Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně – starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody – nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace – nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ….

Pro velké časové vytížení se mi opět nepodařilo na dnešek žádný článek připravit – nečekaně jsem byl kromě procesu pracovního, ještě semletý procesem kulturním, čehož výsledkem je, že dnes se účastním aktivně premiéry Epizody 8, Hvězdných válek. Krom recenze, kterou jsem přislíbil napsat pro jiné médium tam budeme ještě proaktivně kašpárkovat, takže jsem docela zvědavý jak to celé bude, neboť tohle neorganizuji a tedy se nejspíš budu radovat ze všeobecného chaosu. Na film samotný jdu s opravdovou obavou v duši, protože pokud se ve většině hodnocení objevují slova jako „inovativní“, „revoluční“, a „přelomový“, nekouká z toho rozhodně nic dobrého, a budu jedině rád, pokud se pletu.

Zároveň se chci PT čtenářstvu omluvit, protože od víkendu dál mizím prost čehokoliv na baterku do divočiny, abych ze sebe poněkud smyl nános civilizačních chorob, a poněkud si odpočinul od veškerého dění, protože když se Vám v hlavě při určitých jménech automaticky objevují i možnosti jak dotyčnou osobu usmrtit a kterak se zbavit následně těla, už to začíná být trochu podezřelé.

Tedy ať se koukám jak chci, k nějakému dalšímu článku se dostanu až po novém roce a pokud pracovní vytížení poněkud nepoleví, zřejmě to tu budu muset zdemolovat na občasník, protože omlouvat se každý druhý týden už mi přijde poněkud trapné.

Přeji proto v přestihu, ať se dočkáme dalšího roku nejméně ve stejném počtu a skupenství jako letos, protože mám dojem, že i příští rok bude zapotřebí poměrně slušně odolný nervový systém.

Cholerik

Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou – a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.

Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu – prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.

Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro – nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.

Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.

Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.

Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.

Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání „Pepo, pocem, tohle musíš vidět.“ Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.

Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo „Pepo, pocem“, Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.

Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.

Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.

Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku – a vyrazili na novou adresu.

Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.

Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.

Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.

Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu – ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.

Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.

Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.

Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.

Odněkud se sem přikulil prosinec, a jako každý rok, mne zastihl naprosto nepřipraveného. Znám sice pořekadlo o možnosti, že se zima zeptá, co jsem dělal v létě, ale mám osobně pochybnosti, že by jí výčet mých letních aktivit nějak vnitřně uspokojil. Asi to bude vážně mít nějakou souvislost s ročním obdobím, protože touhle dobou většina populace blbne, někdy až do té míry, že je ochotná si zohyzdit veškeré dostupné skleněné plochy soby, sáněmi a podivným tlusťochem v červeném, který dle mého soudu reprezentuje skoro všechno jiné, než pohodu vánoc. Navíc – nějaká souvislost se štědrovečerním kaprem a bramborovým salátem mi uniká úplně, tedy pokud se nemám domnívat, že se krátce před tím pupkatý delikvent nevloupal k Vám do obýváku, a zmíněné věci Vám nesežral, včetně veškerého cukroví, pixly leštěnky na boty a Vaší oblíbené šály.

Ono mne to mělo trknout už včera večer, když jsem na Karláku čekal na kámošku, abych jí předal látku na nový renesanční plášť. Byla už tma, kouřil jsem a statečně klepal kosu, a pokoušel se nevnímat rachot tramvají a kolemjdoucí, kteří se valili do metra a z něj. Po nějaké chvíli jsem si však uvědomil, že jsem se stal nejspíše svědkem něčeho divného a přemýšlel nad tím, co to vlastně bylo. Totiž – prošel kolem mne nějaký postarší muž v montérkách a táhnul za sebou velkou žlutou plastovou přepravku – což by nebylo zase tak zvláštní, protože to muži logistiky občas dělají, obzvlášť v oblasti s hustou sítí samoobsluh. Nicméně chlápek si mumlal něco pro sebe, táhl přepravku na provázku za sebou, až do chvíle, kdy se mu přepravka zasekla o dlažební kostku a umíněně ustrnula v pohybu. Chlápek se otočil a snažil se jí cukáním za špagát přimět k další aktivitě, což by nebylo zase tak divné, kdyby na ní v zápětí nezačal ječet, a neoslovoval ji „Ferdo“.

Netuším, zda mi v tomto případě opět neuniklo něco zásadního, nicméně kamarádka dorazila, takže jsme odešli řešit praktičtější věci, a tedy netuším, zda plastový mazlíček skončil pouze s napomenutím, nebo mu pán v montérkách zatrhnul i svačinu a večerníček.

V každém případě byl hvězdou dneška kolega hotlajner, který se čerstvě rozešel se svojí slečnou, a tedy prožívá emocionální veletoče. Bohužel tím zhusta seznamuje i své okolí, což mu celkem nikdo nemá za zlé, nicméně jak už jsem naznačil pro nějaký radikálnější příměr nejde nikdy daleko, což se ne vždy setkává s pozitivní reakcí. Dnes ráno však byl nezvykle zamlklý, seděl na recepci a zadumaně hleděl na kouřící kelímek před sebou. Zeptal jsem se tedy slečny recepční, zda se jedná opět o Lenku (což jak jste jistě pochopili je jméno jeho ex), načež mi bylo odpovězeno pokrčením ramen a sdělením, že už ho tu takhle našla při příchodu do práce. Zaťukal jsem tedy kolegovi na rameno a zeptal se, jestli je v pořádku, načež vzhlédl, povzdychl si a řekl, že má podezření, že bude nejspíš rasista a zda nevím o někom, kdo by mu přes svátky pohlídal akvarijní rybičky.

To mne trochu zarazilo, odpověděl jsem, že je z Ostravy a v těchto věcech by měl mít tedy docela jasno, a zda je mu zřejmé, že tím pádem by musela většina firmy hodnotový systém jeho vnímání světa poměrně zásadně přehodnotit. Tedy jsem se zeptal, co že se po ránu stalo natolik zvláštního, že ho to vhodilo do stavu naprostých pochybností.

Kolega mi mezi jednotlivými vzdechy a zíráním na kelímek začal líčit, že ho napadlo si před začátkem pracovní doby zajít ještě pro kafe do meka – a tím se spustil v podstatě celý proces úvah. Když totiž přišel na řadu, stál za přepážkou černoch a spisovnou češtinou se dotázal, co to bude. Kolega na něj zíral asi jako Fantomas na natáčky, a jeho tradiční objednávka, což bylo hoď sem negra, s jednym tvrdym a dvěma kulatejma (volně přeloženo, černá káva, jeden cukr, 2x mléko) se mu najednou poněkud zaseklo na jazyku. Krátce ještě popřemýšlel o tom, zda by si nedala na poslední chvíli zvolit nějaká jiná kombinace, načež po několika chvílích poněkud trapného ticha, kdy obsluha mekkačera netušila která bije, ze sebe konečně dostal „Ergh… čaj.“

Podrbal jsem se na hlavě, konstatoval, že přece čaj nikdy nepije, nebo alespoň nic, co se čaj jmenuje a má to méně než 52% alkoholu. Do toho dorazil do práce Terezčino otec s otázkou, co se děje, že porada má být až od tří odpoledne a co tedy všichni řešíme. Kolega hotlajner mezi vzdechy pravil, že tohle je podle jeho myšlení něco špatně, že černoši mají prodávat pouze jiné černochy, maximálně v tom nejhorším scénáři ti, kteří umí počítat, dealovat heroin, ale tohle je trochu mimo jeho rámec chápání. Terezčino otec prohlásil, že chápe jeho otřes po střetu s realitou, stejně jako jeho postoj, protože koneckonců o tomhle pojednává většina jejich současných lidových písní , nicméně, ať je v klidu, že v každém stádu se najde černá ovce a pokud ho to uklidní, může se jednat pouze o statistickou chybu. Poněkud jsem si přisadil prohlášením, že ať si to kolega zase tolik nebere, on že i ten čaj dokáže být pěknej prevít , a že je historicky doloženo, že za druhé světové války dokázali v Japonsku vypěstovat tak agresívní druh čaje, že ho plánovali ke konci války nasazovat místo pilotů do letounů Kamikaze.

Kolega hotlajner zoufale vzhlédl a zeptal se, co že teda bude s těma rybičkama, protože on musí na svátky do Ostravy a za tu dobu mu tutově všechny pochcípají.

Řekl jsem, že v tomhle jsme mu naprosto k neužitku, protože jsem schopný podobně jako Eva umořit hladem i uzenou makrelu, ale že by snad slečna recepční v tomhle směru pomoci mohla. Terezčino otec okamžitě řekl, že je v Kolíně a tedy mu to připadá jako dobrá volba – a zmizel do kanceláře. Kolega hotlajner, se smutně zahleděl na slečnu na recepci, prohlásil, že té by nesvěřil na hlídání ani filcky, protože ví jak dopadnul zbytek všeho živého, co kdy měla na starosti a že jde zavolat Lence, zda by mu v tomhle směru nebyla ochotná pomoci.

Slečna recepční se urazila, prohlásila, že to byl jen jeden chameleon, který jí zapadnul za topení a že si toho všimla až po třech týdnech může její přítel, protože se o něj měl starat on.

Tak nevím. Možná by některé aspekty vnitřního vnímání světa měly zůstat skryté. Ale je fajn, že i při tom všem, čím vás realita počastuje Vám na něčem opravdu záleží. A je asi lhostejné zda je to Vaše ex, nebo plastový přítel Ferda. A nebo akvarijní rybka.

Léto se táhlo kolem jako šnek s protetickou nohou, vylepšený ještě o to, že by musel spolknout co každých pět minut nejméně dvě pilulky Viagry, aby se vůbec pohnul z místa. Panovalo vedro takové kvality, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby do kanceláře nakráčeli dva hobiti a hodili mi do koše na odpadky Jeden Prsten, nebo pokud by se k nám na dvůr přijela vzdát celá divize Afrikakorps. Vedení usoudilo – a poměrně správně – že se momentálně nic neděje a zmizelo kamsi do Karibiku, Terezčino otec prohlásil, že si bere homeoffice a kdyby bylo něco potřeba, bude s rodinou na Mácháči a zmizel i s firemním autem – takže jsem seděl v kanceláři, a zažíval něco, co už dlouho nepamatuji. Protože jsem se nudil, polevil jsem poněkud v ostražitosti a rozhodl se pro malou rebelii. Totiž vyplnil jsem si dovolenku, položil ji šéfstvu do prázdné kanceláře , usoudil, že se mohu péct ve vlastním potu i doma a zmizel.

Asi je Vám jasné, že když člověk poleví v ostražitosti, dává tím prostor právě pro to, aby se přihodilo něco neočekávaného.

Takže jsem řekl slečně brigádnici na recepci, že jsem na mailu a na telefonu, a kdyby postihla nějakého klienta krize středního věku, že jí přeju hodně štěstí – a vyrazil se plánovaně flákat domů.

Protože celkem nebyl důvod, proč by mi to nemělo projít a vedro bylo skutečně takové kvality, že by člověk měl tendence se zajímat o pěstování brokolice a výrobu tofu (neb jak známo z přemíry sluníčka a sluníčkaření vůbec,se blbne) a nedošlo k tomu v zásadě jen proto, že jsem dospěl k závěru, že dokážu vymyslet pro sádru i důstojnější využití, než ji prohnat trávícím traktem hipstera.

Nicméně platné záklony vesmíru fungují naprosto precizně, a tedy mi druhý den mé malé revolty zazvonil telefon o půl osmé, a po jeho zvednutí mi slečna recepční sdělila, že bych měl okamžitě přijet do práce. Když jsem se dotázal po důvodu, bylo mi sděleno, že v noci nejspíš prasklo vodovodní potrubí v chodníku, a vzhledem k tomu, jak je situováno sídlo firmy, máme plný barák vody až po schody do prvního patra.

Zeptal jsem se tedy slečny, co si přesně představuje, že bych s tím měl udělat, že do Evina skafandru se s dost velkou pravděpodobností nevejdu, neboť jsem zhruba o dalšího člověka větší a navíc k lovu žraloků mi chybí potřebné zkušenosti. Slečna recepční pravila, že jsem jediný, kdo ji zvedl telefon a co tedy má vlastně dělat, než přijedu zhodnotit situaci. Jak jsem byl rozespalý, doporučil jsem jí, ať prozatím zapálí veškerý nábytek, že tím by se povodeň mohla poněkud přibrzdit, a že hned jak najdu nějaký plamenomet, že jí vyrazím podpořit. Slečna se mne poněkud zmateně zeptala, zda to myslím vážně a po mém povzdychnutí a doporučení zavolat na vodárny a kanalizace jsem řekl, že tam budu za dvacet minut – a vyrazil.

Nevím, zda v Brně (odkud nám byla recepční zapůjčena), postrádají smysl pro sarkasmus, nebo už jsem v takovém stavu scéniky, že mé okolí bere za bernou minci cokoliv, ať plácnu jakoukoliv blbost – nicméně jsem se oblékl a vyrazil obhlídnout situaci, nepokrytě spokojený, že se to projednou neodehrává u mě doma.

Když jsem dorazil před firmu, dělníci z vodáren už byli na místě, hloubili pomocí bagru díru do chodníku (ano, do toho samého, který před nedávnem tak pečlivě vydláždili) a já jsem vyrazil obhlédnout škody. Bylo to docela špatné, voda musela téct do budovy skutečně celou noc, takže to vypadalo že kromě celého přízemí i sklepení je v háji i elektroinstalace a nejspíš i část datového centra, což by pro naši firmu mohl být poněkud problém.

Protože jsem samozřejmě bezpáteřní krysa, jako první jsem šel do šéfovi kanceláře a roztrhal dovolenku a po několika hodinách se konečně dovolal nadřízeným. Obeznámil jsem šéfstvo se stavem situace a dočkal se něčeho, čemu se ve válečném konfliktu říká povýšení v poli – tedy že to tam mám celé na povel a ať na to celé dohlédnu, dokud se nevrátí prohlédnout ztráty.

Takže jsem zavelel otevřít okna a dveře do zahrady, ať voda může pryč, dal na zbytek dne slečně z recepce opušťák s doporučením, ať si zajde někam k vodě, protože toho si tady v Praze očividně moc neužije, zamknul vchodové dveře a šel domů s tím, že dneska toho na tom už stejně moc nevymyslíme a tedy mi přijde rozumnější obhlédnout škodu zítra, až to poněkud vyschne.

Chyba.

Když jsem další den přijel a zavětřil ranním vzduchem, dospěl jsem k závěru, že jsem někde musel omylem špatně zabočit a dojet na Luník, nebo do Chánova. Neuvěřitelný smrad se linul z celé budovy, protože odborníkům z vodáren se nejspíš při bagrování podařilo prorazit kanalizaci. Naše firma byla pod kopečkem, a tak to schytala stejným způsobem, jako při první vlně povodně.

Konstatoval jsem tedy, že většinou to v principu probíhá obráceně – tedy nejdřív finální produkt metabolismu a následně pak voda a že v tomto konkrétním případě si myslím, že jsou inovace nežádoucí, a zeptal se maníka, co vypadal že má bagristy na povel, jak hodlá celou situaci vyřešit.

Žlutá helma pravil, že na podobnou situaci jsou pojištění a hned jak se spojí s někým, kdo ví jak se vypíná kanalizace tak to udělá, ale zatím že by mi mohl zase pustit tu vodu, že by to mohlo zmírnit ten zápach. Řekl jsem tedy, ať si laskavě dělá prdel z plastelíny a ne ze mne, že momentálně je na firemním majetku škody už skoro jistě na kriminál a že i když také mám pojištění na blbost, pokud nemají sjednané pojištění na naprostou demenci, a´t si nezapomenou do basy přibalit velké balení Indulony. Dodal jsem ještě, že je mi fuk jak to udělají, ale že teď mám nějaké jednání u klienta, ale až se vrátím, bude to v nějakém přijatelnějším stavu. Že sice neočekávám, že udělají obezdívku a vyštukují stěny, ale ten zápach bude pryč, nasedl jsem do auta a odjel.

Asi jsem působil dost odhodlaným dojmem, protože při příjezdu skutečně kanalizace už firmou neproudila, a směrem k baráku se táhla bílá stopa nějakých chemikálií – nicméně jsem usoudil, že s tím už by se pracovat dalo. Takže jsem si povzdychl, napsal šéfstvu SMS, že se sejdeme v pondělí a místě, zkontroloval zabezpečení, poslal recepční domů a šel si koupit něco k jídlu.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Nebuďte rozmrzelí, když se Vás rozhodne někdo zkoupat. Může totiž být, že se za rohem schovává někdo s něčím ještě horším …

Myslím, že mi nejspíše dáte za pravdu, když budu tvrdit, že některé věci jsou prostě neměnné, jakkoliv se nám to současná média a progresivní vlny snaží vyvrátit. Problémem pak rozhodně není fakt, že by něco nebylo platné obecně, nicméně jsme všichni v zajetí určitých návyků a pojetí, což by se dalo shrnout pod termín osobitý styl, což je dle mého soudu výsledek základní lenosti a toho, co Vám ještě projde.

Namátkou bych například uvedl, že se rozhodně nelze dnes spolehnout na rčení, že pes, který štěká, nekouše, či ona poučka o vrabcích v hrsti. Pravdou je, že některá moudra z první republiky by stála za revizi, ale v tomhle směru nezastírám, že by byla poněkud depresivního charakteru. Pokud mohu soudit ze způsobu myšlení mého kamaráda ze šermířské skupiny, první ze zmíněných pravd by nejspíše znělo „Pokud na tebe štěká pes, ujisti se, že máš nabito“ a to druhé nejspíše něco na téma, že oba druhy ptactva jsou ti naprosto k ničemu, nemáš-li doma gril a kvalitní barbecue.

Otázkou je, jak tahle věc funguje ohledně mezilidských vztahů, a zda ji lze vůbec nějakým způsobem zdemolovat do nějakého obecného pravidla.

Ale abych tuto abstraktní úvahu uvedl do nějakých reálií.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsme šli s Evou na večeři. Bylo to v pátek, takže jsem byl už docela unavený po celém týdenním pachtění, nicméně nacpat si do hlavy stejk a pár panáku mi nepřišlo, jako nějak extrémní intelektuální zátěž, takže jsem v tomto bodě neočekával žádné výraznější komplikace. Evu v práci dokonce povýšili, takže jsem to svým způsobem chápal jako něco na způsob oslavy, neb jak již jsem se zmínil několikrát, ohledně sociálních interakcí jsem senzitivní asi jako Thorovo kladivo, a jemných nuancích konverzace bych nejspíše naboural i Stonehange, i kdyby jste mi k němu dali mapu s velkým tlustým X a popisem „tudy rozhodně NE“.

Eva dorazila zamyšlená, objednali jsme si pití a logicky jsem se zeptal, jak se měla přes týden, což byla z mojí strany očividně zcela fatální chyba. Eva vzhlédla a pravila, že již celý týden řeší celkem zásadní dilema. S povýšením do vedoucí funkce přišla i povinnost přijímat nové lidi do firmy, a že má dvě kandidátky a nemůže se rozhodnout, které dát přednost. Že jedna je prý matka tří dětí, a je pečlivá, pořádná a opatrná, což se je úplně skvělé, ale že ta druhá kandidátka je cizinka, což se v korporátu hodí, ale že přijela z Anglie, takže má na místní poměry docela radikální názory, a Eva se obávala, zda by to na pracovišti nevyvolávalo zbytečné pnutí.

Eva se odmlčela a tak jsem pochopil, že se ode mne očekává nějaký názor – tedy jsme pravil, že by neměla vzít ani jednu, neb pokud je to matka tří děcek, jsem ochotný uvěřit tvrzení, že pečlivá a pořádná, ale opatrná rozhodně není, a co se týká druhé kandidátky, doba sice pokročila, ale při dnešním stavu věcí může být holka buď pitomá, nebo ošklivá, ale nikdy oboje zároveň, a že podle fotky, kterou mi ukázala, chápu, proč to v současnosti mají černošky a feministky tak strašlivě těžké.

Eva se namíchla, pravila, že jsem nemožnej a kam bych tedy podle těchto kritérií zařadil ji samotnou, protože by ráda věděla, zda je ta ošklivá, nebo ta blbá, aby si případně mohla změnit status na Facebooku, ale podle všeho to druhé, protože si dala tu práci prokliknout tudle hovězinu na „zadaná“.

Vím, že do podobných debat se pouštět je jistá sebevražda, takže jsem měl sice v plánu konstatovat, že v tomto případě se jedná o statistickou chybu, Eva je dokonalá ve všech směrech – nicméně mi naštěstí zazvonil mobil.

A volal Terezčino otec.

Docela mne to překvapilo, protože krom letmých zpráv jsem o něm neslyšel víc jak dva měsíce a tedy jsem se Evě omluvil a telefonát přijal. Bývalý kolega zněl poněkud zamyšleně a optal se bez dlouhých průtahů, zda bychom s Evou nechtěli přijet o víkendu do Kolína, protože se mu asi podařilo provést něco, za co ho nejspíš Terezčino matka tutově zabije, a přítomnost očitých svědků by mu zřetelně zvedla šanci na přežití, neb si je více než jistý, že nadcházejících 24 hodin bude kritických.

Optal jsem se tedy Evy na plány na víkend, a protože v zásadě proti tomuto počinu neměla výhrady, potenciální záchranu života jsem kolegovi přislíbil.

Takže jsme se ocitli v sobotu ráno na cestě do Kolína v očekávání něčeho dramatického, neboť Terezčino otec byl po telefonu tajemnější, než jubilejní dvojčíslo časopisu Křížovky a osmisměrky.

Jeli jsme Evino autem, protože moje je momentálně nemocné – takže Eva se pochopitelně ujala řízení. Abych řekl pravdu, Eva moc zkušený pilot není, většinou se spokojí s pasivní rolí příručního remcala, na což má vzhledem ke své výšce tu nejpříhodnější kvalifikaci. Problém byl, že bylo vedro, takže si stáhla okénko až dolů, a jak byla zahlcena prožitkem z dopravního provozu, odložila mobil na palubní desku. Ani já jsem si toho v první fázi nevšiml, až do té doby, kdy Eva prudce otočila doprava, telefon se vydal opačným směrem, kde se s virtuozitou skokana do dálky odrazil ode dveří, a zmizel v pangejtu vedle silnice. Eva zaúpěla a dupla na brzdu, čímž málem způsobila řetězovou bouračku, nicméně jsme statečně vyignorovali houkající kolonu a na pár pokusů mobil našli, abychom pokračovali v jízdě. Jak byla Eva vystreslá z toho všeho houkání, zopakovala stejný manévr ještě dvakrát, než jsem jí mobil zabavil, prohlásil jsem, že když bude hodná a nebude neustále napadat nevinné kolemjdoucí, vrátím jí ho na konci školního roku, což bylo akceptováno bez jakýchkoliv komentářů.

Když jsme dorazili do Kolína, Terezčinu otci se viditelně ulevilo, a mezi tím, co nám vařil kafe, se snažil osvětlit, proč je naše přítomnost v celé věci, momentálně klíčová.

Celé to začalo totiž už před 14ti dny, kdy Terezčino matka s potomstvem měli naplánovanou dovolenou. Úmysl byl takový, že pojedou všichni, včetně kočky na víkend do Jihlavy k dědovi, odtamtud přijede Terezčino otec i s kočkou zpátky do Kolína, zatímco zbytek rodiny bude pokračovat směrem k moři. Kočka pocházela také od dědy, děda jich má celou smečku, takže to bude rodinný víkend ve všech směrech, tedy vyhrávají úplně všichni.

Takže v neděli ráno Terezčino matka vyrazila za vůní mořského vzduchu, zatímco kolega, který chtěl stihnout fotbal v pohodlí gauče, sebral kočku, narval ji do přepravky a vyrazil ku domovu.

Pár dnů byl celkem klid, když v noci slyšel ze skříně podivné zvuky, a když se tam šel podívat, spatřil jak kočka rodí čtvrté kotě. To ho docela zarazilo, protože si pamatoval, že je kočka kastrovaná a tedy skutečně hluboce přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A tedy se mezi jednotlivými povzdechy zeptal, zda chápeme, v jakém lítá maléru.

Protože mi není znám žádný případ neposkvrněného početí, který by se týkal koček, celkem překvapeně jsem se optal, zda opravdu sebral v Jihlavě nějakou naprosto cizí kočku, narval ji do auta a skoro týden netušil, že se jedná o záměnu. Kolega si povzdychl a řekl, že mu přišlo, že je nějaká vyžranější, ale že to mohlo být Jihlavským pobytem, ale jinak že se chovala celkem normálně. Do přepravky se jí sice nechtělo, ale že to ona dělá fóry vždycky, spí taky pořád a misku se žrádlem identifikovala naprosto precizně, takže v zásadě neměl žádný důvod to podrobněji zkoumat.

Jakkoliv to bylo nepatřičné, tak jsme chytli s Evou takový výtlem, že jsme skoro dalších pět minut byli k nepoužití, Terezčino otec prohlásil, že nám kolektivně děkuje za mentální podporu a že se už nemůže dočkat chvíle, kdy si ze školy místo Terezky odvede trpasličího pudla.

Naštěstí se krize nekonala, protože Terezčino matka se rozhodla, že si pobyt o týden prodlouží, takže kolega měl dost času se vypravit do Jihlavy, špatnou kočku vrátit a na druhý pokus odlapit tu správnou, takže v podstatě jsme z toho s Evou vytěžili grilovačku zdarma, aniž by spravedlivý oheň hněvu udeřil.

Poslání z dnešního článku je jediné. Neberte všechno jako samozřejmost. I když se v různých knihách píše o různých věcech, čtyři koťata od vykastrované kočky prostě neokecáte.

Jsa tento týden mimo město, neboť držím školení kolegům na pobočkách v Brně a v Jihlavě, nestihl jsem podle očekávání žádný článek připravit. Omlouvám se tímto PT čtenářstvu a pevně doufám, že od neděle dál už se to časově trochu zlepší a já se snad k zase k nějakému psaní dostanu.

Cholerik

Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku – ale prozatím, se hodlám držet tradice – tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni

Nesežerou upíři

Nepodřízne zaklínač

Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem

Nepřejedou mne tankem

Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou

Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě

Neutopí mne piráti z Karibiku

Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí – a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé – přistálo mi do mailu tohle:

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce – některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:

V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :

Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:

Na to už toho moc dodat nelze …

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky – a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:

Nejspíš mne nikdy nepřestane překvapovat, jak lidé vnímají sami sebe, oproti realitě. Ono to v zásadě začalo ráno, když jsem si šel koupit cigarety. Přede mnou totiž vchod do minitrafiky blokovala jakási slečna – nebo to alespoň předpokládám, protože i když se v kytovcích, ani jejich lovu nevyznám, mám silné pochybnosti o tom, že by evolučním vývojem došlo k tomu, aby si Běluha severní pořídila číro, piercing a kartu do bankomatu. Slečna se nejspíš živila tím, že byla předlohou pro odlévání sádrových kopií Věstonické Venuše pro turisty, a jakkoliv nejsem přítelem odsudků kvůli vzhledu, něco takového by bez krotitele a party terapeutů vůbec neměli pouštět na ulici, protože i když opomenu uniformativní klišé, tak skvělá povaha na světě prostě neexistuje, aby bylo omluvitelné vypadat a chovat se takhle. Při svém – řekněme zjevu (protože pro podobné případy se používají spíše technické termíny vztahující se převážně ke vzducholodím) byla samozřejmě narvaná do džínsů a trička bez ramínek, (vše nejméně o dvě čísla menší), takže místo, aby jí vítr čechral vlasy, její převislý tuk vyvolával dojem, že na stánek zaútočila obrovská Manta, takže jsem měl už za minutu pocit, že se mne začíná zmocňovat mořská nemoc.

To by zase nebylo až tak podivné, podle kinematografie nějaká monstra na civilizaci útočí poměrně často. Zvláštní na tom bylo spíš to, že byla velice rozhořčená nad tím, že trafikantka nemá na prodej dietní kolu – i když tedy sám Bůh ví proč měla v půl osmé ráno takový požadavek. Prodavačka se bránila, že nemá ještě naskladněno, nicméně asi po pěti minutách hovoru, který se zřetelně zacyklil v mrtvém bodě, jsem doporučil prodavačce, ať pro tu blbou lahev raději skočí do večerky, protože nechci být svědkem toho, že jí slečna sežere, jako se to stalo s tou minulou.

Chci tím v podstatě jenom říct, že to jak se člověk posuzuje sám, a jak ho vnímá okolí může být docela rozdíl. Na tuto úvahu mne přivedla totiž situace, kterou řeším aktuálně právě teď a nic příjemného to zrovna není.

Předně – Naše obavy se skutečně naplnily, majitelé prodali firmu rusům , kteří se ani netajili tím, že jediný důvod koupě byl firmu zavřít a tím poněkud snížit konkurenci. Tedy si nás jednoho pondělka šéf zavolal do kanceláře, oznámil nám, že nejpozději do půl roku budeme všichni na dlažbě a tedy pokud si najdeme někde něco jinde, pokusí se Nám zajistit co nejvíce času, co to jen půjde.

Moc to nepotěšilo, přeci jen, když jste někde přes deset let a věnujete práci i klientům poměrně dost nervů a úsilí, celkem špatně se na nový stav situace zvyká. Takže jsme se na sebe podívali, a na místě jsme celá pobočka dali výpověď – a řešili co dál.

K mému velkému překvapení, já jsem byl sežrán konkurencí téměř okamžitě – tedy v řádu hodin, což mne docela zaujalo. Osobně jsem se totiž vždycky považoval za tvora mírně řečeno problematického, a měl jsem za to, že díky mému sklonu říkat nevhodné věci, ve špatnou dobu nesprávným lidem, tohle zrovna k zaměstnavatelnosti , nijak výrazně nepřispívá. Terezčino otec s hledáním také celkem žádné potíže neměl, očividně jim v Kolíně chyběl jeden aktivní alkoholik, stejně jako slečna recepční, která už dlouho zvažovala návrat do Ostravy, a tohle byl konečně impuls, který jí její plány pouze definitivně potvrdil.

Jak už to tak bývá, celkem k ničemu se ukázal šéf pobočky, ale vzhledem k jeho částečné bezobratlosti si myslím, že se do nějakého korporátu snadno veslizne, a kolega Hotliner, o kterého celkem nikdo, když vezmu v potaz jeho roztomilou osobnost, neprojevil zájem.

Jakkoliv byla situace nepříjemná, určitým způsobem se dostavil pocit euforie, že už je stejně po všem a každý na to tedy reagoval nějak po svém. Terezčino otec prohlásil, že se na to může vysrat, že si bere dovolenou a jestli ho budeme potřebovat, že ho najdeme mezi třicátým čtvrtým a třicátým pátým pivem, protože potřebuje také mít nějaký společenský život. Kolega hotliner pocítil prudkou potřebu změny, takže oznámil, že hodlá být lumbersexuál. Logicky jsem tedy vylovil ze šuplíku nůžky a hodil mu je s tím, že tohle bude potřebovat. Poněkud zmateně se optal, zda vím, že si hodlá pěstovat vousy, načež jsem odvětil, že samozřejmě ano, že tohle má proto, aby se mohl zabít a jestli má v plánu si nabalit nějakou asiatku, ať si dá pozor na to, aby jí nenavrhoval 69, protože by se sebrala a šla mu usmažit nudle. Na to jsem vstal, dal mu ruku na rameno a začal ho pohybovat směrem z naší kanceláře a na jeho dotaz, kam že ho vlastně vedu jsem odvětil, že samozřejmě do márnice. Překvapeně zamrkal a namítnul, že přece ještě není mrtvý, takže jsem odvětil, že tam taky ještě nejsme a vystrčil ho ze dveří.

Vyřídil jsem ještě pár emailů, kde jsem klientům, které mám v oblibě osvětlil situaci a přislíbil, že jim ještě s problémy pomohu, neboť jsem podobně jako vrcholný představitel vlády, technik v demisi – a to bylo v podstatě všechno.

Přiznám se, že mi asi nejvíc budou chybět rozhovory s Terezčino otcem. Nedělám si žádné iluze o tom, že se ještě někdy s podobnou partou potkám – ale kdo ví. Děje se mnoho změn a doufám, že alespoň něco bude jako před tím. Že Eva zůstane Evou, šerm mne bude bavit pořád a že i tahle událost, má pro mne nějaký smysl, o kterém ještě nevím.

Jediné, co je teď úplně jisté je, že vzhledem k situaci nějakou chvíli bude s blogováním pauza, alespoň do té doby, než se můj život, jeho rutina a časové možnosti poněkud stabilizují. Přeci jen živit jednoho podivína a potenciálního alkoholika v domácnosti není snadné (ano, bydlím sám), zvláště když má k dispozici být ještě nějaká rezerva na relativně drahé koníčky. Čas je momentálně to co nemám a přeci jen – jako staromilec – mám raději věci skutečné, než virtuální.

Nevím, zda mi blog.cz můj maniakální deníček nesmaže – nebo zda by vůbec někdo o tohle stál vydané na papíru – ale rád bych Vám všem skvělým čtenářům poděkoval. Snad to pro Vás stejně jako pro mne nebyl ztracený čas – a pokud jsem Vás pobavil alespoň trochu, tak jsem ve své misi uspěl. Kdy se k tomu zase dostanu opravdu netuším. Ale nikdy nic nevzdávejte, protože každý konec něčeho, znamená začátek něčeho dalšího.

Jo, aha … poslání:

I když se čas od času cítíte poněkud podpsovitě, ono to vážně zase nemusí být s Vámi až tak špatné. Nicméně, pokud ostentativně preferujete sebe, přestože se Vám již nejméně čtyřikrát pokusilo zrcadlo zdrhnout z koupelny, jest to určitým vodítkem, že to by na tom být něco mohlo …

Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba – v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká – tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : „Sádlo.“

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.

Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda – tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život – nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené – zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod – načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:

Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:

Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.