Prázdniny docela bodly, i když v mém případě to bylo spíše dušeního charakteru, protože jsem celé léto tradičně lítal jako pětikačka ve ždímačce.

Nicméně – protože k mým nemoderním, a veskrze negativním charakterovým kazům počítám i to, že držím dané slovo, další kousky mého Cholerického zápisníčku začnou vycházet v obvyklém termínu a čase.

Netuším, zda PT čtenáře zaujmou témata, či články na ohledně filmu, nebo kultury. Dospěl jsem totiž do stádia, kdy jsem se tozhodl, že je mi úplně šumec nějaký kretén z Vysočiny, protože to rozhodně nepíšu pro něj, ani pro jeho bakšiš z reklamy na dámské vložky.

Také jsem zjistil k mému příjemnému překvapení, že některé články jsou sdílené na FB – takže za předpokladu, že by Vám to přišlo dobré, jen tak dál:-)

Jakkoliv jsem totiž bránil statistikám, nakonec jsem se na to podíval a zjistil jsem, že bych se choval nejspíš jako vedení EU.

Totiž, že svojí nečinností bych nasral daleko víc lidí, než potěšil. Další věc je bohužel ta, že jsem žádný podobný blog, který by po mojí maličkosti přebral pomyslnou štafetu nenalezl, což je poměně depresivní zjištění. Nicméně zdvihám pomyslnou hozenou rukavici a doufám, že i další sezonu ustojím se ctí a nezklamu své převzácné čtenáře.

Takže protože opakování je matka buzerace, rád bych zde upozornil na základní pravidla.

Tak od první středy v září, zase jdeme na to …

Cholerik

Jak už asi ze samotného názvu článku vyplívá, byl jsem se opět mrknout na pálení čarodějnic na Pankráci, a opět to bylo docela výživné.

Popravdě řečeno, nevím, co jsem od toho přesně očekával, protože už minulý rok to nestálo úplně za moc. Nicméně některé věci mají sklon se neměnit, a moje osobní škodolibost v tomto směru není rozhodně žádnou vyjímkou. Plakát tradičně vyhrožoval hudební produkcí, neziskovými organizacmi různého stupně angažovanosti a otravnosti, vstupné zdarma a atrakce pro děti, tedy vše, co by mi bylo blízké mojí částečně cynické a infantilní mentalitě. A aby situace byla skutečným deja vu, s nápadem se letos opět zúčastnit, přišla samozřejmě Eva. Tedy jsem se přistihl v sobotu v podvečer, jak moje kroky míří s Evou po boku na čarodějnice, a jako obvykle to stálo zase za to.

Program počítal s poměrně dost masivní, hudební produkcí, nicméně se nám podařilo dorazit právě v době střídání kapel, takže jsme se začlenili do davu, já se ukryl za maskovací pivo a začali jsme zkoumat okolí. Oheň už v té době byl v obležení buřtomaniakálních rodičů, a musím připustit, že jsme opět zaznamenal v tomto směru doposud nevídané věci.

Tak předně jsem až do soboty netušil, že se dá narvat kilo a půl buřtů na jeden klacek. Pravda, klacek samotný vypadal spíš jako něco, co odervete z lebky statného dvanácteráka, a pupkatému cyklistovi, který se ho právě snažil přemístit přímým přenosem, dával očividně docela zabrat, nicméně nakonec mu do popela ohniště upadl pouze jeden kousek kosteleckého separátu, což se dá považovat za poměrně přijatelný zdravotní kompromis. Další – a nepopiratelně mnohem více ultimátní přístup mne zaujal v případě jedné zasloužilé matky. Servala opracovaný kus dřevěného uhlí z klacku, připlácla shora i zdola poctivou brzdu chleba s kečupem – čím ž jí vznikl takzvaný Buranský Burgr Originál (BBO ™), který byl na výšku dobrých patnáct čísel, na šířku asi jako pálená cihla, a vypadal zhruba stejně kulinářsky lákavě, jako paviání zadek. Paní byla s výsledkem očividně spokojená, nicméně zjevně nečetla japonský manuál, jak k takové věci správně přistupovat. Tedy když zaťala do cihly veškerý svůj chrupový park (což bylo v počtu tak pět až sedm – přiznám se, že jsem neměl odvahu to úplně detailně zkoumat), uhlí jí vyletělo volným koncem z kečupo-chlebového hrobu a praštilo do zátylku kolemjdoucího buldoka. Ten samozřejmě reagoval napůl ublíženě, napůl nadšeně, jediným tlesknutím huby briketu spolknul a odkráčel, k veliké nelibosti té paní, která vypadala na to, že by byla ochotná se o své patentované uhlí porvat na tři kola i s Mikem Tysonem. Nicméně se statečně tvářila, že vytvořit chlebovou pochoutku (což jak víme je jeden silný plátek chleba připlácnutý mezi dva tenké) byl od prvopočátku záměr, a tedy že sem v podstatě přišla jenom mlsat kečup.

Ona koncentrace psů tam byla vůbec docela zarážející. Bylo jich tam skutečně hromada, takže jsem trochu zadoufal, že se mi povede rozkrýt další kus jejich globálních manévrů, a i když se tak částečně stalo, stejně mi to pořád žádný celkový obraz nedává. V každém případě se stal v mých očích hrdinou nějaký kokršpaněl (což poznám i já), kterého to tam očividně moc nebavilo a dával to celkem ostentativně najevo. Nicméně jak jeho majitelka (alespoň to předpokládám podle toho, že ho měla na špagátu), tak i její chlapeček měli na věci poněkud odlišný názor, a dospěli k závěru, že je třeba tyto věci změnit. Majitelka tedy vytáhla tenisák, ukázala ho kokrovi a hodila ho, načež reagoval tak, že se za ním podíval a sedl si bez většího zájmu na zadek. Chlapeček byl zřetelně více sportovního založení a vrhnul se za tenisákem, aby ho pak aportoval zpátky do matčiny ruky. Přesně ta samá situace se odehrála asi tak pětkrát, než chlapeček dospěl k závěru, že tenisák bude házet sám. Po pár pokusech o hod tenisákem, se mu nakonec podařilo trefit kokršpaněla do hlavy, čímž ho nejspíš zaujal, protože kokr reagoval tak, že počkal až chlapeček upadne, načež ho počůral, pokusil se jeho směrem zahrabat zadníma nohama podobně, jako když vykonal potřebu, bacil sebou na bok a usnul.

Popravdě nevím, co přesně si mám o tomhle myslet – a snad mi nějaký kynolog poskytne nějaké vodítko – ale vzhledem k celé situaci se nejspíš jednalo o model „na tohle ti sere Bílej tesák“, což bylo asi tak to jediné, co mi v té chvíli dávalo nějaký smysl.

Jen velice krátce se zmíním o hudební produkci, protože to co následovalo mne zaujalo o něco více.

Tedy první bylo jakési cikánské rapové uskupení. Po jejich zvukové zkoušce, , kde neustále opakovali jednotliví členové „jedna, jedna, jedna, jedna… dobrý.“, jsem sice získal celkem jasnou představu, jak to asi vypadá, když někdo neumí do pěti napočítat, nicméně vážně to nebylo tak zlé. Dokonce bych řekl, že na amatérské uskupení to bylo docela fajn a myslím, si, že lze trávit svůj volný čas daleko horšíma věcma – jako například háčkováním lidových stejnokrojů, nebo dobrovolnou prací pro drogově závislé. Jejich texty ponejvíce dávaly smysl, nebyli ani moc namistrované, ani ukňourané v tom směru, jak jim okolní svět nerozumí, a i když silně pochybuji, že bych někdy vynaložil tolik námahy, abych si jejich tvorbu upirátil z netu, není mi proti mysli si je někdy v budoucnu na podobné akci poslechnout. Jen bych v tomto směru pouze doporučil, aby se drželi rapu, protože v momentě, kdy se pokoušeli o zpívaný refrén, jsem měl pocit, že se mi zuby řadí do fronty po způsobu lumíků na útesu, a vyhlídka na rituální sebevraždu v poměru k dalšímu poslechu, se začala stávat až znepokojivě lákavou.

Druhá skupina na tom byla o poznání lépe – a v zásadě jim nemám z profesního hlediska co vytknout. Bylo vidět (a zejména slyšet), že v tom mají fakt zmáknutý nátisk, vědí jak se na podiu pohybovat a šlapalo to velice dobře. Sice ani jeden ze stylů nebyl můj krajíc chleba (tedy rap a cosi jako RnB Reggae, plus asi další něco, ale u toho už jsem nebyl), nicméně proti muzice jsem tentokrát neměl nijak závažné námitky.

To, co mne však hodně překvapilo, byla naprosto šílená koncentrace zběsilých matek. Odhaduji, že šlo o nejhustší shromáždění ve střední Evropě na jeden kilometr čtvereční, což už je samo o sobě na zápis do Guinnessovi knihy rekordů. Začalo to totiž už v té buřtotvorné fázi, kdy jsme byli svědky nějakého velice vyhroceného sporu dvou okočárkovaných matek, které vypadaly na to, že se na sebe vzápětí vrhnou ve stylu UFC, nebo NWO. Nevím, co přesně bylo předmětem jejich sporu, nicméně podle signálů to vypadalo, že po tom, co jedna z matek použije k první ráně svého potomka, na což druhá matka očividně byla připravená reagovat bíglem na vodítku, po způsobu řemdichu, dojde i na fight kočárek vs. kočárek, což mne osobně by z odborného hlediska docela zajímalo – nicméně jsem byl Evou odtažen pryč, protože bylo nejspíš až moc jasné, komu bych v tomto případě fandil.

Neméně působivá skupinka matek se radovala z muziky, předváděla naprosto šílené pogo-kreace, podávala si mezi sebou špeka, a vůbec vypadala na to, že jsou rošťandy ke sbalení, tedy nebýt smutného pohledu jejich manželů, kteří s pivem postávali u opuštěných kočárku a faktu, že dredule měla děcka (a to i mimina) přivázaná při tom všem na hrudníku nějakým šátkem.

Asi jsem se tvářil fakt divně, protože se mne Eva zeptala, co mne tak zaujalo, načež jsem odvětil, že celkem nic, že jen čekám až některá z nich to dítě fakt zabije, nebo až mu do obličeje nafouká tolik trávy, že spodkem šátku z něj vypadne hašišová šiška, ale v obou případech chci u toho být, protože to bude poprvé, abych viděl jak takové věci fungují naživo.

Eva mne pochopitelně na to konto odtáhla stranou, protože jí bylo jasné, že u mne začínají bujet průzkumnické sklony, zaparkovala nás o nějakých sto metrů dál, což vedlo k tomu, že k nám přistoupila nějaká slečna s kasičkou. A že prý zda zaplatíme vstupné. Dotázal jsem se tedy, zda celá akce není zdarma. Slečna se poněkud ošila a řekla, že tohle přece jen něco stojí a že i když je to dobrovolné, jestli bychom nebyli tak hodní. Eva se tvářila, že tam není a začala se velice zajímat o koruny stromů, takže jsem si povzdechl, ukázal na podium a dotázal se, zda za tohle chce skutečně nějaké peníze, a kde tu mohu reklamovat svůj ztracený čas. Slečna s kasičkou pravila, že to jde na dobrou věc. Zeptal jsem se tedy na jakou, a vysvětlil jsem jí, že v těchto věcech mám vrozenou nedůvěru od té doby, kdy jsem kupoval cosi přes internet, a po dokončení platby mi bylo oznámeno, že jsem přispěl 25 centů na Unicef, což mne fakt dost nasralo. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem požadoval po společnosti svých 25 centů zpět, a to natolik razantně, že než by se se mnou hádali mi nabídli nákup zdarma, na což jsem nakonec přistoupil. Nicméně slečna mi vysvětlila, že dobrovolné vstupné půjde na podporu hospody – a s tím už jsem zase takový problém neměl. Věřím totiž, že hospody se podporovat mají , a sám tak čas od času činím a to naprosto dobrovolně. A protože produkce nebyla vážně tak špatná, za tu desetikačku to stálo.

Vhodil jsem tedy minci do kasičky a poslouchal muziku, když vzápětí přišla jiná slečna s kasičkou a podobným požadavkem. Asi se s Evou známe vážně dost dlouho na to, že vycítila, že začínám mít chuť dělat potíže, protože pravila, že jsme na odchodu a táhla mne pryč. Nicméně jsem se ještě na odchodu stihnul slečny dotázat, zda vypadám jako parkovací hodiny a jestli by její rodiče neměli zvážit navrácení školného, protože je očividně přesvědčená, že „vstup zdarma“ a „výpalné“ je totéž.

Eva mne tedy manévrovala směrem po trávníku, kde jsem zakopl o nějakou silně opilou dvojici studentů, i když to z mého úhlu pohledu spíš vypadalo na párek pářících se rypoušů sloních. Nějaký silně oplácaný mladík se velice snažil vecpat do záhybů zhruba o polovinu většího protějšku, což vzhledem k propozicím, nebyla rozhodně snadná práce. Dvojka vypadala na to, že si to rozdají uprostřed parku, psů, šílených matek, dětí a aktivistů, a vůbec všeho. Tedy jsem se neudržel, pravil jsem, že potěš pánbů, že to zase ta genetika dostává jednou pořádně na prdel, a byl jsem definitivně odvlečen Evou pryč.

Úvaha závěrem.

Vždycky jsem si myslel, že by matky měly být alespoň v rámci daného průměru mentálně stabilní.

Očividně jsem na omylu. Zdá se, že kromě techničáku, by měly matky podstoupit i test mentální příčetnosti, protože to, čeho jsem byl svědkem, už není ani k pláči. Tohle bylo prostě už jenom na pár facek.

Tak přesně tohle kdysi pravila Eva, když jsme se bavili na téma Čína, a zpětné inženýrství. Až do této soboty jsem si na to nevzpomněl, protože k tomu v podstatě nebyl žádný důvod.

Problém je v tom, že jsem měl až do víkendu pocit, že se mne to netýká.

Bohužel se přihodilo něco, co mne nakrklo do té míry, že jsme celý den skutečně vážně přemýšlel o tom, že celý Cholerický zápisníček smažu, bo se na to můžu krajcvajc, stejně mám z toho jenom nervy, a nemám za to ani floka, takže co jako.

Když jsem se trochu uklidnil, a přestal vidět skrze krvavý závoj, tak mi došlo, že tím by se sice nejspíš odstranila příčina mého momentálního naštvání, ale bylo by to značně nefér vůči ctěným, a váženým čtenářům mojeho Cholerického zápisníčku.

Víte, je mi jasné, že když hodíte něco na Internet, tak nějak už to přestává být úplně Vaším vlastnictvím. Můžete sice mít dobrý pocit z toho, že jste písmenka srovnali do slov – a Bože nedopusť – i sem tam do nějaké myšlenky, ale v tu chvíli se to stává jen párou, kterou ani OSA nedokáže nacpat pod nějakou kontrolu, i když by to samozřejmě velice ráda udělala. Tohle mi celkem nijak nevadí.

Jsem si toho vědom, a kdybych nebyl, asi s tím vůbec nezačínám.

Dokonce mne těší, když mi moji známí sem tam pošlou link na nějaký Cholerický článek s tím, že si tohle musím přečíst, aniž by měli nejmenší povědomost o tom, kdo je jejich autorem. Stejným způsobem mi dělá radost, pokud zaslechnu nějakou hlášku z článku v běžném hovoru (v mém případě spíš hlavně mezi šermíři) a s tím problém skutečně nemám.

Co mne tak neskutečně podebralo byl fakt, že jsem o víkendu narazil na své texty v nějaké lokální , éterem vysílané platformě, značně debilně upravené, bez toho, aniž by byl někde uveden zdroj, či zda by se mne předtím na můj názor někdo zeptal. A co mne nasralo ještě daleko víc byl fakt, že se jednalo o reprízu.

Víte, já vážně nejsem přirozený grafoman. Své cholerické články potím opravdu velmi nesnadno, a i když se někdy odkazuji na externí zdroje, nikdy je nevydávám za svůj vlastní výplod. No – uprchlíky například bych si vymyslel asi dost těžko.

Když jsem se rozhodl, že tohle klepat vůbec začnu, myšlenka byla asi taková. Internet byl přecpaný politikou, Evropskou unií, stokou, kterou na Vás denně chrlí bulvár – prostě nic, co by Vás nějak potěšilo, pobavilo, nebo Vás přivedlo na jiné myšlenky. Říkal jsem si, že zkusím naťukat něco, co by bavilo číst i mne – zároveň, co by člověk mohl číst i bez ohledu na to, jaký se vlastně momentálně píše rok. Netuším, do jaké míry jsem uspěl – rozhodně se nepovažuji za kalibr Františka Nepila, nebo pana Jirotky, ale dělal jsem co šlo, a sem tam to nebylo myslím až tak špatné.

Zřejmě se to ale někde nějak zvrtlo, stejně jako každý dobrý úmysl. Nevím co se přesně stalo, ale aby nějaký lokální radiový kretén četl kusy mých textů, přerušované reklamou – to teda fakt ne.

Tedy na to reaguji jediným možným způsobem.

Přiklapávám svůj Cholerický zápisníček a beru si prázdniny.

Uvidím, zda mne hořkost do měsíce Září opustí, či nikoliv – ale v tuhle chvíli se přiznám, že jsem namíchnutý hodně. A je to o to horší, že v zásadě mne napadá jediná obrana proti lidské drzosti, aroganci a zlodějině. Přestat to prostě psát.

Musím to ještě promyslet.

Poslání z dnešního článku ? No – jen jedno. Eva nikdy nečetla ani řádku z Cholerického deníčku. Jestli se na to někdy podívá, tak potom nejspíš začnou skutečné potíže…

Dnešní příspěvek bude poněkud odlišný, protože opět mám potřebu se k něčemu vyjádřit a protože média mne nenechají na pokoji, pokusím se jim to oplatit stejnou mincí.

Totiž – ono to má i praktický důvod. Měl jsem připravený původně jiný článek. Nicméně – i když jsem ho asi třikrát přepsal, nakonec jsem ho komplet celý smazal, protože byl na téma městská policie a bezdomovci. A i když jsem se snažil opravdu o velmi lehký tón, už samotné téma docela skřípalo a to poslední o co bych stál, by bylo číst něco, co je samo o sobě tolik depresivní.

Jako další faktor mi do toho celého vlezlo měnící se počasí. Jednak na prudké změny, jako se momentálně dějí, jsem nevím proč, docela citlivý, a druhak to má přímý dopad na náš pracovní kolektiv. Kolegové totiž reagují o něco více příčetněji než já, různě nemocní, případně zůstávají doma s nemocnými ratolestmi, na rozdíl od mojí maličkosti, která jako vůl pořád chodí do práce. Nevím, zda za to mohou litry medoviny prolité mým hrdlem, nebo moje tvrdohlavost – nicméně výsledek je ten, že jsem prakticky dlouhodobě na pobočce sám, a už mi to docela leze na mozek. Šéf se po telefonu a po mailu, tu a tam snaží zmateně cosi řídit, nicméně mu chybí poněkud kontakt s realitou, a začíná být pomalu jasné, že já v duetu pouze s recepční takové množství požadavků, v nějaké historicky krátké době prostě vyřizovat nestíháme. Zarážející je na tom však to, že kolegové i jejich ratolesti odpadávají pouze s jedním druhem onemocnění, které se tak nějak náhodně opakuje. Vytvořil jsem si na to pracovní teorii, že vedoucí pobočky objednal v rámci úsporných opatření pouze jednoho bacila, kterého si navzájem budeme půjčovat. Sice mi poněkud uniká smysl objednávky, ale pravdou je že nejsem členem menežmentu, a tedy to může být nějaký požadavek ze strany EU.

Takže k dnešnímu tématu, které popravdě vytahuji jen proto, abych ho mohl na nějaký čas znovu opustit.

Tak předně – abych nějak přiblížil graficky ideu, kterou jsem nastřelil v minulém článku na téma Deadpool, pro naprosto perfektní pochopení, o čem Deadpool jako postava je, je tento obrázek.

Víc toho asi dodat nelze.

Tím máme kulturu z krku a můžeme se pustit do nekultury.

Pár kamarádů mi nezávisle na sobě přihrává tohle a tohle. Popravdě moc nerozumím tomu, co je na tom celém tak strašně moc překvapuje. Snad i těm nejnaivnějším z naivních musí být jasné, jaká loupežnická lůza bere Evropu útokem, a samotný fakt, jak se o vlastních lidech vyjadřují vládní představitelé zemí, odkud migranti proudí, by měl být jistým vodítkem. Osobně jsem zvědavý, jak dlouho bude platit nejnovější náhubkový zákon, než se sejde dost lidí, aby tu úplatnou verbež po osvědčené české tradici vyházeli z oken na dlažební kostky. Sama Andělína má v tomhle #přijímání celkem jasno, a jedinou otázkou tedy je, jestli to celé vypukne v Německu dřív, než ve Švédsku.

Nicméně některé složky se nehodlají vzdát tak jednoduše, protože celkem správně pochopili, že jim také jde o krk a tak se rozhodli pro proaktivní přístup. Nehodlám to nijak komentovat, nebyl jsem u toho a ani neznám podrobnosti, nicméně zprávu jsem zachytil a je to minimálně na filosofickou úvahu na téma, k čemu by měl stát být vlastně dobrý.

Jakkoliv se to zdráhám napsat, v tomto směru buďme rádi za naše politiky, kteří stihnou rozkrást většinu financí ještě před tím, než se stihnou použít na něco reálného, jako je například ta verbež, co dělá bezplatnou cestovku pro znuděnou partu syřanů.

Ale rozhodně nebudeme končit nějak depresivně. Dostal jsem přihrávku také na tento článek, který mne naopak velice potěšil. Přiznám se, že jsem celý blog nečetl (já to prostě fakt nestíhám ani psát, natož číst …). Připouštím, že téma blogu je naprosto mimo můj focus, nicméně určitě se najdou lidé, kterým to sedne a docela mne dostal ten moment toho procitnutí.

Poslední věc, kterou bych dnes zmínil je tohle. Docela dost mne to pobavilo, protože to hodně vypovídá o aplikaci inteligence v praxi, nicméně v kontextu celé věci mne daleko víc pobavila reakce českého národa. Něco na tom asi bude.

