O tom, že na jaře bývají lidé poněkud roztržití a zmatení, bylo napsáno stovky knih a nejeden divadelní kus. Částečně to pozoruji i na sobě – i když v mém konkrétním případě se to neprojevuje zapalováním lýtek, ale touhou po posteli, a to rozhodně bez vidiny nějakých peřinových radovánek. Každopádně o tom, že je něco ve vzduchu, mne dnes ráno utvrdil i Terezčino otec. Když jsem přišel do kanceláře, měl lehce nepřítomný výraz a zřetelně o něčem hloubal. Ticho z jeho strany trvalo ještě nějakou chvíli, načež na mne pohlédl a s lehce pološíleným výrazem se mne zeptal, zda věřím na démony, protože on včera jednoho nejspíš viděl. Odpověděl jsem, že to je celkem v pohodě, že občas také vidím nějaké démony, jenže ti většinou mají koncovku .avi a dají se vypnout. Kolega prohlásil, že to myslí vážně a začal mi líčit, že když šel včera večer domů, zastavil ho na ulici nějaký silně podnapilý dán, a anglicky se ho zeptal, kudy se dostane na metro. Terezčino otec se odvrátil, aby ukázal dánovi příslušný směr, ale když se otočil zpátky, před ním nikdo nebyl. Bylo mu to divné, nicméně došel prý ke dveřím domu kde bydlí, vytáhl klíče – a najednou viděl toho samého dána, jak na něj mává z druhé strany skleněných dveří. To ho poněkud rozhodilo, takže sáhl pro mobil – nicméně když opět vzhlédl, nebyla nikde ani noha.

Přišlo mi to zvláštní, nicméně jsem statečně odvětil, že v tomto případě to nejspíš nebyl dán, nýbrž džin, protože ti mají sklon jen tak mizet, nicméně souhlasím, že to zvláštní je, protože je o džinech celkem známé, že neumí ani slovo anglicky. Následně jsem prohlásil, že by měl omezit sledování porna, protože už mu z toho očividně hrabe a zda čirou náhodou neměl tou dobou už taky něco v žilce. Terezčino otec neochotně připustil, že byl před tím na pivu se svým bratrancem, a že ten přivezl z Tibetu nějaké eukalyptové cigarety. Prý mu docela chutnaly, takže toho spolu vytáhli polovinu krabičky a zda si myslím, že by to mohlo být ono. Odpověděl jsem, že jsem obeznámen s něčím podobným, nicméně se to používá k radikální redukční dietě, protože po užití podobného medikamentu se objeví v kuchyni veliký duhový drak, který vám spolehlivě zablokuje cestu do ledničky.

Terezčino otec pravil, že se pokusí zjistit, co to tedy vlastně bylo za kuřivo, nicméně, že se necítí ještě úplně fit, a zda bych nebyl tak hodný a nevzal za něj dnes jeden výjezd. Řekl jsem že klidně, pokud za mne udělá jednu databázi, co jsem měl za úkol dopoledne – a už jsem razil za klientem.

Sídlo společnosti bylo kousek za Prahou, bylo situované asi do tří budov, a jak jsem se měl dozvědět v zápětí, i další, naproti přes ulici. Takže jsem se zahlásil u sekuriťáka, byl jsem nasměrován do té nejohavnější modernosti, co jsem ve svém životě viděl, a to počítám i Strahovský chrchel a Tančící dům. Byla to fakt docela síla, budova samotná by sklíčila i racka chechtavýho a podobně jako mazaný Filip jsem úplně přesně nechápal, za co se chtěl ten architekt tak strašně pomstít. Nejspíš to muselo být něco vážného, protože tohle bylo už skoro na krevní mstu, nebo rovnou na vyhlášení svaté války.

Nicméně jsem se zahlásil na recepci a byl jsem nasměrován za majitelem. Poměrně bezelstně jsem zaklepal, a vyčkával co se bude dít. Nedělo se nic, takže jsem to zkusil znova a silněji, načež se z druhé strany dveří na mne bylo zahulákáno, zda mám tušení, jak se používá pod*laná klika a jestli budu majitele s*at ještě chvíli mám okamžitě padáka. To ve mne vzbudilo docela zájem, protože bych docela rád věděl, jak to hodlá přesně udělat, když pro něj nepracuji. Takže jsem vešel, pozdravil jsem a sdělil mu účel své návštěvy. Podotkl jsem, že jsem s principem kliky obeznámen, nicméně bych měl na úvod několik otázek, protože s čím obeznámen nejsem, jsou technické detaily.

Majitel se lehce zmateně omluvil, nicméně mi následně informace poskytnul, takže jsem se mohl dát do práce.

Takže jsem celkem bez odporu nainstaloval systém podle jeho požadavků, a vyzval majitele, aby si ho vyzkoušel. Ten si program otevřel, zběžně přepínal mezi agendama a zřetelně očekával od systému ještě nějakou další přidanou hodnotu, jako například Tatranský národní park. Tvářil se nespokojeně, opřel se v křesle, zahleděl se na monitor a pravil:

„Hm. Osumdesát tisíc v p*či. To sem měl radši pořídit starý nový kozy.“

K tomu jsem se nijak vyjádřit nemohl, protože jsem jeho manželku nikdy neviděl a tedy nedokážu v tomto konkrétním případě posoudit naléhavost priorit. Nicméně majitel firmy mi vzápětí položil otázku, proč náš systém půl roku funguje síťově a půl roku se musí tržby posílat mailem, protože síťové řešení je mimo provoz.

To mi bylo docela divné a tedy jsem se zeptal na specifikace místní sítě. Ukázalo se, že účetní oddělení je právě v té budově přes ulici, a obě strany ulice jsou lemovány alejí javorů, takže když jim opadají listy, síťové spojení přes pojítka
funguje normálně, nicméně když jim zase listy narostou, signál se přes dvojici bloků už nedostane a tedy se síť nekoná.
Povzdychl jsem si a pravil, že tohle asi vyřešit neumím, leda by si místo pojítka pořídil na ten půlrok něco na bázi
panzerfaustu, vyplnil papíry a byl vypuštěn na zdravější vzduch.

Poslání z dnešního článku je asi snad jediné. Celkem není problém, když vidíte démony, nebo mluvíte s kytkama, zvířaty, či neživými předměty. Ale pokud vám začnou odpovídat v angličtině, nejspíš byste měli vynechat na pár dní ten eukalyptus.

Nicméně tohle předmětem dnešního článku není.

Přestože jsem byl nedávno vyslán hned na tři snímky po sobě, samozřejmě za účelem nějakého hodnocení, pořád jsem se k nějakému článku nemohl rozhoupat. Jednalo se totiž o filmové zpracování Assassin´s Creed, poslední Underworld a právě Velkou čínskou zeď – ale pořád jsem nějak nemohl pro recenzi najít to správné nadšení. Totiž – ne, že by mne to bylo zas až tak otřesné. Ale popravdě řečeno, ani jeden ze snímků mne ničím neurazil, ale zase na druhou stranu ani tolik nenadchl, aby to stálo za plnohodnotné rozpitvání. Všechny tři filmy mají slušné herecké obsazení, skvělé triky a rozhodně se na nich nešetřilo – ale příběhově to není nic moc, a i když se nejedná vyloženě o pitomosti, rozhodně to není zrovna Oscarový materiál. Takže jsem se nakonec rozhodl pro nějaký komentář k posledně jmenovanému titulu, protože mi přišel tak nějak obsahově nejzajímavější.

Příběh je celkem jednoduchý. Žoldák William se vypraví s bandou kumpánů do Číny, aby tu ukradl střelný prach, a následně všichni zbohatli. Něco se ovšem pokazí, napadne je nějaká podivná obluda a následně při útěku před jinou bandou lupičů je zajme posádka Velké čínské zdi. A tím to celé začne, protože se najednou ocitnou ve světě, kde kromě hrstky vyvolených (což je odhadem asi milion vojáků, dva miliony techniků a pomocného personálu a po strop narvaný obchoďák čínskou šlechtou), by nikdo neměl znát. Velká zeď je tady totiž proto, aby obstála opakovaným útokům emzáckých oblud, které se snaží sežrat všechno ostatní. Je zbytečné nějak extra přemýšlet nad tím, proč je potřeba zeď kolem úplně celé Číny, ale třeba to nějaký smysl má, jen mi to možná jenom uniklo.

Takže je potřeba najít nějaký způsob jak digitální příšerky komplet vyhladit, protože finta Ctrl+A -> Delete bude vynalezena až o pár století později.

Herecké obsazení je příjemné, i když si myslím, že Mattu Damonovi dlouhé vlasy nejdou – a nijak rušivě nepůsobí ani Willem Dafoe v roli trochuzáporáka. Zbytek herců je pak dodáno z Číny, což vzhledem k lokaci celkem dává smysl. Potěšitelné je i fakt, že se tam za celou dobu neobjeví ani jeden černošský herec, ani Samuel L. Jackson, protože podobně jako Willem Dafoe, ten chlap musí bejt prostě všude.

Vizuální stránka je naprosto úžasná, na detailech, ani kostýmech se rozhodně nešetřilo, akční sekvence jsou moc hezké a i když to rozhodně není Pán Prstenů, je to docela fajn.

Otázka zní, co to teda vlastně je.

Rozhodně to není historická fikce, jak se nám snaží předhodit úvodní titulky. Podle mého soudu se jedná o příjemnou fantasy, podobně jako to bylo v tomhle případě, jen to má o něco větší rozpočet.

Za sebe bych kinosál asi nejspíš úplně nedoporučil. Nicméně z mého pohledu je to určitě film, který bych si koupil na DVD někdy za dva roky a nebude mi líto za něj zaplatit to kilo v Tescu.

Tak příště zas snad něco normálního, pokud zdraví dovolí.

Myšlení některých lidí je mi skutečně záhadou, i když připouštím, že mi čas od času přijde naprosto fascinující. Ještě lepší je to v případě, kdy to od dotyčného naprosto nečekáte a najednou zjistíte, že ve svém vlastním vnímání světa máte pořád co zlepšovat.

Tady bych to asi měl vzít více zeširoka, abych Vás uvedl do problematiky. Jsem zastáncem teorie, že každý člověk, bez rozdílu toho, jakou má společenskou úlohu, či postavení, má určitý typ uvažování.

Jako příklad bych asi uvedl, že pokud je Vaší profesí být katem, celkem se k tomu hodí i to, když jste také sadista. Sice to z Vás nedělá automaticky nejlepšího kata na světě, ale tak nějak se alespoň budete každé pondělí, do práce těšit.

Svůj způsob myšlení bych asi nejspíš označil, jako zločinecké. Samozřejmě, že to neznamená, že neustále přemýšlím nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyloupit Fort Knox. Popravdě řečeno americké zlato je mi srdečně šumák, a i když jsem už na to asi přišel, stejně nevím ani za co bych to vůbec utratil. Zločineckou mysl totiž obecně nepovažuji vůbec za nic špatného, protože to naopak nutí další zločinecké mozky k protiakcím, a tedy si myslím, že to věci posouvá směrem kupředu.

Nechápejte to prosím špatně. Kdyby zločineckou mysl neměli soukromí detektivové, nebo elitní policisté, je víc než jisté, že se jim pachatele také odhalit nepodaří. A kdyby tento způsob myšlení neměli ani spisovatelé detektivek, svět jako takový by byl ochuzen o spoustu zajímavých knížek a filmů. Zločinecká mysl vám totiž sama servíruje alternativní možnosti, pokud nejste spokojeni se stávajícím systémem a stavem věcí, což já osobně, ve většině případů skutečně nejsem.

Nicméně nerad přiznávám, že jsou v tomhle směru někteří lidé ještě mnohem dál než já, a právě o jednom z nich bych se v dnešním článku rád zmínil.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Počátkem léta jsem byl vyslán za jedním klientem, který byl označen jako problematický. Popravdě mi to tak nepřišlo, protože mi připadal docela v pohodě, jen bylo potřeba pochopit, že věci kolem byznysu, řeší opravdu v jiném měřítku. Klientova živnost – i když nutno říct, že spíš než živnost to byla vášeň – byl prodej lodí. Nemluvíme tady však o nějakém prodeji veslic, kterými můžete v polední pauze drandit po Botiči. Prodával všechno možné, od lodního zvonu, až po krávy velikosti Bismarcku, a teprve až tady jsem pochopil relativitu ceny. Lodičky jsou totiž naprosto jiný svět, a také nabízelo by se říct, že i jiná cenová liga. Nebylo by to však úplně pravda, protože tohle není vůbec jiná liga, tohle je úplně jiný sport.

Tedy jsem se jednoho jitra ocitl v paralelním vesmíru, kde se řeší naprosto odlišné věci. Bylo to asi takové, jako kdyby jste při koupi sekačky na trávu, řešili kromě výkonu a počtu koleček, jakou barvu bude mít – míněno to vrčidlo od Moutfieldu – panty od hajzlíku, a zda mu přídavné trysky z Challengeru poskytnou o něco málo lepší vlastnosti, při konfrontaci s kopretinou. Rozumím tomu, že při této cenové relaci jsou takové věci důležité, ale těžko s těmito problémy najdete odezvu u normálního smrtelníka.

Nicméně, náš klient řešil poněkud osobnější problém, a to poměrně obscénně biologické povahy. V místě, kde měl prodejnu, a zároveň zaparkováno několik ukázek opravdu drahých lodí, se totiž usadila nějaká kolonie racků. No – podle mého názoru to na racky bylo moc velké, navíc asi i nesprávné barvy – ale kdo jsem já, abych se s klientem přel.

Moje ornitologické znalosti se omezují v zásadě na poznatek, jak omráčit pštrosa (jak asi víte, vylákat na beton, a udělat na něj BAF), a toho, že dokážu rozpitvat španělský ptáček. Každopádně, pokud lze v něčem spatřit důkaz evoluční teorie, věřím tomu, že ptáci se skutečně vyvinuli z dinosaurů, protože jsou to pěkně agresivní a zlomyslné bestie. V případě klienta to bylo více než signifikantní, protože ptačí kolonie používala jeho zaparkovanou flotilu, jako svůj privátní záchod. Dělali to zhusta, a nikdo mi nevymluví, že naprosto záměrně ve stylu, natural bomber squad. To v překladu v zásadě znamená, že půlka na vodě sbírala síly, zatímco druhá polovina hejna kroužila nad lodičkama, a snažila se o co nejlepší zásah, což bylo ideálně sklo, nebo nějaká extrémně naleštěná plocha.

Klient byl samozřejmě docela hodně naštvaný, protože neustále uklízet nablýskané kocábky, za sedmicifernou částku, Vás bude bavit jenom chvíli. Hloupé je, že když přijde kupec něčeho takového, podělaná paluba asi nebude úplně ta nejlepší vizitka, a podle všeho je ten materiál také poměrně dost agresivní, což lodičkám nedělá dobře.

Takže klient přemýšlel, jak se problémů zbavit, a v zásadě se ocital ve slepém kruhu.

Střílet po tom vzduchovkou se osvědčilo jako neúčinné, a na něco silnějšího si klient netroufal. Měl svoji prodejnu na otevřené řece, a kdyby trefil nedopatřením na druhém břehu, nějakého bezdomovce brokovnicí do zadku, těžko by se to asi vysvětlovalo. Plašit ptáky lodní sirénou fungovalo chvíli, než ty mrchy zjistili, že jim to nic neudělá, a na otrávení ptačí kolonie mu chyběli empirické znalosti.

Prostě štvalo ho to hodně a neznal způsob jak danou situaci řešit. Tedy jsem dokončil práci, popřál hodně štěstí , vyplnil papíry a celou věc pustil z hlavy.

Tedy až do včerejška, kdy jsem za ním zase přijel. A tady se vracím ke svojí teorii zločinecké mysli, protože mne klient naprosto odrovnal. I když mám v hlavě někdy opravdu velice zvláštní způsoby řešení, nic podobného by mne nejspíš nikdy nenapadlo.

Když jsem přijel za klientem, překvapilo mne hned několik věcí.

Tak předně, lodičky byly nablýskané, celá kolonie racků plula na řece, měli oči jako tenisáky, podobně jako když Neuvěřitelný Hulk sežere míchačku na beton, a snaží se vypořádat se zácpou. Ani jeden z ptáků nebyl v povětří. No – popravdě to spíš vypadalo, že se snaží alespoň udržet na hladině, a ani to, jim moc nešlo. Přišlo mi, že mají docela velkou čáru ponoru, takže jim většinou z vodního toku čouhala jen hlava a ocas, což mi přišlo zvláštní oproti normálnímu stavu. Bylo to asi takové, jako když flotilu ponorek U-Boat při cestě do doků překvapil kobercový nálet, celá divize nabírá vodu a jde už jenom o prestiž, které z plavidel půjde ke dnu jako poslední.

To samozřejmě vzbudilo moji zvědavost a tedy jsem se ptal, co se s těmi ptáky děje. Klient se zlomyslně zachechtal a sdělil mi fakta. Pozorováním totiž zjistil, že to, co považuje za racky, má jednu zásadní slabinu. A to sice fakt, že jsou kromě dalších vlastností až nekriticky soutěživí a hamižní. Pozoroval, jak jim děti házejí pečivo do vzduchu, ptáci ho loví a polykají a dost často se o hozené sousto i seperou mezi sebou. Tedy o tom nějakou dobu přemýšlel, a jeho myšlenkový proces nakonec vyústil v to, že si pořídil přepravku rohlíků, na jejich krmení.

V prvním kroku tedy naučil natural bombery chytat pečivo ve vzduchu, nicméně to házel poněkud rychleji. Ptáci samozřejmě v touze po žvanci dělali všechno možné, aby urvali sousto pro sebe, načež klient poněkud přitvrdil.

Nechal pečivo rozpustit ve vodě, a když bylo ve formě těsta, každé hozené sousto vylepšil o to, že doprostřed zamotal ocelovou kuličku z ložiska. Neptejte se mne, kde se takovéhle věci shání, nicméně praktický efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáci se vrhali střemhlav po každém soustu, byť letělo rychlostí balistické rakety, a samozřejmě, čím více byli hamižnější, tím víc nabírali na váze. Ti nejvíce aktivní a nenasytní, se už zanedlouho prostě nedokázali odlepit od hladiny, což samozřejmě byla výzva pro ty pomalejší jedince. Takže během pár dnů,klient prakticky přebudoval celou Luftwaffe na kompletní Kriegsmarine s tím, že mají evolučně zaděláno na ponorky typ 212A.

Divné na tom bylo to, že i když ti rackové věděli, že to co žerou je vlastně zabíjí, stejně s tím nedokázali přestat, a když klient do jejich přítomnosti hodil další vylepšené sousto, prostě ho zhltli, aby bojovali s další váhou.

Když pominu humánní aspekty celé věci, technicky je to téměř nepostihnutelné. Zvyšováním váhy ptáka se rozhodně nejedná o otravu, nikdo je to žrát nenutí a pokud klesnou pod hladinu, tak se s tím těžko dá něco dělat, protože mi není zatím známa žádná resustitační technika, která by se dala aplikovat na zobák.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. I když máte dojem, že se Vám podařilo prokouknout hodně věcí, stejně se najde někdo, jehož způsob myšlení vás přinejmenším zaujme. Popravdě řečeno, někdy jsem skutečně rád, že nevím, co se odehrává v mozku Olihně ..

Už celý týden nám před barákem opravují kamennou dlažbu, a uvádějí mne tím do stavu lehké nejistoty, protože jsem po celou tu dobu od těch lidí neslyšel jediné sprosté slovo. Člověk si pak klade zásadní otázky na téma, na co se vlastně lze spolehnout, když selhávají zásadní vědomosti, navíc předávané napříč generacemi. Tedy tohle mne vlastně znepokojovalo až do dnešního rána, kdy celá situace nabrala docela nečekaný směr.

Stál jsem před vchodem, dokuřoval ranní cigaretu, ospale vnímal rachot nějakého stroje od dlaždičů a dumal o tom, co jsem viděl včera večer – a sice tohle:

A pomalu začínal mít dojem, že můj deklarovaný cynismus, už začíná moje okolí brát jako určitý standard.

Po chvíli mne to nedalo a nakouknul jsem za roh, co to tam vlastně dělá takový kravál. Ulice byla úplně prázdná, jen na jednom z chodníků poskakoval vibrační pěch, který byl zapnutý a kolem dokola nebyla jediná živá duše. Vibrační pěch je taková těžká, žlutá bestie, se kterou se poskakuje po dlažbě, aby se vyrovnala – má jeden masivní pilíř, takže to trochu vypadá, jako když nafouknete Miniona a ustřelíte mu z děla jednu nohu. Pěch bez dozoru se zřejmě cítil osamělý, protože po chvíli neutrálního poskakování se rozhodl, že už ho to tu neba, seskočil z chodníku a pomalu se vydal po silnici směrem z kopce. Tím mne přiznávám docela zaujal, nečekal jsem od pozemního nářadí takovou míru samostatnosti a byl jsem zvědavý, kdy si jeho pokusu o únik někdo všimne. Pěch si to štrádoval dolů, když před ním zastavilo se zakvílením auto, a pohled jeho řidiče bych Vám skutečně přál vidět. Očividně nevěřil vlastním očím, a nejprve se pokusil pěch zastrašit tím, že začal troubit. Ten mu to ale nezbaštil, pokračoval jako tank pořád dál, takže řidič začal zběsile couvat, protože celkem správně pochopil, že v tomhle konkrétním případě se zajatci rozhodně neberou. Když tedy pěch odehnal auto, rozhodl se náhle změnit směr, zahnul doprava, tam jednu popelnici převrhnul, druhou odsunul a za spokojeného poskakování si to namířil doprostřed otevřeného dvora a tím pádem mi zmizel z dohledu. Podle zvuku tam však očividně pokračoval jako Golem ze známé pověsti a poslední, co jsem zahlédl, byl nějaký cikán v reflexní vestě, který se zaúpěním snažil běžet z druhého konce ulice, aby se poněkud naivně ještě pokusil minimalizovat ztráty.

Chci tím vlastně jenom říct, že pokud máte občas dojem, že jste nějak divní, je to sice smutné, ale bývá ještě podivnější zjištění, že divné je celé okolí a Vy sami jste v zásadě to nejnormálnější v dané lokaci. Bývá to pak o to horší, když navíc zjistíte, že to jste považovali pouze za dobrý vtip je ve skutečnosti až moc reálné a tím pádem si přestanete být úplně jistí, kdo si v danou chvíli vlastně dělá strandu.

Ale abych byl úplně konkrétní.

Osobně miluju fakta o Chucku Norrisovi. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten, že když jde bubák večer spát, dívá se pod postel, zda se tam neschovává Chuck Norris. Tedy přesněji řečeno byl až do dneška, protože jsem uviděl tohle:

V člověku to pak nezbytně vzbuzuje jisté otázky, na které tedy rozhodně nechce znát odpověď, byť by se tím skutečně pár věcí zcela jistě objasnilo.

Tohle mi vydrželo až do oběda, kdy jsem se rozhodl zajít na čínu. Po prohlédnutí menu jsem se však rozhodl zkusit hospodu vedle, protože jídelníček asijského bistra mne poněkud znejistěl:

Tak nějak jsem si nevěděl rady s faktem, proč bych měl sledovat mravence, kteří lezou na strom, hladovět u toho a ještě za to v závěru zaplatit dvě stovky – ale třeba je to nějaká vysoce specializovaná asijská úchylka, a tedy se to prodává nadmíru dobře. Nevím, zda jsem udělal úplně správně, protože vedle v restauraci mne hned u vchodu přivítala tato cedule:

Nicméně tohle jsem už zhodnotil jako přijatelné riziko a na oběd jsem zůstal. Protože mne však celá věc poměrně zaujala, trochu jsem zapátral a zjistil, že tento přístup není nijak ojedinělý. Pro příklad tenhle nápis se nedá vykládat jinak, než naprosto jednoznačně:

Nicméně jsou i přímočařejší metody, jako je například tohle, což už by se dalo rovnou chápat jako metodický pokyn:

Poslední, co mne definitivně potvrdilo správnost mé teorie, byl nápis na domovních dveřích, když jsem se vracel od klienta. Tohle by mi nikdo neuvěřil, proto přikládám fotku jako důkaz:

A pak že já jsem divnej…

Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:

Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :

Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :

a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.

Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:

To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.

Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.

Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.

Impulsem, pro napsání dnešního příspěvku, se stal tento článek.

Popravdě nejde celkem o nic nového. Podobné věci se dějí už dlouho, a pokud se k tomu mohu vyjádřit sám za sebe, za některé fórky se dává rovnou přes držku, a tenhle druh k nim podle mého soudu patří.

Tedy – jak jste již asi zjistili, s černým humorem celkem žádný problém nemám. Jsem však toho názoru, že by to i v tomto případě mělo být v první řadě vtipné, a také že existuje něco jako je vkus. Pokud se baví však pouze jedna ze zúčastněných stran, zatímco druhá má zaděláno na srdeční příhodu, opravdu mi to moc legrační nepřipadá. Nicméně mi článek připomenul něco, co se přihodilo bývalému kolegovi ze skupiny, a je to tedy už nějaký ten rok zpátky. Když na to celé však nahlížím současnou optikou, přijde mi to i po letech jako naprosto validní řešení, jak se s celou situací vypořádat. Je mi občas skoro líto, že se podobné způsoby nepraktikují častěji, protože by to ušetřilo spoustu problémů a času.

Netvrdím, že se jedná o nějaké řešení univerzální, nicméně jako funkční se poměrně osvědčilo.

Už na základce se dozvíte spoustu užitečných přísloví, které zpravidla neberete na zřetel. Pravda, některá jsou poněkud problematická, či zavádějící. Doposud jsem přesvědčený, že vrabec v hrsti je mi stejně k ničemu, jako holub na střeše – a tedy nevidím, nějaký zásadní důvod, proč to preferovat – tedy pokud vrabec není nějaké slangové označení kuše s optikou, kterou se zmíněný holub dá ze střechy sundat. Také již zřejmě přísloví o volání do lesa poněkud pozbylo aktuálnosti, protože si nevybavuji nikoho, kdo by podobné věci někdy praktikoval, a dokonce neznám jediného kováře, který by měl na dvorku koně, který by vykazoval nějaký druh mobilní aktivity, natož bez bot.

S tím hrubým pytlem si zase tak jistý nejsem, protože tohle se dá vzhledem k tomu, kolik je na internetu dostupného porna dá interpretovat všelijak, a i když mne osobně primárně přijde na mysl pytel boxovací, chápu, že zejména mladší ročníky to tímto způsobem postavené mít nemusí.

Každopádně někdy opravdu padne kosa na kámen, a je lhostejné, zda tou kosou myslíte momentálně teplotní podmínky.

Ale k věci.

Celá situace se přihodila jednomu bývalému kolegovi ze skupiny. Pokud se pozastavíte nad slovem „bývalému“ vězte, že to nemělo žádnou návaznost na popisované události, prostě se mu přihodilo potomstvo, a tedy to s tímhle případem nijak nesouvisí.

Takže, kolega jednou kráčel na trénink a moc se na něj těšil. Shodou okolností si totiž zakoupil nový, vikingský meč, a už se nemohl dočkat, až ho otestuje na dalších členech skupiny, což jest na nás. Pokud to neznáte, je to taková hodně pádná kolejnice, která při správném použití dokáže srovnat i Robocopa do latě, nebo posloužit na nějaký čas, jako vyspravení pilíře železničního mostu.

Bohužel šel kolem nějaké školy, kde zrovna probíhalo cosi jako poslední zvonění, nebo majáles – popravdě se v tomto druhu studentských oslav neorientuji – nicméně fakt byl ten, že studenti v maskách pobíhali po ulici, kde zastavovali kolemjdoucí, a požadovali po nich nějaké drobné, v čemž jim bylo z valné části vyhovováno.

Problém byl, že tam takto nejspíš pobíhali už od rána, v mezičase se posilňovali vodkou, a tedy míra jejich interpretace toho, co je zábavné se nejspíš poněkud měnila. Asi nejvíce agresivně si počínala skupina studentů, právě přestrojená za vraždící klauny. Měli to docela zmáknuté, od motorové pily, přes bejsbolku, až po velké kuchyňské nože a gumové masky. Takže si vždy vybrali nějaký osamělý cíl – třeba paní na procházce se psem, ke které se tryskem přiřítili, a obklopili ji a požadovali drobné, v rámci posledního zvonění. Osobně si myslím, že je to jistá příprava na možnost, že by se jim podařilo sehnat zaměstnání v Ose, nebo na Ministerstvu pro životní prostředí, aby si vyzkoušeli, jak funguje vybírání výpalného, bez poskytnuté protihodnoty, v praxi.

Každopádně kolega ze skupiny se stal také terčem této skupiny, nicméně je ignoroval a šel si dál po svých. Studenti, zřetelně povzbuzeni alkoholem a nedostatkem zájmu, na jeho osobu prohodili několik nelichotivých hodnocení, a vraceli se vyhlédnout si další oběť. To vše by asi skončilo bez dalšího incidentu, kdyby jeden z klaunů kolegu na závěr nepocákal ještě vodou.

Kamarád šel sveřepě dál, a byl čím dál tím víc naštvaný. Ušel ještě tak třicet kroků, než připitá partička našla další potenciální oběť vydírání, a s hulákání se k ní rozeběhla. To už kolega nevydržel, tasil meč a za řevu „Odiiiin!!!“ se vrhnul proti gangu v gumových maskách.

Pokud se proti Vám žene vlasatý a vousatý viking, není to rozhodně něco, co by vás úplně uklidnilo, a když se na Vás žene s mečem v ruce, tak už vůbec ne. Skupinka vraždících klaunů totiž zjistila, že se náhle ocitla na opačném konci potravního řetězce, ti méně opilí zahodili co měli v ruce a práskli do bot, a těm více ovodkovaným stačilo pár švihnutím meče vyrazit to, co měli v rukou – a už se jim také prášilo za patama.

Trochu to připomínalo přímý přenos z Olympijských her, kde se také ozve výstřel, a následně se deset černochů vší silou snaží utéct někam pryč, ale v tomto případě by bylo přirovnání o čertovi, jak mu činit dobře, bylo celkem na místě. Poslednímu studentovi na místě, schoulenému do klubíčka, pod napřaženým mečem vikinga povolil svěrač, což kolega nesl poněkud nelibostí. Vliv ducha Erika Thorvaldssona, ho opustil, když viděl, že se před ním choulí jen zpovykané děcko, schoval meč a odešel. Na trénink dorazil klidný, jen s lehnou pachutí toho, že i musel usušit mikinu.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé.

Asi vážně nepotřebujeme víc policajtů, nebo kamer. To co potřebujeme, je víc vikingů.

Koukám na blikající kurzor a přemýšlím.

Ale co, řeknu jak to je – protože je to jednak fér, a za druhé není důvod lhát.

Já to prostě nestíhám.

Svůj Cholerický deníček jsem si otevřel, protože jsem na to měl čas a invenci. Kdybych tušil, jaká bude čtenost, nebo jaká s tím je vlastně práce, nejspíš bych s tím ani nezačínal. Jenže se to nějak celé zvrtlo (což je speciálně u mne fakt divný), nějak to začalo žít vlastním životem a připouštím, že mne to hodně překvapilo. Jenomže věci jsou v pohybu a já najednou nemám úplně dojem, že bych to měl pod kontrolou.

Totiž – tak nějak se mi podařilo nezáměrně iniciovat nějak moc věcí, takže si najednou připadám jako žonglér se sněhovejma koulema, který přijal angažmá ve VIP sekci v Pekle. I když vím, že to asi pro čtenáře není informace důležitá, čeká mne asi patero focení, nějaké natáčení, přislíbil jsem připravit nějaké přednášky a semináře – do toho se začíná rozjíždět šermovací sezóna – a já velmi silně začínám přemýšlet nad jinou prací, kam bych chodil pro změnu za peníze.

Výsledek je ten, že pro jedno nestíhám druhé a musím poněkud přehodnotit priority.

Bohužel, jak jsem podotkl, v drtivé většině věcí je nezbytná moje fyzická přítomnost (a někdy se jedná o skutečně exotické lokace) a maximální přítomnost duševní, což je právě ten problém.

Tedy jsem se po opravdu velmi drsné bitvě rozhodl svůj Zápisník poněkud přiklapnout, odsunout do rohu svého imaginárního stolu a věnovat se věcem, které momentálně považuji za důležitější.

Rozhodně to však neznamená, že s ním končím.

Jen po nějakou dobu na kraviny prostě nemám čas, je potřeba to vzít pro změnu trochu vážně a tedy, jakmile okolnosti poněkud poleví, mám v plánu se vrátit k obvyklému středečnímu servisu.

Bohužel to znamená, že články nebudou vycházet pravidelně minimálně do konce léta – to už by snad mělo být po všem – a podle toho jak to dopadne, buď zase budu psát hodně, nebo uvidím. Pokud se někde vyskytne časová bublina, přihodím samozřejmě článek – protože chápu, že na takové věci se zvyká celkem dobře, a je protivné, když máte pocit, že Vám tyhle věci berou – ale v tuhle chvíli potřeba řešit věci ve správném pořadí.

Takže počítám, že někdy kolem srpna budu muset pozvat svoji postel na večeři, abychom se nějak lépe poznali, protože už teď je mi jasné, že se moc často nepotkáme a nemám vůbec představu, jak ji vysvětlím, kdo je Eva a co tam vlastně hodlá dělat.

V každém případě bych chtěl vyjádřit vděčnost laskavému čtenáři – a snad mi zachováte přízeň i dál. Je naprosto úžasné, že si někdo najde čas na trochu mojeho počtení a jsem za to opravdu vděčný. Čas je totiž to jediné, co Vám nikdy nikdo nevrátí a je mi skutečně velikou ctí, že jste ten svůj kousek času věnovali právě čtení mého Zápisníku.

S dokonalou úctou

Cholerik

Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci – ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás – mne, Terezčino otce a nového kolegu – vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.

Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.

Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc – a odešel jsem za klientem.

Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:

Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:

Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem

Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:

Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :

Popravdě nevím, jak pořádně začít.

Nestává se mi poslední dobou totiž zase tak často, že by se mi film, a natož ještě animák, skutečně líbil. Zootropolis mne překvapilo velmi příjemně, a i když se jedná podle mého soudu o jednohubku, která se v mém archívu filmů nemá šanci udržet, rozhodně ji mohu doporučit. Film má totiž hned několik vrstev, které jsou tak důmyslně propojené, že jsem přesvědčený, že si tam skutečně každý divák najde to své. Pokusím se proto nespoilovat, a jen se zmínit o pár věcech, které mne skutečně zaujaly.

Zootropolis bych nejspíše žánrově popsal jako detektivku pro děti, a také se to celé tak od začátku snaží tvářit.

Je tam toho ale mnohem víc.

První z věcí, která mne celkem nadchla, je naprosto skvěle promyšlený alternativní svět zvířat. Tohle vypadá zdánlivě jednoduše, ale tvůrci si s tím dali skutečně hodně práce, jak by tato paralelní realita mohla fungovat. A skutečně funguje. Není to totiž jen nějak plytce nadhozené „takhle to je a prostě se s tím smiřte“, ale opravdu promyšlený kosmos, kde vše do sebe logicky, i funkčně zapadá. Ať se jedná o politický systém, přes dopravu (kde je zohledněno vše, od velikosti jednotlivých zvířecích druhů, po místa jejich přirozeného prostředí), až po umístění jednotlivých ras ve společnosti. Aby to nebylo zavádějící, tohle trochu upřesním. Tedy namátkou – starostou Zootropolis je lev, pouliční šmelinář je lišák, bankéři jsou křečci – prostě Disney se drží bajkových archetypů. Ovšem jen zdánlivě. Celý svět zvířat je totiž protkán mnoha odkazy a vtípky na lidské uspořádání světa, kterých si pozorný divák možná všimne, ale možná také ne.

Namátkou bych upozornil třeba na značku chytrého telefonu, kterou používá hlavní hrdinka, nebo na song, který poslouchá ve své MP3. Tohoto pomrkávání je tam skutečně po celý film opravdu veliké množství, a vážně jsem se při tom bavil.

Také jsem byl spokojen zejména s tím, že vtipy jsou tam vypointovány až do konce, i když je možné, že úplně finální post-pointy méně pozorný divák nezaznamená. Ale je to tam, a připouštím, že se tohle hned tak u nějakého snímku nevidí.

Druhá věc, kterou bych rád nadhodil je vizuál. Je skvělý. Na celém snímku skutečně musela makat celá počítačová farma mnoho týdnů stejně tvrdě, jako parta veslařů na triéře, když se kapitán rozhodnul vyzkoušet nové vodní lyže. Vyrenderovat každý lístek stromu, kapku vody, nebo chlup na tváři hrdinů, muselo opravdu stát hodně času a výpočtů, protože to vypadá naprosto fantasticky. O mimice se ani nezmiňuji, očividně byla přizpůsobena hereckým výrazům, ale ani v tomto případě jsem v tom neshledal nejmenší vadu na kráse.

Zootropilis se i při tom všem stíhá tvářit, jako pohádka pro děti, což je přesně ten lehce zchrupnutelný rozměr. Dětem se to bude líbit, rodiče pobaví skryté vtípky a ti skuteční rejpalové (jako jsem třeba já), tam dokonce najdou i další věci.

Ale …

Narazil jsem tam také na několik klišé, které jsou mi lehce proti srsti. Zdůrazňuji, že jsou to věci, které vadí možná jenom mě osobně a tedy je nehodlám vydávat, za nějakou obecně platnou pravdu. Je to jenom blbá pohádka od Disney studios, ze světa, který ani neexistuje, že ?

Příběh vám říká, že až máte před sebou jakákoliv protivenství, se správným úsilím a entusiasmem, je možné vše. Proti tomu celkem nic nenamítám. Nicméně pokud to úsilí zahrnuje spojení s mafií (bez kterého je v podstatě zápletka neřešitelná), vydírání, a dokonce popření pravidel, a vůbec celého systému, je to celkem v pohodě.

Tedy pokud se jmenujete Sherlock Holmes, Phil Marlowe, nebo John Wick. Fuck the system je v tomto případě celkem v pořádku, ale nejsem si jistý, že účel světí prostředky je úplně košér i v Disneyovce, pro malé děti. Možná je to inspirativní a správné pro černošské, skara afroamerické, sakra arabskoamerické, sakra portorikán -uprchlicko -dopytle, todle prostě vzdávám, už se v tom nestíhám orientovat, co se teď vlastně momentálně smí říkat, nebo jakou kravinu si zase vymysleli, ale tak nějak mi to nepřijde jako model, který by měl být nějak heroický, zejména jako typické chování, nebo něco extra následování hodného. A už vůbec ne v případě, když se jmenujete Judy Hopps, a jste čerstvý policejní rekrut.

Druhá věc, která mi ne tak úplně sedla, je otevřený multikulturalismus Zootropolis. Není to totiž až tak úplně jednoduché. Z celého kontextu je jasné, že všichni žijí pospolu a v harmonii (chápejte býložravci i dravci), všichni jsou si rovni a mají stejná práva i povinnosti. Nicméně někteří jsou si rovnější než ostatní, a o to, jaký jste druh se opravdu jedná až na prvním místě, ať jde o ovci, opičku, nebo buvola. Nějak nevím, zda je to otevřená kritika současné situace světa lidí, nebo o opravdu velmi naivní glorifikaci sebemrskačského sluníčkového trendu.

A poslední věc, kterou bych tu zmínil je překlad. Viděl jsem film jak v originálním znění, tak v českém dabingu a neumím posoudit, která verze je lepší. Mě osobně se více líbila česká verze, ale připouštím, že to mohlo být i tím, že v originále mluví hlavní postavu Ginnifer Goodwin, a já tu ženskou prostě nemám rád. Ona za to samozřejmě nemůže, nikdy mi nic špatného neprovedla – ale prostě některé herce máte v oblibě, a jiné ne. To, co je z mého pohledu naprosto fatální je překlad, nikoliv dabing jako takový. U toho jsem docela dost trpěl, protože to byl přesně ten typ překladu, který udělal z Chewbaccy Žvejkala, a doposud se divím, že Mistra Yodu nepřeložili jako Pana Jóda, z tabulky periodických prvků, nebo Mace Windu, jako Plácačku Větru.

Takže závěrem.

Zootropilis rozhodně mohu doporučit. Není to ani ztráta času, ani peněz. Má to hodně co do sebe, není to nudné a myslím, že se většinu času budete dobře bavit. Za sebe dávám 70% , což je velmi slušný výsledek na skotačení renderovaných postaviček.

Tak příště zas o něčem jiném.

Je občas s podivem, kolik lidí je ochotno ignorovat realitu, obzvláště když se to dotýká jich samotných. Většinou si tohle zjištění moc nepřipouštím, protože se zejména po ránu pohybuji ve stavu hraničícím téměř hlubokého bezvědomí, nicméně dnes v tramvaji mi můj mozek naservíroval, že tady už jde o život a tedy bych k tomu měl zaujmout nějaké stanovisko. Takže jedu do práce, snažím se urvat ještě tu trochu spánku co mi cesta poskytuje, když tu přistoupila jedna slečna. Šlo si toho nevšimnout jen velmi obtížně, protože i když jsem seděl nalepený na okénku, šťouchla do mne svým pozadím, což Vám po ránu samozřejmě mnoho radosti nepřidá. Otevřel jsem tedy oči, abych se ohradil a okamžitě mi vyvstal na mysli tenhle obrázek:

Po dlouhé době mi docházelo, jak strašně uzavřený prostor tramvaj představuje a jak křehká může být hranice mezi plynovou komorou a svobodou dýchání. Slečna měla samozřejmě buničku do pasu a upnuté legíny – bohužel velikost její zadnice byla taková, že patrně porušovala hranice územní suverenity Turecka, a tedy se nedivím, že je jejich prezident pořád tak nasranej. Můj polospánkem zmatený mozek mi samozřejmě poslal automaticky tento obrázek, který mi v zásadě osvětlil to, čím se aktuálně zabývá.

Tohle je totiž jedna z věcí, které bych rád někdy přišel na kloub. Tak nějak chápu, že ne každý má od Boha nadělenou postavu zahraniční modelky, nicméně pořád existuje cosi jako soudnost a vkus. Migrantů tu zase vážně není tolik, aby se sem vyplatilo dovážet hrochy, a i když připouštím, že doba poněkud zhrubla a stala se dekadentní, za podobný projev terorismu, co se týká vkusu a soudnosti v oblékání, by se dle mého mínění mělo stavět rovnou ke zdi. Je to docela důležité, a v některých případech by to celé mělo dokonce být ošetřeno místní vyhláškou. V té by mělo být jasně uvedeno, že podobné excesy by mohly vycházet z domova pouze za tmy, protože jinak by se mohli plašit koně a důchodci.

Možná v tomhle směru nejsem úplně spravedlivý – a budu dokonce první, kdo by to připustil – nicméně jsem přesvědčený, že kdo si myslí, že něco podobného je přitažlivé, nebo dokonce sexy, může být jen američan, feministka, někdo s defektem na sítnici, nebo zarytý milovník paviánů.

Chápu, že tohle je hodně o vkusu každé soudružky, a já také nejsem zrovna Twiggy, nicméně mám dojem, že bych asi nezvolil zrovna outfit, který silně evokuje Death Star, pět sekund před výbuchem.

Naštěstí slečna na příští zastávce vypadla, a asi jsem se tvářil vážně dost divně, protože mne oslovil jeden z cestujících a s mrknutím pravil : „Docela otesánek, co ?“

To už jsem moc nedával, pravil jsme, že to teda asi těžko, protože tahle očividně sežrala Otesánka včetně pantoflí a že všichni tady máme kliku, protože to bylo vo fous, že jsme vyvázli životem ještě před tím, než ji pobřežní hlídka stačila vtáhnout zpátky do moře.

Na další zastávce jsem naštěstí vypadnul ven, a nic dalšího se už naštěstí nestalo.

Tak nevím. Možná by k legínám měli přidávat taky takový ten obrázek jako, jako je na cigaretách se sdělením, že přežírání může zmenšovat oblečení a způsobit nevolnost lidem v okolí, nebo tak něco, ale silně pochybuji, že to podobně jako u kuřáků bude něco platné.

Ale aby nebyl dnešní příspěvek jen ztrátou Vašeho času, podělím se s Vámi o jednu naprosto neužitečnou informaci, která snad vrhne do celé problematiky alespoň nějaké světlo: