Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.

Prázdniny docela bodly, i když v mém případě to bylo spíše dušeního charakteru, protože jsem celé léto tradičně lítal jako pětikačka ve ždímačce.

Nicméně – protože k mým nemoderním, a veskrze negativním charakterovým kazům počítám i to, že držím dané slovo, další kousky mého Cholerického zápisníčku začnou vycházet v obvyklém termínu a čase.

Netuším, zda PT čtenáře zaujmou témata, či články na ohledně filmu, nebo kultury. Dospěl jsem totiž do stádia, kdy jsem se tozhodl, že je mi úplně šumec nějaký kretén z Vysočiny, protože to rozhodně nepíšu pro něj, ani pro jeho bakšiš z reklamy na dámské vložky.

Také jsem zjistil k mému příjemnému překvapení, že některé články jsou sdílené na FB – takže za předpokladu, že by Vám to přišlo dobré, jen tak dál:-)

Jakkoliv jsem totiž bránil statistikám, nakonec jsem se na to podíval a zjistil jsem, že bych se choval nejspíš jako vedení EU.

Totiž, že svojí nečinností bych nasral daleko víc lidí, než potěšil. Další věc je bohužel ta, že jsem žádný podobný blog, který by po mojí maličkosti přebral pomyslnou štafetu nenalezl, což je poměně depresivní zjištění. Nicméně zdvihám pomyslnou hozenou rukavici a doufám, že i další sezonu ustojím se ctí a nezklamu své převzácné čtenáře.

Takže protože opakování je matka buzerace, rád bych zde upozornil na základní pravidla.

Tak od první středy v září, zase jdeme na to …

Cholerik

Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě – jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.

Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.

Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.

Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.

Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.

Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak – a vyrazili jsme.

Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace – tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.

Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.

Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.

Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.

Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.

Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.

Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.

Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.

Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.

To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.

Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.

Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.

Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.

Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.

A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.

Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových „adaptacích“ vadí.

Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.

Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul – ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty – od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie – prostě vše, co se jen dalo.

To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.

A tady to je.

X-Men: Apocalypse je totální sračka.

Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou – ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.

Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.

Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.

Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.

Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

Takže jdeme na to.

Nový remake/reboot, či případně restart celé série pohádek o Popelce se pochopitelně jmenuje také Tři oříšky pro Popelku, ale je potřeba ho trochu přiblížit současným moderním trendům. Hlavní hrdinkou je tu samozřejmě Popelka. Popelka je vysoká, modrooká sexy blondýna, která pracuje napůl jako dýdžej, a napůl jako plně oblečená tanečnice u tyče, v místním striptýzovém baru. Logicky si tím pádem může dovolit střešní byt v centru města, korvetu a oblečení značky Prada. Popelka má kromě toho, co jí nadělila příroda, a parta z plastické chirurgie, ještě jeden speciální dar – a to sice schopnost vyloupit jakýkoliv trezor, v dosahu celé sluneční soustavy. Dále se dozvíme, že Popelka se jí říká proto, že jí našli nějací bezdomovci v popelnici – ne jako opuštěné mimino, ale ještě čtrnáct dní před porodem, aby je pak všechny někdo tajemně zastřelil a Popelku si odnesl. Bezdomovci jsou standardní kalibr – špinaví, otrhaní a s perfektně udržovaným chrupem, nicméně od té doby má Popelka strach z uzavřených prostor.

Jak to s tím porodem bylo vůbec technicky možné se nikde ve filmu nedozvíme, protože to režisér nepovažuje za důležité, Popelka má co se fobií týče naloženo, tak jedeme dál.

Strip baru šéfuje místní ruský mafián Macecha, který by Popelku rád ošustil, nicméně se mu podobné snahy moc nedaří – tak alespoň spí s Popelčinou invalidní transvestitní sestrou. Nicméně se nějak domákne, že Popelčina sestra se jednou pokusila založit v místní feministické skupině Odbory, a hrozí Popelce, že to na ní práskne, pokud mu Popelka nepřinese plány na Tleskačovo létající kolo. Popelce se do toho samozřejmě nechce, ale nakonec souhlasí, i když dostat plány bude pro ni skutečný oříšek.

Plány jsou totiž z nějakého důvodu rozděleny na dvě části a pak ještě je tu nějaký výpis z živnostenského listu, který s tím nějakým způsobem nejspíš souvisí, ale ani v tomhle případě se tvůrci filmu neobtěžují s nějakým vysvětlením jak, ani proč je plán rozdělený na několik částí.

Podstatné je totiž to, že jednotlivé plány jsou zamčeny ve třech trezorech, které hlídají Godzilla, Darth Vader a Tučňáci z Madagaskaru. Takže Popelka začne plánovat loupeže, a my se můžeme seznámit s další ústřední postavou nového zpracování.

Tím je detektiv elitního útvaru, kterému je Popelka hned poté, co ji viděl vlnit se u tyče, krajně podezřelá, a tedy logicky bez jakéhokoliv zřetelného důvodu ji začne sledovat. Černošský detektiv je zpočátku trochu záhada, nicméně se o něm postupně dozvíme, že je původem z Ghany a měl složité dětství. Nejmenuje se ovšem tak, jako když se po jezdících schodech kutálí kokosovej vořech, ale Charming Prince, což je zejména kolem Tonga tradiční kmenové jméno. Dále se dozvídáme, že nedávno připlul z Ghany do Itálie na voru z banánovejch šlupek, což mu nejen dá punc dobrodruha, ale také Evropana. Sotva se ohřál v italském uprchlickém, pětihvězdičkovém táboře, tak odletěl do USA, kde mu okamžitě nabídli kravatu a místo elitního detektiva – no prostě to, co se děje v běžném životě naprosto normálně.

Takže detektiv Prince sleduje Popelku, protože jako člen policejního sboru nemá nic jiného na práci, a Popelka se chystá na první trezor. Tuhle část osobně považuji za jedno ze světlých míst celého remaku, protože máme možnost na pár sekund zahlédnout Popelku narvanou komplet v přiléhavém spandexu, a tedy se nedá říct, že sledování filmu byl úplně ztracený čas.

První Popelčina akce dopadne po zběsilé honičce s Godzillou úspěšně, protože nakonec Popelka hodí Godzille slupky od buřta, Godzilla, je z toho úplně vedle, takže zbytek filmu stráví na záchodě, čímž dá Popelce dost času na to, aby mohla vybílit první trezor. Prince ji u toho pozoruje a natáčí na kameru, ale neustále je frustrovaný z toho, že proti Popelce nemá dost důkazů.

Když se Popelka chystá na druhý trezor, detektiv to už psychicky neunese, přijde za ní a prosí Popelku, aby další zločin nepáchala. Popelka se do detektiva ihned zamiluje, protože modrookým blondýnám se vždycky automaticky aktivují rodidla, pokud spatří byť jen koutkem oka nelegálně vetřelého parazit. , pardon, čerstvě přesídleného ghanského afroafričana, který prchá ze Sýrie, i když z úplně jiného kontinentu. Vysvětlí mu celou situaci kolem mafiána Macechy, a nevlastní sestry. Detektiv je z toho tak hotovej, že Popelce nabídne pomoc, a že tedy sejf vykrade sám, zatímco Popelka odvede Vaderovu pozornost. Podle tvůrců to dává celkem smysl, i když by asi bylo jednodušší, se sebrat a jít přetáhnout mafiána Macechu pendrekem přes kokos, nebo na něj poslat SWAT – ale zřejmě detektiv Prince tak aklimatizovaný ještě není, a tedy se jde na druhý trezor.

Následuje epický boj Popelky s Darth Vaderem, kde proti meči Lorda ze Sithu, stojí jen Popelka a její laserový krumpáč. Nicméně i tohle se povede přesně podle plánu detektiv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností sejf vybere, a zbývá tedy už jen jeden, poslední oříšek.

Tady se děj začne trochu komplikovat, protože mafián Macecha se dozví o detektivu Princovi, a začne tušit nějakou zradu. Spojí se tedy s japonskou Yakuzou, a s čínskou Triádou, protože získá dojem, že jeho ruská mafie na Popelku s Princem stačit nebudou. Následuje scéna s dělením budoucí kořisti, kde šéf triády požaduje kromě podílu na Tleskačově kole ještě originální blatník a šlapku. Nakonec se tedy nějak dohodnou a Macecha, řízen nepochopitelným instinktem přichystá past v okolí třetího trezoru.

Popelka s Princem jdou vyloupit třetí trezor, ale protože produkce už všechny peníze prožrala v cateringu, Tučňáci z Madagaskaru se nekonají, a tudíž vyloupit poslední trezor zase takový oříšek není. Skutečný problém však nastává, když chce Popelka s Princem opustit budovu – kolem se to totiž ježí mafií všeho druhu, a Macecha požaduje odevzdání všech tří kusů plánů, což je už ve chvíli, kdy to vysloví, samo o sobě blbost. Popelka navzdory tomu, co doposud předváděla dostane hysterický záchvat z uzavřených prostor, ale naštěstí detektiv si vždycky ví rady. Bafne totiž telefon, a zavolá si na pomoc bývalé spolužáky, což je princ Bajaja, medvídek Pú a Rambo. Proč by někdo ze zmíněných měl potřebu studovat základní školu v Ghaně se zde opět neřeší, důležité je to, že kavalerie je na cestě.

Začne monumentální přestřelka, kde asijští mafiáni mají v podstatě pouze úlohu interaktivního terče, a když Popelce a Princovi dojdou náboje, zjeví se kamarádi – a začne to nanovo.

Asi není třeba zmiňovat, jak to celé dopadne, jen bych krátce vypíchnul scénu, ve které medvídek Pú propíchne mafiána Macechu výhybkovou tyčí od tramvaje, která jako na potvoru jede zrovna kolem.

Popelka s Princem následně usoudí, že plány Tleskačova létajícího kola, a výpis z rejstříku jsou nebezpečné celému lidstvu, a rozhodnou se je tedy společně zničit. Tím celý film v podstatě končí, a když přetrpíte dvacet minut závěrečných titulků, tak uvidíte deset sekund toho, jak Popelka maluje nové plány kola, protože si je všechny pamatuje.

Takže rovnou k filmu.

Captain America: Civil War je pokud dobře počítám už jedenáctým filmem s tématikou Avengers, a vůbec to není špatné. Záměrně vynechávám Guardians of the Galaxy, protože i když se údajně chystá crossover, kde budou i Avengers, zatím nic takového venku není. Také ve výčtu chybí první film s Hulkem – protože ten byl od jiného výrobce, a také neuvěřitelně špatné dva filmy o Fantastické čtyřce a její naprosto katastrofální pokus o restart, při filmu dalším, o kterém už jsem se tady zmínil. Na černou listinu je třeba také přihodit pět naprosto úděsných pokusů o zfilmování Spidermana – ale to by bylo asi na déle, protože každý film sám o sobě je špatný úplně něčím jiným, a v tomto případě už by tato série, i její reboot, zasloužila svoji vlastní stupnici hrůzy, kde by byl základní měrnou jednotkou toaletní papír.

Sérii na téma Avengers se prozatím něco podobného vyhýbá, a i když některé filmy jsou sice slabší, nebo vyloženě jen úvodem k filmu dalšímu, pořád se jí daří držet vyváženou laťku mezi vtipem, akcí a příběhem. Dokonce některé postav jsou podobné těm z originálu, což je ve světě politické korektnosti a na hlavu postavených očekávání, svým způsobem unikát.

Musím přiznat, že celý film šlape, funguje jak má, takže se ani při stopáži něco kolem skoro tří hodin nenudíte. Veškeré postavy se chovají logicky, znáte jejich motivaci – proč dělají zrovna to, co dělají a co je k tomu vedlo, zůstalo i stejné herecké obsazení, což je velmi příjemné na oko. Sice si myslím, že první Avengers byly o trochu lepší (už jen proto, že tam byl Thor a Hulk), ale řekl bych, že Civil War v tomto směru je jen o pár metrů pozadu. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych filmu ani neměl co vytknout, protože se sice nedrží předlohy na celých 100%, nicméně v kontextu dalších filmů Marvel studios to celé dává velice dobrý smysl, a i když se podařilo natočit par opravdu velkých blbostí, typu Iron Man 3, je třeba to akceptovat a Civil War se i s tímto přešlápnutím vyrovnal s grácií.

Velice jsem byl spokojený se Spidermanem, který se tam pravda objevil jen na chvíli, nicméně si myslím, že je prozatím nejlépe ztvárněným Spidermanem na filmovém plátně. Tedy pokud odhlédnu od skutečnosti, že úplně změnili jeho lokaci, kontext a rodinné okolnosti – charakter, který má Spiderman v Civil War mi přijde s předlohou naprosto shodný.

Nicméně, když jsem o tom dnes cestou z práce přemýšlel, pár věcí mi tam přeci jen vadilo.

Zde je třeba říct, že to jsou věci, které opravdu vadí pouze mě, protože znám předlohu a jako divák si toho ani nevšimnete, protože to není důležité ani z hlediska vyprávění, ani z hlediska děje.

Tak kde začít.

Když už jsem nakousl toho Spidermana, je tu první podivnost. Jak Spidermana Tony Stark (ano, TEN Stark ze Hry o trůny – to jen von, ale někdo úplně jinej) dokázal vůbec najít. Nikdy se nepotkali, znal ho jen ze zpráv jako všichni, Parker se o svém alter-egu nikdy nikomu nezmínil, tak jak se sakra najednou objevil ve Spidermanově bytě?

Podobně podivná je posila konkurenčního týmu v podobě Ant-mana. Ještě bych pochopil, že se jednou viděl s Falconem, ale to spolu bojovali a nějak jsem si nevšiml toho, že by si během toho stihli sdělit adresu bydliště, jméno, nebo sundat masku. Ant-manova motivace je také navíc dost podivná, protože sice nenávidí Starka, ale technicky k tomu nemá naprosto žádný důvod. Tony Stark jemu osobně nikdy nic špatného neudělal, je to totiž až druhý Ant-man v řadě, a s původním Ant-manem (Hank Pym, který se Starkem seniorem konflikt měl) má společného prakticky pouze krádež speciálního obleku.

Další problém jsem měl, když jsem se zamyslel nad situací kdy spolu bojují Ant-man a Ironman (což není spoiler, tam se tříská prakticky každej s každym), kdy se Ant-man zmenší, a vnikne dovnitř Ironmanova brnění. Následně mu zevnitř začne ničit dráty, elektroniku, napájení a odpojí mu základní desku zbroje, čímž Ironmana na chvíli vyřadí, a pak vyskočí ven.

Pominu fakt, že Ironmanův oblek je vodotěsný, a lze s ním létat i ve volném vesmíru, takže by se tam asi těžko vůbec dostal. Je možné, že to byl prostě jiný model, protože měl Ironman vesmírné kvádro zrovna čistírně – ale ta divná věc mi přišla hned po tom.

Víte, když vám někdo přehryzne drát, nebo odpojí desku, většinou to přestane fungovat úplně. Ironmanova zbroj však má v tomto díle nějaké vnitřní sondy, které dovedou konektory zastrčit zpět, a dráty znovu naletovat zpátky, protože se zbroj sama opravila, aniž by jí Ironman ze sebe sundal, nebo vůbec ztratil letovou výšku.

Ono vůbec je to s tím Ironmanem podle Marvel studios nějaké podivné. Charakter je perfektní a perfektně je i zahraný, nicméně ho podle mho soudu nutí do tak nesmyslných kotrmelců, že je to až zarážející. Samostatná série Vás celou dobu přesvědčuje o tom, že Tony Stark má v hrudi magnet, aby držel střepiny z granátu od srdce. Je na tom fyzicky i psychicky závislý. Stejnou závislost má i na svém brnění, bez kterého má hned několik velmi pěkných fobií, aby v díle třetím si nechal levou zadní chirurgicky střepiny ze srdce odstranit a všechna svá brnění vyhodil do vzduchu. A následně se v Civil War objevil v dalším brnění. Nedává to smysl.

Předposlední věc, která mne docela dost dráždila byla Scarlet Witch. Z nějakého důvodu jí dyzajnéři ve filmové sérii nařídil vzhled pornohvězdy ze sedmdesátých let, což je sice možná retro, ale úplně mimo kýbl.

Úplně poslední věc, o které se chci zmínit, je postava Hawkeye. Charakter je pořádku, herec mi také nevadí, nicméně jeho vzhled v kontextu s legendou a prací, nedává naprosto žádný smysl. To už mi větší smysl dává víc ta komixová verze vzhledu, protože Barton má zůstat anonymní a v utajení – a tedy není naprosto žádný důvod, proč by se na veřejnosti měl objevovat v plném oksichtění, narozdíl od jiných Avengerů. Obzvlášť, když dělají při jakékoliv události kolem sebe takový bordel.

Tedy závěrem.

Pokud znáte Avengery jen z filmů, není Vám známá předloha, nic z toho, co jsem zmínil skutečně vadit nebude. Ani nemusíte mít všechny filmy nakoukané, protože postavy hrdinů filmem proplouvají naprosto logicky (sigh..) a přirozeně, takže ani v tomhle tam není žádný rušivý moment. Takže Captain America: Civil War rozhodně doporučuji, a jako filmu mu dávám 90% ze sta možných a těch zbývajících deset odebírám jen proto, že znám výchozí materiál.

Jak je již v samém nadpisu dnešního článku naznačeno, jeli jsme letos znovu na bitvu a opět z toho byla ostuda jako hrom, což jsem si svým způsobem velice užíval. Nicméně oproti loňskému zážitku tu bylo několik změn, o kterých bych se úvodem rád zmínil, než se pokusím celou věc vylíčit.

Tak předně – Eva pojala loni úmysl se aktivně zúčastnit bitvy. Pořídila si tedy luk, za mojí asistence a počala se utápět v celé řadě příslibů a předsevzetí, jako že si pořídí dokonale šik kostým, perfektní boty a plášť, a v neposlední řadě, jak skvěle se s lukem naučí střílet. Přestože je Eva v profesním životě výkonná jako T800, urvaný z montážní linky, v osobním životě je spíše flákač , a bohužel, v mnoha případech tomu výsledek odpovídá. Když jsme ještě spolu bydleli, dokázal jsem ji ke spoustě věci dokopat, či případně zmanipulovat, nicméně tuto možnost už nemám, a tedy se v tom bohužel odráží i následná realita.

Když jsem tedy nadhodil téma, že se chce jet bitvit, nejspíš by bylo fajn mít kromě luku také kostým, zbroj, a taky něco, čím se dá střílet, načež mi bylo sděleno, že to se nějak udělá, a že je ještě fůra času.

Nevím, zda znáte velkého Mistra „Ono-Se“ (ono-Se to nějak udělá, Ono-se to nějak zvládne), ale já to štěstí neměl, a proto drtivá většina jeho práce spočinula vždycky na mě.

Takže jsme se ocitli někdy počátkem minulého týdne v situaci, kdy už jsem celou věc postavil hodně ultimátně a řekl jsem, že já na bitvu jedu, ať s Evou, nebo bez ní a se mnou jede jedna začátečnice z naší skupiny, protože na rozdíl od Evy slovo dokáže dodržet a celá věc jí zajímá. A jestli má chuť se jít bitvit, ať laskavě hejbne kejtou, a taky pro to kromě plácání hubou taky něco udělá, protože já výbavu mám, a dost silně pochybuji, že jí na slavnosti 700 let Karla čtvrtého pustí v maskáčích a kanadách.

Eva byla naštvaná, nicméně vyhodnotila můj požadavek jako oprávněný, takže se mnou strávila sobotu výrobou šípů do bitvy, a rabováním mého kostýmového šatníku, abychom nakonec měli dost munice i na bitvu. Eva si následně vypůjčila historickou garderobu, která jí připadala dostatečně šik, zkonstatovala, že boty z loňska budou stačit, nicméně řekla, že má v práci momentálně peklo, takže ji v pátek musíme vyzvednout někde cestou, a že mi ve čtvrtek hodí svoje věci, abych je dal do auta.

To také skutečně učinila, takže jsme v pátek s holkou ze skupiny začali nakládat – a objevili se problémy. Především – moje staré auto bylo vymyšlené tak, aby se tam v pohodě narval Cirkus Berousek, i s principálem. Moje momentální auto zas takový typ OT není, navíc jakkoliv to zní divně, člověk navíc + krámy navíc je prostě znát, takže to byl trochu oříšek. Nicméně, i tohle se nám s kamarádkou ze skupiny podařilo po několika pokusech vyřešit, čímž jsme se bez debat stali vítězem v neoficiální soutěži „Lord of Tetris“, kterou do tohoto roku drželi pouze otrlí špeditéři. Cena je to bezpochyby prestižní, auto vypadalo tak pět minut před výbuchem – ale povedlo se, a tedy jsme vyrazili.

Tady trochu odbočím.

Kamarádka ze skupiny je začátečník a tedy jsem řekl, že pokud půjde do bitvy, tak pouze jako vodonoš, protože není úplně v plánu se nechat zabít, pokud neví jak na to. Kvitovala to poměrně s nadšením a dokonce aktivním přístupem, takže si obstarala kostým jeptišky, i s mešním kalichem, což byl sám o sobě docela slušný výkon.

Ale k tomu se ještě vrátím.

Takže jsme na daném místě nabrali Evu.

Ta šla rovnou z práce, tvářila se jako půl kila kvašeného zelí , a mě bylo hned jasné, že v tomhle stavu nemá smysl s ní o čemkoliv mluvit. Eva zavrčela cosi o tom, ať ji necháme být, plácla sebou na zadní sedačku a usnula – zatímco já jsem pilotoval auto směrem k bitvě.

Přijeli jsme, zaparkovali, já s kámoškou se šel registrovat, zatímco Eva spala v autě. Nechal jsem Evě poodevřené okénko, podobně jako se to dělá, když máte v autě domácí zvíře a s vědomím, že ten nejvíce nebezpečný potenciál nechávám uvnitř, jsme odešli do tábora. Skoro je mi líto té promarněné šance, protože kdokoliv by se pokusil Evu v tomhle stavu probudit, nebo okrást, nejspíš by jeho ostatky nalezli rozmetané po okolí v perimetru 10ti kilometrů s tím, že by se místní zahrádkáři nejspíš podivili, že mají v řepě zaražené cizí přední zuby.

Odstavili jsme se s kámoškou ke stánku s pivem a žvanili jsme s ostatními, v půl jedenácté se k nám připojila i Eva, už podstatně klidnější, postavil se stan a šlo se spát.

Ráno jsme vstali, převlékli se do kostýmu – a začalo být vedro. Kolem půl jedenácté už slunce pálilo natolik, že by Sahara-poušť – mohla začít jezdit na stáž, aby věděla jak to má vzít za správný konec, stín začínal být úzkoprofilové zboží a do toho všeho dorazili Moravané. To mne docela potěšilo, tedy jsem sdělil Evě, že se jdu za nimi podívat. Eva pravila, že nechápe úplně moji mánii pořád troubit na nějakou flašku, ale ať si klidně posloužím, že průvod začne až za půl hodiny, a začala si na ruce a na obličej roztírat nějaký krém. Odvětil jsem tedy, že zrovna od ní to sedí, že není ještě ani půl jedenácté, a už je narozdíl ode mne namazaná, a vůbec jestli bude dál protivná podobným způsobem, použiju na ni vzhledem k její výšce repelent proti hmyzu. Eva se urazila, já se šel vyzdravit s Moravany a začal se šikovat průvod městem.

Víte, byla to od Evy trochu podlost. Jednak ví velice dobře, že po dobu bitvy platí naprostá prohibice a druhak jsem musel ještě ten samý den odřídit auto směr Praha – a jakkoliv se zábavě nebráním, svůj řidičák poměrně potřebuji.

Jen se krátce zmíním průvodu městem, protože se tam staly pouze dva incidenty, které z mého pohledu stojí za zmínku.

Eva šla v průvodu jako válečník s lukem, což ji nejspíše dodalo jinou vážnost. Nicméně, když jsme přišli k druhému kruháči, spatřil ji policista, který si ji zřejmě pamatoval z loňska, protože zakoulel očima, pravil „ježíšikriste …“ naskočil do služebního vozu a ujel. Z toho usuzuji, že na něj Eva loni vážně udělala dojem. Eva si toho nejspíš nevšimla, protože poklidně kráčela s lukem po mém boku, zatímco jsem se vařil na prudkém slunci.

Víte, já jsem tvor spíše chladnokrevný. Jako takový mám sklon se na prudkém slunci přehřívat, pot ze mne teče nikoliv v řekách, ale rovnou v Niagáře, a když skončila bitva posledně, musela mi při sundavání zbroje asistovat Pobřežní hlídka, aby ochránila záchrannými kruhy životy diváků.

Tedy když během průvodu začal foukat vítr, jsem se neudržel a pravil jsem, že tohohdle chci víc, že je to lepší než orální sex, a že to vydržím klidně celej den. Na to mne Eva zpražila pohledem takového stupně, že být kukuřice, začne ze mne létat popcorn, ale naštěstí celou věc nijak nekomentovala.

Nakonec jsme dorazili zpět do tábora a chystali se na bitvu.

I přes děsuplné vedro, jsem si narazil na hlavu blembák a řekl Evě, ať si vezme barbutu (což je helma, která vám chrání i tvář), protože po minulých zkušenostech mi to přišlo, jako dobrý nápad. Eva pravila, že je jí na tohle moc horko a že má plán, který zejména spočíval v tom, že mne využije jako lidský štít. Zeptal jsem se, zda ví, jakou pitomost právě dělá, že v bitvě se chováme jako jednotky stádně, a tedy nemám úplně šanci ji v tomhle směru chránit, a její hlavu už vůbec ne, když se bude jako mrtvolka válet někde na bitevním poli. Eva menežersky pravila, že už to nějak zařídí, zazněla polnice – a šli jsme se šikovat.

Velitel lukostřelců byl na pohodu chlap, začal vysvětlovat, jak se budou jednotky přesunovat a kdy a kam mají střílet, zatímco jeptiška z naší skupiny se přesunula k vodonošům.

A čekali jsme. A slunce pálilo.

A čekali jsme, než se vojska seřadí. A čekali jsme, než se dozvíme něco překvapivého z historie Čech 13tého století. A slunce pražilo dál.

Naštěstí vodonoši fungovali skvěle, a pak po hodině a půl, přišla na řadu bitva.

Nicméně z nějakého důvodu byl k Nám, lukostřelcům přiřazen osamělý maník s píšťalou. Píšťala je taková otravná železná věc na tyči, co dělá víc kraválu, než užitku a postavil se vedle Evy. Založili jsme tedy šípy a čekali, až přijdeme na řadu. Na Evě bylo znát nadšení z bitevní vřavy, protože když se pár metrů od vás navzájem pokouší pozabíjet na tři stovky maníků, zakutých v železe, má to něco do sebe.

Takže když zazněl povel natáhnout, maník s píšťalou vystřelil, Eva se lekla, vypustila šíp, a jak sebou škubla, trefila našeho velitele do zadku. Nebyla to moc velká pecka, nicméně velitele to docela překvapilo, ale pokračovali jsme dál. Měli jsme vypálit tři salvy a přesunout se, což se nakonec skoro podařilo.

Bohužel, poté, co maník s píšťalou vedle Evy vypálil mimo soutěž už po čtvrté, Eva zavrčela poměrně nahlas, že jestli s tím práskne ještě jednou, narve mu tu píšťalu do prdele, tím žhavým ven, načež maník poněkud zblednul. Naštěstí protivníci také pálili z kuší, takže když jedna šipka praštila praštila panáčka do kebule, přehodnotil situaci a utekl mimo dostřel protivníka.

Tím skončila první vlna, měli jsme zase jako jednotka půl hodiny prostoj, načež se šla Eva veliteli omluvit. Velitel se tvářil poněkud udiveně, nicméně pravil, že výstřel do zad je sice zrada, ale zásah do zadku považuje za legraci, a tedy ať to pustí z hlavy.

Zazněla další polnice a šli jsme opět střílet. Tentokrát to bylo poněkud volnější, velitel nám pouze říkal, koho máme zasypat šípy, takže to bylo v pohodě, dokud jsem si nevšiml, že Evu popadl bersekerský duch. Takže jsem pravil, ať se kouká fofrem uklidnit, a nepálí to do nepřátel napřímo, ale ať střílí obloukem, protože nehodlám řešit něčí zdravotní pojištění. Eva na mne řvala, že pořád neslyší na jedno ucho, ale že je to stejně jedno, když mají štíty a plechy a tedy že nemají šanci technicky vůbec nic cítit.

Hulákal jsem tedy, že má v tomhle pravdu, ale spousta z nepřátel má helmu bez hledí a jak by se jí asi líbilo mít od šípu zlomený nos, nebo vyražené oko. Že takovouhle palbu si mohu dovolit možná já, když mám alespoň představu, kam ten šíp poletí, ale rozhodně někdo, kdo má luk podruhé v životě v ruce, by se měl trochu držet zpátky. Eva, velice nerada tenhle argument uznala, a po zbytek bitvy se už chovala podle mých pokynů.

Jakkoliv to bylo divoké, hlavní hvězdou bitvy byla naše jeptiška. Procházela bitvou jako přízrak a dávala všem napít vodu z kalichu, válečníci se před ní rozestupovali, protože nejspíš nevěřili vlastním očím. Asi jí zabiju, protože můj pokyn „nevystavuj se riziku, a nelez do bitvy“ očividně nepochopila moc dobře, a nebo prostě neumím hovořit řečí jejího kmene. Nicméně podivné na tom bylo, že ji skutečně musela hájit nějaká podivná aura, protože se šípy a kusy zbroje létaly kolem ní, aniž by se jí nějak dotkly, vojáci ustávali v boji, aby mohla projít, a vůbec to na historickou bitvu v tomto směru vypadalo až moc étericky.

Závěr ?

Hum. Tohle ještě musím zvážit z mnoha aspektů. Ale potěšilo mne, že se Evy bojí i policajt. A vyděsil mne přízrak, který jsme dovezli. Asi nejseme jediní, kdo má dobře zmáknuté prodávání iluzí.

Což mne děsí daleko víc. Tak příště snad o něčem normálnějším ..

Asi znáte z vlastní zkušenosti, že hodnota věcí, bez ohledu na to v jakém jsou stavu, se v průběhu času mění. Teď nemám na mysli něco, jako umělecká díla, obrazy, nebo činžák z doby secese. Mám na mysli spíš daleko přízemější druh věcí, jako jsou třeba auta, nebo mobily. Totiž – když si koupíte auto, nebo mobil, už v tu chvíli, kdy za něj vysolíte peníze, má o třetinu nižší hodnotu, a to jste ještě ani nevytáhli paty z krámu. Na tohle se ještě dá docela zvyknout, protože i když je to otravné, věci tímto způsobem prostě fungují. Problém nastává ve chvíli, kdy se mění cena jedné věci v průběhu dne, a to poměrně dramatickým způsobem. V mém případě to byla trubka, a bylo to jako obvykle za naprosto bizarních okolností.

Totiž – ve čtvrtek byl do domu kde bydlím, objednaný revizák na plyn. Nebylo to nic divného, protože chodí každý rok, a tedy jsem ani já v tomhle směru nepojal žádnou nedůvěru. Tedy až do chvíle, kdy hned mezi dveřmi na mne vytáhl něco, co silně připomínalo vysílačku, takže jsem získal dojem, že mne stihnul vyhmátnout někdo z represivních složek. Naštěstí nebylo tomu tak, panáček prošmějdil plynové vedení a wawky, zaškrtnul si potřebné kolonky v notesu a tvářil se spokojeně. Nakonec ale řekl, že se ještě potřebuje podívat k hodinám, což mi bylo celkem jedno, protože jsem předpokládal, že na tom plynoměr bude podobně, jako zbytek bytu.

Revizák tedy nahodil svojí vysílačku – načež začala červeně svítit a vydávat nepřerušovaný pískavý zvuk, z čehož jsem usoudil, že to asi až tak bezproblémové nebude. Panáček totiž zblednul jako stěna a pravil, že mi za hodinama utíká plyn, a to docela dramatickým způsobem. Dále dodal, že naměřil čtyři a půl procenta a zahleděl se na mne způsobem, jako kdyby očekával, že tomu budu rozumět. Zeptal jsem se tedy, zda je to dobře, nebo špatně, a dostalo se mi vysvětlení, že při pěti procentech už to bouchá a že to asi nevadí, pokud mám v nejbližší době v plánu vyhodit do luftu celej barák.

Chvíli jsem uvažoval, protože se mi tahle informace nelíbila ani trochu, načež jsem odpověděl, že tohle ještě musím zvážit, protože soused odvedle je krišnovec a dost mi tím leze na nervy, a zda by mi revizák neporadil, jak by se taková věc dala zařídit bez mojí aktivní přítomnosti.

Revizák se zarazil a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, a podezřívavě se optal, jak se cítím, a jestli je mi dobře. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, proč se mne na tohle všichni dokola pořád ptají, když mi na to cvokař napsal nějaké prášky. Dodal jsem ještě, že já mu to stejně nežeru, že je mi fajn, a některé mé psychické poruchy se spolu znají už tak dlouho, že se spolu začali kamarádit, a že jsem je předevčírem dokonce přistihl při tom, jak se domlouvají, že si spolu založí kapelu.

Revizák se tvářil už hodně znepokojeně, a dotázal se, zda si dělám srandu, takže jsem se zeptal, proč si to myslí a vůbec, že on si začal, když mi laškovným způsobem sděluje, že v podstatě sedím holým zadkem na časované bombě. A co teda s tím mám k čertu dělat.

Revizák pokrčil rameny a řekl, že asi zavolat plynárnu a nahlásit havárii, že by hodiny i armatura měla být jejich, a že by to tedy měla nějak vyřešit. Tedy jsem mu poděkoval, podepsal mu papíry a volal plynárnu. Nahlásil jsem, že mám v bytě havárii a že je problém s jejich hodinama, tak ať sem koukají někoho poslat.

A skutečně. Za necelé dvě hodiny přijel maník z plynáren, vytáhl taky tu vysílačku, zaměřil, také zblednul a pravil, že tohle je špatně, a že mi ten plyn musí vypnout. Řekl jsem tedy, že mu děkuji za plně kvalifikované otočení pákou, nicméně že musím dělat šípy na bitvu, a k tomu ten plamen, a tedy tím pádem i plyn, potřebuji. A co že tedy s tím hodlá udělat, když je to jejich zařízení.

Plynárník mne informoval, že on tohle neumí, hodiny jsou sice plynárny, ale trubky v bytě jsou moje a tedy že kromě vypnutí s tím nic víc udělat nemůže. Zeptal jsem se ho tedy, zda je mu jasné, že po jeho odchodu hodlám plyn zase zapnout, a že mi ho tím pádem bude zase muset přijet vypnout. Dodal jsem ještě, že to bude určitě roztomilá hra, ale pokud bych k tomu mohl něco dodat, příště bychom si mohli dát raději ping pong, protože to funguje na stejném, principu, a jak to tedy celé budeme řešit.

Plynárník prohlásil, že nepochybuje o tom, že bych mu to v ping pongu natřel, ale tohle vážně není sranda, a že tedy zavolá nějaké opraváře, kteří pro plynárnu pracují. Takže bafnul mobil a po chvíli mi sdělil, že dispečing se mi ozve, hned jak bude někdo volný.

Bylo asi čtvrt na čtyři odpoledne, dispečing se mi skutečně ozval s informací, že chápe, jak je to nepříjemné, a že se tam pokusí poslat nějaké montéry ještě dnes.

Takže montéři se skutečně ozvali v půl osmé večer a v devět tu byli jako na koni. Dostali kafe a vrhli se na výměnu závadných trubek, což se samozřejmě neobešlo bez příslušného rušeni skoro nočního klidu. Nicméně za hodinu to bylo hotové, jejich vysílačka byla potichu a tedy už jen zbývalo to zpapírovat, a vzájemně si pogratulovat k tomu, že jsme přežili další den.

Nicméně tak snadné to nebylo. Když mi dali do ruky k podpisu papíry, zjistil jsem, že po mě budou chtít skoro pět tisíc zlatek banánistánu Česko, což mi přišlo trochu hodně. Zarazila mne zejména položka „materiál“, za kterou si účtovali docela palbu, a samozřejmě jsme se zeptal, co na tom do prčic stojí takové peníze. Montér mi ukázal příslušnou položku v ceníku a řekl, že tolik trubka v půl desáté večer prostě stojí, a jestli s tím mám problém, ať to reklamuju u plynárny. Pravil jsem, že s tím problém nemám, ale že tuhle trubku nechci,a ať mi tam laskavě namontují tu z dopoledne, která je o půlku levnější.

Montér se tvářil všelijak, ale nakonec řekl, že děkuje za kafe, a že to nějak uděláme, takže pomocí pár škrtů se dostal na o něco nižší částku, kterou už jsem akceptovat mohl.

Šípy na bitvu jsme skutečně druhý den udělali, plyn už nadále neuniká, takže se to i přes veškeré kotrmelce dá považovat svým způsobem za úspěch.

Poslání z dnešního článku je snad zřejmé.

Trubka dopoledne je jinak drahá, než ta samá trubka večer, jenom pokud si to vážně necháte nakecat.

Osobně jsem toho názoru, že si lidé vtipy nevymýšlí. Myslím, že vtipy vymýšlí samotný život, od kterého to ostatní pouze opisují, protože představa, že má někdo podobným způsobem zvrácené myšlení, je poněkud děsivá.

Ale abych byl trochu konkrétnější. Trochu mne na podobné úvahy přivedla příhoda z dnešního rána.

Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, když ke mě přistoupil nějaký punker. Od pohledu drsňák, číro, kožená vesta se cvoky, řetězy a mrkváče – prostě ukázkový vzorek. Taky poměrně dost páchnul, což je v těchto případech spíše normou, než nedostatkem. Co mne zaujalo, byla však náušnice ve tvaru tarantule a také motiv pavučiny, nasprejovaný na kožené vestě. Vyndal jsem si tedy sluchátka z uší a vyslechl prosbu o darování nějakých drobných, které pro lepší šanci na akvizici podpořil argumentem, že má hlad a trpí podvýživou. Vzhledem k tomu, že měl pupek větší než já, a z jeho dechu prchalo víc oktanu, než z továrny na Becherovku, mne tím samozřejmě nijak výrazně nezaujal. Co mne však zaujalo, byl pavouk sekáč, který mu poněkud zmateně kráčel po rameni kožené vesty, a očividně moc nevěděl, co tam vlastně úplně přesně dělá.

Jako – vím, že volnomyšlenkáři mají v oblibě mazlíčky. Pravda – jedná se ponejvíce spíše o vši, nebo muňky, ale už jsem viděl krysy, fretky i hady, a v jednom případě dokonce klokana na vodítku – ale že by si někdo podobným způsobem dovedl vycvičit pavouka – to byla poměrně novinka. Tedy jsem odpověděl, že plně respektuji volbu jeho životního přesvědčení, nicméně už jednoho alkoholika v domácnosti živím, (bydlím sám), a tedy neshledávám jediný důvod, proč bych jeho životní styl měl jakýmkoliv způsobem sponzorovat. Dále jsem kývl směrem k jeho rameni a pochválil mu drezůru pavouka, načež poměrně nevrle odvětil, že jako moc vtipný a chystal se zkusit štěstí jinde. Řekl jsem mu tedy, že to myslím vážně, že tohle docela oceňuji, a zda ten sekáč umí i další kousky, jako třeba aportování , nebo tak něco, a že v tom případě bych za vystoupení případně nějakou tu korunu zvážil. Punker na mne koukal dost divně, nicméně podle toho, kam jsem se díval se mu nakonec podařilo dát obě mozkové buňky do zákrytu, a spatřil sekáče na svém rameni.

Něco podobného se v půl desáté ráno rozhodně nevidí každý den. Punker totiž začal ječet fistulí a propukl v divoký pogo tanec, ve snaze ze sebe sekáče setřást, což vzhledem k jeho zjevu a motivech na jeho vestě působilo poněkud zvláštně. Bylo to totiž asi takové, jako kdyby členovi Harley-Davidson klubu doteklo, že za ním sedí sedlová brašna a dostal hysťák z toho, že ať na to dupne sebevíc, ona je tam pořád, pronásleduje ho a jediná šance jak tomu zamezit, je rozstřílet celou motorku rotačním kanónem Vulcan.

Připomnělo mi to totiž historku z předloňska, kdy jsem také řešil něco podobného. Tehdy jsme ještě s Evou spolu bydleli, k čemuž patřily i drobné bonusy v podobě toho, co by trenér basketballu nazval nejspíše něco, jako přiměřená osobní obrana. Takže se jednou stalo, že v momentě, kdy jsme trénovali, přikráčel po stěně ložnice pavouk. Nevím, zda ho vyrušil hluk, otřesy, nebo přišel prostě jenom fandit, nicméně Eva v té chvíli otevřela oči, a já jsem zjistil, že poloha „na Rodeo“ rozhodně není něco, co by si někdo vycucal z prstu.

Eva sice arachnofobii nemá, nicméně pavouků se docela štítí, a trpí tímto fenoménem selektivním způsobem. Tedy pokud jsme někde venku, je schopná se vyválet v blátě a prolézt pavučinami, ze kterých by dostal kopřivku i Indiana Jones – a tohle nevadí. Nicméně pavouk v bytě, o velikosti napínáčku u ní vyvolá poměrně silné reakce, což je jen další důkaz toho, jak moc se v ženské logice neorientuji.

V každém případě to mělo za následek fakt, že v příštích dnech vyvíjela Eva zvýšenou luxovací frekvenci, protože na tom, když se na Vás přijde podívat pavouk není zdaleka to nejděsivější, že se objeví, ale spíš ten okamžik, kdy někam zmizí. Eva byla v téhle fázi tradičně tvrdohlavá a protivná, hnětlo jí, že se jí žádného pavouka doposud nepovedlo prohnat vysavačem, a tedy že brebery nereagují požadovaným způsobem. Zašlo to dokonce tak daleko, že mi bylo oznámeno, ať s tím koukám něco udělat, že zůstane buď Eva nebo pavouk, a že do té doby si o nějakém sportovním vyžití mohu nechat tak maximálně zdát.

V této fázi musím podotknout, že jsem podlehl, protože pavouk očividně nenabízel tolik zábavnosti jako Eva, na nájem také nepřispíval a vůbec vykazoval příznaky ilegální imigrace, a tedy nebyl žádný důvod, proč se ho nějak radikálně nezbavit.

Protože pavouk byl nejspíš někde zašitej, uvažoval jsem dokonce i na to téma, že nějakého odlapím venku, abych se macho stylu pochlubil úlovkem a pak ho vypustím na svobodu – nicméně říkal jsem si, že ta žoužel někde být musí, a tohle by Eva nejspíš asi prokoukla. Takže jsem popřemýšlel a nakonec po velmi pečlivém zkoumání našel nějakého pavouka v plynové komoře.

Tohle si zasluhuje asi poněkud vysvětlit.

Můj byt je kompletně nekuřácký. Tedy skoro. Zřídil jsem si totiž něco, čemu říkám plynová komora. Když je teplo, buď chodím kouřit ven, nebo z okna, ale když je zima, zdemoloval jsem bývalý špajz na kuřárnu, tedy něco jako ekvivalent komnaty nejvyšší potřeby. Schovávat se na záchod mi ve vlastním bytě přijde poněkud nedůstojné a na to, abych tam zbudoval šatník, zase tolik krámů nemám. A protože prostor větrám, nicméně ho používám jen polovinu roku, logicky tam nějaký optimistický pavouk vleze.

Tedy jsem oznámil Evě, že jsem delikventa našel a odhalil, a že to teda odnese za všechny, ať za to mohl, nebo ne. Eva byla spokojená, a já si vyhledal informace o tom, jak se taková věc dá likvidovat s přijatelným množstvím ztrát, ve vlastních řadách. Tedy jsem si našel nějakou poměrně schizofrenní stránku o tom, jak vyhladit všechen hmyz na naprosto všechny způsoby. Divné na tom bylo, že autor pod čarou ještě podotkl, že v případě pavouků to nemáte dělat, protože to je jediný parazit, kterého ve svém bytě chcete. Nicméně byl jsem poučen, nakoupil jsem chemie, že by to bylo schopné tutově vyhladit celé Kosovo, a aplikoval ho v plynové komoře.

Neuvěřitelný smrad se táhnul celým bytem, dva týdny jsme musel chodit kouřit ven, protože to fakt nešlo, což je obzvláště pikantní v tom směru, když si uvědomíte, kolik peněz a námahy vynakládáte na něco, co jde bez větších potíží rozmáznout po stěně novinama.

Nicméně Eva byla spokojená, a já s pocitem diktátora konečně mohl do svojí kuřárny. Tedy jsem si zapálil a vychutnával si odpočinek. Samozřejmě se asi po dvou minutách odněkud vykolébal pavouk, který na mne mrknul s výrazem „tak dobrej matoš, co tam máš ještě ?“, chvíli mne pozoroval a pak se zase odstavil ke stropu. Tedy jsem dokouřil zavřel za sebou dveře, informoval Evu, že byly učiněny patřičné kroky a dál to neřešil. Eva byla spokojená a já v zásadě také, protože když nic jiného, ten pavouk by minimálně zasluhoval medajli za odolnost.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné.

Nehonoste se symboly, když v ně opravdu nevěříte. Může se totiž stát, že Vám přijdou zaklepat na rameno osobně.