Léto se táhlo kolem jako šnek s protetickou nohou, vylepšený ještě o to, že by musel spolknout co každých pět minut nejméně dvě pilulky Viagry, aby se vůbec pohnul z místa. Panovalo vedro takové kvality, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby do kanceláře nakráčeli dva hobiti a hodili mi do koše na odpadky Jeden Prsten, nebo pokud by se k nám na dvůr přijela vzdát celá divize Afrikakorps. Vedení usoudilo – a poměrně správně – že se momentálně nic neděje a zmizelo kamsi do Karibiku, Terezčino otec prohlásil, že si bere homeoffice a kdyby bylo něco potřeba, bude s rodinou na Mácháči a zmizel i s firemním autem – takže jsem seděl v kanceláři, a zažíval něco, co už dlouho nepamatuji. Protože jsem se nudil, polevil jsem poněkud v ostražitosti a rozhodl se pro malou rebelii. Totiž vyplnil jsem si dovolenku, položil ji šéfstvu do prázdné kanceláře , usoudil, že se mohu péct ve vlastním potu i doma a zmizel.

Asi je Vám jasné, že když člověk poleví v ostražitosti, dává tím prostor právě pro to, aby se přihodilo něco neočekávaného.

Takže jsem řekl slečně brigádnici na recepci, že jsem na mailu a na telefonu, a kdyby postihla nějakého klienta krize středního věku, že jí přeju hodně štěstí – a vyrazil se plánovaně flákat domů.

Protože celkem nebyl důvod, proč by mi to nemělo projít a vedro bylo skutečně takové kvality, že by člověk měl tendence se zajímat o pěstování brokolice a výrobu tofu (neb jak známo z přemíry sluníčka a sluníčkaření vůbec,se blbne) a nedošlo k tomu v zásadě jen proto, že jsem dospěl k závěru, že dokážu vymyslet pro sádru i důstojnější využití, než ji prohnat trávícím traktem hipstera.

Nicméně platné záklony vesmíru fungují naprosto precizně, a tedy mi druhý den mé malé revolty zazvonil telefon o půl osmé, a po jeho zvednutí mi slečna recepční sdělila, že bych měl okamžitě přijet do práce. Když jsem se dotázal po důvodu, bylo mi sděleno, že v noci nejspíš prasklo vodovodní potrubí v chodníku, a vzhledem k tomu, jak je situováno sídlo firmy, máme plný barák vody až po schody do prvního patra.

Zeptal jsem se tedy slečny, co si přesně představuje, že bych s tím měl udělat, že do Evina skafandru se s dost velkou pravděpodobností nevejdu, neboť jsem zhruba o dalšího člověka větší a navíc k lovu žraloků mi chybí potřebné zkušenosti. Slečna recepční pravila, že jsem jediný, kdo ji zvedl telefon a co tedy má vlastně dělat, než přijedu zhodnotit situaci. Jak jsem byl rozespalý, doporučil jsem jí, ať prozatím zapálí veškerý nábytek, že tím by se povodeň mohla poněkud přibrzdit, a že hned jak najdu nějaký plamenomet, že jí vyrazím podpořit. Slečna se mne poněkud zmateně zeptala, zda to myslím vážně a po mém povzdychnutí a doporučení zavolat na vodárny a kanalizace jsem řekl, že tam budu za dvacet minut – a vyrazil.

Nevím, zda v Brně (odkud nám byla recepční zapůjčena), postrádají smysl pro sarkasmus, nebo už jsem v takovém stavu scéniky, že mé okolí bere za bernou minci cokoliv, ať plácnu jakoukoliv blbost – nicméně jsem se oblékl a vyrazil obhlídnout situaci, nepokrytě spokojený, že se to projednou neodehrává u mě doma.

Když jsem dorazil před firmu, dělníci z vodáren už byli na místě, hloubili pomocí bagru díru do chodníku (ano, do toho samého, který před nedávnem tak pečlivě vydláždili) a já jsem vyrazil obhlédnout škody. Bylo to docela špatné, voda musela téct do budovy skutečně celou noc, takže to vypadalo že kromě celého přízemí i sklepení je v háji i elektroinstalace a nejspíš i část datového centra, což by pro naši firmu mohl být poněkud problém.

Protože jsem samozřejmě bezpáteřní krysa, jako první jsem šel do šéfovi kanceláře a roztrhal dovolenku a po několika hodinách se konečně dovolal nadřízeným. Obeznámil jsem šéfstvo se stavem situace a dočkal se něčeho, čemu se ve válečném konfliktu říká povýšení v poli – tedy že to tam mám celé na povel a ať na to celé dohlédnu, dokud se nevrátí prohlédnout ztráty.

Takže jsem zavelel otevřít okna a dveře do zahrady, ať voda může pryč, dal na zbytek dne slečně z recepce opušťák s doporučením, ať si zajde někam k vodě, protože toho si tady v Praze očividně moc neužije, zamknul vchodové dveře a šel domů s tím, že dneska toho na tom už stejně moc nevymyslíme a tedy mi přijde rozumnější obhlédnout škodu zítra, až to poněkud vyschne.

Chyba.

Když jsem další den přijel a zavětřil ranním vzduchem, dospěl jsem k závěru, že jsem někde musel omylem špatně zabočit a dojet na Luník, nebo do Chánova. Neuvěřitelný smrad se linul z celé budovy, protože odborníkům z vodáren se nejspíš při bagrování podařilo prorazit kanalizaci. Naše firma byla pod kopečkem, a tak to schytala stejným způsobem, jako při první vlně povodně.

Konstatoval jsem tedy, že většinou to v principu probíhá obráceně – tedy nejdřív finální produkt metabolismu a následně pak voda a že v tomto konkrétním případě si myslím, že jsou inovace nežádoucí, a zeptal se maníka, co vypadal že má bagristy na povel, jak hodlá celou situaci vyřešit.

Žlutá helma pravil, že na podobnou situaci jsou pojištění a hned jak se spojí s někým, kdo ví jak se vypíná kanalizace tak to udělá, ale zatím že by mi mohl zase pustit tu vodu, že by to mohlo zmírnit ten zápach. Řekl jsem tedy, ať si laskavě dělá prdel z plastelíny a ne ze mne, že momentálně je na firemním majetku škody už skoro jistě na kriminál a že i když také mám pojištění na blbost, pokud nemají sjednané pojištění na naprostou demenci, a´t si nezapomenou do basy přibalit velké balení Indulony. Dodal jsem ještě, že je mi fuk jak to udělají, ale že teď mám nějaké jednání u klienta, ale až se vrátím, bude to v nějakém přijatelnějším stavu. Že sice neočekávám, že udělají obezdívku a vyštukují stěny, ale ten zápach bude pryč, nasedl jsem do auta a odjel.

Asi jsem působil dost odhodlaným dojmem, protože při příjezdu skutečně kanalizace už firmou neproudila, a směrem k baráku se táhla bílá stopa nějakých chemikálií – nicméně jsem usoudil, že s tím už by se pracovat dalo. Takže jsem si povzdychl, napsal šéfstvu SMS, že se sejdeme v pondělí a místě, zkontroloval zabezpečení, poslal recepční domů a šel si koupit něco k jídlu.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Nebuďte rozmrzelí, když se Vás rozhodne někdo zkoupat. Může totiž být, že se za rohem schovává někdo s něčím ještě horším …

Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou – a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.

Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu – prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.

Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro – nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.

Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.

Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.

Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.

Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání „Pepo, pocem, tohle musíš vidět.“ Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.

Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo „Pepo, pocem“, Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.

Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.

Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.

Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku – a vyrazili na novou adresu.

Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.

Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.

Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.

Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu – ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.

Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.

Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.

Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.

Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně – starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody – nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace – nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ….

To, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky, se vědělo už ve starověkém Řecku a i když si osobně myslím, že tato teorie má jisté trhliny, v zásadě neshledávám pražádný důvod, proč se o to opakovaně nepokusit. A protože člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný, vyrazil jsem i letos vypomoci známým na hrad, kde pořádali každoroční akci k záchranu památkově chráněné stavby – nebo alespoň toho, co z ní zůstalo. Jelikož jsem tvor nárazově škodolibý, a tedy mi není proti mysli se o část nepohodlí a syrové romantiky podělit s nováčky ve skupině, opět jsme letos vyrazili dělat stuffáž, a jako obvykle to stálo poměrně za to.

Tak předně – z nějakého mne neznámého důvodu se rozhodla letos jet i Eva, což mne dílem potěšilo, ale větším dílem mi přivodilo pár starostí navíc. Eva má sice hodně krámů, ale nic, co by připomínalo historiku, nebo bylo nějak podobné šermířskému vybavení nevlastní , a nechat jí pobíhat v této nadmořské výšce se šnorchlem, v ploutvích a v neoprenu by rozhodně pozornost návštěvníků vzbudilo, ale nejsem si úplně jistý, zda jen po tu dobu, kdy by se do ní někdo nepokusil vpravit nějakou výraznou dávku sedativ.

Takže prvním úkolem bylo Evu nějak přijatelně obléknout a obout, což se v obou případech projevilo, jako mírně problematické. Po prohrabání inventáře jsem zjistil, že jediné věci co by mohly Evě padnout je oblečení na jeptišku, protože další možnosti jako kostým indiánky a postapokalyptickou výstroj zavrhla rázně hned od začátku. Po dalším zkoumání prohlásila, že nepojede za blbou jepťuli, zvlášť když všichni ostatní budou mít zbraně (v to počítaje i dva lovecké psy) a začala mi rabovat šatník.

Po nějaké době jsme skutečně nalezli něco, v čem se líbila sama sobě, vyzbrojili ji a vybavili, takže Eva začala vykazovat znaky elementární spokojenosti a tedy se mohlo přistoupit k bodu dva – to jest k mojí maličkosti. Bohužel, po letmém průzkumu jsem zjistil, že mi Eva uzurpuje drtivou většinu mojí gotiky, a to včetně bot, což bylo samo o sobě docela zvláštní, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že je schopná se do levé boty vejít celá, případně jí po přechodnou dobu používat jako protiletecký kryt.

Pohlédl jsem tedy na Evu, pravil, že sice vypadá díky barvě kostýmu a botám jako ježek Sonic, nicméně po historické stránce je to v pořádku a začal přemýšlet o tom, jak moc mi může projít pirátský kostým na středověké události. Eva pravila, že jsem pitomec, že je to moje vybavení a že se uvidíme pozítří.

Po krátké konzultaci mi byl však pirátský kostým povolen s tím, že tam budou i třicítkáři a lidi v uniformách legionářů, takže to sice místopisně úplně nesedí, ale chronologicky to zase takový problém nebude.

Tedy jsme se jednoho sobotního rána opět ocitli v rolích organizátorů, což je technicky vzato funkce ozbrojeného drába kombinovaná s holkou pro všechno. Dlužno říct, že jsme loni nejspíš docela zapůsobili, protože tentokrát psi byli na vodítku, srážet zdivočelé cyklisty z hradeb jsme museli jen minimálně a v zásadě se celá akce obešla bez nějakých větších incidentů. Tedy až na jeden, protože to by nebyla Eva, aby neměla tradičně něco extra.

Součástí akce byl i sokolník, který tam měl jako atrakci Orla skalního (jak jsem byl poučen) a nějakou Sovu, se kterou se mohli návštěvníci za mírný poplatek nechat vyfotit, případně si je vzít na ruku. Protože my jsme byli něco jako VIP, žádný poplatek od Nás požadován nebyl a tedy Eva usoudila, že si to chce zkusit.

Víte – když na dravce koukáte v ZOO, tak vám to zase tak nepřijde. Ale když máte orla půl metru od sebe, ona je to vážně docela velká a těžká mrcha a člověk má přeci jen z toho zobáku a drápů docela respekt. Sokolník sice pravil, že se nemusíme bát, že oba dravci jsou vycvičení na to, že se jich lidé dotýkají a nikoho nenapadnou, nicméně první věc, která mne napadla bylo, že jsem si přeci jen pro všechny případy měl nabít pistoli, což se zpětně ukázalo jako rozumný směr úvah.

Takže Eva se s nadšením vrhla za orlem, kdežto já jsem v tu chvíli pozoroval sovu. Sova byla sice nádherná, ale nejspíš byla zvyklá na noční turnus a tedy ji chvílema přepadal spánek. Což by zase nebylo tak divné, kdyby se krátce po usnutí nepřetočila na bidýlku hlavou dolů jako netopýr. V tu chvíli si uvědomila aktuální polohu a snažila se vylétnout zase zpět do normální polohy, což mělo dva sekundární aspekty, a sice že profackovala všechny lidi stojící v okruhu jednoho metru a druhý, že poněkud připomínala gymnastu, který se pokouší o veletoč.

Mezi tím si Eva vzala rukavici a nechala si nasednout na ruku orla. Poněkud bojovala s jeho váhou, nicméně orel se skutečně choval slušně, nechal se hladit po peří a Eva projevovala na toto téma známky spokojenosti. Tedy ovšem až do chvíle, než na věži kanonýři nezahájili svoji střeleckou produkci.

Orel s něčím takovým očividně nepočítal, leknul se, zaťal drápy Evě do ruky a zabral křídly ve vzduchu. Evě to ve velkých botách na štěrku podjelo, ztratila rovnováhu a protože se orel snažil všemožně nepadnout na držku, začal s Evou smýkat k okraji hradeb. Protože je Eva relativně maličká cloumal s ní docela slušně a i když si myslím, že by jí neunesl, díky tomu jak sebou mlátil by ji nejspíš z hradeb dolů poslat dokázal, což by nejspíš byla velice bolestivá zkušenost.

Takže jsem okamžitě chytil Evu za pásek a snažil se ji i orla odtahovat od okraje, což ani v jednom případě nebylo nic jednoduchého. Eva nadávala, protože ji orel držel ruku jako ve svěráku, sokolník, který momentálně vnímal pouze svůj kelímek s pivem byl mimo dosah, a útes tak metr od Nás.

Myslím, že to byla scénka jako z animáku, nebo jako z pohádky o Veliké řepě – tedy já táhl Evu za opasek, Eva za orla, Orel sebou mlátil ve vzduchu, protože se očividně jako jediný z Nás přes ten okraj dostat chtěl, do toho na sovu zase přišla dřímota, převrátila se hlavou dolů, kde definitivně usnula, ve spánku mlaskaje.

Nakonec si nás sokolník přeci jen všimnul, se zaúpěním odhodil pivo a přiběhl orla uklidnit.

Dopadlo to dobře, orel se zklidnil, přestoupil si na sokolníka, který si narovnal sovu do normální polohy, aby ji posléze přeparkoval na nějaký špalek, který ji poskytl větší stabilitu. Eva se šklebila a zkoumala podrápané předloktí, takže jsem ji oblažil sdělením, že to má z toho, že potřebuje mít v ruce za každou cenu pořádnýho ptáka a že by udělal líp, kdyby se držela toho, co má. Eva se urazila, řekla že tohle její rybičky ani gekoni neumí a že tohle já jako chlap v životě nepochopím.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Na velikosti občas prostě záleží. Zvláště pokud se jedná o číslo Vašich bot.

Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality – a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí – a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise „posez“ a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání – i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda – při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty – ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma – a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě – tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča …

Někdy mi přijde, že se stávám obětí pečlivě promyšleného vzorce Svého okolí. V těchto chvílích mám za to, že okolní svět ,má v plánu v podstatě jen jednu jedinou věc – a to sice pořádně mne naštvat. Tak nějak se mi nechce úplně věřit tomu, že jsem v tomhle ohledu sám, protože jakkoliv jsem přístupný různým teoriím o chaosu, tohle už se žádným druhem náhod okecat prostě nedá. Věci mají navíc tendenci se na sebe nabalovat, a čím jste více v defenzívě, tím se zvětšuje šance, na Vás za příštím rohem v horším případě číhá Lucifer s opoziční smlouvou v ruce, nebo v tom lepším, jenom smečka hladových velociraptorů.