Úsudek, nechť si laskavý čtenář udělá sám. Informací je plno ze všech stran, ale osobně se domnívám, že i když to moc veselé nebude, Naší domovině se nejspíš hlavní nápor vyhne. Buďme rádi, že jsme chudí a tedy v zásadě naprosto nezajímaví. A už teď je mi celkem líto těch lupičů bez dokladů, zázemí a přehledu o místních podmínkách, protože jestli/až to tady vypukne, jsem hluboce přesvědčený, že je zde daleko víc lidí, kteří milují své psi mnohem více, než migranty, které nikdo postrádat nebude.

Takže na závěr pravdivé poslání:

Takže pokud mi nehrábne, a nebudu příště psát z Bohnic, nebo mne moje tělo samo nevypne v rámci pudu sebezáchovy, snad už konečně dám dohromady něco smysluplnějšího.

*Obrázky i odkazy jsou převzaté z internetu, dokud se to ještě smí. Nejsem jejich autorem, ani komentátorem, protože si myslím, že v tomto ohledu bych byl daleko více sprostý.

Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě – jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.

Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.

Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.

Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.

Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.

Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak – a vyrazili jsme.

Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace – tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.

Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.

Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.

Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.

Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.

Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.

Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.

Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.

Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.

To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.

Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.

Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.

Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.

Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.

Jsem přesvědčený, že se lidé nemění. Občas se sice naučí, jak některou ze svých povahových hran poněkud obrousit, nebo si do sebe zabudovat nějaký kontrolní mechanismus, který jim sice zabrání na impuls odpálit naprosté pitomosti, nicméně to neznamená, že tam stále nejsou.

Vím to podle sebe, a nepřímo jsem si tohle ověřil minulý pátek, kdy jsem se řadou podivných náhod ocitnul v jednom autobazaru za Prahou.

Věc, která mne na tom zaujala zpětně byla ta, že prostě kvalitní přihrávce na smeč neodolám, zvlášť, když je mi naservírována podobným způsobem.

Ale abych Vás uvedl do celé věci, protože v tomhle jsem byl skutečně naprosto nevinně, nicméně jsem fakt zvědavý, co z toho ještě bude za následky.

Totiž – otec mého kamaráda dospěl k rozhodnutí, že prodá auto do bazaru.

Tohle rozhodnutí samo o sobě zase tak překvapivé nebylo, spíš bych se divil tomu, kdyby to auto někdo z autobazaru skutečně koupil. Jednalo se totiž o echt ruský výrobek z roku 1990, takže splňoval dnešní kritéria v kategorii tank, ponorka i obojživelné vozidlo. Na pohled to bylo teda hodně retro, nicméně v hodně dobrém stavu, protože kamarádův otec ho zakoupil a krátce na to měl autonehodu, po které už se za volant usednout obával, a tedy ta pancéřovaná mrcha měla najeto jen 35 000 km. Takže prakticky nová. Blbý na tom bylo to, že to ještě nebyl veterán, ale už se na to vztahoval ekologický poplatek, nicméně jsem byl poučen v tom smyslu, že pokud si to zakoupí určitá kategorie invalidů, tak to má bez toho eko, a tedy jim může vůz udělat ještě velice dobrou službu.

Tedy kamarádův otec ho požádal, aby pancéřovanou krávu dovezl někam za Prahu, kde je nějaký autobazar, který ji prodá, což jako hodný syn přislíbil. A že se setkají až na místě, aby mu asistoval při papírování, protože se na to ve svém věku už úplně necítí.

Kamarád samozřejmě řekl, že v tom není problém, že pancéřáka ruské provenience s radostí vezme na její labutí jízdu, a domluvili se na pátek. Mluvil o tom na čtvrtečním tréninku, kde jsem nedopatřením vyjádřil zájem v tom směru, že by mne docela zajímalo, jak tohle vlastně jezdí, protože už jsem řídil skutečný tank, i BVP a Hummer, ale modlu socialistického inženýrství ještě nikoliv.

Některé věci prostě nemáte říkat nahlas.

Takže podle všech platných zákonů vesmíru, se kamarádovi podařilo v práci špatně šlápnout na schodech a pochroumat si kotník. Nebylo to sice nic vážného, nicméně to bylo docela bolestivé a tedy varianta, že by mohl řídit byla naprosto nereálná. Kolem deváté večer jsem tedy zdvihl telefon, kde se na mne obrátil právě onen kamarád s dotazem, zda bych výdobytek reálného socialismu neodřídil do autobazaru. Shodou okolností jsem si na pátek vzal náhradní volno výměnou za opravdu ubíjející víkendovou pracovní akci, nicméně plán jsem měl až na odpoledne, tedy mi pomoc známému nečinila žádný problém. A že pojede se mnou jako copilot, a alespoň se nebudeme nudit cestou autobusem zpátky do Prahy.

Tedy dostavil jsem se podle domluvy do garáže, dostal do ruky klíčky, kamarád usedl na sedadlo spolujezdce – a vyrazili jsme.

Tedy přesněji řečeno, pokusili jsme se o to.

Ruský kolos sice mohutně řval, nicméně stál vytrvale na místě, dokud jsem si nevšil, že tam je něco jako sytič. Protože ještě v dávnověku jsem jako první auto na otloukání také měl něco s podobnou fintou, po chvíli manipulace jsme přeci jen napumpovali motor, a ruský tank se za mohutného řevu pohnul vpřed.

Musím říct, že jízda byla totální horor a že od této zkušenosti beru na milost veškerá vozidla, našeho firemního parku. Sovětský konstruktér získal nejspíše inspiraci z filmu Rychle a Zběsile, přičemž při konstrukci očividně vynechal tu složku Rychle. Auto řvalo jak když Godzillu nakopnete lodičkou do holeně, hulilo jako veliký humanista při návštěvě hospody u Tygra, a mělo akceleraci zhruba asi takovou, jako týden mrtvý tučňák. Navíc tvůrce vozu instaloval mazaně namísto posilovače řízení do volantu, sadu posilovačů rukou pro pokročilé kulturisty HyperArnold 3000, a i když přece jenom nějakou páru mám, dalo to dost zabrat. Tohle trvalo ještě celých pět minut, než mi došlo, že mám sytič zase vypnout. Tedy – ne že by se tím něco změnilo něco zásadního, nicméně poněkud ubylo kouře a my s kamarádem jsme mohli v interiéru vozidla plynule přejít v konverzaci od řevu ultimátnímu, k řevu který se používá pouze o žních.

Nicméně jsme dorazili za Prahu až k místu příslušného autobazaru. Zajel jsem ke krajnici před bazarem a kdybych tvrdil, že jsem si otřel orosené čelo, bylo by to zhruba na takové úrovni přirovnání, jako že piraně svoji kořist jen tak trochu oždibují.

Vytáhl jsem klíčky a dal je kamarádovy do ruky, který se následně vydal do autobazarníkovy boudy s tím, že ať zatím počkám u auta, protože cesta na zastávku autobusu vede stejně kolem, a je tedy zbytečné se nějak nadměrně vysilovat. U boudy již čekal kamarádův otec, takže za chvíli za nimi zapadly dveře, aby se spustil celý odkupní proces.

Opřel jsem se tedy o otevřená dvířka a čekal jsem, až je oba dva autobazar s krknutím opět vyzvrátí. Dal jsem si cigáro a čekal – odhaduji že uplynula asi tak čtvrthodina – když mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se teda a přede mnou stál policista, který byl asi tak o hlavu menší, s velice přísným výrazem a dotazem, zda jsem řidič.

Neviděl jsem celkem žádný důvod proč mu tuto informaci zatajovat a odpověděl jsem tedy že ano. Orgána tato informace zřetelně potěšila a zeptal se tedy, zda si jsem vědom svého přestupku. Odvětil jsem, že nikoliv, tedy za předpokladu, že zevlování před autobazarem nebylo v poslední novelizaci zákona nějakým revolučním způsobem pozměněno. Policista pravil, že mne ty srandičky přejdou, a že už teď mi může slíbit, že to bude pěkně mastný. Následně si ode mne vyžádal řidičák, který jsem mu bez problému poskytl, a i když jsem tušil, kam se situace asi stočí, prostě jsem byl zvědavý, jak moc se obecní Columbo třese na prémie za pokuty. Policejní šotek mi následně přikázal ať mu dám malý techničák, a otevřu mu kryt motoru. Odpověděl jsem, že techničák nemám, a stejně tak nejmenší představu, jak se to otevírá – ale jestli má tuto neukojitelnou touhu, ať si klidně poslouží sám. Policista si zuřivě zapisoval cosi do sešitu a bylo na něm zřetelně znát, že nebýt ve službě, už nadskakuje blahem – nicméně se dotázal, jak je možné, že nemám ten techničák. Odvětil jsem, že nevidím důvod, proč bych něco takového měl mít, čímž jsme mu zřetelně zdvihl o jeden řád dobrou náladu. Příslušník následně začal šmejdit kolem vozu a informoval mne, že technická už propadla v roce 2011, a co že s tím hodlám udělat. A taky ať nepočítám s tím, že v tomhle ještě někdy někam pojedu. Řekl jsem tedy popravdě, že s tím nehodlám udělat vůbec nic, za což jsem byl odměněn uchechtnutím,a dalším řádkem v policajtově zápisníku. Policista mne následně vyzval, ať mu předvedu lékárničku. Sdělil jsem mu tedy, že je to stejné jako s tou kapotou motoru, ale že předpokládám, že je v kufru auta, hned pod dvěma těly, z texaského masakru motorovou pilou. To mi vysloužilo další řádku v notesu, když mi zazvonil telefon. Volal mi z boudy kamarád, že se to celé nějak komplikuje a že to nejspíš bude na dlouho a tedy pokud potřebuji jet, ať na ně nečekám. Pokrčil jsem tedy rameny, vzal si od policisty řidičák, zabouchnul dveře auta a odcházel bez dalšího vysvětlení na stanici autobusu. Policistu to poněkud rozhodilo a rozkřičel se, kam že si jako myslím, že asi jdu. Odvětil jsem popravdě, že jsem o tom vlastně ještě moc nepřemýšlel, ale vzhledem k denní hodině nejspíš někam na pizzu. Příslušník už byl docela vytočený, nicméně mne chytil za ruku a řekl mi, ať si alespoň tedy zamknul auto. Odvětil jsem tedy, že k tomu nemám žádný důvod, protože tohle není moje auto, vyfotil si mobilem jeho služební odznak a oznámil mu, že v zásadě moc nechápu, co tu posledních dvacet minut vůbec řešíme.

Orgán vystřídal na tváři snad všechny barvy světelného spektra, vytrhnul stránku z notesu, zmuchlal ji a zahodil, načež se mne zeptal, proč tedy z něj poslední půlhodinu dělám blbce. Odpověděl jsem tedy, že nic takového nedělám, jen slušně reaguji na jeho požadavky. Dodal jsem ještě, že krom toho mne na něco podobného stejně vůbec nepotřebuje, že v tomhle směru si plně vystačí sám, a že naprosto netuším, jak na takovouhle věc, že bych jezdil takovým vrakem vůbec přišel.

Policejní skřet byl hodně nasranej, a bylo to na něm dost vidět, nicméně byl natolik inteligentní, že pochopil, že namísto platícího hejla se do pasti chytil vlastně sám, a tedy již žádná další konverzace neproběhla.

Dojel jsem v klidu domů, kamarádův otec má ruský stroj v bazaru, takže to nakonec nebyl promarněný den.

Jediné poučení z dnešního článku asi jen to, že kromě nadšení z budoucnosti, je fajn, tu a tam použít i mozek. Může se totiž klidně stát, že Vaše předpoklady mohou naprosto postrádat reálný základ.

A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.

Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových „adaptacích“ vadí.

Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.

Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul – ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Druhý a pro dnes poslední snímek, který bych si s dovolením vzal na vidle, je právě zmíněný Deadpool.

Pokud neznáte předlohu, Deadpool je jeden z antihrdinů comixového světa a také veliká lahůdka. Je to totiž jediný hrdna, který ví o tom, že je v comixu a tím pádem mluví se čtenářem – tedy v tomto smyslu i s divákem.

Nemá asi moc význam se zmiňovat o detailech – pokud vás to bude zajímat, dají se dohledat například zde. Nicméně jsem se docela bavil už u úvodních titulků a dokonce jsem se i několikrát zasmál nahlas při projekci. Problém je v tom, že i když je film na dnešní normalizaci hodně odvázaný, vnímám nevyužitý potenciál, kterou předloha poskytuje. Ve filmu jsou naprosto skvělé narážky i na ostatní superhrdinské filmy, sdostatek akce i humoru – nicméně příběh je naprosto o ničem, a autoři vás v podstatě pozvou jen na jednu jedinou, šílenou jízdu s nezničitelným cvokem v hlavní roli.

Ale ani to nevadí, protože pokud pozvání přijmete, tak se budete bavit opravdu dobře. Ryan Reynolds hraje skutečně něco, co ho nemírně baví , a je to na tom hodně znát. Morena Baccarin je nádherná a okouzlující, a i když z toho nejspíš Oscar nekouká, ta energie je cítit z každého záběru.

Problém je v tom, že tohle nemusí sednout úplně každému.

Osobně mi tam trochu vadilo, že poměrně sofistikované vtipy střídal vyloženě fekální humor, a to já osobně moc nemusím.

Pokud jsem tedy minulý snímek označil za něco, jako školku pro teenagery, které chcete spolehlivě znudit aby dali pokoj, Deadpool je cosi jako puberťácká jízda, plná obhroublého humoru, usekaných hlav a postřílených nepřátel.

Jsem toho názoru, že je to v tomto případě stejné jako u Monty Pythonů, nebo Teorie velkého třesku. Deadpoola buď schroupnete i s chlupama, nebo naprosto odvrhnete, jako úplnou pitomost.

I když jsem osobně nakloněný té první variantě, rozumím tomu, že to opravdu každému sednout nemusí. Velice mne mrzí ten nevyužitý potenciál, kam až mohli tvůrci filmu zajít. Oceňuji ale fakt, že se po dlouhé době podařilo vyhodit z Hollywoodu film, který není úplně politicky korektní, a netváří se, tak, že na rasové a fekální vtipy mají patent jen afroameričané.

Z mého pohledu v tomto duelu tedy jako vítěz vychází rozhodně Deadpool. Život holt prostě někdy není fér a peníze očividně nejsou všechno.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty – od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie – prostě vše, co se jen dalo.

To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.

A tady to je.

X-Men: Apocalypse je totální sračka.

Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou – ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.

Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.

Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.

Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.

Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

Protože mám kamarádku, která je nejen novinářka, ale také značně vytížená, sem tam se dostanu na novinářské projekce filmů. Popravdě řečeno, další faktor zřejmě hraje skutečnost, že jí osobně blbosti na rozdíl ode mne nezajímají, čímž tvoříme v jistém metafyzickém smyslu symbiotický pár. Tedy se mi v relativně krátké době povedlo ocitnout se hned na dvou projekcích, které mne sice zajímaly, ale nikoliv do té míry, abych do Hollywoodského masomlejna investoval část, už tak nuzného platu. Stálo mne to sice napsání recenzí, nicméně jsem člověk zištný, jako každej jinej, a tedy mi tato cena nepřišla až tak dramatická. Nicméně bych se o to s Vámi rád podělil, protože si myslím, že právo na informace je docela zásadní věc, a možná Vám tím ušetřil případně nějakou zlatku v peněžence.

Takže to vezmeme postupně.

To, co bych asi nespíš viděl na obou filmech společné, je to, že bych je opět v klidu zařadil do kategorie „máchnul a minul“ – i když v případě Deadpoola to bylo přeci jen o něco blíž.

Totiž – mám s tím osobní problém. Bohužel znám i comixovou předlohu, a tedy se mi velice příčí, když literárním postavám ubližují. Nevím, z jakého důvodu scénáristé a režiséři v comixových adaptacích považují za nutné, sebrat jméno nějaké postavy, servat příběh až na kost, či ho ignorovat úplně a nacpat do ní svoje vlastní frustrace a bubáky. Zaznamenal jsem tenhle trend už u Spidermana a mám dojem, že až na skutečně pár čestných vyjímek (300, Sin City) se tento problém stupňuje. Někdy to funguje, někdy zase ne, a někdy z toho je poměrně vysoké hodnocení, což bohužel dokazuje pouze to, jak účinný dokáže být marketing, a jak málo současná mladá generace čte.

Ale k věci.

První film, o kterém bude řeč je Batman v Superman: Dawn of Justice. Nicméně před tím, než ho rozcupuji na kaši, bych se rád zmínil o některých pozitivech.

Především nelze upřít tvůrcům jistá snaha se přiblížit v detailech comixové předloze. Batmobil (čímž je myšleno Batmanovo auto, nikoliv telefon) i Batwing mají nový, a docela sympatický design. Batman samotný (Ben Affleck) se vizuálně dost podobá comixové předloze ze série Dark knight returns, a ve filmu jsou k vidění i přímé odkazy právě na tuto sérii. V této zmíněné sérii právě dojde ke konfrontaci mezi Supermanem a Batmanem, nicméně za naprosto odlišných okolností, než se nám snaží vecpat film. Pokud to neznáte (což předpokládám), je v tom příběhově asi takový rozdíl, jako kdyby se Vám někdo pokusil nakecat, že Montekové a Kapuleti, byla původně jedna parta, a že to vlastně celé začalo tím, že to Romeo podělal tak, že si ulil před Jůlií pro sebe půl kila koksu. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se i tohle jednou na plátnech kin objeví.

Nicméně výbuchy a demolice jsou patřičně CGI vyšperkované, choreografie bojů a honiček sympatická, a tedy na práci týmu speciálních efektů si rozhodně stěžovat nelze. Bohužel to je asi z těch pozitiv všechno, protože jinak je to předražený blábol, který se předloze opravdu vyhýbá velkým obloukem. Film sice funguje, ale výsledek z něj je – no velice rozpačitý. Po skončení projekce jsem měl opravdu silné nutkání se zvednout ze sedačky, a požadovat po manažerovi multiplexu nazpět promarněné tři hodiny svého života. Pokusím se tedy nespoilovat, a zmíním se tedy jen o tom, co mi vlastně na tom všem vadilo opravdu nejvíc.

První a zásadní problém vidím zejména v tom, že film se z diváka snaží dělat blbce, a ještě předpokládá, že za to divák bude platit. Nabízí sice příběh, nicméně je po celou dobu jasné, že se jedná o nepokrytou reklamu na filmy další, s týmovkou Justice League. Podle mého názoru, by tato reklama o celé stopáži 151 minut, měla být rozhodně zadarmo, už jen proto, že nejméně se ve 3/4 filmu jedná o skutečně kulervoucí nudu. Už dlouho jsem v kině neměl dojem, že mám potřebu odejít z kina už po první půlhodině. Nicméně tento film to dokázal a to, že jsem tak neučinil, přičítám dílem vlastní disciplíně, a dílem své zlomyslnosti.

Pokud totiž vynecháte první hodinu filmu, nestane se vůbec nic. Děj se nikam neposune, jen přijdete asi o pět minut toho, jak Batman chytá zločince – a překvapení – fakt je chytí. Pominu fakt, že scénář je vykrádačka zhruba pěti samostatných filmů, nebo že fragmenty z nich v tomto snímku nedávají moc smysl, protože nejsou nijak vysvětleny, ani neznáte důvod, proč tam vlastně vůbec jsou. Podle mého názoru, je už samotné obsazení špatné.

Rozumím tomu, že jde o návaznost na další, příbuzné filmy. Ale nějak mi ty herci k charakterům nesedí.

Není to o hercích. Herci jsou skvělí. Jen tak nějak tam nesedí ksichtem k charaktru.

Jedinou vyjímkou je Jeremy Irons v roli Alfréda.

V tomto případě si myslím, že herci jsou v tom celkem nevinně – nicméně naprosto příšerný je Lex Luthor v podání Jesse Eisenberga. Namísto chladně kalkulujícího mozku, nám film předhazuje další kopii Jokera. Sice skvěle zahranou, nicméně jen další kopii, která je vám úplně šumák, protože tohle jste viděli už nejmíň pětkrát, a tedy není žádný důvod si tuto verzi Luthora ponechat v paměti.

Další věcí, která mne zaujala bylo to, že tvůrci filmu jsou poněkud zeměpisně dezorientovaní. Způsob, jakým je to celé podáno ve Vás vyvolává dojem, že Gotham city je spíš něco jako gheto na předměstí Metropolis city, což už samo o sobě je blbost. Tím by totiž samotná existence Batmana nedávala žádný smysl – protože když Superman zvládne zachraňovat lidi v Číně, nejspíš by mu nedělal asi žádný zásadní problém potírat zločinnost o dva bloky dál, než kam chodí normálně do práce.

Poslední věc, o které se nejde nezmínit, je smrt rodičů Bruce Waynea.

Bože, byl to pro mne šok. Znovu. A znovu. A znovu.

A taky to, jak propadnul tou studnou do jeskyně uviděl tam netopýry.

Tohle je fakt novinka. A rozhodně si to v dalším filmu o Batmanovi zaslouží prostor kolem půl hodiny, protože o tomhle fakt, vůbec nikdo nic neví. Je to otravné.

Sice rozumím tomu, že každý režisér má snahu o kompaktní snímek, který obstojí i v případě, že ho divák shlédne a nezná další souvislosti. Je to asi takové, jako by každý film s tématikou Hvězdných válek musel začínat useknutím ruky Luka Skywalkera, nebo kdyby Pyšná princezna musela povinně začínat upálením Jana Husa, a tím, že Žižkovi vystřelej voko.

Tedy shrnuto – pokud neznáte předlohu, budete nejspíš film vnímat jako reklamní spot, sem tam přerušovaný nějakou tou akcí. Hlavní rozuzlení, kde se z nepřátel na život a na smrt stanou spojenci , Vám bude připadat jako naprostá absurdita, a když pominu všepřítomnou politickou, rasovou a genderovou korektnost, sám za sebe bych tomuto snímku dal tak 30% ze sta možných, a to jen proto, že jsem na tohle fanda.

Nicméně teenagerům se to nejspíš líbit bude. Nějak moc o tom přemýšlet smysl nemá, jsou tam hezký holky, divoké honičky, výbuchy a taky nějaká akce – takže pokud se chcete rebelujících ratolestí zbavit na dvě hodiny, tohle je rozhodně dobrá volba.