Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty – od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie – prostě vše, co se jen dalo.

To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.

A tady to je.

X-Men: Apocalypse je totální sračka.

Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou – ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.

Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.

Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.

Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.

Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

Protože mám kamarádku, která je nejen novinářka, ale také značně vytížená, sem tam se dostanu na novinářské projekce filmů. Popravdě řečeno, další faktor zřejmě hraje skutečnost, že jí osobně blbosti na rozdíl ode mne nezajímají, čímž tvoříme v jistém metafyzickém smyslu symbiotický pár. Tedy se mi v relativně krátké době povedlo ocitnout se hned na dvou projekcích, které mne sice zajímaly, ale nikoliv do té míry, abych do Hollywoodského masomlejna investoval část, už tak nuzného platu. Stálo mne to sice napsání recenzí, nicméně jsem člověk zištný, jako každej jinej, a tedy mi tato cena nepřišla až tak dramatická. Nicméně bych se o to s Vámi rád podělil, protože si myslím, že právo na informace je docela zásadní věc, a možná Vám tím ušetřil případně nějakou zlatku v peněžence.

Takže to vezmeme postupně.

To, co bych asi nespíš viděl na obou filmech společné, je to, že bych je opět v klidu zařadil do kategorie „máchnul a minul“ – i když v případě Deadpoola to bylo přeci jen o něco blíž.

Totiž – mám s tím osobní problém. Bohužel znám i comixovou předlohu, a tedy se mi velice příčí, když literárním postavám ubližují. Nevím, z jakého důvodu scénáristé a režiséři v comixových adaptacích považují za nutné, sebrat jméno nějaké postavy, servat příběh až na kost, či ho ignorovat úplně a nacpat do ní svoje vlastní frustrace a bubáky. Zaznamenal jsem tenhle trend už u Spidermana a mám dojem, že až na skutečně pár čestných vyjímek (300, Sin City) se tento problém stupňuje. Někdy to funguje, někdy zase ne, a někdy z toho je poměrně vysoké hodnocení, což bohužel dokazuje pouze to, jak účinný dokáže být marketing, a jak málo současná mladá generace čte.

Ale k věci.

První film, o kterém bude řeč je Batman v Superman: Dawn of Justice. Nicméně před tím, než ho rozcupuji na kaši, bych se rád zmínil o některých pozitivech.

Především nelze upřít tvůrcům jistá snaha se přiblížit v detailech comixové předloze. Batmobil (čímž je myšleno Batmanovo auto, nikoliv telefon) i Batwing mají nový, a docela sympatický design. Batman samotný (Ben Affleck) se vizuálně dost podobá comixové předloze ze série Dark knight returns, a ve filmu jsou k vidění i přímé odkazy právě na tuto sérii. V této zmíněné sérii právě dojde ke konfrontaci mezi Supermanem a Batmanem, nicméně za naprosto odlišných okolností, než se nám snaží vecpat film. Pokud to neznáte (což předpokládám), je v tom příběhově asi takový rozdíl, jako kdyby se Vám někdo pokusil nakecat, že Montekové a Kapuleti, byla původně jedna parta, a že to vlastně celé začalo tím, že to Romeo podělal tak, že si ulil před Jůlií pro sebe půl kila koksu. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se i tohle jednou na plátnech kin objeví.

Nicméně výbuchy a demolice jsou patřičně CGI vyšperkované, choreografie bojů a honiček sympatická, a tedy na práci týmu speciálních efektů si rozhodně stěžovat nelze. Bohužel to je asi z těch pozitiv všechno, protože jinak je to předražený blábol, který se předloze opravdu vyhýbá velkým obloukem. Film sice funguje, ale výsledek z něj je – no velice rozpačitý. Po skončení projekce jsem měl opravdu silné nutkání se zvednout ze sedačky, a požadovat po manažerovi multiplexu nazpět promarněné tři hodiny svého života. Pokusím se tedy nespoilovat, a zmíním se tedy jen o tom, co mi vlastně na tom všem vadilo opravdu nejvíc.

První a zásadní problém vidím zejména v tom, že film se z diváka snaží dělat blbce, a ještě předpokládá, že za to divák bude platit. Nabízí sice příběh, nicméně je po celou dobu jasné, že se jedná o nepokrytou reklamu na filmy další, s týmovkou Justice League. Podle mého názoru, by tato reklama o celé stopáži 151 minut, měla být rozhodně zadarmo, už jen proto, že nejméně se ve 3/4 filmu jedná o skutečně kulervoucí nudu. Už dlouho jsem v kině neměl dojem, že mám potřebu odejít z kina už po první půlhodině. Nicméně tento film to dokázal a to, že jsem tak neučinil, přičítám dílem vlastní disciplíně, a dílem své zlomyslnosti.

Pokud totiž vynecháte první hodinu filmu, nestane se vůbec nic. Děj se nikam neposune, jen přijdete asi o pět minut toho, jak Batman chytá zločince – a překvapení – fakt je chytí. Pominu fakt, že scénář je vykrádačka zhruba pěti samostatných filmů, nebo že fragmenty z nich v tomto snímku nedávají moc smysl, protože nejsou nijak vysvětleny, ani neznáte důvod, proč tam vlastně vůbec jsou. Podle mého názoru, je už samotné obsazení špatné.

Rozumím tomu, že jde o návaznost na další, příbuzné filmy. Ale nějak mi ty herci k charakterům nesedí.

Není to o hercích. Herci jsou skvělí. Jen tak nějak tam nesedí ksichtem k charaktru.

Jedinou vyjímkou je Jeremy Irons v roli Alfréda.

V tomto případě si myslím, že herci jsou v tom celkem nevinně – nicméně naprosto příšerný je Lex Luthor v podání Jesse Eisenberga. Namísto chladně kalkulujícího mozku, nám film předhazuje další kopii Jokera. Sice skvěle zahranou, nicméně jen další kopii, která je vám úplně šumák, protože tohle jste viděli už nejmíň pětkrát, a tedy není žádný důvod si tuto verzi Luthora ponechat v paměti.

Další věcí, která mne zaujala bylo to, že tvůrci filmu jsou poněkud zeměpisně dezorientovaní. Způsob, jakým je to celé podáno ve Vás vyvolává dojem, že Gotham city je spíš něco jako gheto na předměstí Metropolis city, což už samo o sobě je blbost. Tím by totiž samotná existence Batmana nedávala žádný smysl – protože když Superman zvládne zachraňovat lidi v Číně, nejspíš by mu nedělal asi žádný zásadní problém potírat zločinnost o dva bloky dál, než kam chodí normálně do práce.

Poslední věc, o které se nejde nezmínit, je smrt rodičů Bruce Waynea.

Bože, byl to pro mne šok. Znovu. A znovu. A znovu.

A taky to, jak propadnul tou studnou do jeskyně uviděl tam netopýry.

Tohle je fakt novinka. A rozhodně si to v dalším filmu o Batmanovi zaslouží prostor kolem půl hodiny, protože o tomhle fakt, vůbec nikdo nic neví. Je to otravné.

Sice rozumím tomu, že každý režisér má snahu o kompaktní snímek, který obstojí i v případě, že ho divák shlédne a nezná další souvislosti. Je to asi takové, jako by každý film s tématikou Hvězdných válek musel začínat useknutím ruky Luka Skywalkera, nebo kdyby Pyšná princezna musela povinně začínat upálením Jana Husa, a tím, že Žižkovi vystřelej voko.

Tedy shrnuto – pokud neznáte předlohu, budete nejspíš film vnímat jako reklamní spot, sem tam přerušovaný nějakou tou akcí. Hlavní rozuzlení, kde se z nepřátel na život a na smrt stanou spojenci , Vám bude připadat jako naprostá absurdita, a když pominu všepřítomnou politickou, rasovou a genderovou korektnost, sám za sebe bych tomuto snímku dal tak 30% ze sta možných, a to jen proto, že jsem na tohle fanda.

Nicméně teenagerům se to nejspíš líbit bude. Nějak moc o tom přemýšlet smysl nemá, jsou tam hezký holky, divoké honičky, výbuchy a taky nějaká akce – takže pokud se chcete rebelujících ratolestí zbavit na dvě hodiny, tohle je rozhodně dobrá volba.

Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt – jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.

No – on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko – lokálně patriotický.

První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.

Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet „n“ lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.

Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.

Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.

Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.

Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.

Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.

Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.

Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně – právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední …

Takže jdeme na to.

Nový remake/reboot, či případně restart celé série pohádek o Popelce se pochopitelně jmenuje také Tři oříšky pro Popelku, ale je potřeba ho trochu přiblížit současným moderním trendům. Hlavní hrdinkou je tu samozřejmě Popelka. Popelka je vysoká, modrooká sexy blondýna, která pracuje napůl jako dýdžej, a napůl jako plně oblečená tanečnice u tyče, v místním striptýzovém baru. Logicky si tím pádem může dovolit střešní byt v centru města, korvetu a oblečení značky Prada. Popelka má kromě toho, co jí nadělila příroda, a parta z plastické chirurgie, ještě jeden speciální dar – a to sice schopnost vyloupit jakýkoliv trezor, v dosahu celé sluneční soustavy. Dále se dozvíme, že Popelka se jí říká proto, že jí našli nějací bezdomovci v popelnici – ne jako opuštěné mimino, ale ještě čtrnáct dní před porodem, aby je pak všechny někdo tajemně zastřelil a Popelku si odnesl. Bezdomovci jsou standardní kalibr – špinaví, otrhaní a s perfektně udržovaným chrupem, nicméně od té doby má Popelka strach z uzavřených prostor.

Jak to s tím porodem bylo vůbec technicky možné se nikde ve filmu nedozvíme, protože to režisér nepovažuje za důležité, Popelka má co se fobií týče naloženo, tak jedeme dál.

Strip baru šéfuje místní ruský mafián Macecha, který by Popelku rád ošustil, nicméně se mu podobné snahy moc nedaří – tak alespoň spí s Popelčinou invalidní transvestitní sestrou. Nicméně se nějak domákne, že Popelčina sestra se jednou pokusila založit v místní feministické skupině Odbory, a hrozí Popelce, že to na ní práskne, pokud mu Popelka nepřinese plány na Tleskačovo létající kolo. Popelce se do toho samozřejmě nechce, ale nakonec souhlasí, i když dostat plány bude pro ni skutečný oříšek.

Plány jsou totiž z nějakého důvodu rozděleny na dvě části a pak ještě je tu nějaký výpis z živnostenského listu, který s tím nějakým způsobem nejspíš souvisí, ale ani v tomhle případě se tvůrci filmu neobtěžují s nějakým vysvětlením jak, ani proč je plán rozdělený na několik částí.

Podstatné je totiž to, že jednotlivé plány jsou zamčeny ve třech trezorech, které hlídají Godzilla, Darth Vader a Tučňáci z Madagaskaru. Takže Popelka začne plánovat loupeže, a my se můžeme seznámit s další ústřední postavou nového zpracování.

Tím je detektiv elitního útvaru, kterému je Popelka hned poté, co ji viděl vlnit se u tyče, krajně podezřelá, a tedy logicky bez jakéhokoliv zřetelného důvodu ji začne sledovat. Černošský detektiv je zpočátku trochu záhada, nicméně se o něm postupně dozvíme, že je původem z Ghany a měl složité dětství. Nejmenuje se ovšem tak, jako když se po jezdících schodech kutálí kokosovej vořech, ale Charming Prince, což je zejména kolem Tonga tradiční kmenové jméno. Dále se dozvídáme, že nedávno připlul z Ghany do Itálie na voru z banánovejch šlupek, což mu nejen dá punc dobrodruha, ale také Evropana. Sotva se ohřál v italském uprchlickém, pětihvězdičkovém táboře, tak odletěl do USA, kde mu okamžitě nabídli kravatu a místo elitního detektiva – no prostě to, co se děje v běžném životě naprosto normálně.

Takže detektiv Prince sleduje Popelku, protože jako člen policejního sboru nemá nic jiného na práci, a Popelka se chystá na první trezor. Tuhle část osobně považuji za jedno ze světlých míst celého remaku, protože máme možnost na pár sekund zahlédnout Popelku narvanou komplet v přiléhavém spandexu, a tedy se nedá říct, že sledování filmu byl úplně ztracený čas.

První Popelčina akce dopadne po zběsilé honičce s Godzillou úspěšně, protože nakonec Popelka hodí Godzille slupky od buřta, Godzilla, je z toho úplně vedle, takže zbytek filmu stráví na záchodě, čímž dá Popelce dost času na to, aby mohla vybílit první trezor. Prince ji u toho pozoruje a natáčí na kameru, ale neustále je frustrovaný z toho, že proti Popelce nemá dost důkazů.

Když se Popelka chystá na druhý trezor, detektiv to už psychicky neunese, přijde za ní a prosí Popelku, aby další zločin nepáchala. Popelka se do detektiva ihned zamiluje, protože modrookým blondýnám se vždycky automaticky aktivují rodidla, pokud spatří byť jen koutkem oka nelegálně vetřelého parazit. , pardon, čerstvě přesídleného ghanského afroafričana, který prchá ze Sýrie, i když z úplně jiného kontinentu. Vysvětlí mu celou situaci kolem mafiána Macechy, a nevlastní sestry. Detektiv je z toho tak hotovej, že Popelce nabídne pomoc, a že tedy sejf vykrade sám, zatímco Popelka odvede Vaderovu pozornost. Podle tvůrců to dává celkem smysl, i když by asi bylo jednodušší, se sebrat a jít přetáhnout mafiána Macechu pendrekem přes kokos, nebo na něj poslat SWAT – ale zřejmě detektiv Prince tak aklimatizovaný ještě není, a tedy se jde na druhý trezor.

