Jakkoliv se politice snažím vyhýbat, minulý týden se před agresivní volební kampaní prostě nedalo uniknout. Kromě toho, že to bylo otravnější než televizní reklama se zeleným skřetem, člověk se už skoro bál otevřít ledničku, aby na něj nevyskočila nějaká hysterická rétorika, koho mám volit a naopak ať mě zem zatratí, když jen pomyslím na to hodit lístek tomu druhému. Trochu mi to připomínalo informační palbu v době, kdy Ivetka Bartošovic definitivně získala titul Skokana roku – i když s tím rozdílem, že už jsem dlouho neviděl lidi, kteří se normálně chovají celkem racionálně, tak strašně naštvané a rozhádané. Víte, musím se Vám přiznat, že celý ten humbuk kolem volby prezidenta mne otrávil natolik, že jsem nakonec ke druhému kolu hlasování nešel. Ono – pokud bych odhlédl od osobních sympatii – a nebo v tomto případě spíše hlubokých antipatií – když proti sobě kandiduje levičák a ultralevičák, tak mi nějak docházejí možnosti. Je to trochu podobné, jak psal blahé paměti kolega D-Fens, je to jako si svobodně vybrat mezi morem a dýmějovým morem – může to dopadnout všelijak, jenom ne dobře a jakkoliv to zní nezodpovědně, rozhodl jsem pro jednou poslechnout své svědomí , a nešel jsem nikam. Nicméně volby dopadly jak dopadly, a skoro jsem radši, že takhle, protože mám dojem, že z toho zanedlouho budou koukat dva dny volna, jak už to zpravidla při státním smutku bývá.

Nicméně politika není předmětem tohoto blogu.

Spíš jsem chtěl jen lehce otřít o to, že mi přijde, že jsou lidé čím dál tím agresivnější. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ve čtvrtek, kdy mne bývalý spolužák vytáhnul na koncert do klubu.

Jednalo se o postarší uskupení, a i když jim to hrálo pořád skvěle, jeden z vokalistů na podiu vypadal, že umře mezi třicátým pátým, a třicátým šestým taktem třetí sloky. Zmínil jsem se o tomto postřehu kamarádovi, který na to pravil že ano, ale že on na kapelu chodí pravidelně a zatím ho vždycky znovu záchranáři nahodili, ale půlka sálu se stejně těší na to, jestli to dneska budou muset udělat zase. Co mne však zaujalo byl hipster v kotli přede mnou. Když říkám hipster, tak skutečně ten pravověrný druh – vousy do půl hrudníku, mastná přehazovačka a kostkovaná košile, takže jediná otázka byla, zda mu v šatně na motorovou pilu museli dát extra lístek.

To jsem si myslel až do chvíle kdy se poněkud rozvášnil rytmem a začal tančit. To jsem zase v němém úžasu zíral já – hipster předváděl neskutečné kreace, takže jsem po chvíli musel konstatovat, že něco tak teplýho, jsem viděl naposledy o víkendu, kdy jsem vařil nemocné Evě cibulačku. Z nějakého důvodu ho moje prohlášení moc nepotěšilo a posilněn alkoholem , a přítomností nějaké slečny s fialovou hlavou, začal vypadat, že se bude chtít prát, což vzhledem k tomu, že jsem byl asi hlavu vyšší a o dva buldozery těžší, nepatřilo zrovna mezi nebrilantnější rozhodnutí jeho života. Zahájil to tím, že ostentativně sebral nějakou poloprázdnou sklenici a vylil jí přede mne na podlahu s očekáváním, co já na to. Konstatoval sem, že pěkný, ale tohle nebylo moje pivo, a že ohledně té fialové slečny v podstatě lže jenom sám sobě, a jestli ona nemá doma náhradní nástavec, nejspíš je večer čeká oba slušná dávka zklamání.

Hipsterova reakce však na rozdíl ode mne zaujala ochranku, která tam vletěla jako vítr s tím, ať se fousatá hlava zklidí a přestane dělat v sále bordel, protože po tom někdo může uklouznout a vedení klubu o podobné potíže nestojí. Nejspíš měl v žilce kromě piva ještě něco dalšího, protože místo na mne se vrhnul na ochranku, což byl maník zhruba o rozloze státu Iowa, trpělivosti vodíkové pumy a s empatií asi jako Krakatoa, takže jsem měl poprvé ve svém životě šanci vidět, jak byl někdo za gatě a flígr odnesen před klub, a o dalším jeho osudu už nemám žádné zprávy. Kamarád poté konstatoval, že se přežral a že se netěší až to půjde ven, načež jsem odvětil, že ten hipster na tom bude dneska prožitkově nejspíš stejně, jenom na rozdíl od kamaráda, on to nejspíš dá to samé i bez té večeře.

Zpěvák nakonec nezkolaboval a nic dalšího už se nestalo, takže jsem si vyžádali přídavek a šli jsme domů.

Hlavní hvězdou však jako obvykle byla dnes Terezka.

Terezka, jak jsem se již párkrát zmínil je dcera mého kolegy z práce a je to naprosto fascinující stvoření. Terezka je tichá, klidná, malá a přemýšlivá bytůstka, s velkýma hnědýma očima, která většinu svého života tráví ve svém vlastním světě a o nějaké interakce v zásadě moc neprojevuje zájem. Jsou pak ale chvíle, kdy se přepne do ne tak Zenového režimu, a v tomhle rozpoložení by se před ní pokusil zahrabat do země i Terminátor, a stejně by mu to nebylo nakonec nic platné. Terezka je klidná a tichá pořád, nicméně od té doby, kdy jsem ji v tomhle módu viděl na paintballovém turnaji, nebo při hraní videoher, vím přesně jak to vypadá, když někoho ovládne Satan.

Upřímně řečeno, pokud by nastala na Zemi apokalypsa, okamžitě si najímám Terezku jako osobního bodyguarda, protože jsem si více než jistý, že až by s tím vším byla hotová, nezůstal by nikdo, kdo by spočítal mrtvé. Stejně tak, jsem pořád napůl přesvědčený, že film John Wick natočili až potom, co jí viděli řádit na turnaji , a fakt, že už jí dávno neangažovali Navy Seals spočívá pouze v tom, že je ještě nezletilá.

Nicméně dneska se zastavila v práci, kolega jí podepsal nějaké papíry, Terezka pozdravila a byla pryč, kolega si unaveně promnul spánky, sebral cigarety a šel na balkon, což by nebylo zase až tak divné, jako to, že vypadal, že by potřeboval pár panáků Tequily, a těch kaktusů by na to padlo nejméně dva a půl hektaru.

