Venku se poněkud oteplilo, a tedy z děr započala vylézat veškerá dostupná žebravá verbež, což jsem kvitoval s jistou nevolí. Tenhle druh příživnictví totiž nemusím ani trochu, osobně jsem nakloněn tomu názoru, že ozbrojená loupež v tomhle směru je o něco férovější řešení stavu hmotné nouze (pokud se tedy ovšem o něčem takovém dá vůbec mluvit), protože v tomto směru Vám loupežník dá alespoň na vybranou. Citové vydírání je poněkud komplikované, tedy pokud jste neabsolvovali kurzy Nitrobrany od Severuse Snapea, zatímco šance vyzkoušet bojové techniky, které proti slušným lidem používat normálně nejde, vůbec není špatné. Nemám v tomto směru moc praktických zkušeností, což bude nejspíše dobré, protože bych nerad nějakým enormním způsobem zatěžoval sociální systém banánistánu Česko, prozatím se mi většinu útoků daří odrážet formou verbální, ale poslední dobou už mi to poměrně dost brnká na nervový systém.

Možná to byla opravdu jen shoda náhod, ale když se to sejde v jednom dni, člověka to přinutí k jistým úvahám na tohle téma.

Podle mého názoru jde především o to, že se pohybuji ve špatných lokacích. Čtvrtě jako Karlín, Žižkov, nebo Libeň – tedy zhusta obydlenou komunitou neMórePyčoČechů (odvozeno podle politické korektnosti od termínu AfroAmeričan) – dnes již ponejvíce něco podobného nepotkáte. Zato historické centrum Prahy začíná být tímto druhem rakoviny poněkud zasaženo, což mi vůbec nedělá dobře na mne.

Abych uvedl nějaký příklad.

V lokaci Karlák-Pavlák se pohybuje jistý maník, který nejspíš má skutečně zdravotní problémy. Chodí o berlích, žebrá s čepicí a vypadá to trochu, jako když Vás po tramvajové zastávce pronásleduje Polednice. Klepe se po celém těle a je to skutečně na zvažování – tedy kdyby mu v mé přítomnosti nezazvonil mobil, a žebrák nevytasil iPhone7, a nezačal vyřizovat své kurzové sázky. Popravdě – byl uprostřed pracovního procesu, a ani já bych si něco podobného vůči potenciálnímu klientovi nedovolil – ale očividně na tom v hmotném slova smyslu byl lépe, než já. Dokončil s klidem hovor, a nastavil mi čepici pod nos, a já jsem opravdu pečlivě zvažoval možnosti, za kterých by mi mohlo projít ho fláknout přes tlamu jeho vlastní berlou.

Neberte to prosím špatně. Je tragické, že je někdo v takovém zdravotním stavu a zcela jistě jeho situace není jednoduchá – ale pokud svůj hendykep používá jako opodstatnění k žebrotě, z morálního hlediska nemohu cítit naprosto žádnou empatii. Navíc na tom zase nejspíš nebude finančně tak, zle, pokud si může dovolit podobnou hračku. Při telefonování se sice třást nepřestal, ale s tím předraženým jabkokrámem a nasazenou bekovkou, přece jenom vypadal o něco víc in.

Nevím, zda to na potenciální ovce zabírá, ale je fakt, že klepavých žebráků jsem už potkal nejméně čtyři kousky, a i když neumím přesně rozeznat, co je skutečné postižení, a co součást jejich povolání, stejně nevidím pražádný důvod, proč něčím podobným obtěžovat bezprostřední okolí, zejména v době nadací, neziskovek a dalších sociálních, či asociálních programů.

Můj druhý hřebíček do rakve byla slečna na Karláku, která měla zelené triko Greenpeace, v ruce desky a přistoupila ke mne s dotazem, zda mi je, či není lhostejný osud planety a vůbec budoucích generací. Odpověděl jsem, že samozřejmě není, protože jsem za svoje působení na bázi historického šermu poskytnul mladším kolegům mnoho informací ohledně střelby, vrhání nožů a plivání ohně, že tedy v tomhle smyslu mám splněno, a dotázal se, co tedy konkrétního pro přežití budoucí generace udělala ona. Slečna moji otázku nechala nezodpovězenou a začala mi vysvětlovat, že když budu pravidelně posílat kamsi do černé díry svoje peníze, podaří se mi technicky zachránit svět, nebe a dokonce i Lochnessku s Krakenem, protože Greenpeace jsou jediní, kdo to tady s budoucí generací myslí dobře, a s patřičnou finanční podporou jim půjde to připoutávání se řetězy někde v deštném pralese výrazně lépe.

Zeptal jsem se slečny, na co tedy konkrétně moje peníze hodlají použít, protože by mne zajímalo, co za služby konkrétně si vlastně pronajímám. Slečna byla ofenzivou očividně zaskočená, nicméně se nehodlala vzdát jen tak bez boje a sdělila mi, že to půjde na záchranu Tučňáků patagonských. To zaujalo pro změnu zase mne a dotázal jsem se, jak to přesně hodlají udělat. Jestli se převléknou do plavek a budou individuálně plašit kosatky, a pokud ano, rozhodně u toho chci být, že je nechci nijak podceňovat, ale v tomhle směru bych si spíš vsadil na ty kosatky, protože ty bývají na rozdíl od zelených aktivistů alespoň inteligentní. Slečna moje prohlášení statečně vyignorovala a zeptala se mne tedy, jak to se svým příspěvkem vidím. Odpověděl jsem, že mi připadá pitomé si kupovat nějakou službu, o kterou nestojím, a nejspíš ani ty tučňáci ne, a že v zásadě nevidím žádný důvod, proč zrovna já bych měl nějakému lachtanovi na druhé straně polokoule, sponzorovat žrádlo.

Slečna na mne koukala s otevřenou pusou, nicméně i naštěstí přijela tramvaj a já jsem vypadnul pryč.

Bohužel, mému utrpení ten den ještě neměl být konec.

Posledním hřebíčkem do rakve mojí trpělivosti byl jakýsi mladík, který mne odchytil hned na další zastávce tramvaje a zeptal se mne, zda bych nechtěl být přítelem dětí Unicef. Pohlédl jsem na něj poněkud skepticky a zeptal se, zda mu přijde, jestli vypadám jako irský katolický kněz. Mladíka to poněkud rozhodilo a odvětil že nikoliv, takže jsem dodal, že být přítelem jakýchkoliv dětí v mém věku mi připadá poněkud zavádějící, a nevím proč mi to celé kapku zavání pedofílií. Panáčkovi jsem tím očividně poněkud sebral vítr z plachet, nicméně řekl jsem, že když už je tady, že by mi možná s něčím mohl poradit. Zda náhodou neví, kde bych se mohl oficiálně zaregistrovat jako nepřítel kohokoliv z Unicef, na kolik by mne to přišlo, a jestli bych také nafasoval nějakou placku, či nášivku, kterou bych v tomto případě byl ochotný i nosit, protože by se tím mohla zvýšit šance, že by mi on i ostatní žebravá pakáž mohli dát na chvíli pokoj.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Pokud hodláte někoho pumpnout o peníze, je celkem zbytečné to maskovat za dobré úmysly. Stejně to nefunguje a pokud už máte potřebu lézt lidem na nervy, čiňte tak na úřadech a podobných vládních institucích, protože tím tak nějak morálně alespoň srovnáte skóre.

Musím říct, že restart některých klasických kousků, nebo sérií, mi dělají obecně docela problém. Sice rozumím tomu, že někdo chce klasickou látku pojmout nějak inovativně a nově, stejně jako chápu filmová studia, že potřebují vydělat zase na něčem novém – ale málokdy to dopadne dobře. Vlastně jsem v poslední době neviděl jediný restart, či remake, který by dopadl alespoň uspokojivě, a i když ekonomické ukazatele, či hodnocení tomu nenapovídají, přeci jen pokusy o podlézání marketingovým trendům považuji minimálně za trapné.

Abych to nějak upřesnil. Osobně patřím mezi veliké fanoušky původní trilogie Hvězdných válek, a proto mi pokus o restart poněkud leží v žaludku. Už jsem se tak nějak psychicky vyrovnal s Epizodou 1, přesto že závěrečný duel s Darth Maulem měl takové díry, že by si během něj Jediové na střídačku stihli v pohodě zajít pro bagetu a na záchod, a Sithský assassin by si toho nejspíš ani nevšiml. Podstatně větší problém jsem měl s Epizodou 2, kde mne nejprve milostné jiskření mezi Padmé a Anakinem silně připomínalo, jak jsem viděl v parku nakrývání nějakých dvou vlčáků, z nichž sálalo opravdové utrpení, protože jediným, kdo v tomto směru byl nějak výrazněji pro, byli jejich majitelé. Pominu likvidaci Řádu v aréně na Genosis, a osobně se dost divím, že po tomto filmu se nevžilo rčení „blbej jako Jedi“. Tak nějak racionálně chápu, že potřebovali většinu Jediů nějak legálně dát pryč, ale s touhle logikou věci by je autoři scénáře mohli klidně nechat driblovat s atomovou bombou, nebo chytat Road Runnera, a dopadlo by to mnohem důstojněji. Po shlédnutí Epizody 3, jsem měl velmi silné nutkání přistoupit ke stěně kinosálu, a opakovaně do ní bušit hlavou, protože tento film měl mít buď o hodinu víc, nebo o hodinu méně, ale přerod kladného hrdiny na Temnou stranu Síly stylem „Tak a teď jsi nejtemnější Sithťák!“ s reakcí „Oukej, tak jo.“ mi moc jako morální, nebo existenciální dilema nepřipadá.

Samostatná kategorie sama o sobě byl Obi-Wan Kenobi, který z nějakého důvodu v každém filmu nejméně jedenkrát ztratil, nebo rozbil svůj světelný meč. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že ve SW Universu musí být celé planety, kde není kam šlápnout, protože se tam všude povalují lightsabery Obi-Wana Kenobiho. Epizodu 7 jsem ještě nestrávil, protože na rozdíl od mého prvotního juchání z projekce, při bližším zkoumání moje nadšení opadalo, až to došlo do stavu velmi negativního stanoviska. Kdykoliv se totiž snažím dát Epizodě 7 šanci, pokaždé film najde způsob, jak mne otrávit něčím novým, takže ho musím vypnout, dokud se zase neuklidním.

A teď je tu Rogue One.

Přiznám se, že mne film svým pojetím naprosto překvapil. Dost výrazně totiž vybočuje stylem, i pojetím z celé řady Star Wars.

Zápletku asi znáte z trailerů, takže se pokusím nic z dalších a poměrně překvapivých zvratů filmu, nic nevyzradit. Snímek je z doby těsně před Epizodou 4, a tedy tomu odpovídají veškeré reálie. Tedy potkáte tam staré známé postavy, jako třeba Mon Mothmu, senátora Organu, Darth Vadera, nebo Moffa Tarkina. Za veliký bonus považuji i zachování stylu kostýmů a techniky z dob E4 – Stormtroopeři a Scouti vypadají jak mají, technika i stíhačky je taková jak ji známe – takže v tomhle směru oko diváka bude velice potěšeno. Tedy zdánlivě vše, na co jsme zvyklí jako na standard.

V čem je tedy Rogue One tak unikátní ? Hned v několika věcech, které jsme do této doby ještě nikdy neviděli.

Tak předně – v Rogue One mají Stormtroopery, kteří nejen, že dokážou střílet. Ale dokážou se také trefit a zabít – a to ne jenom proto, že pánbů nebyl doma. Je to skutečně chladná, smrtící anonymní masa, se kterou je rozhodně nutné počítat.

Za další – Rogue One není tak úplně pro děti. Hvězdné války jako koncept, se tak snažil přiblížit dětskému divákovi, až to téměř hraničilo s hysterií. Nejspíš to fungovalo docela dobře, alespoň co se prodeje týká. Mám teď na mysli hry a animované seriály, protože z těch člověk dostal dojem, že Klonové války v zásadě nebyly o nic větší masakr, než fronta na žvýkačku. V tomhle filmu se umírá, umírá se tam hodně a ne zrovna úplně hezky. Další věcí, která mne velice zaujala byl samotný náhled na věc. Dává to totiž divákovi možnost pohledu z obou stran konfliktu, a není to všechno tak jednoznačné. Na straně jedné je Impérium, které se chová sice velice brutálně – ale rozumíte jeho motivaci nastolení obnovení pořádku a bezpečí, byť za cenu vlády železné pěsti. Na straně druhé jsou tu Rebelové, kteří se snaží osvobodit od nadvlády Impéria, nicméně jejich metodou je v podstatě terorismus a partyzánská válka. I když se snaží zasahovat vojenské cíle, vždycky to odnesou civilisté, kteří s celou věcí měli společného pouze to, že byli ve špatný čas na špatném místě. A navíc Rebelové nejsou skutečně v tomto snímku žádná charakterní zlatíčka. Jejich filozofií je, že účel světí prostředky, a jsou v tomto směru stejně krutí a vynalézaví, jako jejich nepřítel.

Celý film je totiž natočen nikoliv jako nějaký souboj dobra se zlem, ale z pohledu obyčejného vojáka, který z celého konfliktu vlastně vidí jen tu špínu, pot a umírání, a někdy musí dělat i věci, ze kterých mu není zrovna dvakrát dobře. Oproti ostatním snímkům ze světa Star Wars, je zde za celý film k vidění jen jediný světelný meč, což by z něj technicky mohlo dělat Star Trek. Ale i to má naprostou logiku a opodstatnění.

Neposlední věc, ze které jsem byl nadšený, byl Darth Vader. Sice tam nebyl moc často, ale dává to divákovi naprosto dokonalou představu, proč se Temného pána ze Sithu všichni bojí, a že jejich strach je naprosto oprávněný. Sice po celou dobu vnímáte odpor k aroganci rytířů Jedi – ale když nastoupí tato ikona Imperiální moci, silně pocítíte touhu alespoň po nějaké šanci na vyrovnání sil, které momentálně žádné k dispozici nejsou.

Ale teď poněkud kritičtěji.

Co mě tam osobně docela dost šlo na nervy, bylo hned několik věcí. V první řadě už mi pomalu začíná lézt krkem klišé silné nadsamice, která to komplet ztříská, ustřílí, nebo ufeminizuje, všechno na jednu hromadu. Poslední dobou totiž nic jiného skoro není k vidění – ať se podíváte na Underworld, Laru Croft, Resident Evil, Hunger games – prostě cokoliv. Multikulti klika zase prolobovala kladného afgánského hrdinu, (a kdyby se to jen trochu smělo ve světě SW, určitě by byl i muslim) – prostě promítání reálného světa do prostředí, kam to podle mého soudu nepatří. Další problém, jsem měl s technikou, protože stroje typu AT-AT, nebo stíhačky na obou stranách se prostě nechovaly logicky, ale to by bylo na delší rozbor, který by ne-fandy asi moc nezajímal.

Nicméně to co mi hodně vrtalo hlavou bylo to, jak sakra Hvězda smrti dokáže létat vesmírem, a dokonce podle Tarkina, vstoupit do hyperprostoru. Tohle jsem se nikde nedozvěděl, docela mne to dráždí , a já to sakra vědět potřebuju, i kdyby mělo být vysvětlení, že jí tam odpálí golfová hůl obra Koloděje.

Tedy závěrem.

Rogue One je rozhodně zajímavá podívaná pro kino. Nabízí naprosto jiný pohled na Hvězdné války, než byste čekali, ale dle mého soudu to stojí za to. Sice některé části filmu se poněkud vlečou, a řeší se tam v zásadě jenom nesmrtelnost chrousta, ale akční sekvence jsou pěkně divoké a veliký kus skládačky ohledně SW Universa bude najednou dávat mnohem lepší smysl.

Za sebe dávám 68 %, protože je to opravdu něco jiného, a i když to mnoha klišé moderní doby jen drnčí, pořád je to pojaté zajímavým a hlavně netradičním způsobem.

Žel Bohu jsem byl právě odeslán na služební cestu, a tudíž nebudu schopen připravit článek v termínu. Omlouvám se tímto vzácnému čtenáři a pokusím se příští vydání již stihnout včas. Zároveň musím zkonstatovat, že mám v plánu roztrhnout Terezčino otce jako hada, protože vykloubit si rameno těsně před služebkou je nečestné a nesportovní, a navíc je mi dost záhadou, jak se někomu vůbec může taková věc podařit při něčem tak banálním, jako krmení kočky.

Cholerik

Dneska za mnou do kanceláře přišel podívat vedoucí. Něco jsem dělal, takže jsem jeho přítomnost zezačátku moc nevnímal, takže mi nakonec poklepal na rameno a zkoumavě se na mne zahleděl. Přišlo mi to divné, takže jsem se zeptal, co konkrétně potřebuje, a že ta mrtvola na záchodě tam byla, už když jsem ráno přišel. Šéf řekl, že to ať pustím z hlavy, že si to vyříká s uklízečkou, ale že starosti mu momentálně dělám já. Že opravdu vypadám poněkud vyčerpaně a začínám šedivět. Řekl jsem, že je mi fajn, nicméně mi bylo sděleno, že jsem dneškem počínaje oficiálně na dovolené, ať se mi to líbí, nebo ne. Dodal ještě, že pokud si dovolenou nevezmu, je odhodlaný mne v zájmu mého zdraví proustit – a na tuhle argumentaci se už moc věcí namítnout nedá. Zeptal jsem se ještě pro pořádek, zda čerpám nevybranou dovolenou z loňska, nebo nevybranou dovolenou z předloni, abych v tom firmě nedělal chronologický zmatek. Šéf pravil, „padej“ a jel jsem domů.

Je pravda, že poslední dobou už jedu hodně na doraz.

Nicméně, když to přehlédne Eva, ale naopak si toho všimne Váš šéf, nejspíš bude koncepčně něco špatně.

Takže v nějaké historicky krátké době mám v plánu zahodit všechno, co je na baterky a vypadnout do divočiny. Budu se nejspíš tradičně živit sběrem lesní zvěře, jako je třeba bobr, nebo stonožka, (nebo co do těch konzerv dneska dávaj) a budu doufat, že mi po dobu pobytu v přírodě mozek přestane nabízet nejlepší způsob jak zlikvidovat Batmana, nebo že změní názor na to, že vyhladit plošně lidstvo jako celek, je docela příjemná představa.

V každém případě se prosím nelekejte – nějaký další článek vyjde až se vrátím do Prahy, což bude nejspíš po Novém roce.

Určitě do konce roku tu přistane recenze na Rogue One, protože jsem to slíbil a sliby se plnit mají. Po zralé úvaze, jsem se naopak rozhodl recenzi na film Dr. Strange nenapsat. Není to proto, že by to byl film špatný, nezajímavý, nebo nějak zásadně nudný. Nicméně, když jsem o něm přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že animák stejného jména, je až na pár detailů úplně stejný, a líbil se mi víc. Považuji ho proto v zásadě pouze za záminku, jak dodat do budoucí Marvelovské týmovky další postavu z universa. Tím pádem je to pro mne osobně celkem nezajímavé. V zásadě není nic, co bych už neznal od roku 2007 – a tedy konstatovaní, že se mi animák líbil víc, mi přijde na plnohodnotné rozpitvání přece jen poněkud málo.

Takže přeji převzácnému čtenářstvu, ať celou tu slávu ustojí ve zdraví, a snad mi zachováte přízeň i v roce příštím, protože se mizím spojit s vnitřním neandrtálcem v každém z Nás.

Cholerik

Někdy si říkám, že vyjít s některým klientem je vážně trochu obtížné. Totiž – ne že by to byli zlí lidé. Jen občas nesdílejí s Vámi tu samou realitu a jejich pohled na svět jako takový, nemusí být shodný s tím, co je považováno za běžný stav. I s tím se však dá nějak vyrovnat, pokud nenarazíte na dva typy zákazníků, kteří jsou naprosto na zabití. V tom prvním případě klient absolutně netuší co chce – a v tom druhé, daleko horším, to ví zase naprosto přesně, ať to systém umožňuje, či nikoliv. Pak se střetněte s argumenty typu „nojo, ale ten předešlej soft to dělal“, ale klient už nebere v potaz to, že dělal taky spoustu dalších věcí a právě proto se ho rozhodl vyměnit. Je podobně validní, jako kdybyste si koupili koloběžku a požadovali po ní střelbu z protipěchotní zbraně, protože před tím jste měli tank a ten takové věci uměl. Úplně nejlepší druh klienta je pak kombinace pedantství, lakoty a zmatenosti, který i když naprosto nemá představu, co děláte, tak se od Vás nehne ani na krok, aby měl jistotu, že se ho nepokoušíte nějak natáhnout. Tak něco podobného potkalo dneska mne, a bylo to jako obvykle docela výživné.

Mělo mne to trknout hned ráno, když jsem šel do práce. Stál jsem na přechodu s nějakým hodně postarším párem, čekal, zda nějaké auto zastaví a umožní nám přejít přes silnici, dumal nad tím, zda mají v Náhorním Karabachu, kromě pravidelných oddílů také nějaký oddíl sportovní gymnastiky, a pokud ano, zda jim při prostných nepřekáží na zádech ten kalašnikov. Konečně nějaké auto zastavilo, takže jsem mávnul řidiči na poděkování a šel jsem, protože poděkovat v těchto případech je minimálně slušnost. Starší pár si toho všimnul a zřejmě chtěl poděkovat také, nicméně jejich provedení zarazilo jak mne, tak řidiče. Pán totiž zdvihl ruku a udělal na šoféra Véčko, že by tím roztleskal nejméně polovinu Občanského fóra, a paní vystřihla tak ukázkového hajlováka, že by z něj měl Führer podobně orgasmické pocity, jako když se mu podařilo na Londýn poprvé odpálit střelu V2. Já i řidič auta jsme na to čuměli jak péro z gauče a tak nějak jsme nevěděli, jestli jsou nějak chronologicky zmateni, nebo jestli se tohle už zase dělá. Já jsem navíc strávil ještě dopoledne přemýšlením o tom, jaký že mohla být ta paní vlastně ročník, protože pozdrav vůdci byl naprosto perfektní a nenapadalo mne jiné vysvětlení, než že za tohle může mnohaletý dril.

V každém případě jsem odpoledne dorazil do jednoho nejmenovaného ateliéru, kde jsem očekával celkem bezproblémovou instalaci našeho ekonomického systému. Poměrně bez odporu jsem tedy vyjel do čtvrtého patra a zazvonil u dveří, a vyčkával v klidu věcí příštích. Vzápětí mi bylo otevřeno a spatřil jsem majitele firmy neurčitého věku, a přiznám se, že účes na havla jsem opravdu viděl po hodně dlouhé době. Tedy jsem se představil, řekl jméno firmy a účel návštěvy – a očekával, že budu vpuštěn dovnitř, abych mohl udělat svoji práci. Dostalo se mi podezřívavého pohledu, načež vlastník prohlásil, že mu to tu patří, že si na mne dá pozor a předložil mi před oči svůj řidičák. To mne poněkud zarazilo, protože se přiznám, že s podobným přístupem jsem se u kapitalistů veškerého druhu doposud nesetkal. Odolal jsem velice silnému pokušení ho vyzvat, aby mi také předložil zelenou kartu a techničák od celého čtvrtého patra – nicméně tohle jsem skousnul a omezil se na dotaz, kde že tu mají server a kolik klientů se bude instalovat na stanice.

S majitelem v zádech jsem tedy nakonec byl vpuštěn do serverovny, vytáhl pakl firemních CDček a pustil se do instalace. Šlo to docela pomalu, protože obliba majitele se očividně odrážela i na železe, nicméně se mi podařilo nakonec nahodit základ a začít instalovat systém. Byl jsem zhruba ve dvou třetinách, když pojednou všechno zhaslo, rozeřvaly se UPSky, a tím pádem bylo jasné, že vypadnul proud. Vzápětí do se do serverovny vřítil majitel, řekl, že věděl, že hejska jako jsem já neměl ani na okamžik spouštět z očí, a co jsem tedy s tím sakra provedl. Odvětil jsem, že sice oceňuji jeho mínění o mé kvalitě telepatie, nicméně pokud je přesvědčen o tom, že sledováním modré instalační čáry dovedu vyhodit elektřinu v celé budově, pak mne poněkud přeceňuje. Nicméně jsem dodal, že mne potěšilo, že alespoň ví, za co si platí, a že při instalaci klienta mám osobní závazek, že příště vyhodím do luftu i celé Dukovany.

Klient nadzdvihl důležitě obočí, řekl „No proto!“ , načež zavřel dveře a zase odešel. Tohle jsem sice zrovna moc nepochopil, nicméně jediná věc, kterou šlo dělat bylo, že jsem vytáhl mobil a začal hrát nějakou hru, dokud proud opět někdo nenahodí.

Trvalo to tak deset minut, než opět vešel klient, kterému očividně realita poněkud unikala s dotazem, jak dlouho to ještě bude trvat. Odvětil jsem, že se to právě snažím na dálku konfigurovat, ale vzhledem k tomu jak tu má staré počítače to prostě chvilku zabere. Klient tímto sdělením byl očividně uklidněný, takže trvalo další půl hodiny, než opět rozrazil dveře do serverovny. Tvářil se dost nespokojeně a zeptal se mne, jak jsem s tím daleko. Odvětil jsem, že musíme počkat, než to někdo nahodí , a že nic víc s tím zatím dělat nejde. Majitel byl očividně nespokojený, začal brát do ruky jedno CD za druhým, načež se mne zeptal, jestli se v tom vůbec vyznám, a zda vím, co na těch CDčkách je. Odvětil jsem, že se v tom vyznám docela dobře, protože je to na nich napsané. Majitel se na mne podíval krajně podezřívavě, načež se mne zeptal, jak si mohu být tak jistý, když vypadají všechny stejně. Povzdychnul jsem si a odpověděl jsem, že jsem si poměrně dost jistý, protože je to na nich napsaný a silně jsem zatoužil být kdekoliv jinde, než u něčeho podobného.

To majitele uspokojila zhruba tak na dalších deset minut, než opět přišel s dotazem, kdy už to konečně budu mít hotové. Povzdychl jsem si, a pravil jsem, že na tyhle věci nejsem úplně expert, nicméně si myslím, že by docela výrazně pomohlo, kdyby někdo v celém bloku opět nahodil elektřinu. Dodal jsem ještě, že mám určitý poznatek, že elektrické přístroje zapojené v proudu fungují o něco lépe, a tedy pokud nevlastní nějakou rozšafnou lišku a ebonitovou tyč, momentálně mne nenapadá žádný způsob, jak celý proces urychlit.

Klient si odfrknul nad moji neschopností, na to někdo znovu proud nahodil, takže jsem instalaci dokončil, vyplnil papíry a zmizel jak jen to bylo možné.

Když jsem dorazil do firmy, přišel za mnou šéf s dotazem, co jsem tam vlastně vyváděl, a že ještě neviděl tak nadšený ohlas na servisní služby. Odvětil jsem, že jsem tedy, že pokud si toho ještě nestačil všimnout, jsem Thor, Bůh hromu a blesku a ať mne laskavě dá pár minut, protože potřebuju něco rozmlátit na kaši svým kladivem.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jak je to sakra s těma gymnastama v Náhorním Karabachu ?

Možná mi to jenom tak připadá, ale mám dojem, že většina lidí je v téhle době poněkud podrážděná. Tedy podrážděnější, než obvykle. Něco mě mělo trknout už v sobotu, kdy jsme si šli s Evou a pár lidma, sednout do hospody. Všechno probíhalo v zásadě celkem normálně, když kolem deváté dorazil také Evino bratr, se svojí slečnou. Očividně byli oba rozezlení, takže i když si sedli vedle sebe, a objednali si pití, zarputile hleděli do svých sklenic a bylo víc než patrné, že je něco vnitřně žere. Asi po čtvrt hodině to nakonec Evino bratr nevydržel, pronesl směrem ke svojí slečně „Jano, jsi fakt jednička.“, a doprovodil to tradičním gestem premiéra české republiky, to jest zdviženým prostředníčkem.

Slečna na to reagovala tím, že na něj ukázala paroháče, pronesla hrobovým hlasem „Marceli, jsi dvojka“, načež propukla hádka nanovo. Oba aktéři očividně nebrali okolí na zřetel, tedy jsem tiše prohodil směrem k Evě, že může třikrát denně děkovat Perunovi za to, že si narazila právě mne, a ne někoho jiného. Eva na to pravila, že ne každý má tolik času, aby se v rámci duševní stability udržoval tím, že dvakrát týdně, hodinu a půl tříská do lidí železem, nicméně že to promyslí. Zbytek večera už pak nestál za nic, takže jsme to rozpustili, zatímco Evino bratr se svojí slečnou na sebe hulákali ještě v metru.

Chci tím říct, že různí lidé na tento stav reagují různě.

Abych to ale vztáhnul na nějaké konkrétní příklady. Například jeden z mých kolegů, když je pod stresem, mluví neuvěřitelně vulgárně. Bohužel, vzhledem k momentálním aktivitám pana ministra, jsem od něj za poslední tři týdny neslyšel jediné normální slovo, a vyjádřil v tomto smyslu také svoje nezlomné odhodlání. Přesněji řečeno prohlásil, že každého, koho příště načape, že si bere od ministra koblihu, tomu osobně urazí pazoury až u prdele, načež oddusal na hotljanu. Docela mne mrzí, že jsem to dál neslyšel, ale myslím, že za ten den muselo padnout několik poměrně dost radikálních komentářů. V ne příliž vzdálené budoucnosti to nejspíš bude také znamenat výskyt několikaleté eko dělené stravy, za což se pouze chléb a voda, považovat dá.

Terezčino otec to pro změnu zase momentálně řeší tím, že poměrně dost chlastá, a právě tato skutečnost poměrně nečekaně ovlivnila můj úterní podvečer. Už jsem měl téměř po pracovní době, dokonce jsem na rozdíl od minulých měsíců nemusel zůstat přesčas, když mi zazvonil mobil. Volala mi poměrně nenadšená Terezčino matka, že má problém, a zda bych jí s ním nepomohl. Že jejich nejmladší potomek má dnes nějakou besídku, a že mluvila s Terezčino otcem. Podle všeho je už momentálně zmatlaný jako klokan, že odmítá přijet do místa bydliště a vůbec, že to synkovi nemůže udělat. Zeptal jsem se tedy, jak si konkrétně moji pomoc představuje, protože myšlenka, že táhnu opilého kolegu na zádech až do Kolína mi nevím proč, nepřišla v tomhle počasí nijak lákavá. Nicméně i tohle už měla promyšlené, že prý jen stačí, ať ho nějak dostanu do vlaku a odešlu pryč. A že ona už si ho v Kolíně odlapí a postaví do latě, prostě něco jako o něco komplikovanější verze Honzíkovy cesty.

Takže jsem si povzdychl a vydal se splnit misi besídka.

Nalézt lokál, i Terezčino otce bylo poměrně snadné – daleko od sídla firmy se v zásadě ani nedostal, dokonce měl už zaplacenou i útratu a po mé intervenci byl dokonce i ochotný se mnou dojet na nádraží. Problém byl, že byl opravdu dost líznujtej, a zatímco já se snažím své špičky přeci jen poněkud kontrolovat, na něho lezly návaly hyperaktivity. Takže naše pouť za Horou osudu zahájil tím, že zatímco jsem si zapaloval cigaretu, rozhodl se že mi uteče. Takže se rozběhl tryskem přes park, zatímco se hurónsky pochechtával. Uběhl asi deset metrů, než se mu zapletly nohy a hodil tak ukázkovou držku, že by se z ní udělalo mdlo i tomu pánovi, co plachtil vzduchem čtyři patra v Pulp Fiction. Protože prozatím nejevil známky žádné další aktivity, došel jsem k němu volným krokem, pravil sem, že jestli bude dělat podobné hovadiny, tak mu zkrátím vodítko a za kolegova pohihňávání jsem mu pomohl na nohy. Kolega se za mé pomoci vyrovnal podél plotu a vydali jsme se na tramvaj. Po několika pokusech se mi dokonce podařilo nás do ní dostat – a jelo se dál. Potíže nastali v momentě, kdy na jedné s křižovatek nefungoval semafor, a celou dopravní situaci řídil dopravní policista.

Terezčino otec ho chvíli pozoroval, mumlal si pro sebe dokola, že to dělá úplně blbě, ale že úplně blbě, že to se dělá úplně jinou rukou a podobně. Na můj dotaz, co že se mu přesně nezdá, dospěl k závěru, že musí zjednat osvětu, otevřel dveře tramvaje a zařval na policistu : „Pravou ! Pravou rukou se hajluje, ty dobytku!!“

K ničemu dalšímu se už naštěstí nedostal, protože jsem ho poněkud dost důrazně vtáhl zase dovnitř, zdůraznil mu, že jestli bude podnikat podobné excesy, hodlám to příště řešit poklepovou metodou, načež kolega se stále hihňal, tramvaj se rozjela a za chvíli jsem kolegu už strkal po perónu metra. Takže jsme nastoupili do podzemky a vyrazili směr nádraží. Míjeli jsme jednotlivé stanice, ukončete nástup a výstup – a podobně. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že když vlak zastaví ve stanice, kolega mávl rukou chvíli před tím, než se otevřely dveře metra, což vzbudilo vlnu jeho veselí. Na můj dotaz, co zase blbne mi vysvětlil, že je Jedi, že už to pozoruje nějakou chvíli a že už přišel na to, jak to celé s tou Silou funguje. Že jde v podstatě jen o vůli a soustředění, a ať mrkám na drát, protože ty vole, já sem Obi-Wan Kenobi a v tom je celej ten fór. Namítl jsem, že jsem si poměrně jistý, že tohle dveře u metra dělají i normálně, nicméně Terezčino otec hulákal, že ovládá Sílu, a že mi to předvede. Takže se otevřely dveře, kolega mi vysvětlil, že je to o vůli, že se klidně pomocí Síly udrží ve vzpřímeném stavu, zdvihl ruku do vzduchu a opřel se plnou vahou svých pěti promile o kyslík. Samozřejmě, že hodil druhou držku, až to zadunělo, takže jsem ho zase zdvihal na nohy a šli jsme na vlak. Kolega mumlal už o poznání méně veseleji, že to byl od Síly podraz a že si to s Yodou ještě vyřídí.

Každopádně nacpal jsem ho do vlaku, zavolal Terezčino matce, že už je na cestě a vyrazil k domovu.

Nedošel jsem ještě ani ke vchodu, kdy mi zase zvoní mobil, a Terezčino matka na mne ječí, s jak je možné, že je samá špína a podlitina, a jak k tomuto stavu proboha vlastně přišel. Zeptal jsem se poněkud vyčerpaně, zda má na mysli to, jak se pokusil ukrást motocykl před klubem Hell´s Angels, nebo to, jak se rozhodl skočit šipku do popelářského vozu, protože si chtěl zaplavat a usoudil, že v tuhle dobu bude už Vltava přeci jen studená. Terezčino matka zaúpěla, švihla mi s telefonem, takže jsem usoudil, že je to opět jednoznačně celé moje chyba, a šel si dát domů panáka.

Kolega na synkovu besídku pochopitelně nedorazil, nedorazil ani další den do práce a Terezčino matka se mnou od té doby nemluví.

Tak nevím.

Nejspíš mohu poslední dobou asi za všechno. Takže když pod větev nedostanete co jste si přáli, nejspíš bude jasné, že za to mohu já.

Jsou některé věci, se kterými není úplně rozumné laškovat. Nevím, zda se to stává také Vám, ale občas mám dojem, že pokud se pokusím uchopit nějaké téma, a vykopnout ho ze dveří svojí mysli formou článku, do dané tématiky vlastně jenom víc zabřednu. Jakkoliv se k věcem, které jsem již tímto způsobem vystrnadil ze svého mozku, nerad vracím, i v tomto případě si mne opět problematika stáhla k sobě a opět to stálo poměrně za to.

Ale abych byl poněkud konkrétnější. Minulý týden jsem byl opakovaně vystaven několika sdělením, různého stupně intenzity a nepřátelskosti, které mne skutečně donutili k zamyšlení. Přišlo mi to natolik zásadní, že se o to podělit musím, a přestože ne všechno bylo uloveno přímo mojí maličkostí, rozhodně jsou to sdělení velice pozoruhodná, a nelze to vzít jinak, než k nim zaujmout nějaký občanský postoj.

Začalo to poměrně nevinně minulou středu, kdy mne na jedné brance přivítalo tohle:

Nevím jak Vy, ale já osobně bych tohle nebral vůbec na lehkou váhu. Sice to pravda není daň z práva na život, jak bylo deklarováno ve filmu, nicméně sankce jsou v tomto případě natolik konkrétní, že zavřít za sebou mi přišlo poměrně rozumné, už jen z toho hlediska, aby ze dvorku neutíkalo teplo.

Nicméně podivné bylo i oznámení v sousedství (kam jsem naštěstí nemusel), a i v tomto případě vše bylo deklarováno naprosto pregnantně:

Připomnělo mi to něco podobného, i když popravdě řečeno bych z této varianty měl o něco větší obavu a sice tohle:

Ve stavu lehké nejistoty jsem tedy dorazil odpoledne do kanceláře, kde seděl Terezčino otec ve stavu hlubokého zadumání, měl založeny ruce na prsou bylo na něm znát, že promýšlí opět jedno z velkých témat filozofie. Zeptal jsem se ho tedy, co vytěžuje jeho mysl, načež mi bylo sděleno, že už se třetí den nemůže dostat do šuplíku u stolu, že hledal už úplně všude a že nejspíš ztratil firemní klíče. Odvětil jsem, že to je vážně pech, protože když někdo ztratí klíče, tak je to prostě v – no vlastně že je strašná škoda, že se na to vůbec nic nerýmuje, nicméně jsou i záhadnější věci na světě a aby to neviděl tak tragicky. Kolega se zeptal jak to myslím, tedy jsem ho oblažil následujícím konstatováním :

Kolega pravil, že na blbosti že mne užije, ale že tohle je vážné, protože přečipování firmy ho bude stát přece jen nějakou zlatku a vzhledem ke svému životnímu stylu je momentálně každá kačka dobrá.

Zanechal jsem ho tedy v jeho rozjímání, vyrazil za klientem a jak to dopadlo dál, nevím.

A protože pořád nestíhám, namísto posláni mohu přihodit pouze jednu z hlubokých pravd dnešního světa, přestože s tím naprosto nijak nesouvisí:

Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu – a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled – skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo – nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil „Ale hovno, jenom slušnýho chování“ – a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.

Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.

Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.

Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.

To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě – tedy jsem se omezil na obecné „Come with me“, a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.

Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.

Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.

Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.

Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.

Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.

Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.

Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.

Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.

Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou „Vedoucí“.

Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.

Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.

Oknem se k nám vnutil začátek května, a s ním bohužel vešlo v platnost i několik nových zákonů. Totiž – za normálních okolností by mi to bylo v zásadě jedno, nicméně jeden se otřel i o Terezčino otce, a tedy jsem tento fakt musel vzít na zřetel.

Víte, i když s kolegou technicky vzato sdílíme jednu kancelář, poslední dobou se moc nevídáme. Je to dáno tím, že kolega je z Kolína, koupil si permanentku na vlak a pokud se lze v případě kolínského expresu na nějakou věc spolehnout stoprocentně, tak tedy na fakt, že nikdy nepřijede včas. Zpoždění občas nabývá téměř legendárních rozměrů, a z neověřených zdrojů mám informace, že to pořád ještě doufají, že přece jen nakonec přijedou i lehce opožděné nákladní vlaky, vezoucí poslední tři tankové roty generála Guderiana.

Nicméně včera mne kolega docela překvapil, protože když jsem přišel do kanceláře, seděl za svým stolem, a s lehce nepřítomným výrazem pozoroval pracovní plochu. Většinou ho v tomto stavu zanechám, protože z něj tutově zase vypadne nějaká perla, nicméně tentokrát jsem se rovnou zeptal, zda nemluvil náhodou s premiérem, jestli poslední prohlášení pořád ještě platí, protože jsem lehce nejistý z toho, že už celé dvě hodiny nebyla žádná tiskovka. Terezčino otec zdvihl zadumaně pohled a dotázal se mne, zda mne někdy napadlo, proč pojmenovávají dopravní uzly podle politiků, a ne podle lidí, kteří by s tím měli mít něco společného. Že včera dostal pokutu na Masarykově nádraží a docela by ho zajímalo, co má prezident – Osvoboditel společného s lokomotivou. Odvětil jsem, že netuším, ale docela se mi líbí směr jeho úvah, ale nejsem si jistý, zda by to v některých konkrétních případech úplně prošlo. Terezčino otec se mne zeptal, jak to myslím, načež jsem odvětil, že podle logiky věci by mi dávalo smysl, kdyby například pražské letiště pojmenovali po průkopníku české aviatiky, Janu Kašparovi. Kolega se zamyslel a řekl, že letiště Jana Kašpara by se mu docela zamlouvalo. Odvětil jsem, že by to nejspíš vládnoucí garnituře přišlo příliš radikální, a tedy bych zvolil mírnější přístup, pro začátek bych to viděl jako Letiště Kašpara-Havla, podobně jako to je například u značky Kolben-Daněk, a teprve když si na to lidi zvyknou, v rámci úsporných opatření, bych vynechal tu pomlčku.

Terezčino otec se zadumaně zahleděl na strop, bylo vidět, že o tom opravdu hluboce uvažuje, poté pravil, že mám nejspíš pravdu s tím, že tohle by asi vážně neprošlo a tedy se s tím Masarykovým nádražím bude muset nějak smířit.

Zeptal jsem se tedy, za co vlastně dostal tu pokutu, protože to mi vrtalo hlavou primárně. Kolega si povzdychl a následně mi vylíčil minulý večer.

Kolega se zdržel v nějaké hospodě, čekal samotný na vlak do Kolína, když tu najednou si všiml nějakého bezdomovce na lavičce. Bezďák nejevil žádné známky pohybu, nebo dýchání, a tedy se Terezčino otec i navzdory silné podnapilosti rozhodl zavolat měšťáky. Ti se skutečně za pár minut přišli podívat, co se vlastně děje, ten starší očividně bezdomovce znal a tedy se rozhodl, že se podívá, co s ním vlastně je. Mladší policista, byl tímto incidentem vzhledem k pozdní hodině poněkud rozladěný, podotknul, že už jim končí služba a tedy, zda by to celé neměli přenechat další hlídce. Starší policista řekl, že třeba ještě není pozdě, že se bezdomovce pokusí rozdýchat a dal se do oživování. Mladší člen hlídky to nesl poněkud s nevolí, a kolega, který čekal na vlak, který měl tradičně zpoždění se rozhodl, že celé drama bude sledovat s tím, že si zapálí cigaretu. Tedy si zapálil, dal si šluka, když v tom k němu přistoupil mladší člen noční hlídky a oznámil mu, že za kouření na peróně právě vyfasoval 500 korun pokuty. Terezčino otce to překvapilo, nicméně jak jsem již naznačil, není žádný hrdina a tedy zahodil cigaretu na zem a řekl, že jde právě z hospody a určitě sebou tolik peněz nemá. Měšťák nespokojeně sledoval snažení kolegy z hlídky, tak Terezčino otce, jak se snaží prohledávat kapsy, pak prohlásil směrem ke staršímu policistovi, že jestli toho vochlastu rozdejchá, tak vytáhne pistoli a odstřelí ho, protože už takhle to bude papírování minimálně do rána a on na tohle rozhodně nemá náladu. Byl instruován starším kolegou, ať laskavě drží hubu a tedy se věnoval Terezčino otci, který z kapes vytahal něco kolem 120ti korun v drobných a zeptal se, zda to bude stačit. Měšťák nějak vytušil, že tohle trochu přestřelil a řekl, že to tedy vyřešíme 100 korunovou pokutou a domluvou a zda s tím souhlasí. Kolega pravil, že ano, policajt ho požádal o občanku, a začal vyplňovat pokutu, načež bezdomovec zachrčel a probral se k životu.

Terezčino otec následně pravil, že má občanku u ostatních dokladů v batohu a že ji musí najít. Mladší policista, už krajně nenaložený pravil, ať si tedy pospíší, takže můj kolega otevřel bágl a začal na perón rovnat 180 000 v pětitisícových bankovkách, protože to bral rovnou z výjezdu a neměl čas, aby se stavil na firmě. Pendrekovi spadla čelist až na pražce, a bylo na něm zřetelně vidět, že lituje toho, že už má pokutu vypsanou, nakvašeně se dotázal, proč mu Terezčino otec lže, když má u sebe takovejhle balík. Terezčino otec logicky namítnul, že to nejsou jeho, ale firemní peníze, sebral ze země nedokouřenou cigaretu, podal strážníkovi občanku a zeptal se, zda si to už může dokouřit, když to má teď už předplacené. Policista chvíli naprázdno otevíral ústa, pak zasípal cosi na téma, že klidně, jen to už teď bude za litr, načež jeho starší kolega mu poklepal na rameno, řekl, ať už pro Krista sklapne, poděkoval Terezčino otci za oznámení a prohlásil, že už v životě dělal s ledaským, ale někoho tak vylízanýho na plech má na hrbu prvně, a jestli bude dál prudit, odpráskne pro změnu on svého mladšího kolegu.

Terezčino otci nakonec vlak přijel, dokonce následujícího dne přivezl celou tržbu, aniž chyběla jediná koruna, nicméně jedna věc mi stále vrtá hlavou.

Co by bylo špatného na tom názvu letiště, protože formálně v tom neshledávám žádnou chybu.