Impulsem, pro napsání dnešního příspěvku, se stal tento článek.

Popravdě nejde celkem o nic nového. Podobné věci se dějí už dlouho, a pokud se k tomu mohu vyjádřit sám za sebe, za některé fórky se dává rovnou přes držku, a tenhle druh k nim podle mého soudu patří.

Tedy – jak jste již asi zjistili, s černým humorem celkem žádný problém nemám. Jsem však toho názoru, že by to i v tomto případě mělo být v první řadě vtipné, a také že existuje něco jako je vkus. Pokud se baví však pouze jedna ze zúčastněných stran, zatímco druhá má zaděláno na srdeční příhodu, opravdu mi to moc legrační nepřipadá. Nicméně mi článek připomenul něco, co se přihodilo bývalému kolegovi ze skupiny, a je to tedy už nějaký ten rok zpátky. Když na to celé však nahlížím současnou optikou, přijde mi to i po letech jako naprosto validní řešení, jak se s celou situací vypořádat. Je mi občas skoro líto, že se podobné způsoby nepraktikují častěji, protože by to ušetřilo spoustu problémů a času.

Netvrdím, že se jedná o nějaké řešení univerzální, nicméně jako funkční se poměrně osvědčilo.

Už na základce se dozvíte spoustu užitečných přísloví, které zpravidla neberete na zřetel. Pravda, některá jsou poněkud problematická, či zavádějící. Doposud jsem přesvědčený, že vrabec v hrsti je mi stejně k ničemu, jako holub na střeše – a tedy nevidím, nějaký zásadní důvod, proč to preferovat – tedy pokud vrabec není nějaké slangové označení kuše s optikou, kterou se zmíněný holub dá ze střechy sundat. Také již zřejmě přísloví o volání do lesa poněkud pozbylo aktuálnosti, protože si nevybavuji nikoho, kdo by podobné věci někdy praktikoval, a dokonce neznám jediného kováře, který by měl na dvorku koně, který by vykazoval nějaký druh mobilní aktivity, natož bez bot.

S tím hrubým pytlem si zase tak jistý nejsem, protože tohle se dá vzhledem k tomu, kolik je na internetu dostupného porna dá interpretovat všelijak, a i když mne osobně primárně přijde na mysl pytel boxovací, chápu, že zejména mladší ročníky to tímto způsobem postavené mít nemusí.

Každopádně někdy opravdu padne kosa na kámen, a je lhostejné, zda tou kosou myslíte momentálně teplotní podmínky.

Ale k věci.

Celá situace se přihodila jednomu bývalému kolegovi ze skupiny. Pokud se pozastavíte nad slovem „bývalému“ vězte, že to nemělo žádnou návaznost na popisované události, prostě se mu přihodilo potomstvo, a tedy to s tímhle případem nijak nesouvisí.

Takže, kolega jednou kráčel na trénink a moc se na něj těšil. Shodou okolností si totiž zakoupil nový, vikingský meč, a už se nemohl dočkat, až ho otestuje na dalších členech skupiny, což jest na nás. Pokud to neznáte, je to taková hodně pádná kolejnice, která při správném použití dokáže srovnat i Robocopa do latě, nebo posloužit na nějaký čas, jako vyspravení pilíře železničního mostu.

Bohužel šel kolem nějaké školy, kde zrovna probíhalo cosi jako poslední zvonění, nebo majáles – popravdě se v tomto druhu studentských oslav neorientuji – nicméně fakt byl ten, že studenti v maskách pobíhali po ulici, kde zastavovali kolemjdoucí, a požadovali po nich nějaké drobné, v čemž jim bylo z valné části vyhovováno.

Problém byl, že tam takto nejspíš pobíhali už od rána, v mezičase se posilňovali vodkou, a tedy míra jejich interpretace toho, co je zábavné se nejspíš poněkud měnila. Asi nejvíce agresivně si počínala skupina studentů, právě přestrojená za vraždící klauny. Měli to docela zmáknuté, od motorové pily, přes bejsbolku, až po velké kuchyňské nože a gumové masky. Takže si vždy vybrali nějaký osamělý cíl – třeba paní na procházce se psem, ke které se tryskem přiřítili, a obklopili ji a požadovali drobné, v rámci posledního zvonění. Osobně si myslím, že je to jistá příprava na možnost, že by se jim podařilo sehnat zaměstnání v Ose, nebo na Ministerstvu pro životní prostředí, aby si vyzkoušeli, jak funguje vybírání výpalného, bez poskytnuté protihodnoty, v praxi.

Každopádně kolega ze skupiny se stal také terčem této skupiny, nicméně je ignoroval a šel si dál po svých. Studenti, zřetelně povzbuzeni alkoholem a nedostatkem zájmu, na jeho osobu prohodili několik nelichotivých hodnocení, a vraceli se vyhlédnout si další oběť. To vše by asi skončilo bez dalšího incidentu, kdyby jeden z klaunů kolegu na závěr nepocákal ještě vodou.

Kamarád šel sveřepě dál, a byl čím dál tím víc naštvaný. Ušel ještě tak třicet kroků, než připitá partička našla další potenciální oběť vydírání, a s hulákání se k ní rozeběhla. To už kolega nevydržel, tasil meč a za řevu „Odiiiin!!!“ se vrhnul proti gangu v gumových maskách.

Pokud se proti Vám žene vlasatý a vousatý viking, není to rozhodně něco, co by vás úplně uklidnilo, a když se na Vás žene s mečem v ruce, tak už vůbec ne. Skupinka vraždících klaunů totiž zjistila, že se náhle ocitla na opačném konci potravního řetězce, ti méně opilí zahodili co měli v ruce a práskli do bot, a těm více ovodkovaným stačilo pár švihnutím meče vyrazit to, co měli v rukou – a už se jim také prášilo za patama.

Trochu to připomínalo přímý přenos z Olympijských her, kde se také ozve výstřel, a následně se deset černochů vší silou snaží utéct někam pryč, ale v tomto případě by bylo přirovnání o čertovi, jak mu činit dobře, bylo celkem na místě. Poslednímu studentovi na místě, schoulenému do klubíčka, pod napřaženým mečem vikinga povolil svěrač, což kolega nesl poněkud nelibostí. Vliv ducha Erika Thorvaldssona, ho opustil, když viděl, že se před ním choulí jen zpovykané děcko, schoval meč a odešel. Na trénink dorazil klidný, jen s lehnou pachutí toho, že i musel usušit mikinu.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé.

Asi vážně nepotřebujeme víc policajtů, nebo kamer. To co potřebujeme, je víc vikingů.

Myšlení některých lidí je mi skutečně záhadou, i když připouštím, že mi čas od času přijde naprosto fascinující. Ještě lepší je to v případě, kdy to od dotyčného naprosto nečekáte a najednou zjistíte, že ve svém vlastním vnímání světa máte pořád co zlepšovat.

Tady bych to asi měl vzít více zeširoka, abych Vás uvedl do problematiky. Jsem zastáncem teorie, že každý člověk, bez rozdílu toho, jakou má společenskou úlohu, či postavení, má určitý typ uvažování.

Jako příklad bych asi uvedl, že pokud je Vaší profesí být katem, celkem se k tomu hodí i to, když jste také sadista. Sice to z Vás nedělá automaticky nejlepšího kata na světě, ale tak nějak se alespoň budete každé pondělí, do práce těšit.