Připojil jsem se tedy k němu, kolega hleděl za odcházející Terezkou a měl přesně ten samý výraz, který jsem už párkrát viděl. Bylo to tiché utrpení nad pocitem, že jako rodič totálně selhal, a že probíhá něco, nad čím už absolutně nemá kontrolu. Zapálil jsem si tedy také cigaretu a pokusil jsem zahájit rozhovor konstatováním, že mám nový poznatek. Řekl jsem, že sousedovi přes ulici lze úplně zničit byt, ze vzdálenosti dvaceti metrů, pomocí laserového ukazovátka, a jeho vlastní kočky, a jak to vím, že není důležité.

Kolega si povzdychl a pravil, že Terezka je fakt ženská krev a kroupy, a že to pomalu přestává už dávat. Namítl jsem tedy, zda si je jistý ve svém komentáři, neb mi přijde Terezka pořád maličká a hubená, načež mi bylo odpovězeno, že na tom rozhodně trvá, protože jakýmkoliv způsobem Terezka působí, je to pořádný jelito a tedy tím pádem je jeho příměr naprosto přesný. A že si s ním přeje pohovořit ředitelka školy, protože Terezka dostala ředitelskou důtku.

Přišlo mi to trochu divné, protože mi to k Terezce moc nesedělo, takže jsem se optal, jak k tomu došlo, načež mi to kolega, mezi jednotlivými vzdechy celé vylíčil.

Ve škole, kam Terezka chodí, mají nějakého repetenta. Nevím, jak velkou část hraje fakt, že je to rom, nicméně jeho oblíbenou zábavou je šikanovat mladší děti, vyhazovat jim věci z okna na ulici, případně je fyzicky napadat. Učitelský sbor nad tím přivírá oči, protože aby to nebyl rasismus, a tajně doufá, že to na potřetí konečně udělá a vypadne ze školy pryč, což nejspíš by chtěl i on. Terezku, stejně jako ostatní spolužáky tento stav věcí hnětl, nicméně se jí to v podstatě netýkalo, takže to nechávala být – tedy přesněji řečeno až do minulého týdne, kdy jí hejsek sebral knížku a odmítal jí Terezce vrátit.

Terezka přemýšlela, co bude dělat, protože věděla, že se ve škole prát nesmí, a protože je až neuvěřitelně poslušné dítě, vzápětí přišla na rozřešení nastalé situace. Vrátila se do třídy a z báglu vylovila paintballovou pistoli, protože odpoledne měla jít na trénink, a vyrazila po vzoru Texas Rangers sjednat spravedlnost. Takže než stačil Lakatoš vůbec zaregistrovat nějaké nebezpečí, koupil tři kuličky rovnou do čela, dvě mezi nohy a když se svíjel na zemi, tak pro jistotu ještě další dvě do zátylku. Terezka zajistila pistoli, sebrala svojí knížku a v klidu si šla číst do třídy, zatímco lehce přibarvený indián prožíval svoji osobní havárii s realitou.

Samozřejmě z toho byl okamžitě průšvih, Terezka šla do ředitelny, kde poklidně vylíčila celý průběh událostí. Nicméně na svojí obhajobu uvedla, že jí doma říkali, že má ve škole bitky se spolužáky zakázané, takže je v tom nevinně, protože se přeci s nikým neprala.

Kolega dokouřil a smutně pravil, že je sice rád, že Terezka poslouchá, nicméně kdyby k tomu přistupovala méně tvůrčím způsobem, byl by možná raději , a jestli v pondělí nedorazí do práce, ať mu přinesu cigarety do vazební cely, protože je sám zvědavý, jak tohle celé dopadne.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Nezkoušejte nasrat Terezku. Protože to, že je vám dvanáct a jste mrňaví neznamená, že si dáte všechno líbit.

Minulý týden proběhl poněkud hekticky, protože jsme byli s Terezčino otcem odesláni na služební cestu, abychom nainstalovali a zaškolili zaměstnance na náš ekonomický systém, do poměrně velkého podniku. Byl to počin dost ambiciózní, a jsem zvědavý co z toho ještě bude, protože na podobné legrácky náš software není úplně stavěný. Služebních cest poslední dobou bývá na můj vkus docela hodně, což je poměrně dost vyčerpávající, takže když nám bylo oznámeno, že příští týden jedeme zase někam do paďous, už jsem se ohradil a začal se zajímat o to, proč zrovna pražské pobočce bylo osudem si vytáhnout Černého Petra. Šéf odvětil, že já a kolega jsme ve firmě na podobné věci nejlepší, což sice může být lichotka, nicméně když vezmu v potaz, co jsme já , a Terezčino otec za exoty, je to poměrně dost depresivní sdělení.

O víkendu jsem si také moc neodpočinul, neboť si mne zarezervovala Eva, které už je podstatně lépe, prožívá fyzickou renesanci a tím pádem jsem byl první na ráně, což připouštím mi rozhodně nijak nevadilo, ale přeci jen si soukromě myslím, že by člověk měl mít za týden alespoň tak hodinu a půl jen sám pro sebe.

V každém případě na mne v Brně nejspíš někdo něco prsknul, protože jsem začal vykazovat známky nachlazení, a i když to nebylo nic tragického, dostavil se i kašel, a to sice v množství větším než malém. Eva na mne vzhlédla starostlivým okem a pravila, že je sice zvyklá, že na ni kašlu, ale tohle se jí ani trochu nelíbí a že bych s tím něco měl dělat. Slíbil jsem tedy Evě, že se naučím kašlat na nějaký způsob, který by se jí více zamlouval a dál to neřešil – nicméně Eva trvala na tom, abych vyhledal odbornou pomoc, což jsem ji nakonec přislíbil.

Víte – já osobně tohle moc nemusím. Ne, že bych měl nějaké fobie tohoto druhu, ale dokážu si představit užitečněji strávený čas, než v čekárně u praktického lékaře, i když chápu, že i důchodci potřebují mít nějaký sociální život, a slevové akce v Lídlu nejsou samospasitelné. Jakkoliv se mnou v tomhle můžete nesouhlasit, opravdu jsem přesvědčený o tom, že 90% úmrtí pacienta spočívá pouze v tom, že nestačil včas odehnat lékaře, a pokud se nejedná o zlomeninu pánve, nejlepším lékem na většinu neduhů bývá hlt dobré Whiskey, a vypotit se na dívčím těle, což je poměrně osvědčený způsob již po několik století.

Problém poněkud byl, že jsem v těchto záležitostech neznalý – moje praktická lékařka odešla do důchodu už před lety, a já jsem v zásadě měl za poslední dobu jedinou podobnou zkušenost, a to když jsem jedné slečně z tramvaje volal sanitku. Takže jsem zasedl k netu a začal malý průzkum.

Popravdě, nejsem si úplně jistý, zda pátrat po doktorech v místu mého bydliště byl úplně dobrý nápad, protože když jsem se rozhodl se nově zaregistrovat u lékaře vedle v ulici, byl tam sice doktor, ale úplně jiného jména. Konkrétně tam stálo tohle:

Ještě že jsem chlap co neutíká z boje, a když už jsem tam byl, tak co. Takže jsem si počkal obvyklé dvě hodiny v čekárně plné důchodkyň, dozvěděl se snad úplně všechno o vylučovacích procesech vnoučat, problémech s pohybovým aparátem ve věku 68+ a myslím, že ohledně omáčky na svíčkovou se mohu považovat za cosi, jako lokálního experta. Nakonec jsem se ale do ordinace dostal, lékař byl postarší pán, který mi zkontroloval snad úplně všechno, co jde bez použití vývrtky a otvíráku na konzervy, pak se zadával do papírů a pravil, že se mu to ani trochu nelíbí. Měl jsem chuť kontrovat s tím, že on také není zrovna žádný fešák, nicméně jsem si poznámku nakonec odpustil . Výsledkem však bylo, že mne zahrnul až děsivou horou poukazů na různá vyšetření s tím, že až to budu mít hotové, ať dám vědět.

Takže jsem sebral papíry, zase sedl k internetu a hledal příslušné odborníky. Říkal jsem si, že pro tentokrát se nechám objednat k někomu, kdo ve mě alespoň virtuálně vzbudí důvěru. Takže jsem se obrátil na Google, co mi řekne – a bylo to jako obvykle výživné.

Nutno podotknout, že zejména v zahraničí mají odborníky na svém místě – namátkou bych uvedl dva:

a pak samozřejmě kapacita z německa, která rozhodně ví o čem je řeč:

Plus jeden od Nás :

Naštěstí všechno naprosto spolehlivě mimo můj dosah. Rozhodně nechci nijak snižovat jejich kvalitu, či odbornost – ale jsou prostě věci, které vás zarazí.

Každopádně po celkem nerozhodném váhání jsem si řekl, že na to kašlu, vlezu prostě do nejbližší polikliniky a zkusím svoje štěstí. Takže jsem se vydal jednoho šedivého rána do bílé budovy, abych si dobrovolně nechal pít krev. Je zbytečné se zmiňovat o čekací době – to je prostě fakt, který se nemění, ať jste objednaní nebo ne, a už jsem seděl v křesle. Paní se mne dotázala, zda nemám fóbii z jehel, takže jsem odpověděl, že bych preferoval raději pijavice, ale že chápu, jak je obtížné je pak donutit to vyplivnout, takže ať si klidně poslouží. Další trabl byl, že se jí nějak úplně nedařilo trefit žílu, takže po čtvrtém neúspěšném zásahu jsem zkonstatoval, že pokud se mi pokouší udělat na předloktí kérku, měla by to nejdřív namočit do inkoustu, abych z toho také něco měl, a dotázal se, zda tetování bude plně hrazené VZP. Paní se omlouvala, dala mi do ruky míček, znovu mi zaškrtila ruku s tím, ať si zapumpuju. Pravil jsem, že děkuji, ale od té doby co jsem s Evou tyhle věci nechávám na ní, což očividně nepochopila. Takže asi na sedmdesátý pokus mi nabodla žílu, a solila tam zkumavku za zkumavkou, takže mám pocit, jako kdybych nedobrovolně měl nakrmit polovinu Underwolrdu, každopádně po té, co ze mne vytěžila asi šest a půl litru, podobně jako se to dělá s naftovým polem ve státě Texas, prohlásila, že jsem nějaký bledý a tedy toho pro dnešek necháme. Dala mi tampon, s tím, ať si to přidržím a posadím se v čekárně, že se na mne přijde za chvíli podívat.

Sedl jsem si tedy do čekárny, držel si tampon na ruce a protože jsem kromě krvácení celkem neměl nic dalšího na práci, koukal jsem z okna a tiše si pobrukoval. Netrvalo dlouho, když na mne přiletěla sestra s požadavkem, zda bych toho mohl okamžitě nechat, protože tím děsím ostatní pacienty. Odpověděl jsem, že Nohavica „Tak málo mám krve“ je klasika, a že „Až to se mnou sekne“ od stejného autora mi přišlo trochu nevhodné. Sestra mi dala papíry, a já se poněkud potácivě vydal na rentgenologii.

Když jsem dorazil před dveře, zjistil jsem, že jsem na naprosto správném místě. Stálo tam totiž tohle:

Poslání ?

Asi žádné. Jsem zvědavý, co mne bude čekat za další vyšetření – nicméně jak se znám, moc šancí, že se na ně dostavím, bych tomu asi nedával. Metoda Whiskey a Eva mi přece jen vyhovuje o něco víc …

Omlouvám se PT čtenářstvu za prodlení, nicméně když jsem po dvou týdnech konečně dorazil zpět do rodné hroudy ze zahraničí, sesypala se na mne kupa novinek a povinností, ze kterých obecně nejsem nadšený ani trochu.

Tak předně – vypadá to, že majitelé zvažují prodej firmy rusům. Pokud by to skutečně proběhlo, je to něco, co bych nerozdýchal a tím pádem bych se měl po očku poohlížet po jiném angažmá. Upřímně řečeno – když neberu v potaz kolektiv, práce je to mizerná a navíc špatně placená, díky zákonům Banánové republiky Česko je člověk pořád jednou nohou nohou v kriminále a druhou na psychiatrii, takže absolvovat tohle ještě pro východního bratra na hliněných nohou, bych vnímal jako něco hraničící s kolaborací a to prostě já nejsem ochotný.

Moc nepomáhá ani Eva, která mi předevčírem poslala svoji selfie v plavkách s komentářem, že už jsme se neviděli celou věčnost a pokud budu mít zájem, ať se zorientuji podle cedule Národního památkovéhu ústavu s popisem „Naposledy používáno v letech 1842 – 1868“.
Byl jsem přesvědčený, že cynismus je spíše moje parketa, nicméně chápu její postoj a i když bych rád vyhověl, časové dispozice mi zdravé úmysly poněkud kazí.

Zároveň s omluvou to zde opavdu musím zdemolovat na občasník, protože kriticky nestíhám a pokud se novinky ohledně prodeje firmy potvrdí, silně pochybuji, že to v budoucnu bude o něco lepší. Nicméně zatím to vypadá, že bych v příštím týdnu mohl mít konečně jeden večer čas, takže se pokusím zase nějaký článek připravit.

Cholerik

Občas je docela zajímavé pozorovat, jak naše vlastní povahové rysy vstupují do oblastí, kde byste je normálně neočekávali, nebo v lepším případě se vyplíží ze stínů, a podkopnou Vám nohy ze zálohy. Tím chci říct, že ve většině mezilidských aktivit je kromě obsahu důležité ještě provedení, a v tom se odráží přístup především. Tedy zda se snažíte jít na věci s rozmyslem, nebo se naopak do všeho vrháte po hlavě, ať už jsou pak následky jakékoliv.

Teď nemám konkrétně na mysli Terezčino otce, který si dnes ráno při opuštění tramvaje přišlápl tkaničku, a hodil tygra mezi poklidně čekající pražany, což se nedalo jinak než okomentovat slovy, že podle mého názoru předvedl jedno z nejhorších veřejných vystoupení vůbec, a že by se na můj úsudek měl spolehnout, neboť jsem od fochu a za svého života jsem už ledasjakou šmíru viděl.

Spíše jsem dnes trochu uvažoval nad přístupem kolegy Hotlinera, a jeho celkem přímočarým přístupem ke zbytku civilizované populace. Totiž – začalo to poměrně nevinně kdy jsem se sešli ráno v kanceláři, abychom nějak zkoordinovali pracovní postupy a rozdělili si klienty na tento den. Já jsem to měl poměrně jednoduché, protože jsem měl strávit celý den nad úpravou jedné databáze, zatímco Terezčino otec si shromáždil materiály a prohlásil, že jde instalovat pokladnu do nějakého obřího nákupáku. A že se mu tam hrozně moc nechce, protože jsou tam hned dvě věci, které hluboce nenávidí. Odvětil jsem, že ho sice chápu, ale nemám mu v tomto konkrétním případě jak pomoci, protože na demoliční kouli nemám povolení , a zabíjet lidi je stále ještě z nějakého důvodu nelegální.

To zaslechl kolega hotliner a přispěl prohlášením, že svět je prostě nespravedlivej, protože když Miley Cyrus vyleze nahatá na bourací kladivo, je to hudba a umění, ale když udělá to samé on, je vožralej dobytek a měl by okamžitě opustit Hornbach. Terezčino otec na to prohlásil, že vzhledem k aktuálnímu počasí mu závidí jeho otužilost, že s jeho fyzičkou by mohl tak maximálně s Miley cvrnkat kuličky, a ani v tom případě si není jistý, zda by to pochopila úplně správně, sebral si notebook a odešel.

Takže jsem osaměl s kolegou Hotlinerem v kanceláři. Vypadal trochu nesvůj, a očividně se chtěl poradit o něčem, do čeho se mu nechtělo ani trochu. Kroutil se, jako kdyby měl na BudoFestu exhibičně předvádět Kung-Fu formu „Užovku pálí žáha“, takže jsem řekl, že jestli až se přestane stydět, a poví mi o co jde, že mu na konci pracovní směny koupím lízátko a za odměnu si může pustit před spaním Teletubbies.

Kolega se tedy posadil a s vážným výrazem se mne zeptal, co dělá s těma ženskejma špatně. Že tu Lenku pořád nemůže pustit z hlavy a že by rád věděl, co vlastně dělá divného, že ho nakonec každá odkopne.

Docela mne tím trochu zaskočil, protože i když v mém povolání nějaké analytické služby nabízíme, tohle mi přijde dost individuální, a těžko je v tomhle směru nějaká univerzální rada.

Víte – musím se přiznat, že v tomhle směru expert rozhodně nejsem. Popravdě řečeno, ohledně zaznamenání nějakých namlouvacích rituálů, nebo sváděcích signálů opačného pohlaví, jsem empatický asi jako motorová pila, a na co jsem vlastně sbalil Evu, je mi dodneška záhadou. Rád bych si myslel, že to byla moje invence, nicméně jsem si vytvořil pracovní teorii, že při Evině pragmatickém přístupu k financím si nejspíš spočítala, co by jí stály baterie, a tedy si mne pořídila jako ekologičtější a levnější variantu.

Podrbal jsem se tedy na hlavě a řekl, že je to těžké posoudit, neboť jsem ho v akci viděl všehovšudy dvakrát, a ani v jednom případě to nebyl žádnej šlágr. Kolega se mne optal, co mám na mysli a tedy jsem mu připomenul, jak se dvořil nějaké slečně na baru, na firemním večírku u klienta, chtěl ji uchvátit svoji muskulaturou, a že se značně podnapilý pokusil udělat na barovém pultu stojku, což vzápětí vyústilo v to, že ztratil rovnováhu, proletěl zrcadlem a poté i umakartovou stěnou do skladovacího prostoru, což mu vyneslo v konečné fázi nejen kocovinu, ale i úhradu hmotné škody, plus jako bonus, i pobyt na záchytce.

Kolega se ošil, pravil, že to byla výjimka, že se v Praze tehdy ještě aklimatizoval, a tedy že to nemohu považovat úplně za bernou minci. Odpověděl jsem, že i ten druhý případ u kterého jsem byl přítomen, mi taky nepřišel úplně šťastný, a i když to možná funguje v Ostravě, přeci jen zahájit seznamovací sekvenci větou „Jé, slečno, vy máte ale krásnýho psa, nechcete si zapíchat ?“ mi přijde na Prahu přeci jen trochu moc přímočaré, a že je až trestuhodné, jak málo lidí chodí venčit svoje psí miláčky bez pepřáku v kapse.

Kolega Hotliner se bránil s tím, že Border kolie té slečny byla vážně moc hezká, tedy se jí rozhodně snažil složit kompliment, a úplně nechápe, co vlastně udělal špatně.

Povzdychl jsem si a odpověděl, že asi vážně nebudu ten pravý, který by mu v těchto věcech měl radit, a ať se raději obrátí na slečnu recepční, protože jako žena mu může poskytnout daleko relevantnější informace. Kolega Hotliner tedy poděkoval, řekl že to zváží a odešel, zatím co já jsem si promnul unaveně čelo a věnoval se databázi.

Poslání ?

Asi snad jediné. Terezčino otec by na tom vystupování z MHD měl vážně zapracovat.

To co předvedl, bylo sice o dost akčnější, ale rozhodně to nevzbudí tolik emocí, než zvládne osamělý Ostravan, během jediné věty.

Pokud Vám někdy připadá, že všechno přírodního druhu podléhá jistým pravidlům, a děje se tak podle nějakého předem promyšleného schématu, nastal právě ten pravý čas mít se na pozoru. Ne, že by v těchto případech nevládla železnou pěstí kauzalita, ale při bližším zkoumání vyjde celkem rychle najevo, že všemoudrá příroda zase není tak dokonalá, jak se nám snažili nakecat ve škole. Pravda – v tomhle směru bych byl nespravedlivý, kdybych nezmínil jistou dávku naturální sebereflexe, matka Gaia si celkem rychle uvědomí jakou udělala botu a snaží se to nějak dorovnat – i když připouštím, že někdy její zásahy nejsou úplně šťastné. Ale to, o čem bych se chtěl dnes zmínit, je spíše míra soudnosti, který přirozený výběr občas prostě nemá.

Začalo to celé vlastně tím, že mne jeden ze šermířských kolegů pozval domů, abych se podíval na jeho čerstvě narozeného potomka. Tyhle věci se mi dějí opakovaně, popravdě úplně nerozumím smyslu celé audience, a i kdybych na miminu shledal něco, co se mi nepozdává, stejně nevím jak se dají tyhle věci reklamovat, ale je to považováno za jistou společenskou konvenci včetně předpokladu, že se po určitou dobu stane z jinak celkem duševně vyrovnané člověka, žvatlající idiot.

Takže jsem dorazil, bylo mi ukázáno cosi spícího, růžového a zabaleného od hlavy k patě, bylo mi sděleno že je to celá maminka/tatínek/dědeček/prateta – i když skutečně netuším, jak to v tomhle stádiu lze nějakým způsobem rozpoznat, předal jsem dárek a byli jsme vyhozeni do obýváku, abychom potenciální šermířský potěr zapili. Takže jsme popíjeli, tlachali o všem možném, když mne po chvíli zaujali divné zvuky, které se linuly z vedlejší zahrady. Po chvíli mi to nedalo a šel jsem si to poslechnout na balkón, protože mi to připadalo minimálně neobvyklé.

Ozvalo se totiž vždycky zamňoukání, jako odpověď další a na to následovala rána, jako když se lis snaží tvarovat plech v továrně na SPZetky, načež nastala asi minuta hrobového ticha, a následně se celá situace opakovala, tentokrát z jiného konce zahrady. Protože podobné schéma probíhalo už skoro půl hodiny, zeptal jsem se kamaráda, zda je tohle normální, a bylo mi řečeno, že celkem ano, že tohle tu mají každý večer, a že tohle mají na svědomí sousedovic kočky. Přišlo mi to divné, protože jsem měl vždycky kočky za celkem inteligentní, byť trochu sebestředné bytosti, a představa, že to v plně rychlosti opakovaně napálí do kbelíku s maltou, nebo do odstaveného kolečka, mi přišla poněkud zvláštní.

Kamarád si tedy zapálil cigaretu a osvětlil mi celou situaci.

Jeho sousedi měli už poměrně dlouho dobu kočku. Bohužel aktivní život a stáří se na ní poněkud podepsalo a tedy byla skoro slepá, hluchá a poslední dobou i očividně zapomětlivá – nicméně držela se pořád statečně, takže formálně nebyl žádný důvod, proč by neměla v klidu dožít v prostředí, na které je zvyklá. Každopádně jednoho dne přišla i s novým přírůstkem, což nebyla ani tak záhada, jak se to stalo, ale spíš proč – a do toho se sousedé rozhodli, že budou renovovat, takže dočasně změnili svoji zahradu na staveniště. Na svět přišel tedy jen jeden kocourek, který byl už v době výroby něco, co by se dalo označit jako „poněkud jetej“ – slyšel sice lépe než matka, ale neviděl také skoro nic, což právě vyústilo ve zmiňovaný stav věcí. Takže když se kocourek probudil, a zjistil, že kočka není doma, rozhodl se jí hledat. Zahájil to sekvencí, že sletěl po držce z prvního patra, protože mu při pochodu znenadání došel balkon a když přistál na zahradě, započal pátrání. Takže zamňoukal, kočka odpověděla, a na to konto se tryskem rozběhl směrem, kde ji slyšel. Bohužel mu vždycky v cestě stála nějaké překážka, takže to do ní napálil v plném trysku, padl na záda a několik chvil byl k nepoužití. Kočka, která měla terén obšlápnutý přeci jen o něco lépe se vydala za ním, a situace se opakovala – tedy do té doby, než se sousedé s baterkou rozhodli tuhle biologickou verzi pinballu ukončit. Podle zvuku, který se vždy po nárazu ozval soudím, že by kocourka po půl roce mohli používat Uruk Hai jako beranidlo s podstatně lepším výsledkem, než předvedli posledně v Helmově žlebu.

Nicméně kočičí sprint mi připomněl předminulé vánoce, kdy se Evino bratr nás rozhodl pozvat na večeři. Krom faktu, že je to rybářský maniak, se s Janou rozhodli ke stávajícímu kocourovi pořídit ještě jednu peršanku, což jak asi víte je obzvláště chlupaté plemeno, které se rozmnožuje zásadně klonováním, neboť po vyčesání si ze zbylých chlupů lze poskládat další kočku, libovolného pohlaví. Byla to celkem divoká karta, nicméně to dopadlo celkem fajn, oba si padli docela do oka, takže panelákový byt se proměnil v jejich soukromé hřiště a tedy si člověk mohl svobodně zvolit, o kterou kočku , a z kterého kontinentu se přerazí dříve.

Netuším, na kolik je PT čtenář obeznámen s kočičí zábavou – ale jedna z hlavních (když nepočítám žrádlo a spánek) je samozřejmě hra na honěnou – tedy jedna kočka flákne druhou a začne utíkat, a když ji druhá dohoní, plácne tu první a situace se opakuje, tentokrát v opačném gardu.

Takže sedíme u večeře, nálada byla tradičně podobná počasí za oknem, jednak proto, že Jana ryby nenávidí a druhak proto, že Eva hned ze začátku večera prohlásila, že pokud jí některá z koček opět nazvrací do boty, prohodí Marcela (Evino bratr) skrze dvoumetrový vstupní vchod, což bylo od někoho velikosti zahradní ozdoby, celkem sebevědomé prohlášení. Osobně si myslím, že by to nebylo dost dobře technicky možné, spíš bych byl toho názoru, že by ho dokázala ve svém rozpoložení propasírovat klíčovou dírkou – nicméně jsem nechtěl rozdmýchávat už tak hutnou atmosféru, tedy jsem si svůj názor ponechal pro sebe.

Zasedli k večeři, obě kočky posedla hyperaktivita, takže se začaly honit po celém bytě, tedy po určité době Marcel chytnul nerva a vyletěl, že už toho má dost a že je půjde nějak zpacifikovat. Bohužel přišel právě ve fázi, kdy peršanka měla babu a jediné místo pro únik si zvolila nazdobený vánoční stromeček. Poměrně hbitě se vyšplhala skoro až ke hvězdičce po kmínku na vrchol, a pak vykoukla mezi větve, kde je její parťák na honěnou. Ten byl samozřejmě hned v závěsu, a další pohled peršanky narazil na Marcelův naštvaný obličej, který stál s rukama založenýma v bok hned za pomyslným bezpečím, v podobě jehličí. Peršanka okamžitě pochopila, že mají malér, takže sebou škubla dozadu a tím pádem sebou vzala skoro dvoumetrový , nazdobený vánoční stromek, který šel samozřejmě ihned k zemi.

To by bylo celkem ještě v pohodě, kdyby se obě kočky nesnažili v pádu nějak zachytit. Kocourovi to prošlo celkem v pohodě, vyletěl jako namydlený blesk a zmizel pod skříní, kdežto peršanka na tom byla o poznání hůře. Jak totiž letěla dolů, do srsti se jí zachytily všechny možné vánoční ozdobičky a jako bonus se jí nějak podařilo nějak si na ocas namotat ten svítící řetěz, který Marcel s pečlivostí sobě vlastní namotal tak na sichr, že by mu ze stromku nezdrhla ani Bílá velryba.

Nikdy jsem netušil, jakou má vyděšená kočka sílu v tahu – nicméně poté, co sestřelila Marcela vánočním stromkem, podrazila stůl i s večeří která se rozletěla po celé kuchyni, aby se pak stromek zaseknul o futra v předsíni, peršanka vyryla do podlahy šrámy, za které by se nemusel stydět ani Freddy Krueger, a jak sebou mlátila o stěny, zanechávala za sebou střepy z rozmlácených ozdobiček v takovém množství, že najednou z celého bytu bylo regulérní minové pole. Byl to trochu problém, protože na jedné straně máte běsnící kočku, kterou pronásleduje strom, a na straně druhé spoustu střepů a s vědomím, že jste naboso a musíte polapit do ručníku běsnícího démona, který je na hranici příčetnosti.

Trvalo přesně tři a půl pokusu, než se podařilo Marcelovi manévrem, za který by se nemusel stydět ani ostřílený hráč rugby, peršanku zamotat do ručníku, a tedy jako další krok odstranit veškeré skleněné střepy z podlahy. Musím na tomto místě konstatovat, že kočky na tohle mají skutečně strategické cítění, a kdyby rozmístění nástrah po Maginotově linii nechali na starosti kočkám, Němci by nejspíš neměli ani tu sebemenší šanci.

Nakonec se peršanka v boji s ručníkem vysílila natolik, že nám dovolila jí z kožichu vymotat to, co zbylo z ozdobiček a vánočního stromu, a k Janině nepokryté spokojenosti bylo k večeři jen víno – nicméně od té doby vím, že některé vánoční zvyky dodržovat, může být poněkud nebezpečné.

Poslání ?

Asi jen jedno. Otázka je, co je to vlastně přirozený výběr. Tak nějak si nejsem jistý, komu ta příroda vlastně drží palec a pokud jsou to kočky, je celkem klika, že Nás nechávají u sebe bydlet …

Nejspíš mne nikdy nepřestane překvapovat, jak lidé vnímají sami sebe, oproti realitě. Ono to v zásadě začalo ráno, když jsem si šel koupit cigarety. Přede mnou totiž vchod do minitrafiky blokovala jakási slečna – nebo to alespoň předpokládám, protože i když se v kytovcích, ani jejich lovu nevyznám, mám silné pochybnosti o tom, že by evolučním vývojem došlo k tomu, aby si Běluha severní pořídila číro, piercing a kartu do bankomatu. Slečna se nejspíš živila tím, že byla předlohou pro odlévání sádrových kopií Věstonické Venuše pro turisty, a jakkoliv nejsem přítelem odsudků kvůli vzhledu, něco takového by bez krotitele a party terapeutů vůbec neměli pouštět na ulici, protože i když opomenu uniformativní klišé, tak skvělá povaha na světě prostě neexistuje, aby bylo omluvitelné vypadat a chovat se takhle. Při svém – řekněme zjevu (protože pro podobné případy se používají spíše technické termíny vztahující se převážně ke vzducholodím) byla samozřejmě narvaná do džínsů a trička bez ramínek, (vše nejméně o dvě čísla menší), takže místo, aby jí vítr čechral vlasy, její převislý tuk vyvolával dojem, že na stánek zaútočila obrovská Manta, takže jsem měl už za minutu pocit, že se mne začíná zmocňovat mořská nemoc.

To by zase nebylo až tak podivné, podle kinematografie nějaká monstra na civilizaci útočí poměrně často. Zvláštní na tom bylo spíš to, že byla velice rozhořčená nad tím, že trafikantka nemá na prodej dietní kolu – i když tedy sám Bůh ví proč měla v půl osmé ráno takový požadavek. Prodavačka se bránila, že nemá ještě naskladněno, nicméně asi po pěti minutách hovoru, který se zřetelně zacyklil v mrtvém bodě, jsem doporučil prodavačce, ať pro tu blbou lahev raději skočí do večerky, protože nechci být svědkem toho, že jí slečna sežere, jako se to stalo s tou minulou.

Chci tím v podstatě jenom říct, že to jak se člověk posuzuje sám, a jak ho vnímá okolí může být docela rozdíl. Na tuto úvahu mne přivedla totiž situace, kterou řeším aktuálně právě teď a nic příjemného to zrovna není.

Předně – Naše obavy se skutečně naplnily, majitelé prodali firmu rusům , kteří se ani netajili tím, že jediný důvod koupě byl firmu zavřít a tím poněkud snížit konkurenci. Tedy si nás jednoho pondělka šéf zavolal do kanceláře, oznámil nám, že nejpozději do půl roku budeme všichni na dlažbě a tedy pokud si najdeme někde něco jinde, pokusí se Nám zajistit co nejvíce času, co to jen půjde.

Moc to nepotěšilo, přeci jen, když jste někde přes deset let a věnujete práci i klientům poměrně dost nervů a úsilí, celkem špatně se na nový stav situace zvyká. Takže jsme se na sebe podívali, a na místě jsme celá pobočka dali výpověď – a řešili co dál.

K mému velkému překvapení, já jsem byl sežrán konkurencí téměř okamžitě – tedy v řádu hodin, což mne docela zaujalo. Osobně jsem se totiž vždycky považoval za tvora mírně řečeno problematického, a měl jsem za to, že díky mému sklonu říkat nevhodné věci, ve špatnou dobu nesprávným lidem, tohle zrovna k zaměstnavatelnosti , nijak výrazně nepřispívá. Terezčino otec s hledáním také celkem žádné potíže neměl, očividně jim v Kolíně chyběl jeden aktivní alkoholik, stejně jako slečna recepční, která už dlouho zvažovala návrat do Ostravy, a tohle byl konečně impuls, který jí její plány pouze definitivně potvrdil.

Jak už to tak bývá, celkem k ničemu se ukázal šéf pobočky, ale vzhledem k jeho částečné bezobratlosti si myslím, že se do nějakého korporátu snadno veslizne, a kolega Hotliner, o kterého celkem nikdo, když vezmu v potaz jeho roztomilou osobnost, neprojevil zájem.

Jakkoliv byla situace nepříjemná, určitým způsobem se dostavil pocit euforie, že už je stejně po všem a každý na to tedy reagoval nějak po svém. Terezčino otec prohlásil, že se na to může vysrat, že si bere dovolenou a jestli ho budeme potřebovat, že ho najdeme mezi třicátým čtvrtým a třicátým pátým pivem, protože potřebuje také mít nějaký společenský život. Kolega hotliner pocítil prudkou potřebu změny, takže oznámil, že hodlá být lumbersexuál. Logicky jsem tedy vylovil ze šuplíku nůžky a hodil mu je s tím, že tohle bude potřebovat. Poněkud zmateně se optal, zda vím, že si hodlá pěstovat vousy, načež jsem odvětil, že samozřejmě ano, že tohle má proto, aby se mohl zabít a jestli má v plánu si nabalit nějakou asiatku, ať si dá pozor na to, aby jí nenavrhoval 69, protože by se sebrala a šla mu usmažit nudle. Na to jsem vstal, dal mu ruku na rameno a začal ho pohybovat směrem z naší kanceláře a na jeho dotaz, kam že ho vlastně vedu jsem odvětil, že samozřejmě do márnice. Překvapeně zamrkal a namítnul, že přece ještě není mrtvý, takže jsem odvětil, že tam taky ještě nejsme a vystrčil ho ze dveří.

Vyřídil jsem ještě pár emailů, kde jsem klientům, které mám v oblibě osvětlil situaci a přislíbil, že jim ještě s problémy pomohu, neboť jsem podobně jako vrcholný představitel vlády, technik v demisi – a to bylo v podstatě všechno.

Přiznám se, že mi asi nejvíc budou chybět rozhovory s Terezčino otcem. Nedělám si žádné iluze o tom, že se ještě někdy s podobnou partou potkám – ale kdo ví. Děje se mnoho změn a doufám, že alespoň něco bude jako před tím. Že Eva zůstane Evou, šerm mne bude bavit pořád a že i tahle událost, má pro mne nějaký smysl, o kterém ještě nevím.

Jediné, co je teď úplně jisté je, že vzhledem k situaci nějakou chvíli bude s blogováním pauza, alespoň do té doby, než se můj život, jeho rutina a časové možnosti poněkud stabilizují. Přeci jen živit jednoho podivína a potenciálního alkoholika v domácnosti není snadné (ano, bydlím sám), zvláště když má k dispozici být ještě nějaká rezerva na relativně drahé koníčky. Čas je momentálně to co nemám a přeci jen – jako staromilec – mám raději věci skutečné, než virtuální.

Nevím, zda mi blog.cz můj maniakální deníček nesmaže – nebo zda by vůbec někdo o tohle stál vydané na papíru – ale rád bych Vám všem skvělým čtenářům poděkoval. Snad to pro Vás stejně jako pro mne nebyl ztracený čas – a pokud jsem Vás pobavil alespoň trochu, tak jsem ve své misi uspěl. Kdy se k tomu zase dostanu opravdu netuším. Ale nikdy nic nevzdávejte, protože každý konec něčeho, znamená začátek něčeho dalšího.

Jo, aha … poslání:

I když se čas od času cítíte poněkud podpsovitě, ono to vážně zase nemusí být s Vámi až tak špatné. Nicméně, pokud ostentativně preferujete sebe, přestože se Vám již nejméně čtyřikrát pokusilo zrcadlo zdrhnout z koupelny, jest to určitým vodítkem, že to by na tom být něco mohlo …

Myslím, že mi nejspíše dáte za pravdu, když budu tvrdit, že některé věci jsou prostě neměnné, jakkoliv se nám to současná média a progresivní vlny snaží vyvrátit. Problémem pak rozhodně není fakt, že by něco nebylo platné obecně, nicméně jsme všichni v zajetí určitých návyků a pojetí, což by se dalo shrnout pod termín osobitý styl, což je dle mého soudu výsledek základní lenosti a toho, co Vám ještě projde.

Namátkou bych například uvedl, že se rozhodně nelze dnes spolehnout na rčení, že pes, který štěká, nekouše, či ona poučka o vrabcích v hrsti. Pravdou je, že některá moudra z první republiky by stála za revizi, ale v tomhle směru nezastírám, že by byla poněkud depresivního charakteru. Pokud mohu soudit ze způsobu myšlení mého kamaráda ze šermířské skupiny, první ze zmíněných pravd by nejspíše znělo „Pokud na tebe štěká pes, ujisti se, že máš nabito“ a to druhé nejspíše něco na téma, že oba druhy ptactva jsou ti naprosto k ničemu, nemáš-li doma gril a kvalitní barbecue.

Otázkou je, jak tahle věc funguje ohledně mezilidských vztahů, a zda ji lze vůbec nějakým způsobem zdemolovat do nějakého obecného pravidla.

Ale abych tuto abstraktní úvahu uvedl do nějakých reálií.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsme šli s Evou na večeři. Bylo to v pátek, takže jsem byl už docela unavený po celém týdenním pachtění, nicméně nacpat si do hlavy stejk a pár panáku mi nepřišlo, jako nějak extrémní intelektuální zátěž, takže jsem v tomto bodě neočekával žádné výraznější komplikace. Evu v práci dokonce povýšili, takže jsem to svým způsobem chápal jako něco na způsob oslavy, neb jak již jsem se zmínil několikrát, ohledně sociálních interakcí jsem senzitivní asi jako Thorovo kladivo, a jemných nuancích konverzace bych nejspíše naboural i Stonehange, i kdyby jste mi k němu dali mapu s velkým tlustým X a popisem „tudy rozhodně NE“.

Eva dorazila zamyšlená, objednali jsme si pití a logicky jsem se zeptal, jak se měla přes týden, což byla z mojí strany očividně zcela fatální chyba. Eva vzhlédla a pravila, že již celý týden řeší celkem zásadní dilema. S povýšením do vedoucí funkce přišla i povinnost přijímat nové lidi do firmy, a že má dvě kandidátky a nemůže se rozhodnout, které dát přednost. Že jedna je prý matka tří dětí, a je pečlivá, pořádná a opatrná, což se je úplně skvělé, ale že ta druhá kandidátka je cizinka, což se v korporátu hodí, ale že přijela z Anglie, takže má na místní poměry docela radikální názory, a Eva se obávala, zda by to na pracovišti nevyvolávalo zbytečné pnutí.

Eva se odmlčela a tak jsem pochopil, že se ode mne očekává nějaký názor – tedy jsme pravil, že by neměla vzít ani jednu, neb pokud je to matka tří děcek, jsem ochotný uvěřit tvrzení, že pečlivá a pořádná, ale opatrná rozhodně není, a co se týká druhé kandidátky, doba sice pokročila, ale při dnešním stavu věcí může být holka buď pitomá, nebo ošklivá, ale nikdy oboje zároveň, a že podle fotky, kterou mi ukázala, chápu, proč to v současnosti mají černošky a feministky tak strašlivě těžké.

Eva se namíchla, pravila, že jsem nemožnej a kam bych tedy podle těchto kritérií zařadil ji samotnou, protože by ráda věděla, zda je ta ošklivá, nebo ta blbá, aby si případně mohla změnit status na Facebooku, ale podle všeho to druhé, protože si dala tu práci prokliknout tudle hovězinu na „zadaná“.

Vím, že do podobných debat se pouštět je jistá sebevražda, takže jsem měl sice v plánu konstatovat, že v tomto případě se jedná o statistickou chybu, Eva je dokonalá ve všech směrech – nicméně mi naštěstí zazvonil mobil.

A volal Terezčino otec.

Docela mne to překvapilo, protože krom letmých zpráv jsem o něm neslyšel víc jak dva měsíce a tedy jsem se Evě omluvil a telefonát přijal. Bývalý kolega zněl poněkud zamyšleně a optal se bez dlouhých průtahů, zda bychom s Evou nechtěli přijet o víkendu do Kolína, protože se mu asi podařilo provést něco, za co ho nejspíš Terezčino matka tutově zabije, a přítomnost očitých svědků by mu zřetelně zvedla šanci na přežití, neb si je více než jistý, že nadcházejících 24 hodin bude kritických.

Optal jsem se tedy Evy na plány na víkend, a protože v zásadě proti tomuto počinu neměla výhrady, potenciální záchranu života jsem kolegovi přislíbil.

Takže jsme se ocitli v sobotu ráno na cestě do Kolína v očekávání něčeho dramatického, neboť Terezčino otec byl po telefonu tajemnější, než jubilejní dvojčíslo časopisu Křížovky a osmisměrky.

Jeli jsme Evino autem, protože moje je momentálně nemocné – takže Eva se pochopitelně ujala řízení. Abych řekl pravdu, Eva moc zkušený pilot není, většinou se spokojí s pasivní rolí příručního remcala, na což má vzhledem ke své výšce tu nejpříhodnější kvalifikaci. Problém byl, že bylo vedro, takže si stáhla okénko až dolů, a jak byla zahlcena prožitkem z dopravního provozu, odložila mobil na palubní desku. Ani já jsem si toho v první fázi nevšiml, až do té doby, kdy Eva prudce otočila doprava, telefon se vydal opačným směrem, kde se s virtuozitou skokana do dálky odrazil ode dveří, a zmizel v pangejtu vedle silnice. Eva zaúpěla a dupla na brzdu, čímž málem způsobila řetězovou bouračku, nicméně jsme statečně vyignorovali houkající kolonu a na pár pokusů mobil našli, abychom pokračovali v jízdě. Jak byla Eva vystreslá z toho všeho houkání, zopakovala stejný manévr ještě dvakrát, než jsem jí mobil zabavil, prohlásil jsem, že když bude hodná a nebude neustále napadat nevinné kolemjdoucí, vrátím jí ho na konci školního roku, což bylo akceptováno bez jakýchkoliv komentářů.

Když jsme dorazili do Kolína, Terezčinu otci se viditelně ulevilo, a mezi tím, co nám vařil kafe, se snažil osvětlit, proč je naše přítomnost v celé věci, momentálně klíčová.

Celé to začalo totiž už před 14ti dny, kdy Terezčino matka s potomstvem měli naplánovanou dovolenou. Úmysl byl takový, že pojedou všichni, včetně kočky na víkend do Jihlavy k dědovi, odtamtud přijede Terezčino otec i s kočkou zpátky do Kolína, zatímco zbytek rodiny bude pokračovat směrem k moři. Kočka pocházela také od dědy, děda jich má celou smečku, takže to bude rodinný víkend ve všech směrech, tedy vyhrávají úplně všichni.

Takže v neděli ráno Terezčino matka vyrazila za vůní mořského vzduchu, zatímco kolega, který chtěl stihnout fotbal v pohodlí gauče, sebral kočku, narval ji do přepravky a vyrazil ku domovu.

Pár dnů byl celkem klid, když v noci slyšel ze skříně podivné zvuky, a když se tam šel podívat, spatřil jak kočka rodí čtvrté kotě. To ho docela zarazilo, protože si pamatoval, že je kočka kastrovaná a tedy skutečně hluboce přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A tedy se mezi jednotlivými povzdechy zeptal, zda chápeme, v jakém lítá maléru.

Protože mi není znám žádný případ neposkvrněného početí, který by se týkal koček, celkem překvapeně jsem se optal, zda opravdu sebral v Jihlavě nějakou naprosto cizí kočku, narval ji do auta a skoro týden netušil, že se jedná o záměnu. Kolega si povzdychl a řekl, že mu přišlo, že je nějaká vyžranější, ale že to mohlo být Jihlavským pobytem, ale jinak že se chovala celkem normálně. Do přepravky se jí sice nechtělo, ale že to ona dělá fóry vždycky, spí taky pořád a misku se žrádlem identifikovala naprosto precizně, takže v zásadě neměl žádný důvod to podrobněji zkoumat.

Jakkoliv to bylo nepatřičné, tak jsme chytli s Evou takový výtlem, že jsme skoro dalších pět minut byli k nepoužití, Terezčino otec prohlásil, že nám kolektivně děkuje za mentální podporu a že se už nemůže dočkat chvíle, kdy si ze školy místo Terezky odvede trpasličího pudla.

Naštěstí se krize nekonala, protože Terezčino matka se rozhodla, že si pobyt o týden prodlouží, takže kolega měl dost času se vypravit do Jihlavy, špatnou kočku vrátit a na druhý pokus odlapit tu správnou, takže v podstatě jsme z toho s Evou vytěžili grilovačku zdarma, aniž by spravedlivý oheň hněvu udeřil.

Poslání z dnešního článku je jediné. Neberte všechno jako samozřejmost. I když se v různých knihách píše o různých věcech, čtyři koťata od vykastrované kočky prostě neokecáte.