Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku – ale prozatím, se hodlám držet tradice – tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni

Nesežerou upíři

Nepodřízne zaklínač

Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem

Nepřejedou mne tankem

Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou

Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě

Neutopí mne piráti z Karibiku

Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí – a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé – přistálo mi do mailu tohle:

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce – některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:

V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :

Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:

Na to už toho moc dodat nelze …

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky – a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:

Nejspíš mne nikdy nepřestane překvapovat, jak lidé vnímají sami sebe, oproti realitě. Ono to v zásadě začalo ráno, když jsem si šel koupit cigarety. Přede mnou totiž vchod do minitrafiky blokovala jakási slečna – nebo to alespoň předpokládám, protože i když se v kytovcích, ani jejich lovu nevyznám, mám silné pochybnosti o tom, že by evolučním vývojem došlo k tomu, aby si Běluha severní pořídila číro, piercing a kartu do bankomatu. Slečna se nejspíš živila tím, že byla předlohou pro odlévání sádrových kopií Věstonické Venuše pro turisty, a jakkoliv nejsem přítelem odsudků kvůli vzhledu, něco takového by bez krotitele a party terapeutů vůbec neměli pouštět na ulici, protože i když opomenu uniformativní klišé, tak skvělá povaha na světě prostě neexistuje, aby bylo omluvitelné vypadat a chovat se takhle. Při svém – řekněme zjevu (protože pro podobné případy se používají spíše technické termíny vztahující se převážně ke vzducholodím) byla samozřejmě narvaná do džínsů a trička bez ramínek, (vše nejméně o dvě čísla menší), takže místo, aby jí vítr čechral vlasy, její převislý tuk vyvolával dojem, že na stánek zaútočila obrovská Manta, takže jsem měl už za minutu pocit, že se mne začíná zmocňovat mořská nemoc.

To by zase nebylo až tak podivné, podle kinematografie nějaká monstra na civilizaci útočí poměrně často. Zvláštní na tom bylo spíš to, že byla velice rozhořčená nad tím, že trafikantka nemá na prodej dietní kolu – i když tedy sám Bůh ví proč měla v půl osmé ráno takový požadavek. Prodavačka se bránila, že nemá ještě naskladněno, nicméně asi po pěti minutách hovoru, který se zřetelně zacyklil v mrtvém bodě, jsem doporučil prodavačce, ať pro tu blbou lahev raději skočí do večerky, protože nechci být svědkem toho, že jí slečna sežere, jako se to stalo s tou minulou.

Chci tím v podstatě jenom říct, že to jak se člověk posuzuje sám, a jak ho vnímá okolí může být docela rozdíl. Na tuto úvahu mne přivedla totiž situace, kterou řeším aktuálně právě teď a nic příjemného to zrovna není.

Předně – Naše obavy se skutečně naplnily, majitelé prodali firmu rusům , kteří se ani netajili tím, že jediný důvod koupě byl firmu zavřít a tím poněkud snížit konkurenci. Tedy si nás jednoho pondělka šéf zavolal do kanceláře, oznámil nám, že nejpozději do půl roku budeme všichni na dlažbě a tedy pokud si najdeme někde něco jinde, pokusí se Nám zajistit co nejvíce času, co to jen půjde.

Moc to nepotěšilo, přeci jen, když jste někde přes deset let a věnujete práci i klientům poměrně dost nervů a úsilí, celkem špatně se na nový stav situace zvyká. Takže jsme se na sebe podívali, a na místě jsme celá pobočka dali výpověď – a řešili co dál.

K mému velkému překvapení, já jsem byl sežrán konkurencí téměř okamžitě – tedy v řádu hodin, což mne docela zaujalo. Osobně jsem se totiž vždycky považoval za tvora mírně řečeno problematického, a měl jsem za to, že díky mému sklonu říkat nevhodné věci, ve špatnou dobu nesprávným lidem, tohle zrovna k zaměstnavatelnosti , nijak výrazně nepřispívá. Terezčino otec s hledáním také celkem žádné potíže neměl, očividně jim v Kolíně chyběl jeden aktivní alkoholik, stejně jako slečna recepční, která už dlouho zvažovala návrat do Ostravy, a tohle byl konečně impuls, který jí její plány pouze definitivně potvrdil.

Jak už to tak bývá, celkem k ničemu se ukázal šéf pobočky, ale vzhledem k jeho částečné bezobratlosti si myslím, že se do nějakého korporátu snadno veslizne, a kolega Hotliner, o kterého celkem nikdo, když vezmu v potaz jeho roztomilou osobnost, neprojevil zájem.

Jakkoliv byla situace nepříjemná, určitým způsobem se dostavil pocit euforie, že už je stejně po všem a každý na to tedy reagoval nějak po svém. Terezčino otec prohlásil, že se na to může vysrat, že si bere dovolenou a jestli ho budeme potřebovat, že ho najdeme mezi třicátým čtvrtým a třicátým pátým pivem, protože potřebuje také mít nějaký společenský život. Kolega hotliner pocítil prudkou potřebu změny, takže oznámil, že hodlá být lumbersexuál. Logicky jsem tedy vylovil ze šuplíku nůžky a hodil mu je s tím, že tohle bude potřebovat. Poněkud zmateně se optal, zda vím, že si hodlá pěstovat vousy, načež jsem odvětil, že samozřejmě ano, že tohle má proto, aby se mohl zabít a jestli má v plánu si nabalit nějakou asiatku, ať si dá pozor na to, aby jí nenavrhoval 69, protože by se sebrala a šla mu usmažit nudle. Na to jsem vstal, dal mu ruku na rameno a začal ho pohybovat směrem z naší kanceláře a na jeho dotaz, kam že ho vlastně vedu jsem odvětil, že samozřejmě do márnice. Překvapeně zamrkal a namítnul, že přece ještě není mrtvý, takže jsem odvětil, že tam taky ještě nejsme a vystrčil ho ze dveří.

Vyřídil jsem ještě pár emailů, kde jsem klientům, které mám v oblibě osvětlil situaci a přislíbil, že jim ještě s problémy pomohu, neboť jsem podobně jako vrcholný představitel vlády, technik v demisi – a to bylo v podstatě všechno.

Přiznám se, že mi asi nejvíc budou chybět rozhovory s Terezčino otcem. Nedělám si žádné iluze o tom, že se ještě někdy s podobnou partou potkám – ale kdo ví. Děje se mnoho změn a doufám, že alespoň něco bude jako před tím. Že Eva zůstane Evou, šerm mne bude bavit pořád a že i tahle událost, má pro mne nějaký smysl, o kterém ještě nevím.

Jediné, co je teď úplně jisté je, že vzhledem k situaci nějakou chvíli bude s blogováním pauza, alespoň do té doby, než se můj život, jeho rutina a časové možnosti poněkud stabilizují. Přeci jen živit jednoho podivína a potenciálního alkoholika v domácnosti není snadné (ano, bydlím sám), zvláště když má k dispozici být ještě nějaká rezerva na relativně drahé koníčky. Čas je momentálně to co nemám a přeci jen – jako staromilec – mám raději věci skutečné, než virtuální.

Nevím, zda mi blog.cz můj maniakální deníček nesmaže – nebo zda by vůbec někdo o tohle stál vydané na papíru – ale rád bych Vám všem skvělým čtenářům poděkoval. Snad to pro Vás stejně jako pro mne nebyl ztracený čas – a pokud jsem Vás pobavil alespoň trochu, tak jsem ve své misi uspěl. Kdy se k tomu zase dostanu opravdu netuším. Ale nikdy nic nevzdávejte, protože každý konec něčeho, znamená začátek něčeho dalšího.

Jo, aha … poslání:

I když se čas od času cítíte poněkud podpsovitě, ono to vážně zase nemusí být s Vámi až tak špatné. Nicméně, pokud ostentativně preferujete sebe, přestože se Vám již nejméně čtyřikrát pokusilo zrcadlo zdrhnout z koupelny, jest to určitým vodítkem, že to by na tom být něco mohlo …

Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba – v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká – tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : „Sádlo.“

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.

Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda – tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život – nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené – zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod – načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:

Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:

Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.

Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje – a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně – takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé – pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic – a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Pokud Vám někdy připadá, že všechno přírodního druhu podléhá jistým pravidlům, a děje se tak podle nějakého předem promyšleného schématu, nastal právě ten pravý čas mít se na pozoru. Ne, že by v těchto případech nevládla železnou pěstí kauzalita, ale při bližším zkoumání vyjde celkem rychle najevo, že všemoudrá příroda zase není tak dokonalá, jak se nám snažili nakecat ve škole. Pravda – v tomhle směru bych byl nespravedlivý, kdybych nezmínil jistou dávku naturální sebereflexe, matka Gaia si celkem rychle uvědomí jakou udělala botu a snaží se to nějak dorovnat – i když připouštím, že někdy její zásahy nejsou úplně šťastné. Ale to, o čem bych se chtěl dnes zmínit, je spíše míra soudnosti, který přirozený výběr občas prostě nemá.

Začalo to celé vlastně tím, že mne jeden ze šermířských kolegů pozval domů, abych se podíval na jeho čerstvě narozeného potomka. Tyhle věci se mi dějí opakovaně, popravdě úplně nerozumím smyslu celé audience, a i kdybych na miminu shledal něco, co se mi nepozdává, stejně nevím jak se dají tyhle věci reklamovat, ale je to považováno za jistou společenskou konvenci včetně předpokladu, že se po určitou dobu stane z jinak celkem duševně vyrovnané člověka, žvatlající idiot.

Takže jsem dorazil, bylo mi ukázáno cosi spícího, růžového a zabaleného od hlavy k patě, bylo mi sděleno že je to celá maminka/tatínek/dědeček/prateta – i když skutečně netuším, jak to v tomhle stádiu lze nějakým způsobem rozpoznat, předal jsem dárek a byli jsme vyhozeni do obýváku, abychom potenciální šermířský potěr zapili. Takže jsme popíjeli, tlachali o všem možném, když mne po chvíli zaujali divné zvuky, které se linuly z vedlejší zahrady. Po chvíli mi to nedalo a šel jsem si to poslechnout na balkón, protože mi to připadalo minimálně neobvyklé.

Ozvalo se totiž vždycky zamňoukání, jako odpověď další a na to následovala rána, jako když se lis snaží tvarovat plech v továrně na SPZetky, načež nastala asi minuta hrobového ticha, a následně se celá situace opakovala, tentokrát z jiného konce zahrady. Protože podobné schéma probíhalo už skoro půl hodiny, zeptal jsem se kamaráda, zda je tohle normální, a bylo mi řečeno, že celkem ano, že tohle tu mají každý večer, a že tohle mají na svědomí sousedovic kočky. Přišlo mi to divné, protože jsem měl vždycky kočky za celkem inteligentní, byť trochu sebestředné bytosti, a představa, že to v plně rychlosti opakovaně napálí do kbelíku s maltou, nebo do odstaveného kolečka, mi přišla poněkud zvláštní.

Kamarád si tedy zapálil cigaretu a osvětlil mi celou situaci.

Jeho sousedi měli už poměrně dlouho dobu kočku. Bohužel aktivní život a stáří se na ní poněkud podepsalo a tedy byla skoro slepá, hluchá a poslední dobou i očividně zapomětlivá – nicméně držela se pořád statečně, takže formálně nebyl žádný důvod, proč by neměla v klidu dožít v prostředí, na které je zvyklá. Každopádně jednoho dne přišla i s novým přírůstkem, což nebyla ani tak záhada, jak se to stalo, ale spíš proč – a do toho se sousedé rozhodli, že budou renovovat, takže dočasně změnili svoji zahradu na staveniště. Na svět přišel tedy jen jeden kocourek, který byl už v době výroby něco, co by se dalo označit jako „poněkud jetej“ – slyšel sice lépe než matka, ale neviděl také skoro nic, což právě vyústilo ve zmiňovaný stav věcí. Takže když se kocourek probudil, a zjistil, že kočka není doma, rozhodl se jí hledat. Zahájil to sekvencí, že sletěl po držce z prvního patra, protože mu při pochodu znenadání došel balkon a když přistál na zahradě, započal pátrání. Takže zamňoukal, kočka odpověděla, a na to konto se tryskem rozběhl směrem, kde ji slyšel. Bohužel mu vždycky v cestě stála nějaké překážka, takže to do ní napálil v plném trysku, padl na záda a několik chvil byl k nepoužití. Kočka, která měla terén obšlápnutý přeci jen o něco lépe se vydala za ním, a situace se opakovala – tedy do té doby, než se sousedé s baterkou rozhodli tuhle biologickou verzi pinballu ukončit. Podle zvuku, který se vždy po nárazu ozval soudím, že by kocourka po půl roce mohli používat Uruk Hai jako beranidlo s podstatně lepším výsledkem, než předvedli posledně v Helmově žlebu.

Nicméně kočičí sprint mi připomněl předminulé vánoce, kdy se Evino bratr nás rozhodl pozvat na večeři. Krom faktu, že je to rybářský maniak, se s Janou rozhodli ke stávajícímu kocourovi pořídit ještě jednu peršanku, což jak asi víte je obzvláště chlupaté plemeno, které se rozmnožuje zásadně klonováním, neboť po vyčesání si ze zbylých chlupů lze poskládat další kočku, libovolného pohlaví. Byla to celkem divoká karta, nicméně to dopadlo celkem fajn, oba si padli docela do oka, takže panelákový byt se proměnil v jejich soukromé hřiště a tedy si člověk mohl svobodně zvolit, o kterou kočku , a z kterého kontinentu se přerazí dříve.

Netuším, na kolik je PT čtenář obeznámen s kočičí zábavou – ale jedna z hlavních (když nepočítám žrádlo a spánek) je samozřejmě hra na honěnou – tedy jedna kočka flákne druhou a začne utíkat, a když ji druhá dohoní, plácne tu první a situace se opakuje, tentokrát v opačném gardu.

Takže sedíme u večeře, nálada byla tradičně podobná počasí za oknem, jednak proto, že Jana ryby nenávidí a druhak proto, že Eva hned ze začátku večera prohlásila, že pokud jí některá z koček opět nazvrací do boty, prohodí Marcela (Evino bratr) skrze dvoumetrový vstupní vchod, což bylo od někoho velikosti zahradní ozdoby, celkem sebevědomé prohlášení. Osobně si myslím, že by to nebylo dost dobře technicky možné, spíš bych byl toho názoru, že by ho dokázala ve svém rozpoložení propasírovat klíčovou dírkou – nicméně jsem nechtěl rozdmýchávat už tak hutnou atmosféru, tedy jsem si svůj názor ponechal pro sebe.

Zasedli k večeři, obě kočky posedla hyperaktivita, takže se začaly honit po celém bytě, tedy po určité době Marcel chytnul nerva a vyletěl, že už toho má dost a že je půjde nějak zpacifikovat. Bohužel přišel právě ve fázi, kdy peršanka měla babu a jediné místo pro únik si zvolila nazdobený vánoční stromeček. Poměrně hbitě se vyšplhala skoro až ke hvězdičce po kmínku na vrchol, a pak vykoukla mezi větve, kde je její parťák na honěnou. Ten byl samozřejmě hned v závěsu, a další pohled peršanky narazil na Marcelův naštvaný obličej, který stál s rukama založenýma v bok hned za pomyslným bezpečím, v podobě jehličí. Peršanka okamžitě pochopila, že mají malér, takže sebou škubla dozadu a tím pádem sebou vzala skoro dvoumetrový , nazdobený vánoční stromek, který šel samozřejmě ihned k zemi.

To by bylo celkem ještě v pohodě, kdyby se obě kočky nesnažili v pádu nějak zachytit. Kocourovi to prošlo celkem v pohodě, vyletěl jako namydlený blesk a zmizel pod skříní, kdežto peršanka na tom byla o poznání hůře. Jak totiž letěla dolů, do srsti se jí zachytily všechny možné vánoční ozdobičky a jako bonus se jí nějak podařilo nějak si na ocas namotat ten svítící řetěz, který Marcel s pečlivostí sobě vlastní namotal tak na sichr, že by mu ze stromku nezdrhla ani Bílá velryba.

Nikdy jsem netušil, jakou má vyděšená kočka sílu v tahu – nicméně poté, co sestřelila Marcela vánočním stromkem, podrazila stůl i s večeří která se rozletěla po celé kuchyni, aby se pak stromek zaseknul o futra v předsíni, peršanka vyryla do podlahy šrámy, za které by se nemusel stydět ani Freddy Krueger, a jak sebou mlátila o stěny, zanechávala za sebou střepy z rozmlácených ozdobiček v takovém množství, že najednou z celého bytu bylo regulérní minové pole. Byl to trochu problém, protože na jedné straně máte běsnící kočku, kterou pronásleduje strom, a na straně druhé spoustu střepů a s vědomím, že jste naboso a musíte polapit do ručníku běsnícího démona, který je na hranici příčetnosti.

Trvalo přesně tři a půl pokusu, než se podařilo Marcelovi manévrem, za který by se nemusel stydět ani ostřílený hráč rugby, peršanku zamotat do ručníku, a tedy jako další krok odstranit veškeré skleněné střepy z podlahy. Musím na tomto místě konstatovat, že kočky na tohle mají skutečně strategické cítění, a kdyby rozmístění nástrah po Maginotově linii nechali na starosti kočkám, Němci by nejspíš neměli ani tu sebemenší šanci.

Nakonec se peršanka v boji s ručníkem vysílila natolik, že nám dovolila jí z kožichu vymotat to, co zbylo z ozdobiček a vánočního stromu, a k Janině nepokryté spokojenosti bylo k večeři jen víno – nicméně od té doby vím, že některé vánoční zvyky dodržovat, může být poněkud nebezpečné.

Poslání ?

Asi jen jedno. Otázka je, co je to vlastně přirozený výběr. Tak nějak si nejsem jistý, komu ta příroda vlastně drží palec a pokud jsou to kočky, je celkem klika, že Nás nechávají u sebe bydlet …