Možná mi to jenom tak připadá, ale mám dojem, že většina lidí je v téhle době poněkud podrážděná. Tedy podrážděnější, než obvykle. Něco mě mělo trknout už v sobotu, kdy jsme si šli s Evou a pár lidma, sednout do hospody. Všechno probíhalo v zásadě celkem normálně, když kolem deváté dorazil také Evino bratr, se svojí slečnou. Očividně byli oba rozezlení, takže i když si sedli vedle sebe, a objednali si pití, zarputile hleděli do svých sklenic a bylo víc než patrné, že je něco vnitřně žere. Asi po čtvrt hodině to nakonec Evino bratr nevydržel, pronesl směrem ke svojí slečně „Jano, jsi fakt jednička.“, a doprovodil to tradičním gestem premiéra české republiky, to jest zdviženým prostředníčkem.

Slečna na to reagovala tím, že na něj ukázala paroháče, pronesla hrobovým hlasem „Marceli, jsi dvojka“, načež propukla hádka nanovo. Oba aktéři očividně nebrali okolí na zřetel, tedy jsem tiše prohodil směrem k Evě, že může třikrát denně děkovat Perunovi za to, že si narazila právě mne, a ne někoho jiného. Eva na to pravila, že ne každý má tolik času, aby se v rámci duševní stability udržoval tím, že dvakrát týdně, hodinu a půl tříská do lidí železem, nicméně že to promyslí. Zbytek večera už pak nestál za nic, takže jsme to rozpustili, zatímco Evino bratr se svojí slečnou na sebe hulákali ještě v metru.

Chci tím říct, že různí lidé na tento stav reagují různě.

Abych to ale vztáhnul na nějaké konkrétní příklady. Například jeden z mých kolegů, když je pod stresem, mluví neuvěřitelně vulgárně. Bohužel, vzhledem k momentálním aktivitám pana ministra, jsem od něj za poslední tři týdny neslyšel jediné normální slovo, a vyjádřil v tomto smyslu také svoje nezlomné odhodlání. Přesněji řečeno prohlásil, že každého, koho příště načape, že si bere od ministra koblihu, tomu osobně urazí pazoury až u prdele, načež oddusal na hotljanu. Docela mne mrzí, že jsem to dál neslyšel, ale myslím, že za ten den muselo padnout několik poměrně dost radikálních komentářů. V ne příliž vzdálené budoucnosti to nejspíš bude také znamenat výskyt několikaleté eko dělené stravy, za což se pouze chléb a voda, považovat dá.

Terezčino otec to pro změnu zase momentálně řeší tím, že poměrně dost chlastá, a právě tato skutečnost poměrně nečekaně ovlivnila můj úterní podvečer. Už jsem měl téměř po pracovní době, dokonce jsem na rozdíl od minulých měsíců nemusel zůstat přesčas, když mi zazvonil mobil. Volala mi poměrně nenadšená Terezčino matka, že má problém, a zda bych jí s ním nepomohl. Že jejich nejmladší potomek má dnes nějakou besídku, a že mluvila s Terezčino otcem. Podle všeho je už momentálně zmatlaný jako klokan, že odmítá přijet do místa bydliště a vůbec, že to synkovi nemůže udělat. Zeptal jsem se tedy, jak si konkrétně moji pomoc představuje, protože myšlenka, že táhnu opilého kolegu na zádech až do Kolína mi nevím proč, nepřišla v tomhle počasí nijak lákavá. Nicméně i tohle už měla promyšlené, že prý jen stačí, ať ho nějak dostanu do vlaku a odešlu pryč. A že ona už si ho v Kolíně odlapí a postaví do latě, prostě něco jako o něco komplikovanější verze Honzíkovy cesty.

Takže jsem si povzdychl a vydal se splnit misi besídka.

Nalézt lokál, i Terezčino otce bylo poměrně snadné – daleko od sídla firmy se v zásadě ani nedostal, dokonce měl už zaplacenou i útratu a po mé intervenci byl dokonce i ochotný se mnou dojet na nádraží. Problém byl, že byl opravdu dost líznujtej, a zatímco já se snažím své špičky přeci jen poněkud kontrolovat, na něho lezly návaly hyperaktivity. Takže naše pouť za Horou osudu zahájil tím, že zatímco jsem si zapaloval cigaretu, rozhodl se že mi uteče. Takže se rozběhl tryskem přes park, zatímco se hurónsky pochechtával. Uběhl asi deset metrů, než se mu zapletly nohy a hodil tak ukázkovou držku, že by se z ní udělalo mdlo i tomu pánovi, co plachtil vzduchem čtyři patra v Pulp Fiction. Protože prozatím nejevil známky žádné další aktivity, došel jsem k němu volným krokem, pravil sem, že jestli bude dělat podobné hovadiny, tak mu zkrátím vodítko a za kolegova pohihňávání jsem mu pomohl na nohy. Kolega se za mé pomoci vyrovnal podél plotu a vydali jsme se na tramvaj. Po několika pokusech se mi dokonce podařilo nás do ní dostat – a jelo se dál. Potíže nastali v momentě, kdy na jedné s křižovatek nefungoval semafor, a celou dopravní situaci řídil dopravní policista.

Terezčino otec ho chvíli pozoroval, mumlal si pro sebe dokola, že to dělá úplně blbě, ale že úplně blbě, že to se dělá úplně jinou rukou a podobně. Na můj dotaz, co že se mu přesně nezdá, dospěl k závěru, že musí zjednat osvětu, otevřel dveře tramvaje a zařval na policistu : „Pravou ! Pravou rukou se hajluje, ty dobytku!!“

K ničemu dalšímu se už naštěstí nedostal, protože jsem ho poněkud dost důrazně vtáhl zase dovnitř, zdůraznil mu, že jestli bude podnikat podobné excesy, hodlám to příště řešit poklepovou metodou, načež kolega se stále hihňal, tramvaj se rozjela a za chvíli jsem kolegu už strkal po perónu metra. Takže jsme nastoupili do podzemky a vyrazili směr nádraží. Míjeli jsme jednotlivé stanice, ukončete nástup a výstup – a podobně. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že když vlak zastaví ve stanice, kolega mávl rukou chvíli před tím, než se otevřely dveře metra, což vzbudilo vlnu jeho veselí. Na můj dotaz, co zase blbne mi vysvětlil, že je Jedi, že už to pozoruje nějakou chvíli a že už přišel na to, jak to celé s tou Silou funguje. Že jde v podstatě jen o vůli a soustředění, a ať mrkám na drát, protože ty vole, já sem Obi-Wan Kenobi a v tom je celej ten fór. Namítl jsem, že jsem si poměrně jistý, že tohle dveře u metra dělají i normálně, nicméně Terezčino otec hulákal, že ovládá Sílu, a že mi to předvede. Takže se otevřely dveře, kolega mi vysvětlil, že je to o vůli, že se klidně pomocí Síly udrží ve vzpřímeném stavu, zdvihl ruku do vzduchu a opřel se plnou vahou svých pěti promile o kyslík. Samozřejmě, že hodil druhou držku, až to zadunělo, takže jsem ho zase zdvihal na nohy a šli jsme na vlak. Kolega mumlal už o poznání méně veseleji, že to byl od Síly podraz a že si to s Yodou ještě vyřídí.

Každopádně nacpal jsem ho do vlaku, zavolal Terezčino matce, že už je na cestě a vyrazil k domovu.

Nedošel jsem ještě ani ke vchodu, kdy mi zase zvoní mobil, a Terezčino matka na mne ječí, s jak je možné, že je samá špína a podlitina, a jak k tomuto stavu proboha vlastně přišel. Zeptal jsem se poněkud vyčerpaně, zda má na mysli to, jak se pokusil ukrást motocykl před klubem Hell´s Angels, nebo to, jak se rozhodl skočit šipku do popelářského vozu, protože si chtěl zaplavat a usoudil, že v tuhle dobu bude už Vltava přeci jen studená. Terezčino matka zaúpěla, švihla mi s telefonem, takže jsem usoudil, že je to opět jednoznačně celé moje chyba, a šel si dát domů panáka.

Kolega na synkovu besídku pochopitelně nedorazil, nedorazil ani další den do práce a Terezčino matka se mnou od té doby nemluví.

Tak nevím.

Nejspíš mohu poslední dobou asi za všechno. Takže když pod větev nedostanete co jste si přáli, nejspíš bude jasné, že za to mohu já.

Jsou některé věci, se kterými není úplně rozumné laškovat. Nevím, zda se to stává také Vám, ale občas mám dojem, že pokud se pokusím uchopit nějaké téma, a vykopnout ho ze dveří svojí mysli formou článku, do dané tématiky vlastně jenom víc zabřednu. Jakkoliv se k věcem, které jsem již tímto způsobem vystrnadil ze svého mozku, nerad vracím, i v tomto případě si mne opět problematika stáhla k sobě a opět to stálo poměrně za to.

Ale abych byl poněkud konkrétnější. Minulý týden jsem byl opakovaně vystaven několika sdělením, různého stupně intenzity a nepřátelskosti, které mne skutečně donutili k zamyšlení. Přišlo mi to natolik zásadní, že se o to podělit musím, a přestože ne všechno bylo uloveno přímo mojí maličkostí, rozhodně jsou to sdělení velice pozoruhodná, a nelze to vzít jinak, než k nim zaujmout nějaký občanský postoj.

Začalo to poměrně nevinně minulou středu, kdy mne na jedné brance přivítalo tohle:

Nevím jak Vy, ale já osobně bych tohle nebral vůbec na lehkou váhu. Sice to pravda není daň z práva na život, jak bylo deklarováno ve filmu, nicméně sankce jsou v tomto případě natolik konkrétní, že zavřít za sebou mi přišlo poměrně rozumné, už jen z toho hlediska, aby ze dvorku neutíkalo teplo.

Nicméně podivné bylo i oznámení v sousedství (kam jsem naštěstí nemusel), a i v tomto případě vše bylo deklarováno naprosto pregnantně:

Připomnělo mi to něco podobného, i když popravdě řečeno bych z této varianty měl o něco větší obavu a sice tohle:

Ve stavu lehké nejistoty jsem tedy dorazil odpoledne do kanceláře, kde seděl Terezčino otec ve stavu hlubokého zadumání, měl založeny ruce na prsou bylo na něm znát, že promýšlí opět jedno z velkých témat filozofie. Zeptal jsem se ho tedy, co vytěžuje jeho mysl, načež mi bylo sděleno, že už se třetí den nemůže dostat do šuplíku u stolu, že hledal už úplně všude a že nejspíš ztratil firemní klíče. Odvětil jsem, že to je vážně pech, protože když někdo ztratí klíče, tak je to prostě v – no vlastně že je strašná škoda, že se na to vůbec nic nerýmuje, nicméně jsou i záhadnější věci na světě a aby to neviděl tak tragicky. Kolega se zeptal jak to myslím, tedy jsem ho oblažil následujícím konstatováním :

Kolega pravil, že na blbosti že mne užije, ale že tohle je vážné, protože přečipování firmy ho bude stát přece jen nějakou zlatku a vzhledem ke svému životnímu stylu je momentálně každá kačka dobrá.

Zanechal jsem ho tedy v jeho rozjímání, vyrazil za klientem a jak to dopadlo dál, nevím.

A protože pořád nestíhám, namísto posláni mohu přihodit pouze jednu z hlubokých pravd dnešního světa, přestože s tím naprosto nijak nesouvisí:

Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu – a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled – skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo – nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil „Ale hovno, jenom slušnýho chování“ – a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.

Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.

Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.

Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.

To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě – tedy jsem se omezil na obecné „Come with me“, a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.

Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.

Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.

Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.

Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.

Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.

Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.

Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.

Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.

Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou „Vedoucí“.

Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.

Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.

Oknem se k nám vnutil začátek května, a s ním bohužel vešlo v platnost i několik nových zákonů. Totiž – za normálních okolností by mi to bylo v zásadě jedno, nicméně jeden se otřel i o Terezčino otce, a tedy jsem tento fakt musel vzít na zřetel.

Víte, i když s kolegou technicky vzato sdílíme jednu kancelář, poslední dobou se moc nevídáme. Je to dáno tím, že kolega je z Kolína, koupil si permanentku na vlak a pokud se lze v případě kolínského expresu na nějakou věc spolehnout stoprocentně, tak tedy na fakt, že nikdy nepřijede včas. Zpoždění občas nabývá téměř legendárních rozměrů, a z neověřených zdrojů mám informace, že to pořád ještě doufají, že přece jen nakonec přijedou i lehce opožděné nákladní vlaky, vezoucí poslední tři tankové roty generála Guderiana.

Nicméně včera mne kolega docela překvapil, protože když jsem přišel do kanceláře, seděl za svým stolem, a s lehce nepřítomným výrazem pozoroval pracovní plochu. Většinou ho v tomto stavu zanechám, protože z něj tutově zase vypadne nějaká perla, nicméně tentokrát jsem se rovnou zeptal, zda nemluvil náhodou s premiérem, jestli poslední prohlášení pořád ještě platí, protože jsem lehce nejistý z toho, že už celé dvě hodiny nebyla žádná tiskovka. Terezčino otec zdvihl zadumaně pohled a dotázal se mne, zda mne někdy napadlo, proč pojmenovávají dopravní uzly podle politiků, a ne podle lidí, kteří by s tím měli mít něco společného. Že včera dostal pokutu na Masarykově nádraží a docela by ho zajímalo, co má prezident – Osvoboditel společného s lokomotivou. Odvětil jsem, že netuším, ale docela se mi líbí směr jeho úvah, ale nejsem si jistý, zda by to v některých konkrétních případech úplně prošlo. Terezčino otec se mne zeptal, jak to myslím, načež jsem odvětil, že podle logiky věci by mi dávalo smysl, kdyby například pražské letiště pojmenovali po průkopníku české aviatiky, Janu Kašparovi. Kolega se zamyslel a řekl, že letiště Jana Kašpara by se mu docela zamlouvalo. Odvětil jsem, že by to nejspíš vládnoucí garnituře přišlo příliš radikální, a tedy bych zvolil mírnější přístup, pro začátek bych to viděl jako Letiště Kašpara-Havla, podobně jako to je například u značky Kolben-Daněk, a teprve když si na to lidi zvyknou, v rámci úsporných opatření, bych vynechal tu pomlčku.

