Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.

Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.

Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.

Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.

Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.

To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse – prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.

Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.

Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.

Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.

Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, „Pomáhat a chránit“ by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.

Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.

Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.

Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.

Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.

Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.

Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.

Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.

Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.

Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.

Ale to jsem odbočil.

To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích – v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.

Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.

Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.

K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.

Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma „hate free“, multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.

A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.

Kamarádka mne vytáhla do kina, protože sem se jí zdál poslední dobou nějakej divnej. Pravdou je, že si nějakej divnej poslední dobou připadám také. Možná to souvisí s tím, že má půlka firmy dovolenou a tím pádem druhá půlka (včetně mne) se do všeho musí vrhat střemhlav, aniž o tom pořádně něco ví, takže si chvílema připadám, zhruba jako křeček, který omylem usnul v bombardéru Stuka.

Jednalo se o posledního Terminátora, film měl slušné hodnocení, autoři slibovali nečekané zápletky, což bohužel také splnili. Tedy praštili jsme sebou do sedaček, shlédli (v mém případě s dosti značným skřípěním chrupu) dvacetiminutový blok reklam, po kterém následoval další blok upoutávek na další filmy. Cítil jsem se docela popuzeně, protože za cenu přes dvě stovky sledovat reklamu, co běží běžně v televizi a ještě to multiplexu sponzorovat, v tom spatřuji skutečně celkem nezdravý podraz na každého, kdo je tak naivní a nestáhl si film z internetu. Nicméně s pocitem konkrétního důvodu, proč zmíněný multiplex už nikdy nenavštívit, jsme s ponořili do děje.

Nebojte se, pokusím se nespojlovat, jen se krátce zmíním o tom, co mne zaujalo.

Film skončil a já z něj měl pocit … no velice rozpačitý.

Předně – viděl jsem čtyři starší filmy s terminátorskou tématikou, a i když se v nich sem – tam objevil nějaký úlet, přece jen spolu nějak souvisely, nebo na sebe nějakým způsobem v rámci pravidel terminátořího světa navazují. Pětka si s tímhle moc hlavu neláme, pravidla jsou pro blbečky a tedy si to uděláme po svém. Problém je, že to moc nefunguje, a ani Arnold s tím moc nenadělá.

Předně – to co má působit jako celkově chaotický dojem z filmu, má v zásadě několik variant, které se opakují pořád dokola.

Hodný terminátor Arnold se někde zdrží. Kyla Reese a Sarah Connorovou honí zlý terminátor. Tomu sice utečou, ale chytí je policie, dá jim klepeta a někam je zavře. Najde je zlý terminátor, který je honí. Objeví se deus ex machina v podobě Arnolda, zlého terminátora vyřídí, Sarah a Kyle utečou, načež je začne honit další terminátor. To vše samozřejmě za palby z kulometů, ječení sirén, výbuchů aut, mrouskání koček, krmení kojenců, trombónu armády spásy – prostě s tím obvyklým balastem kolem, který se od drahého filmu očekává.

To by bylo celkem roztomilé, kdyby se tohle nestalo tak pětkrát – šestkrát pořád dokola a při stopáži něco málo přes dvě hodiny, vás to přestane bavit ještě před první polovinou filmu.

Dost tomu také napomáhají herci. V drtivé většině případů jsou herci tak prkení, až jsem se divil, že jim neprdnou kšandy. Prkennost se dá omluvit ještě u terminátorů – koneckonců ti jsou tak vymyšlení, ale už moc ne u zbytku postav. Sarah a Kyle oscilují v zásadě mezi dvěma polohami – v té první byste fakany nejraději seřezali kaktusem přes prdel, a v té druhé generují v zásadě bez jakýchkoliv důvodů kvanta nejistoty a nerozhodnosti z čehokoliv, co je momentálně po ruce.

Další problém je, že nemáte nejmenší důvod, si žádnou z postav oblíbit, cítit k nim nějaké empatie, nebo snad mít o ně strach. Od začátku filmu víte, že ani Sarah, ani Kyle umřít nemůžou, dokud se spolu nevyspí (nekecám, to se fakt dozvíte během první čtvrthodiny) – takže dokud to neudělají, mohou být úplně v klidu. A když je nějaký náznak toho, že by se to mohlo zvrtnout jinak, nastoupí Arnold, který je z budoucnosti, takže všechno ví, všude byl dvakrát a tím pádem má všechno potřebné přichystané dopředu.

Velkou devizou minulých čtyř terminátorů byl dojem zranitelnosti všech postav a velké úsilí při překonávání něčeho zdánlivě nezničitelného a nezastavitelného. V tomto případě se nic podobného neděje a i když hodného terminátora na chvíli rozbijí, tak jen proto, aby zmutoval na SuperMegaExtraCoolTerminátora.

Poslední věc, která v této sérii působí dost rušivě je obsazení (s ohledem na pětku se zdráhám přidat přívlastek herecké).

Zatímco Harry Potter, či Hvězdné války ve svých sériích vydrželi poměrně se stabilním ansáblem, Terminátor s tím má trochu problém. Pokud se nepletu, napočítal jsem v pěti filmech dvě Sarah Connorové (což se ještě dá), nicméně pět různých Johnů Connorů, čtyři Kyle Reese (což nesedí už jen k počtům Johnů a Sarah) a o sekundárních postavách ani nemluvím. U postavy Johna Connora jsem ochotný trochu přimhouřit oko – přeci jen chápu, že John ve věku 12 let vypadá jinak, než ve věku 30 let – ale u Kyla tahle logika moc nefunguje, ani když se jí snaží schovat za cestování časem.

Jakkoliv oceňuji tedy snahy mojí kamarádky, pátý Terminátor mi moc náladu nezdvihl.

Nicméně jde o hodnocení subjektivní – pokud Vám to za dvě stovky a dvě hodiny času stojí, nevidím důvod, proč by jste na to do kina neměli jít. V mém případě to rozpoutalo vlnu dalších úvah na téma Hollywoodská tvorba a její podivnosti, takže pokud Vás toto téma příliš nezajímá, můžete pár následujících příspěvku s klidným svědomím přeskočit.

Dnešní příspěvek nebude asi tak obsáhlý jako obvykle a má to celkem prozaický důvod. Poranil jsem si totiž ruku a s hybností to momentálně není žádná sláva – takže budu psát, dokud to půjde a je tedy možné, že články nebudu stíhat vydávat v termínu.

O co tedy dnes půjde: dnes bych se zaměřil na to, jak politická korektnost dokáže zaskřípat i v tak neprůstřelném tématu, jako je Sherlock Holmes. Opět se zde dá vystopovat ona zázračná hranice konce logiky a vkusu, protože po roce 2000 se zde normalizátoři z Hollywoodu pokusili hned o pár pěkných podrazů, o kterých se zmíním.

Filmových a seriálových zpracování nejslavnějšího detektiva jsem napočítal přes 180.

Je to docela úctyhodné číslo.

V drtivé většině se však autoři drží původního konceptu, Sherlock Holmes a jeho věrný přítel doktor Watson málokdy vytáhnou paty z Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Pominu nějaké pokusy o animované série, a také japonské zpracování pro mne nemá valnou váhu – nicméně před rokem 2000 mají jeden společný rys, a sice to, že se více, či méně drží originálu a nepokouší se implementovat do hlavy diváka něco, co v originálním konceptu není a nikdy nebylo. Narazil jsem vlastně na jedno jediné klišé – Sherlock Holmes i doktor Watson mají většinou podobu postraších gentlemanů a zpravidla jejich nejrychlejší pohyb bývá vhození cukru do šálku čaje. V tomto bodě je zažitý obraz minimálně hodně nepřesný. Většina jejich případů se totiž odehrává mezi lety 1887 až 1893 – a v té době bylo oběma zmíněným gentlemanům něco krátce po třicítce.

Po roce 2000 ovšem vnímám pokusy o nápravu všeho toho, co udělal původní autor špatně, přestože jim není proti srsti zneužít ani příběhy, ani charaktery. Jen je potřeba je tak nějak přizpůsobit politickým manuálům. Za nejpitomější považuji tento pokus, kde dr. Watson zmigroval, nejen z rasy a země původu – ale i z pohlaví. Veterán z Afgánské války, sportovec a bývalý důstojník je nahrazen asiatskou doktorkou a celá série se odehrává v New Yorku 21. století. Síla, co ?

Další pro mne podivný pokus mne také nijak nenadchl, přestože má poměrně dobré hodnocení. Jedná se o tuto sérii – samozřejmě přenesenou do současnosti. Celkem by mne zajímalo, kde pořád scénáristi berou ty stroje času. V tomto případě bych byl o trochu shovívavější, koneckounců, je to anglický seriál a tedy zdemolovat si svého národního hrdinu na jakoukoliv blbost mají svaté právo.

Důvodem tohoto článku je však aktuální filmové zpracování s Robertem Downey Jr. v hlavní roli. Po dlouhé době jsem byl něčím nadšený. Sherlockovi i Watsonovi je tolik, kolik má být, děj i místo, jsou v pořádku. Charaktery jsou podle předlohy, Sherlock je jak geniální, tak nesnesitelně nemožný, Watson není mírně nechápající tupec, ale funguje přesně v knižním duchu – tedy jako ten zodpovědnější element, pokaždé když se jeho přítel vrhne po hlavě do něčeho, jako neřízená střela. Celý příběh lehce zavání steampunkem – což kupodivu nijak nevadí, a je vyprávěn lehce brakovým způsobem – tedy tak, jak byl prapůvodně vymyšlen a napsán.

Co zde ovšem zaskřípe a to velmi je náznak homosexuálního vztahu, mezi slavným detektivem a jeho spolubydlícím. Je to sice duhově znormalizované, ale i také naprostý nesmysl a silně pochybuji, že scénárista nebyl schopen si dohledat status spolubydlícího, nebo poměrně rozšířený tehdejší status staromládenectví. Navíc je to pokus poměrně pitomý, protože dr. Watson svoji heterosexuální preferenci demonstruje zamýšlenou svatbou a sám velký detektiv narazí na svoji nelesbickou famme fatale.

Popravdě netuším, proč to tam nějaký normalizátor považoval za důležité vypíchnout. S příběhem to nic společného nemá, žádnou zápletku to ani neřeší, ani nevytváří . Jako by nestačilo, že byl Sherlock Holmes asociál, podivín, kuřák a narkoman.

Naštěstí duhová linie byla v dalším filmu série vypuštěna, ale i tak to vnímám jako velice nesportovní zásah korektury do něčeho, na čem matláci z Hollywoodu nemají ani stopu zásluh, natož právo implementovat charakteru – který přežil bez jejich přispění více jak dvě století – věci které jsou podle jejich názoru správné a zdravé.

Příspěvek končí bez poslání, protože přiohýbáním charakterů, případně jejich změnou se budu zabývat i v dalším příspěvku. Tedy pokud se mi alespoň trochu zahojí ruka.

V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně – i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály – nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte – ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo – ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

– Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený – takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto – nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se „cvak“ a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Ráno jsme vstali, já pravda trochu polámaně, protože mé auto má velikost zhruba Fabie a přesto, že je zevnitř větší, než z venku, moje záda si o tom myslela své. Eva si šla vyčistit zuby a já přemítal, čím se zaměstnáme, protože bylo sotva osm a něco se mělo dít nejdříve v jedenáct. Když se Eva vrátila, zahájili jsme debatu na téma, zda vlezeme do kostýmů už teď , nebo to necháme až na poslední chvíli. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to vezmeme systémem strhnuté náplasti a uděláme to hned, protože pak se nám do toho bude chtít úplně stejně, to jest vůbec.

Převlékli jsme se, proflákali dopoledne a organizátoři zaveleli, že je čas se projít městem a náležitě zpropagovat nadcházející bitvu. Těžkooděnci se seřadili spolu s bubeníky a vlajkonoši na začátku, za nimi pak ti s esteticky atraktivnějšími kostýmy, pak my, prostý kanonnenfutter a zbytek těch, kdo měli po prochlastané noci dost sil a Malooxu, aby procházku městem přežili. Přijela policie, aby průvod doprovodila na náměstí, protože by si ho už jen kvůli kraválu, výstřelům a bubnování určitě nikdo nevšiml – a vydali jsme se procházkovou chůzí městem.

Šlo to podle očekávání, lidé se zastavovali, tasili mobily a foťáky, aby si vyfotili pár pomatenců, co tohle absolvují rok co rok a z nějakého důvodu je to baví. Bylo to docela zajímavé, i když po chvíli Evu zarazil fakt, že si zevlující chodci fotí mne více než jí, což nesla s tichou křivdou. (Fotili si kostým, myslím, že jim bylo celkem šumák, že ho mám na sobě zrovna já. Klidně by si vyfotili i kráčející rajče, kdyby bylo patřičně okostýmované, protože tohle tento typ dokumentaristů prostě dělá.)

Dotázala se mne, proč tomu tak je, načež jsem odpověděl, že samozřejmě je to tím, že jsem daleko víc sexy. Eva kontrovala, že maximálně tak pro někoho, kdo má vkus Dian Fosseyové a příště mi připlácne na hlavu uzavřenou helmu. Pak pravila, že když už má být chodící fosílie, a tudíž být za atrakci, má v plánu to pojmout pořádně a bylo na ni vidět, že další podobná akce rozhodně nebude v improvizovaném stylu.

Kritický moment nastal ve chvíli, kdy průvod procházel kolem domu plně obydleného romskou komunitou. Očekával jsem automaticky zvolání „ne móre želézo“, následně pak krátce nepřehlednou situaci , která by vyústila ve zrušení propagace, protože by se následně čelo průvodu otočilo a vrátilo zpět do tábora pouze v trenýrkách.

Druhý kritický moment nastal ihned poté, co se tomu tak nestalo. Eva totiž usoudila, že už má dost pozornosti šílících paparazzi, vytasila z boty iPhone zvící pádla střední velikosti, vyběhla z průvodu a začala si pro změnu fotit zmatené občany. S bleskem. Doteď nechápu, jak to do té boty dokázala dostat.

Tahle diverzní akce měla docela úspěch, lidi čuměli jako vejpůl překrojená chobotnice , protože něco podobného neočekávali ani v těch nejnemožnějších snech. Eva to pálila pistolnickým stylem blesk za blesk, já nevěděl kam už uhnout pohledem, dokud si pro mne nedošel policista s prosbou, ať si ji laskavě odlapím, protože on osobně má strach se k ní přiblížit. S vědomím, že jsme opět za exoty, jsem Evu odvlekl zpět do průvodu, donutil jí vypnout iPhone, slíbil ji , že jí koupím zmrzlinu, nebo cokoliv v čem je cukr, jen ať toho proboha nechá. Eva, nabuzená úspěchem, a faktem, že se jí podařilo oslepit půlku města další excesy neprováděla, těšila se na zmrzlinu, kterou jsem jí po ukončení průvodu skutečně koupil.

Vrátili jsem se do tábora a chystali se na bitvu. (Tedy chystal jsem se spíš já, Evina příprava spočívala v tom, že sebrala ze země džbán na vodu.) Pak jsme se vydali loudavým krokem k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nemuseli jsme spěchat, protože zpravidla, když se ohlásí začátek bitvy v jednu hodinu, v půl třetí jsou tam všichni jak na koni a pak stejně čekají další hodinu, než se organizátoři přestanou hádat a usoudí, že se budou držet původního plánu.