Následuje epický boj Popelky s Darth Vaderem, kde proti meči Lorda ze Sithu, stojí jen Popelka a její laserový krumpáč. Nicméně i tohle se povede přesně podle plánu detektiv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností sejf vybere, a zbývá tedy už jen jeden, poslední oříšek.

Tady se děj začne trochu komplikovat, protože mafián Macecha se dozví o detektivu Princovi, a začne tušit nějakou zradu. Spojí se tedy s japonskou Yakuzou, a s čínskou Triádou, protože získá dojem, že jeho ruská mafie na Popelku s Princem stačit nebudou. Následuje scéna s dělením budoucí kořisti, kde šéf triády požaduje kromě podílu na Tleskačově kole ještě originální blatník a šlapku. Nakonec se tedy nějak dohodnou a Macecha, řízen nepochopitelným instinktem přichystá past v okolí třetího trezoru.

Popelka s Princem jdou vyloupit třetí trezor, ale protože produkce už všechny peníze prožrala v cateringu, Tučňáci z Madagaskaru se nekonají, a tudíž vyloupit poslední trezor zase takový oříšek není. Skutečný problém však nastává, když chce Popelka s Princem opustit budovu – kolem se to totiž ježí mafií všeho druhu, a Macecha požaduje odevzdání všech tří kusů plánů, což je už ve chvíli, kdy to vysloví, samo o sobě blbost. Popelka navzdory tomu, co doposud předváděla dostane hysterický záchvat z uzavřených prostor, ale naštěstí detektiv si vždycky ví rady. Bafne totiž telefon, a zavolá si na pomoc bývalé spolužáky, což je princ Bajaja, medvídek Pú a Rambo. Proč by někdo ze zmíněných měl potřebu studovat základní školu v Ghaně se zde opět neřeší, důležité je to, že kavalerie je na cestě.

Začne monumentální přestřelka, kde asijští mafiáni mají v podstatě pouze úlohu interaktivního terče, a když Popelce a Princovi dojdou náboje, zjeví se kamarádi – a začne to nanovo.

Asi není třeba zmiňovat, jak to celé dopadne, jen bych krátce vypíchnul scénu, ve které medvídek Pú propíchne mafiána Macechu výhybkovou tyčí od tramvaje, která jako na potvoru jede zrovna kolem.

Popelka s Princem následně usoudí, že plány Tleskačova létajícího kola, a výpis z rejstříku jsou nebezpečné celému lidstvu, a rozhodnou se je tedy společně zničit. Tím celý film v podstatě končí, a když přetrpíte dvacet minut závěrečných titulků, tak uvidíte deset sekund toho, jak Popelka maluje nové plány kola, protože si je všechny pamatuje.

Čas od času mne přepadne něco, čemu říkám sebezpytná chvilka. Neděje se to zase tak často, takže si toho stihnu všimnout i já, nicméně v takových okamžicích si říkám, že jsem tento blog nazval špatně. Když jsem ho zakládal, připadal mi název poměrně trefný, nicméně po dnešní zkušenosti v práci jsem nabyl dojmu, že v porovnání s mými kolegy v práci, jsem v podstatě ztělesněním ledového klidu.

Je mi jasné, že si každý občas potřebuje nějak ulevit. Nicméně to , co dnes předvedl Terezčino otec v kanceláři, mne jak pobavilo, tak donutilo i k úvahám na podobné téma.

Vypadalo to na celkem normální den, když zazvonil telefon, který zdvihl právě on. Jak jsem pochopil, jednalo se o nějakou velice nespokojenou klientku, která tvrdila, že Náš ekonomický systém jí právě zničil celé účetnictví. A že vůbec nic nefunguje, nedá se to ovládat, za půl hodiny jí přijde kontrola z berňáku a tedy že činí za celou situaci mého kolegu zodpovědným.Terezčino otec v klidu vyslechl asi dvacet minut nadávek, s tím, že se jí snažil uklidnit, nicméně nějak se mu nedařilo jí skočit do řeči na tak dlouho, aby jí nabídl vzdálenou pomoc. Nakonec se paní emociálně vyčerpala a tedy jí kolega navrhnul, že se tam na dálku podívá.

Připojil se tedy vzdáleně k jejímu počítači a zjistil, že paní si dala spočítat zúčtování namísto k roku 2016, k roku 1916, což sice náš systém bez keců spočítal správně, nicméně automatickou pozvánkou pro T.G.Masaryka, už nikdo z programátorů nějak do systému nezavedl. Dále pak zjistil, že příčina neovladatelnosti tkvěla zejména v tom, že měla paní vypnutý NumLock, a po stisku příslušné klávesy zase vše funguje, jak má.

Kolega zavěsil telefon, vyrval externí klávesnici z notebooku, roztřískal jí o stůl a řval, že proběhlo 300 milionů let evoluce, a že to všechno bylo úplně na hovno, že pokud by bylo po jeho, šel by osobně zašlápnout každého trilobita, který měl tak debilní nápad, že se vlastně půjde mrknout na to, jak to vypadá suché zemi. Dále prohlásil, že vražda z milosti by měla být legálně povolená, a že vůbec nechápe, proč ta kráva (čímž očividně myslel klientku) vůbec chodí do práce, protože něco jako je ona, úplně stačí dvakrát do týdne pohnojit a zalejt.

Ta poznámka ohledně evoluce mne zaujala, protože mi to připomnělo téma, kterého už jsem se dotkl. Jakkoliv se k již zmíněným tématům vracím nerad, o tomhle se zmínit musím.

Impulsem byla totiž jedna moje známá, u které jsem se zastavil na kafe a nějaké to poklábosení. Už ani přesně nevím, jak jsme se k tématu dostali, nicméně řešila podobný problém s mravenci, jako můj kolega z práce.

Scénář byl dost podobný tomu kolegovu, nicméně v tomto případě byl následný vývoj o poznání odlišný.

Tedy mravenci se rozhodli, že se si zřídí detašované pracoviště u ní v chalupě, podobně jako to dělají veliké firmy s call-centry v Bombaji. Známá to zpočátku tolerovala, nicméně když jí brabenci vnikli do špajzu, zřídili si hlavní štáb na plechovce leča s klobásou, a vztyčili tam lokální brabenčí vlajku, dospěla k závěru, že je na čase s tím něco udělat.

Vydala se tedy do drogerie koupit taková ta plastiková iglů, do kterých by mravenci měli napochodovat a vrátit se po exkurzi do rodného domova patřičně otrávení. Rozestavěla tedy pastičky kde se jen dalo, odjela zpět do Prahy a čekala, že se chemie postará o zbytek.

Když přijela další týden, k svému zklamání zjistila, že mravencům to moc nejede. Brabenčí průzkum nejspíš netrpí takovým informačním šumem, jako naše rozvětka vůči muslimákům, prostě si ty malý mrchy řekli mezi sebou, že tohle jí nesežerou a chodili normálně okolo, aniž by věnovali pastičkám nějakou pozornost.

Známá se tedy šla dotázat do obchodu jak to přesně funguje. Bylo jí sděleno, že brabenci tím prolezou a přitáhnou si na nožičkách nějaký sajrajt, který jim zabrání v dalším množení a tedy že se problém časem vyřeší sám. Potíž byla v tom, že tihle mravenci byli buď na takovéhle fórky až moc mazaní, nebo jim to prostě nejelo – takže namísto toho, aby se problém vyřešil, začal spíše eskalovat.

Známá tedy začala taktizovat a kolem pastiček jim kladla pamlsky s tím, že doufala, že alespoň nějaký mravenec se na tohle chytí. Jak asi tušíte, žoužel sežrala všechno okolo, s vyjímkou pastiček, mravenčí M.I.6 i za těchto okolností zafungovala skvěle, její velké nelibosti.

Nicméně moje známá je poměrně bojovného ducha a tedy se rozhodla, že pokud ta mrňavá pakáž nechce za odměnu, dostane to za trest a zahájila protiakci. Do jisté míry mi to připomnělo toho pána, co se rozhodl hubit moly, nicméně v tomto konkrétním případě to v konečném důsledku slavilo úspěch.

Začala odchytávat jednotlivé mravence, cpala je do chemického iglů a dávala si velký pozor, aby je zase živé nechala odpochodovat k zotavení.

Tohle činila po celý týden, což svědčí nejen to tvrdohlavé povaze, ale zejména o perfektním zraku a trpělivosti Predátora, ze stejnojmenného filmu.

Tedy odjela zpět do Prahy a byla zvědavá, jak se nová strategie ujala.

Když se přijela podívat po dalším týdnu, mravenci byli pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Chemie je sice fajn, ale Pěstní právo přece jen funguje o něco lépe.

Možná to má nějakou souvislost s aktuálním počasím, ale posledních pár dní mám dojem, že jsou lidé poněkud podráždění. Pozoruji to i na sobě, a určitým vodítkem k tomuto závěru byla situace, která se udála dnes ráno.

Měl jsem jet za jednou klientkou a připravoval si věci, do toho jsem vyřizoval maily a telefony, plus jsem čekal, až mi dojede oprava jedné databáze, kterou se podařilo totálně zbořit nějaké lokální administrátorské hvězdě. Trvalo to docela dlouho, začínal mne pomalu tlačit čas, když vstoupila do kanceláře naše kolegyně z recepce. To nikdy není dobré znamení, většinou tak činí z čirého zoufalství, nebo z přesvědčení, že se nějaký zapeklitý problém podaří delegovat na někoho jiného.

Tedy vstoupila s tím, že na recepci podupává nějaký klient a poměrně dost vehementně se dožaduje technika. Problém byl v tom, že klient byl z Egypta, česky neuměl vůbec, anglicky jen trochu a chtěl někoho, kdo mu vysvětlí krok za rokem, jak se náš software vůbec ovládá. To, že naše firma pro tyto případy pořádá několikastupňové školení očividně vytěsnil, prý je pan Muhammad il něco (vážně nejsem na tenhle druh jmen expert) velmi nespokojený, hlučný a požaduje v tomto směru, aby se mu někdo okamžitě věnoval.

Pravil jsem tedy, že jestli je to Muhammad, ať se pomodlí k Alláhovi, nebo ať si přečte manuál jako každej normálně myslící tvor, že jedno nebo druhé určitě zabere, a na kraviny že nemám čas, protože musím řešit skutečné problémy. A že to poslední na co mám momentálně náladu, je dávat zdarma školení někomu, který nemá ani natolik slušnosti, aby se obtěžoval něčím takovým, jako je sjednat si schůzku. Dodal jsem ještě, že pro tyhle situace má firma stanovené postupy, já mám narvaný diář tři týdny dopředu, ale jestli to kolegyni potěší, mohu řvoucímu synu pouště při odchodu za platící klientkou, fláknout jednu přes hubu.

Jest mi poněkud záhadou, jak recepční vytušila, že se egypťanovi skutečně věnovat nehodlám, nicméně řekla, že to s ním zkusí nějak domluvit, ale je si víc jak jistá, že se to bez stížností neobejde. Odvětil jsem, že jest mi to v jeho konkrétní případě srdečně šumák, ať si jde stěžovat klidně až na nádraží do Brandejsa, že úkoly na mne naházelo šéfstvo, a jestli chtěli v mém rozvrhu mít pro tyhle situace nějaký prostor, měli mi ponechat v diáři alespoň čtvrt hodiny na oběd.

Kolegyně se tvářila poněkud poplašeně, nicméně jsem databázi odeslal a vyrazil za klientkou, přesně jak mi velel rozvrh.

V tramvaji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně událo. Normálně totiž po ránu až tolik rozladěný nebývám, nicméně připouštím, že po celé sezóně a chytání psů ze vzduchu se cítím poněkud vyčerpaně, a nepřítomnost Evy mi v tom nijak výrazně nepomáhá.

Je to zvláštní.

Pokud se v mojí realitě Eva vyskytuje, je ponejvíce totálně na zabití, a v zásadě se na samotu těším. Nicméně Eva je v tomhle směru zřejmě něčím nakažlivá, a i když její, byť občasná přítomnost sebou generuje značnou řadu problémů. Člověk se prostě musí smířit s tím, že když si chcete sem tam rozsvítit žárovku, tak se holt musíte vyrovnat s faktem, že si zahráváte s něčím, co považovali američané za nejlepší nápad, hodit na Hirošimu.

Každopádně dorazil jsem za klientkou do kanceláře a dozvěděl se, že by si přála přenést celé účetnictví do jejího notebooku, protože jede na dovolenou a má v plánu pracovat na chatě. Požádal jsem ji tedy, aby mi notebook nejprve ukázala, protože se současnými změnami to možná nebude až tak jednoduché, v čemž mi bylo vyhověno.

Bohužel mi předhodila něco o výkonu , i hmotnosti tvárnice, velmi aušusové značky, a se systémem Windows Vista. Pravil jsem tedy, že pokud je to její výslovné přání, že jí účetnictví převedu, ale že to nepovažuji za dobrý nápad, a že bych určitě ze stávajícího PC původní účetnictví nemazal. Paní řekla, že má bohužel jen jednu licenci, a tedy ji jiná možnost nenapadá, takže jsem odpověděl, ať si alespoň v PC ponechá zálohy, což se zpětně ukázalo jako dobrý nápad.

Tak jsem se pustil do práce, a šlo to opravdu velice pomalu. Paní účetní nejspíš reagovala na to, jak útrpně jsem se tvářil, a připustila, že notebook je poněkud letitý, ale že jde hlavně o tu přenositelnost. Odvětil jsem tedy, že dle mého soudu se rychleji pohybují i pyramidy, a aby se moc nedivila, kdyby jí tu začal divoce pobíhat po kanceláři Indiana Jones. Dodal jsem ještě, že to není zase tak špatné, nicméně větší dynamiku má i Šikmá věž v Pise, a zda by nezvážila přejít na něco na bázi mravenčí farmy, protože jsem přesvědčený, že by se tím výkon nejméně ztrojnásobil . To paní účetní pobavilo, takže nakonec jsme to celé přetáhli do notebooku, já jsem vyplnil papíry a vydal se zpět do firmy.

Zhruba za čtyřicet minut mi paní volala, zda bych nemohl přijet zpět do kanceláře, a účetnictví ji znova obnovit na původním PC. Měl jsem volno, takže jsem řekl proč ne a zeptal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že se paní po mém odchodu chystala na dovolenou, naložila auto a vydala se zamknout kancelář. Když ale přišla zpátky k vozu, našla na sedadle řidiče cihlu, vymlácené okénko, a notebook s kabelkou byly pryč, a tím pádem celé dopoledne bylo jen přehlídkou ztraceného času.

Netuším, zda je zrovna tohle dobrý začátek dovolené, nebo jestli se jednalo o nějaký neziskový program na podporu sociálně vyčleněných, nicméně jsem si povzdychl a zase klientce v kanceláři účetnictví zprovoznil. Dokonce jsem si za to ani nic neúčtoval, protože jsem nabyl dojmu, že na jeden den bylo překvapení až dost, rozloučil se a vracel jsem se do kanceláře.

Tak nevím.

Namísto poslání mi tu přistála jen úvaha.

Možná je být protivný snažší, na lidi které máte rádi, než na někoho, kdo Vám sice hodně leze krkem, ale je Vám nařízeno, že se to nesmí. Mám dojem, že tohle jde totiž jen do určité míry, než začnou vzduchem létat hlavy, a v tomhle případě to rozhodně nebude žádná metafora. Paradigma toho, že cihla k rozbití okna, je legitimní nástroj obživy bude nejspíš fungovat do té chvíle, kdy se ten první rozhodne aplikovat v praxi Humeovu břitvu.

Tak snad příště o něčem veselejším…

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že největší potíže zpravidla nastanou, pokud se někoho zmocní dobrý úmysl. Takového člověka je v tomto případě nutné opakovaně třískat přes hlavu uzenou makrelou, dokud ho zmíněné pocity opět nepustí, protože když ho nějak podobně nezaměstnáte, dáte mu prostor k jejich realizaci – a z toho pak bývají skutečné problémy.

Za samostatnou kategorii neštěstí se dá pak považovat situace, kdy pojmete nějaký dobrý úmysl sami, nebo v případě, že vás v tomto směru někdo lapí do pasti. A protože v tomto směru se smůla nevyhýbá ani mě, čas od času kývnu na nějakou pitomost, abych si pak důsledky vyžral do úplného konce, a připomněl si tím, že takové věci dělat nemám.

Zde je třeba podotknout, že věc o které se chci zmínit se stala už před nějakým časem, a myslím si, že by nám to dneska asi tak úplně neprošlo. A samozřejmě, že jsem v tom celém byl já naprosto nevinně.

Ale popořadě.

Čas od času Prahou projíždí moji šermířští známí z Moravy. Není na tom zase tak nic divného, jsou tu tak dvakrát – třikrát do roka, většinou když jedou na nějaké vystoupení. Občas nějaký z Moravanů také někdy přespí u mě v bytě, což v praxi znamená, že když začne svítat usoudíme, že by bylo dobré odložit skleničku, a jít se natáhnout, což se většinou stejně nestane, protože už to ani nemá cenu.

Takže jednoho pátečního večera jsme s Evou seděli v hospodě s Moravany, nálada byla výborná, a bavili jsme se o tom, co nás čeká letos za akce. Velitel Moravanů se zmínil, že příští víkend jedou šermovat na nějaké městské slavnosti do západních Čech, a jestli by se mi nechtělo jet také. Začal jsem tušit nějaký háček, nicméně jsem se optal o co by mělo jít, protože třicítku nedělám. Velitel mi tedy řekl, že budou dělat turnaj, a že by se mu líbilo, kdyby to bylo letos hodně netradiční. A že už mají mongolského válečníka, nindžu a holku s čínským kostýmem, a jemu by se líbilo, kdybych tam byl v kostýmu araba. Popravdě se mi do toho moc nechtělo, protože jednak to bylo daleko, a potom mělo být tradičně vedro, nicméně velitel Moravanů propukal stále více a více v nadšení z této představy. Dokonce navrhnul Evě, aby jela také, a dělala mi tam hurisku, načež Eva odvětila, že to teda kurva ani omylem, a proč si myslí, že vrcholem jejího celoživotního úsilí je vystrkovat pupík na nějakou partu pivních mozolů. Nicméně velitel Moravanů byl vytrvalý, slíbil mi tedy nějakou břišní tanečnici od nich, a že to určitě bude super.

Protože jsem se na to pořád nějak netvářil, použili na mne osvědčenou moravskou nátlakovou metodu, která spočívala zejména v tom, že do mě lili pití do té doby, než mi to začalo připadat jako docela dobrý nápad, a tedy jsem souhlasil.

Eva nakonec pravila, že pojede raději se mnou, aby dohlédla na to, že s tanečnicí nebudu vyvádět nějaké nepatřičnosti – a bylo vše domluvené.

Následující týden byl poněkud pracovně náročný, protože jsem celý týden řešil něco s norským klientem, a protože norsky umím zhruba tak dobře jako nářečí kmene Pygmejů, logicky byla jedinou možností angličtina. Zmiňuji se o tom záměrně, protože v dalších událostech tento detail sehrál jednu z hlavních rolí.

Tedy jsme v sobotu časně ráno vyrazili směr západ, abych dostál svému slovu. Jelo se Eviným autem, už ani nevím proč, a vzali jsme také jejího bratra, který byl na slavnosti zvědavý.

Město samo o sobě je zajímavé snad jen tím, že tam propíchli halapartnou Valdštejna, a místní cikánská omladina dokáže ukrást z pódia rekvizity ještě během představení, což není z mojí strany cílený rasismus, protože to celé bylo policejně zdokumentováno.

Nicméně dojeli jsme, Eva zaparkovala, já se začal rovnou převlékat do kostýmu s tím, že Eva s bratrem jdou zatím na náměstí, a že se potkáme v kavárně. Musím říct, že i když jsem kostým dlouho na sobě neměl, vzhled byl pořád docela razantní, a když jsem si nasadil ještě černé brýle, vypadal jsem docela autenticky na ropného šejka. Pravda byla, že jsem kostým pořizoval ještě v době, kdy se z beduínů ještě legrace dělat mohla, a o nějakých teroristech jste slyšeli maximálně v detektivce z oddělení C.I.5.

Takže jsem vyhledal Moraváky, dozvěděl se podrobnosti o vystoupení a zamířil za Evou do kavárny na náměstí.

Mělo mi být hned divné, že se lidé na mne dívali poněkud zaraženě, a když jsem vstoupil do kavárny, všichni na mne upřeli zrak jako jeden muž, rozhostilo se ticho, jako když metalový fanoušek prokopne své oblíbené kapele v rámci euforie buben, a trvalo to opravdu několik velmi nepříjemných sekund.

Naštěstí jsem pak uviděl Evu s jejím bratrem, takže jsem se k nim přidal, objednal si kafe a žvanili jsme, což po pár minutách bylo očividně společensky přijatelnější.

Problém byl, že Evino bratr měl tou dobou v sobě asi šesté pivo a očividně ho chytila škodolibá nálada. Takže když se blížila hodina, kdy jsme měli vystupovat, řekl jsem, že půjdeme, protože se ještě musím ozbrojit a obrnit. Eva pravila, že ještě musí na záchod a zmizela – takže jsem s jejím bratrem vyšel před kavárnu, abych si zapálil. Poodešel jsem tedy trochu stranou, načež toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než odtrhnout z plechovky piva takový ten hořejšek, kterým se plechovka otevírá, a s ním vyrazil za hlídkou měšťáků, zevlujících ve stínu podloubí. Došel k nim, ukázal jim ten plíšek a pravil, že sice na tyhle věci není odborník, ale že mu to připadá jako pojistka od granátu, a že to právě odpadlo z támhletoho araba.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, takže za chvíli na mě klečeli dva policajti s tím, že jeden mi dával klepeta a druhý mi mířil na hlavu pistolí a hulákal, ať se ani nehnu, což technicky stejně ani moc dobře nešlo. Složili mne totiž ve stylu rugby zezadu, aniž bych měl sebemenší představu co se děje, a pistolník mne anglicky žádal, abych mu předložil nějaký platný pas, což samo o sobě v daném momentu bylo docela absurdní. Odpověděl jsem, že u sebe teď žádné papíry nemám, ale že budou asi v autě. Policista se mne dotázal, kde mám to auto zaparkované, takže jsem odpověděl, že to není moje auto, a že je před tím největším hotelem, co tu mají – a v tu chvíli mi doteklo, že mluvím také anglicky.

Jak jsem byl zpitomnělý z celého týdne, můj mozek mne automaticky přepnul do lingvistického módu, který mi byl předhozen, aniž by mu na tom přišlo něco divného. Policisté se začali dohadovat mezi sebou, jak rychle tu stihnou být pyrotechnici, načež z kavárny vyšla Eva a otázala se, co tady všichni blbneme. Na to jsem už česky odvětil, že to teda do prdele nemám tu nejmenší páru, že v jednu chvíli si zapaluju cigaretu a v té další hraju americký fotbal, ale budiž, nicméně by mne docela dost potěšilo, kdyby mi alespoň někdo prozradil, ve kterém jsem vlastně týmu. V tu samou chvíli dorazil i velitel Moravanů a začal řvát na měšťáky, co si myslí, že doprdele asi dělají, a z jakého důvodu napadají účinkující na městských slavnostech. Policisté byli očividně zaskočení situací, a pistolník se mne silně udiveně zeptal, zda jsem čech. Odvětil jsem tedy, že po té, co mi zvalchovali hřbet si nejsem jistý ani tím, jestli někdy budu žížala, a ani proč si ze mne v tomhle vedru rozhodli udělat trampolínu.

No – jak asi tušíte, Evin bratr se mohl umlátit smíchy, klepeta mi nakonec sundali, já jsem propíchnul nindžu a nechal se porazit od číňanky, přesně jak velel scénář. Vystoupení se líbilo, takže asi to nakonec dopadlo dobře. Eva na břišní tanečnici také nakonec nenašla nic, co by mi mohla otřískat o hlavu, takže jsme se rozloučili a jeli domů.

Každopádně – poučení z dnešního článku je snad jen jedno.

Když se vám totiž nezdá něco hned od začátku, stůjte si za tím. Protože sebelepší dobrý úmysl se vždycky nějak pokroutí a kousne vás do zadku. A pokud zrovna na tohle nejste fanda, nestojí to za to.

Někdy mi přijde až zarážející, jak snadno se lidé vzdávají svých přirozených instinktů. Myslím si, že v tomhle případě hraje svojí roli i zkušenost, a fakt, že se dlouhou dobu nic zvláštního neděje, začneme vnímat jako samozřejmost. Je to pochopitelně chyba, a tedy není nijak překvapivé, že nastane ten správný čas, aby nám realita zaklepala na rameno a poněkud nás navrátila do přirozených kolejí.

Něco podobného mne potkalo ve čtvrtek a když se na to podívám zpětně, přijde mi opravdu velmi naivní, že jsem poněkud polevil ve své ostražitosti.

Totiž – ráno se mne pokusil zastřelit kávovar.

Vím, jak se asi teď tváříte, nicméně bylo to docela dramatické, a i když jsem poměrně smířený s tím, že v mém životě celkem nic nemůže probíhat normálně, útok kávovaru byla poměrně novinka i pro mne.

Obecně mám s agresivními domácími spotřebiči celkem obsáhlé zkušenosti. Vím tedy, že nevynechají jedinou příležitost k napadnutí svého majitele, což jistým způsobem vnímám jako ekvivalent na téma Spartakova povstání. Zejména předměty, které vydávají nějaké zvuky je třeba mít stále na očích a v případě jejich zvýšené aktivity je dobré mít po ruce i gotickou plnoplátovou zbroj , jako mám třeba já.

Už jsem se tak nějak vyrovnal s tím, že moje pračka po zapnutí má jako prvotní instinkt odkráčet z koupeny a vydat se prozkoumat zkoumat zbytek bytu. Také to pravidelně dělá, až to do té chvíle, než se jí podaří vytáhnout šńůru ze zásuvky, a tím pádem sama sebe odstřihnout od životadárné energie. Nemám jí to v zásadě vůbec za zlé, chápu, že je prostě zvědavá jako každej druhej, a pokud za mnou nepoleze na záchod, nemám problém v tom, abych její občasné výlety toleroval. Vlastně si myslím, že má docela nevyužitý potenciál a kdyby v té době dokázali kolonisté vymyslet dostatečně dlouhé prodlužovačky, moje pračka by zásadním způsobem sehrála roli při objevování divokého západu. Nejen, že by z ní byli indiáni nejspíše pořádně paf, těžko by jí asi mohli skalpovat, ale zejména pračka cválající savanou do slunce západu by nejspíš byla inspirací po řadu tvůrců, zabývajících se zejména country music a spaghetti westernů, obecně.

To, co se mne však ráno pokusilo napadnout byl tučňák. Pokud to neznáte, tučňák je taková ta malá mrcha, do které narvete kapsli s kafem, které kupujete jenom když jsou ve slevě, protože jste stále natolik příčetní, abyste za blbej hrnek kafe neplatili tři stovky, zvlášť když si ho cedíte doma na koleně. Můj tučňák sice zvuky vydával, ale nikdy se ke mě nechoval nijak agresivně, z čehož sem odvodil pracovní teorii, že sice remcá, ale nakonec mi dávku kofeinu celkem bez problémů vycedí, a tedy nijak výrazně nestojí o ohrožení mého zdraví. Ráno jsem ho tedy nakrmil kapslí, počkal až se zahřeje, zadal pokyn „naval kafe“ a šel si vyčistit zuby. Tučňák se zprvu tvářil normálně, ale za chvíli začal znít zhruba asi jako když dostane Kraken zácpu, což vzbudilo moji pozornost. Šel jsem se tedy podívat, co se děje a když jsem vstoupil do kuchyně, tučňák to už zřetelně nedával a vybouchnul.

No – viděl jsem hada srát, kočku blejt, aj dřevěné špačky létat, ale být pod palbou tučňáka, se mi přihodilo prvně. Nejspíš mu tak něco úplně nesedlo, tučňák sice udělal první krok – takže tlakoval kapsli jak o život – nicméně žádné kafe už dál necedil. Takže tlakoval až do chvíle, kdy jsem vstoupil, kvalitní čínský plastik nevydržel a zazněla rána, kus kapsle vypálil směrem do místnosti, kde sestřelil televizi a udělal mi díru do pirátské vlajky, kterou jsem vytáhnul na focení příští týden. Nutno říct, že teď vypadá daleko více autenticky a myslím, že fotograf z toho bude mít nejspíš radost. Zbytek kapsle proměnil hrnek vespodu na šrapnel, takže sklo se rozletělo po celé kuchyni a vážně je zázrak, že mne nezasáhnul ani jediný kus.

Pochopitelně jsem z toho byl docela naštvaný, protože ráno bez kafe je otrava, z instantně drcených bukvic mne tak maximálně pálí žáha a vyhlídka na kelímek od mekKačera, mi také nepřipadala zrovna lákavá.

Řekl jsem si tedy, že to uklidím, až se vrátím z práce, že teď to nebudu řešit, oblékl se a vyrazil ven.

Po celou dobu pracovní doby jsem pak přemýšlel, že mám v zásobě kapslí s kafem ještě celou hromadu a co tedy s nimi budu vlastně dělat. Tehdy jsem poněkud pozbyl základních instinktů a řekl si, že je potřeba pořídit tučňáka nového.

Takže jsem se hned po práci vydal tučňáka číslo dvě zakoupit.

Přišel jsem do elektra a spořádaně jsem se postavil před pult, za kterým seděla nějaká volnomyšlenkářská slečna. Zaujala mne hned na první pohled, protože měla piercing jak v nose, tak v obočí a ve rtu, takže to z mého úhlu pohledu vypadalo, jako by se Pinhead zhulil nehašeným vápnem, a rozhodl se uspořádat monotematický mejdan. Očividně jsem ji nezajímal, řešila něco v počítači, pro což jsem měl celkem pochopení. Po dlouhých deseti minutách jsem to však už nevydržel, pravil jsem, že ji nechci nikterak znepokojovat, ale zda si všimla že má v hubě zapíchnutej drát a zda už byla u doktora na protitetanovce. Dodal jsem ještě, že hluboce obdivuji , jak se dala do kupy po té autonehodě a jestli bych si mohl promluvit s nějakým prodavačem, který má v repertoáru něco víc, než zkoumat na monitoru cezený nudle.

Docela jsem tím slečnu zaujal, protože na mne vytřeštila oči jako na něco, co právě uprchlo z Azkabanu, a dotázala se mne, co si přeji. Odpověděl jsem tedy, že mi doma chcípnul tučňák, že mi zbyla pro něj ještě spousta žrádla a tedy chci zakoupit nového, protože je mi líto ho vyhodit.

Slečna se velice pomalu odtáhla do stolu a zeptala se mne, zda vím o tom, že jsem v prodejně elektrospotřebičů. Odpověděl jsem tedy, že jistě že ano a proč si myslí, že tu asi čekám takovou dobu. Slečna mi velmi pomalu řekla, že ano, a že se musí zeptat vedoucího, zda tučňáky mají ještě někde vzadu a celkově vypadala na to, že její další cesta bude ke kabelce, kde má ukrytý pepřák.

Naštěstí šel kolem nějaký mladý prodavač, který něco zaslechl a protože předpokládal, že někdo mojí vizáže, a věku nejspíš nebude právě na drogách, dotázal se jak může pomoci. Zopakoval jsem mu tedy svoji žádost ohledně tučňáka, s tím rozdílem, že po chvíli přemýšlení pravil, že už asi ví a ať ho následuji.

Mladík mne skutečně dovedl do oddělení prodejny, kde skutečně měli podobné kávovary na kapsle, které jsem sháněl. Projevil jsem spokojenost, nicméně jsem musel následně konstatovat, že mého tučňáka tam nemají, a tedy že nevím, co s kapslema budu dělat. Mladík byl očividně na podobné vlně a pravil, zda bych nechtěl třeba tuhle kachnu, nebo tuhle tvárnici (čímž představoval jednotlivé kávovary) a chválil jejich jednotlivé vlastnosti. Řekl jsem, že je velmi milý, ale, že se mi cihla, ani kachna na pult nevejde, že potřebuji pouze tučňáka, protože jsem přesvědčený, že ho už momentálně dovedu odvrátit od konverze k Islámu.

Prodavač chvíli podumal a pak se mne zeptal, zda by mi nevadil rozbalený vzorek. Pochopitelně mi nevadil, takže tučňák číslo dvě už zase sedí na mém pultu v kuchyni.

Pořád vydává podivné zvuky, ale neútočí a pravidelně mi cedí kafe.

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Když je celý Svět proti Vám, je moc fajn potkat někoho, kdo je stejné vlně. Nebo něco, co umí dobrý kafe.

Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.

Totiž – jedna moje známá, má hrad.

Tedy přesněji řečeno – to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.

Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.

Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta – tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.

Tak předně – chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.

Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.

Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.

Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.

Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.

Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.

Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.

Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.

No – pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.

Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem „Mařko pocééém“ si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.

Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.

Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl – a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.

Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.

No – řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.

Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.

Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.

Takže rovnou k filmu.

Captain America: Civil War je pokud dobře počítám už jedenáctým filmem s tématikou Avengers, a vůbec to není špatné. Záměrně vynechávám Guardians of the Galaxy, protože i když se údajně chystá crossover, kde budou i Avengers, zatím nic takového venku není. Také ve výčtu chybí první film s Hulkem – protože ten byl od jiného výrobce, a také neuvěřitelně špatné dva filmy o Fantastické čtyřce a její naprosto katastrofální pokus o restart, při filmu dalším, o kterém už jsem se tady zmínil. Na černou listinu je třeba také přihodit pět naprosto úděsných pokusů o zfilmování Spidermana – ale to by bylo asi na déle, protože každý film sám o sobě je špatný úplně něčím jiným, a v tomto případě už by tato série, i její reboot, zasloužila svoji vlastní stupnici hrůzy, kde by byl základní měrnou jednotkou toaletní papír.