Svůj způsob myšlení bych asi nejspíš označil, jako zločinecké. Samozřejmě, že to neznamená, že neustále přemýšlím nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyloupit Fort Knox. Popravdě řečeno americké zlato je mi srdečně šumák, a i když jsem už na to asi přišel, stejně nevím ani za co bych to vůbec utratil. Zločineckou mysl totiž obecně nepovažuji vůbec za nic špatného, protože to naopak nutí další zločinecké mozky k protiakcím, a tedy si myslím, že to věci posouvá směrem kupředu.

Nechápejte to prosím špatně. Kdyby zločineckou mysl neměli soukromí detektivové, nebo elitní policisté, je víc než jisté, že se jim pachatele také odhalit nepodaří. A kdyby tento způsob myšlení neměli ani spisovatelé detektivek, svět jako takový by byl ochuzen o spoustu zajímavých knížek a filmů. Zločinecká mysl vám totiž sama servíruje alternativní možnosti, pokud nejste spokojeni se stávajícím systémem a stavem věcí, což já osobně, ve většině případů skutečně nejsem.

Nicméně nerad přiznávám, že jsou v tomhle směru někteří lidé ještě mnohem dál než já, a právě o jednom z nich bych se v dnešním článku rád zmínil.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Počátkem léta jsem byl vyslán za jedním klientem, který byl označen jako problematický. Popravdě mi to tak nepřišlo, protože mi připadal docela v pohodě, jen bylo potřeba pochopit, že věci kolem byznysu, řeší opravdu v jiném měřítku. Klientova živnost – i když nutno říct, že spíš než živnost to byla vášeň – byl prodej lodí. Nemluvíme tady však o nějakém prodeji veslic, kterými můžete v polední pauze drandit po Botiči. Prodával všechno možné, od lodního zvonu, až po krávy velikosti Bismarcku, a teprve až tady jsem pochopil relativitu ceny. Lodičky jsou totiž naprosto jiný svět, a také nabízelo by se říct, že i jiná cenová liga. Nebylo by to však úplně pravda, protože tohle není vůbec jiná liga, tohle je úplně jiný sport.

Tedy jsem se jednoho jitra ocitl v paralelním vesmíru, kde se řeší naprosto odlišné věci. Bylo to asi takové, jako kdyby jste při koupi sekačky na trávu, řešili kromě výkonu a počtu koleček, jakou barvu bude mít – míněno to vrčidlo od Moutfieldu – panty od hajzlíku, a zda mu přídavné trysky z Challengeru poskytnou o něco málo lepší vlastnosti, při konfrontaci s kopretinou. Rozumím tomu, že při této cenové relaci jsou takové věci důležité, ale těžko s těmito problémy najdete odezvu u normálního smrtelníka.

Nicméně, náš klient řešil poněkud osobnější problém, a to poměrně obscénně biologické povahy. V místě, kde měl prodejnu, a zároveň zaparkováno několik ukázek opravdu drahých lodí, se totiž usadila nějaká kolonie racků. No – podle mého názoru to na racky bylo moc velké, navíc asi i nesprávné barvy – ale kdo jsem já, abych se s klientem přel.

Moje ornitologické znalosti se omezují v zásadě na poznatek, jak omráčit pštrosa (jak asi víte, vylákat na beton, a udělat na něj BAF), a toho, že dokážu rozpitvat španělský ptáček. Každopádně, pokud lze v něčem spatřit důkaz evoluční teorie, věřím tomu, že ptáci se skutečně vyvinuli z dinosaurů, protože jsou to pěkně agresivní a zlomyslné bestie. V případě klienta to bylo více než signifikantní, protože ptačí kolonie používala jeho zaparkovanou flotilu, jako svůj privátní záchod. Dělali to zhusta, a nikdo mi nevymluví, že naprosto záměrně ve stylu, natural bomber squad. To v překladu v zásadě znamená, že půlka na vodě sbírala síly, zatímco druhá polovina hejna kroužila nad lodičkama, a snažila se o co nejlepší zásah, což bylo ideálně sklo, nebo nějaká extrémně naleštěná plocha.

Klient byl samozřejmě docela hodně naštvaný, protože neustále uklízet nablýskané kocábky, za sedmicifernou částku, Vás bude bavit jenom chvíli. Hloupé je, že když přijde kupec něčeho takového, podělaná paluba asi nebude úplně ta nejlepší vizitka, a podle všeho je ten materiál také poměrně dost agresivní, což lodičkám nedělá dobře.

Takže klient přemýšlel, jak se problémů zbavit, a v zásadě se ocital ve slepém kruhu.

Střílet po tom vzduchovkou se osvědčilo jako neúčinné, a na něco silnějšího si klient netroufal. Měl svoji prodejnu na otevřené řece, a kdyby trefil nedopatřením na druhém břehu, nějakého bezdomovce brokovnicí do zadku, těžko by se to asi vysvětlovalo. Plašit ptáky lodní sirénou fungovalo chvíli, než ty mrchy zjistili, že jim to nic neudělá, a na otrávení ptačí kolonie mu chyběli empirické znalosti.

Prostě štvalo ho to hodně a neznal způsob jak danou situaci řešit. Tedy jsem dokončil práci, popřál hodně štěstí , vyplnil papíry a celou věc pustil z hlavy.

Tedy až do včerejška, kdy jsem za ním zase přijel. A tady se vracím ke svojí teorii zločinecké mysli, protože mne klient naprosto odrovnal. I když mám v hlavě někdy opravdu velice zvláštní způsoby řešení, nic podobného by mne nejspíš nikdy nenapadlo.

Když jsem přijel za klientem, překvapilo mne hned několik věcí.

Tak předně, lodičky byly nablýskané, celá kolonie racků plula na řece, měli oči jako tenisáky, podobně jako když Neuvěřitelný Hulk sežere míchačku na beton, a snaží se vypořádat se zácpou. Ani jeden z ptáků nebyl v povětří. No – popravdě to spíš vypadalo, že se snaží alespoň udržet na hladině, a ani to, jim moc nešlo. Přišlo mi, že mají docela velkou čáru ponoru, takže jim většinou z vodního toku čouhala jen hlava a ocas, což mi přišlo zvláštní oproti normálnímu stavu. Bylo to asi takové, jako když flotilu ponorek U-Boat při cestě do doků překvapil kobercový nálet, celá divize nabírá vodu a jde už jenom o prestiž, které z plavidel půjde ke dnu jako poslední.

To samozřejmě vzbudilo moji zvědavost a tedy jsem se ptal, co se s těmi ptáky děje. Klient se zlomyslně zachechtal a sdělil mi fakta. Pozorováním totiž zjistil, že to, co považuje za racky, má jednu zásadní slabinu. A to sice fakt, že jsou kromě dalších vlastností až nekriticky soutěživí a hamižní. Pozoroval, jak jim děti házejí pečivo do vzduchu, ptáci ho loví a polykají a dost často se o hozené sousto i seperou mezi sebou. Tedy o tom nějakou dobu přemýšlel, a jeho myšlenkový proces nakonec vyústil v to, že si pořídil přepravku rohlíků, na jejich krmení.

V prvním kroku tedy naučil natural bombery chytat pečivo ve vzduchu, nicméně to házel poněkud rychleji. Ptáci samozřejmě v touze po žvanci dělali všechno možné, aby urvali sousto pro sebe, načež klient poněkud přitvrdil.

Nechal pečivo rozpustit ve vodě, a když bylo ve formě těsta, každé hozené sousto vylepšil o to, že doprostřed zamotal ocelovou kuličku z ložiska. Neptejte se mne, kde se takovéhle věci shání, nicméně praktický efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáci se vrhali střemhlav po každém soustu, byť letělo rychlostí balistické rakety, a samozřejmě, čím více byli hamižnější, tím víc nabírali na váze. Ti nejvíce aktivní a nenasytní, se už zanedlouho prostě nedokázali odlepit od hladiny, což samozřejmě byla výzva pro ty pomalejší jedince. Takže během pár dnů,klient prakticky přebudoval celou Luftwaffe na kompletní Kriegsmarine s tím, že mají evolučně zaděláno na ponorky typ 212A.

Divné na tom bylo to, že i když ti rackové věděli, že to co žerou je vlastně zabíjí, stejně s tím nedokázali přestat, a když klient do jejich přítomnosti hodil další vylepšené sousto, prostě ho zhltli, aby bojovali s další váhou.

Když pominu humánní aspekty celé věci, technicky je to téměř nepostihnutelné. Zvyšováním váhy ptáka se rozhodně nejedná o otravu, nikdo je to žrát nenutí a pokud klesnou pod hladinu, tak se s tím těžko dá něco dělat, protože mi není zatím známa žádná resustitační technika, která by se dala aplikovat na zobák.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. I když máte dojem, že se Vám podařilo prokouknout hodně věcí, stejně se najde někdo, jehož způsob myšlení vás přinejmenším zaujme. Popravdě řečeno, někdy jsem skutečně rád, že nevím, co se odehrává v mozku Olihně ..

Takže jdeme na to.

Předně – nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy – občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda. Navzdory skutečně zajímavému vyprávění, se totiž tvůrcům podařil nějaký prasopes, který vlastně ani pořádně neví, jak se má doopravdy tvářit. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, by mohl být naprosto skvělý, mysteriózní horor, ale to není. Mohl by být také dokonalou fantasy-mysteriózní pohádkou, ale na to také není. Zpracováním mi trochu připomíná tento snímek, nebo dražší, a méně povedenou Kroniku rodu Spiderwicků. Nicméně rád bych zdůraznil, že spíše atmosférou, než linií. Má to dle mého soudu totiž hned několik příčin, které se tu pokusím osvětlit.

Celý snímek dostal pod taktovku Tim Burton. Ledaskdo by to možná mohl považovat za výhru, nicméně já zase tak veliké nadšení nesdílím. Mám z toho totiž docela smíšené pocity. Dlužno říct, že knižní předlohu jsem nečetl, nicméně většinu Burtonových snímků jsem viděl a přiznávám, že mne osobně zajímá jeho infantilita, čím dál tím méně. Mám totiž neodbytný dojem, že Burton ani tentokrát nedokáže překročit vlastní stín, ale naopak se ještě více zamotává do jeho područí. Asi nejvíce se to podepisuje na grafickém pojetí příšer, které díky tomu působí nejen nevěrohodně, ale také poněkud rozpačitě. Zdá se totiž, že nějaká vizuální podoba páně Burtonova o tom, co mu připadá strašidelné, se od doby Beetlejuice, nebo The Nightmare Before Christmas, nepohnula vůbec nikam. A bohužel to podle toho také vypadá.

To by ani tak nevadilo, pokud by to byl záměr – tedy čistá a svým způsobem poetická Burtonovka. A bylo by to možná i roztomilé tím dekadentním způsobem, kdybychom to samé neviděli už třistakrát, a nebylo to pokaždé úplně to samé. Namísto obávaných a vražedných monster je nám tu předhozeno něco, co si odskočilo na melouch, z knajpy od Mrtvé nevěsty. Je to o to horší, že jak moc špatný to byl nápad, potvrdí i závěr celého filmu.

Totiž, když něco, čeho se bojí všichni už po staletí, bez větších problémů vypráská během prvního nájezdu, jedna jediná patra viktoriánských X-menů, je to poněkud trapné.

Jsem přesvědčen, že úplně jiný režisér by byl pro film daleko lepší volba, protože příběh i realita jsou velmi zajímavé a nosné, samy o sobě. A nebo naopak o mnoho více Burtona by dopadlo také daleko lépe. V této podobě to tak nějak pochcípalo podobně, jako Temné stíny. Natočili sice drahou a výpravnou pohádku pro děti, která ale pro děti vůbec není. A nebo infantilní fantasy příběh, který je zase na tuhle kategorii až moc pitomý ? Asi je to hodně o subjektivním vnímání každého jedince – ale nemyslím si, že by na tomto poli zůstal nějaký vítěz. A ten kdo se na to má dívat, už vůbec ne.

Prostě podařilo se natočit další předraženou věc, na kterou se v neděli večer stejně nikdo dívat nebude, když na jiné stanici poběží třeba Matrix, nebo Pán prstenů. Skončí to nakonec jako film na nedělní odpoledne – a i tak budete váhat, zda pro Vás není zajímavější alternativou, například Vraždy v Midsomeru. A je to myslím opravdu škoda, protože předloha ten potenciál má.

Jen krátce už bych se zmínil o castingu, který mi přišel záhadnější, než nahlodaný šunkový chlebíček na srazu vegetariánů.

Co vás bezesporu dostane, je úžasná Eva Green. Ta ženská má charisma, že byste na něm mohli klidně postavit celý hokejový stadion, a ještě by vám zbylo dost šťávy na jeho osvětlení. Navíc, je třeba ve světle Hollywoodského masomlejna ocenit, že se jí do jisté míry podařilo osvobodit se od ikonické role femme fatale. Její slečna Peregrinová má jiná gesta a jinou dikci, než třeba mrcha ze Sin City, nebo Artemisia, z druhého dílu 300. Její přesné herectví je však bohužel trochu v rozporu s tím, co předvádí zbytek obsazení.

Sice potěší Judi Dench v drobné, epizodní roli (v posledním filmu jí odpráskli, ale očividně už se cítí o něco lépe), nicméně pokud jsou pro Vás zajímavější vedlejší postavy více, než hlavní hrdina, soudím, že je tady něco špatně. Ústřední postava (Asa Butterfield) má totiž osobní kouzlo jako nudle cezená přes kanál, což celému snímku na zajímavosti moc nepřidává. V tomto směru nechci být nespravedlivý – neznám režijní pokyny a tak nevím, zda v tom celém nebyl nějaký záměr. V každém případě mi není úplně jasné, co outsidera, který očividně o paralelních realitách ví méně, než Žábronožka solná o trhu s pozemky, pasuje do role hlavního stratéga a velitele.

Poslední, co bych asi zmínil, je obsazení Samuela L. Jacksona. Toho herce mám docela rád, a také chápu, že už je to starý pán, takže je potřeba ho narvat kam to jenom jde, dokud je ještě naživu, nicméně v tomto filmu mi to nesedlo ani trochu.

Obecně s tímhle mám docela problém, protože jsem hluboce přesvědčený, že černošský herec nepatří ani do severské vikingské ságy, ani do snímku z evropské historie 15tého století. Pokud už tedy skutečně za každou cenu potřebují v rámci politické (ne)korektnosti narvat do viktoriánké doby nějakou jinou rasu, nechť tam laskavě naládujou inda, nebo číňana, protože to alespoň nějakou logiku má.

Takže závěrem.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, je výpravný, řemeslně i trikově úžasný film, se zajímavou zápletkou a vlastním světem. Přesto však, bych doporučil si spíš počkat na televizní premiéru, protože z mého úhlu pohledu jsou zakoupení lístku do kina, vyhozené peníze.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž – ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než mám já.

Předně – klíčovou roli v tomto případě hraje, zda jste, či nejste fanouškem světa J.K.Rowlingové. V případě že ano, pak záleží dost na tom, jak velká je hloubka Vašeho osobního fanatismu. Zmiňuji to záměrně, protože od Vašeho postoje se pak odvíjí celá řada dalších věcí. Je zřejmě zbytečné tu nějak konkrétněji rozvádět spory fandomu na téma kniha vs. film, nebo se nějak vrtat v divadelní hře. Podstatný je spíš fakt, že kolem světa Harryho Pottera, se za dobu jeho existence utvořilo obrovské universum, (což je v zásadě vlhký sen každého autora), které je prostě třeba vzít v potaz.

Proč o tom vůbec mluvím. Fantastická zvířata jsou totiž již devátým filmem z tohoto světa a jediné, s čím se tento snímek dá srovnávat, jsou ostatní snímky z této série. Celý děj se odehrává v třicátých letech dvacátého století v New Yorku, kam se vypraví hlavní hrdina, Newt Scamander – tedy dávno před tím, než se Harry Potter objevil alespoň jako jiskra zájmu v očích jeho otce. Newt píše právě zmíněnou knihu o kouzelných tvorech a dílem náhody mu pár z nich uteče, což samozřejmě způsobí nejedny obtíže. Tohle je tedy rámec celého filmu a můžeme se nechat unášet na křídlech fantazie paní Rowlingové, a tvůrců filmu, což vůbec není špatné. Film slušně odsýpá, CGI zviřátka jsou perfektní a dokonale 3D, což je paráda, když si uvědomíte, že tam ve skutečnosti vůbec nikdo není. Prostředí je úžasné a dobové, kouzelníci kouzlí jak o život a o ten jim také ve filmu skutečně několikrát i půjde. Fantastičtí tvorové jsou velmi precizně vymyšlení a až na pár celkem krkolomných rozhodnutí celý děj celkem dává smysl – a v zásadě mu nelze ani nic moc vytknout. Pokud by se snímek dal nějak charakterizovat, tak by to bylo nejspíš bylo podtextem „Jedna epizoda z cest slavného Mistra, tentokráte ze Spojených států amerických“. Zvířata Vás pobaví, a nejspíš Vás dostane i Hihňavá voda – prostě skalní fanoušek bude nonstop bučet slastí , po celou dobu snímku.

Pak je tu ovšem kategorie „příznivec“, jako jsem třeba já, a tady už je nasnadě poněkud kritičtější postoj. Pominu fakt, že film v zásadě vůbec nic neřeší, technicky se odehrává pouze po dobu tří dnů, než Scamander z USA zase zmizí – a nese sebou stejně jako všechny předešlé filmy ze světa J.K. Rowlingové nevysvětlené podivnosti. Například se opět nikde nedozvíme, jak vlastně magie vůbec funguje, proč ji někdo ovládá a někdo ne – nebo jak to vlastně je s těmi hůlkami, protože očividně to jde i bez nich (viz. v prvním dílu se učili přivolat si do ruky koště podobně jako to dělají padawani řádu Jedi). Jakkoliv jsem se po tom pídil, ani skalní fandom mi tohle vysvětlit nedokázal, takže na jednu stranu má autorka skvěle vymyšlené vztahy a příběh – ale nějaké skutečně zásadní reálie, mi tu poněkud chybí. Druhou věcí, která mi přišla poněkud ne úplně cool, je to, že se zde pracuje stále dokola se stejným motivem, který jsme viděli už v předchozích dílech. Tedy, někde se skrývá zlý černokněžník, je tu nějaké vyvolené dítě, hrozí válka mezi lidmi a čaroději , a jako by toho nebylo málo, máme tu opět týrané sirotky, trpící pod sadistickou náhradní rodinou. Prostě nic nového, nebo nic, co bychom už neviděli – nicméně je možné, že i tahle koncepce měl být prostě záměr, aby divák dostal to, pro co si do kina vlastně přišel.

Krátce bych se zmínil v této části o castingu, se kterým jsem byl spokojený tak napůl. Newt Scamander (Eddie Redmayne) v roli naprosto exceluje. Jeho postava je naprosto úžasně podaná, má hned několik vrstev, a nedělá vám naprosto žádné potíže si tohoto podivína rychle oblíbit. Vypíchnul bych třeba i takové detaily, že se tento ostýchavý nadšenec pro magická zvířata pohybuje jinak při setkání s lidmi, a naprosto jiný výraz i řeč těla má, když je šťastný, se svými magickými tvory. K tomu mu naprosto skvěle sekunduje i další člen ústřední čtyřky Kowalski (Dan Fogler – jasně, to je TEN Kowalski od tučňáků z Madagascaru, ale úplně někdo jinej).

O něco málo méně se mi líbilo obsazení dalších dvou dámských rolí – dle mého soudu o něco ostřejší typ hereckého projevu (jako má třeba Emma Stone, nebo Amber Heard), bylo víc na místě – ale to je skutečně jen o úhlu pohledu. Potěšil také digitální Ron Perlman, v drobné roli, nicméně co mi tak úplně nesedlo, bylo obsazení Colina Farrella. Nechápejte to prosím špatně. Myslím si, že jako herec je bezesporu skvělý (například, i když třeba tenhle film byla blbost, on tam byl vynikající. Sice to byla i přesto pořád blbost, ale dalo se na to o něco lépe koukat.) Potíž je v tom, že ten chlap vypadá ve všech filmech úplně stejně, takže jsem po celou dobu promítání trpěl místopisnou nejistotou, zda jsem ještě pořád v New Yorku, nebo v Bruggách.

Jenomže tohle se vám honí hlavou v případě, že tomu alespoň trochu přístupní jste. Bohužel, je tu ještě třetí pohled, a to sice ten, ve kterém příznivcem J.K. Rowlingové, nebo světa Harryho Pottera, nejste.

Pak vás čeká 133 minut, ve kterých budete velmi intenzivně přemýšlet, co tak úžasného na tom všichni vlastně vidí. Banální zápletka o záměně kufru zase tolik sama o sobě nosná není, děj i vývoj jsou naprosto předvídatelné už v momentě, kdy Vám ji tvůrci filmu byť jen naznačí, a když pominete ten všudypřítomný digitální balast, a poněkud nepřehledné kouzelnické souboje, odnesete si v zásadě jen poznatek, že k proměně z kladného mága, na mága posedlého Satanem, v podstatě jen stačí, když Bystrozorové rozbijou Colinovi kredenc.

Tedy závěrem.

Za sebe dávám 70%. Kdybych si na něco podobného koupil vstupenku, určitě bych nešel domů s pocitem, že jsem byl podveden. Za svoje peníze dostanete opravu štědrou dávku magického světa J.K.Rowlingové, spoustu digitálních efektů a i když film skutečně nic zásadního neřeší, přece jen odkryje další kus mapy něčeho, co už alespoň trochu důvěrněji znáte. Jít na tenhle film do kina mohu s klidným svědomím doporučit, i přestože se Vám nejspíš pokusí v některých pasážích protrhnout ušní bubínky, protože tohle je určitě na velké plátno, a na monitoru to myslím tolik nevyzní.

Takže splněno, příště už snad doopravdy nějaký normální článek.

Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.

Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.

Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.

To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě – tedy jsem se omezil na obecné „Come with me“, a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.

Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.

Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.

Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.

Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.

Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.

Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.

Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.

Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.

Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou „Vedoucí“.

Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.

Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.

Možná mi to jenom tak připadá, ale mám dojem, že většina lidí je v téhle době poněkud podrážděná. Tedy podrážděnější, než obvykle. Něco mě mělo trknout už v sobotu, kdy jsme si šli s Evou a pár lidma, sednout do hospody. Všechno probíhalo v zásadě celkem normálně, když kolem deváté dorazil také Evino bratr, se svojí slečnou. Očividně byli oba rozezlení, takže i když si sedli vedle sebe, a objednali si pití, zarputile hleděli do svých sklenic a bylo víc než patrné, že je něco vnitřně žere. Asi po čtvrt hodině to nakonec Evino bratr nevydržel, pronesl směrem ke svojí slečně „Jano, jsi fakt jednička.“, a doprovodil to tradičním gestem premiéra české republiky, to jest zdviženým prostředníčkem.

Slečna na to reagovala tím, že na něj ukázala paroháče, pronesla hrobovým hlasem „Marceli, jsi dvojka“, načež propukla hádka nanovo. Oba aktéři očividně nebrali okolí na zřetel, tedy jsem tiše prohodil směrem k Evě, že může třikrát denně děkovat Perunovi za to, že si narazila právě mne, a ne někoho jiného. Eva na to pravila, že ne každý má tolik času, aby se v rámci duševní stability udržoval tím, že dvakrát týdně, hodinu a půl tříská do lidí železem, nicméně že to promyslí. Zbytek večera už pak nestál za nic, takže jsme to rozpustili, zatímco Evino bratr se svojí slečnou na sebe hulákali ještě v metru.

Chci tím říct, že různí lidé na tento stav reagují různě.

Abych to ale vztáhnul na nějaké konkrétní příklady. Například jeden z mých kolegů, když je pod stresem, mluví neuvěřitelně vulgárně. Bohužel, vzhledem k momentálním aktivitám pana ministra, jsem od něj za poslední tři týdny neslyšel jediné normální slovo, a vyjádřil v tomto smyslu také svoje nezlomné odhodlání. Přesněji řečeno prohlásil, že každého, koho příště načape, že si bere od ministra koblihu, tomu osobně urazí pazoury až u prdele, načež oddusal na hotljanu. Docela mne mrzí, že jsem to dál neslyšel, ale myslím, že za ten den muselo padnout několik poměrně dost radikálních komentářů. V ne příliž vzdálené budoucnosti to nejspíš bude také znamenat výskyt několikaleté eko dělené stravy, za což se pouze chléb a voda, považovat dá.

Terezčino otec to pro změnu zase momentálně řeší tím, že poměrně dost chlastá, a právě tato skutečnost poměrně nečekaně ovlivnila můj úterní podvečer. Už jsem měl téměř po pracovní době, dokonce jsem na rozdíl od minulých měsíců nemusel zůstat přesčas, když mi zazvonil mobil. Volala mi poměrně nenadšená Terezčino matka, že má problém, a zda bych jí s ním nepomohl. Že jejich nejmladší potomek má dnes nějakou besídku, a že mluvila s Terezčino otcem. Podle všeho je už momentálně zmatlaný jako klokan, že odmítá přijet do místa bydliště a vůbec, že to synkovi nemůže udělat. Zeptal jsem se tedy, jak si konkrétně moji pomoc představuje, protože myšlenka, že táhnu opilého kolegu na zádech až do Kolína mi nevím proč, nepřišla v tomhle počasí nijak lákavá. Nicméně i tohle už měla promyšlené, že prý jen stačí, ať ho nějak dostanu do vlaku a odešlu pryč. A že ona už si ho v Kolíně odlapí a postaví do latě, prostě něco jako o něco komplikovanější verze Honzíkovy cesty.

Takže jsem si povzdychl a vydal se splnit misi besídka.

Nalézt lokál, i Terezčino otce bylo poměrně snadné – daleko od sídla firmy se v zásadě ani nedostal, dokonce měl už zaplacenou i útratu a po mé intervenci byl dokonce i ochotný se mnou dojet na nádraží. Problém byl, že byl opravdu dost líznujtej, a zatímco já se snažím své špičky přeci jen poněkud kontrolovat, na něho lezly návaly hyperaktivity. Takže naše pouť za Horou osudu zahájil tím, že zatímco jsem si zapaloval cigaretu, rozhodl se že mi uteče. Takže se rozběhl tryskem přes park, zatímco se hurónsky pochechtával. Uběhl asi deset metrů, než se mu zapletly nohy a hodil tak ukázkovou držku, že by se z ní udělalo mdlo i tomu pánovi, co plachtil vzduchem čtyři patra v Pulp Fiction. Protože prozatím nejevil známky žádné další aktivity, došel jsem k němu volným krokem, pravil sem, že jestli bude dělat podobné hovadiny, tak mu zkrátím vodítko a za kolegova pohihňávání jsem mu pomohl na nohy. Kolega se za mé pomoci vyrovnal podél plotu a vydali jsme se na tramvaj. Po několika pokusech se mi dokonce podařilo nás do ní dostat – a jelo se dál. Potíže nastali v momentě, kdy na jedné s křižovatek nefungoval semafor, a celou dopravní situaci řídil dopravní policista.

Terezčino otec ho chvíli pozoroval, mumlal si pro sebe dokola, že to dělá úplně blbě, ale že úplně blbě, že to se dělá úplně jinou rukou a podobně. Na můj dotaz, co že se mu přesně nezdá, dospěl k závěru, že musí zjednat osvětu, otevřel dveře tramvaje a zařval na policistu : „Pravou ! Pravou rukou se hajluje, ty dobytku!!“

K ničemu dalšímu se už naštěstí nedostal, protože jsem ho poněkud dost důrazně vtáhl zase dovnitř, zdůraznil mu, že jestli bude podnikat podobné excesy, hodlám to příště řešit poklepovou metodou, načež kolega se stále hihňal, tramvaj se rozjela a za chvíli jsem kolegu už strkal po perónu metra. Takže jsme nastoupili do podzemky a vyrazili směr nádraží. Míjeli jsme jednotlivé stanice, ukončete nástup a výstup – a podobně. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že když vlak zastaví ve stanice, kolega mávl rukou chvíli před tím, než se otevřely dveře metra, což vzbudilo vlnu jeho veselí. Na můj dotaz, co zase blbne mi vysvětlil, že je Jedi, že už to pozoruje nějakou chvíli a že už přišel na to, jak to celé s tou Silou funguje. Že jde v podstatě jen o vůli a soustředění, a ať mrkám na drát, protože ty vole, já sem Obi-Wan Kenobi a v tom je celej ten fór. Namítl jsem, že jsem si poměrně jistý, že tohle dveře u metra dělají i normálně, nicméně Terezčino otec hulákal, že ovládá Sílu, a že mi to předvede. Takže se otevřely dveře, kolega mi vysvětlil, že je to o vůli, že se klidně pomocí Síly udrží ve vzpřímeném stavu, zdvihl ruku do vzduchu a opřel se plnou vahou svých pěti promile o kyslík. Samozřejmě, že hodil druhou držku, až to zadunělo, takže jsem ho zase zdvihal na nohy a šli jsme na vlak. Kolega mumlal už o poznání méně veseleji, že to byl od Síly podraz a že si to s Yodou ještě vyřídí.

Každopádně nacpal jsem ho do vlaku, zavolal Terezčino matce, že už je na cestě a vyrazil k domovu.

Nedošel jsem ještě ani ke vchodu, kdy mi zase zvoní mobil, a Terezčino matka na mne ječí, s jak je možné, že je samá špína a podlitina, a jak k tomuto stavu proboha vlastně přišel. Zeptal jsem se poněkud vyčerpaně, zda má na mysli to, jak se pokusil ukrást motocykl před klubem Hell´s Angels, nebo to, jak se rozhodl skočit šipku do popelářského vozu, protože si chtěl zaplavat a usoudil, že v tuhle dobu bude už Vltava přeci jen studená. Terezčino matka zaúpěla, švihla mi s telefonem, takže jsem usoudil, že je to opět jednoznačně celé moje chyba, a šel si dát domů panáka.

Kolega na synkovu besídku pochopitelně nedorazil, nedorazil ani další den do práce a Terezčino matka se mnou od té doby nemluví.

Tak nevím.

Nejspíš mohu poslední dobou asi za všechno. Takže když pod větev nedostanete co jste si přáli, nejspíš bude jasné, že za to mohu já.

Dneska za mnou do kanceláře přišel podívat vedoucí. Něco jsem dělal, takže jsem jeho přítomnost zezačátku moc nevnímal, takže mi nakonec poklepal na rameno a zkoumavě se na mne zahleděl. Přišlo mi to divné, takže jsem se zeptal, co konkrétně potřebuje, a že ta mrtvola na záchodě tam byla, už když jsem ráno přišel. Šéf řekl, že to ať pustím z hlavy, že si to vyříká s uklízečkou, ale že starosti mu momentálně dělám já. Že opravdu vypadám poněkud vyčerpaně a začínám šedivět. Řekl jsem, že je mi fajn, nicméně mi bylo sděleno, že jsem dneškem počínaje oficiálně na dovolené, ať se mi to líbí, nebo ne. Dodal ještě, že pokud si dovolenou nevezmu, je odhodlaný mne v zájmu mého zdraví proustit – a na tuhle argumentaci se už moc věcí namítnout nedá. Zeptal jsem se ještě pro pořádek, zda čerpám nevybranou dovolenou z loňska, nebo nevybranou dovolenou z předloni, abych v tom firmě nedělal chronologický zmatek. Šéf pravil, „padej“ a jel jsem domů.

Je pravda, že poslední dobou už jedu hodně na doraz.

Nicméně, když to přehlédne Eva, ale naopak si toho všimne Váš šéf, nejspíš bude koncepčně něco špatně.

Takže v nějaké historicky krátké době mám v plánu zahodit všechno, co je na baterky a vypadnout do divočiny. Budu se nejspíš tradičně živit sběrem lesní zvěře, jako je třeba bobr, nebo stonožka, (nebo co do těch konzerv dneska dávaj) a budu doufat, že mi po dobu pobytu v přírodě mozek přestane nabízet nejlepší způsob jak zlikvidovat Batmana, nebo že změní názor na to, že vyhladit plošně lidstvo jako celek, je docela příjemná představa.

V každém případě se prosím nelekejte – nějaký další článek vyjde až se vrátím do Prahy, což bude nejspíš po Novém roce.

Určitě do konce roku tu přistane recenze na Rogue One, protože jsem to slíbil a sliby se plnit mají. Po zralé úvaze, jsem se naopak rozhodl recenzi na film Dr. Strange nenapsat. Není to proto, že by to byl film špatný, nezajímavý, nebo nějak zásadně nudný. Nicméně, když jsem o něm přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že animák stejného jména, je až na pár detailů úplně stejný, a líbil se mi víc. Považuji ho proto v zásadě pouze za záminku, jak dodat do budoucí Marvelovské týmovky další postavu z universa. Tím pádem je to pro mne osobně celkem nezajímavé. V zásadě není nic, co bych už neznal od roku 2007 – a tedy konstatovaní, že se mi animák líbil víc, mi přijde na plnohodnotné rozpitvání přece jen poněkud málo.

Takže přeji převzácnému čtenářstvu, ať celou tu slávu ustojí ve zdraví, a snad mi zachováte přízeň i v roce příštím, protože se mizím spojit s vnitřním neandrtálcem v každém z Nás.

Cholerik

Musím říct, že restart některých klasických kousků, nebo sérií, mi dělají obecně docela problém. Sice rozumím tomu, že někdo chce klasickou látku pojmout nějak inovativně a nově, stejně jako chápu filmová studia, že potřebují vydělat zase na něčem novém – ale málokdy to dopadne dobře. Vlastně jsem v poslední době neviděl jediný restart, či remake, který by dopadl alespoň uspokojivě, a i když ekonomické ukazatele, či hodnocení tomu nenapovídají, přeci jen pokusy o podlézání marketingovým trendům považuji minimálně za trapné.

Abych to nějak upřesnil. Osobně patřím mezi veliké fanoušky původní trilogie Hvězdných válek, a proto mi pokus o restart poněkud leží v žaludku. Už jsem se tak nějak psychicky vyrovnal s Epizodou 1, přesto že závěrečný duel s Darth Maulem měl takové díry, že by si během něj Jediové na střídačku stihli v pohodě zajít pro bagetu a na záchod, a Sithský assassin by si toho nejspíš ani nevšiml. Podstatně větší problém jsem měl s Epizodou 2, kde mne nejprve milostné jiskření mezi Padmé a Anakinem silně připomínalo, jak jsem viděl v parku nakrývání nějakých dvou vlčáků, z nichž sálalo opravdové utrpení, protože jediným, kdo v tomto směru byl nějak výrazněji pro, byli jejich majitelé. Pominu likvidaci Řádu v aréně na Genosis, a osobně se dost divím, že po tomto filmu se nevžilo rčení „blbej jako Jedi“. Tak nějak racionálně chápu, že potřebovali většinu Jediů nějak legálně dát pryč, ale s touhle logikou věci by je autoři scénáře mohli klidně nechat driblovat s atomovou bombou, nebo chytat Road Runnera, a dopadlo by to mnohem důstojněji. Po shlédnutí Epizody 3, jsem měl velmi silné nutkání přistoupit ke stěně kinosálu, a opakovaně do ní bušit hlavou, protože tento film měl mít buď o hodinu víc, nebo o hodinu méně, ale přerod kladného hrdiny na Temnou stranu Síly stylem „Tak a teď jsi nejtemnější Sithťák!“ s reakcí „Oukej, tak jo.“ mi moc jako morální, nebo existenciální dilema nepřipadá.

Samostatná kategorie sama o sobě byl Obi-Wan Kenobi, který z nějakého důvodu v každém filmu nejméně jedenkrát ztratil, nebo rozbil svůj světelný meč. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že ve SW Universu musí být celé planety, kde není kam šlápnout, protože se tam všude povalují lightsabery Obi-Wana Kenobiho. Epizodu 7 jsem ještě nestrávil, protože na rozdíl od mého prvotního juchání z projekce, při bližším zkoumání moje nadšení opadalo, až to došlo do stavu velmi negativního stanoviska. Kdykoliv se totiž snažím dát Epizodě 7 šanci, pokaždé film najde způsob, jak mne otrávit něčím novým, takže ho musím vypnout, dokud se zase neuklidním.

A teď je tu Rogue One.

Přiznám se, že mne film svým pojetím naprosto překvapil. Dost výrazně totiž vybočuje stylem, i pojetím z celé řady Star Wars.

Zápletku asi znáte z trailerů, takže se pokusím nic z dalších a poměrně překvapivých zvratů filmu, nic nevyzradit. Snímek je z doby těsně před Epizodou 4, a tedy tomu odpovídají veškeré reálie. Tedy potkáte tam staré známé postavy, jako třeba Mon Mothmu, senátora Organu, Darth Vadera, nebo Moffa Tarkina. Za veliký bonus považuji i zachování stylu kostýmů a techniky z dob E4 – Stormtroopeři a Scouti vypadají jak mají, technika i stíhačky je taková jak ji známe – takže v tomhle směru oko diváka bude velice potěšeno. Tedy zdánlivě vše, na co jsme zvyklí jako na standard.

V čem je tedy Rogue One tak unikátní ? Hned v několika věcech, které jsme do této doby ještě nikdy neviděli.

Tak předně – v Rogue One mají Stormtroopery, kteří nejen, že dokážou střílet. Ale dokážou se také trefit a zabít – a to ne jenom proto, že pánbů nebyl doma. Je to skutečně chladná, smrtící anonymní masa, se kterou je rozhodně nutné počítat.

Za další – Rogue One není tak úplně pro děti. Hvězdné války jako koncept, se tak snažil přiblížit dětskému divákovi, až to téměř hraničilo s hysterií. Nejspíš to fungovalo docela dobře, alespoň co se prodeje týká. Mám teď na mysli hry a animované seriály, protože z těch člověk dostal dojem, že Klonové války v zásadě nebyly o nic větší masakr, než fronta na žvýkačku. V tomhle filmu se umírá, umírá se tam hodně a ne zrovna úplně hezky. Další věcí, která mne velice zaujala byl samotný náhled na věc. Dává to totiž divákovi možnost pohledu z obou stran konfliktu, a není to všechno tak jednoznačné. Na straně jedné je Impérium, které se chová sice velice brutálně – ale rozumíte jeho motivaci nastolení obnovení pořádku a bezpečí, byť za cenu vlády železné pěsti. Na straně druhé jsou tu Rebelové, kteří se snaží osvobodit od nadvlády Impéria, nicméně jejich metodou je v podstatě terorismus a partyzánská válka. I když se snaží zasahovat vojenské cíle, vždycky to odnesou civilisté, kteří s celou věcí měli společného pouze to, že byli ve špatný čas na špatném místě. A navíc Rebelové nejsou skutečně v tomto snímku žádná charakterní zlatíčka. Jejich filozofií je, že účel světí prostředky, a jsou v tomto směru stejně krutí a vynalézaví, jako jejich nepřítel.

Celý film je totiž natočen nikoliv jako nějaký souboj dobra se zlem, ale z pohledu obyčejného vojáka, který z celého konfliktu vlastně vidí jen tu špínu, pot a umírání, a někdy musí dělat i věci, ze kterých mu není zrovna dvakrát dobře. Oproti ostatním snímkům ze světa Star Wars, je zde za celý film k vidění jen jediný světelný meč, což by z něj technicky mohlo dělat Star Trek. Ale i to má naprostou logiku a opodstatnění.

Neposlední věc, ze které jsem byl nadšený, byl Darth Vader. Sice tam nebyl moc často, ale dává to divákovi naprosto dokonalou představu, proč se Temného pána ze Sithu všichni bojí, a že jejich strach je naprosto oprávněný. Sice po celou dobu vnímáte odpor k aroganci rytířů Jedi – ale když nastoupí tato ikona Imperiální moci, silně pocítíte touhu alespoň po nějaké šanci na vyrovnání sil, které momentálně žádné k dispozici nejsou.

Ale teď poněkud kritičtěji.

Co mě tam osobně docela dost šlo na nervy, bylo hned několik věcí. V první řadě už mi pomalu začíná lézt krkem klišé silné nadsamice, která to komplet ztříská, ustřílí, nebo ufeminizuje, všechno na jednu hromadu. Poslední dobou totiž nic jiného skoro není k vidění – ať se podíváte na Underworld, Laru Croft, Resident Evil, Hunger games – prostě cokoliv. Multikulti klika zase prolobovala kladného afgánského hrdinu, (a kdyby se to jen trochu smělo ve světě SW, určitě by byl i muslim) – prostě promítání reálného světa do prostředí, kam to podle mého soudu nepatří. Další problém, jsem měl s technikou, protože stroje typu AT-AT, nebo stíhačky na obou stranách se prostě nechovaly logicky, ale to by bylo na delší rozbor, který by ne-fandy asi moc nezajímal.

Nicméně to co mi hodně vrtalo hlavou bylo to, jak sakra Hvězda smrti dokáže létat vesmírem, a dokonce podle Tarkina, vstoupit do hyperprostoru. Tohle jsem se nikde nedozvěděl, docela mne to dráždí , a já to sakra vědět potřebuju, i kdyby mělo být vysvětlení, že jí tam odpálí golfová hůl obra Koloděje.

Tedy závěrem.

Rogue One je rozhodně zajímavá podívaná pro kino. Nabízí naprosto jiný pohled na Hvězdné války, než byste čekali, ale dle mého soudu to stojí za to. Sice některé části filmu se poněkud vlečou, a řeší se tam v zásadě jenom nesmrtelnost chrousta, ale akční sekvence jsou pěkně divoké a veliký kus skládačky ohledně SW Universa bude najednou dávat mnohem lepší smysl.

Za sebe dávám 68 %, protože je to opravdu něco jiného, a i když to mnoha klišé moderní doby jen drnčí, pořád je to pojaté zajímavým a hlavně netradičním způsobem.

Dnešní článek bude možná poněkud chaotický, protože jsem po návratu z divočiny do jisté míry dezorientovaný i já. Omlouvám se tímto, že to zřejmě dnes bude poněkud bez pointy, ale asi chvilku bude trvat, než se organismus aklimatizuje, a spustí se běžné sebeobranné mechanismy, jako například cynismus, nebo pohrdání samozvanou autoritou.

Takže jsem se vrátil zpět do civilizace, a dobře mi tak, protože takové věci soudný člověk dělat nemá. Mám totiž dojem, že je jen jediná věc horší, než je návrat z dovolené. Totiž to, že Vás vůbec napadne si nějakou dovolenou vybrat. Jakkoliv se v tomto případě mohu cítit nevinně, symptomy jsou stejně totožné. To, před čím vlastně prcháte z pracoviště, má tendenci se schovat do šuplíku Vašeho pracovního stolu. Tam to na váš spolehlivě čeká s oddaností vůle, jako měl Goro – bílý pes, a v momentě nástupu do práce, se Vám to se stejnou razancí zahryzne do zadku. Když to tak vezmu kolem a kolem, technicky je dovolená vlastně abstraktní pojem, protože objem práce na Vás navalené stejně musíte stihnout v nějakém koncentrovaném čase, což většinou týden po volnu bývá.

Nicméně, protože jsem svůj osobní slib dodržel, pustil jsem si počítač až v neděli večer – a nestačil jsem se divit. Zaujal mne například ne zrovna příjemný pocit, že jsem nějak prošvihnul chvíli, kdy Smrtka vyměnila kosu za kombajn, a kolik celebrit se těchto dožínek rozhodlo účastnit. Nejspíš by se to dalo nějak dohledat zpětně, podobně jako se dá vystopovat v Bibli okamžik, kdy Bůh přestal užívat heroin a začal hulit trávu, ale popravdě moc nevím, k čemu by to bylo dobré a zda má taková věc vůbec nějaké řešení. Popravdě řečeno, po novoročních statistikách jsem pochopil, proč v Německu oficiální vláda tvrdí, že migranty potřebují. Očividně původní obyvatelstvo, na vyhození do luftu, nebo postřílení vládnoucí garnitury nemá koule, a tedy chápu, že je na to potřeba někdo s mnohem větší praxí.

Pondělí mne tedy zastihlo ve velmi špatné náladě. Po krátkém telefonátu jsem si ověřil, že s Evou momentálně nejsme spolu, což mi technicky vzato odlehčilo týden, a mohl jsem se tedy věnovat naléhavějším věcem. Nijak tuto informaci neprožívám, bráno optikou zkušenosti to příští týden nejspíše zase bude nějak jinak, tak jsem se vrhnul na pracovní úkoly. Začal jsem něco řešit, když tu vstoupil do kanceláře kolega, který mne a Terezčino otce chtěl seznámit se svojí novou slečnou.

Tady si dovolím malou odbočku, která s tím souvisí. Od té doby, co jsem se vrátil se mne v masivní míře snaží moje okolí seznámit se silně osobními novinkami, a já si s tím nějak nevím rady. Tak nějak nevím, co přesně se v tomhle směru ode mne očekává, nemám dojem, že bych postavou připomínal Svatý Grál, vánoce jsem tentokrát bral velice střídmě a i když mi Darwin naznačil jistý vzorec funkčního chování, jsem v tomto směru poněkud zmatený.

Takže kolega nám představil svoji slečnu, oba jsme předvedli úsměv hodný Šimpanze učenlivého, a kolega vypadnul i se slečnou pryč. Vyprovodil ji z firmy a vrátil se s dotazem, co my jako na to. Terezčino otec má na tohle větší cit, jenže jsem moc neposlouchal, momentálně jsem zápasil s pracovním úkolem, a tedy mne vyrušil kolegův stejný dotaz, asi o deset minut později. Takže jsem neutrálně odvětil, že být po mém, asi bych změnil nátěr, a prohodil podvozek, ale že zdravej základ to má, a v tomhle roku výroby se za ty prachy dá pořídit i mnohem horší rachotina, takže ať to nebere tak tragicky.

Nevím proč se kolega naštval, sdělil mi, že jsem pitomec a on je vůl, že se mne vůbec na něco ptal a oddusal pryč z kanceláře. Terezčino otec poznamenal, že to bylo poměrně precizní shrnutí, nicméně na můj názor ohledně nákupu nového rodinného vozu se mne ptal zhruba před půl hodinou, a zda jsem si stihl mezi tím všimnout změny situace. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, nicméně moje stanovisko se ani v jednom případě nijak nemění, natáhl data do notebooku a vyrazil za klientem.

Shodou okolností jsem cestou narazil na bývalou členku naší skupiny, momentálně čerstvou matku. Projevila nadšení z toho, že mne vidí a předložila mi k prozkoumání kočárek s něčím, co jsem v záplavě kraječek a peřinek odhadnul jako budoucího horkého favorita na práci maskota pro firmu Michelin. Asi jsem se tvářil opravdu podivně, načež mi bylo nabídnuto, že mi ukáže fotky z porodnice, což mne vyděsilo hned v několika ohledech.

Tak předně – za doby působení ve skupině to byla naprosto skvělá bytost, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí, měla šarm, sexappeal a vtip – a změna, kterou jsem měl před očima, byla poněkud děsivá. Netuším úplně, co přesně se odehrává za chemické a mentální pochody v ženském těle, ale musí to být fakt docela masakr, a pokud by drogoví dealeři byli co k čemu, začali by výzkum nových návykových látek právě tady. Poněkud vyděšený z představy fotografií jsem odvětil, že jsem nebyl u výroby, tím pádem mne nezajímá ani distribuce, omluvil se že musím za klientem a vypadnul pryč.

Druhé kolo však nastalo, když jsem se po dlouhé době připojil na XichtoKnihu. K mému zděšení se zmíněná kamarádka opravdu změnila v šílenou matku, která bombardovala všechno a všechny tunou fotek typu „Bedříšek na nočníčku“, „Bedříšek na nočníčku s vlásky nahohoře“, „Bedříšek se nám ublinknul na nočníčku“ a jako hvězda večera, „Bedříšek nám pokadinkal maminku“.

To už bylo moc i na mne, bafnul jsem telefon a po chvíli vyzvánění jsem se dotázal, zda jí náhodou nehráblo, že když už má touhu seznamovat celý svět informacemi o zažívacích procesech svého potomstva, zda jí také docvaklo, že z Bedříška bude možná jednou rebel, nebo vyznavač Black Metalu, a že jeho podělaná fotka v prvním roce života bude určitě tutový magnet na fanynky. Kámoška se poněkud zarazila, a na chvíli mi připadalo, že jsem uslyšel starý podtón hlasu někoho, koho jsem znal. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že na tom asi nějaký kus pravdy bude, a že to jde smazat. Poděkoval jsem jí v zájmu zachování obsahu žaludku při večeři, jménem celého lidstva, nicméně jsem ji ještě sdělil, že na rozdíl od Bedřicha to už podělala na kvadrát, protože cokoliv hodíte na XichtoKnihu, stává se podle licenčních podmínek jejím majetkem, a tedy co schvátí, už je její napořád a můžete se vztekat jak chcete.

První týden po dovolené je prostě to nejhorší, co se Vám může přihodit. Mám dojem, že s Darwinem mi bylo docela fajn, protože se o má hodnocení staral minimálně, a momentálně bych neřekl, že bych v tomto směru byl nějak za hvězdu. Zatím mám dojem, že potřebuji spát asi tak rok a půl, a klidně bych si to vyměnil se Šípkovou Růženkou, kdyby jí každých sto let pravidelně nějaký prasák neměl tendenci oslintávat.

Tak příště snad už o něčem normálnějším …

Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci – ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás – mne, Terezčino otce a nového kolegu – vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.

Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.

Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc – a odešel jsem za klientem.

Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:

Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:

Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem

Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:

Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :