Je s podivem, na kolik naše vlastní předsudky ovlivňují, jak vnímáme lidi ve svém okolí. Tedy – abych trochu osvětlil, kudy se moje úvaha ubírá – většinou lidi vnímáme skrze to, čím jsou a nebo jako to, co v našich očích představují. V takovém případě nás totiž mnohem více zajímají nálepky, které jim sami v duchu přisoudíme, nebo v tom horším případě, si je přidělí sami. Když se vám ucpe odpad, nebo praskne poloosa u auta, většinou sháníme člověka s nálepkou, a je nám v podstatě jedno, kdo to vlastně je. Správně – můžete namítnout, že v případě instalatéra vás vůbec nemusí zajímat, zda je to také zároveň skvělý hráč na ukulele, nebo že automechanik umí při žonglování s kužely současně taky stříhat ušima – ale možná je to škoda, protože vám sem tam může uniknout pár docela zajímavých souvislostí. Vím to tak trochu i z vlastní zkušenosti, kdy někam jdu s nálepkou technika, nebo šermíře – což by se mohlo zdát na první pohled jako naprosto odlišné věci, nicméně v obou případech to občas bývá docela tuhý boj, a také v obou případech (když to dopadne podle očekávání) vám to na chvíli propůjčí kouzlo neviditelnosti.

Dokážete si vzpomenout, zda byste dokázali například popsat údržbáře, který mění zářivku v samoobsluze, nebo slečnu, co vám navážila v bufetu salát ? Já ne. Tedy většinou ne – a o tom, bude dneska trochu řeč.

Takové úvahy mne provázely prakticky po celý dnešní den a musím říct, že dnešek byl vůbec nějaký podivný.

Začalo to už od rána, kdy jsem se naprosto iracionálně vzbudil s dobrou náladou, takže mi bylo vzápětí jasné, že mne můj nově pozitivní pohled na svět, a lidi v něm, určitě brzo přejde. Stačila na to taková maličkost, jako dorazit do práce. Už při příchodu před firmu, mne zaujal Mercedes, který parkoval na chodníku. Pominu fakt, že kolem firmy byla jistě místa, kam by se ta obrovská mrcha dala zaparkovat, zcela v souladu s předpisy. Nicméně Mercedes vyplňoval prostor téměř od zdi, až k okraji chodníku a v duchu jsem trochu doufal, že si majitel při parkingu alespoň odřel zrcátka. Podle prominentní značky plné stejných číslic, jsem si v duchu musel položit otázku, co to asi tak může být za chrapouna, že se ani neobtěžoval to hodit na blikačky, takže jsem otevřel dveře, abych spatřil poslance českého parlamentu, jak sedí v křesle pro klienty a šilhá na blackberry ve svém pařátu. Popravdě, ani moc neseděl – spíš se rozslizával přes okraje křesla, a to i přes to, že se mu v tom sako a kravata snažily všemožně zabránit. Další věc, která mne praštila přes hlavu byl neodbytný pižmový odér, bezpochyby velice drahé voňavky, celá recepce smrděla zhruba jako výběh pro hrochy v době páření, takže škrtnout sirkou, nebo pronést nějaký plamenný projev by bezpochyby spustilo protipožární systém. Popravdě, tato intenzita by přinutila v zoufalství bušit na dveře plynové komory, i tchoře z Majdanku – a že si myslím, v tomhle směru mají zvířata z této lokality daleko větší praxi.

Proplul jsem kolem zoufalého výrazu kolegyně z recepce, která se snažila momentálně pod záminkou přípravy pohoštění, narvat si alespoň trochu mletýho kafe do nosu, aby tak zabránila naprosté ztrátě čichových buněk, a vlezl k sobě do kanceláře. Tam už na mne čekal šéf, a hned se na mne vrhnul s prosbou, zda bych se křupana z horních deseti tisíc neujal. Že jsem technicky služebně nejstarší technik, supersympaťák atakdále – no prostě nástup do práce k zulíbáni.

Otřel jsem si veškerý med kolem úst a pravil jsem, že to teda kurva ani omylem, a že pokud dobře počítám, v celém objektu se nalézají pouze dvě saka, že to první se snaží udržet vepřové uvnitř křesla a to druhé rozhodně nemám na sobě já a tedy na to, abych se snížil na poslancovu intelektuální rovinu bych musel podstoupit nejprve vícenásobnou lobotomii. Vedoucí zoufale namítl, že kolegyně z recepce má také na sobě sako, načež jsem pravil, že ona už schytala chemický útok z první ruky a jak by se mu zamlouvala myšlenka, že bych zapálil koberec, čímž by se stala vzduch v celé budově poněkud více dýchatelný. Poznamenal jsem ještě, že být vedoucím je prostě nebezpečná práce, že v tomhle případě mne to ani nehne, protože i když mám jistou zkušenost s tím, že se čas od času brodím po kolena ve sračkách, na to, abych si s nimi ještě potřásal rukou mne neplatí dost, a vůbec, že tady nebudu už ani minutu, protože tu straší.

Vlastně ani nevím co mne popudilo víc – zda poslancova přítomnost, nebo momentální kyslíková dieta, nicméně v té chvíli jsem měl skutečně velikou touhu mu nejen nasadit nálepku na čelo a na tváře, ale dokonce i opakovaným plesknutím se ujistit, že skutečně drží jak má. Tedy jsem sdělil šéfovi, že na to stejně nemám kdy, protože už mám být podle plánu nejméně půl hodiny někde na cestě a s pocitem někoho, kdo právě sebral Sauronovi z oka kontaktní čočku, jsem vypadnul pryč.

Klient, který mi poskytl záminku se vyhnout jistému napadení veřejného činitele, bylo divadlo, kde jsem kdysi také vystupoval. Ne, nemylte se – samozřejmě, že jsem zde nebyl za Hamleta, či Jindřicha Osmého – nicméně několik sezón jsme zde se šermířskou skupinou představovali bojující Monteky a Kapulety v Shakespearovském dramatu, a mám dojem, že to nebylo až tak úplně špatné. Stál jsem tehdy na straně Romea – alespoň si to myslím, protože jsem měl modrou vestu, a přebarvit celou Julii na modro, by jistě bylo avantgardní, ale nejspíš ne moc praktické, tedy za předpokladu, že by za další půlhodinu po úmrtí neměla účinkovat v dalším dílu Avatara.

Tedy jsem dorazil poměrně načas, byl jsem vpuštěn do objektu a čekal, až si mne vyzvedne lokální ekonomická kapacita.

Víte, v těchto případech mám poněkud smíšené pocity. Tak nějak racionálně chápu, že za náš software je potřeba zaplatit, ale u institucí, jako je třeba divadlo mi to připadá trochu nepatřičné. Je jasné, že je to pocit naprosto iracionální, protože kdyby divadlo nevydělávalo, těžko by si náš produkt mohlo dovolit – ale stejně má člověk dojem jisté nepatřičnosti.

Procházel jsem se tedy po síni slávy a koukal se na plakáty a fotografie na zdích. Dokonce jsem tam našel i fotku, na které jsem byl zachycený s tehdejším šermířským uskupením a popravdě jsem z toho nadšený dvakrát nebyl. Nepamatuji se, že bych totiž k takové prezentaci někdy svolil – ale zase na druhé straně neznám způsob, jak tomu vlastně v případě šermířů zabránit. Takže jsem si jen povzdychl a postavil se před plakát herce v životní velikosti (který byl v minulosti jeden z hostujících umělců), poplácal si batoh na svých zádech a položil fotografii před sebou řečnickou otázku:

„Radku, hádej, kdo tady bude brzo bohatý ?“

Na to se podle všech známých zákonů vesmíru ozvalo odkašlání, já si řekl, že nejspíš fotografie na stěně nebude znát jméno majitele mojí firmy, aby mi mohla dotaz zodpovědět. Pronesl tedy směrem k portrétu umělce „Je za mnou, že jo ?“ a s pozdravem dobrého dne, jsem se ocitnul tváří v tvář Romeovi z minulých let.

A zde se na mne chytila právě ta nálepka, která funguje na Nás všechny. Romeo, nejen že mne nepoznal – (přestože jsme několik sezón bojovali bok po boku a dokonce jsem dělal společně s ním choreografii bojových scén) ale navíc se mne zeptal, co je to cítit, čímž zřetelně narážel na poslanecké pižmo. Ujistil jsem ho, že být po mém, tak jsem byl pro to zapálit koberec, načež vykulil oči a zadíval se na mne poněkud podezřívavým okem.

Pravil jsem tedy, že to je dlouhá historie a kde že tedy mám nainstalovat ten ekonomický systém.

V té chvíli jsem se stal pachově i technicky neviditelným, udělal svoji práci, vyplnil papíry a zmizel z divadla, jako duch.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Být neviditelný je poměrně snadné. Ale touha být viděn, někdy pořádně smrdí.

Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska – a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti – v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo „za koule“, „kaktusem do prdele“, „rozžhaveným ven“, nebo „zařvi bolestí, když mám přidat“.

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem „Visitor“, což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.

Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.

Gumák se vyděsí a zdrhne, což zbytek party chápe jako podraz, ale vojáci je přesvědčí, že když budou souhlasit s využitím jako jednomužná a druhém případě jako jednobublinová úderná jednotka, postaví nový teleport a pokusí se vrátit věci do normálu. Asi se jim ta minulá řacha fakt líbila, protože za rok postaví druhý teleport, který se jim nedaří uvést do provozu. Cvičí bublinu, plápoláka a kameňáka na vojenské využití s tím, že jediný plameňák spatřuje v poletování vzduchem a sestřelování bezpilotních dronů svoji budoucnost. Reeda mezi tím hledají veškeré americké agentury, aby jim teleport znovu zprovoznil, ale gumák je kulišák, je zašitý někde v lesích a staví si na koleně vlastní teleport, opět z naprosto neznámých důvodů, protože na míle daleko není jediná jiskra elektřiny. Považuji to za nějakou formu obsese a nejspíš by se s tím měl jít léčit jak Reed, tak scénárista, který mu takovou blbost neustále podsunuje.

V každém případě všichni vědci v baráku asi nebudou zrovna bedny, když za celý čas ani jednoho z nich nenapadne, že ke zprovoznění teleportu by například mohli:

– si přečíst dokumentaci k projektu

– se podívat na tabule, kde je to všechno nakresleno

– se zeptat Sue, která na tom od začátku s Reedem pracovala a zná všechny detaily

– si to koupit rovnou už hotové za poloviční cenu z Číny

Tedy udělají po roce opět jednu jedinou logickou možnost – tedy řeknou Sue, aby gumáka našla. Ta si sedne k notebooku, najde ho během asi dvou minut a dokonce ho lokalizuje s přesností na deset centimetrů. Nevím, zda to něco vypovídá o amerických výzvědných službách, nicméně ho přivlečou zpět na základnu, kde jim teleportér číslo 2 gumák zprovozní levou zadní.

Chystá se tedy druhý výsadek do jiné dimenze, na který pošlou oskafandrované průzkumníky. Ti tam ovšem narazí na zmutovaného Dooma, který tam v klidu přežil přes rok bez vody, jídla a vzduchu, a rozhodl se, že je potřeba zničit celou planetu Zemi.

Následující sled událostí byl pro mne poněkud nepřehledný, a tedy se vynasnažím alespoň v pár bodech vylíčit posledních sedm minut filmu.

Doom se přesune na Zemi, rozbije základnu a přesune se zpět do jiné dimenze. Bubliňačka, kameňák, plápolák a zavařovák se tam nějakým způsobem přesunou také, ale fakt se mě neptejte jak se jim to povedlo. Doom, staví ze šutrů nějaké zařízení, a máchá u toho kolem sebe rukama, takže to vypadá zhruba tak, jako když dirigenta národní filharmonie uprostřed pátého taktu třetí věty napadne rozzuřená vosa. Když čtveřice mutantů dorazí, už to má hotové a za pomoci těch kamenů s nějakým zaměřovacím kruhem (bez jakékoliv elektroniky, nebo zdroje energie) to napálí skrze dimenze do Země, kterou začne likvidovat. Čtyřka se do něj pustí, nicméně Doom je kabrňák, vytře s nimi podlahu, dokud Reeda nenapadne, že po něm musí jít jako tým a jeho stonehenge mu zbourat.

To nakonec tedy udělají, nastane další výbuch, ve kterém Doom zmizí, portál se zavře a hurá, dobro vyhrálo. No – tedy popravdě – pokud zůstat trčet v jiné dimenzi, kde je z nějakého důvodu pro změnu dýchatelná atmosféra, bez jakékoliv relevantní možnosti na návrat, za happyend z nějakého důvodu považujete. To však autory ani v nejmenším nezastaví, takže v poslední scéně čtyřka oznámí vojákům ( ano jsou zase zpět na Zemi a nikdo neví proč) , že už pro ně dělat nebudou, budovu si nechají, stejně jako peníze a zařídí se po svém. Vojáci jsou z toho úplně vyndaný, všechno jim odkývají – což mne nijak nepřekvapilo, protože jsem přestal dogmaticky trvat na tom, aby alespoň něco dávalo nějaký smysl, už po první třetině filmu.

Nevím. Jediný poznatek spatřuji asi v tom, že bych na podobné blbosti neměl chodit ani zadarmo, protože je určitě mnoho lepších způsobů, jak trávit čas, než bušením hlavou do zdi.

Tento víkend byl opět těhotný událostmi, o kterých jsem přesvědčený, že v jejich běhu nepadlo zdaleka ještě poslední slovo.

Takže zprávy z první válečné linie – obdržel jsem další email od Evy. Očividně odmlkou sbírala sílu, protože se tentokrát k celé věci postavila čelem a rovnou se mě v úvodu dotázala, kdy už tedy něco podnikneme. Očividně zde nebyl ponechán žádný prostor pro debatu, nicméně v druhém řádku mi bylo sděleno, že na něco osobnějšího momentálně nemá náladu, aby to spolehlivě zazdila řádkem třetím. V tom bylo napsáno, že až do konce března nemá čas, protože bude jezdit po služebních cestách, čímž v mojí maličkosti vyvolala opět lehký chaos. Popravdě řečeno, moc jsem se v tom neuměl úplně zorientovat, tedy jsem odepsal, že naopak já mám zájem pouze o něco víc osobnějšího, protože na všechno ostatní jsem schopný si sehnat lidi a když nemá vůbec na nic čas, moc nechápu, co tedy vlastně vůbec řešíme.

Tak nevím. Buď sem debil já, nebo ona, ona, ona – ale tohle mi pořád nějak hlava nebere. Nebudu se zaobírat úvahou, proč má někdo potřebu Vám soustavně písemnou formou sdělovat, že nemá čas, ani důvody, proč jsem těmito informacemi oblažován zrovna já. Omezím se pouze na konstatování, že jsem psychicky připraven na to, že jednoho dne zazní u mých dveří zvonek, a Eva na mne zahuláká, ať si tu lopatu vstrčím do p***le, jak je uvedeno v přiloženém odkazu.

Nicméně, to o čem bych se dnes chtěl zmínit je Terezka. Jak asi víte, Terezka je kolegovo dcera, a musím přiznat, že mne docela baví, přestože jí nevídám zase tak často. Ono to má většinou docela signifikantní předehru. Kolega přijde do práce, neustále vzdychá, tváří se ustaraně a vůbec vykazuje už po ránu všechny známky hluboké frustrace. Není to zase tak neobvyklé, když tedy pominu fakt, že Nás ostatní takové pocity přepadají až někdy kolem půl třetí odpoledne – nicméně jsem už vypozoroval, že v jeho případě to znamená jen jediné. A sice to, že se pokoušel být rodičem a jako obvykle má dojem, že v tom velmi dramaticky selhal.

Naštěstí tyto pokusy nedělá moc často, protože žije od Terezky s maminkou odděleně, nicméně čas od času ho podobné pudy zachvátí a tedy se snaží nárazově celou situaci zvrátit.

Tedy v pátek ráno dorazil v tomhle stavu a na můj dotaz, cože se stalo odpověděl, že Terezka má o víkendu turnaj. Pak si povzdychl, zeptal se mne, zda nemám chuť se přijet podívat, abych ho psychicky podpořil, a znovu se zahleděl prázdným pohledem na notebook. Mezi škálou dalších povzdychnutí jsem se dozvěděl, že se Terezka rozhodla, že už ji nebaví lakros, ani sportovní gymnastika, a vidí tedy své nejnovější uplatnění na poli horolezectví , a jako platný člen místního paintballového týmu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože u něčeho takového, jako je paintballový turnaj jsem ještě nikdy nebyl, a v kombinaci s někým jako Terezka, z toho koukalo minimálně zajímavě strávené odpoledne.

Takže jsem dorazil ve stanovený čas do kolegova původního bydliště, vyhledal jeho i Terezku, abychom sledovali celý turnaj. Již v úvodu pozorování jsem získal dojem, že píšťalka v celé věci hraje nějakou zásadní roli. Do té doby jsem paintball vnímal jako rekreační záležitost, kdy se dvě party domluví a snaží se navzájem poznamenat nějakým množstvím barviva. V tomhle případě to však není úplně pravda, protože když jeden z lidí zapíská, zaplní se vzduch takovým množstvím barvy, že to vypadá asi jako když slon kýchne se vší razancí do kýblu Primalexu, nebo když se mr. Bean rozhodnul vymalovat kvartýr. Nebyla mi moc jasná pravidla, nicméně bylo znát, že to zúčastněné hráče baví, a tedy jsem popřál Terezce hodně štěstí. Terezka pravila, že s tím nemá štěstí co dělat, nasadila si masku a vyrazila do boje.

Musím říct, že byla vážně dobrá, nicméně deset minut pozorování Terezky, jak systematicky a chladnokrevně likviduje protivníky ve stylu brutální Nikita, no – bylo na tom opravdu něco lehce znepokojivého. Po dalších pěti minutách Vás to totiž přinutilo k tomu, že jste začali na víly, jednorožce, nebo serafíny nahlížet naprosto odlišnou optikou a doteklo Vám v plné míře, jak nebezpečné a zatraceně zabijácké bytosti to asi musí být. Terezka v tomhle směru rozhodně skvěle klame tělem, protože s velkýma kukadlama a téměř éterickým vzezřením to kosila jako Yperit u Verdunu, a kdyby byla starší, a z Prahy, myslím, že bych velice stál o to, aby doplnila řady našeho šermířského uskupení. Netuším, po kom tohle má, protože kolega je na míře bojeschopnosti a nebezpečnosti zhruba někde na úrovni vombata přes pravé poledne, a asi nejúčinnější způsob, jak ho využít v případě válečného konfliktu by bylo ho vybavit puškou, a deponovat ho přímo do řad protivníka. Bylo by tím zaručeno, že nikomu z našich řad nehrozí ani to nejmenší nebezpečí, ale naopak, ztráty v řadách nepřítele budou děsivé. Troufám si tvrdit, že po dvou týdnech, když by se přidal k IS, by už technicky nebylo s kým bojovat a tím pádem by reálně zlikvidoval i migrantské prachostroje, což by z něho prakticky udělalo veřejného nepřítele číslo jedna.

Kolega to celé pozoroval, pil pivo a byl smutný. Na můj dotaz, co se mu nezdá odvětil, že je to naposledy, kdy se pokouší o to být rodičem a že měl něco tušit už tehdy, když byla Terezka malá a on se jí snažil vysvětlit jak dělají zvířátka.

Tehdy se pokoušel vysvětlit Terezce, že kravička dělá bú, prasátko chrocht a slepička kvok. Terezce se to celé nějak moc nezdálo, ptala se, jak to může vědět a zda nedělají něco jiného, když se zrovna na ně nikdo nedívá.Kolega se jí to snažil osvětlit, nicméně to po pár hodinách vzdal a slíbil, že Terezku vezme do ZOO, aby se o tom přesvědčila sama.

Takže skutečně tak učinil a jako každý zodpovědný rodič zaparkoval u stánku s pivem, zatímco vypustil Terezku zkoumat místní faunu. Terezka pobíhala po ZOO, zatímco se kolega družil s dalším vzorkem zodpovědného rodičovství, když se Terezka vrátila s tím, že už ví, jak to celé je.

Kolega se tedy dotázal, co zjistila, načež Terezka odpověděla, že v tom má trochu zmatek, protože méďové a tygříci vydávají úplně stejné zvuky.

Kolega se zarazil a vyzval Terezku, co vlastně za zvuky to vydávají. Odpovědí od dcerky byl zvuk cosi jako „Pfssss“, což ho zarazilo. Tedy odpověděl, že tohle je nesmysl a že méďové dělají brum a tygříci, že řvou. Terezka odvětila, že je to sice možné, ale jen v tom případě, že jsou k Vám obráceni hlavou a odkráčela zkoumat paviány.

Terezčin tým turnaj nakonec nevyhrál a vlastně ani nevím, kdo to vyhrál nebo ne.

Tak nevím.

Mít dceru jako je Terezka by se mi asi velice zamlouvalo. Nejsem si úplně jistý, zda bych z ní nešílel a zda by to bylo zrovna klidné soužití – nicméně Svět spravedlivý není. Nicméně genofond je záhadná věc a pokud nějaké potomky máte, buďte si jistí, že jediné, co stoprocentně nebudou, je Vaše vlastní kopie.

Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do „véčka“ a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel – nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor – a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů – když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá – jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout – což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil – tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění – od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů – a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily – nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.

V téhle fázi se seznamujeme s rodinou Franklina Storma. Má syna Johna, což je zpovykaný a namistrovaný fracek, který se baví ilegálním závoděním ve stylu filmu Rychle a Zběsile. Není v tom moc dobrý, protože se hned vybourá, zrakví auto a skončí ve špitálu, odkud ho vyzvedne jeho otec a nabídne mu přirozeně práci na teleportačním projektu. Johny je dobrý se svářečkou, takže je pro Reeda a Dooma skutečným přínosem, protože oba jaderní fyzici, pracující s mezidimenzionálním teleportem potřebují především kvanta výpočtů a tištěných obvodů, což je pro burana s autogenem ideální pracovní příležitost.

Dále se seznámíme se Stormovou adoptivní dcerou Sue, která je hnědooká blondýna, adoptovaná z Kosova, což je zřejmě v Hollywoodské realitě normální. Ironií nechtěného byla moje úvaha, proč by plně černošská rodina po smrti matky a manželky Dr. Storma adoptovala právě balkánskou sexy blondýnu, a že to až podezřele zavání nějakou úvodní scénou z porna. Tuhle myšlenku jsem však rychle vytěsnil, protože film pokračoval.

Nicméně i tato scéna naprosto zapadla do normalizace snímku na téma globální soucit a míchání ras. Nevím, jak to máte Vy, ale pokaždé, když mi umře manželka, se kterou mám dospělého syna, také cítím nepřekonatelnou potřebu si adoptovat muslimské dítě.

Ale dál.

Sue, Johny, Reed a Doom pracují tedy společně na teleportu a dokonce ho dokončí. Je to taková divná věc, která má čtyři kapsle, do kterých se dají uskladnit kosmonauti ve skafandrech, pro případný průzkum jiné dimenze. Takže vezmou opici (myslím fakt opici, Johny a spol. se tohoto výletu zúčastní až později) odpálí jí do jiné dimenze a na kamerách konečně uvidí, kam se to vlastně celou dobu teleportují. Opičák se následně vrátí vcelku zpátky a je tedy rozhodnuto, že se dimenze prozkoumá.

Reed, Johny a Doom jsou spokojení, opijí se a rozhodnou se, že si udělají soukromou první jízdu sami. Reed následně zavolá smeťákovi, že u toho musí být také a bez něj že to nepůjde. Smeťák z toho jako obyčejně moc nadšený není, nicméně sedne na kolo a za pět minut je tam, což je poměrně slušný výkon vzhledem k tomu, že Reed do střediska ze stejného místa jako smeťák, cestoval několik hodin letadlem. Takže se navléknou do skafandrů a odpálí se do jiné dimenze, aniž by předtím nějak detailně prozkoumali, co tam vlastně je. Jediné, co si vezmou na cestu je horolezecké vybavení a americká vlajka na štangli, což je úplně to nejlepší survival vybavení vůbec. Jediný, kdo to zjistí je Sue, která také ještě nespí a jde se podívat do řídícího centra, kdo že jim to právě šlohnul hračku za několik miliard a pět let práce.

Reed, Johny, smeťák a Doom přistanou v cizí dimenzi, která vypadá asi jako Mordor, skrze který protéká nějaký světélkující blivajs. Doom udělá logicky jedinou rozumnou věc, tedy začne do naprosto neznámé látky v naprosto neznámé a bezvzdušné krajině šťouchat rukou. Blivajs si to nenechá líbit, Dooma zblajzne, a začne honit i zbytek výsadku, který se sice dostane zpátky do kapslí, ale stačí je ještě před tím, než je Sue teleportuje zase zpátky, všechny potřísnit a jako bonus ještě každého s individuálním poškozením kapsle. Takže když přistanou zase ve středisku, skončí to výbuchem, zničením teleportu a všichni se proberou až v nějakém vojenském zařízení, každý s nějakou originální mutací.

Z Johnyho je plápolák, Reed má tělo z gumy, ze smeťáka je kameňák takového druhu, že by i Zdeněk Troška zamáčkl slzu dojetí a Sue umí být neviditelná, ovládá jakési silové bubliny a dovede dokonce z nějakého důvodu i poletovat vzduchem. U Sue jsou její nové schopnosti celkem zarážející, protože jí žádný blivajs nepotřísnil, v jiné dimenzi se neukázala ani špičkou nosu a při výbuchu teleportu se nacházela úplně v jiné místnosti. To ale autoři zjevně nepovažují za důležité nějak osvětlit, hlavně že je parta pohromadě a naštěstí už moc času do konce filmu nezbývá.

Pokud znáte trochu filmovou, či scénáristickou práci Quentina Tarantina, víte, že jeho autorský rukopis je poněkud svébytný. Pozitivní na celé jeho tvorbě shledávám zejména to, že buď ho můžete naprosto zavrhnout, nebo mu stejnou měrou propadnout. Ale ať chcete, či nikoliv, k jeho tvorbě si vždycky (minimálně tedy alespoň v podvědomé rovině ), vytvoříte nějaký vnitřní postoj. V tomto případě se osobně přikláním spíše k názorovému středu. Některé jeho počiny, jako například Od soumraku do úsvitu, či Pulp Fiction, nebo Kill Bill, považuji za naprosto dokonalé do té míry, že na nich nejde vylepšit už ani jeden záběr. Na straně druhé však přiznávám, že snímky jako Gauneři, Čtyři pokoje, a v poslední době i Nespoutaný Django, mne nezaujaly naprosto ničím, a to i přes to, že Tarantinovy snímky bývají narvané hereckou elitou až po vikýř. Osm hrozných sice za shlédnutí nejspíš stojí, minimálně kvůli naprosto skvělým hereckým výkonům, nicméně měl jsem s tímto filmem hned několik problémů.

Rád bych na tomto místě podotkl, že vnímání filmu, či knihy, je věcí čistě subjektivní – a tedy z čeho jeden může být nadšený, druhému se může stejnou měrou ze srdce nelíbit.

Na ČSFD se dozvíme, že Osm hrozných je zařazen do kategorie „Western / Drama / Thriller / Komedie / Mysteriózní“. Pravdivé mi přijdou pouze dvě označení, a to ještě jen napůl. Dle mého názoru se jedná nejspíše o konverzační drama (a dost možná, že i z velké části o vykrádačku) Dvanácti rozhněvaných mužů, samozřejmě upraveno patřičným westernově-Tarantinovským směrem. Drtivá většina snímku se totiž odehrává uvnitř jediné místnosti, akce je tam dohromady asi jen pět minut a to počítám za akční scénu i to, jak si postavy nalévají kafe. V tomhle směru totiž hodně funguje i fakt, jak moc jste, či nejste ochotní , se Tarantinovským stylem dialogů nechat bavit. Příznivci budou zřejmě nadšeni, a pro ostatní to bude jen dvě a půl hodiny blábolů o ničem, někdy až za hranicí nechutnosti.

Tady si dovolím malou osobní poznámku. Víte – ono už spojení Tarantino a western, mě osobně moc nesedí. Připadá mi to totiž, jako kdyby se George Lucas rozhodl natočit Bitvu u Kresčaku, nebo kdyby měl složit k seriálu My little ponny, hudbu Ozzy Osbourne. Zajímavé a netradiční by to asi možná bylo, ale blbost by to byla zcela určitě, a mám dojem, že občas tohle z Tarantinových westernů je dost cítit. Osm hrozných navíc není western v pravém slova smyslu – prostředí slouží jen jako rámec příběhu a film by stejně dobře fungoval i kulisách třicetileté války, či na nějaké planetě ve Star Treku – samozřejmě s příslušně upraveným castingem.

Další věc, která mě osobně moc nesedla, je určitá schizofrenie vyprávění. Film se Vás po celou dobu snaží přesvědčit o tom, jak strašně moc jsou všechny postavy nesympatické, odporné, prolhané a prolezlé nejrůznější podobou zla, aby se Vás na závěr pokusil na stranu některé z nich získat. Ne, že by to úplně nefungovalo, ale je to divné. Za úplně nejslabší článek celého filmu (tedy kromě celkové stopáže něco ke třem hodinám) považuji to, že hlavní zápletka je opravdu banální a předvídatelná – a svým způsobem naprosto nezajímavá. Mám pocit, že kdyby tento film natočil Tarantino pod pseudonymem a nebyl tak nacpaný penězi, nejspíš by rozhodně neměl tak vysoká hodnocení , a už vůbec by se nedal považovat za něco výrazně pozoruhodného. Jenže, jak jsem už naznačil, film je vystavěn na dokonalých hereckých výkonech protagonistů – a už jen tento samotný fakt je pádným důvodem, proč celý film vidět.

Tady bych zejména rád vyzdvihl výkon Jennifer Jason Leight, v jedné ze zdánlivě epizodních rolí (správně – to je ta pošahaná ženská ze snímku Spolubydlící), protože ať si řekla o jakýkoliv honorář, zasloužila si ho do posledního centu. Navíc je to zřejmě opravdu jeden z mála filmů, kdy její postava není alespoň poloviční magor.

Daleko rušivěji mi však přišla přítomnost Samuela L. Jacksona a Tima Rotha. Problém je, že oba jsou tak výrazné osobnosti, a viděli jste je už tolikrát, že je máte potíže vnímat jako postavy. Ani jeden z pánů není rozhodně herecký chameleon, že by se v rámci různých postav stal někým skutečně diametrálně odlišným. Například v Jacksonově případě je to opravdu trochu problematické, protože ani ve Star Wars nevnímáte Jacksona jako Mistra Jedi Mace Vindu, ale jako Samuela L. Jacksona, který z nějakého důvodu pobíhá po pískovišti se světelným mečem. Zde to je pro změnu Samuel L. Jackson, který má na sobě kabát, v ruce revolver a odříkává Tarantovské texty – ale je těžké se zbavit toho, že je to Jackson, který prostě jen v dalším kostýmu odříkává nějaký další text.

Ale teď k některým pozitivům, které hovoří ve jeho prospěch.

Bezchybné herecké výkony jsem již zmínil. Jako další věc, která je protkaná celým filmem je naprosto skvělá atmosféra celého děje. Film je totiž situován do doby pár let po skončení války Severu proti Jihu, a protože se zde sejdou postavy z obou znepřátelených stran, je zřetelně cítit, že i když válka skončila, vzájemná nevraživost ještě zdaleka není zapomenuta. Dále je potřeba zde vypíchnout jistou syrovost vyprávění – Tarantino má na tohle skutečně talent a divím se, že mu něco podobného ve světě přehulákaném politickou korektností a prolhaným moralismem skutečně mohlo projít. Je zde totiž hmatatelně cítit všudypřítomná a zcela nepokrytá mezirasová nenávist, negři zde létají ze všech stran (teď myslím slova, nikoliv, že by pod trámovím poletovali živí černoši) a Tarantino nekončí zdaleka jen při tomhle. Stejnou měrou, jako bílí nenávidí černé, černí nenávidí bílé, na rozdíl od dnešních dnů, kdy sice černí nenávidět bílé smějí naprosto otevřeně, ale naopak to už máme zakázané. Zde černí nenávidí stejnou měrou také hispánce, nevynechají žádnou příležitost k rasové vendetě, byť by zde byl člověk jen ve špatnou dobu na špatném místě.

Poslední věc, kterou bych vyzdvihl, je režisérské pomrkávání pod čarou (možná je to i určitý morální políček) v tom smyslu, že válka sice lidi ovlivní hodně, ale v konečném důsledku je to jen o tom, jací jsou skutečně uvnitř. Válka je v tomto případě jen záminka pouštět démony, které máte v sobě ven, v rámci nějakých ospravedlnitelných událostí, a je jen na Vás, zda tím hodláte skončit i po ukončení formálního válečného konfliktu. A také, že rozdíl mezi zločinci a vrahy na jedné straně – a zastánci zákona na straně druhé je v podstatě jen v tom, že jedna strana přišla na způsob, jak stejné věci dělat beztrestně.

Tedy nějaké slovo závěrem.

Paradoxně je tedy na celém filmu nejlepší v podstatě to, že ukazuje bez příkras to nejhorší a projde mu to.

Osm hrozných určitě nad průměr vyčnívá, ale z mého pohledu to rozhodně není to nejlepší, co z Tarantina vypadlo. Trochu mám dojem, že vykrádá sám sebe, a z větší části cokoliv mu přijde pod ruku – nicméně je to pořád dost dobře uděláno na to, aby to stálo za to vidět. Pokud však máte náladu na western, spíše než Osm hrozných bych doporučil Bone tomahawk, který je po příběhové stránce daleko zajímavější, po psychologické a herecké stránce minimálně na stejné úrovni (i syrovosti) a když přetočíte pár (dle mého soudu) naprosto zbytečných gore scén, při daleko příjemnější délce dostanete obdobnou dávku bídy, prachu a bahna starých a velice krutých časů divokého západu.

Popravdě – podle toho, co o divokém západě bylo doposud natočeno, je zázrak, že to v těch dobách vůbec někdo v USA dokázal přežít. Buďme rádi, že v Našich končinách tomu vládl Old Shatterhand. Sice to nebylo tak negerský cool a vůbec, ale alespoň to mělo příběh, určitou dávku romantiky a happyend.

Svět dovede být pěkně nejisté místo, a to, že pojmete nějaký úmysl, naprosto neznamená, že se věci budou odehrávat podle Vašeho přesvědčení. Abych uvedl nějaký příklad – když tedy třeba vyrazíte s puškou na lov kanců, v žádném případě není dané, že si odvezete zastřeleného kance sebou zpátky domů. Naopak, tahle možnost je ta nejméně pravděpodobná.

Při troše štěstí si domů přivezete tak kapra, lehce raněného do ploutve, a v těch horších případech broky v levé půlce zadku, nebo (jak se stalo sousedovi na chalupě) dokonce kapavku.

Považuji to celkem za logické, a za pravdu mi dal i můj kamarád, který mne v sobotu vytáhnul za Prahu, na rockový koncert. Protože lidé fungují na základě předpokladů, a nikoliv fyzikálních zákonů, cestou na hudební produkci mi v autě pověděl historku, která mne jednoznačně nasměrovala na téma dnešního článku.

Ale postupně – o příhodě mého kamaráda se zmínit musím, protože s celým článkem souvisí.

Můj dlouholetý kamarád je také ajťák, ale na rozdíl ode mne pracuje pro jednu nadnárodní korporaci. Korporace má ve zvyku čas od času pořádat okázalé akce pro zaměstnance a tedy se rozhodla, že pro utužení kolektivu, team building a vůbec, bude nejlepší věc maškarní bál. Tedy zaměstnanci naklusali povinně v kostýmech k řízenému veselí, stejně jako můj kamarád, který na tohle zrovna moc není. V tomhle se celkem lišíme, já bych osobně podobnou příležitost k ostudě nevynechal, ale prostě každý to máme posazené jinak. Nicméně dorazil v nějakém podivném kostýmu z půjčovny, sebral ze stolu nealko a vyčkával, až mu vyprší doba kolektivní legrace a bude se moct vrátit domů k rodině. Protože se docela nudil, pozoroval kostýmy spolupracovníků. Většinu z nich dokázal identifikovat, nebo alespoň odhadnout, až ho zaujal jeden jeho kolega, se kterým si moc nevěděl rady. Kolega přišel v županu, trenýrkách a teniskách – kamarád dumal nad tím, zda přišel jako Charlie Sheen, nebo Big Lebowsky – ale to v zápětí zavrhnul, protože kolega na sobe neměl žádné tričko. Nakonec mu zvědavost nedala a šel se tedy zeptat, jakou že to postavu vlastně kolega představuje. Tedy na dotaz, co je to vlastně za masku, župan zakoulel očima a odpověděl, že samozřejmě Loki.

To mojeho kamaráda znejistilo ještě o trochu víc, nicméně řekl, že zpodobnění severského mytologického božstva v županu a trenýrkách je docela netradiční, načež župan naštvaně praštil s pivem o stůl, zařval na kamaráda „Locki Balboa, kleténe!“ a nasupeně oddusal pryč.

Kamarádovi z toho sice bylo všelijak, ale jakkoliv to bylo hnusné, já jsem se tlemil ještě po zbytek jízdy.

Nicméně, připomnělo mi to zážitek z minulého léta.

V té době jsme se s Evou ještě velmi výrazně přátelili a tedy nebylo nic divného na tom, že jsme společně podnikali nějaké iracionální akce. Eva byla v té době prdlá tím vzácným způsobem, který mne fascinoval, nebyla ještě menežr a bylo to období zážitků, které se myslím hned tak nezopakují.

Tedy jednoho dne mi Eva řekla, zda bychom nejeli na ryby. V tu chvíli jsem docela zpozorněl, protože v tomto napohled nevinném prohlášení jsem mohl čekat opravdu cokoliv – od toho, že Eva dostala chuť na sushi, až po to, že nás oba přihlásila do tříměsíčního kurzu harpunování velryb v Norsku.

Namítl jsem, že ryby nejím, nedůvěřuji ze zásady nikomu, kdo dělá soustavně takovej kravál a vyjádřil jsem pochybnost v tom smyslu, zda se dá na místních sladkovodních rybách vůbec bezpečně jezdit. Dále jsem podotkl, že si nejsem vědom toho, zda má vůbec kapr nějakou mechanickou brzdu, a informoval jsem Evu o skutečnosti, že pokud nějakou rybu při řízení nabourám, nevztahuje se na to moje povinné ručení. Eva, která na podobné debaty byla zvyklá, kontrovala, že v Amazonii se už nestřílí tolik, jak informují média, a fakt, že tam jedeme pod kolonkou “ živá návnada“, je čistě jenom formalita a že piraně mají naprosto nezaslouženou pověst.

Řekl jsem tedy, že dobrá a o co přesně by mělo jít. Eva mi sdělila, že jí a tedy potažmo nás oba, jeden její kolega pozval na víkend pod stan na chytání ryb. Že zdědil nějakou neobyvatelnou chalupu v jižních Čechách, s chalupou zdědil i rybník a tedy že by ho rád otestoval. Namítl jsem, že proti víkendu pod stanem celkem nic nenamítám, nicméně ani jeden z Nás rybařit neumí a kromě toho nevlastníme ani žádné rybářské vybavení, tedy pokud se za něco takového nedá pokládat halapartna, nebo luk a šípy. Eva odvětila, že to není potřeba, protože Karel, jak se její kolega jmenoval, Nám veškeré vybavení zapůjčí a ukáže nám, jak se to dělá. Ještě dodala, že se jedná o rybaření sportovní a pokud by se nám nějakým nedopatřením snad podařilo nějakou rybu chytit, vrátíme jí zpět do vody a nejhorší tedy co ji čeká bude fakt, že si bude mít kam umístit piercing.

Tedy jsem souhlasil, jen mne ještě Eva upozornila, že Karel má poruchu řeči, tak abych s tím počítal a vyvaroval se případně něčeho netaktního, což jsem přislíbil.

Takže jsme se jednoho pátku sešli s Karlem a jeho slečnou, rozbalili stany, já jsem rozdělal oheň a Karel do Nás počal hustit rybářskou teorii. Bylo to trochu komplikovanější, alespoň z mého úhlu pohledu, protože Karel skutečně vadu řeči měl, namísto „r“ používal „j“, což ve mě chvílemi vyvolávalo lehký zmatek. Celkem v pohodě ještě bylo, když Kajel (tohle nijak nezlehčuji, tak se mi totiž skutečně představil) hovořil o tom, jak jyby dokážou být pořádně pjohnaní pajchanti, nebo používal rybářskou terminologii.

U některých věcí jako třeba pjuty, nebo pajuka, můj mozek ještě stíhal dosazovat správná písmena, nicméně když se Kajel rozhovořil o tom, jak byl plavat s jejnoky na Jivijéře, a jak to bylo čupj, přiznám se, že jsem se chvílema už docela ztrácel. Nicméně Kajel nás za večer seznámil se vším, co budeme následující den potřebovat, hodil rybářské pruty pod plachtu s tím, že je pozdě a půjdeme spát, protože jáno je na jybaření nejlepší.

Usoudili jsme tedy s Evou, že zalezeme do stanu a vyčkáme běhu věcí příštích.

Ráno mne vzbudil zvuk zipu z vedlejšího stanu, protože pokud spím někde venku, instinkty většinou automaticky přebírají rozhodnutí za mne a to bez ohledu na to, kolik můj organismus předchozí večer absolvoval alkoholických špumprnáglů. Eva ještě spala, já si užíval klidu ticha, když se náhle ozvalo:

„Kujvííííí. Ukjadli mi pjutýýýý!!!!“

Z toho jsem pochopil, že Karlovi někdo zcizil během noci polovinu rybářské výbavy, což se následně potvrdilo jako pravdivé. Karel byl pochopitelně hodně naštvaný, nicméně prohlásil, že má nějaké náhjadní pjuty v bajáku, že pro ně zajede, protože přeci nepjojebeme zbůhdajma celej víkend.

Protože byl muž činu, skutečně se za půl hodiny vrátil s náhradníma rybářskýma prutama, rozdal nám je a řekl, že nám ukáže, jak se to má dělat.

Tedy se rozkročil, že nahodí, napřáhl se, a na první švihnutí sestřelil ze vzduchu racka.

Nebudu Vás už dále unavovat, jen se omezím na sdělení, že racek, který měl tu smůlu a zrovna letěl okolo bylo to jediné, co se našemu kolektivu podařilo za ten víkend ulovit, když nepočítám to, že Eva vyhmátla pár neopatrných lesních jahod.

Poslání z dnešního článku je asi jediné, jak jsem zmínil už v úvodu. Svět je prostě značně nejisté místo a i když máte v arzenálu záložní řešení, není vůbec jisté, že Vám to bude něco platné.

Někdy si říkám, že bych asi sem tam měl vypnout tu křišťálovou kouli, která mi obvykle servíruje do hlavy nějaká neblahá tušení. Bohužel se většinou nemýlí a bylo tomu tak i tentokrát. V jednom minulém článku jsem naznačil obavu o kvalitu nového snímku o Fantastické čtyřce a zároveň projevil jistou zvědavost o to, jak se autoři, držící se politické korektnosti, vypořádají se všemi klišé, které si vlastnoručně vyrobili. Nechci říkat, že jsem to říkal, ale říkal jsem to, a pokud se někdo pokouší přiohnout zdravý rozum, tak to prostě nemůže dopadnout dobře a také to ani v tomhle případě dobře nedopadlo.

Ale popořadě.

Kamarádka je redaktorka jednoho časopisu a získala dvě vstupenky na novinářské promítání. Jednalo se o zmíněnou novou verzi Fantastické čtyřky, a tedy jsem byl přizván, abych se toho zúčastnil. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít a stálo to i v tomto případě za to. Projekce skončila a já jsem měl intenzivní potřebu vstát, přistoupit ke stěně kinosálu a opakovaně do ní bušit hlavou. Neudělal jsem to nakonec jen proto, že jsem za to nezaplatil ani korunu, ale představa, že bych si na tohle koupil lístek ve mě vyvolávala prudké návaly nevolnosti a cítil jsem se podveden, přestože jsem k tomu z praktického hlediska neměl mít žádný důvod.

Víte, já obvykle nespoiluji. Nemám ve zvyku vyzrazovat děj filmu, zápletku, či snad některé aspekty postav, protože si myslím, že by si každý divák měl své závěry vyvodit sám. Na tento případ se však toto pravidlo nevztahuje, protože nová Fantastická čtyřka nic takového jako děj, nebo zápletku nemá. Původně jsem se domníval, že změnou rasy Johnyho Storma na politicky korektní, pozbude logika příběhu smysl. Bohužel, snímek je i bez toho natolik pitomý, že tohle tam kupodivu vadí skoro nejméně. Tento remejk (ano, už tohle je samo od samého počátku špatně) je přesně produktem Hollywoodské normalizace, a aby některá klišé dávala smysl (což stejně nedávají,) autoři se rozhodli, že autor je vlastně vůl, který o tom, co vymyslel ví kulový, a příběh který v základu smysl dával, je potřeba předělat. Půjčili si tedy jména postav, některé jejich vlastnosti a vytvořili tak neskutečný blábol, který dává smysl, asi tak podobně, jako kvóty na přijímání imigrantů.

Zezačátku se seznámíme s nerdem Reedem Richardsem. Je ve věku asi 12 let (to jen odhaduji) a zatímco s ostatními spolužáky zmítají jejich žlázy, Reed má jediný problém, a to sice postavit teleport. Seznámí se tedy se synem majitele skládky Benem Grimmem, který je na rozdíl od Reeda spadá do kategorie „ten silnej, ne moc chytrej“ a přesvědčí ho, že teleport postaví spolu, aniž by to Bena někdy předtím vůbec zajímalo. Benův reálný přínos je v tom, že pomůže Reedovy odvézt ze skládky nějakou elektrickou mrchu, protože v USA je patrně normální na veřejnou skládku vyhodit něco s výkonem jaderného reaktoru. Tohle jim vydrží až na střední školu, kde teleport Reed skutečně zprovozní. Je to úplně super a cool, až na to, že teleport přenáší něco někam a zase zpátky, aniž by Reed s Benem alespoň tušili kam, proč a co vlastně posílají a z jakého důvodu se to zase vrací ohořelé zpátky. Nicméně tohle hrdě prezentují na vědecké soutěži střední školy, kde si jich všimne černošský atomový expert, Franklin Storm. O tom, že černošských atomových fyziků je asi zhruba tolik, co u Nás cikánských leteckých konstruktérů je asi zbytečné hovořit, nicméně film je scifi, a tedy proč ne.

Franklin Storm rozpozná v Reedovi potenciál, pochválí ho, že přišel na něco, na čem on sám už neúspěšně pracuje léta a nabídne mu flek u sebe v nadaci. Ben se tedy vrátí zpátky na rodinný smeťák, Reed jde pracovat na svém teleportu, o kterém pořádně nikdo moc neví co, a kam vlastně teleportuje. Dá mu dokonce k ruce jakéhosi Victora van Dooma, o kterém se dozvíme, že je geniální, ale také zločinec, terorista a měl by být za katrem. Takže se logicky zúčastní přísně utajovaného vládního projektu.

Impulsem pro napsání dnešního článku se stala situace, které jsem byl svědkem dneska ráno.

Čekal jsem u Národního divadla na tramvaj, dumal nad nesmrtelností chrousta a podobně závažných problémech, když jsem z pravé strany zaregistroval messengera na kole. To, že jel na kole zas až tak zajímavé nebylo, jako spíš fakt, že se panáček rozhodl chytračit. Očividně se mu nechtělo stát v koloně aut, čekající na zelenou, na to aby jel po chodníku plném lidí, jak to se to v centru běžně praktikuje také očividně neměl koule, takže to vzal rovnou mezi kolejemi tramvaje. Asi měl nejspíš v hlavě našroubovaná sluchátka, protože naprosto netušil, že po stejné stopě za ním jede tramvaj a s poměrně dost sebevědomým výrazem se blížil pomalu ke křižovatce. Tramvaják také nejspíš úplně nevěřil vlastním očím, a když tedy dojel asi metr a půl za messengerovo kolo, začal na něj zvonit. To panáčka vyděsilo, protože do té chvíle byl zřejmě přesvědčený o své geniální volbě trati, takže sebou škubnul a přední kolo mu zapadlo do stopy v koleji podobným způsobem, jako se zacvakává páková hlava do kávovaru. V tu už mi bylo celkem jasné, že tohle nemůže dopadnout v žádném případě dobře, protože uhnout nemohl, i kdyby snad nakrásně chtěl, na baťoch mu dýchala zvonící tramvaj a před ním byla červená na křižovatce, kde svištěla auta. Messenger dupal do pedálů až se z něj kouřilo, nicméně semafor se blížil, takže po pár neúspěšných pokusech přední kolo z koleje vyprostit se do toho opřel kapku víc vehementně. Výsledkem samozřejmě bylo, že kolo se zaseklo a panáček hodil držku přes řídítka i s batohem, čímž rozhodně zaujal většinu cestujících, čekajících na zastávce.

Pilot tramvaje zřejmě něco podobného očekával, tedy v poklidu dojel až před messengera, který se sbíral i baťohem ze země, vyčkal několik dlouhých vteřin, načež znovu zazvonil a gestem pokynul cyklistickému paku, nechť vypadne z kolejí, aby mohl nastolit normální provoz.

Messenger posbíral vypadlé balíky, posbíral i to, co mu ještě zbylo z kola a z důstojnosti, a s elegancí všech sportovců v upnutých šponovkách odpajdal z místa události.

Víte, někdy mám vážně intenzivní dojem, že podmínkou při nákupu nového jízdního kola je platné členství v klubu sebevrahů a že cyklisti – zejména ti pražští – mají pocit, že když si na kedlubnu připlácnou plastikový kokosák, technicky to z nich udělá Terminátora.

Osobně skutečně proti sportovním aktivitám celkem nic nenamítám, tedy za předpokladu, že nejste jako můj bývalý spolužák Kramný, který na lyžařském kurzu usnul uprostřed sjezdu šusem, a napálil to plnou rychlostí do kadibudky. Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl členy Horské služby, že jim jejich práce opravdu nevoní a spolužákovi se naštěstí nestalo nic horšího, než že po zbytek střední školy mu neřekl nikdo jinak, než žumponore, což bylo zvláštní zejména v případě, kdy ho tak oslovil i ředitel školy.

To, že kolem Vás profičí cyklista, když jdete po chodníku se stává poměrně často a je skoro s podivem, že se občas najde i někdo, kdo používá k přepravě silnici. Samostatnou chodníkovou kategorií jsou pak skupiny turistů, kteří se centrem prohánějí na vozítkách Segway, a i v tomto případě jsem shledal už několik velice působivých držkopádů a dlužno dodat, že mne pohled na burana válejícího se na zemi před taxíkem, nemálo zahřál u srdce.

V každém případě mi to připomnělo aktivity mojeho kolegy na jaře, když jsme ještě měli sídlo firmy na starém působišti. Kolega je totiž nadšený cyklista, pokud to je jen trochu možné, tak se do práce přepravuje zásadně na kole a snaží se pasivně-agresivní formou pro tuhle zálibu infikovat i ostatní. V mém případě tyhle pokusy už nečiní, protože když se mnou na toto téma zavedl debatu a argumentoval tím, že mi jízda na kole prodlouží život na dvacet kilometrů o dva roky, odvětil jsem, že mi ho zase každodenní pobyt v práci, velice spolehlivě zkrátí nejméně o devět hodin. Dodal jsem, že smích údajně prodlužuje život také, takže jestli z toho bude mít lepší pocit, sednu si na lavičku, dám si cigáro a kafe a budu se mu půl hodny smát, zatímco kolem mne může kroužit na kole.

Nicméně kolega si koupil k vánocům nové kolo. Postupně nám všem líčil, kde a jak si nechává vystředit kola, kolik to všechno stojí (což je opravdu docela ranec, kdyby se věnoval šňupání koksu, tak ho to vyjde bezesporu levněji), co si všechno nakoupí za doplňky a vůbec. Jako pomyslnou třešničku na dortu, si ještě po vzoru Hell´s Angels pořídil takové ty brašny po stranách, aby sebou mohl přepravovat vše potřebné a nedocházelo tak k aerodynamické katastrofě. A tedy jednoho jarního dne bylo vše doladěno k jeho naprosté spokojenosti a dorazil v cyklistickém outfitu i s plnou kolečkářskou polní. Procházel se po firmě ve šponovkách, což bylo samo o sobě trochu znepokojující, nicméně jsem usoudili, že když mu to činí potěšení, prozatím paralyzér a síť na mentálně bujaré ponecháme v šuplíku.

Jeho nadšení rozhodně nepokládám za špatné, nicméně – mne by zřejmě nenapadlo v euforickém zanícení pochodovat v gotickém plnolátovém brnění po firmě, zejména, když bych měl konzultovat účetnictví s klienty. Každopádně kolegovo nadšení se s teplým počasím stupňovalo, a tedy usoudil, že se místo oběda raději projede na kole. A to ideálně s plnou polní v těch přívěsných brašnách, aby si na tu zátěž přece jen trochu zvykl. Tedy nám zamával, a vyrazil s tím, že v jednu odpoledne má domluvenou klientku – a zmizel se cyklisticky tužit.

Dorazil do firmy až v půl třetí pěšky. Byl mokrý a pokrytý nánosem bahna a nějaké blíže neurčené zeleně, páchnul jako týden mrtvá treska (což se celkem u cyklisty dalo očekávat) a pravil, že si potřebuje vzít po zbytek dne volno.

Samozřejmě nás zajímal průběh událostí. Nicméně to nebylo nijak dramatické, protože jediné, co se událo byl fakt, že kolegovi při projížďce po břehu Vltavy zblízka zabzučel do ucha čmelák. Kolega se vyděsil a sjel po náspu řeky, takže zatímco se nořil z jejích kalných vod, jeho superdrahé a vyladěné kolo kleslo ke dnu. Kolega se ho v náhlém euforickém zápalu pokusil sice zachránit, ale technicky to byl v zásadě boj nikoliv s Větrným mlýnem, nýbrž s Černou dírou a tedy po chvíli byl rád, že na sobě má v podstatě něco na způsob plavek.

Šéf pravil, že je sice rád, že kolega vyvázl životem, nicméně firemní notebook, mobil a dokumentaci mu nechá uhradit z jeho platu, a že pevně doufá, že si z papírů neudělají hnízdo labutě, jinak bude platit i příslušnou licenci na používání. Dále pravil, že pokud máme v plánu provozovat i nějaké soukromé aktivity v rámci pracovní doby, ať to pustíme z hlavy a nevím proč se při té větě díval zrovna na mne.

Nicméně poučení z celé věci je jedno jediné. Kontrolujte svoji vášeň pro sport, neboť se Vám může stát, že budete muset platit vlastní firmě pracovní prostředky.