Sérii na téma Avengers se prozatím něco podobného vyhýbá, a i když některé filmy jsou sice slabší, nebo vyloženě jen úvodem k filmu dalšímu, pořád se jí daří držet vyváženou laťku mezi vtipem, akcí a příběhem. Dokonce některé postav jsou podobné těm z originálu, což je ve světě politické korektnosti a na hlavu postavených očekávání, svým způsobem unikát.

Musím přiznat, že celý film šlape, funguje jak má, takže se ani při stopáži něco kolem skoro tří hodin nenudíte. Veškeré postavy se chovají logicky, znáte jejich motivaci – proč dělají zrovna to, co dělají a co je k tomu vedlo, zůstalo i stejné herecké obsazení, což je velmi příjemné na oko. Sice si myslím, že první Avengers byly o trochu lepší (už jen proto, že tam byl Thor a Hulk), ale řekl bych, že Civil War v tomto směru je jen o pár metrů pozadu. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych filmu ani neměl co vytknout, protože se sice nedrží předlohy na celých 100%, nicméně v kontextu dalších filmů Marvel studios to celé dává velice dobrý smysl, a i když se podařilo natočit par opravdu velkých blbostí, typu Iron Man 3, je třeba to akceptovat a Civil War se i s tímto přešlápnutím vyrovnal s grácií.

Velice jsem byl spokojený se Spidermanem, který se tam pravda objevil jen na chvíli, nicméně si myslím, že je prozatím nejlépe ztvárněným Spidermanem na filmovém plátně. Tedy pokud odhlédnu od skutečnosti, že úplně změnili jeho lokaci, kontext a rodinné okolnosti – charakter, který má Spiderman v Civil War mi přijde s předlohou naprosto shodný.

Nicméně, když jsem o tom dnes cestou z práce přemýšlel, pár věcí mi tam přeci jen vadilo.

Zde je třeba říct, že to jsou věci, které opravdu vadí pouze mě, protože znám předlohu a jako divák si toho ani nevšimnete, protože to není důležité ani z hlediska vyprávění, ani z hlediska děje.

Tak kde začít.

Když už jsem nakousl toho Spidermana, je tu první podivnost. Jak Spidermana Tony Stark (ano, TEN Stark ze Hry o trůny – to jen von, ale někdo úplně jinej) dokázal vůbec najít. Nikdy se nepotkali, znal ho jen ze zpráv jako všichni, Parker se o svém alter-egu nikdy nikomu nezmínil, tak jak se sakra najednou objevil ve Spidermanově bytě?

Podobně podivná je posila konkurenčního týmu v podobě Ant-mana. Ještě bych pochopil, že se jednou viděl s Falconem, ale to spolu bojovali a nějak jsem si nevšiml toho, že by si během toho stihli sdělit adresu bydliště, jméno, nebo sundat masku. Ant-manova motivace je také navíc dost podivná, protože sice nenávidí Starka, ale technicky k tomu nemá naprosto žádný důvod. Tony Stark jemu osobně nikdy nic špatného neudělal, je to totiž až druhý Ant-man v řadě, a s původním Ant-manem (Hank Pym, který se Starkem seniorem konflikt měl) má společného prakticky pouze krádež speciálního obleku.

Další problém jsem měl, když jsem se zamyslel nad situací kdy spolu bojují Ant-man a Ironman (což není spoiler, tam se tříská prakticky každej s každym), kdy se Ant-man zmenší, a vnikne dovnitř Ironmanova brnění. Následně mu zevnitř začne ničit dráty, elektroniku, napájení a odpojí mu základní desku zbroje, čímž Ironmana na chvíli vyřadí, a pak vyskočí ven.

Pominu fakt, že Ironmanův oblek je vodotěsný, a lze s ním létat i ve volném vesmíru, takže by se tam asi těžko vůbec dostal. Je možné, že to byl prostě jiný model, protože měl Ironman vesmírné kvádro zrovna čistírně – ale ta divná věc mi přišla hned po tom.

Víte, když vám někdo přehryzne drát, nebo odpojí desku, většinou to přestane fungovat úplně. Ironmanova zbroj však má v tomto díle nějaké vnitřní sondy, které dovedou konektory zastrčit zpět, a dráty znovu naletovat zpátky, protože se zbroj sama opravila, aniž by jí Ironman ze sebe sundal, nebo vůbec ztratil letovou výšku.

Ono vůbec je to s tím Ironmanem podle Marvel studios nějaké podivné. Charakter je perfektní a perfektně je i zahraný, nicméně ho podle mho soudu nutí do tak nesmyslných kotrmelců, že je to až zarážející. Samostatná série Vás celou dobu přesvědčuje o tom, že Tony Stark má v hrudi magnet, aby držel střepiny z granátu od srdce. Je na tom fyzicky i psychicky závislý. Stejnou závislost má i na svém brnění, bez kterého má hned několik velmi pěkných fobií, aby v díle třetím si nechal levou zadní chirurgicky střepiny ze srdce odstranit a všechna svá brnění vyhodil do vzduchu. A následně se v Civil War objevil v dalším brnění. Nedává to smysl.

Předposlední věc, která mne docela dost dráždila byla Scarlet Witch. Z nějakého důvodu jí dyzajnéři ve filmové sérii nařídil vzhled pornohvězdy ze sedmdesátých let, což je sice možná retro, ale úplně mimo kýbl.

Úplně poslední věc, o které se chci zmínit, je postava Hawkeye. Charakter je pořádku, herec mi také nevadí, nicméně jeho vzhled v kontextu s legendou a prací, nedává naprosto žádný smysl. To už mi větší smysl dává víc ta komixová verze vzhledu, protože Barton má zůstat anonymní a v utajení – a tedy není naprosto žádný důvod, proč by se na veřejnosti měl objevovat v plném oksichtění, narozdíl od jiných Avengerů. Obzvlášť, když dělají při jakékoliv události kolem sebe takový bordel.

Tedy závěrem.

Pokud znáte Avengery jen z filmů, není Vám známá předloha, nic z toho, co jsem zmínil skutečně vadit nebude. Ani nemusíte mít všechny filmy nakoukané, protože postavy hrdinů filmem proplouvají naprosto logicky (sigh..) a přirozeně, takže ani v tomhle tam není žádný rušivý moment. Takže Captain America: Civil War rozhodně doporučuji, a jako filmu mu dávám 90% ze sta možných a těch zbývajících deset odebírám jen proto, že znám výchozí materiál.