Terezčino otec se zadumaně zahleděl na strop, bylo vidět, že o tom opravdu hluboce uvažuje, poté pravil, že mám nejspíš pravdu s tím, že tohle by asi vážně neprošlo a tedy se s tím Masarykovým nádražím bude muset nějak smířit.

Zeptal jsem se tedy, za co vlastně dostal tu pokutu, protože to mi vrtalo hlavou primárně. Kolega si povzdychl a následně mi vylíčil minulý večer.

Kolega se zdržel v nějaké hospodě, čekal samotný na vlak do Kolína, když tu najednou si všiml nějakého bezdomovce na lavičce. Bezďák nejevil žádné známky pohybu, nebo dýchání, a tedy se Terezčino otec i navzdory silné podnapilosti rozhodl zavolat měšťáky. Ti se skutečně za pár minut přišli podívat, co se vlastně děje, ten starší očividně bezdomovce znal a tedy se rozhodl, že se podívá, co s ním vlastně je. Mladší policista, byl tímto incidentem vzhledem k pozdní hodině poněkud rozladěný, podotknul, že už jim končí služba a tedy, zda by to celé neměli přenechat další hlídce. Starší policista řekl, že třeba ještě není pozdě, že se bezdomovce pokusí rozdýchat a dal se do oživování. Mladší člen hlídky to nesl poněkud s nevolí, a kolega, který čekal na vlak, který měl tradičně zpoždění se rozhodl, že celé drama bude sledovat s tím, že si zapálí cigaretu. Tedy si zapálil, dal si šluka, když v tom k němu přistoupil mladší člen noční hlídky a oznámil mu, že za kouření na peróně právě vyfasoval 500 korun pokuty. Terezčino otce to překvapilo, nicméně jak jsem již naznačil, není žádný hrdina a tedy zahodil cigaretu na zem a řekl, že jde právě z hospody a určitě sebou tolik peněz nemá. Měšťák nespokojeně sledoval snažení kolegy z hlídky, tak Terezčino otce, jak se snaží prohledávat kapsy, pak prohlásil směrem ke staršímu policistovi, že jestli toho vochlastu rozdejchá, tak vytáhne pistoli a odstřelí ho, protože už takhle to bude papírování minimálně do rána a on na tohle rozhodně nemá náladu. Byl instruován starším kolegou, ať laskavě drží hubu a tedy se věnoval Terezčino otci, který z kapes vytahal něco kolem 120ti korun v drobných a zeptal se, zda to bude stačit. Měšťák nějak vytušil, že tohle trochu přestřelil a řekl, že to tedy vyřešíme 100 korunovou pokutou a domluvou a zda s tím souhlasí. Kolega pravil, že ano, policajt ho požádal o občanku, a začal vyplňovat pokutu, načež bezdomovec zachrčel a probral se k životu.

Terezčino otec následně pravil, že má občanku u ostatních dokladů v batohu a že ji musí najít. Mladší policista, už krajně nenaložený pravil, ať si tedy pospíší, takže můj kolega otevřel bágl a začal na perón rovnat 180 000 v pětitisícových bankovkách, protože to bral rovnou z výjezdu a neměl čas, aby se stavil na firmě. Pendrekovi spadla čelist až na pražce, a bylo na něm zřetelně vidět, že lituje toho, že už má pokutu vypsanou, nakvašeně se dotázal, proč mu Terezčino otec lže, když má u sebe takovejhle balík. Terezčino otec logicky namítnul, že to nejsou jeho, ale firemní peníze, sebral ze země nedokouřenou cigaretu, podal strážníkovi občanku a zeptal se, zda si to už může dokouřit, když to má teď už předplacené. Policista chvíli naprázdno otevíral ústa, pak zasípal cosi na téma, že klidně, jen to už teď bude za litr, načež jeho starší kolega mu poklepal na rameno, řekl, ať už pro Krista sklapne, poděkoval Terezčino otci za oznámení a prohlásil, že už v životě dělal s ledaským, ale někoho tak vylízanýho na plech má na hrbu prvně, a jestli bude dál prudit, odpráskne pro změnu on svého mladšího kolegu.

Terezčino otci nakonec vlak přijel, dokonce následujícího dne přivezl celou tržbu, aniž chyběla jediná koruna, nicméně jedna věc mi stále vrtá hlavou.

Co by bylo špatného na tom názvu letiště, protože formálně v tom neshledávám žádnou chybu.

Možná mi dáte za pravdu, když řeknu, že jsem přesvědčený podobně jako kocour Garfield, že nejhorší den z celého týdne je pondělí. V pondělí (a pak ve čtvrtek) se totiž odehrává nejvíce dramat a lidi jsou obecně na zabití – tedy o něco více než obvykle. Nebo – možná nejsou, ale při pondělku býváte těmto zhusta násilným úvahám ponejvíce přístupní. Myslím si, že důvodem je fakt, že je člověk unavený po víkendu. Protože když nemusíte trčet v zaměstnání, musíte pak stihnout najednou víc věcí dohromady, což je poněkud únavné. Dá se tedy říct, že dobře naplánovaný víkend Vás dokáže vysílit daleko víc, než výšlap na Mount Everest s kovadlinou, a půlkou šmoulí vesnice v v báglu, tedy za předpokladu, že jste si v pátek dali soukromý závazek, že tento víkend opravdu, ale opravdu nebudu nic řešit. Že opravdu zvládnete nic nedělat, vyprat prádlo a vyluxovat počká, pořádně se vyspíte, a už když si tento seznam začínáte rovnat v hlavě, je Vám naprosto jasné, že nic z toho rozhodně neklapne. Pondělky jsou prostě problém obecně a nemyslím si, že by z toho bylo nějaké smysluplné východisko.

Tak tohle mi zhruba běželo hlavou, když jsem se vracel kolem jedenácté od klienta. Seděl jsem v tramvaji, koukal na šedivou Prahu, dumal o nejlepším průmyslovém využití sušených a nadrcených syslů, když tu přistoupila nějaká podivná punková matka s kočárkem. Zaparkovala se na sedačce naproti, doplnila tekutiny z nějaké PETky s čajem, bafla mobil a ponořila se do virtuálního světa. Podle výrazu a celkového vystupování vypadala na to, že žere pilulky na kvasinkovou infekci jako lentilky, a i když neřekla ani slovo, takové věci jsou občas prostě patrné.

Potíž byla v tom, že nejspíš PETku s čajem nedotáhla, hodila ji do prostoru s potomkem a oddala se svému mobilu. Gravitace spolu s čajem a s kýváním tramvaje začala fungovat v rámci známých přírodních zákonů, takže čaj začal vytékat skrze kočárek na zem. Dítě bylo zřetelně v limbu, takže jsem pozoroval rozrůstající se kaluž a přemýšlel o tom, kolik stanic ještě potrvá, než mi komerční úspěch kombinace Cukr & Axis Chemicals, zasáhne kožené boty.

Když už se čaj blížil v množství ne zrovna malém, přistoupil jsem ke slečně a zaklepal ji na rameno. Ta vykulila oči, sundala si sluchátka z uší a upřela na mne telecí pohled čerstvě vyoraného rejska. Informoval jsem ji tedy, že ji rozhodně nechci nějak znepokojovat, ale že ji poměrně dost silně prosakuje potomstvo, a že i když toho o PH novorozeňat moc nevím, že jsem nedávno viděl Vetřelce, a tedy tuším, jaké takovéhle věci mohou brát konce.

Slečna na mne vrhla nechápavý pohled, nicméně po mém gestu směrem k podlaze zaúpěla, a vrhla se ke kočárku. Okomentoval jsem to slovy: „No jo, lítá to z něj jak z Niagáry, co ? To budou ledviny, bráchancovo kluk na to taky trpí.“, ponechal slečnu ve stavu existencionální nejistoty a odešel na firmu.

V kanceláři jsem zastihnul Terezčino otce, který vypadal silně pohoršeně. Zrovna sledoval nějaké zprávy a prohlásil, že se s tím terorismem už konečně musí něco udělat, protože takhle to už fakt dál nejde. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, co je v tom v podstatě za problém, že by stačilo na Rakku vysypat půl tuny brokolice, protože ta jak známo zadržuje volné radikály. Dodal jsem ještě, že kdyby se dala nějaká varianta nemoci šílených krav aplikovat i na kozly a osly, to jest, že by si ten partnerský sex prohodili, spousta z bojovníků by nejspíš ztratilo ten pravý zápal pro věc, zejména při bohoslužbách, což by celou věc mohlo poněkud uspíšit. Kolega pravil, že je to poměrně nosná představa, že doposud znal pouze přísloví o silnějším psu, ale tohle by mohlo fungovat také.

Následně pohlédl na hodinky, pravil, že je čas oběda a tedy zda by se mi nechtělo někam zajít na jídlo. Řekl jsem, že ještě moc hlad nemám, ale v blízkosti otevřeli novou polívkárnu, a tedy, zda by se mu nechtělo mrknout tam. Terezčino otec pravil, že to tedy asi odložíme na jindy, protože je domluvený se svým bratrancem zajít po práci na pivo, a tedy si je více než jistý, že ho po příchodu domů bude rozhodně čekat držková a čočková.

Vrcholem pondělní produkce měl však být náš kolega z hotlajny. Asi už jsem se o něm zmínil – je to ostravák, pro něco krajově slangového opravdu nejde daleko, a ke všemu je to dvoumetrová hora svaloviny, která svým naturelem trochu připomíná Krakatou před výbuchem. Krátce po našem dialogu přišel za námi do kanceláře, že má technický problém s naším rozhraním, a tedy by to s Námi rád konzultoval. Pustili jsme se tedy s Terezčino otcem do rozboru, kde že by mohl být zakopaný pudl, případně jeho jádro, když kolegovy z HotLine zazvonil telefon. S rozpačitým úsměvem hovor přijal, a i když jsem viděl hodně hereckých produkcí, odehrávalo se mi přímo před očima něco neuvěřitelného.

Kolega úplně zjihl, a následně jsme slyšeli jak říká:

„Ne, jasně broučku. Jo, ano určitě jo. Ne vůbec mi to nevadí. Ne, to je v pořádku, to chápu. Ne fakt to není problém. Taky tě miluju miláčku. Ne vážně, to je v pohodě. Miluju tě lásko.“ načež zavěsil.

Vzduchem se rozvonělo jaro, andělíčci nasadili na bendžo nové struny a na luky se srdíčky nové tětivy, když po chvíli kolega vší silou švihnul mobilem o zem, a kopancem ho následně poslal proti zdi, kde se rozletěl na tisíc kusů. Následně celou pobočkou otřásal jeho řev:

„P*ča, b*bá de*ilní, to ta k*áva fakt nemůže dvacet minut počkat ?? Se*u na to, se*u nato, fakt na to m*dam, nikam nejedu, volám Kamila a Přemka, zůstávám v Praze a jdeme večer s Chochačkou strašně lejt!!“

Pak prokopnul ještě kontejner, který mu stál v cestě a oddusal z naší kanceláře.

Pohlédli jsme na sebe s Terezčino otcem, pokrčili rameny a dál se věnovali práci.

Pondělky jsou prostě drsné a i když máte dojem, že Vaše vztahy jsou náročné, buďte v pohodě. Protože ve většině případů Vás nejspíš jeden telefonát nebude stát nový mobil.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž – ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než mám já.

Předně – klíčovou roli v tomto případě hraje, zda jste, či nejste fanouškem světa J.K.Rowlingové. V případě že ano, pak záleží dost na tom, jak velká je hloubka Vašeho osobního fanatismu. Zmiňuji to záměrně, protože od Vašeho postoje se pak odvíjí celá řada dalších věcí. Je zřejmě zbytečné tu nějak konkrétněji rozvádět spory fandomu na téma kniha vs. film, nebo se nějak vrtat v divadelní hře. Podstatný je spíš fakt, že kolem světa Harryho Pottera, se za dobu jeho existence utvořilo obrovské universum, (což je v zásadě vlhký sen každého autora), které je prostě třeba vzít v potaz.

Proč o tom vůbec mluvím. Fantastická zvířata jsou totiž již devátým filmem z tohoto světa a jediné, s čím se tento snímek dá srovnávat, jsou ostatní snímky z této série. Celý děj se odehrává v třicátých letech dvacátého století v New Yorku, kam se vypraví hlavní hrdina, Newt Scamander – tedy dávno před tím, než se Harry Potter objevil alespoň jako jiskra zájmu v očích jeho otce. Newt píše právě zmíněnou knihu o kouzelných tvorech a dílem náhody mu pár z nich uteče, což samozřejmě způsobí nejedny obtíže. Tohle je tedy rámec celého filmu a můžeme se nechat unášet na křídlech fantazie paní Rowlingové, a tvůrců filmu, což vůbec není špatné. Film slušně odsýpá, CGI zviřátka jsou perfektní a dokonale 3D, což je paráda, když si uvědomíte, že tam ve skutečnosti vůbec nikdo není. Prostředí je úžasné a dobové, kouzelníci kouzlí jak o život a o ten jim také ve filmu skutečně několikrát i půjde. Fantastičtí tvorové jsou velmi precizně vymyšlení a až na pár celkem krkolomných rozhodnutí celý děj celkem dává smysl – a v zásadě mu nelze ani nic moc vytknout. Pokud by se snímek dal nějak charakterizovat, tak by to bylo nejspíš bylo podtextem „Jedna epizoda z cest slavného Mistra, tentokráte ze Spojených států amerických“. Zvířata Vás pobaví, a nejspíš Vás dostane i Hihňavá voda – prostě skalní fanoušek bude nonstop bučet slastí , po celou dobu snímku.

Pak je tu ovšem kategorie „příznivec“, jako jsem třeba já, a tady už je nasnadě poněkud kritičtější postoj. Pominu fakt, že film v zásadě vůbec nic neřeší, technicky se odehrává pouze po dobu tří dnů, než Scamander z USA zase zmizí – a nese sebou stejně jako všechny předešlé filmy ze světa J.K. Rowlingové nevysvětlené podivnosti. Například se opět nikde nedozvíme, jak vlastně magie vůbec funguje, proč ji někdo ovládá a někdo ne – nebo jak to vlastně je s těmi hůlkami, protože očividně to jde i bez nich (viz. v prvním dílu se učili přivolat si do ruky koště podobně jako to dělají padawani řádu Jedi). Jakkoliv jsem se po tom pídil, ani skalní fandom mi tohle vysvětlit nedokázal, takže na jednu stranu má autorka skvěle vymyšlené vztahy a příběh – ale nějaké skutečně zásadní reálie, mi tu poněkud chybí. Druhou věcí, která mi přišla poněkud ne úplně cool, je to, že se zde pracuje stále dokola se stejným motivem, který jsme viděli už v předchozích dílech. Tedy, někde se skrývá zlý černokněžník, je tu nějaké vyvolené dítě, hrozí válka mezi lidmi a čaroději , a jako by toho nebylo málo, máme tu opět týrané sirotky, trpící pod sadistickou náhradní rodinou. Prostě nic nového, nebo nic, co bychom už neviděli – nicméně je možné, že i tahle koncepce měl být prostě záměr, aby divák dostal to, pro co si do kina vlastně přišel.

Krátce bych se zmínil v této části o castingu, se kterým jsem byl spokojený tak napůl. Newt Scamander (Eddie Redmayne) v roli naprosto exceluje. Jeho postava je naprosto úžasně podaná, má hned několik vrstev, a nedělá vám naprosto žádné potíže si tohoto podivína rychle oblíbit. Vypíchnul bych třeba i takové detaily, že se tento ostýchavý nadšenec pro magická zvířata pohybuje jinak při setkání s lidmi, a naprosto jiný výraz i řeč těla má, když je šťastný, se svými magickými tvory. K tomu mu naprosto skvěle sekunduje i další člen ústřední čtyřky Kowalski (Dan Fogler – jasně, to je TEN Kowalski od tučňáků z Madagascaru, ale úplně někdo jinej).

O něco málo méně se mi líbilo obsazení dalších dvou dámských rolí – dle mého soudu o něco ostřejší typ hereckého projevu (jako má třeba Emma Stone, nebo Amber Heard), bylo víc na místě – ale to je skutečně jen o úhlu pohledu. Potěšil také digitální Ron Perlman, v drobné roli, nicméně co mi tak úplně nesedlo, bylo obsazení Colina Farrella. Nechápejte to prosím špatně. Myslím si, že jako herec je bezesporu skvělý (například, i když třeba tenhle film byla blbost, on tam byl vynikající. Sice to byla i přesto pořád blbost, ale dalo se na to o něco lépe koukat.) Potíž je v tom, že ten chlap vypadá ve všech filmech úplně stejně, takže jsem po celou dobu promítání trpěl místopisnou nejistotou, zda jsem ještě pořád v New Yorku, nebo v Bruggách.

Jenomže tohle se vám honí hlavou v případě, že tomu alespoň trochu přístupní jste. Bohužel, je tu ještě třetí pohled, a to sice ten, ve kterém příznivcem J.K. Rowlingové, nebo světa Harryho Pottera, nejste.

Pak vás čeká 133 minut, ve kterých budete velmi intenzivně přemýšlet, co tak úžasného na tom všichni vlastně vidí. Banální zápletka o záměně kufru zase tolik sama o sobě nosná není, děj i vývoj jsou naprosto předvídatelné už v momentě, kdy Vám ji tvůrci filmu byť jen naznačí, a když pominete ten všudypřítomný digitální balast, a poněkud nepřehledné kouzelnické souboje, odnesete si v zásadě jen poznatek, že k proměně z kladného mága, na mága posedlého Satanem, v podstatě jen stačí, když Bystrozorové rozbijou Colinovi kredenc.

Tedy závěrem.

Za sebe dávám 70%. Kdybych si na něco podobného koupil vstupenku, určitě bych nešel domů s pocitem, že jsem byl podveden. Za svoje peníze dostanete opravu štědrou dávku magického světa J.K.Rowlingové, spoustu digitálních efektů a i když film skutečně nic zásadního neřeší, přece jen odkryje další kus mapy něčeho, co už alespoň trochu důvěrněji znáte. Jít na tenhle film do kina mohu s klidným svědomím doporučit, i přestože se Vám nejspíš pokusí v některých pasážích protrhnout ušní bubínky, protože tohle je určitě na velké plátno, a na monitoru to myslím tolik nevyzní.

Takže splněno, příště už snad doopravdy nějaký normální článek.

Existuje spoustu dobrých důvodů, proč po městě nechodit v kostýmu, ve kterém právě vystupujete. Kromě incidentu, o kterém už jsem se tady zmínil, jsem tohle porušil pouze dvakrát, a i když mi to v pohodě prošlo, stejně tohle nebývá ponejvíce to nejchytřejší, co Vás může napadnout. Ono se to totiž občas může poněkud zvrtnout, jako se to stalo minulý týden jednomu šermířskému kolegovi , a i když část znám jen zprostředkovaně, u té podstatnější jsem byl.

Ale popořadě.

Moje zkušenosti v tomhle směru nebyly nikterak dramatické, což poněkud svědčí nejen o jisté otrlosti pražanů, ale i o tom, že po několika razantních módních vlnách a sem tam nějaké hodně tuhé metrobuzně v nákupním centru, jsou lidé schopní skousnout v zásadě cokoliv. Záměrně teď vynechávám hipstery, vážící zpravidla přesně jeden instagram, a lumberjack styl (kde se vymydlení zarostlí chlapáci snaží vypadat co nejdrsněji, jen aby udělali dojem na jiné navoněné zarostlé chlapáky), protože posmívat se mentálně postiženým je hnusné. Ohledně těch dřevorubců mám osobně ještě jisté pochybnosti, protože zatím doposud nehustšího bíbra jakého jsem kdy ve svém životě viděl, vlastní paní, která přistupuje dvě zastávky po mě do tramvaje, nicméně v jejím případě bych jí nejspíš z nějakého hipsterství nejspíš nepodezíral.

Pravidlo o kostýmu jsem porušil v zásadě poprvé, kdy jsme natáčeli nějaké zastřelené vojáky pro válečný film a já byl líný se odličovat a převlékat, protože jsem opět někam spěchal – takže jízda v MHD s durch prostříleným a rozbitým vojákem wehrmachtu musel být nejspíš pro pár lidí zážitek, a podruhé kdy bylo moc velké horko na to, abych to nějak řešil a dopřál jsem cestujícím metra C pohled na zkrvavenou a podříznutou verzi Inkvizitora, protože jsme se rozhodli zúčastnit Zombiewalku. Mě osobně to bylo celkem jedno, jen mi přišlo legrační, jak se cestující zarputile snaží na Vás po celou tu dobu necivět, a jak strašně moc jim to v těchto případech nejde.

Každopádně hvězdou večera měl být ten den právě zmíněný šermířský kolega. Jen abyste měli trochu představu – vypadá jako romantický archetyp tajemného cizince, dlouhé vlasy, pěstěný knír ale jinak je to klátič-poloprofesionál. Ta polovice je tam proto, že to má jako hobby, prozatím si za tyto aktivity platit nenechává, i když si celkem dovedu představit, že by se poměrně úspěšně mohl živit jako džigolo.

Nicméně měl ten den nějaké focení na obal jakési goth-metalové skupiny, takže mi volal, abychom se potkali večer, jednak proto, aby mi navrátil nějaké rekvizity, a pak si také domluvit nějaké věci ohledně příští akce. Telefonoval mi kolem čtvrté, s tím, že se ještě musí zastavit doma, protože jeho bratr má narozeniny, ale že se pak potkáme, předá mi věci a půjdeme domů. S tím jsem celkem problém neměl, takže jsme se sešli na Synkáči v domluvený čas. Tedy, sešel jsem se spíš jen já, protože kolega zahájil tím, že sletěl po hlavě z tramvaje rovnou na ostrůvek, kde se za hurónského pochechtáváni na čtyři pokusy pokusil postavit na nohy, což se mu podařilo až s mojí pomocí. Byl pořád v kostýmu z focení, nalíčený celý na bílo, byl samý řetěz, cvoček a bodec – prostě to, co by se od podobného hudebního stylu dalo očekávat. Následně mne oblažil sdělením, že focení bylo super, oslava taky, že si dal po pár panácích s každým členem rodiny, a pak s bratrem ještě na balkóně vykouřil jointa, a že je mu naprosto skvěle, takže zajdeme do večerky pro flašku, protože má v plánu ještě pokračovat. Odvětil jsem, že klidně, ale v tomhle jede momentálně sólo. Na to sebral ze země velký kožený pytel, kde měl všechny rekvizity, hodil si ho přes rameno a vyrazil k prodejně. Po cestě svítil endorfinem a krví s vyšším oktanovým číslem, než je normální, vyprávěl o tom, jak nafasoval od rodiny nějakou zvěřinu a speciální grilovací omáčku, a že se strašně těší, až si bude dělat večeři. Takže jsme vešli bezelstně do večerky, procházeli kolem regálů a hledali nějaký tekutý support, když se najednou za námi vynořil vietnamský prodavač, a poměrně rozrušeně na nás začal mluvit. Celkem jsme nevěděli, co po nás vlastně požaduje, dokud nezačal zuřivě gestikulovat směrem ke kolegovi a k podlaze. A skutečně. Za kolegou se táhla krvavá stopa, jako kdyby si tu pokoušel značkovat území Freddy Krueger, kolega měl červení nasáklá dolní záda a celou pravou nohu, a vše teklo z toho vaku, co měl na zádech. Vietnamský prodavač nám cosi vzrušeně sděloval ve svojí mateřštině, načež kolega zaúpěl, shodil bágl na zem a začal se v něm zuřivě přehrabovat s tím, že mu bratr dal zbytek té trávy, a že ji musí najít dřív, než mu jí ta grilovací omáčka úplně celou sežere.

Moc se mu to nedařilo, takže otevřel pytel a začal z něj vyndávat potřísněné rekvizity a to v tomto pořadí:

ruka odseknutá v lokti

stehenní kost

několik prstů

oční bulva

další oční bulva

past na medvěda

vlčí lebka

noha odseknutá v kotníku, obutá v lodičce

něco, co jsem nedokázal identifikovat

kus masa s odhalenou kostí – nejspíš ta zvěřina

lebka

gumové rukavice

hokejová maska

kostýmová dýka

Samozřejmě všechno komplet zapatlané červenou, hustou grilovací omáčkou, takže to vážně vypadalo, že má v báglu kompletně celý texaský masakr motorovou pilou, plus jako bonus ještě postapo kostým a líčení tomu dodávalo punc správného maniaka.

Vietnamec to u kostýmové dýky už nedal a s hlasitým jekotem „policie“ utekl z prodejny, zatímco já se snažil kolegovi vysvětlit, že jestli je ten správný čas odejít tak je to právě teď. Kolega, který konečně trávu v pytlíku našel neporušenou si oddychl, naházel věci zpátky a s táhnoucí rudou stopou za námi, jsme vyšli ze dveří. Problém byl, že se prodavači skutečně podařilo zastavit nějaké projíždějící měšťáky, takže zuřivě ukazoval na kamaráda. Ten, jsa v jiném stavu se skutečně vyděsil, zahodil pytel a dal se na útěk, načež ho jeden z policistů začal pronásledovat. Uběhl ani ne třicet metů, když se mu jeden z řetězů metalového kostýmu zachytil za zrcátko parkujícího auta, takže mu nohy vyletěly dopředu, a následně hodil držku, a o pár sekund později už na něm klečel policajt a snažil se mu dát klepeta. Druhý se přidal v zápětí, načež jsem zdvihl prosakující bágl a volnou chůzí došel ke zmítající se trojici. Zeptal jsem se jich, co tady všichni blbnou a proč se perou s mým kamarádem.

Bylo mi řečeno, ať si hledím svého, takže jsem si povzdychl, vylovil z báglu proraženou pixlu grilovací omáčky, ukázal ji policistům a konstatoval jsem, že jestli mají v plánu kolegu zavřít za přísadu do kuchyně, nejspíš budou muset nejdřív sebrat celou Vitanu, protože ta tam toho má na skladě rozhodně víc. Následně jsem dodal, že převlékat se do kostýmů rozhodně není trestné, protože kdyby bylo, museli by pozavírat polovinu ministerstva obrany, protože se za lidi jenom maskují a že se obecně ví, že pocházejí ze souhvězdí žab.

Jeden z policistů si pak nechal předložit umělohmotnou rekvizitu, očichal ji a následně řekl tomu druhému, ať kamaráda propustí, že se očividně jedná o nějaké nedorozumění.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Předzásobte se alkoholem, protože chodit do večerky nemusí být zase až tak dobrý nápad.

Nevím proč tomu tak přesně je, ale pokaždé, když dostanu nějaké pozvání k rodinné, nebo skororodinné příležitosti, aktivuje se někde v hloubi toho, co nazývám duší, poplašný alarm. Málokdy se totiž stává, že Vás při těchto příležitostech chtějí nakrmit pouze jídlem, v lepším případě do Vás chtějí dostat i jiné věci, které byste jim normálně nesežrali, a v tom horším chtějí vyrazit něco z Vás. Je to poněkud patová situace, protože sice nemáte žádný formální důvod něco podobného odmítnou, ale nějak tušíte, že se nad Vámi právě rozhoupala katovská smyčka.

Tak přesně tohle mi běželo hlavou, když mi volala Eva, že jsme pozváni v neděli k Evině bratru na večeři. Pojal jsem téměř okamžitě instinktivní nedůvěru, dotázal se Evy, zda má nějaké bližší informace a konstatoval jsem, že si hodlám ještě dnes sjednat zdravotní pojistku. Eva pravila, že o tom nic moc dalšího neví, že se domnívá, že nejspíš nepůjde o nic zákeřného, a že když už tam budu, ať vezmu příslušné formuláře i pro ni, což jsem přislíbil.

Víte – v tomto případě jsem přesvědčený, že nějaké obavy byly poněkud na místě. Totiž Evino bratr je rybář. Bohužel se však jedná o ten horší druh tichého šílence, který nejen že odejde na ryby, ale zhusta se mu také podaří něco chytit. To je trochu problém, protože kromě Evino bratra a jejich kocoura ryby nikdo další nejí, nebo alespoň ne v množství, ve kterém se normálně zásobuje ostrov Okinawa. Naštěstí Jana, což je momentálně přítelkyně Evino bratra je s tímto faktem obeznámena, a tedy se snažila minimalizovat ztráty. Tedy přislíbila, že udělá kapra s nivou a pro mne pstruha na másle a nějaký salát, kdyby se ani jedna z variant nesetkala s nějakým ohlasem.

Takže jsme se s Evou v neděli večer ocitli v panelákovém bytě Evino bratra, kde nás přivítala Jana s kocourem. Eva dostala skleničku vína, já nějaké nealko pivo, protože jsem řídil a Jana pravila, ať se nějak zabavíme, dokud večeři nepřipraví. Že Marcel (Evino bratr) jel ještě něco koupit, ale před tím stihl kapra třísknout po hlavě a vykuchat, a pstruh že už je definitivně v troubě, což se sice dalo vykládat všelijak, nicméně jsem dospěl k názoru, že to mělo být sdělení nejspíš uklidňující.

Tedy Jana zmizela do kuchyně, já s Evou jsme usedli do obýváku, kde jsme probírali nějaká neutrální témata, například nutnou reformu vyjmenovaných slov. Zrovna jsem začal rozvíjet teorii, že by se rozhodně měla do učebnic dostat vyjmenovaná slova po Q, protože toho začíná být pomalu nadbytek. Eva pravila, že ji napadá jediné vyjmenované slovo po Q – a to je qínu a poukázala na sklenku ve své ruce. Odpověděl jsem, že je toho mnohem víc, namátkou mne napadá qodě, qobědu, nebo qasnice, když se ozval z kuchyně neskutečný řev a vzápětí vběhla Jana do obýváku pocákaná krví , a s nožem v ruce.

Eva se docela vyděsila, já o trochu méně, protože se do mne snaží něco kovového a ostrého kolegové na tréninku zapíchnout dvakrát týdně, nicméně jsem řekl, že jestli je naštvaná kvůli tomu pstruhovi, zůstanu klidně u birellu. Jana byla na pokraji srdeční zástavy a pravila, že dvě hodiny mrtvý a vykuchaný kapr najednou ožil, vyskočil z dřezu a počal ji pronásledovat po kuchyni. Podíval jsem se na Evu, která okamžitě pravila, že ať mne ani nenapadne použít slovo Poltergeist, odebrala Janě nůž a šli jsme se na to mrknout. Opravdu, na podlaze vykuchaný kapr prokazoval až nevšední aktivitu, z čehož byl kocour naprosto nadšený a když kapr na chvíli spočinul, začal ho fackovat po linoleu, což opět vzbudilo v kaprovi nový nával aktivity.

Jana se mne zeptala, zda bych s tím nemohl něco udělat, což mne nutilo k zamyšlení. Nakonec jsem pravil, že sice mám docela potrénováno, nicméně mne nenapadá žádná gotická, ani renesanční technika, která by se dala aplikovat plošně proti kaprům, a jak si konkrétně představuje zabít něco, co už je vlastně technicky vzato zombie. Dodal jsem ještě, že by asi šlo kapra přibodnout k podlaze partyzánou, ale tím bychom se dostali na poměrně tenký led, protože na podobné věci má již vlastnická práva Valdštejn.

Následně jsem namítnul, že krom Evino bratra má s vodou největší zkušenosti Eva, a zda by v tomhle směru neměla chuť něco udělat. Eva si povzdychla, prohlásila ať jí dáme tak tři hodiny, že si domů skočí pro neopren a pro harpunu, praštila sebou do sedačky a otráveně zapnula mobil. Tak nějak jsem pochopil, že situace houstne, chytil kapra do ručníku a následně mu odkrojil hlavu, čímž jsem docela namíchnul kocoura, nicméně předpokládám, že ani ten kapr z toho dvakrát nadšený nebyl.

Marcel nakonec dorazil, kapra rozporcoval, takže následně jsme skutečně zasedli u večeře, která nakonec proběhla bez větších následků. Pořád jsem ale podvědomě cítil, že něco není úplně v pořádku, protože to zatím všechno probíhalo nějak zvláštně. Jana byla po celou dobu večeře úplně zticha, protože na ni kapr – čilouš zřejmě udělal nesmazatelný dojem, Evino bratr se tvářil mírně podrážděně a já s Evou jsme si vyměňovali mírně zmatené pohledy.

Pokusil jsem se tedy dusnou atmosféru poněkud odlehčit tím, že jsem řekl že mám jistý poznatek. Že prý nedávno v Tichém oceáně objevili křížence zlaté rybky a žraloka, a že se vyznačuje tím, že Vám splní poslední tři přání. Jana na to řekla, že by jí osobně stačilo prozatím jen jedno a sice to, aby Evino bratr příště když něco přitáhne domů, tak aby se nejdřív přesvědčil, že se jí to nepokusí pod rukama vyškrábat oční bulvy. Marcel se namíchnul a řekl, že toho s tím blbym kaprem bojoval skoro tři čtvrtě hodiny, načež Jana jedovatě řekla, že to chápe, protože ho jednou viděla s otvírákem na konzervy. Marcelovi naběhla na spáncích rudá žíla a poměrně nahlas vyzval Janu, zda by se jí na chvíli taky nechtělo mlčet jako ryba. Nato mu Jana položila sugestivní otázku, zda by taky pro změnu nechtěl začít chlastat taky jenom vodu, čistě jenom aby si ověřil, co na tom ty ryby vlastně mají. Marcel, se už poměrně hlasitě zeptal, proč je sakra pořád studená jako psí čumák, načež Jana zaječela, ať se zeptá těch svých slizských potvor, že není zatracenej teploměr, zdvihla se od stolu a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Poněkud rozpačitě jsme se s Evou rozloučili a vyrazili k domovům.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné. Rodinné večeře vždycky zavání malérem, a pokud se jedná o ryby, je nebezpečí dvojnásobné.

Takže jdeme na to.

Předně – nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy – občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda. Navzdory skutečně zajímavému vyprávění, se totiž tvůrcům podařil nějaký prasopes, který vlastně ani pořádně neví, jak se má doopravdy tvářit. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, by mohl být naprosto skvělý, mysteriózní horor, ale to není. Mohl by být také dokonalou fantasy-mysteriózní pohádkou, ale na to také není. Zpracováním mi trochu připomíná tento snímek, nebo dražší, a méně povedenou Kroniku rodu Spiderwicků. Nicméně rád bych zdůraznil, že spíše atmosférou, než linií. Má to dle mého soudu totiž hned několik příčin, které se tu pokusím osvětlit.

Celý snímek dostal pod taktovku Tim Burton. Ledaskdo by to možná mohl považovat za výhru, nicméně já zase tak veliké nadšení nesdílím. Mám z toho totiž docela smíšené pocity. Dlužno říct, že knižní předlohu jsem nečetl, nicméně většinu Burtonových snímků jsem viděl a přiznávám, že mne osobně zajímá jeho infantilita, čím dál tím méně. Mám totiž neodbytný dojem, že Burton ani tentokrát nedokáže překročit vlastní stín, ale naopak se ještě více zamotává do jeho područí. Asi nejvíce se to podepisuje na grafickém pojetí příšer, které díky tomu působí nejen nevěrohodně, ale také poněkud rozpačitě. Zdá se totiž, že nějaká vizuální podoba páně Burtonova o tom, co mu připadá strašidelné, se od doby Beetlejuice, nebo The Nightmare Before Christmas, nepohnula vůbec nikam. A bohužel to podle toho také vypadá.

To by ani tak nevadilo, pokud by to byl záměr – tedy čistá a svým způsobem poetická Burtonovka. A bylo by to možná i roztomilé tím dekadentním způsobem, kdybychom to samé neviděli už třistakrát, a nebylo to pokaždé úplně to samé. Namísto obávaných a vražedných monster je nám tu předhozeno něco, co si odskočilo na melouch, z knajpy od Mrtvé nevěsty. Je to o to horší, že jak moc špatný to byl nápad, potvrdí i závěr celého filmu.

Totiž, když něco, čeho se bojí všichni už po staletí, bez větších problémů vypráská během prvního nájezdu, jedna jediná patra viktoriánských X-menů, je to poněkud trapné.

Jsem přesvědčen, že úplně jiný režisér by byl pro film daleko lepší volba, protože příběh i realita jsou velmi zajímavé a nosné, samy o sobě. A nebo naopak o mnoho více Burtona by dopadlo také daleko lépe. V této podobě to tak nějak pochcípalo podobně, jako Temné stíny. Natočili sice drahou a výpravnou pohádku pro děti, která ale pro děti vůbec není. A nebo infantilní fantasy příběh, který je zase na tuhle kategorii až moc pitomý ? Asi je to hodně o subjektivním vnímání každého jedince – ale nemyslím si, že by na tomto poli zůstal nějaký vítěz. A ten kdo se na to má dívat, už vůbec ne.

Prostě podařilo se natočit další předraženou věc, na kterou se v neděli večer stejně nikdo dívat nebude, když na jiné stanici poběží třeba Matrix, nebo Pán prstenů. Skončí to nakonec jako film na nedělní odpoledne – a i tak budete váhat, zda pro Vás není zajímavější alternativou, například Vraždy v Midsomeru. A je to myslím opravdu škoda, protože předloha ten potenciál má.

Jen krátce už bych se zmínil o castingu, který mi přišel záhadnější, než nahlodaný šunkový chlebíček na srazu vegetariánů.

Co vás bezesporu dostane, je úžasná Eva Green. Ta ženská má charisma, že byste na něm mohli klidně postavit celý hokejový stadion, a ještě by vám zbylo dost šťávy na jeho osvětlení. Navíc, je třeba ve světle Hollywoodského masomlejna ocenit, že se jí do jisté míry podařilo osvobodit se od ikonické role femme fatale. Její slečna Peregrinová má jiná gesta a jinou dikci, než třeba mrcha ze Sin City, nebo Artemisia, z druhého dílu 300. Její přesné herectví je však bohužel trochu v rozporu s tím, co předvádí zbytek obsazení.

Sice potěší Judi Dench v drobné, epizodní roli (v posledním filmu jí odpráskli, ale očividně už se cítí o něco lépe), nicméně pokud jsou pro Vás zajímavější vedlejší postavy více, než hlavní hrdina, soudím, že je tady něco špatně. Ústřední postava (Asa Butterfield) má totiž osobní kouzlo jako nudle cezená přes kanál, což celému snímku na zajímavosti moc nepřidává. V tomto směru nechci být nespravedlivý – neznám režijní pokyny a tak nevím, zda v tom celém nebyl nějaký záměr. V každém případě mi není úplně jasné, co outsidera, který očividně o paralelních realitách ví méně, než Žábronožka solná o trhu s pozemky, pasuje do role hlavního stratéga a velitele.

Poslední, co bych asi zmínil, je obsazení Samuela L. Jacksona. Toho herce mám docela rád, a také chápu, že už je to starý pán, takže je potřeba ho narvat kam to jenom jde, dokud je ještě naživu, nicméně v tomto filmu mi to nesedlo ani trochu.

Obecně s tímhle mám docela problém, protože jsem hluboce přesvědčený, že černošský herec nepatří ani do severské vikingské ságy, ani do snímku z evropské historie 15tého století. Pokud už tedy skutečně za každou cenu potřebují v rámci politické (ne)korektnosti narvat do viktoriánké doby nějakou jinou rasu, nechť tam laskavě naládujou inda, nebo číňana, protože to alespoň nějakou logiku má.

Takže závěrem.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, je výpravný, řemeslně i trikově úžasný film, se zajímavou zápletkou a vlastním světem. Přesto však, bych doporučil si spíš počkat na televizní premiéru, protože z mého úhlu pohledu jsou zakoupení lístku do kina, vyhozené peníze.