Dneska za mnou do kanceláře přišel podívat vedoucí. Něco jsem dělal, takže jsem jeho přítomnost zezačátku moc nevnímal, takže mi nakonec poklepal na rameno a zkoumavě se na mne zahleděl. Přišlo mi to divné, takže jsem se zeptal, co konkrétně potřebuje, a že ta mrtvola na záchodě tam byla, už když jsem ráno přišel. Šéf řekl, že to ať pustím z hlavy, že si to vyříká s uklízečkou, ale že starosti mu momentálně dělám já. Že opravdu vypadám poněkud vyčerpaně a začínám šedivět. Řekl jsem, že je mi fajn, nicméně mi bylo sděleno, že jsem dneškem počínaje oficiálně na dovolené, ať se mi to líbí, nebo ne. Dodal ještě, že pokud si dovolenou nevezmu, je odhodlaný mne v zájmu mého zdraví proustit – a na tuhle argumentaci se už moc věcí namítnout nedá. Zeptal jsem se ještě pro pořádek, zda čerpám nevybranou dovolenou z loňska, nebo nevybranou dovolenou z předloni, abych v tom firmě nedělal chronologický zmatek. Šéf pravil, „padej“ a jel jsem domů.

Je pravda, že poslední dobou už jedu hodně na doraz.

Nicméně, když to přehlédne Eva, ale naopak si toho všimne Váš šéf, nejspíš bude koncepčně něco špatně.

Takže v nějaké historicky krátké době mám v plánu zahodit všechno, co je na baterky a vypadnout do divočiny. Budu se nejspíš tradičně živit sběrem lesní zvěře, jako je třeba bobr, nebo stonožka, (nebo co do těch konzerv dneska dávaj) a budu doufat, že mi po dobu pobytu v přírodě mozek přestane nabízet nejlepší způsob jak zlikvidovat Batmana, nebo že změní názor na to, že vyhladit plošně lidstvo jako celek, je docela příjemná představa.

V každém případě se prosím nelekejte – nějaký další článek vyjde až se vrátím do Prahy, což bude nejspíš po Novém roce.

Určitě do konce roku tu přistane recenze na Rogue One, protože jsem to slíbil a sliby se plnit mají. Po zralé úvaze, jsem se naopak rozhodl recenzi na film Dr. Strange nenapsat. Není to proto, že by to byl film špatný, nezajímavý, nebo nějak zásadně nudný. Nicméně, když jsem o něm přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že animák stejného jména, je až na pár detailů úplně stejný, a líbil se mi víc. Považuji ho proto v zásadě pouze za záminku, jak dodat do budoucí Marvelovské týmovky další postavu z universa. Tím pádem je to pro mne osobně celkem nezajímavé. V zásadě není nic, co bych už neznal od roku 2007 – a tedy konstatovaní, že se mi animák líbil víc, mi přijde na plnohodnotné rozpitvání přece jen poněkud málo.

Takže přeji převzácnému čtenářstvu, ať celou tu slávu ustojí ve zdraví, a snad mi zachováte přízeň i v roce příštím, protože se mizím spojit s vnitřním neandrtálcem v každém z Nás.

Cholerik

Minulý týden proběhl poněkud hekticky, protože jsme byli s Terezčino otcem odesláni na služební cestu, abychom nainstalovali a zaškolili zaměstnance na náš ekonomický systém, do poměrně velkého podniku. Byl to počin dost ambiciózní, a jsem zvědavý co z toho ještě bude, protože na podobné legrácky náš software není úplně stavěný. Služebních cest poslední dobou bývá na můj vkus docela hodně, což je poměrně dost vyčerpávající, takže když nám bylo oznámeno, že příští týden jedeme zase někam do paďous, už jsem se ohradil a začal se zajímat o to, proč zrovna pražské pobočce bylo osudem si vytáhnout Černého Petra. Šéf odvětil, že já a kolega jsme ve firmě na podobné věci nejlepší, což sice může být lichotka, nicméně když vezmu v potaz, co jsme já , a Terezčino otec za exoty, je to poměrně dost depresivní sdělení.

O víkendu jsem si také moc neodpočinul, neboť si mne zarezervovala Eva, které už je podstatně lépe, prožívá fyzickou renesanci a tím pádem jsem byl první na ráně, což připouštím mi rozhodně nijak nevadilo, ale přeci jen si soukromě myslím, že by člověk měl mít za týden alespoň tak hodinu a půl jen sám pro sebe.

V každém případě na mne v Brně nejspíš někdo něco prsknul, protože jsem začal vykazovat známky nachlazení, a i když to nebylo nic tragického, dostavil se i kašel, a to sice v množství větším než malém. Eva na mne vzhlédla starostlivým okem a pravila, že je sice zvyklá, že na ni kašlu, ale tohle se jí ani trochu nelíbí a že bych s tím něco měl dělat. Slíbil jsem tedy Evě, že se naučím kašlat na nějaký způsob, který by se jí více zamlouval a dál to neřešil – nicméně Eva trvala na tom, abych vyhledal odbornou pomoc, což jsem ji nakonec přislíbil.

Víte – já osobně tohle moc nemusím. Ne, že bych měl nějaké fobie tohoto druhu, ale dokážu si představit užitečněji strávený čas, než v čekárně u praktického lékaře, i když chápu, že i důchodci potřebují mít nějaký sociální život, a slevové akce v Lídlu nejsou samospasitelné. Jakkoliv se mnou v tomhle můžete nesouhlasit, opravdu jsem přesvědčený o tom, že 90% úmrtí pacienta spočívá pouze v tom, že nestačil včas odehnat lékaře, a pokud se nejedná o zlomeninu pánve, nejlepším lékem na většinu neduhů bývá hlt dobré Whiskey, a vypotit se na dívčím těle, což je poměrně osvědčený způsob již po několik století.

Problém poněkud byl, že jsem v těchto záležitostech neznalý – moje praktická lékařka odešla do důchodu už před lety, a já jsem v zásadě měl za poslední dobu jedinou podobnou zkušenost, a to když jsem jedné slečně z tramvaje volal sanitku. Takže jsem zasedl k netu a začal malý průzkum.

Popravdě, nejsem si úplně jistý, zda pátrat po doktorech v místu mého bydliště byl úplně dobrý nápad, protože když jsem se rozhodl se nově zaregistrovat u lékaře vedle v ulici, byl tam sice doktor, ale úplně jiného jména. Konkrétně tam stálo tohle:

Ještě že jsem chlap co neutíká z boje, a když už jsem tam byl, tak co. Takže jsem si počkal obvyklé dvě hodiny v čekárně plné důchodkyň, dozvěděl se snad úplně všechno o vylučovacích procesech vnoučat, problémech s pohybovým aparátem ve věku 68+ a myslím, že ohledně omáčky na svíčkovou se mohu považovat za cosi, jako lokálního experta. Nakonec jsem se ale do ordinace dostal, lékař byl postarší pán, který mi zkontroloval snad úplně všechno, co jde bez použití vývrtky a otvíráku na konzervy, pak se zadával do papírů a pravil, že se mu to ani trochu nelíbí. Měl jsem chuť kontrovat s tím, že on také není zrovna žádný fešák, nicméně jsem si poznámku nakonec odpustil . Výsledkem však bylo, že mne zahrnul až děsivou horou poukazů na různá vyšetření s tím, že až to budu mít hotové, ať dám vědět.

Takže jsem sebral papíry, zase sedl k internetu a hledal příslušné odborníky. Říkal jsem si, že pro tentokrát se nechám objednat k někomu, kdo ve mě alespoň virtuálně vzbudí důvěru. Takže jsem se obrátil na Google, co mi řekne – a bylo to jako obvykle výživné.

Nutno podotknout, že zejména v zahraničí mají odborníky na svém místě – namátkou bych uvedl dva:

a pak samozřejmě kapacita z německa, která rozhodně ví o čem je řeč:

Plus jeden od Nás :

Naštěstí všechno naprosto spolehlivě mimo můj dosah. Rozhodně nechci nijak snižovat jejich kvalitu, či odbornost – ale jsou prostě věci, které vás zarazí.

