To, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky, se vědělo už ve starověkém Řecku a i když si osobně myslím, že tato teorie má jisté trhliny, v zásadě neshledávám pražádný důvod, proč se o to opakovaně nepokusit. A protože člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný, vyrazil jsem i letos vypomoci známým na hrad, kde pořádali každoroční akci k záchranu památkově chráněné stavby – nebo alespoň toho, co z ní zůstalo. Jelikož jsem tvor nárazově škodolibý, a tedy mi není proti mysli se o část nepohodlí a syrové romantiky podělit s nováčky ve skupině, opět jsme letos vyrazili dělat stuffáž, a jako obvykle to stálo poměrně za to.

Tak předně – z nějakého mne neznámého důvodu se rozhodla letos jet i Eva, což mne dílem potěšilo, ale větším dílem mi přivodilo pár starostí navíc. Eva má sice hodně krámů, ale nic, co by připomínalo historiku, nebo bylo nějak podobné šermířskému vybavení nevlastní , a nechat jí pobíhat v této nadmořské výšce se šnorchlem, v ploutvích a v neoprenu by rozhodně pozornost návštěvníků vzbudilo, ale nejsem si úplně jistý, zda jen po tu dobu, kdy by se do ní někdo nepokusil vpravit nějakou výraznou dávku sedativ.

Takže prvním úkolem bylo Evu nějak přijatelně obléknout a obout, což se v obou případech projevilo, jako mírně problematické. Po prohrabání inventáře jsem zjistil, že jediné věci co by mohly Evě padnout je oblečení na jeptišku, protože další možnosti jako kostým indiánky a postapokalyptickou výstroj zavrhla rázně hned od začátku. Po dalším zkoumání prohlásila, že nepojede za blbou jepťuli, zvlášť když všichni ostatní budou mít zbraně (v to počítaje i dva lovecké psy) a začala mi rabovat šatník.

Po nějaké době jsme skutečně nalezli něco, v čem se líbila sama sobě, vyzbrojili ji a vybavili, takže Eva začala vykazovat znaky elementární spokojenosti a tedy se mohlo přistoupit k bodu dva – to jest k mojí maličkosti. Bohužel, po letmém průzkumu jsem zjistil, že mi Eva uzurpuje drtivou většinu mojí gotiky, a to včetně bot, což bylo samo o sobě docela zvláštní, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že je schopná se do levé boty vejít celá, případně jí po přechodnou dobu používat jako protiletecký kryt.

Pohlédl jsem tedy na Evu, pravil, že sice vypadá díky barvě kostýmu a botám jako ježek Sonic, nicméně po historické stránce je to v pořádku a začal přemýšlet o tom, jak moc mi může projít pirátský kostým na středověké události. Eva pravila, že jsem pitomec, že je to moje vybavení a že se uvidíme pozítří.

Po krátké konzultaci mi byl však pirátský kostým povolen s tím, že tam budou i třicítkáři a lidi v uniformách legionářů, takže to sice místopisně úplně nesedí, ale chronologicky to zase takový problém nebude.

Tedy jsme se jednoho sobotního rána opět ocitli v rolích organizátorů, což je technicky vzato funkce ozbrojeného drába kombinovaná s holkou pro všechno. Dlužno říct, že jsme loni nejspíš docela zapůsobili, protože tentokrát psi byli na vodítku, srážet zdivočelé cyklisty z hradeb jsme museli jen minimálně a v zásadě se celá akce obešla bez nějakých větších incidentů. Tedy až na jeden, protože to by nebyla Eva, aby neměla tradičně něco extra.

Součástí akce byl i sokolník, který tam měl jako atrakci Orla skalního (jak jsem byl poučen) a nějakou Sovu, se kterou se mohli návštěvníci za mírný poplatek nechat vyfotit, případně si je vzít na ruku. Protože my jsme byli něco jako VIP, žádný poplatek od Nás požadován nebyl a tedy Eva usoudila, že si to chce zkusit.

Víte – když na dravce koukáte v ZOO, tak vám to zase tak nepřijde. Ale když máte orla půl metru od sebe, ona je to vážně docela velká a těžká mrcha a člověk má přeci jen z toho zobáku a drápů docela respekt. Sokolník sice pravil, že se nemusíme bát, že oba dravci jsou vycvičení na to, že se jich lidé dotýkají a nikoho nenapadnou, nicméně první věc, která mne napadla bylo, že jsem si přeci jen pro všechny případy měl nabít pistoli, což se zpětně ukázalo jako rozumný směr úvah.

Takže Eva se s nadšením vrhla za orlem, kdežto já jsem v tu chvíli pozoroval sovu. Sova byla sice nádherná, ale nejspíš byla zvyklá na noční turnus a tedy ji chvílema přepadal spánek. Což by zase nebylo tak divné, kdyby se krátce po usnutí nepřetočila na bidýlku hlavou dolů jako netopýr. V tu chvíli si uvědomila aktuální polohu a snažila se vylétnout zase zpět do normální polohy, což mělo dva sekundární aspekty, a sice že profackovala všechny lidi stojící v okruhu jednoho metru a druhý, že poněkud připomínala gymnastu, který se pokouší o veletoč.

Mezi tím si Eva vzala rukavici a nechala si nasednout na ruku orla. Poněkud bojovala s jeho váhou, nicméně orel se skutečně choval slušně, nechal se hladit po peří a Eva projevovala na toto téma známky spokojenosti. Tedy ovšem až do chvíle, než na věži kanonýři nezahájili svoji střeleckou produkci.

Orel s něčím takovým očividně nepočítal, leknul se, zaťal drápy Evě do ruky a zabral křídly ve vzduchu. Evě to ve velkých botách na štěrku podjelo, ztratila rovnováhu a protože se orel snažil všemožně nepadnout na držku, začal s Evou smýkat k okraji hradeb. Protože je Eva relativně maličká cloumal s ní docela slušně a i když si myslím, že by jí neunesl, díky tomu jak sebou mlátil by ji nejspíš z hradeb dolů poslat dokázal, což by nejspíš byla velice bolestivá zkušenost.

Takže jsem okamžitě chytil Evu za pásek a snažil se ji i orla odtahovat od okraje, což ani v jednom případě nebylo nic jednoduchého. Eva nadávala, protože ji orel držel ruku jako ve svěráku, sokolník, který momentálně vnímal pouze svůj kelímek s pivem byl mimo dosah, a útes tak metr od Nás.

Myslím, že to byla scénka jako z animáku, nebo jako z pohádky o Veliké řepě – tedy já táhl Evu za opasek, Eva za orla, Orel sebou mlátil ve vzduchu, protože se očividně jako jediný z Nás přes ten okraj dostat chtěl, do toho na sovu zase přišla dřímota, převrátila se hlavou dolů, kde definitivně usnula, ve spánku mlaskaje.

Nakonec si nás sokolník přeci jen všimnul, se zaúpěním odhodil pivo a přiběhl orla uklidnit.

Dopadlo to dobře, orel se zklidnil, přestoupil si na sokolníka, který si narovnal sovu do normální polohy, aby ji posléze přeparkoval na nějaký špalek, který ji poskytl větší stabilitu. Eva se šklebila a zkoumala podrápané předloktí, takže jsem ji oblažil sdělením, že to má z toho, že potřebuje mít v ruce za každou cenu pořádnýho ptáka a že by udělal líp, kdyby se držela toho, co má. Eva se urazila, řekla že tohle její rybičky ani gekoni neumí a že tohle já jako chlap v životě nepochopím.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Na velikosti občas prostě záleží. Zvláště pokud se jedná o číslo Vašich bot.

Jsem toho názoru, že občasný kontakt se syrovou realitou člověku rozhodně neuškodí. Pravdou je, že realita má sklony čas od času být poněkud surovější, než je v běžném měřítku zvykem, ale ani to podle mne není úplně na škodu, protože Vám to alespoň připomene nějaké základní pravdy, které se z Vás televize a internet, úporně snaží odstranit. V drtivé většině případů a v městských podmínkách si obvykle vystačí s tupým předmětem, jako je například chytračící klient, městská policie, nebo nezisková organizace pro záchranu Žraloků běloploutvých (což jak jistě uznáte jest, v našich končinách, věc hraničící téměř s každodenním přežitím) – a nebo -podobných prostředků po ruce nemaje, použije to co je momentálně po ruce, což v mém případě byla celá okolní příroda.

Jak jsem již naznačil, před koncem roku jsem měl silnou potřebu opět zmizet z civilizace. V tomto případě bych rád PT čtenářstvo upozornil na to, že si máte dávat pozor, co si přejete, protože mojí maličkosti se to splnilo téměř úplně, a to tradičně za podmínek více než bizardních.

Ale popořadě.

Podobně, jako loňského roku, jsem se zeptal kamaráda, zda by mi poskytl svůj srub, abych se poněkud vzpamatoval z pomalu propukající hostility, a nabral do dalšího roku nových sil. Kolega, opět celkem nic nenamítal, protože další děcko už bylo na cestě, tedy mi dal klíč a požádal mne, abych srub obhlédl, a případně provedl drobné opravy, ale že neočekává nic zásadního, a je celkem rád, že se tam dostane jednou ročně alespoň někdo. Tedy jsem poděkoval, sbalil si věci – a vyrazil s vidinou klidného odpočinku.

Jak jsem se již zmínil minule, srub stojí v takové pustině, že by tam zmagořil i požární hydrant, a i Yettiové vedou letité spory o tom, zda takové místo skutečně vůbec existuje. Tedy značka ideál. Takže jsem se probojoval sněhem téměř až ke srubu (tedy zhruba půl kilometru pod kopec, protože dál to fakt nešlo), naložil si na záda bagáž a zásoby – a vyrazil. Pod nohama mi křupal sníh, nikde ani noha, prostě paráda.

Došel jsem skoro až před srub, když mne upoutal kolouch, který stál u srubu a olizoval rampouchy, které visely z podkroví. Byl tím docela zaujatý, takže mne nejspíš neslyšel přicházet – a nebo, což pravděpodobnější, byl přesvědčen, že má halucinace, protože podobně jako většina myslících tvorů mu nedávalo smysl, co by kdo v takové prdeli světa dělal. Bohužel mi poněkud blokoval vchod, takže jsem vyčkal ještě pár chvil a pak jsem si odkašlal, a předpokládal jsem, že ho tím vystraším, což se mi skutečně podařilo. Srnec se ohlédl, skutečně se vyděsil, sklonil hlavu a plným tryskem se rozběhnul proti mě. Stačil jsem sebou tak tak bacit do sněhu – jeho parohy mne minuly snad o půl metru, a semínko na ragú z jelena pak tryskem zmizelo do lesa – ale jako úvod klidného začátku nového roku mne to mělo nejspíš na něco upozornit. S tichou kletbou “ počkej až si seženu dobrý víno a koření“ sem se zvednul ze sněhu, šel se ubytovat – a hlavně si zatopit.

Když o tom dumám zpětně, myslím, že jsem prostě stál jen mezi ním a lesem, a prostě to vzal po nejbližší možné dráze – ale řeknu vám, když vám něco podobného žužlá palec v ZOO, a když se proti Vám tryskem žene něco, co má 15 cm dlouhé parohy, ostré jako dýka – je to docela rozdíl.

Poněkud rozladěn jsem tedy odemknul srub, hodil věci dovnitř s tím, že si připravím dřevo na topení, ať už to mám pro dnešek z krku a s představou knížky, grogu a vůní dřeva jsem šel odemknout přístěnek s palivem, které jsem tam nachystal už vloni. Zámek šel poněkud ztuha. To jsem sice očekával, ale co jsem neočekával bylo, že na mne po otevření dveří snese kulometná palba takové kadence, že by to zahnalo i němce od Stalingradu, takže jsem okamžitě dveře zase přibouchl, opřel se o ně zády a poslouchal zvuky doznívající kanonády.

Promnul jsem si unaveně čelo, marně zauvažoval na téma, co se tady sakra děje, a kdy sem někdo stihnul během roku nainstalovat a znesvětit indiánské pohřebiště, a pak nakoukl škvírou dovnitř. Sice tam bylo šero, ale zřetelně jsem na zemi rozpoznal nějakou chlupatou kouli s velkýma ušima, která dýchala jak o závod a byla ke dveřím otočená zády. Když jsem si tedy odkašlal podruhé, měl jsem možnost sledovat, jak chlupáč propukl opět v aktivitu a dveřmi začala opět otřásat bubnová palba, což bylo něco, co jsem vážně nikdy v životě neviděl. Netuším, jestli se pokoušel prohrabat ven, nebo jestli tam měl někoho, kdo mu páskoval a nabíjel – ale prostě kopal zadníma běhama směrem ke dveřím, což v praxi znamenalo, že lítalo všechno možné směrem na mne, a já jen doufám, že to byly kousky uhlí a ne zmrzlé bobky, které si podobně jako to dělá Chuck Norris s municí, vyráběl uprostřed střelby.

Dal jsem si tedy cigaretu, nechal dveře otevřené a šel si vybalit. Když jsem se asi po čtvrt hodině šel podívat do dřevníku, už tam nikdo nebyl, jen několik stop ve sněhu ukazovalo na dobrovolnou migrační politiku, takže jsem sebral dřevo a šel si opatřit teplo, a cestou jsem dumal o tom, že je docela klika, že v potoce nežije žádný aligátor, a že ani bengálským tygrům se k nám moc zrovna dvakrát nechce.

Víte jsem opravdu zvyklý na ledacos. Ale když na Vás útočí i býložravci – nejspíš Vás to donutí k jistému zamyšlení.

Každopádně přišla noc, já jsem vzal z batohu pixlu sardinek, kdyby se snad Darwin zastavil, otevřenou ji nechal před dveřma srubu a šel spát. Bylo ticho, klid a jen zvuk praskajícího dřeva – což bylo přesně to, co jsem po náročném příjezdu potřeboval.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že se vůbec nic nestalo, což bylo přesně to, co jsem si přál.

Chyba.

Udělal jsem si kafe, vzal cigaretu s tím, že si půjdu zakouřit do zimní krajiny. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že se Darwin na sváču zastavil. Nejspíš jsem se nějak přehmátnul, a místo normálních sardinek jsem otevřel sardinky v tomatě, takže všechno v okolí dveří vypadalo jako Texaský masakr motorovou pilou. Ten malej hajzlík to zasvinil úplně všude v okolí dvou metrů, ale jak to dostal i na kliku od dveří, je mi skutečně záhadou. Takže jsem se posadil na lavičku před srubem, kouřil, pil kafe a kladl si otázku, co že jsem to vlastně v minulém životě musel provést tak moc zlého, že mi to Matka Gaia dává takhle strašně sežrat. Po chvíli se odněkud přiloudal i Darwin, očichal mne, pak prázdnou pixlu od sardinek, opřel se packou o dveře srubu a zahleděl se na mne. Otevřel jsem mu dveře, protože i já sám jsem ze sebe cítil zápach bezmoci a bylo mi jasné, že nejspíš tam bude víc doma, než já. Dokouřil jsem cigaretu, dopil kafe a šel dovnitř. Darwin všechno očichal, dospěl nejspíš k závěru, že je vše při starém, a zahleděl se na mne s káravým pohledem lázeňského hosta, kterému ještě nepřipravili pokoj. Zahleděl jsem se tedy Darwinovi tváří v tlamičku a pravil jsem, že sundavat klec z půdy mne ani nehne, protože stejně si může všude trajdat jak chce, a nehodlám mu měnit plínky jenom proto, že se mu nechce chodit ven.

Darwin to celkem akceptoval, takže když chtěl jít ven, položil zase packu na dveře, aby byl vypuštěn ze srubu a když chtěl do tepla, vyskočil na okno a čekal, až si ho všimnu. Na noc sem ho samozřejmě nechával venku a kromě toho, že jsem ho dokrmoval a nechal spát v teple, jsem se o žádný další kontakt nepokoušel – přece jen nechat se pokousat kunou nebylo úplně v plánu a Darwin nevykazoval nějaké známky toho, že by mi lezl do spacáku, nebo se chtěl tulit.

Takže jsem zase oslavil dalšího Silvestra spokojený, klidný, s Darwinem a Jackem Daniel´sem po boku.

Nicméně, nadešel den odjezdu zpět do civilizace a já se začal balit. Darwinovi se to očividně moc nezamlouvalo, čmuchal kolem, takže jsem ho nechal v teple a vyrazil nahodit auto, abych ho nastartoval a alespoň trochu vytopil. Takže otočím klíčkem – a nic. Bylo mi to divné, takže jsem to zkusil ještě párkrát se stejným výsledkem, abych pak odházel sníh z kapoty a podíval se na motor.

Snad všechny dráty byly přehryzané, k mojí velké nelibosti a hned mi bylo jasné, že budoucí ragú s karlovarským knedlíkem v tomhle případě v tom bude nejspíš nevinně. Dodusal jsem tedy srubu, vylovil mobil a s tichým klením, se vydal do kopců lovit signál. Darwin se zřejmě rozhodl, že si mne ponechá na chov, protože takový dement, jako já se dá asi těžko za normálních podmínek sehnat, a podniknul nejspíš nějaká protiopatření. Zhruba po osmi kilometrech a převýšení o výšky pěti Everestů jsem se nakonec dovolal asistenční služby, takže jsem se nakonec o čtyři dny a pět infarktů později do Prahy nakonec dostal – což je vlastně i důvod zpoždění článku v pravidelném termínu. Přesvědčit odtahováka, aby naložil moje auto uprostřed ničeho nejspíš vydá na samostatný článek a mě už dochází místo.

Takže poslání na závěr je asi jen jedno:

Je skvělé, když jste připravení na všechno . Ale je možná lepší zmizet na loď do Karibiku, ještě před tím, než se tohle vůbec stane, podobně, jako to dělá Eva ..

Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně – starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody – nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace – nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ….

Pro velké časové vytížení se mi opět nepodařilo na dnešek žádný článek připravit – nečekaně jsem byl kromě procesu pracovního, ještě semletý procesem kulturním, čehož výsledkem je, že dnes se účastním aktivně premiéry Epizody 8, Hvězdných válek. Krom recenze, kterou jsem přislíbil napsat pro jiné médium tam budeme ještě proaktivně kašpárkovat, takže jsem docela zvědavý jak to celé bude, neboť tohle neorganizuji a tedy se nejspíš budu radovat ze všeobecného chaosu. Na film samotný jdu s opravdovou obavou v duši, protože pokud se ve většině hodnocení objevují slova jako „inovativní“, „revoluční“, a „přelomový“, nekouká z toho rozhodně nic dobrého, a budu jedině rád, pokud se pletu.

Zároveň se chci PT čtenářstvu omluvit, protože od víkendu dál mizím prost čehokoliv na baterku do divočiny, abych ze sebe poněkud smyl nános civilizačních chorob, a poněkud si odpočinul od veškerého dění, protože když se Vám v hlavě při určitých jménech automaticky objevují i možnosti jak dotyčnou osobu usmrtit a kterak se zbavit následně těla, už to začíná být trochu podezřelé.

Tedy ať se koukám jak chci, k nějakému dalšímu článku se dostanu až po novém roce a pokud pracovní vytížení poněkud nepoleví, zřejmě to tu budu muset zdemolovat na občasník, protože omlouvat se každý druhý týden už mi přijde poněkud trapné.

Přeji proto v přestihu, ať se dočkáme dalšího roku nejméně ve stejném počtu a skupenství jako letos, protože mám dojem, že i příští rok bude zapotřebí poměrně slušně odolný nervový systém.

Cholerik

Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou – a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.

Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu – prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.

Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro – nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.

Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.

Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.

Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.

Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání „Pepo, pocem, tohle musíš vidět.“ Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.

Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo „Pepo, pocem“, Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.

Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.

Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.

Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku – a vyrazili na novou adresu.

Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.

Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.

Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.

Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu – ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.

Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.

Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.

Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.

Odněkud se sem přikulil prosinec, a jako každý rok, mne zastihl naprosto nepřipraveného. Znám sice pořekadlo o možnosti, že se zima zeptá, co jsem dělal v létě, ale mám osobně pochybnosti, že by jí výčet mých letních aktivit nějak vnitřně uspokojil. Asi to bude vážně mít nějakou souvislost s ročním obdobím, protože touhle dobou většina populace blbne, někdy až do té míry, že je ochotná si zohyzdit veškeré dostupné skleněné plochy soby, sáněmi a podivným tlusťochem v červeném, který dle mého soudu reprezentuje skoro všechno jiné, než pohodu vánoc. Navíc – nějaká souvislost se štědrovečerním kaprem a bramborovým salátem mi uniká úplně, tedy pokud se nemám domnívat, že se krátce před tím pupkatý delikvent nevloupal k Vám do obýváku, a zmíněné věci Vám nesežral, včetně veškerého cukroví, pixly leštěnky na boty a Vaší oblíbené šály.

Ono mne to mělo trknout už včera večer, když jsem na Karláku čekal na kámošku, abych jí předal látku na nový renesanční plášť. Byla už tma, kouřil jsem a statečně klepal kosu, a pokoušel se nevnímat rachot tramvají a kolemjdoucí, kteří se valili do metra a z něj. Po nějaké chvíli jsem si však uvědomil, že jsem se stal nejspíše svědkem něčeho divného a přemýšlel nad tím, co to vlastně bylo. Totiž – prošel kolem mne nějaký postarší muž v montérkách a táhnul za sebou velkou žlutou plastovou přepravku – což by nebylo zase tak zvláštní, protože to muži logistiky občas dělají, obzvlášť v oblasti s hustou sítí samoobsluh. Nicméně chlápek si mumlal něco pro sebe, táhl přepravku na provázku za sebou, až do chvíle, kdy se mu přepravka zasekla o dlažební kostku a umíněně ustrnula v pohybu. Chlápek se otočil a snažil se jí cukáním za špagát přimět k další aktivitě, což by nebylo zase tak divné, kdyby na ní v zápětí nezačal ječet, a neoslovoval ji „Ferdo“.

Netuším, zda mi v tomto případě opět neuniklo něco zásadního, nicméně kamarádka dorazila, takže jsme odešli řešit praktičtější věci, a tedy netuším, zda plastový mazlíček skončil pouze s napomenutím, nebo mu pán v montérkách zatrhnul i svačinu a večerníček.

V každém případě byl hvězdou dneška kolega hotlajner, který se čerstvě rozešel se svojí slečnou, a tedy prožívá emocionální veletoče. Bohužel tím zhusta seznamuje i své okolí, což mu celkem nikdo nemá za zlé, nicméně jak už jsem naznačil pro nějaký radikálnější příměr nejde nikdy daleko, což se ne vždy setkává s pozitivní reakcí. Dnes ráno však byl nezvykle zamlklý, seděl na recepci a zadumaně hleděl na kouřící kelímek před sebou. Zeptal jsem se tedy slečny recepční, zda se jedná opět o Lenku (což jak jste jistě pochopili je jméno jeho ex), načež mi bylo odpovězeno pokrčením ramen a sdělením, že už ho tu takhle našla při příchodu do práce. Zaťukal jsem tedy kolegovi na rameno a zeptal se, jestli je v pořádku, načež vzhlédl, povzdychl si a řekl, že má podezření, že bude nejspíš rasista a zda nevím o někom, kdo by mu přes svátky pohlídal akvarijní rybičky.

To mne trochu zarazilo, odpověděl jsem, že je z Ostravy a v těchto věcech by měl mít tedy docela jasno, a zda je mu zřejmé, že tím pádem by musela většina firmy hodnotový systém jeho vnímání světa poměrně zásadně přehodnotit. Tedy jsem se zeptal, co že se po ránu stalo natolik zvláštního, že ho to vhodilo do stavu naprostých pochybností.

Kolega mi mezi jednotlivými vzdechy a zíráním na kelímek začal líčit, že ho napadlo si před začátkem pracovní doby zajít ještě pro kafe do meka – a tím se spustil v podstatě celý proces úvah. Když totiž přišel na řadu, stál za přepážkou černoch a spisovnou češtinou se dotázal, co to bude. Kolega na něj zíral asi jako Fantomas na natáčky, a jeho tradiční objednávka, což bylo hoď sem negra, s jednym tvrdym a dvěma kulatejma (volně přeloženo, černá káva, jeden cukr, 2x mléko) se mu najednou poněkud zaseklo na jazyku. Krátce ještě popřemýšlel o tom, zda by si nedala na poslední chvíli zvolit nějaká jiná kombinace, načež po několika chvílích poněkud trapného ticha, kdy obsluha mekkačera netušila která bije, ze sebe konečně dostal „Ergh… čaj.“

Podrbal jsem se na hlavě, konstatoval, že přece čaj nikdy nepije, nebo alespoň nic, co se čaj jmenuje a má to méně než 52% alkoholu. Do toho dorazil do práce Terezčino otec s otázkou, co se děje, že porada má být až od tří odpoledne a co tedy všichni řešíme. Kolega hotlajner mezi vzdechy pravil, že tohle je podle jeho myšlení něco špatně, že černoši mají prodávat pouze jiné černochy, maximálně v tom nejhorším scénáři ti, kteří umí počítat, dealovat heroin, ale tohle je trochu mimo jeho rámec chápání. Terezčino otec prohlásil, že chápe jeho otřes po střetu s realitou, stejně jako jeho postoj, protože koneckonců o tomhle pojednává většina jejich současných lidových písní , nicméně, ať je v klidu, že v každém stádu se najde černá ovce a pokud ho to uklidní, může se jednat pouze o statistickou chybu. Poněkud jsem si přisadil prohlášením, že ať si to kolega zase tolik nebere, on že i ten čaj dokáže být pěknej prevít , a že je historicky doloženo, že za druhé světové války dokázali v Japonsku vypěstovat tak agresívní druh čaje, že ho plánovali ke konci války nasazovat místo pilotů do letounů Kamikaze.

Kolega hotlajner zoufale vzhlédl a zeptal se, co že teda bude s těma rybičkama, protože on musí na svátky do Ostravy a za tu dobu mu tutově všechny pochcípají.

Řekl jsem, že v tomhle jsme mu naprosto k neužitku, protože jsem schopný podobně jako Eva umořit hladem i uzenou makrelu, ale že by snad slečna recepční v tomhle směru pomoci mohla. Terezčino otec okamžitě řekl, že je v Kolíně a tedy mu to připadá jako dobrá volba – a zmizel do kanceláře. Kolega hotlajner, se smutně zahleděl na slečnu na recepci, prohlásil, že té by nesvěřil na hlídání ani filcky, protože ví jak dopadnul zbytek všeho živého, co kdy měla na starosti a že jde zavolat Lence, zda by mu v tomhle směru nebyla ochotná pomoci.

Slečna recepční se urazila, prohlásila, že to byl jen jeden chameleon, který jí zapadnul za topení a že si toho všimla až po třech týdnech může její přítel, protože se o něj měl starat on.

Tak nevím. Možná by některé aspekty vnitřního vnímání světa měly zůstat skryté. Ale je fajn, že i při tom všem, čím vás realita počastuje Vám na něčem opravdu záleží. A je asi lhostejné zda je to Vaše ex, nebo plastový přítel Ferda. A nebo akvarijní rybka.

Léto se táhlo kolem jako šnek s protetickou nohou, vylepšený ještě o to, že by musel spolknout co každých pět minut nejméně dvě pilulky Viagry, aby se vůbec pohnul z místa. Panovalo vedro takové kvality, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby do kanceláře nakráčeli dva hobiti a hodili mi do koše na odpadky Jeden Prsten, nebo pokud by se k nám na dvůr přijela vzdát celá divize Afrikakorps. Vedení usoudilo – a poměrně správně – že se momentálně nic neděje a zmizelo kamsi do Karibiku, Terezčino otec prohlásil, že si bere homeoffice a kdyby bylo něco potřeba, bude s rodinou na Mácháči a zmizel i s firemním autem – takže jsem seděl v kanceláři, a zažíval něco, co už dlouho nepamatuji. Protože jsem se nudil, polevil jsem poněkud v ostražitosti a rozhodl se pro malou rebelii. Totiž vyplnil jsem si dovolenku, položil ji šéfstvu do prázdné kanceláře , usoudil, že se mohu péct ve vlastním potu i doma a zmizel.

Asi je Vám jasné, že když člověk poleví v ostražitosti, dává tím prostor právě pro to, aby se přihodilo něco neočekávaného.

Takže jsem řekl slečně brigádnici na recepci, že jsem na mailu a na telefonu, a kdyby postihla nějakého klienta krize středního věku, že jí přeju hodně štěstí – a vyrazil se plánovaně flákat domů.

Protože celkem nebyl důvod, proč by mi to nemělo projít a vedro bylo skutečně takové kvality, že by člověk měl tendence se zajímat o pěstování brokolice a výrobu tofu (neb jak známo z přemíry sluníčka a sluníčkaření vůbec,se blbne) a nedošlo k tomu v zásadě jen proto, že jsem dospěl k závěru, že dokážu vymyslet pro sádru i důstojnější využití, než ji prohnat trávícím traktem hipstera.

Nicméně platné záklony vesmíru fungují naprosto precizně, a tedy mi druhý den mé malé revolty zazvonil telefon o půl osmé, a po jeho zvednutí mi slečna recepční sdělila, že bych měl okamžitě přijet do práce. Když jsem se dotázal po důvodu, bylo mi sděleno, že v noci nejspíš prasklo vodovodní potrubí v chodníku, a vzhledem k tomu, jak je situováno sídlo firmy, máme plný barák vody až po schody do prvního patra.

Zeptal jsem se tedy slečny, co si přesně představuje, že bych s tím měl udělat, že do Evina skafandru se s dost velkou pravděpodobností nevejdu, neboť jsem zhruba o dalšího člověka větší a navíc k lovu žraloků mi chybí potřebné zkušenosti. Slečna recepční pravila, že jsem jediný, kdo ji zvedl telefon a co tedy má vlastně dělat, než přijedu zhodnotit situaci. Jak jsem byl rozespalý, doporučil jsem jí, ať prozatím zapálí veškerý nábytek, že tím by se povodeň mohla poněkud přibrzdit, a že hned jak najdu nějaký plamenomet, že jí vyrazím podpořit. Slečna se mne poněkud zmateně zeptala, zda to myslím vážně a po mém povzdychnutí a doporučení zavolat na vodárny a kanalizace jsem řekl, že tam budu za dvacet minut – a vyrazil.

Nevím, zda v Brně (odkud nám byla recepční zapůjčena), postrádají smysl pro sarkasmus, nebo už jsem v takovém stavu scéniky, že mé okolí bere za bernou minci cokoliv, ať plácnu jakoukoliv blbost – nicméně jsem se oblékl a vyrazil obhlídnout situaci, nepokrytě spokojený, že se to projednou neodehrává u mě doma.

Když jsem dorazil před firmu, dělníci z vodáren už byli na místě, hloubili pomocí bagru díru do chodníku (ano, do toho samého, který před nedávnem tak pečlivě vydláždili) a já jsem vyrazil obhlédnout škody. Bylo to docela špatné, voda musela téct do budovy skutečně celou noc, takže to vypadalo že kromě celého přízemí i sklepení je v háji i elektroinstalace a nejspíš i část datového centra, což by pro naši firmu mohl být poněkud problém.

Protože jsem samozřejmě bezpáteřní krysa, jako první jsem šel do šéfovi kanceláře a roztrhal dovolenku a po několika hodinách se konečně dovolal nadřízeným. Obeznámil jsem šéfstvo se stavem situace a dočkal se něčeho, čemu se ve válečném konfliktu říká povýšení v poli – tedy že to tam mám celé na povel a ať na to celé dohlédnu, dokud se nevrátí prohlédnout ztráty.

Takže jsem zavelel otevřít okna a dveře do zahrady, ať voda může pryč, dal na zbytek dne slečně z recepce opušťák s doporučením, ať si zajde někam k vodě, protože toho si tady v Praze očividně moc neužije, zamknul vchodové dveře a šel domů s tím, že dneska toho na tom už stejně moc nevymyslíme a tedy mi přijde rozumnější obhlédnout škodu zítra, až to poněkud vyschne.

Chyba.

Když jsem další den přijel a zavětřil ranním vzduchem, dospěl jsem k závěru, že jsem někde musel omylem špatně zabočit a dojet na Luník, nebo do Chánova. Neuvěřitelný smrad se linul z celé budovy, protože odborníkům z vodáren se nejspíš při bagrování podařilo prorazit kanalizaci. Naše firma byla pod kopečkem, a tak to schytala stejným způsobem, jako při první vlně povodně.

Konstatoval jsem tedy, že většinou to v principu probíhá obráceně – tedy nejdřív finální produkt metabolismu a následně pak voda a že v tomto konkrétním případě si myslím, že jsou inovace nežádoucí, a zeptal se maníka, co vypadal že má bagristy na povel, jak hodlá celou situaci vyřešit.

Žlutá helma pravil, že na podobnou situaci jsou pojištění a hned jak se spojí s někým, kdo ví jak se vypíná kanalizace tak to udělá, ale zatím že by mi mohl zase pustit tu vodu, že by to mohlo zmírnit ten zápach. Řekl jsem tedy, ať si laskavě dělá prdel z plastelíny a ne ze mne, že momentálně je na firemním majetku škody už skoro jistě na kriminál a že i když také mám pojištění na blbost, pokud nemají sjednané pojištění na naprostou demenci, a´t si nezapomenou do basy přibalit velké balení Indulony. Dodal jsem ještě, že je mi fuk jak to udělají, ale že teď mám nějaké jednání u klienta, ale až se vrátím, bude to v nějakém přijatelnějším stavu. Že sice neočekávám, že udělají obezdívku a vyštukují stěny, ale ten zápach bude pryč, nasedl jsem do auta a odjel.

Asi jsem působil dost odhodlaným dojmem, protože při příjezdu skutečně kanalizace už firmou neproudila, a směrem k baráku se táhla bílá stopa nějakých chemikálií – nicméně jsem usoudil, že s tím už by se pracovat dalo. Takže jsem si povzdychl, napsal šéfstvu SMS, že se sejdeme v pondělí a místě, zkontroloval zabezpečení, poslal recepční domů a šel si koupit něco k jídlu.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Nebuďte rozmrzelí, když se Vás rozhodne někdo zkoupat. Může totiž být, že se za rohem schovává někdo s něčím ještě horším …

Myslím, že mi nejspíše dáte za pravdu, když budu tvrdit, že některé věci jsou prostě neměnné, jakkoliv se nám to současná média a progresivní vlny snaží vyvrátit. Problémem pak rozhodně není fakt, že by něco nebylo platné obecně, nicméně jsme všichni v zajetí určitých návyků a pojetí, což by se dalo shrnout pod termín osobitý styl, což je dle mého soudu výsledek základní lenosti a toho, co Vám ještě projde.

Namátkou bych například uvedl, že se rozhodně nelze dnes spolehnout na rčení, že pes, který štěká, nekouše, či ona poučka o vrabcích v hrsti. Pravdou je, že některá moudra z první republiky by stála za revizi, ale v tomhle směru nezastírám, že by byla poněkud depresivního charakteru. Pokud mohu soudit ze způsobu myšlení mého kamaráda ze šermířské skupiny, první ze zmíněných pravd by nejspíše znělo „Pokud na tebe štěká pes, ujisti se, že máš nabito“ a to druhé nejspíše něco na téma, že oba druhy ptactva jsou ti naprosto k ničemu, nemáš-li doma gril a kvalitní barbecue.

Otázkou je, jak tahle věc funguje ohledně mezilidských vztahů, a zda ji lze vůbec nějakým způsobem zdemolovat do nějakého obecného pravidla.

Ale abych tuto abstraktní úvahu uvedl do nějakých reálií.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsme šli s Evou na večeři. Bylo to v pátek, takže jsem byl už docela unavený po celém týdenním pachtění, nicméně nacpat si do hlavy stejk a pár panáku mi nepřišlo, jako nějak extrémní intelektuální zátěž, takže jsem v tomto bodě neočekával žádné výraznější komplikace. Evu v práci dokonce povýšili, takže jsem to svým způsobem chápal jako něco na způsob oslavy, neb jak již jsem se zmínil několikrát, ohledně sociálních interakcí jsem senzitivní asi jako Thorovo kladivo, a jemných nuancích konverzace bych nejspíše naboural i Stonehange, i kdyby jste mi k němu dali mapu s velkým tlustým X a popisem „tudy rozhodně NE“.

Eva dorazila zamyšlená, objednali jsme si pití a logicky jsem se zeptal, jak se měla přes týden, což byla z mojí strany očividně zcela fatální chyba. Eva vzhlédla a pravila, že již celý týden řeší celkem zásadní dilema. S povýšením do vedoucí funkce přišla i povinnost přijímat nové lidi do firmy, a že má dvě kandidátky a nemůže se rozhodnout, které dát přednost. Že jedna je prý matka tří dětí, a je pečlivá, pořádná a opatrná, což se je úplně skvělé, ale že ta druhá kandidátka je cizinka, což se v korporátu hodí, ale že přijela z Anglie, takže má na místní poměry docela radikální názory, a Eva se obávala, zda by to na pracovišti nevyvolávalo zbytečné pnutí.

Eva se odmlčela a tak jsem pochopil, že se ode mne očekává nějaký názor – tedy jsme pravil, že by neměla vzít ani jednu, neb pokud je to matka tří děcek, jsem ochotný uvěřit tvrzení, že pečlivá a pořádná, ale opatrná rozhodně není, a co se týká druhé kandidátky, doba sice pokročila, ale při dnešním stavu věcí může být holka buď pitomá, nebo ošklivá, ale nikdy oboje zároveň, a že podle fotky, kterou mi ukázala, chápu, proč to v současnosti mají černošky a feministky tak strašlivě těžké.

Eva se namíchla, pravila, že jsem nemožnej a kam bych tedy podle těchto kritérií zařadil ji samotnou, protože by ráda věděla, zda je ta ošklivá, nebo ta blbá, aby si případně mohla změnit status na Facebooku, ale podle všeho to druhé, protože si dala tu práci prokliknout tudle hovězinu na „zadaná“.

Vím, že do podobných debat se pouštět je jistá sebevražda, takže jsem měl sice v plánu konstatovat, že v tomto případě se jedná o statistickou chybu, Eva je dokonalá ve všech směrech – nicméně mi naštěstí zazvonil mobil.

A volal Terezčino otec.

Docela mne to překvapilo, protože krom letmých zpráv jsem o něm neslyšel víc jak dva měsíce a tedy jsem se Evě omluvil a telefonát přijal. Bývalý kolega zněl poněkud zamyšleně a optal se bez dlouhých průtahů, zda bychom s Evou nechtěli přijet o víkendu do Kolína, protože se mu asi podařilo provést něco, za co ho nejspíš Terezčino matka tutově zabije, a přítomnost očitých svědků by mu zřetelně zvedla šanci na přežití, neb si je více než jistý, že nadcházejících 24 hodin bude kritických.

Optal jsem se tedy Evy na plány na víkend, a protože v zásadě proti tomuto počinu neměla výhrady, potenciální záchranu života jsem kolegovi přislíbil.

Takže jsme se ocitli v sobotu ráno na cestě do Kolína v očekávání něčeho dramatického, neboť Terezčino otec byl po telefonu tajemnější, než jubilejní dvojčíslo časopisu Křížovky a osmisměrky.

Jeli jsme Evino autem, protože moje je momentálně nemocné – takže Eva se pochopitelně ujala řízení. Abych řekl pravdu, Eva moc zkušený pilot není, většinou se spokojí s pasivní rolí příručního remcala, na což má vzhledem ke své výšce tu nejpříhodnější kvalifikaci. Problém byl, že bylo vedro, takže si stáhla okénko až dolů, a jak byla zahlcena prožitkem z dopravního provozu, odložila mobil na palubní desku. Ani já jsem si toho v první fázi nevšiml, až do té doby, kdy Eva prudce otočila doprava, telefon se vydal opačným směrem, kde se s virtuozitou skokana do dálky odrazil ode dveří, a zmizel v pangejtu vedle silnice. Eva zaúpěla a dupla na brzdu, čímž málem způsobila řetězovou bouračku, nicméně jsme statečně vyignorovali houkající kolonu a na pár pokusů mobil našli, abychom pokračovali v jízdě. Jak byla Eva vystreslá z toho všeho houkání, zopakovala stejný manévr ještě dvakrát, než jsem jí mobil zabavil, prohlásil jsem, že když bude hodná a nebude neustále napadat nevinné kolemjdoucí, vrátím jí ho na konci školního roku, což bylo akceptováno bez jakýchkoliv komentářů.

Když jsme dorazili do Kolína, Terezčinu otci se viditelně ulevilo, a mezi tím, co nám vařil kafe, se snažil osvětlit, proč je naše přítomnost v celé věci, momentálně klíčová.

Celé to začalo totiž už před 14ti dny, kdy Terezčino matka s potomstvem měli naplánovanou dovolenou. Úmysl byl takový, že pojedou všichni, včetně kočky na víkend do Jihlavy k dědovi, odtamtud přijede Terezčino otec i s kočkou zpátky do Kolína, zatímco zbytek rodiny bude pokračovat směrem k moři. Kočka pocházela také od dědy, děda jich má celou smečku, takže to bude rodinný víkend ve všech směrech, tedy vyhrávají úplně všichni.

Takže v neděli ráno Terezčino matka vyrazila za vůní mořského vzduchu, zatímco kolega, který chtěl stihnout fotbal v pohodlí gauče, sebral kočku, narval ji do přepravky a vyrazil ku domovu.

Pár dnů byl celkem klid, když v noci slyšel ze skříně podivné zvuky, a když se tam šel podívat, spatřil jak kočka rodí čtvrté kotě. To ho docela zarazilo, protože si pamatoval, že je kočka kastrovaná a tedy skutečně hluboce přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A tedy se mezi jednotlivými povzdechy zeptal, zda chápeme, v jakém lítá maléru.

Protože mi není znám žádný případ neposkvrněného početí, který by se týkal koček, celkem překvapeně jsem se optal, zda opravdu sebral v Jihlavě nějakou naprosto cizí kočku, narval ji do auta a skoro týden netušil, že se jedná o záměnu. Kolega si povzdychl a řekl, že mu přišlo, že je nějaká vyžranější, ale že to mohlo být Jihlavským pobytem, ale jinak že se chovala celkem normálně. Do přepravky se jí sice nechtělo, ale že to ona dělá fóry vždycky, spí taky pořád a misku se žrádlem identifikovala naprosto precizně, takže v zásadě neměl žádný důvod to podrobněji zkoumat.

Jakkoliv to bylo nepatřičné, tak jsme chytli s Evou takový výtlem, že jsme skoro dalších pět minut byli k nepoužití, Terezčino otec prohlásil, že nám kolektivně děkuje za mentální podporu a že se už nemůže dočkat chvíle, kdy si ze školy místo Terezky odvede trpasličího pudla.

Naštěstí se krize nekonala, protože Terezčino matka se rozhodla, že si pobyt o týden prodlouží, takže kolega měl dost času se vypravit do Jihlavy, špatnou kočku vrátit a na druhý pokus odlapit tu správnou, takže v podstatě jsme z toho s Evou vytěžili grilovačku zdarma, aniž by spravedlivý oheň hněvu udeřil.

Poslání z dnešního článku je jediné. Neberte všechno jako samozřejmost. I když se v různých knihách píše o různých věcech, čtyři koťata od vykastrované kočky prostě neokecáte.

Jsa tento týden mimo město, neboť držím školení kolegům na pobočkách v Brně a v Jihlavě, nestihl jsem podle očekávání žádný článek připravit. Omlouvám se tímto PT čtenářstvu a pevně doufám, že od neděle dál už se to časově trochu zlepší a já se snad k zase k nějakému psaní dostanu.

Cholerik

Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku – ale prozatím, se hodlám držet tradice – tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni

Nesežerou upíři

Nepodřízne zaklínač

Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem

Nepřejedou mne tankem

Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou

Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě

Neutopí mne piráti z Karibiku

Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí – a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé – přistálo mi do mailu tohle:

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce – některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:

V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :

Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:

Na to už toho moc dodat nelze …

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky – a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání: