Minulý týden proběhl poněkud hekticky, protože jsme byli s Terezčino otcem odesláni na služební cestu, abychom nainstalovali a zaškolili zaměstnance na náš ekonomický systém, do poměrně velkého podniku. Byl to počin dost ambiciózní, a jsem zvědavý co z toho ještě bude, protože na podobné legrácky náš software není úplně stavěný. Služebních cest poslední dobou bývá na můj vkus docela hodně, což je poměrně dost vyčerpávající, takže když nám bylo oznámeno, že příští týden jedeme zase někam do paďous, už jsem se ohradil a začal se zajímat o to, proč zrovna pražské pobočce bylo osudem si vytáhnout Černého Petra. Šéf odvětil, že já a kolega jsme ve firmě na podobné věci nejlepší, což sice může být lichotka, nicméně když vezmu v potaz, co jsme já , a Terezčino otec za exoty, je to poměrně dost depresivní sdělení.

O víkendu jsem si také moc neodpočinul, neboť si mne zarezervovala Eva, které už je podstatně lépe, prožívá fyzickou renesanci a tím pádem jsem byl první na ráně, což připouštím mi rozhodně nijak nevadilo, ale přeci jen si soukromě myslím, že by člověk měl mít za týden alespoň tak hodinu a půl jen sám pro sebe.

V každém případě na mne v Brně nejspíš někdo něco prsknul, protože jsem začal vykazovat známky nachlazení, a i když to nebylo nic tragického, dostavil se i kašel, a to sice v množství větším než malém. Eva na mne vzhlédla starostlivým okem a pravila, že je sice zvyklá, že na ni kašlu, ale tohle se jí ani trochu nelíbí a že bych s tím něco měl dělat. Slíbil jsem tedy Evě, že se naučím kašlat na nějaký způsob, který by se jí více zamlouval a dál to neřešil – nicméně Eva trvala na tom, abych vyhledal odbornou pomoc, což jsem ji nakonec přislíbil.

Víte – já osobně tohle moc nemusím. Ne, že bych měl nějaké fobie tohoto druhu, ale dokážu si představit užitečněji strávený čas, než v čekárně u praktického lékaře, i když chápu, že i důchodci potřebují mít nějaký sociální život, a slevové akce v Lídlu nejsou samospasitelné. Jakkoliv se mnou v tomhle můžete nesouhlasit, opravdu jsem přesvědčený o tom, že 90% úmrtí pacienta spočívá pouze v tom, že nestačil včas odehnat lékaře, a pokud se nejedná o zlomeninu pánve, nejlepším lékem na většinu neduhů bývá hlt dobré Whiskey, a vypotit se na dívčím těle, což je poměrně osvědčený způsob již po několik století.

Problém poněkud byl, že jsem v těchto záležitostech neznalý – moje praktická lékařka odešla do důchodu už před lety, a já jsem v zásadě měl za poslední dobu jedinou podobnou zkušenost, a to když jsem jedné slečně z tramvaje volal sanitku. Takže jsem zasedl k netu a začal malý průzkum.

Popravdě, nejsem si úplně jistý, zda pátrat po doktorech v místu mého bydliště byl úplně dobrý nápad, protože když jsem se rozhodl se nově zaregistrovat u lékaře vedle v ulici, byl tam sice doktor, ale úplně jiného jména. Konkrétně tam stálo tohle:

Ještě že jsem chlap co neutíká z boje, a když už jsem tam byl, tak co. Takže jsem si počkal obvyklé dvě hodiny v čekárně plné důchodkyň, dozvěděl se snad úplně všechno o vylučovacích procesech vnoučat, problémech s pohybovým aparátem ve věku 68+ a myslím, že ohledně omáčky na svíčkovou se mohu považovat za cosi, jako lokálního experta. Nakonec jsem se ale do ordinace dostal, lékař byl postarší pán, který mi zkontroloval snad úplně všechno, co jde bez použití vývrtky a otvíráku na konzervy, pak se zadával do papírů a pravil, že se mu to ani trochu nelíbí. Měl jsem chuť kontrovat s tím, že on také není zrovna žádný fešák, nicméně jsem si poznámku nakonec odpustil . Výsledkem však bylo, že mne zahrnul až děsivou horou poukazů na různá vyšetření s tím, že až to budu mít hotové, ať dám vědět.

Takže jsem sebral papíry, zase sedl k internetu a hledal příslušné odborníky. Říkal jsem si, že pro tentokrát se nechám objednat k někomu, kdo ve mě alespoň virtuálně vzbudí důvěru. Takže jsem se obrátil na Google, co mi řekne – a bylo to jako obvykle výživné.

Nutno podotknout, že zejména v zahraničí mají odborníky na svém místě – namátkou bych uvedl dva:

a pak samozřejmě kapacita z německa, která rozhodně ví o čem je řeč:

Plus jeden od Nás :

Naštěstí všechno naprosto spolehlivě mimo můj dosah. Rozhodně nechci nijak snižovat jejich kvalitu, či odbornost – ale jsou prostě věci, které vás zarazí.

Každopádně po celkem nerozhodném váhání jsem si řekl, že na to kašlu, vlezu prostě do nejbližší polikliniky a zkusím svoje štěstí. Takže jsem se vydal jednoho šedivého rána do bílé budovy, abych si dobrovolně nechal pít krev. Je zbytečné se zmiňovat o čekací době – to je prostě fakt, který se nemění, ať jste objednaní nebo ne, a už jsem seděl v křesle. Paní se mne dotázala, zda nemám fóbii z jehel, takže jsem odpověděl, že bych preferoval raději pijavice, ale že chápu, jak je obtížné je pak donutit to vyplivnout, takže ať si klidně poslouží. Další trabl byl, že se jí nějak úplně nedařilo trefit žílu, takže po čtvrtém neúspěšném zásahu jsem zkonstatoval, že pokud se mi pokouší udělat na předloktí kérku, měla by to nejdřív namočit do inkoustu, abych z toho také něco měl, a dotázal se, zda tetování bude plně hrazené VZP. Paní se omlouvala, dala mi do ruky míček, znovu mi zaškrtila ruku s tím, ať si zapumpuju. Pravil jsem, že děkuji, ale od té doby co jsem s Evou tyhle věci nechávám na ní, což očividně nepochopila. Takže asi na sedmdesátý pokus mi nabodla žílu, a solila tam zkumavku za zkumavkou, takže mám pocit, jako kdybych nedobrovolně měl nakrmit polovinu Underwolrdu, každopádně po té, co ze mne vytěžila asi šest a půl litru, podobně jako se to dělá s naftovým polem ve státě Texas, prohlásila, že jsem nějaký bledý a tedy toho pro dnešek necháme. Dala mi tampon, s tím, ať si to přidržím a posadím se v čekárně, že se na mne přijde za chvíli podívat.

Sedl jsem si tedy do čekárny, držel si tampon na ruce a protože jsem kromě krvácení celkem neměl nic dalšího na práci, koukal jsem z okna a tiše si pobrukoval. Netrvalo dlouho, když na mne přiletěla sestra s požadavkem, zda bych toho mohl okamžitě nechat, protože tím děsím ostatní pacienty. Odpověděl jsem, že Nohavica „Tak málo mám krve“ je klasika, a že „Až to se mnou sekne“ od stejného autora mi přišlo trochu nevhodné. Sestra mi dala papíry, a já se poněkud potácivě vydal na rentgenologii.

Když jsem dorazil před dveře, zjistil jsem, že jsem na naprosto správném místě. Stálo tam totiž tohle:

Poslání ?

Asi žádné. Jsem zvědavý, co mne bude čekat za další vyšetření – nicméně jak se znám, moc šancí, že se na ně dostavím, bych tomu asi nedával. Metoda Whiskey a Eva mi přece jen vyhovuje o něco víc …

Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality – a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí – a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise „posez“ a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání – i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda – při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty – ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma – a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě – tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča …

Jakkoliv se politice snažím vyhýbat, minulý týden se před agresivní volební kampaní prostě nedalo uniknout. Kromě toho, že to bylo otravnější než televizní reklama se zeleným skřetem, člověk se už skoro bál otevřít ledničku, aby na něj nevyskočila nějaká hysterická rétorika, koho mám volit a naopak ať mě zem zatratí, když jen pomyslím na to hodit lístek tomu druhému. Trochu mi to připomínalo informační palbu v době, kdy Ivetka Bartošovic definitivně získala titul Skokana roku – i když s tím rozdílem, že už jsem dlouho neviděl lidi, kteří se normálně chovají celkem racionálně, tak strašně naštvané a rozhádané. Víte, musím se Vám přiznat, že celý ten humbuk kolem volby prezidenta mne otrávil natolik, že jsem nakonec ke druhému kolu hlasování nešel. Ono – pokud bych odhlédl od osobních sympatii – a nebo v tomto případě spíše hlubokých antipatií – když proti sobě kandiduje levičák a ultralevičák, tak mi nějak docházejí možnosti. Je to trochu podobné, jak psal blahé paměti kolega D-Fens, je to jako si svobodně vybrat mezi morem a dýmějovým morem – může to dopadnout všelijak, jenom ne dobře a jakkoliv to zní nezodpovědně, rozhodl jsem pro jednou poslechnout své svědomí , a nešel jsem nikam. Nicméně volby dopadly jak dopadly, a skoro jsem radši, že takhle, protože mám dojem, že z toho zanedlouho budou koukat dva dny volna, jak už to zpravidla při státním smutku bývá.

Nicméně politika není předmětem tohoto blogu.

Spíš jsem chtěl jen lehce otřít o to, že mi přijde, že jsou lidé čím dál tím agresivnější. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ve čtvrtek, kdy mne bývalý spolužák vytáhnul na koncert do klubu.

Jednalo se o postarší uskupení, a i když jim to hrálo pořád skvěle, jeden z vokalistů na podiu vypadal, že umře mezi třicátým pátým, a třicátým šestým taktem třetí sloky. Zmínil jsem se o tomto postřehu kamarádovi, který na to pravil že ano, ale že on na kapelu chodí pravidelně a zatím ho vždycky znovu záchranáři nahodili, ale půlka sálu se stejně těší na to, jestli to dneska budou muset udělat zase. Co mne však zaujalo byl hipster v kotli přede mnou. Když říkám hipster, tak skutečně ten pravověrný druh – vousy do půl hrudníku, mastná přehazovačka a kostkovaná košile, takže jediná otázka byla, zda mu v šatně na motorovou pilu museli dát extra lístek.

To jsem si myslel až do chvíle kdy se poněkud rozvášnil rytmem a začal tančit. To jsem zase v němém úžasu zíral já – hipster předváděl neskutečné kreace, takže jsem po chvíli musel konstatovat, že něco tak teplýho, jsem viděl naposledy o víkendu, kdy jsem vařil nemocné Evě cibulačku. Z nějakého důvodu ho moje prohlášení moc nepotěšilo a posilněn alkoholem , a přítomností nějaké slečny s fialovou hlavou, začal vypadat, že se bude chtít prát, což vzhledem k tomu, že jsem byl asi hlavu vyšší a o dva buldozery těžší, nepatřilo zrovna mezi nebrilantnější rozhodnutí jeho života. Zahájil to tím, že ostentativně sebral nějakou poloprázdnou sklenici a vylil jí přede mne na podlahu s očekáváním, co já na to. Konstatoval sem, že pěkný, ale tohle nebylo moje pivo, a že ohledně té fialové slečny v podstatě lže jenom sám sobě, a jestli ona nemá doma náhradní nástavec, nejspíš je večer čeká oba slušná dávka zklamání.

Hipsterova reakce však na rozdíl ode mne zaujala ochranku, která tam vletěla jako vítr s tím, ať se fousatá hlava zklidí a přestane dělat v sále bordel, protože po tom někdo může uklouznout a vedení klubu o podobné potíže nestojí. Nejspíš měl v žilce kromě piva ještě něco dalšího, protože místo na mne se vrhnul na ochranku, což byl maník zhruba o rozloze státu Iowa, trpělivosti vodíkové pumy a s empatií asi jako Krakatoa, takže jsem měl poprvé ve svém životě šanci vidět, jak byl někdo za gatě a flígr odnesen před klub, a o dalším jeho osudu už nemám žádné zprávy. Kamarád poté konstatoval, že se přežral a že se netěší až to půjde ven, načež jsem odvětil, že ten hipster na tom bude dneska prožitkově nejspíš stejně, jenom na rozdíl od kamaráda, on to nejspíš dá to samé i bez té večeře.

Zpěvák nakonec nezkolaboval a nic dalšího už se nestalo, takže jsem si vyžádali přídavek a šli jsme domů.

Hlavní hvězdou však jako obvykle byla dnes Terezka.

Terezka, jak jsem se již párkrát zmínil je dcera mého kolegy z práce a je to naprosto fascinující stvoření. Terezka je tichá, klidná, malá a přemýšlivá bytůstka, s velkýma hnědýma očima, která většinu svého života tráví ve svém vlastním světě a o nějaké interakce v zásadě moc neprojevuje zájem. Jsou pak ale chvíle, kdy se přepne do ne tak Zenového režimu, a v tomhle rozpoložení by se před ní pokusil zahrabat do země i Terminátor, a stejně by mu to nebylo nakonec nic platné. Terezka je klidná a tichá pořád, nicméně od té doby, kdy jsem ji v tomhle módu viděl na paintballovém turnaji, nebo při hraní videoher, vím přesně jak to vypadá, když někoho ovládne Satan.

Upřímně řečeno, pokud by nastala na Zemi apokalypsa, okamžitě si najímám Terezku jako osobního bodyguarda, protože jsem si více než jistý, že až by s tím vším byla hotová, nezůstal by nikdo, kdo by spočítal mrtvé. Stejně tak, jsem pořád napůl přesvědčený, že film John Wick natočili až potom, co jí viděli řádit na turnaji , a fakt, že už jí dávno neangažovali Navy Seals spočívá pouze v tom, že je ještě nezletilá.

Nicméně dneska se zastavila v práci, kolega jí podepsal nějaké papíry, Terezka pozdravila a byla pryč, kolega si unaveně promnul spánky, sebral cigarety a šel na balkon, což by nebylo zase až tak divné, jako to, že vypadal, že by potřeboval pár panáků Tequily, a těch kaktusů by na to padlo nejméně dva a půl hektaru.

Připojil jsem se tedy k němu, kolega hleděl za odcházející Terezkou a měl přesně ten samý výraz, který jsem už párkrát viděl. Bylo to tiché utrpení nad pocitem, že jako rodič totálně selhal, a že probíhá něco, nad čím už absolutně nemá kontrolu. Zapálil jsem si tedy také cigaretu a pokusil jsem zahájit rozhovor konstatováním, že mám nový poznatek. Řekl jsem, že sousedovi přes ulici lze úplně zničit byt, ze vzdálenosti dvaceti metrů, pomocí laserového ukazovátka, a jeho vlastní kočky, a jak to vím, že není důležité.

Kolega si povzdychl a pravil, že Terezka je fakt ženská krev a kroupy, a že to pomalu přestává už dávat. Namítl jsem tedy, zda si je jistý ve svém komentáři, neb mi přijde Terezka pořád maličká a hubená, načež mi bylo odpovězeno, že na tom rozhodně trvá, protože jakýmkoliv způsobem Terezka působí, je to pořádný jelito a tedy tím pádem je jeho příměr naprosto přesný. A že si s ním přeje pohovořit ředitelka školy, protože Terezka dostala ředitelskou důtku.

Přišlo mi to trochu divné, protože mi to k Terezce moc nesedělo, takže jsem se optal, jak k tomu došlo, načež mi to kolega, mezi jednotlivými vzdechy celé vylíčil.

Ve škole, kam Terezka chodí, mají nějakého repetenta. Nevím, jak velkou část hraje fakt, že je to rom, nicméně jeho oblíbenou zábavou je šikanovat mladší děti, vyhazovat jim věci z okna na ulici, případně je fyzicky napadat. Učitelský sbor nad tím přivírá oči, protože aby to nebyl rasismus, a tajně doufá, že to na potřetí konečně udělá a vypadne ze školy pryč, což nejspíš by chtěl i on. Terezku, stejně jako ostatní spolužáky tento stav věcí hnětl, nicméně se jí to v podstatě netýkalo, takže to nechávala být – tedy přesněji řečeno až do minulého týdne, kdy jí hejsek sebral knížku a odmítal jí Terezce vrátit.

Terezka přemýšlela, co bude dělat, protože věděla, že se ve škole prát nesmí, a protože je až neuvěřitelně poslušné dítě, vzápětí přišla na rozřešení nastalé situace. Vrátila se do třídy a z báglu vylovila paintballovou pistoli, protože odpoledne měla jít na trénink, a vyrazila po vzoru Texas Rangers sjednat spravedlnost. Takže než stačil Lakatoš vůbec zaregistrovat nějaké nebezpečí, koupil tři kuličky rovnou do čela, dvě mezi nohy a když se svíjel na zemi, tak pro jistotu ještě další dvě do zátylku. Terezka zajistila pistoli, sebrala svojí knížku a v klidu si šla číst do třídy, zatímco lehce přibarvený indián prožíval svoji osobní havárii s realitou.

Samozřejmě z toho byl okamžitě průšvih, Terezka šla do ředitelny, kde poklidně vylíčila celý průběh událostí. Nicméně na svojí obhajobu uvedla, že jí doma říkali, že má ve škole bitky se spolužáky zakázané, takže je v tom nevinně, protože se přeci s nikým neprala.

Kolega dokouřil a smutně pravil, že je sice rád, že Terezka poslouchá, nicméně kdyby k tomu přistupovala méně tvůrčím způsobem, byl by možná raději , a jestli v pondělí nedorazí do práce, ať mu přinesu cigarety do vazební cely, protože je sám zvědavý, jak tohle celé dopadne.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Nezkoušejte nasrat Terezku. Protože to, že je vám dvanáct a jste mrňaví neznamená, že si dáte všechno líbit.

Jsa poněkud vyčerpán třídním bojem s proletariátem, jak již laskavý čtenář nejspíše zaznamenal, dnešní příspěvek bude trochu odlišný. Je až neskutečné, co lid dělný dokáže vymyslet, aby se vyhnul tomu, aby skutečně odvedl nějakou práci a myslím, že v tomto směru se jedná o skutečně nevyužitý potenciál. Myšlenková energie, kterou do toho vkládají je opravdu dechberoucí, a kdyby podobnou invenci měli i vědci z NASA, dávno už si pěstujeme fialky na Saturnu.

Eva je naštěstí momentálně v tomhle směru nenáročná, neboť je zavalena obrovským množstvím služebních cest, na blbosti a remcání jí už moc kapacity tedy nezbývá a tím pádem mám nějakou chvíli i čas sám pro sebe. Kvituji to poměrně s povděkem, přes celé léto jsem se prakticky nezastavil a jsem hluboce přesvědčený o tom, že by každý člověk na světě by na alespoň jeden půlden za čtvrt roku pro sebe mít měl.

Jakkoliv jsem si totiž říkal, že už sem žádné recenze posílat nebudu, pro dnešek jsem se rozhodl udělat vyjímku, neboť si myslím, že se o tomhle moc neví a to je dle mého soudu škoda.

Abych to poněkud upřesnil ohledně těch recenzí. Faktem je, že aktuálně o žádné recenze žádán nejsem, byť poněkud z pragmatického důvodu. Když totiž Váš příspěvek má 3x vyšší čtenost, než podobná recenze šéfredaktora, sice to nejspíš o něčem vypovídá, ale velení serveru to nijak zvlášť nepotěší, zejména při faktu, když odmítáte jako já se tvrdošíjně připojit k redakci, nebo nějak prozradit své alterego. Rozhodně z toho nemám žádný pocit hořkosti – jsem přesvědčený o tom, že každý šéfredaktor kulturního serveru má právo na vlastní pojetí a vlastní pravidla a mě tím v podstatě ubude další práce.

Nicméně k věci.

Protože jsem poslední dobou poněkud vyčerpaný, uchyluju se doma pouze k pasivním činnostem, za což se sledování seriálů považovat dá. Nejsem samozřejmě zcela imunní ke všemu – věci v televizi jako například Grimm, nebo Teorie velkého třesku mne docela baví, nicméně jsem spíše televizní posluchač než divák, a tedy je nijak aktivně nevyhledávám. Jsem sice hrdý na to, že jsem z Hry o trůny, nebo Sexu ve městě nespatřil ani jedinou minutu, ale zároveň mám dojem, že jsem tímto skutkem nedošel k nějaké zásadní duševní újmě. Pokud se někdy uchyluji k nějaké známé klasice, bývá to nejčastěji Constantine, Daria, nebo Dead like me – většinou si pustím jeden díl, podobně jako si pouštíte coby kulisu oblíbenou píseň. Nicméně jsem v tomto případě přihrávkou dostal dva kousky, o kterých bych se tu rád zmínil. Chápu, že nemusí zapadnout zrovna do Vašeho vkusu, ale v obou případech mne to zaujalo natolik, že jsem přesvědčený o tom, že to za pozornost stojí.

První ze zmiňovaných případů jsou Polské legendy.

Nejedná se ani tak o seriál, jako spíše o mini sérii, kterou dala dohromady parta nadšenců a hodila ji na internet zcela zadarmo. Přiznám se že jsem tomu úplně propadnul. Kdybych to měl nějak definovat, ústředním motivem je v zásadě obrázek toho, jak funguje Peklo ve dnešním světě, aniž by se snažilo popřít cosi jako staroslovanskou mytologii. Zní to šíleně ? Já vím.

Tvůrcům Polských legend se podařila neuvěřitelná záležitost – výběrem (ne)herců počínaje (protože jsou neskutečně dobří), přes digitální efekty, za které by i George Lucas dal dva přední zuby za tohle provedení, až po fakt, že jsi na krátkometrážním formátu dokázali vybudovat vlastní universum, které je opravdu chytlavé a zároveň pracuje se plejádou skutečných legend, a přitom přerod do dnešního světa je naprosto unikátní. Popravdě v této kvalitě a razanci jsem se něčím podobným setkal prvně – a skutečně mám rozporuplné pocity z toho, že Allegro tento projet opustili ve prospěch nového Zaklínače. Nicméně, pokud budou držet nastavenou laťku – Zaklínač bude vážně docela mazec a jsem na to hodně zvědavý.

Druhou věcí, která mne celkem spolehlivě dostala byl seriál G.L.O.W.

Připouštím, že ani ne tak tématem, protože je to docela profláknutá věc , jako spíše provedením. Tohle asi zaslouží trochu bližší osvětlení. G.L.O.W. (tedy Gorgeous Ladies Of Wrestling) se stal naprostým fenoménem a trhákem v devadesátých letech minulého století. Zde musím poněkud odbočit – profesionální wrestling je totiž hodně podobný mé odbornosti, a totiž šermíření. Přestože potřebujete celkem rozsáhlé znalosti a trénink, jde tu o druh bojového divadla, které při správném a bezpečném provedení opravdu dokáže působit realisticky a brutálně. Dle mého soudu by to mělo být kompenzováno humorem (protože když o vezmete do důsledku, je to strašné ukazovat, jak se lidé zabíjejí), případně příběhem, kam i tahle složka lidského charakteru patří. Ve wrestlingu nikdo neumírá, nicméně míra deklarované brutality je tam celkem značná – a i když se jedná pouze o divadlo, dokáže to být celkem působivé. Tak nějak to člověk lépe snáší od trénovaných, osvalených borců v MMA, nebo od boxerů – ale v momentě, kdy totéž představení předvedou opravdu nádherné holky v působivých kostýmech, většinu diváků to zasáhne silou vržené cihly. G.L.O.W. , jakkoliv byl kontroverzní, byl prostě trhák, který byl na primetime po několik let a i když se jeho úspěšnost pokusilo navázat několik wrestlingových federací, nikdy se to úplně nepovedlo zopakovat. V každém případě ve jeho šlépějích jdou i v současnosti superhvězdy dnes a stále je to dobrý byznys, který přitahuje masy, protože kombinace krásných žen, boje, násilí a příběhu má tak nějak lidstvo geneticky v sobě.

Seriál pojednává o tom, jak to celé vzniklo, vznikalo, jaké s tím byly potíže a jak strašně je těžké všechna protivenství překonat. Jedná se samozřejmě o poněkud umělecky upravenou verzi – skutečnost nebyla tak dramatická, ale seriál Vám nabízí pohled do světa, kam se normálně moc nedostanete. Problém je v tom, že se hlavní mozek této show snaží dát dohromady partu hereček, tanečnic a dvou sportovkyň, do nějaké koncepce zmíněného druhu divadla, a je to depka na depku, protože nic nejde jak má. Navíc je jasná jedna věc – pokud bude show úspěšná, herečky ani tanečnice už rozhodně žádný Louskáček, nebo Othello nečeká – a pokud to bude propadák, tak … Ale přesto do toho jdou všichni na 200%, protože prostě nic jiného nemají …

Zní to blbě, co ? Proč by se na tohle měl někdo koukat a ztrácet tím vůbec čas ? Povím Vám to.

Celý seriál je totiž natočený takovým způsobem, že si musíte při jeho sledování neustále opakovat, že to není dokument. Že je to seriál a to co vidíte jsou herci! Tohle není skutečné, takhle to nebylo a není, jsou to herci a jen to hrajou !! Tak moc působivé to je a i na cynika mého kalibru to docela zabralo.

Tedy závěrem:

Jsa zasažen bacilem, jdu bacit i sebou o postel – a i když chápu, že můj tip ohledně seriálů nemusí být podle Vašeho šálku čaje, jdu spát s pocitem, že jsem alespoň kus osvěty spáchal.

Tak příště snad o něčem normálnějším …

Nový rok v práci nezačal právě nejlépe, protože z nějakého řízení osudu, neustále řešíme nějaká nedorozumění. Nejsem si úplně jistý, jakým dílem jsem v tomhle namočený konkrétně já, ale je pár dní po Silvestru, a tak nějak opět silně cítím touhu po měsíčně liduprázdné krajině , kde jediné bezprostřední nebezpečí představuje kuna, která vám v okamžiku nepozornosti, vyrabuje sušenky.

Tak předně – Eva se vrátila z Karibiku, vysluněná, opálená a vyhublá z toho, jak se ládovala chobotnicí kandlovanou v bůhvíčem, plná imunity a Omega-3 mastných kyselin z mořských plodů a dalších potvor, takže okamžitě chytla chřipku a střevní potíže, je pasivně agresivní a protivná, takže oproti jejímu normálnímu chování v zásadě není patrná žádná změna. Na mne se v práci sesypala kupa nevyřízených mailů a z nějakého důvodu jsem byl zaúkolován šéfstvem, abych se prioritně věnoval jedné nejmenované Univerzitě.

Víte – co se týká mého názoru ohledně lidí na svých místech tu padlo už nějaké to slovo. Také si za tím celkem stojím, a vím, že bych neměl trpět předsudky, nebo nějakou falešnou předjímavostí – nicméně jsem se pročítal asi dvaceti maily, které si stěžovaly na implementaci našeho systému, a že zejména některé formulace nejsou zrovna podle jejich gusta. Dost dobře nechápu, co se jim na termínu “ Faktura vydaná“, „Proforma faktura“, nebo „Účetní doklad příjmový“ konkrétně nepozdává, nicméně jistým vodítkem by mohl být podpis autora mailů, kde bylo napsáno doslova „Za Útvar pro spisovnou češtinu a diakritiku, podepsán vedoucí útvaru, István Huivédiy“. Tak nějak jsem pocítil závan toho, že na tohle úplně kafe stačit nebude, takže jsem s povzdychem vzal za kliku v kanceláři a spatřil Terezčino otce, jak se urputně mračí na svůj monitor. Na můj dotaz, copak, že jsem to prošvihl odvětil, že se už třetí den pokouší donutit náš systém, aby podával na přání klienta reporty i v azbuce, že nesnáší diakritiku a už mu z toho hrabe. Abych ho trochu povzbudil, pravil jsem, že v tomhle ohledu rozhodně není sám. Dodal jsem, že zejména Zeus – hromovládce, Diakritiku vyloženě nenávidí a na rozdíl od kolegy má sklony komentátory následně drtit bleskem, což jak doufám Terezčino otec aktuálně v plánu nemá.

Kolega prohlásil, že na blbosti mne užije, vytáhl cigaretu a vyzval mne, abych se k němu přidal. Docela jsem to uvítal, takže jsem si vzal bundu a připojil se k němu na balkon, který v naší firmě slouží jako kuřárna. Terezčino otec si zapálil, hleděl směrem k městu a prohlásil, že nechápe, jak si může člověk vypěstovat za tak krátkou dobu hlubokou nenávist ke konkrétnímu písmenu, nicméně, že se mu to podařilo v téměř rekordním čase, a páter Koniáš by na něho v tomhle směru byl nepochybně hrdý. Zeptal jsem se tedy, co za konkrétní písmeno ho natolik uráží, a bylo mi odpovězeno, že v azbuce „šč“ a kolega že je moc rád, že v češtině tolik výrazů, kde se vyskytuje „šč“, zase tolik není.

Odhodil cigaretu, zapálil si další a pravil, že ho napadají snad jen, „košče, klešče“ – ščípačky, jaký jiný, neasi – ščekna, a potom už jedině ščígro, což on v tomhle případě tedy rozhodně nemá.

Konstatoval jsem tedy, že zapomněl na slovo termoska, protože tohle se úplně nabízí samo. To ho poněkud zarazilo, takže jsem na jeho nevyslovenou otázku pravil, že samozřejmě ščajem, aby bylo úplně jasno, a že by to měl zohlednit ohledně těch výstupů ze systému.

Kolega pokrčil rameny a dotázal se, zda jsem sebou do pustiny vzal i našeho Hotlinera, protože od nového roku ho neviděl a odmítá sem už chodit sám. Objevili se tu od konce roku již dvakrát majitelé firmy, a i když na paranormální aktivity nevěří, že tu sám nebude, protože tu straší. Odpověděl jsem, že nikoliv, ale nemohu vyloučit možnost, že ve své rodné hroudě podlehl volání domoviny, sfáral do hlubin více než je zdrávo a momentálně páčí nějaký olbřímí Korund, na který narazil.

Odpověď přišla téměř ve stejném okamžiku, kdy se před barákem zastavil smykem picku-up, z něho vyskočila silně naštvaná Lenka, vykopla z korby cosi, co jsme z balkónu identifikovali jako zmizelého kolegu, zahulákala, že tohle bude nejspíš naše, a že už to v životě nechce vidět. Že poslední tři dny trávil tím, že jí hulákal totálně na šrot před oknem, jak moc ji miluje a že ho nezastavila ani ledová voda a vypnul ho až kýbl, kterým ho majzla přes kokos. Na to sedla do auta a byla pryč – takže jsme se vydali padlého kolegu sebrat z ulice.

Kolega hotliner byl totálně mimo, silně zapáchal a kdyby mi nadýchal do nádrže, mohl bych jen na výpary klidně jezdit celý měsíc, takže když ho spatřil náš vedoucí, okamžitě zavelel, ze musí do sprchy, protože majitelé firmy jsou opět na cestě k nám a tohle by je nejspíš dvakrát nepotěšilo.

Problém byl, že i když jsme ho podpírali, nejspíš mu ten veškerý oktan moc nesedl, takže začal poněkud upouštět hořejškem, takže se za námi začala táhnout podezřelá stopa. Slečna recepční pravila, že v téhle firmě už viděla hodně, ale tohle už je moc i na ni a že ať nepočítáme s tím, že tohle bude uklízet. Vedoucí obhlédl situaci a zhodnotil, že já jsem jediný natolik fyzicky zdatný, že ho dokážu do sprchy dopravit, Takže ať ho proboha někam odvleču, zatímco se pokusí kolektivně vzniklé znečištění alespoň částečně nějak uklidit.

Takže jsem vláčel kolegu Hotlinera pryč a po pár úspěšných manévrech se mi ho dokonce podařilo vhodit do sprcháče, pustit na něj vodu a zabouchnout dveře.

Když jsem přišel na recepci, abych alespoň nějak pomohl s úklidem, zjistil jsem, že majitelé firmy už jsou na místě a zajímají se o to, copak je to za bordel na koberci.

Vedoucí i Terezčino otec se pravda bili statečně, ale na otázku, kde se to tam vlastně vzalo, se jim moc odpovídat nechtělo, protože bylo jasné, že by kolegu Hotlinera čekal okamžitý vyhazov. Tedy jsem vešel, zhodnotil situaci a pravil jsem, že za to celé může „šč“. Majitel firmy se zeptal, jak to myslím a tedy jsem mu osvětlil, že v rámci konzultace s výstupem v azbuce se tu zastavil ruský klient, jsa vybaven vodkou – ale zakusky už niet, a nejspíš bude na pozici junior, protože mu to očividně moc nesedlo. Že tu všichni jsme autem, takže my bychom byli pod vlivem asi těžko a zda by majitel mohl zvážit nějaké přihození do fondu, právě pro takové případy.

Nejspíš se s Evou znám už moc dlouho.

Majitel řekl, že si to promyslí, ať je ten bordel pryč, nasedl do auta a odjel.

Terezčino otec se mne dotázal, jestli si uvědomuji, jak to bude drahé, protože mi to sežral i s navijákem a dostat pár kilometrů vlasce a rybářský háček ze střev majitele firmy, zabere lékařům docela dost času.

Poslání ?

Asi jen jediné. Nekvičte jako prase před oknem někoho, kdo o Vás nestojí. Protože pak se stanete prasetem o které nestojí vůbec nikdo. Ani řezník ne.

To, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky, se vědělo už ve starověkém Řecku a i když si osobně myslím, že tato teorie má jisté trhliny, v zásadě neshledávám pražádný důvod, proč se o to opakovaně nepokusit. A protože člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný, vyrazil jsem i letos vypomoci známým na hrad, kde pořádali každoroční akci k záchranu památkově chráněné stavby – nebo alespoň toho, co z ní zůstalo. Jelikož jsem tvor nárazově škodolibý, a tedy mi není proti mysli se o část nepohodlí a syrové romantiky podělit s nováčky ve skupině, opět jsme letos vyrazili dělat stuffáž, a jako obvykle to stálo poměrně za to.

Tak předně – z nějakého mne neznámého důvodu se rozhodla letos jet i Eva, což mne dílem potěšilo, ale větším dílem mi přivodilo pár starostí navíc. Eva má sice hodně krámů, ale nic, co by připomínalo historiku, nebo bylo nějak podobné šermířskému vybavení nevlastní , a nechat jí pobíhat v této nadmořské výšce se šnorchlem, v ploutvích a v neoprenu by rozhodně pozornost návštěvníků vzbudilo, ale nejsem si úplně jistý, zda jen po tu dobu, kdy by se do ní někdo nepokusil vpravit nějakou výraznou dávku sedativ.

Takže prvním úkolem bylo Evu nějak přijatelně obléknout a obout, což se v obou případech projevilo, jako mírně problematické. Po prohrabání inventáře jsem zjistil, že jediné věci co by mohly Evě padnout je oblečení na jeptišku, protože další možnosti jako kostým indiánky a postapokalyptickou výstroj zavrhla rázně hned od začátku. Po dalším zkoumání prohlásila, že nepojede za blbou jepťuli, zvlášť když všichni ostatní budou mít zbraně (v to počítaje i dva lovecké psy) a začala mi rabovat šatník.

Po nějaké době jsme skutečně nalezli něco, v čem se líbila sama sobě, vyzbrojili ji a vybavili, takže Eva začala vykazovat znaky elementární spokojenosti a tedy se mohlo přistoupit k bodu dva – to jest k mojí maličkosti. Bohužel, po letmém průzkumu jsem zjistil, že mi Eva uzurpuje drtivou většinu mojí gotiky, a to včetně bot, což bylo samo o sobě docela zvláštní, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že je schopná se do levé boty vejít celá, případně jí po přechodnou dobu používat jako protiletecký kryt.

Pohlédl jsem tedy na Evu, pravil, že sice vypadá díky barvě kostýmu a botám jako ježek Sonic, nicméně po historické stránce je to v pořádku a začal přemýšlet o tom, jak moc mi může projít pirátský kostým na středověké události. Eva pravila, že jsem pitomec, že je to moje vybavení a že se uvidíme pozítří.

Po krátké konzultaci mi byl však pirátský kostým povolen s tím, že tam budou i třicítkáři a lidi v uniformách legionářů, takže to sice místopisně úplně nesedí, ale chronologicky to zase takový problém nebude.

Tedy jsme se jednoho sobotního rána opět ocitli v rolích organizátorů, což je technicky vzato funkce ozbrojeného drába kombinovaná s holkou pro všechno. Dlužno říct, že jsme loni nejspíš docela zapůsobili, protože tentokrát psi byli na vodítku, srážet zdivočelé cyklisty z hradeb jsme museli jen minimálně a v zásadě se celá akce obešla bez nějakých větších incidentů. Tedy až na jeden, protože to by nebyla Eva, aby neměla tradičně něco extra.

Součástí akce byl i sokolník, který tam měl jako atrakci Orla skalního (jak jsem byl poučen) a nějakou Sovu, se kterou se mohli návštěvníci za mírný poplatek nechat vyfotit, případně si je vzít na ruku. Protože my jsme byli něco jako VIP, žádný poplatek od Nás požadován nebyl a tedy Eva usoudila, že si to chce zkusit.

Víte – když na dravce koukáte v ZOO, tak vám to zase tak nepřijde. Ale když máte orla půl metru od sebe, ona je to vážně docela velká a těžká mrcha a člověk má přeci jen z toho zobáku a drápů docela respekt. Sokolník sice pravil, že se nemusíme bát, že oba dravci jsou vycvičení na to, že se jich lidé dotýkají a nikoho nenapadnou, nicméně první věc, která mne napadla bylo, že jsem si přeci jen pro všechny případy měl nabít pistoli, což se zpětně ukázalo jako rozumný směr úvah.

Takže Eva se s nadšením vrhla za orlem, kdežto já jsem v tu chvíli pozoroval sovu. Sova byla sice nádherná, ale nejspíš byla zvyklá na noční turnus a tedy ji chvílema přepadal spánek. Což by zase nebylo tak divné, kdyby se krátce po usnutí nepřetočila na bidýlku hlavou dolů jako netopýr. V tu chvíli si uvědomila aktuální polohu a snažila se vylétnout zase zpět do normální polohy, což mělo dva sekundární aspekty, a sice že profackovala všechny lidi stojící v okruhu jednoho metru a druhý, že poněkud připomínala gymnastu, který se pokouší o veletoč.

Mezi tím si Eva vzala rukavici a nechala si nasednout na ruku orla. Poněkud bojovala s jeho váhou, nicméně orel se skutečně choval slušně, nechal se hladit po peří a Eva projevovala na toto téma známky spokojenosti. Tedy ovšem až do chvíle, než na věži kanonýři nezahájili svoji střeleckou produkci.

Orel s něčím takovým očividně nepočítal, leknul se, zaťal drápy Evě do ruky a zabral křídly ve vzduchu. Evě to ve velkých botách na štěrku podjelo, ztratila rovnováhu a protože se orel snažil všemožně nepadnout na držku, začal s Evou smýkat k okraji hradeb. Protože je Eva relativně maličká cloumal s ní docela slušně a i když si myslím, že by jí neunesl, díky tomu jak sebou mlátil by ji nejspíš z hradeb dolů poslat dokázal, což by nejspíš byla velice bolestivá zkušenost.

Takže jsem okamžitě chytil Evu za pásek a snažil se ji i orla odtahovat od okraje, což ani v jednom případě nebylo nic jednoduchého. Eva nadávala, protože ji orel držel ruku jako ve svěráku, sokolník, který momentálně vnímal pouze svůj kelímek s pivem byl mimo dosah, a útes tak metr od Nás.

Myslím, že to byla scénka jako z animáku, nebo jako z pohádky o Veliké řepě – tedy já táhl Evu za opasek, Eva za orla, Orel sebou mlátil ve vzduchu, protože se očividně jako jediný z Nás přes ten okraj dostat chtěl, do toho na sovu zase přišla dřímota, převrátila se hlavou dolů, kde definitivně usnula, ve spánku mlaskaje.

Nakonec si nás sokolník přeci jen všimnul, se zaúpěním odhodil pivo a přiběhl orla uklidnit.

Dopadlo to dobře, orel se zklidnil, přestoupil si na sokolníka, který si narovnal sovu do normální polohy, aby ji posléze přeparkoval na nějaký špalek, který ji poskytl větší stabilitu. Eva se šklebila a zkoumala podrápané předloktí, takže jsem ji oblažil sdělením, že to má z toho, že potřebuje mít v ruce za každou cenu pořádnýho ptáka a že by udělal líp, kdyby se držela toho, co má. Eva se urazila, řekla že tohle její rybičky ani gekoni neumí a že tohle já jako chlap v životě nepochopím.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Na velikosti občas prostě záleží. Zvláště pokud se jedná o číslo Vašich bot.

Jsem toho názoru, že občasný kontakt se syrovou realitou člověku rozhodně neuškodí. Pravdou je, že realita má sklony čas od času být poněkud surovější, než je v běžném měřítku zvykem, ale ani to podle mne není úplně na škodu, protože Vám to alespoň připomene nějaké základní pravdy, které se z Vás televize a internet, úporně snaží odstranit. V drtivé většině případů a v městských podmínkách si obvykle vystačí s tupým předmětem, jako je například chytračící klient, městská policie, nebo nezisková organizace pro záchranu Žraloků běloploutvých (což jak jistě uznáte jest, v našich končinách, věc hraničící téměř s každodenním přežitím) – a nebo -podobných prostředků po ruce nemaje, použije to co je momentálně po ruce, což v mém případě byla celá okolní příroda.

Jak jsem již naznačil, před koncem roku jsem měl silnou potřebu opět zmizet z civilizace. V tomto případě bych rád PT čtenářstvo upozornil na to, že si máte dávat pozor, co si přejete, protože mojí maličkosti se to splnilo téměř úplně, a to tradičně za podmínek více než bizardních.

Ale popořadě.

Podobně, jako loňského roku, jsem se zeptal kamaráda, zda by mi poskytl svůj srub, abych se poněkud vzpamatoval z pomalu propukající hostility, a nabral do dalšího roku nových sil. Kolega, opět celkem nic nenamítal, protože další děcko už bylo na cestě, tedy mi dal klíč a požádal mne, abych srub obhlédl, a případně provedl drobné opravy, ale že neočekává nic zásadního, a je celkem rád, že se tam dostane jednou ročně alespoň někdo. Tedy jsem poděkoval, sbalil si věci – a vyrazil s vidinou klidného odpočinku.

Jak jsem se již zmínil minule, srub stojí v takové pustině, že by tam zmagořil i požární hydrant, a i Yettiové vedou letité spory o tom, zda takové místo skutečně vůbec existuje. Tedy značka ideál. Takže jsem se probojoval sněhem téměř až ke srubu (tedy zhruba půl kilometru pod kopec, protože dál to fakt nešlo), naložil si na záda bagáž a zásoby – a vyrazil. Pod nohama mi křupal sníh, nikde ani noha, prostě paráda.

Došel jsem skoro až před srub, když mne upoutal kolouch, který stál u srubu a olizoval rampouchy, které visely z podkroví. Byl tím docela zaujatý, takže mne nejspíš neslyšel přicházet – a nebo, což pravděpodobnější, byl přesvědčen, že má halucinace, protože podobně jako většina myslících tvorů mu nedávalo smysl, co by kdo v takové prdeli světa dělal. Bohužel mi poněkud blokoval vchod, takže jsem vyčkal ještě pár chvil a pak jsem si odkašlal, a předpokládal jsem, že ho tím vystraším, což se mi skutečně podařilo. Srnec se ohlédl, skutečně se vyděsil, sklonil hlavu a plným tryskem se rozběhnul proti mě. Stačil jsem sebou tak tak bacit do sněhu – jeho parohy mne minuly snad o půl metru, a semínko na ragú z jelena pak tryskem zmizelo do lesa – ale jako úvod klidného začátku nového roku mne to mělo nejspíš na něco upozornit. S tichou kletbou “ počkej až si seženu dobrý víno a koření“ sem se zvednul ze sněhu, šel se ubytovat – a hlavně si zatopit.

Když o tom dumám zpětně, myslím, že jsem prostě stál jen mezi ním a lesem, a prostě to vzal po nejbližší možné dráze – ale řeknu vám, když vám něco podobného žužlá palec v ZOO, a když se proti Vám tryskem žene něco, co má 15 cm dlouhé parohy, ostré jako dýka – je to docela rozdíl.

Poněkud rozladěn jsem tedy odemknul srub, hodil věci dovnitř s tím, že si připravím dřevo na topení, ať už to mám pro dnešek z krku a s představou knížky, grogu a vůní dřeva jsem šel odemknout přístěnek s palivem, které jsem tam nachystal už vloni. Zámek šel poněkud ztuha. To jsem sice očekával, ale co jsem neočekával bylo, že na mne po otevření dveří snese kulometná palba takové kadence, že by to zahnalo i němce od Stalingradu, takže jsem okamžitě dveře zase přibouchl, opřel se o ně zády a poslouchal zvuky doznívající kanonády.

Promnul jsem si unaveně čelo, marně zauvažoval na téma, co se tady sakra děje, a kdy sem někdo stihnul během roku nainstalovat a znesvětit indiánské pohřebiště, a pak nakoukl škvírou dovnitř. Sice tam bylo šero, ale zřetelně jsem na zemi rozpoznal nějakou chlupatou kouli s velkýma ušima, která dýchala jak o závod a byla ke dveřím otočená zády. Když jsem si tedy odkašlal podruhé, měl jsem možnost sledovat, jak chlupáč propukl opět v aktivitu a dveřmi začala opět otřásat bubnová palba, což bylo něco, co jsem vážně nikdy v životě neviděl. Netuším, jestli se pokoušel prohrabat ven, nebo jestli tam měl někoho, kdo mu páskoval a nabíjel – ale prostě kopal zadníma běhama směrem ke dveřím, což v praxi znamenalo, že lítalo všechno možné směrem na mne, a já jen doufám, že to byly kousky uhlí a ne zmrzlé bobky, které si podobně jako to dělá Chuck Norris s municí, vyráběl uprostřed střelby.

Dal jsem si tedy cigaretu, nechal dveře otevřené a šel si vybalit. Když jsem se asi po čtvrt hodině šel podívat do dřevníku, už tam nikdo nebyl, jen několik stop ve sněhu ukazovalo na dobrovolnou migrační politiku, takže jsem sebral dřevo a šel si opatřit teplo, a cestou jsem dumal o tom, že je docela klika, že v potoce nežije žádný aligátor, a že ani bengálským tygrům se k nám moc zrovna dvakrát nechce.

Víte jsem opravdu zvyklý na ledacos. Ale když na Vás útočí i býložravci – nejspíš Vás to donutí k jistému zamyšlení.

Každopádně přišla noc, já jsem vzal z batohu pixlu sardinek, kdyby se snad Darwin zastavil, otevřenou ji nechal před dveřma srubu a šel spát. Bylo ticho, klid a jen zvuk praskajícího dřeva – což bylo přesně to, co jsem po náročném příjezdu potřeboval.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že se vůbec nic nestalo, což bylo přesně to, co jsem si přál.

Chyba.

Udělal jsem si kafe, vzal cigaretu s tím, že si půjdu zakouřit do zimní krajiny. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že se Darwin na sváču zastavil. Nejspíš jsem se nějak přehmátnul, a místo normálních sardinek jsem otevřel sardinky v tomatě, takže všechno v okolí dveří vypadalo jako Texaský masakr motorovou pilou. Ten malej hajzlík to zasvinil úplně všude v okolí dvou metrů, ale jak to dostal i na kliku od dveří, je mi skutečně záhadou. Takže jsem se posadil na lavičku před srubem, kouřil, pil kafe a kladl si otázku, co že jsem to vlastně v minulém životě musel provést tak moc zlého, že mi to Matka Gaia dává takhle strašně sežrat. Po chvíli se odněkud přiloudal i Darwin, očichal mne, pak prázdnou pixlu od sardinek, opřel se packou o dveře srubu a zahleděl se na mne. Otevřel jsem mu dveře, protože i já sám jsem ze sebe cítil zápach bezmoci a bylo mi jasné, že nejspíš tam bude víc doma, než já. Dokouřil jsem cigaretu, dopil kafe a šel dovnitř. Darwin všechno očichal, dospěl nejspíš k závěru, že je vše při starém, a zahleděl se na mne s káravým pohledem lázeňského hosta, kterému ještě nepřipravili pokoj. Zahleděl jsem se tedy Darwinovi tváří v tlamičku a pravil jsem, že sundavat klec z půdy mne ani nehne, protože stejně si může všude trajdat jak chce, a nehodlám mu měnit plínky jenom proto, že se mu nechce chodit ven.

Darwin to celkem akceptoval, takže když chtěl jít ven, položil zase packu na dveře, aby byl vypuštěn ze srubu a když chtěl do tepla, vyskočil na okno a čekal, až si ho všimnu. Na noc sem ho samozřejmě nechával venku a kromě toho, že jsem ho dokrmoval a nechal spát v teple, jsem se o žádný další kontakt nepokoušel – přece jen nechat se pokousat kunou nebylo úplně v plánu a Darwin nevykazoval nějaké známky toho, že by mi lezl do spacáku, nebo se chtěl tulit.

Takže jsem zase oslavil dalšího Silvestra spokojený, klidný, s Darwinem a Jackem Daniel´sem po boku.

Nicméně, nadešel den odjezdu zpět do civilizace a já se začal balit. Darwinovi se to očividně moc nezamlouvalo, čmuchal kolem, takže jsem ho nechal v teple a vyrazil nahodit auto, abych ho nastartoval a alespoň trochu vytopil. Takže otočím klíčkem – a nic. Bylo mi to divné, takže jsem to zkusil ještě párkrát se stejným výsledkem, abych pak odházel sníh z kapoty a podíval se na motor.

Snad všechny dráty byly přehryzané, k mojí velké nelibosti a hned mi bylo jasné, že budoucí ragú s karlovarským knedlíkem v tomhle případě v tom bude nejspíš nevinně. Dodusal jsem tedy srubu, vylovil mobil a s tichým klením, se vydal do kopců lovit signál. Darwin se zřejmě rozhodl, že si mne ponechá na chov, protože takový dement, jako já se dá asi těžko za normálních podmínek sehnat, a podniknul nejspíš nějaká protiopatření. Zhruba po osmi kilometrech a převýšení o výšky pěti Everestů jsem se nakonec dovolal asistenční služby, takže jsem se nakonec o čtyři dny a pět infarktů později do Prahy nakonec dostal – což je vlastně i důvod zpoždění článku v pravidelném termínu. Přesvědčit odtahováka, aby naložil moje auto uprostřed ničeho nejspíš vydá na samostatný článek a mě už dochází místo.

Takže poslání na závěr je asi jen jedno:

Je skvělé, když jste připravení na všechno . Ale je možná lepší zmizet na loď do Karibiku, ještě před tím, než se tohle vůbec stane, podobně, jako to dělá Eva ..

Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně – starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody – nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace – nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ….

Pro velké časové vytížení se mi opět nepodařilo na dnešek žádný článek připravit – nečekaně jsem byl kromě procesu pracovního, ještě semletý procesem kulturním, čehož výsledkem je, že dnes se účastním aktivně premiéry Epizody 8, Hvězdných válek. Krom recenze, kterou jsem přislíbil napsat pro jiné médium tam budeme ještě proaktivně kašpárkovat, takže jsem docela zvědavý jak to celé bude, neboť tohle neorganizuji a tedy se nejspíš budu radovat ze všeobecného chaosu. Na film samotný jdu s opravdovou obavou v duši, protože pokud se ve většině hodnocení objevují slova jako „inovativní“, „revoluční“, a „přelomový“, nekouká z toho rozhodně nic dobrého, a budu jedině rád, pokud se pletu.

Zároveň se chci PT čtenářstvu omluvit, protože od víkendu dál mizím prost čehokoliv na baterku do divočiny, abych ze sebe poněkud smyl nános civilizačních chorob, a poněkud si odpočinul od veškerého dění, protože když se Vám v hlavě při určitých jménech automaticky objevují i možnosti jak dotyčnou osobu usmrtit a kterak se zbavit následně těla, už to začíná být trochu podezřelé.

Tedy ať se koukám jak chci, k nějakému dalšímu článku se dostanu až po novém roce a pokud pracovní vytížení poněkud nepoleví, zřejmě to tu budu muset zdemolovat na občasník, protože omlouvat se každý druhý týden už mi přijde poněkud trapné.

Přeji proto v přestihu, ať se dočkáme dalšího roku nejméně ve stejném počtu a skupenství jako letos, protože mám dojem, že i příští rok bude zapotřebí poměrně slušně odolný nervový systém.

Cholerik

Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou – a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.

Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu – prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.

Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro – nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.

Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.

Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.

Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.

Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání „Pepo, pocem, tohle musíš vidět.“ Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.

Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo „Pepo, pocem“, Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.

Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.

Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.

Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku – a vyrazili na novou adresu.

Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.

Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.

Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.

Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu – ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.

Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.

Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.

Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.