Každopádně po celkem nerozhodném váhání jsem si řekl, že na to kašlu, vlezu prostě do nejbližší polikliniky a zkusím svoje štěstí. Takže jsem se vydal jednoho šedivého rána do bílé budovy, abych si dobrovolně nechal pít krev. Je zbytečné se zmiňovat o čekací době – to je prostě fakt, který se nemění, ať jste objednaní nebo ne, a už jsem seděl v křesle. Paní se mne dotázala, zda nemám fóbii z jehel, takže jsem odpověděl, že bych preferoval raději pijavice, ale že chápu, jak je obtížné je pak donutit to vyplivnout, takže ať si klidně poslouží. Další trabl byl, že se jí nějak úplně nedařilo trefit žílu, takže po čtvrtém neúspěšném zásahu jsem zkonstatoval, že pokud se mi pokouší udělat na předloktí kérku, měla by to nejdřív namočit do inkoustu, abych z toho také něco měl, a dotázal se, zda tetování bude plně hrazené VZP. Paní se omlouvala, dala mi do ruky míček, znovu mi zaškrtila ruku s tím, ať si zapumpuju. Pravil jsem, že děkuji, ale od té doby co jsem s Evou tyhle věci nechávám na ní, což očividně nepochopila. Takže asi na sedmdesátý pokus mi nabodla žílu, a solila tam zkumavku za zkumavkou, takže mám pocit, jako kdybych nedobrovolně měl nakrmit polovinu Underwolrdu, každopádně po té, co ze mne vytěžila asi šest a půl litru, podobně jako se to dělá s naftovým polem ve státě Texas, prohlásila, že jsem nějaký bledý a tedy toho pro dnešek necháme. Dala mi tampon, s tím, ať si to přidržím a posadím se v čekárně, že se na mne přijde za chvíli podívat.

Sedl jsem si tedy do čekárny, držel si tampon na ruce a protože jsem kromě krvácení celkem neměl nic dalšího na práci, koukal jsem z okna a tiše si pobrukoval. Netrvalo dlouho, když na mne přiletěla sestra s požadavkem, zda bych toho mohl okamžitě nechat, protože tím děsím ostatní pacienty. Odpověděl jsem, že Nohavica „Tak málo mám krve“ je klasika, a že „Až to se mnou sekne“ od stejného autora mi přišlo trochu nevhodné. Sestra mi dala papíry, a já se poněkud potácivě vydal na rentgenologii.

Když jsem dorazil před dveře, zjistil jsem, že jsem na naprosto správném místě. Stálo tam totiž tohle:

Poslání ?

Asi žádné. Jsem zvědavý, co mne bude čekat za další vyšetření – nicméně jak se znám, moc šancí, že se na ně dostavím, bych tomu asi nedával. Metoda Whiskey a Eva mi přece jen vyhovuje o něco víc …

Odněkud se sem přikulil prosinec, a jako každý rok, mne zastihl naprosto nepřipraveného. Znám sice pořekadlo o možnosti, že se zima zeptá, co jsem dělal v létě, ale mám osobně pochybnosti, že by jí výčet mých letních aktivit nějak vnitřně uspokojil. Asi to bude vážně mít nějakou souvislost s ročním obdobím, protože touhle dobou většina populace blbne, někdy až do té míry, že je ochotná si zohyzdit veškeré dostupné skleněné plochy soby, sáněmi a podivným tlusťochem v červeném, který dle mého soudu reprezentuje skoro všechno jiné, než pohodu vánoc. Navíc – nějaká souvislost se štědrovečerním kaprem a bramborovým salátem mi uniká úplně, tedy pokud se nemám domnívat, že se krátce před tím pupkatý delikvent nevloupal k Vám do obýváku, a zmíněné věci Vám nesežral, včetně veškerého cukroví, pixly leštěnky na boty a Vaší oblíbené šály.

Ono mne to mělo trknout už včera večer, když jsem na Karláku čekal na kámošku, abych jí předal látku na nový renesanční plášť. Byla už tma, kouřil jsem a statečně klepal kosu, a pokoušel se nevnímat rachot tramvají a kolemjdoucí, kteří se valili do metra a z něj. Po nějaké chvíli jsem si však uvědomil, že jsem se stal nejspíše svědkem něčeho divného a přemýšlel nad tím, co to vlastně bylo. Totiž – prošel kolem mne nějaký postarší muž v montérkách a táhnul za sebou velkou žlutou plastovou přepravku – což by nebylo zase tak zvláštní, protože to muži logistiky občas dělají, obzvlášť v oblasti s hustou sítí samoobsluh. Nicméně chlápek si mumlal něco pro sebe, táhl přepravku na provázku za sebou, až do chvíle, kdy se mu přepravka zasekla o dlažební kostku a umíněně ustrnula v pohybu. Chlápek se otočil a snažil se jí cukáním za špagát přimět k další aktivitě, což by nebylo zase tak divné, kdyby na ní v zápětí nezačal ječet, a neoslovoval ji „Ferdo“.

Netuším, zda mi v tomto případě opět neuniklo něco zásadního, nicméně kamarádka dorazila, takže jsme odešli řešit praktičtější věci, a tedy netuším, zda plastový mazlíček skončil pouze s napomenutím, nebo mu pán v montérkách zatrhnul i svačinu a večerníček.

V každém případě byl hvězdou dneška kolega hotlajner, který se čerstvě rozešel se svojí slečnou, a tedy prožívá emocionální veletoče. Bohužel tím zhusta seznamuje i své okolí, což mu celkem nikdo nemá za zlé, nicméně jak už jsem naznačil pro nějaký radikálnější příměr nejde nikdy daleko, což se ne vždy setkává s pozitivní reakcí. Dnes ráno však byl nezvykle zamlklý, seděl na recepci a zadumaně hleděl na kouřící kelímek před sebou. Zeptal jsem se tedy slečny recepční, zda se jedná opět o Lenku (což jak jste jistě pochopili je jméno jeho ex), načež mi bylo odpovězeno pokrčením ramen a sdělením, že už ho tu takhle našla při příchodu do práce. Zaťukal jsem tedy kolegovi na rameno a zeptal se, jestli je v pořádku, načež vzhlédl, povzdychl si a řekl, že má podezření, že bude nejspíš rasista a zda nevím o někom, kdo by mu přes svátky pohlídal akvarijní rybičky.

To mne trochu zarazilo, odpověděl jsem, že je z Ostravy a v těchto věcech by měl mít tedy docela jasno, a zda je mu zřejmé, že tím pádem by musela většina firmy hodnotový systém jeho vnímání světa poměrně zásadně přehodnotit. Tedy jsem se zeptal, co že se po ránu stalo natolik zvláštního, že ho to vhodilo do stavu naprostých pochybností.

Kolega mi mezi jednotlivými vzdechy a zíráním na kelímek začal líčit, že ho napadlo si před začátkem pracovní doby zajít ještě pro kafe do meka – a tím se spustil v podstatě celý proces úvah. Když totiž přišel na řadu, stál za přepážkou černoch a spisovnou češtinou se dotázal, co to bude. Kolega na něj zíral asi jako Fantomas na natáčky, a jeho tradiční objednávka, což bylo hoď sem negra, s jednym tvrdym a dvěma kulatejma (volně přeloženo, černá káva, jeden cukr, 2x mléko) se mu najednou poněkud zaseklo na jazyku. Krátce ještě popřemýšlel o tom, zda by si nedala na poslední chvíli zvolit nějaká jiná kombinace, načež po několika chvílích poněkud trapného ticha, kdy obsluha mekkačera netušila která bije, ze sebe konečně dostal „Ergh… čaj.“

Podrbal jsem se na hlavě, konstatoval, že přece čaj nikdy nepije, nebo alespoň nic, co se čaj jmenuje a má to méně než 52% alkoholu. Do toho dorazil do práce Terezčino otec s otázkou, co se děje, že porada má být až od tří odpoledne a co tedy všichni řešíme. Kolega hotlajner mezi vzdechy pravil, že tohle je podle jeho myšlení něco špatně, že černoši mají prodávat pouze jiné černochy, maximálně v tom nejhorším scénáři ti, kteří umí počítat, dealovat heroin, ale tohle je trochu mimo jeho rámec chápání. Terezčino otec prohlásil, že chápe jeho otřes po střetu s realitou, stejně jako jeho postoj, protože koneckonců o tomhle pojednává většina jejich současných lidových písní , nicméně, ať je v klidu, že v každém stádu se najde černá ovce a pokud ho to uklidní, může se jednat pouze o statistickou chybu. Poněkud jsem si přisadil prohlášením, že ať si to kolega zase tolik nebere, on že i ten čaj dokáže být pěknej prevít , a že je historicky doloženo, že za druhé světové války dokázali v Japonsku vypěstovat tak agresívní druh čaje, že ho plánovali ke konci války nasazovat místo pilotů do letounů Kamikaze.

Kolega hotlajner zoufale vzhlédl a zeptal se, co že teda bude s těma rybičkama, protože on musí na svátky do Ostravy a za tu dobu mu tutově všechny pochcípají.

Řekl jsem, že v tomhle jsme mu naprosto k neužitku, protože jsem schopný podobně jako Eva umořit hladem i uzenou makrelu, ale že by snad slečna recepční v tomhle směru pomoci mohla. Terezčino otec okamžitě řekl, že je v Kolíně a tedy mu to připadá jako dobrá volba – a zmizel do kanceláře. Kolega hotlajner, se smutně zahleděl na slečnu na recepci, prohlásil, že té by nesvěřil na hlídání ani filcky, protože ví jak dopadnul zbytek všeho živého, co kdy měla na starosti a že jde zavolat Lence, zda by mu v tomhle směru nebyla ochotná pomoci.

Slečna recepční se urazila, prohlásila, že to byl jen jeden chameleon, který jí zapadnul za topení a že si toho všimla až po třech týdnech může její přítel, protože se o něj měl starat on.

Tak nevím. Možná by některé aspekty vnitřního vnímání světa měly zůstat skryté. Ale je fajn, že i při tom všem, čím vás realita počastuje Vám na něčem opravdu záleží. A je asi lhostejné zda je to Vaše ex, nebo plastový přítel Ferda. A nebo akvarijní rybka.

Jsa tento týden mimo město, neboť držím školení kolegům na pobočkách v Brně a v Jihlavě, nestihl jsem podle očekávání žádný článek připravit. Omlouvám se tímto PT čtenářstvu a pevně doufám, že od neděle dál už se to časově trochu zlepší a já se snad k zase k nějakému psaní dostanu.

Cholerik

Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba – v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká – tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : „Sádlo.“

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.

Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda – tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život – nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené – zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod – načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:

Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:

Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.

Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné – a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním „Sakra. A já u toho nebyl!“ a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě – celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.

V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu – takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu – což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem – a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.

Takže se pilo slavilo a hodně pilo – a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera – což je chlap jako hora – a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat – což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.

Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku – ale prozatím, se hodlám držet tradice – tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni

Nesežerou upíři

Nepodřízne zaklínač

Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem

Nepřejedou mne tankem

Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou

Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě

Neutopí mne piráti z Karibiku

Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí – a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé – přistálo mi do mailu tohle:

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce – některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:

V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :

Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:

Na to už toho moc dodat nelze …

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky – a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:

Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje – a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně – takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé – pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic – a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:

Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:

Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:

Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

„Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi.“

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.

Asi není žádným tajemstvím, že k nám domácí spotřebiče chovají špatně skrývanou nenávist. Svědčí to jednak o tom, že mají vlastní vědomí a ve většině případů se jen tak přetvařují a pak také o faktu, že když neustále někoho nutíte do něčeho, co se mu očividně nechce, využije každou příležitost, jak Vám to vrátit. V mojí domácnosti samozřejmě nemůže nic probíhat stadnardním způsobem, a tedy se k běžným potížím spotřebiče snaží dodat ještě nějakou přidanou hodnotu.

Příkladem bych uvedl, že většina praček je koncipována jako Richard Krajčo – tedy po zapnutí podivně poskakuje a rozumí tomu jenom ženy – moje pračka je nejspíš potomek kráčejícího rypadla a její toulky po prostoru začínají být už téměř legendární. Protože to o ní vím a koneckonců každému prospěje trocha zdravého pohybu, přihlašuji jí posledních pár let i do pochodu Praha – Prčice, což by na tom nebylo tak divné jako to, že se zpravidla umisťuje na čelních místech.

Evu má zase z nějakého důvodu v neoblibě můj sprchový kout, hází po ní svoje skleněné dveře, což je docela podivné, protože mě takové věci zatím nedělá. Musel jsem ji vyprošťovat celkem třikrát, což je mi sice záhadou, nicméně pohled na torzo ženy, zaklesnuté v prudkém souboji s běsnícím živlem, párou a sklo-kovovým rámem má trochu něco do sebe, a už celkem rozumím tomu, proč zrovna tímto způsobem koncipovali scény z Terminátora.

Pokud o tom přemýšlím seriózně, v podstatě jediné zařízení v mém bytě, které se mne zatím nepokusilo napadnout, je zrcadlo. Stejně mu ale moc nevěřím, protože ten týpek, co ho tam občas vídám je nějakej divnej a tedy si myslím, že je pouze otázkou času, co ti dva na mne vymyslí.

O tom, že se mne můj byt pokusil vyhodit do vzduchu, zastřelit tučňákem, či přizabít digestoří už jsem se tuším zmiňoval, a i když to jako profesionál dokážu ocenit, provedení přece jen trochu pokulhává a tedy je i zde stále co zlepšovat. Nicméně to vytrvale zkouší dál, jako se o to pokusil minulý pátek.

Když jsme ještě s Evou bydleli spolu, měli jsme v koupelně prastarou Karmu. Karma v tomto konkrétním případě nebyla taková ta věc, kterou mají buddhisté, aby se k sobě nechovali jako lidé, ale plynem ohřívaný průtokový ohřívač vody, nicméně jak se ukázalo, její tvůrci zřejmě věděli dobře, proč jí dali takové pojmenování. Karma byla letitá a časem začala dělat neplechu v tom smyslu, že zapomínala vypínat plyn, i když byla voda ohřátá na maximum, což bylo poněkud nepříjemné. Takže jednoho večera jsem slyšel zvuk, který jsem jednoznačně identifikoval jako zvracející kočku. Eva po sprše spala, tak jsem si řekl, že to půjdu uklidit, něž mi to prožere díru do mikiny, kterou si pro tento konkrétní případ ohleduplně vytáhla z prádelníku. Sebral jsem tedy mikinu, že jí půjdu nechat namočit, sklonil se nad vanou a pustil vodu. Ozval se zvuk, jako když natáhnete závěr útočné pušky AK-47, načež mi Karma proletěla nad hlavou, kde se odrazila ode zdi a při dopadu prorazila vanu. Tedy sem si povzdychl, šel zavřít vodu a plyn, které svobodně unikali do prostoru, vyslechl si od Evy poznámku a téma, co zase dělám a proč jí budím, když zrovna zabírala a šel jsem zhodnotit situaci.

Byla to docela šlupka, nicméně – co se stalo bylo celkem jasné. Eva po sprchování zapomněla plyn vypnout, takže se Karma tlakovala a tlakovala a když jsem pustil vodu, už to prostě nedala. Tedy jsme usoudili, že bude nejspíš lepší nápad pořídit bojler na elektřinu, protože nechat se usmrtit elektrickým proudem mi přišlo atraktivnější, než řešit rozraženou lebku.

Tedy koupelna šla do rekonstrukce a bojler, i když zezačátku pyskoval, nakonec sloužil celkem spolehlivě. Tedy až do pátku.

Když jsem se ráno vzbudil, tak nějak už jsem tušil, že všechno nebude úplně jak má. Nicméně ještě oblbený spánkem jsem se šel osprchovat, otevřel jsme dveře koupelny a opřela se do mne silou tsunami masa vody, která se podle mne musela shromažďovat celou noc. Všude po bytě okamžitě deset čísel mokra, a podle řevu, který se ozval po několika minutách mi bylo jasné, že jsem nejspíš slušně vyplavil i souseda pode mnou. Povzdychl jsem si a zavolal Evu, že se naše plány na víkend zřejmě ruší a začal hledat na netu instalatéry. Eva pravila, že jsem nemožnej a že jí lezu na nervy tím, že jí narušuji pravidelný sexuální život, švihla mi s telefonem a já si šel objednat nový bojler.

To se mi nakonec podařilo, a i když vzala za své komplet celá plovoucí podlaha, nakonec se mi podařilo povodeň udolat, instalatéry i nový bojler zaplatit a věci se pozvolna vracejí k normálu. Mohu si jen odškrtnout další fajfku v tom smyslu, že se mne můj byt pokusil i utopit, což doufám nebude zkoušet každý den.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno. Pokud máte byt, který po Vás cíleně nejde, buďte za to vděční. Možná sice trochu polevíte v ostražitosti, ale rozhodně Vás čeká o něco víc zdravého spánku.