Tak přesně tohle prožívám už od pondělka, a zatím to moc nevypadá, že by se situace nějak zásadně obracela v můj prospěch. Začalo to hned při pondělku, kdy jsem dostal flastr za rychlou jízdu. Docela mne to namíchlo, protože to bylo skutečně o fous a minulo by mne to zcela – a to poslední, co by se mi momentálně chtělo, je přispět do obecního fondu radnice města, nota bene, když v dané obci ani nebydlím. To, co je na tom celém však skutečně k naštvání je fakt, že už druhý týden jezdím MHD, protože moje firemní auto je nemocné a tedy se nutné zlo proměnilo v něco, co bych nejspíše označil jako zátěžový test nervových obvodů pro hlavu Terminátora.

Tak předně – s mojí situací jsou dispečeři dopravních podniků očividně obeznámeni, protože už druhý týden si se mnou hrajou na schovku. Projevuje se to tak, že neustále přesouvají zastávku autobusu z místa na místo a to ideálně tak, abych přišel ve stavu ranní demence na místo, kde byla ještě včera a zjistil, že tam kde stojím, dneska už nic není. Většinou jí dopravní podnik přesune o dvě ulice dál a ideálně za roh, nebo do kopce, aniž by se o tom na minulém místě nějak zmínil. Já osobně mám kliku, že jsem v mládí četl Mayovky, takže jsem doposud dokázal dostopovat autobus podle troubení řidičů a plynových emisí, ale ani tak mi to moc zábavné nepřijde. Na jednu stranu to chápu – pražská MHD chce, aby jim autobusy a tramvaje dlouho vydržely, a tedy logicky čím bude obtížného hmyzu zvaného cestující méně, tím bude menší amortizace.

Další věcí, na kterou narážím bohužel poslední dobou opakovaně, je část cesty, kterou jsem nucen absolvovat tramvají. V určitém bodě trasy se bohužel namohu vyhnout tramvaji číslo devět, kterou si oblíbil nějaký bezdomovec. Ten chlap smrdí tak brutálně, že nejpozději do dvou zastávek ostatní cestující z vagónu ostatní cestující vyžene, ti méně otrlí se pokusí procpat okénky už za jízdy, čímž se výrazně proviňují proti jízdnímu řádu. Popravdě se nedivím, v tomto případě se snaží zachránit holý život, protože zápach je takového kalibru, že by měl mít zakoupenou svoji vlastní permanentku. Tedy pokud v Praze uvidíte tramvaj číslo 9, kde jeden vůz je naprosto přecpaný a druhý úplně prázdný, do toho prázdného pro živého boha v žádném případě nelezte. Nevím , zda to nějak souvisí s tím, že se řidiči tramvají nějak kolektivně rozhodli přizpůsobit vnitřek vozu teplotně na úroveň finské sauny, nicméně mám dojem že s klesající teplotou bude podobných věcí přibývat a tedy krmě šály a čepice bude rozumné si přibalit sebou do batohu i helmu a dýchací systém Darth Vadera, protože je zde určitý předpoklad, že obsahuje detoxikační filtry.

Poslední věcí, o které bych se dnes zmínil, je věc, která se mi přihodila v neděli cestou na trénink a opět byla cesta MHD v hlavní roli.

Jedu si v klidu v poloprázdné tramvaji, přemítám o nesmrtelnosti chrousta a jiných zásadních problémech současnosti, jako například že Eva je asi jediný člověk na světě, kterému dokáže zdrhnout chobotnice, a to nejen z akvária, ale úplně z bytu v centu Prahy, když zaznamenám přes sluchátka cosi podezřelého.

Nade mnou stojí slečna, a dýchá nějak ztěžka. Bylo mi to trochu divné, nicméně ptát se zda je tohle u ní normální mi přišlo poněkud nevhodné. To trvalo ještě dvě zastávky a protože divný dech neustával začal jsem po očku sledovat situaci. Takže mezi Andělem a Smíchovským nádražím najednou slečna začala obracet oči v sloup a bylo zřetelné, že sebou každou chvíli sekne. Takže když se začala sunout k zemi, vypálil jsem ze sedačky a zachytil ji, protože to nevypadalo, že by se chystala na streetartovou ukázku breakdance. Navíc se začala nekontrolovatelně klepat a zřejmě jsem měl tu čest vidět poprvé v životě epileptický záchvat naživo.

Takže jsem slečnu zaparkoval na sedačku a mluvil na ni, dokud nezačala alespoň trochu reagovat. Samozřejmě jsem se jako první zeptal, zda mám zavolat sanitku, což slečna odmítla s tím, že to bude v pohodě a že to za chvíli samo přejde. Moc se mi tomu věřit nechtělo, takže jsem stál u ní, a když začala jevit známky toho, že se zase začíná klepat a kácet, zopakoval jsem postup. Takže místo toho, abych jel na trénink, dorazil jsem se slečnou až na konečnou, informoval řidiče co se děje a po několika poklusech se nám podařilo slečnu dostat ven. Na studeném vzduchu přeci jen trochu pookřála, a zeptala se mne, kde to jsme a co se děje. Informoval jsem tedy slečnu, že jí upadlo tělo a že podle toho, jak se klepe by musela jako pes stát slušnej balík – a už sem vytáčel číslo na sanitku.

Sanitka nakonec přijela celkem rychle, popsal sem záchranářům situaci, svěřil slečnu do jejich péče a odjel na původní destinaci.

Tak nevím.

Spousta lidí vynakládá nemalé částky na to, aby jim bušilo srdce, zvýšil se jim tlak, nebo si přivodili nějaký dechberoucí prožitek. Myslím, že na to jdou filozoficky špatně, protože k dosažení podobně adrenalinového stavu úplně postačí, aby si jednoduše nastoupili v Praze do tramvaje …

Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) – ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici – ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit – a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím – v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně – Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály – rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů – ani nevím pro co, nebo proti čemu – a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail – a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka – nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky – katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev „Benedikte! Stůůůůj!“ a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo …

Myslím, že mi nejspíše dáte za pravdu, když budu tvrdit, že některé věci jsou prostě neměnné, jakkoliv se nám to současná média a progresivní vlny snaží vyvrátit. Problémem pak rozhodně není fakt, že by něco nebylo platné obecně, nicméně jsme všichni v zajetí určitých návyků a pojetí, což by se dalo shrnout pod termín osobitý styl, což je dle mého soudu výsledek základní lenosti a toho, co Vám ještě projde.

Namátkou bych například uvedl, že se rozhodně nelze dnes spolehnout na rčení, že pes, který štěká, nekouše, či ona poučka o vrabcích v hrsti. Pravdou je, že některá moudra z první republiky by stála za revizi, ale v tomhle směru nezastírám, že by byla poněkud depresivního charakteru. Pokud mohu soudit ze způsobu myšlení mého kamaráda ze šermířské skupiny, první ze zmíněných pravd by nejspíše znělo „Pokud na tebe štěká pes, ujisti se, že máš nabito“ a to druhé nejspíše něco na téma, že oba druhy ptactva jsou ti naprosto k ničemu, nemáš-li doma gril a kvalitní barbecue.

Otázkou je, jak tahle věc funguje ohledně mezilidských vztahů, a zda ji lze vůbec nějakým způsobem zdemolovat do nějakého obecného pravidla.

Ale abych tuto abstraktní úvahu uvedl do nějakých reálií.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsme šli s Evou na večeři. Bylo to v pátek, takže jsem byl už docela unavený po celém týdenním pachtění, nicméně nacpat si do hlavy stejk a pár panáku mi nepřišlo, jako nějak extrémní intelektuální zátěž, takže jsem v tomto bodě neočekával žádné výraznější komplikace. Evu v práci dokonce povýšili, takže jsem to svým způsobem chápal jako něco na způsob oslavy, neb jak již jsem se zmínil několikrát, ohledně sociálních interakcí jsem senzitivní asi jako Thorovo kladivo, a jemných nuancích konverzace bych nejspíše naboural i Stonehange, i kdyby jste mi k němu dali mapu s velkým tlustým X a popisem „tudy rozhodně NE“.

Eva dorazila zamyšlená, objednali jsme si pití a logicky jsem se zeptal, jak se měla přes týden, což byla z mojí strany očividně zcela fatální chyba. Eva vzhlédla a pravila, že již celý týden řeší celkem zásadní dilema. S povýšením do vedoucí funkce přišla i povinnost přijímat nové lidi do firmy, a že má dvě kandidátky a nemůže se rozhodnout, které dát přednost. Že jedna je prý matka tří dětí, a je pečlivá, pořádná a opatrná, což se je úplně skvělé, ale že ta druhá kandidátka je cizinka, což se v korporátu hodí, ale že přijela z Anglie, takže má na místní poměry docela radikální názory, a Eva se obávala, zda by to na pracovišti nevyvolávalo zbytečné pnutí.

Eva se odmlčela a tak jsem pochopil, že se ode mne očekává nějaký názor – tedy jsme pravil, že by neměla vzít ani jednu, neb pokud je to matka tří děcek, jsem ochotný uvěřit tvrzení, že pečlivá a pořádná, ale opatrná rozhodně není, a co se týká druhé kandidátky, doba sice pokročila, ale při dnešním stavu věcí může být holka buď pitomá, nebo ošklivá, ale nikdy oboje zároveň, a že podle fotky, kterou mi ukázala, chápu, proč to v současnosti mají černošky a feministky tak strašlivě těžké.

Eva se namíchla, pravila, že jsem nemožnej a kam bych tedy podle těchto kritérií zařadil ji samotnou, protože by ráda věděla, zda je ta ošklivá, nebo ta blbá, aby si případně mohla změnit status na Facebooku, ale podle všeho to druhé, protože si dala tu práci prokliknout tudle hovězinu na „zadaná“.

Vím, že do podobných debat se pouštět je jistá sebevražda, takže jsem měl sice v plánu konstatovat, že v tomto případě se jedná o statistickou chybu, Eva je dokonalá ve všech směrech – nicméně mi naštěstí zazvonil mobil.

A volal Terezčino otec.

Docela mne to překvapilo, protože krom letmých zpráv jsem o něm neslyšel víc jak dva měsíce a tedy jsem se Evě omluvil a telefonát přijal. Bývalý kolega zněl poněkud zamyšleně a optal se bez dlouhých průtahů, zda bychom s Evou nechtěli přijet o víkendu do Kolína, protože se mu asi podařilo provést něco, za co ho nejspíš Terezčino matka tutově zabije, a přítomnost očitých svědků by mu zřetelně zvedla šanci na přežití, neb si je více než jistý, že nadcházejících 24 hodin bude kritických.

Optal jsem se tedy Evy na plány na víkend, a protože v zásadě proti tomuto počinu neměla výhrady, potenciální záchranu života jsem kolegovi přislíbil.

Takže jsme se ocitli v sobotu ráno na cestě do Kolína v očekávání něčeho dramatického, neboť Terezčino otec byl po telefonu tajemnější, než jubilejní dvojčíslo časopisu Křížovky a osmisměrky.

Jeli jsme Evino autem, protože moje je momentálně nemocné – takže Eva se pochopitelně ujala řízení. Abych řekl pravdu, Eva moc zkušený pilot není, většinou se spokojí s pasivní rolí příručního remcala, na což má vzhledem ke své výšce tu nejpříhodnější kvalifikaci. Problém byl, že bylo vedro, takže si stáhla okénko až dolů, a jak byla zahlcena prožitkem z dopravního provozu, odložila mobil na palubní desku. Ani já jsem si toho v první fázi nevšiml, až do té doby, kdy Eva prudce otočila doprava, telefon se vydal opačným směrem, kde se s virtuozitou skokana do dálky odrazil ode dveří, a zmizel v pangejtu vedle silnice. Eva zaúpěla a dupla na brzdu, čímž málem způsobila řetězovou bouračku, nicméně jsme statečně vyignorovali houkající kolonu a na pár pokusů mobil našli, abychom pokračovali v jízdě. Jak byla Eva vystreslá z toho všeho houkání, zopakovala stejný manévr ještě dvakrát, než jsem jí mobil zabavil, prohlásil jsem, že když bude hodná a nebude neustále napadat nevinné kolemjdoucí, vrátím jí ho na konci školního roku, což bylo akceptováno bez jakýchkoliv komentářů.

Když jsme dorazili do Kolína, Terezčinu otci se viditelně ulevilo, a mezi tím, co nám vařil kafe, se snažil osvětlit, proč je naše přítomnost v celé věci, momentálně klíčová.

Celé to začalo totiž už před 14ti dny, kdy Terezčino matka s potomstvem měli naplánovanou dovolenou. Úmysl byl takový, že pojedou všichni, včetně kočky na víkend do Jihlavy k dědovi, odtamtud přijede Terezčino otec i s kočkou zpátky do Kolína, zatímco zbytek rodiny bude pokračovat směrem k moři. Kočka pocházela také od dědy, děda jich má celou smečku, takže to bude rodinný víkend ve všech směrech, tedy vyhrávají úplně všichni.

Takže v neděli ráno Terezčino matka vyrazila za vůní mořského vzduchu, zatímco kolega, který chtěl stihnout fotbal v pohodlí gauče, sebral kočku, narval ji do přepravky a vyrazil ku domovu.

Pár dnů byl celkem klid, když v noci slyšel ze skříně podivné zvuky, a když se tam šel podívat, spatřil jak kočka rodí čtvrté kotě. To ho docela zarazilo, protože si pamatoval, že je kočka kastrovaná a tedy skutečně hluboce přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A tedy se mezi jednotlivými povzdechy zeptal, zda chápeme, v jakém lítá maléru.

Protože mi není znám žádný případ neposkvrněného početí, který by se týkal koček, celkem překvapeně jsem se optal, zda opravdu sebral v Jihlavě nějakou naprosto cizí kočku, narval ji do auta a skoro týden netušil, že se jedná o záměnu. Kolega si povzdychl a řekl, že mu přišlo, že je nějaká vyžranější, ale že to mohlo být Jihlavským pobytem, ale jinak že se chovala celkem normálně. Do přepravky se jí sice nechtělo, ale že to ona dělá fóry vždycky, spí taky pořád a misku se žrádlem identifikovala naprosto precizně, takže v zásadě neměl žádný důvod to podrobněji zkoumat.

Jakkoliv to bylo nepatřičné, tak jsme chytli s Evou takový výtlem, že jsme skoro dalších pět minut byli k nepoužití, Terezčino otec prohlásil, že nám kolektivně děkuje za mentální podporu a že se už nemůže dočkat chvíle, kdy si ze školy místo Terezky odvede trpasličího pudla.

Naštěstí se krize nekonala, protože Terezčino matka se rozhodla, že si pobyt o týden prodlouží, takže kolega měl dost času se vypravit do Jihlavy, špatnou kočku vrátit a na druhý pokus odlapit tu správnou, takže v podstatě jsme z toho s Evou vytěžili grilovačku zdarma, aniž by spravedlivý oheň hněvu udeřil.

Poslání z dnešního článku je jediné. Neberte všechno jako samozřejmost. I když se v různých knihách píše o různých věcech, čtyři koťata od vykastrované kočky prostě neokecáte.