Scénář bitvy byl děsně komplikovaný a namalovaný na tabuli podobně, jako když trenér ledního hokeje vysvětluje strategii mužstvu. Usoudil jsem, že si tím nebudu lámat hlavu a prostě budu dělat co řekne můj velitel, střílet, když budou střílet ostatní a umřu, když mi řeknou, že to udělat mám. Eva si šla natankovat vodu do džbánu a čekali jsme, až se sejdou všechny potřebné jednotky. Šermíři pomalu začali plnit bojiště, já s Evou a ostatní lukostřelci jsme čekali, až se náš velitel přestane hulákat na ostatní velitele a vyměňovali si navzájem dobře míněné posměšky. Po chvíli se tak stalo, velitel lučišníků přišel a začal nám vysvětlovat změny, zatímco se trousil na bojiště zbytek účinkujících.

Protože vchod na bojiště byl docela úzký, všude kolem byli diváci a my jsme stáli v podstatě v něm, stalo se několikrát, že do Evy sem tam nedopatřením nějaká oplátovaná plechovka šťouchla štítem, či o ni zavadila loketním chráničem. Tyto věci nedělají úmyslně, ono když máte na sobe dalších 20 kilo instalatérského materiálu, tak v tom prostě nemáte ten cit.

Eva to trpělivě snášela, ale když jí jedna z procházejících plechovek dupla na nohu, popadl jí amok, zahodila džbán, vytrhla halapartnu z ruky blízko stojícího husity a přetáhla s ní procházející plechovku přes hlavu s tím, že ať laskavě čumí po čem dusá, protože už jí nebaví být tady za mičudu.

Byla to hodně slušná pecka, pokud mohu posoudit, blembák se na rytířově hlavě málem otočil dvakrát dokola, načež Eva vrátila halapartnu zpět vyděšenému husitovi a s grácií bengálského tygra odkráčela napojit dělostřelce.

Plechovka se tvářila také docela vyděšeně, protože jednak nečekala útok z vlastních řad ještě před zahájením boje a druhak proto, že Eva je celkem mrňavá, takže to byla podobní situace, jako kdyby na vás frontálně zaútočil rozzuřený čtyřtýdenní tučňák. Později jsem se dozvěděl, že Eva málem přizabila vítěze celé bitvy, což bylo docela pikantní a ušetřilo by to všem spoustu času.

Spolustojící lukostřelci začali vrhat soucitné pohledy, případně se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, Plechovka oddusala na své stanoviště a mělo se začít. Zarážející na tom všem bylo to, že ty soucitné pohledy byli věnovány mě a husita mi dokonce poklepal na rameno, ať prý si z toho nic nedělám, že to chápe a že mi drží palce. To mne docela zarazilo, ale než jsem se zmohl na nějaký myšlenkový proces, nebo alespoň odpověď, zazněli trumpety a začala bitva.

Proběhlo to celkem normálně, přesunovali jsme se, stříleli a tak, pak nás zabili, což v mém případě šermířský kolega učinil skutečně jemně a decentně, za což mu patří můj dík. Protože se ale vždycky něco podělá, stalo se to i tentokrát, když se povedlo zahnat ustupující protivníky přes ležící mrtvolky, to jest nás. Musel to být zajímavý pohled, když mrtvoly, které se válí na zemi už deset minut najednou začnou vykazovat zvýšenou aktivitu, sprostě nadávat a snaží se píďalkování všemožně uhnout okovaným botám. Totéž jsem činil i já, což se mi povedlo jen z části – dvěma párům se mi podařilo uhnout, třetímu už ne, takže jsem dostal okovanou patou rovnou do čela.

Bitva dopadla podle plánu, všichni umřeli, všichni vstali, všem nám zatleskali a bylo to. Eva mne vyhledala, prohlédla si moje čelo, zkonstatovala, že vypadám díky té bouli jako jednorožec a že už mi rozkopnuté čelo nekrvácí.

Protože už nás tedy na celé akci nic nedrželo, šli jsme se rozloučit, převlékli jsme se a vyrazili do Prahy. Eva se tvářila unaveně a spokojeně, já jsem si tiše otékal a vůbec to byla paráda. Prospali jsme neděli, protože jakkoliv se to nezdá, je to docela fyzicky náročné a Eva dospěla k rozhodnutí, že kromě nového kostýmu a bot chce ještě luk a meč, protože příště nehodlá být pouze za prodlouženou vodovodní trubku.

Tak nevím. Možná příště raději vezmu Evu vyvenčit někam na aktivní vojenské raketové silo, nebo tankodrom, protože to určitě bude méně nebezpečné a také o něco levnější.

Dnešní příspěvek bude obsahovat sprostá slova, takže útlocitnější povahy musí prominout. Bohužel se to však bez přesné a doslovné citace neobejde, já osobně jejím autorem nejsem a přišel jsem k tomu ke všemu jako obvykle úplně nevinně.

Je docela zvláštní, jak věci fungují. Většinou, když nemám moc téma na další článek, nebo mi nepřipadá nějaké téma natolik nosné, že by to za příspěvek stálo, mrkne na mne okolní realita. Většinou to však učiní silou vržené cihly a stávám se svědkem okolností, které normálně nevymyslíte. Stejně tak tomu bylo celý včerejšek, a já jen doufám, že už to mám na tenhle týden vybráno.

Ráno jsem vyrazil ke klientovi, který si vyžádal mých služeb. Že si pořídil nový server a že by tedy potřeboval přesunout ze starého serveru svůj ekonomický systém, pokud možno bez ztráty kytičky. Že už mu to na tom starém jede nějak pomalu a že by tedy tuto skutečnost chtěl nějak změnit. Telefonicky jsme se dohodli na detailech a na moje doporučení i na jiné , o něco dražší verzi. Klient souhlasil, já sem si sbalil a vyrazil k němu.

Znáte takový ten pocit, že je něco od začátku špatně ? Tak přesně takový jsem měl, když za mnou zapadly dveře kanceláře – nicméně cestou se nic extra nestalo, takže za půl hodinu jsem už instaloval a převáděl data jak o život. Zhruba po dvou hodinách práce bylo hotovo a já vyzval pana majitele, aby si šel vše zkontrolovat. Klient usedl před monitor, začal náhodně otevírat agendy a tvářil se přitom zádumčivě.

Ekonomický systém se pravda zrychlil, ale asi ne o tolik, jak klient předpokládal – což zřetelně nemohla být moje vina. Šťoural se v něm ještě dalších deset minut, načež se opřel v židli, spojil si ruce pod bradou a pak chvíli zadumaně hleděl na monitor. Bylo vidět, že o něčem hluboce přemýšlí a já jsem opatrně sledoval, s čím přijde. Mohl se rozhodnout, že nový software nechce, mohl mi říct, ať to uvedu zase do původního stavu, na původní server – zkrátka mohl vymyslet spoustu veci. To s čím vyrukoval mne však docela dostalo.

Chvíli ještě pozoroval monitor a pak prohlásil (cituji): „Hm. Osumdesát tisíc v píči. To sem měl radši starý koupit nový kozy.“

Docela mne tímto prohlášením dostal, protože by mne docela zajímal tenhle myšlenkový proces. Dále mne napadlo, k čemu by klient asi dospěl v případě, že bych mu neinstaloval software, ale třeba budík. Nicméně, na delší úvahy už nebyl čas a já si nechal podepsat papíry a musel vypálit za dalším klientem.

Cestu v tramvaji, jsem nad tím ještě chvíli uvažoval, nicméně mne v úvahách rušila nějaká postarší spoluobčanka, která úplně nepochopila, v čem je vtip u mobilního telefonu. Za hlavní výhodu považuji zejména to, že můžete mluvit s ostatními lidmi i na velké vzdálenosti a nemusíte přitom křičet. Paní, které tento fakt zřetelně unikl, seznamovala mne, i další cestující s celou řadou otázek a odpovědí , bez dalšího kontextu, a používala takové množství zdrobnělin, že by za normálních okolností zasloužila überšvuňkem přes držku.

Nicméně jsem vypadl z tramvaje a dorazil za další klientkou, která shodou okolností provozovala studentskou kolej. Tuhle pani mám rád, má neuvěřitelnou trpělivost, čehož jsem byl několikrát svědkem při hovorech s jejím personálem. Každopádně pustil jsem se do práce, což pro změnu na těch šunkách, co tam mají nebyl žádný med, protože to trvá dlouho. Moc přívětivě se netvářil ani personál, protože jsem jim všem sestřelil skladové hospodářství a nesli docela nelibě, že to dám dokupy ještě před koncem pracovní doby. Instaluji tedy update, načež se z vedlejší kanceláře ozve děsivý řev.

Paní vedoucí se šla podívat, co se děje a já celkem nedobrovolně vyslechl příčinu problému. Nějaká ukrajinka, krajně rozzuřená, se dožadovala náhrady škody, protože prý včera ve tři ráno vtrhli do pokoje nějací studenti a vychlastali jí voňavku. A že tedy za ní chce od kolejí finanční kompenzaci.

Napadlo mne, že to teda musel bejt fakt fest rozjetej mejdan, protože tohle by ani mne ve snu nenapadlo.

Nicméně ukrajinka měla smolíka, paní vedoucí jí sdělila, že podle ubytovacího řádu se měla zamknout a tím pádem se jí bude kompenzovat kulový. Po chvíli bylo hotovo, já si opět nechal podepsat paíry a zmizel tak decentně jak to jen šlo.

Tak nevím. Buď to působím já, že se kolem dějí divné věci, nebo si prostě divných věcí všímám. Poselství z dnešního článku je asi jediné – nepijte ukrajinkám voňavku, protože to hodně špatně snáší.

Tedy k věci:

Navrhnul jsem Evě, že bychom se mohli aktivně zúčastnit historické bitvy. Eva na mne vrhla jeden ze svých obvyklých podezřívavých pohledů, prohlásila, že už si zvykla na to, že ji používám jako pokusné morče a kdy že to tedy má být. Protože ten víkend měla volno, a přece jen byla na celou akci zvědavá, začali jsme plánovat a tím pádem i šílet, kolik věcí nám chybí.

Předně – ono to není jen tak. Musíte se registrovat pod nějakou známou skupinou šermu – nebo alespoň nějakou, která má své webové stránky. Organizátor pak usoudí, zda jste na podobnou akci vhodní (což v drtivé většině usoudí, že ano, protože prostě potřebuje všechny dostupné šermíře, kteří jsou ochotní přijet na vlastní náklady), zahrne Vás spoustou nařízení a požadavků.

To organizátorům většinou vydrží do chvíle, než zjistí, že díky tomu se jim počet přihlášených smrsknul na polovinu (což je rozumné, protože odpadne většina těch, kde vážně není o co stát), polovina zbytku se nedostaví, protože má pršet/přišlo něco lepšího/prostě se jim nikam nechce a nebo dospěli z nějakého důvodu k pocitu, že jsou na podobnou akci až moc nóbl a dodržovat základní pravidla slušnosti je uráží.

Dále pak musíte mít samozřejmě nějaký odpovídající kostým a boty, a pokud jdete do bitvy, tak samozřejmě i nějakou zbraň a zbroj, protože to podnikáte na vlastní nebezpečí a v některých případech se prostě riskovat nevyplatí. Nicméně, chtěl jsem to celé Evě ukázat, i za cenu, že budu muset do bitvy jít, což mi nečiní nijak velké potěšení. Nejsem moc soutěživý typ, ke štěstí mi stačí relativně málo a i když šerm dělám už nějaký ten pátek, jsou prostě věci, které beru jako nutné zlo a vystupování a bitvy řadím mezi ně.

Eva se mne tedy dotázala, jakou že mám tedy představu, co by tam mohla dělat, když nemá zbraň, ani kostým a i když v domácnosti máme luk, předpokládá, že ho budu v bitvě používat já. Víte, Eva i přes svoji vizáž není žádná křehká květinka, dělala celou řadu bojových sportů a když má svoji umanutou náladu, nedokázal by ji patrně zastavit ani odbržděný buldozer. Nicméně šerm nikdy nedělala, protože tvrdí, že na jednu domácnost jeden magor úplně postačuje, naplňujeme tím kvóty EU a tím pádem předpokládá, že nám s umisťováním dalších magorů dají pokoj.

Řekl jsem Evě, že představu samozřejmě mám a že bude vodonoš. To jest, že bude pobíhat po bitevním poli se džbánem s vodou a dávat padlým a raněným šermířům napít, pokud ji o to požádají. Navíc je to funkce relativně bezpečná, protože na vodonoše nikdo neútočí. Jsou to stvoření veskrze užitečná pro všechny účastníky a pokud je ve scénáři bitvy, že mají umřít všichni (a v tomhle bodě si většinou pořadatelé z nějakého důvodu libují) vodonoši umírají pravidelně bez nějakého konkrétního důvodu na infarkt.

Je funkce často opomíjená, nicméně velmi důležitá, protože když se na ni zapomene, dopadne to jako minule. Totiž tak, že pořadatelé nechali nastoupené plnoplátové rytíře stát na přímém slunci něco přes hodinu bez vodonošů a osm z nich odvezla sanitka s úpalem do nemocnice ještě před zahájením bitevní vřavy. Tím se sice dostali k pointě celé akce o něco rychleji než zbytek účinkujících, ale neměl jsem dojem, že by z toho zrovna překypovali nadšením.

Eva tedy řekla že ano, ale že z kostýmu má tak maximálně džbán na vodu a legíny a vzhledem k tomu, že má pršet, nehodlá pobíhat po bitevním poli navostro. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu počasí to chápu, ale protože vím, že Eva je pro každou špatnost a remcání je prostě její způsob jak mne udržet v pohotovosti, kontroval jsem, že pro ni vypůjčíme kostým jeptišky od mojí kamarádky. To Evu pobavilo a protože je k experimentům podobného druhu otevřená, druhý den následovala kostýmová procedúra.

Protože jsem usoudil, že se nehodlám tahat s těžkým vybavením, zvolil jsem pro sebe jednoduchý lovecký kostým. Na lukostřelce se také většinou neútočí a tím pádem se jako lučišníci mohou bitev účastnit i odrostlejší děti (a tedy i já), aniž by se jim děla nějaké zásadnější újma. Když se střílí šípy po ostatních obrněných jednotkách, stejně na to ponejvíce nijak nereagují – maximálně zdvihnou štít, abychom nepropadli úplně depresi z marného počínání, protože vědí stejně jako my, že jim šípy nijak nemají šanci ublížit. Ale prostě to dobře vypadá.

Eva se oblékla do kostýmu, ověsila se doplňky a přišla se mi ukázat, co tedy já na to. Trochu jsem znejistěl, protože působila natolik přesvědčivě, že jsem získal dojem, že mne každou chvíli začne třískat přes prsty pravítkem, nicméně jsem zkonstatoval, že je to dobově i kostýmově v pořádku a když v tom bude lítat celý den, nejspíš ji na krk hodí nedělní katolickou školu. Eva řekla, že nějak neví a že k tomu nemá žádné vhodné boty.

To mne vyděsilo do té míry, že jsem kontroval, že tohle už nestíháme a že tedy zkusíme nějaké další alternativy. Eva, mírně rozladěná z vidiny mizejících bot souhlasila a vrhla se na moji historickou garderobu. Přestože je Eva zhruba tak poloviční, co já (jak výškou, tak objemem) po pár pokusech, jsme zkombinovali docela slušný kostým panoše. Eva zajásala, že na tohle má přesně vhodné kozačky a opravdu je měla. Ještě se dotázala, kde že to budeme spát, já odpověděl, že v autě – a vyrazili jsme.

Dneska jsem čekal na autobus, kouřil jsem a přemýšlel o tom, co mi realita nabídne za téma. Většinou to tak funguje, a stalo se to i tentokrát. Tedy stojím, koukám do blba, když se ozve zvonek a přede mnou přejede liliput na kole.

Růžovém.

A telefonoval.

Nejednalo se o dítě, ale skutečně o liliputa na minikole, takže první věc, co jsem udělal, byla že jsem vrhnul podezřívavý pohled na cigaretu ve svojí ruce, protože tomuhle se v půl desáté ráno dá vážně těžko uvěřit. Jako další věc byl párek nějakých studentů, kteří se usadili na zastávce, sbalili si špeka a začali si ho podávat mezi sebou. Vůně marihuany je docela charakteristická, poznám ji i já, a pak jsem si vzpomněl ještě na článek který jsem četl.

Tohle nechápu. Jak někdo vůbec o něčem podobném může vést debatu. Pokud si někdo místo spacáku a láhve na vodu přibalí do batohu půl kila koksu, určitě to není politický uprchlík a jeho přirozené místo je podle mého myšlení, buď v base, nebo jako žrádlo pro hrochy, ať si o tom přijímači žvaní co chtějí.

Víte, já mám s drogama docela problém. Přestože jsem v zásadě pro jakoukoliv špatnost, drogy mezi ně nepatří a je jedno v zda je to ve formě šňupací, píchací, či pilulkové. Mám to asi od doby střední školy, kdy se na mejdanu sjela spolužačka pervitinem, nabyla přesvědčení, že dokáže létat a skočila si z okna.

Dopadlo to tehdy naštěstí dobře, protože proletěla jen střechou králíkárny, takže kromě toho, že dostala od nás pár facek, a další dva dny plivala bobky a jetel, se nic závažnějšího nestalo. Nicméně, tahle zkušenost mne utvrdila v přesvědčení, že tudy cesta nevede. Alespoň ne pro mne.

V každém případě mi to připomnělo snažení mého souseda. Čas od času jezdím na chalupu, abych tam odvedl nějaký díl práce a občas mi v tom pomáhá právě tenhle soused. Známe se už hodně dlouho, je to fajn týpek, je s ním sranda, ale docela dost hulí. Nemám mu to moc za zlé, jednak to k jeho máničkovskému stylu tak nějak patří, dvojak to dělá pouze ve svém volném čase a do třetice – vždycky mi nabídne, aby se dočkal mé negativní odpovědi.

Protože má spotřebu konopí skutečně unikátní, v jistém bodě dospěl k rozhodnutí, že si marihuanu nebude kupovat, ale vypěstuje si svoji vlastní. Přistoupil k tomu velmi radikálně, sehnal si semínka, vyrval své tetě ze zahrádky brambory a osel pole travou. Následně pak projevoval zvýšený zájem o zahradničení, což jeho teta přijímala s opatrným optimismem.

Zezačátku to šlo dobře, konopí rostlo jako smyslu zbavené a vůbec to vypadalo na vydatnou sklizeň. Protože je však pražák, stejně jako já, měl mezi péčí o rostlinky a prací týdenní intervaly – takže jedné soboty přijel z Prahy a zjistil, že veškerá marihuana, která měla v tu dobu výšku asi dva a půl metru je pryč. Dotázal se tety, co, že se to stalo a bylo mu sděleno, že tetě se to, jak ty brambory rostou, nějak nezdálo, a tedy že celý ten plevel skončil pod kompostem.

Teta to tehdy přežila, i když to asi bylo jen o fous, podobně jako když muslimovi nabídnete místo zápalné šňůry tkaničku od bot.

Nicméně soused pochopil, že je potřeba na to jít jinak, a dohodl se s tetou, že si bude něco pěstovat separátně a že to tedy má propříště nechat na pokoji. Další rok, tedy zasel konopí na jiném místě, staral se o něj s veškerou láskou a péčí a těšil se na plody svého snažení se stejným nadšením, jaké projevují nákupní centra při příchodu vánoční sezóny.

Protože historie má sklon se opakovat, jeden víkend přijel ozbrojený ostrým nožem a látkovou brašnou, aby zjistil, že už má sklizeno a patrně se postaral svým snažením o široký úsměv poloviny mládeže z vesnice. Místní omladina to měla prostě obhlídnuté lépe a projevila mimořádnou agilitu, což mne osobně nepřekvapilo, protože na naší zahradě se to pravidelně stává třešním a jahodám také, a teorii, že to sežrali ptáci jsem neuvěřil nikdy ani na vteřinu.

Soused byl deprimovaný, protože vzhledem k vynaloženému úsilí se začal ocitat ve stavu chemické nerovnováhy. Podpořil jsem ho několika panáky a zhruba kolem dvanácté vymyslel plán na další rok.

Tentokrát se rozhodl, že na to půjde od lesa (a to doslova) a ukryje svůj chemický ráj v lánu kukuřice. Že je prý dost vysoká na to, aby marihuanu schovala před místníma, že ji bude hlídat a sklidí jí včas na to, než mu ji zase někdo vyfoukne. Tedy sehnal si z Holandska nějaká extrémně úžasná semena a vypravil se na pole, aby zrealizoval svoji myšlenku. Opravdu v kukuřici vysekal prostor 5×5 metrů, osel trávou všechno, co neuteklo a čekal na výsledky své práce.

Problém nastal v momentě, kdy konopí, povzbuzené státním hnojivem vyrazilo směrem ke slunci tak razantně, že během týdne přerostlo kukuřici asi o metr a půl a kdyby kolem nejela policejní hlídka, nejspíš by ho soused stihl i zkrotit.

Nicméně pendrekové usoudili, že narazili na závažnou trestnou činnost, vyrojili se v okolí lánu kukuřice v nebývalém počtu a údajně přijela i zásahovka v kuklách. U tohohle jsem nebyl, znám to jen z doslechu, ale nemám důvod průběhu událostí nikterak nevěřit. Tedy placaté čepice byli nadšené, že objevili bez práce něco, co budou moci zpomáhat a zchránit, nechali si zavolat tisk, televizi, nechali se vyfotit, jak zdupali většinu úrody a pak se rozhodli, že s předmětem samotného zla zatočí, rovnou před zraky nashromážděných médií.

Vyrvali tedy marihuanu hvězdné kvality, naházeli ji na hromadu a zapálili.

Asi vám nemusím líčit, co se pak dělo dál – všichni zúčastnění totálně na kaši, a podle toho jak se točil vítr se jim povedlo zfetovat i větší část lesní fauny, a to včetně krtků, což považuji za skutečně slušný výkon.

Policajti tedy dali zahulit všem vesnicím v okruhu pěti kilometrů takovým způsobem, že se ptáci sráželi v letu, domácí zvířata jste nepotkali během dalších dvou dnu jinak, než s kopretinou v hubě a to, že to někdo z pendreků a žurnalistů dokázal odřídit zpět do města, samo o sobě o ledasčems vypovídá.

Deprimovaný soused, který tomu také nebyl přítomen prohlásil, že už na to kašle, a když z toho mají požitek všichni kromě něj, tak ho to nebaví. Pěstuje si rostliny v Praze za oknem v květináči a o dalším vývoji nemám informace.

Na tomto místě bych asi článek skončil pravidlem, které je sice staršího data, nicméně jej považuji za stále transparentně použitelné.

Nikomu ani muk, Mukovi ani gram.

Tak přesně tohle mi letělo hlavou, když jsem sbíral informace pro dnešní příspěvek. Jakkoliv jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, prostě to nejde. Proto dnešní příspěvek (doufám) bude unikátní a snad se mi něčemu podobnému podaří v budoucnu vyvarovat. Předně – téma není vůbec legrační, přál bych si, abych se něčeho podobného nikdy účastnit nemusel, nicméně pokusím se se vším cynismem, jakého jsem schopen, alespoň trochu věc odlehčit.

V tomto případě je to však úkol naprosto nesplnitelný.

Tedy jsem se rozhodl vypůjčit si pár obrázků z internetu, ponechat je bez jakékoliv úpravy, s tím, že si k dané věci dovolím pár komentářů.

Osobně autorem obrázků nejsem, jen si myslím, že mají určitou výpovědní hodnotu a proto je potřeba s nimi PT čtenáře seznámit.

Tak jdeme na to.

S tím souvisí hned další:

Nicméně není to tak zlé. Myslím, že v tom nějaká mystika bude.

S dalším obrázkem nelze než souhlasit. Podobně jako s následujícím.

Připadá Vám to hnusné, kruté a nesnesitelné ? Dobrá, tak ještě trochu ..

Takže je tu zásadní otázka:

Tady myslím, už začíná konflikt.

Je to síla, co ?

Podle mého názoru je jen jedna jednoduchá rovnice. Žádní migranti =žádné problémy s migranty.

Bohužel (ne)Ziskovky , #přijímači, a sluníčkáři mají na druhou stranu tuto rovnici doplněnou, a sice tímto způsobem:

Žádní migranti=žádné problémy s migranty=žádné státní peníze na řešení problémů s migranty. Bohužel , poslední proměnnou považují za konstantu a způsob svojí obživy. Z jejich hlediska to chápu, je to lepší než normální práce – ale bude to mít katastrofální důsledky, ve jménu pár jásavých blbů, protože jde o pouhá čísla. Migrantů je prostě víc, než Nás a nemyslete si, že tu chtějí jen v klidu bydlet. Tihle kluci vopálený to myslí fakt vážně, a jak moc vážně to myslí dávají najevo každý den.

Vnímám argument, že jsou mezi nimi lidé jak dobří tak zlí. Proti tomu se celkem nedá nic namítat, snad jen to, ať jsou laskavě dobří, či zlí někde jinde.

Naštěstí pár cedulím pozornost věnují.

a také je poslechnou:

Připadá Vám multikulturní obohacení tak úžasné, jak je Nám servírováno v médiích ? Jakkoliv to veležrouti nahoře nepovažují za důležité, přece jen pár lidí neztratilo pud sebezáchovy. Jdou na to různě:

nebo:

Naštěstí jsou takoví, kteří se k tomu dokážou postavit čelem.

a tenhle Pán mne pobavil o něco víc, protože dokázal zároveň citovat Karla Kryla:

Pregnantněji bych to asi sám nedokázal.

Takže poslední dvě si dovolím poněkud osobněji: