím terorismem už konečně musí něco udělat, protože takhle to už fakt dál nejde. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, co je v tom v podstatě za problém, že by stačilo na Rakku vysypat půl tuny brokolice, protože ta jak známo zadržuje volné radikály. Dodal jsem ještě, že kdyby se dala nějaká varianta nemoci šílených krav aplikovat i na kozly a osly, to jest, že by si ten partnerský sex prohodili, spousta z bojovníků by nejspíš ztratilo ten pravý zápal pro věc, zejména při bohoslužbách, což by celou věc mohlo poněkud uspíšit. Kolega pravil, že je to poměrně nosná představa, že doposud znal pouze přísloví o silnějším psu, ale tohle by mohlo fungovat také.

Následně pohlédl na hodinky, pravil, že je čas oběda a tedy zda by se mi nechtělo někam zajít na jídlo. Řekl jsem, že ještě moc hlad nemám, ale v blízkosti otevřeli novou polívkárnu, a tedy, zda by se mu nechtělo mrknout tam. Terezčino otec pravil, že to tedy asi odložíme na jindy, protože je domluvený se svým bratrancem zajít po práci na pivo, a tedy si je více než jistý, že ho po příchodu domů bude rozhodně čekat držková a čočková.

Vrcholem pondělní produkce měl však být náš kolega z hotlajny. Asi už jsem se o něm zmínil – je to ostravák, pro něco krajově slangového opravdu nejde daleko, a ke všemu je to dvoumetrová hora svaloviny, která svým naturelem trochu připomíná Krakatou před výbuchem. Krátce po našem dialogu přišel za námi do kanceláře, že má technický problém s naším rozhraním, a tedy by to s Námi rád konzultoval. Pustili jsme se tedy s Terezčino otcem do rozboru, kde že by mohl být zakopaný pudl, případně jeho jádro, když kolegovy z HotLine zazvonil telefon. S rozpačitým úsměvem hovor přijal, a i když jsem viděl hodně hereckých produkcí, odehrávalo se mi přímo před očima něco neuvěřitelného.

Kolega úplně zjihl, a následně jsme slyšeli jak říká:

„Ne, jasně broučku. Jo, ano určitě jo. Ne vůbec mi to nevadí. Ne, to je v pořádku, to chápu. Ne fakt to není problém. Taky tě miluju miláčku. Ne vážně, to je v pohodě. Miluju tě lásko.“ načež zavěsil.

Vzduchem se rozvonělo jaro, andělíčci nasadili na bendžo nové struny a na luky se srdíčky nové tětivy, když po chvíli kolega vší silou švihnul mobilem o zem, a kopancem ho následně poslal proti zdi, kde se rozletěl na tisíc kusů. Následně celou pobočkou otřásal jeho řev:

„P*ča, b*bá de*ilní, to ta k*áva fakt nemůže dvacet minut počkat ?? Se*u na to, se*u nato, fakt na to m*dam, nikam nejedu, volám Kamila a Přemka, zůstávám v Praze a jdeme večer s Chochačkou strašně lejt!!“

Pak prokopnul ještě kontejner, který mu stál v cestě a oddusal z naší kanceláře.

Pohlédli jsme na sebe s Terezčino otcem, pokrčili rameny a dál se věnovali práci.

Pondělky jsou prostě drsné a i když máte dojem, že Vaše vztahy jsou náročné, buďte v pohodě. Protože ve většině případů Vás nejspíš jeden telefonát nebude stát nový mobil.

Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu – a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled – skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo – nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil „Ale hovno, jenom slušnýho chování“ – a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.