Takže jdeme na to.

Nový remake/reboot, či případně restart celé série pohádek o Popelce se pochopitelně jmenuje také Tři oříšky pro Popelku, ale je potřeba ho trochu přiblížit současným moderním trendům. Hlavní hrdinkou je tu samozřejmě Popelka. Popelka je vysoká, modrooká sexy blondýna, která pracuje napůl jako dýdžej, a napůl jako plně oblečená tanečnice u tyče, v místním striptýzovém baru. Logicky si tím pádem může dovolit střešní byt v centru města, korvetu a oblečení značky Prada. Popelka má kromě toho, co jí nadělila příroda, a parta z plastické chirurgie, ještě jeden speciální dar – a to sice schopnost vyloupit jakýkoliv trezor, v dosahu celé sluneční soustavy. Dále se dozvíme, že Popelka se jí říká proto, že jí našli nějací bezdomovci v popelnici – ne jako opuštěné mimino, ale ještě čtrnáct dní před porodem, aby je pak všechny někdo tajemně zastřelil a Popelku si odnesl. Bezdomovci jsou standardní kalibr – špinaví, otrhaní a s perfektně udržovaným chrupem, nicméně od té doby má Popelka strach z uzavřených prostor.

Jak to s tím porodem bylo vůbec technicky možné se nikde ve filmu nedozvíme, protože to režisér nepovažuje za důležité, Popelka má co se fobií týče naloženo, tak jedeme dál.

Strip baru šéfuje místní ruský mafián Macecha, který by Popelku rád ošustil, nicméně se mu podobné snahy moc nedaří – tak alespoň spí s Popelčinou invalidní transvestitní sestrou. Nicméně se nějak domákne, že Popelčina sestra se jednou pokusila založit v místní feministické skupině Odbory, a hrozí Popelce, že to na ní práskne, pokud mu Popelka nepřinese plány na Tleskačovo létající kolo. Popelce se do toho samozřejmě nechce, ale nakonec souhlasí, i když dostat plány bude pro ni skutečný oříšek.

Plány jsou totiž z nějakého důvodu rozděleny na dvě části a pak ještě je tu nějaký výpis z živnostenského listu, který s tím nějakým způsobem nejspíš souvisí, ale ani v tomhle případě se tvůrci filmu neobtěžují s nějakým vysvětlením jak, ani proč je plán rozdělený na několik částí.

Podstatné je totiž to, že jednotlivé plány jsou zamčeny ve třech trezorech, které hlídají Godzilla, Darth Vader a Tučňáci z Madagaskaru. Takže Popelka začne plánovat loupeže, a my se můžeme seznámit s další ústřední postavou nového zpracování.

Tím je detektiv elitního útvaru, kterému je Popelka hned poté, co ji viděl vlnit se u tyče, krajně podezřelá, a tedy logicky bez jakéhokoliv zřetelného důvodu ji začne sledovat. Černošský detektiv je zpočátku trochu záhada, nicméně se o něm postupně dozvíme, že je původem z Ghany a měl složité dětství. Nejmenuje se ovšem tak, jako když se po jezdících schodech kutálí kokosovej vořech, ale Charming Prince, což je zejména kolem Tonga tradiční kmenové jméno. Dále se dozvídáme, že nedávno připlul z Ghany do Itálie na voru z banánovejch šlupek, což mu nejen dá punc dobrodruha, ale také Evropana. Sotva se ohřál v italském uprchlickém, pětihvězdičkovém táboře, tak odletěl do USA, kde mu okamžitě nabídli kravatu a místo elitního detektiva – no prostě to, co se děje v běžném životě naprosto normálně.

Takže detektiv Prince sleduje Popelku, protože jako člen policejního sboru nemá nic jiného na práci, a Popelka se chystá na první trezor. Tuhle část osobně považuji za jedno ze světlých míst celého remaku, protože máme možnost na pár sekund zahlédnout Popelku narvanou komplet v přiléhavém spandexu, a tedy se nedá říct, že sledování filmu byl úplně ztracený čas.

První Popelčina akce dopadne po zběsilé honičce s Godzillou úspěšně, protože nakonec Popelka hodí Godzille slupky od buřta, Godzilla, je z toho úplně vedle, takže zbytek filmu stráví na záchodě, čímž dá Popelce dost času na to, aby mohla vybílit první trezor. Prince ji u toho pozoruje a natáčí na kameru, ale neustále je frustrovaný z toho, že proti Popelce nemá dost důkazů.

Když se Popelka chystá na druhý trezor, detektiv to už psychicky neunese, přijde za ní a prosí Popelku, aby další zločin nepáchala. Popelka se do detektiva ihned zamiluje, protože modrookým blondýnám se vždycky automaticky aktivují rodidla, pokud spatří byť jen koutkem oka nelegálně vetřelého parazit. , pardon, čerstvě přesídleného ghanského afroafričana, který prchá ze Sýrie, i když z úplně jiného kontinentu. Vysvětlí mu celou situaci kolem mafiána Macechy, a nevlastní sestry. Detektiv je z toho tak hotovej, že Popelce nabídne pomoc, a že tedy sejf vykrade sám, zatímco Popelka odvede Vaderovu pozornost. Podle tvůrců to dává celkem smysl, i když by asi bylo jednodušší, se sebrat a jít přetáhnout mafiána Macechu pendrekem přes kokos, nebo na něj poslat SWAT – ale zřejmě detektiv Prince tak aklimatizovaný ještě není, a tedy se jde na druhý trezor.

Následuje epický boj Popelky s Darth Vaderem, kde proti meči Lorda ze Sithu, stojí jen Popelka a její laserový krumpáč. Nicméně i tohle se povede přesně podle plánu detektiv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností sejf vybere, a zbývá tedy už jen jeden, poslední oříšek.

Tady se děj začne trochu komplikovat, protože mafián Macecha se dozví o detektivu Princovi, a začne tušit nějakou zradu. Spojí se tedy s japonskou Yakuzou, a s čínskou Triádou, protože získá dojem, že jeho ruská mafie na Popelku s Princem stačit nebudou. Následuje scéna s dělením budoucí kořisti, kde šéf triády požaduje kromě podílu na Tleskačově kole ještě originální blatník a šlapku. Nakonec se tedy nějak dohodnou a Macecha, řízen nepochopitelným instinktem přichystá past v okolí třetího trezoru.

Popelka s Princem jdou vyloupit třetí trezor, ale protože produkce už všechny peníze prožrala v cateringu, Tučňáci z Madagaskaru se nekonají, a tudíž vyloupit poslední trezor zase takový oříšek není. Skutečný problém však nastává, když chce Popelka s Princem opustit budovu – kolem se to totiž ježí mafií všeho druhu, a Macecha požaduje odevzdání všech tří kusů plánů, což je už ve chvíli, kdy to vysloví, samo o sobě blbost. Popelka navzdory tomu, co doposud předváděla dostane hysterický záchvat z uzavřených prostor, ale naštěstí detektiv si vždycky ví rady. Bafne totiž telefon, a zavolá si na pomoc bývalé spolužáky, což je princ Bajaja, medvídek Pú a Rambo. Proč by někdo ze zmíněných měl potřebu studovat základní školu v Ghaně se zde opět neřeší, důležité je to, že kavalerie je na cestě.

Začne monumentální přestřelka, kde asijští mafiáni mají v podstatě pouze úlohu interaktivního terče, a když Popelce a Princovi dojdou náboje, zjeví se kamarádi – a začne to nanovo.

Asi není třeba zmiňovat, jak to celé dopadne, jen bych krátce vypíchnul scénu, ve které medvídek Pú propíchne mafiána Macechu výhybkovou tyčí od tramvaje, která jako na potvoru jede zrovna kolem.

Popelka s Princem následně usoudí, že plány Tleskačova létajícího kola, a výpis z rejstříku jsou nebezpečné celému lidstvu, a rozhodnou se je tedy společně zničit. Tím celý film v podstatě končí, a když přetrpíte dvacet minut závěrečných titulků, tak uvidíte deset sekund toho, jak Popelka maluje nové plány kola, protože si je všechny pamatuje.

Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty – od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie – prostě vše, co se jen dalo.

To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.

A tady to je.

X-Men: Apocalypse je totální sračka.

Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou – ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.

Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.

Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.

Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.

Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.

Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových „adaptacích“ vadí.

Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.

Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul – ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě – jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.

Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.

Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.

Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.

Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.

Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak – a vyrazili jsme.

Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace – tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.

Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.

Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.

Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.

Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.

Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.

Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.

Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.

Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.

To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.

Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.

Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.

Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.

Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.

Tak přesně tohle kdysi pravila Eva, když jsme se bavili na téma Čína, a zpětné inženýrství. Až do této soboty jsem si na to nevzpomněl, protože k tomu v podstatě nebyl žádný důvod.

Problém je v tom, že jsem měl až do víkendu pocit, že se mne to netýká.

Bohužel se přihodilo něco, co mne nakrklo do té míry, že jsme celý den skutečně vážně přemýšlel o tom, že celý Cholerický zápisníček smažu, bo se na to můžu krajcvajc, stejně mám z toho jenom nervy, a nemám za to ani floka, takže co jako.

Když jsem se trochu uklidnil, a přestal vidět skrze krvavý závoj, tak mi došlo, že tím by se sice nejspíš odstranila příčina mého momentálního naštvání, ale bylo by to značně nefér vůči ctěným, a váženým čtenářům mojeho Cholerického zápisníčku.

Víte, je mi jasné, že když hodíte něco na Internet, tak nějak už to přestává být úplně Vaším vlastnictvím. Můžete sice mít dobrý pocit z toho, že jste písmenka srovnali do slov – a Bože nedopusť – i sem tam do nějaké myšlenky, ale v tu chvíli se to stává jen párou, kterou ani OSA nedokáže nacpat pod nějakou kontrolu, i když by to samozřejmě velice ráda udělala. Tohle mi celkem nijak nevadí.

Jsem si toho vědom, a kdybych nebyl, asi s tím vůbec nezačínám.

Dokonce mne těší, když mi moji známí sem tam pošlou link na nějaký Cholerický článek s tím, že si tohle musím přečíst, aniž by měli nejmenší povědomost o tom, kdo je jejich autorem. Stejným způsobem mi dělá radost, pokud zaslechnu nějakou hlášku z článku v běžném hovoru (v mém případě spíš hlavně mezi šermíři) a s tím problém skutečně nemám.

Co mne tak neskutečně podebralo byl fakt, že jsem o víkendu narazil na své texty v nějaké lokální , éterem vysílané platformě, značně debilně upravené, bez toho, aniž by byl někde uveden zdroj, či zda by se mne předtím na můj názor někdo zeptal. A co mne nasralo ještě daleko víc byl fakt, že se jednalo o reprízu.

Víte, já vážně nejsem přirozený grafoman. Své cholerické články potím opravdu velmi nesnadno, a i když se někdy odkazuji na externí zdroje, nikdy je nevydávám za svůj vlastní výplod. No – uprchlíky například bych si vymyslel asi dost těžko.

Když jsem se rozhodl, že tohle klepat vůbec začnu, myšlenka byla asi taková. Internet byl přecpaný politikou, Evropskou unií, stokou, kterou na Vás denně chrlí bulvár – prostě nic, co by Vás nějak potěšilo, pobavilo, nebo Vás přivedlo na jiné myšlenky. Říkal jsem si, že zkusím naťukat něco, co by bavilo číst i mne – zároveň, co by člověk mohl číst i bez ohledu na to, jaký se vlastně momentálně píše rok. Netuším, do jaké míry jsem uspěl – rozhodně se nepovažuji za kalibr Františka Nepila, nebo pana Jirotky, ale dělal jsem co šlo, a sem tam to nebylo myslím až tak špatné.

Zřejmě se to ale někde nějak zvrtlo, stejně jako každý dobrý úmysl. Nevím co se přesně stalo, ale aby nějaký lokální radiový kretén četl kusy mých textů, přerušované reklamou – to teda fakt ne.

Tedy na to reaguji jediným možným způsobem.

Přiklapávám svůj Cholerický zápisníček a beru si prázdniny.

Uvidím, zda mne hořkost do měsíce Září opustí, či nikoliv – ale v tuhle chvíli se přiznám, že jsem namíchnutý hodně. A je to o to horší, že v zásadě mne napadá jediná obrana proti lidské drzosti, aroganci a zlodějině. Přestat to prostě psát.

Musím to ještě promyslet.

Poslání z dnešního článku ? No – jen jedno. Eva nikdy nečetla ani řádku z Cholerického deníčku. Jestli se na to někdy podívá, tak potom nejspíš začnou skutečné potíže…

Prázdniny docela bodly, i když v mém případě to bylo spíše dušeního charakteru, protože jsem celé léto tradičně lítal jako pětikačka ve ždímačce.

Nicméně – protože k mým nemoderním, a veskrze negativním charakterovým kazům počítám i to, že držím dané slovo, další kousky mého Cholerického zápisníčku začnou vycházet v obvyklém termínu a čase.

Netuším, zda PT čtenáře zaujmou témata, či články na ohledně filmu, nebo kultury. Dospěl jsem totiž do stádia, kdy jsem se tozhodl, že je mi úplně šumec nějaký kretén z Vysočiny, protože to rozhodně nepíšu pro něj, ani pro jeho bakšiš z reklamy na dámské vložky.

Také jsem zjistil k mému příjemnému překvapení, že některé články jsou sdílené na FB – takže za předpokladu, že by Vám to přišlo dobré, jen tak dál:-)

Jakkoliv jsem totiž bránil statistikám, nakonec jsem se na to podíval a zjistil jsem, že bych se choval nejspíš jako vedení EU.

Totiž, že svojí nečinností bych nasral daleko víc lidí, než potěšil. Další věc je bohužel ta, že jsem žádný podobný blog, který by po mojí maličkosti přebral pomyslnou štafetu nenalezl, což je poměně depresivní zjištění. Nicméně zdvihám pomyslnou hozenou rukavici a doufám, že i další sezonu ustojím se ctí a nezklamu své převzácné čtenáře.

Takže protože opakování je matka buzerace, rád bych zde upozornil na základní pravidla.

Tak od první středy v září, zase jdeme na to …

Cholerik

Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.

Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: „Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej.“

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně – Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu – nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie „přirozený vousonosič“. Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží – a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit – a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.

Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn – a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Protože mne samotného zajímalo, jak se s touhle poměrně nesnadnou předlohou tvůrci popasují, hozené rukavici jsem neodolal.

Popravdě řečeno, moc to nezvládli, a navzdory hodnocení na ČSFD se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je i tohle zpracování špatné.

Takže úvodem – režisér David Ayer zachovává současné trendy Hollywoodského masomlejna, rozhodnul se, že autoři původní antihrdinské ságy jsou parta blbců, kteří nemají páru o čm je řeč, vyrval namátkou několik postav a vhodil je do míchačky na beton, bez jakékoliv další úvahy na téma, zda to dává, či nedává smysl. Docela se divím, že se mu pod ruku nepřipletla třeba Sněhurka, nebo Dory z filmu Hledá se Nemo, protože s touhle skladbou příběhu by tam na diváka rozhodně nepůsobili divně. A když mluvím o příběhu, nejsem úplně spravedlivý. Zápletka, i rozuzlení mi totiž připadá jako něco, co si vycucal z prstu produkční asi pět minut před promítáním, a tedy na nějaké další úpravy už nezbyl čas. Ale pojďme trochu konkrétněji.

Předně – samotná základní myšlenka je mimo kýbl už sama o sobě. Tohle není spoiler – protože se to dozvíte z traileru. Jakási podivná postarší paní se rozhodne sebrat bandu psychopatů, vrahů podivných existencí – a vytvořit z ní speciální údernou jednotku. To by ještě šlo, kdyby její odůvodnění nebylo, že se jedná o prevenci proti Supermanovi.

Takže si to rozebereme. Máme tu Deathshota (Will Smith), který je dokonalý střelec, a nikdy nemine cíl. Od Supermana se kulky odráží, takže pokud by Wallerová stála o masovou výrobu olověných podložek pod jaderný reaktor, rozhodně je pro ni ten pravý člověk. Dále tu máme maníka co umí házet bumerang. Skvělá věc, myslím, že Superman z toho bude úplně vyndanej, protože s bumerangem nepočítal ani na vteřinu, takže to logicky zabalí, a zdrhne zpátky na to, co zbylo z Kryptonu. Pak je tu Harley Quinn (Margot Robbie) , která je sice magor, ale kvality jejího šílení se tato filmová verze nepřiblíží ani na bleší prd. Samozřejmě fláknout Supermana dřevěnou palici je sice sexy, ale dost pochybuju, že by to kromě úvodního ceremoniálu kremace celé Harley, mělo nějaký konkrétní efekt. Pak je tu nějaký mutant, pak jiný mutant, borka s katanou, a modelka v kostýmu z kouře, což Vás v zásadě stejně vůbec nezajímá. V hlavní roli je totiž prakticky jen makeup, a modelčina odhalená kůže, což mi při stopáži 123 minut opravdu úplně nestačí. Pokud by chtěla Wallerová Supermana hodně pobavit, myslím, že líp by to namíchat už nemohla, protože horší nápad by byl už jen postavit kanón na plyšáky.

Co se týká zmiňované modelky, je to vůbec nějaké podivné. Když je totiž Enchantress v „civilní“ podobě, má to být cosi na způsob Lary Croft, střihnuté Indiana Jonesem. Modelka však působí – no jak to jen říct – velmi jednobuněčným dojmem. Člověk by jí tak maximálně uvěřil, že zvládá přeměnu vzduchu na CO₂, ale nějaké empirické znalosti v oboru archeologie, to teda ani náhodou. Ani proměna v Enchantress tomu moc nepomůže, protože ji nejprve natřou takovou vrstvou mascary, která se normálně používá k impregnaci tanku, a navíc ji z nějakého důvodu nechají ještě čmoudit. Ani v další fázi se to s Enchatress moc nevylepší, ale to raději zamlčím, abych případné zájemce nepřipravil o už tak chatrný příběh. Největší záhadou, když pominu fakt, jak to mohli dokopat do tak dementního stavu tvůrci filmu, zůstává však její bratr. Nikde se totiž nedozvíme, kdo to sakra je, jak se jmenuje, a ani proč vypadá jako Balrog. V tomto případě se však nesnaží přejít můstek v Morii, ale ohnivýma důtkama likviduje všechno kolem sebe, aniž by to mělo nějaký reálný důvod.

Poslední, co bych asi zmínil je aktuální zpracování Jokera (Jared Leto). Netuším, co bylo z původní verze vystříhané, ale Jokerova postava je zde úplně mimo kýbl. Zatímco ve všech předešlých verzích Jokera se určitým způsobem mísilo naprosté šílenství s chladnou racionalitou, tady nic takového není. Největší nebezpečí totiž tkvělo v tom, že nikdo úplně nevěděl, co Joker vlastně udělá, protože to nevěděl ani Joker sám. V tomhle směru byl asi nejlépe podaný Heathem Ledgerem, a jakkoliv si myslím o tomto filmu, že jsou to splašky, Jokerův charakter tu byl asi vystižen nejlépe. V tomto zpracování však Joker vyznívá jen jako zpovykaný, sadistický fracek, což podle mého názoru naprosto neodpovídá předloze. Romance s Harley pak totiž postrádá jakýkoliv smysl, a argumentovat tím, že jsou oba cvoci je opravdu velmi chatrné.

Sebevražedný oddíl je očividně inspirovaný tímto snímkem, kde to celkem dohromady smysl dává.

Jenže – zatímco v kresleném originálu jsou hlavní protagonisté představeni během úvodních titulků, zde se babráme, víc jak 45 minut vysvětlením, kdo je co zač, aby se pak ve zbývajícím čase jeden nechal odpálit a zbytek se dal do latě po vzoru Fantastické čtyřky. Tedy se zachovali naprosto proti smyslu všeho, co jsou.

Tedy závěrem. Pokud jste zvědaví na vousy Willa Smitha, spodní rádlo Margot Robbie, tuny makeupu, hezké speciální efekty a poslední outfit filmového Batmana, nevidím v tom žádný zásadní problém. Doporučuji se však chovat po americkém vzoru, mozek zanechejte doma, koukejte se jen na obrázky, a pak budete možná spokojeni. Pokud však znáte předlohu, nebo se pokusíte dát pár mozkových buněk do zákrytu, začne to celé docela drhnout a stylu snímků jako je třeba Deadpool , Sebevražedný oddíl nedosahuje vtipem, či zápletkou ani omylem.

Za sebe dávám tak 50% s tím, že těch původních 40% urvala Margot Robbie, protože se na ni dobře kouká a Will Smith, který všude hraje Willa Smitha, takže to svým způsobem bylo uklidňující, jako když víte, kde máte schovaný osvědčený pár ponožek.

Tak příště snad zase o něčem jiném.

Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.

Totiž – jedna moje známá, má hrad.

Tedy přesněji řečeno – to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.

Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.

Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta – tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.

Tak předně – chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.

Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.

Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.

Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.

Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.

Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.

Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.

Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.

No – pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.

Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem „Mařko pocééém“ si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.

Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.

Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl – a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.

Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.

No – řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.

Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.

Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.